Délský potápěč

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading

Huma… co? To je něco k jídlu?

Autor: Radim Lhoták

Typickým znakem pokleslého myšlení západní civilizace je devalvace a převrácení všech přirozených hodnot lidskosti. Dnes je již zcela běžným jevem, že termíny, jimiž se má vyjádřit pokročilý duch Západu, mají opačný obsah, než by odpovídalo jejich významu. Demokracie nemá nic společného s vládou lidu, svoboda jedince ve své individualistické koncepci vede k jeho podrobenosti globálním silám a pádu do otroctví, stejně tak humanismus mající ve svém slovním základu člověka jako předmět nejvyšší péče a zájmu má při svém uplatňování coby ideologický směrník života evropských národů ryze ponižující dopad na lidskou důstojnost.

V prvním ohledu, jímž se určuje vnitřní sounáležitost Evropanů, má současné pojetí humanismu za následek stav, při němž libovolný evropský národ již nelze vnímat jako organickou pospolitost. Každé společenství hodné toho jména musí být totiž vnitřně homogenní, soudržné a schopné se sjednotit na základních ideách a podmínkách suverénní existence. Jestliže evropský humanismus deklaruje člověka jako světoobčana, jehož vnímání ostatních lidí a vztahu k nim nerozlišuje kulturní a morální založení toho kterého člověka, nýbrž odkazuje se na jakési univerzální principy lidskosti bez ohledu na původ, rasu, pokrevní vazby, duchovní orientaci, náboženství, světonázor a vposled i celkovou fyzickou a duševní dotvořenost, nuže takový myšlenkový směr nemá nic společného s člověkem v jeho bytostné a přirozené podstatě. V důsledku vede k naprosté ztrátě morálního jednání a ke ztrátě identity, která je nutná pro základní hodnotovou orientaci každého lidského jedince.

Continue Reading

Archeofuturismus: myšlení a jednání, jež „má skrze původní iniciovat budoucí.“

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Faye se v roce 1973 stal osobností GRECE č. 2 (po Alainu de Benoistovi) a toto postavení si udržel až do roku 1986, kdy sdružení opustil. Následujících dvanáct let pracoval hlavně v různých médiích, avšak knihou o konceptu archeofuturismu (L’Archéofuturisme, Les Editions de l’Æncre 2011) se k metapolitice zase vrátil a věnuje se jí dodnes.

Archeofuturismus znamená, stručně řečeno, vnesení předmoderních, nerovnostářských a nehumanitářských principů (principium je latinský překlad řeckého termínu arché – původ, příčina, vedení, vláda, řízení; je to „pilíř“, který je počátkem cesty, ale také jejím cílem – koncem, stejně jako tím, co nás na cestě podpírá, buď „přímo“, nebo jako maják) do moderního světa, a to v zájmu přežití Evropanů a bílé rasy vůbec. Termín „futurismus“ je zde míněn jak v etymologickém smyslu (s poukazem na naši budoucnost), tak ve smyslu užším, „technovědném“, neboť takto nově prosvětlená skutečnost, např. objevy v biologických vědách, se již dávno nekryje s časově místními „pravdami“ liberté, egalité, fraternité.

Continue Reading

Adriano Romualdi – Una cultura per l’Europa

Autor: Lavr

Od mých přátel z Délského potápěče se mi do rukou dostala další publikace z edice Metanoia – Romualdiho „analytická esej“ Kultura pro Evropu.

Adriano Romualdi a jeho životní příběh připomíná historicky známou existenciální totálnost ve smyslu jednolitosti myšlenkové koncepce, jejíž vývoj je časově omezený krátkým životem autora. V tom lze shledat určitý přínos v jednoznačnosti Romualdiho myšlenek bez vlivu světonázorových úprav či změn, které by mohl jeho delší život přinést. Do jisté míry jeho „máchovský osud“ předznamenává mladickou nekompromisnost a přesnost.

Leitmotivem jeho eseje je negativní kritika totality prostředků poznání okolního světa. Určité odduchovnění Evropy ve prospěch všeobecnosti matérie. Vědecké disciplíny, ale i běžný každodenní život vidí uzamčený v jednom diskurzu, který naše bytí redukuje na náhodu a mechanickou nebo materialistickou interpretaci. Správně analyzuje moderní vědecké disciplíny jen jako instrumenty konkrétního světonázoru, který chce Evropany falešně přesvědčit o imperativní nadřazenosti pozitivismu nad lidskými ideály. Tato parcializace „epistémé“ nutí člověka potlačovat přirozené způsoby, často vrozené, poznání a nelze se divit, že medicinalizace a patologizace nabývá v epoše mechanického scientismu absurdních rozměrů (poruchy osobnosti, sociální patologie a její rozšiřování na přirozeně nedeviantní skupiny obyvatel atd.).

Continue Reading

Northwest Front

Greg Johnson: Mohl byste nám stručně vylíčit svůj příběh a říci nám, jak jste se dostal k bělošskému nacionalismu?

Harold Covington: Narodil jsem se v Burlingtonu v Severní Karolíně v roce 1953. Svoji první dávku rasové reality jsem dostal v 15 letech, kdy jsem byl uvržen do integrované střední školy v Chapel Hill v Severní Karolíně, která měla i na tu dobu (1968) velmi špatné standardy, ale i tak to nejde samozřejmě srovnávat s dnešní situací, která panuje v našich školách. Všichni jsme si samozřejmě museli dělat starosti s černochy ozbrojenými noži, ale nefungovaly dnešní organizované gangy, drogoví dealeři vyzbrojení samopaly a všudypřítomní levicoví radikálové, mezi nimiž je, jak jste si jistě povšimli, mnoho Židů. Homosexuálové v této době nevystrkovali také příliš růžky a drogy ve škole byly jen pivo, tráva a LSD, žádná extáze, kokain, nebo crack.

Nebudu zdlouhavě popisovat, čím jsem si prošel a jaké jsem měl různé strašlivé rasové zkušenosti na střední škole, ale v den, kdy jsem odtam odešel, jsem se rozhlédl a udělal tichý slib, že budu věnovat svůj život tomu, abych nějak zajistil, že žádný mladý bílý člověk si nebude muset znovu projít tím, čím jsem si musel projít já. Zde bych chtěl zdůraznit, že jsem si tehdy neuvědomoval, jak relativně mírné jsou mé problémy a jak hrozné věci se udály za mého života.

Důvody, proč jsem se dostal tam, kde jsem dnes mají v podstatě co dočinění s tím, že můj otec byl psychopat, vyhnal mně z rodinného domu. Tak jsem šel do armády Spojených států bylo mi tehdy 17 let. A získal jsem další negativní rasové zkušenosti, ale ve srovnání s tím, čím je armáda dnes, byla tato další dávka rasové reality jen slabým odvarem. Armáda dnes ve svém zoufalství snížila náborová kritéria natolik, že přijímá drogově závislé, zločince, členy gangů atd.

Continue Reading

Došlo k teroristickému útoku v Bruselu proto, že Belgie přijala málo muslimů?

Autor: M. K. Lane

Náboženství míru znovu udeřilo. I když to možná bude zavánět neskromností, bez většího rizika neúspěchu si troufnu odhadnout další události. Všechny útoky a následné reakce se ostatně odvíjejí podle stejného mustru:

Krok 1: Dojde k útoku. Světoví vůdci jsou „zděšeni –“jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Koho mohlo napadnout, že masový import stoupenců náboženství založeného válečnickým náčelníkem a pedofilem se může obrátit proti nám? Jsme přece tak tolerantní! K nim! A ne že by se takové věci děly nějak pravidelněji…

Krok 2: Média nás ujistí, že podobné útoky nemají s islámem nic společného a odsoudí teroristy, i když zdaleka ne tak bojovně, jako odsuzují nás a kohokoliv dalšího, kdo si dovolí poukázat na možné spojení islámského terorismu s islámem. Sebevražedné atentáty sice skutečně jsou špatné, ale imigrační politika v souladu se zdravým rozumem by vedla k novému holokaustu! Dále nás poučí, že teroristé útočí na naše „hodnoty“ (ne na nás), největšími obětmi islamistického terorismu jsou beztak muslimové samotní (protože se na ně někdo může na ulici škaredě podívat) a že musíme přijmout ještě víc uprchlíků, kteří jsou vlastně jen tak náhodou muslimové. Kdybychom se totiž rozhodli zavést imigrační politiku diktovanou zdravým rozumem, muslimové se budou cítit odcizení a teroristé zvítězí.

Continue Reading

Pro Systém horší než samopal – potravinová soběstačnost.

Během posledních dvou desetiletí se v Americe objevil a nenápadně rozvinul zajímavý psychologicko-sociální fenomén – do té míry, že si jej konečně všimla i kontrolovaná masmédia: „survivalismus.“

Tento termín ve skutečnosti označuje velice širokou škálu chování a jevů. Média se v poslední době samozřejmě chopila oné části ‚popadněte-zbraně-a-vydejte-se-do-kopců‘, jelikož z ní lze nejsnáze vyrobit senzaci.

Na opačném konci spektra však nalezneme i bojácné lidi, kteří by se za žádných okolností zbraně ani nedotkli – a jsou beztak příliš cítit městem, než aby přežili v kopcích –  ale kteří si přesto potichu odložili bokem zásobu dehydrovaných potravin na dva roky. Existují také četné okrajové „odrůdy“: například pár na odpočinku, který se rozhodl prodat rodinný domek a přestěhovat se do kondominia, ze záplavy inzerátů však vybírá jen z míst nabízejících ochranu vysokých zdí, elektronicky ovládaných bran, kamerových systémů a ozbrojené ochranky.

Řadu lidí pochopitelně nalákají realitní nabídky zdůrazňující bezpečnostní prvky, jelikož si jsou vědomi statistik o rostoucí zločinnosti a chtějí se ve svých domovech cítit bezpečně. Nemůžeme je považovat za survivalisty o nic víc než chlapíka, schovávajícího si pod polštářem fusekli plnou zlatých mincí – jen tak pro strýčka Příhodu.

Mnozí však jdou hlouběji. Mezi zákazníky realitních služeb, kteří by nekoupili dům, do něhož se lze dostat pomocí lehčí zbraně než tank M60 se najdou i tací –  a je jich stále více – kteří cítí v břiše studený strach, pramenící nejen z raketově rostoucího počtu vloupání, ale také z přesvědčení, že tato čísla každým rokem porostou a že vláda a policie pořádku milovným občanům už nikdy nedokáže zajistit skutečnou ochranu. Tato hrstka dospěla k závěru, že pokud se chtějí ve svých domovech cítit bezpečně, musí si najít k životu takřka neproniknutelné místo, kde se při zadržování lupičů či plenících davů nebudou muset spoléhat na vládu. A právě tito lidé jsou survivalisty.

A mezi lidmi, skládajícími do regálů dlouhodobé zásoby dehydrovaných potravin nebo měnících půlku z každé výplaty na zlaté mince narůstá i podíl těch, kteří věří, že jednoho dne – neví se kdy přesně, ale během několika let – budou muset skutečně vyjíst svou spíž s dehydrovanými potravinami, jelikož regály supermarketů vybílí hladové davy, nebo že využijí ony zlaté mince k zajištění základních životních potřeb, jak se bankovky Federální rezervní banky stanou bezcennými. I tito lidé jsou svého druhu survivalisty.

Celé spektrum survivalismu spojuje společné pouto: ztráta víry v Systém.

Continue Reading

Julius Evola: Člověk a dílo.

Lutte du Peuple: Renato del Ponte, Vaše jméno je úzce spjato s Evolou. Můžete nám říct, jak jste přišel s Evolou do kontaktu a jaký byl váš vztah s ním?

Renato del Ponte: Jsem prostě člověk, který se vždy snažil dát svému životu řád na existenciální, politické i kulturní úrovni. Není žádným překvapením, že na této cestě jsem se setkal s Evolou, pro kterého byl řád náplní života a i v jeho spisech je podstatným heslem.

Evola se narodil v roce 1898 a já v roce 1944, tak se naše osobní setkání přirozeně mohlo uskutečnit až v posledních letech jeho života.

Okolnosti a charakteristiky našeho vztahu, tak, jak se vyvíjel, jsou zachyceny v dopisech od roku 1969 do roku 1973 (zveřejněno v knize Julius Evola, Lettere 1955-1974 [Finale Emilia: Edizioni La terra degli avi, 1996], str. 120-155) ,

Bylo to vždy velmi srdečný vztah, který mi vštípil touhu vytvořit organizační síť, aby se Evolovy myšlenky šířily jak v Itálii, tak i v zahraničí.

Continue Reading

Buržoazní usilování o štěstí v podstatě redukuje veškerou lidskou motivaci na chtivost a strach: žádost po delším životě, větších majetcích a větším bezpečí – a strach ze smrti, nejistoty a hmotných ztrát.

Autor: Greg Johnson

Někdy v roce 2003 jsem se cítil velice unavený a uvažoval, že nechám práce na jednom projektu spojeném s hnutím a trochu se vyspím. Bylo půl třetí ráno a moc jsem toho poslední dobou nenaspal. Pak mě ale napadlo: „Na co se vlastně šetříš?“ Potřeboval jsem spánek, abych si zachoval svou krásu? Všechno, co ušetříme, stejně musíme vydat, jelikož smrt nikomu nic nenechává. Tím, že se budeme šetřit, svět nezachráníme – toho dosáhneme jedině tím, že se vydáme.

Takže jsem dal práci další hodinu a půl, tvrdě usnul a ráno se probudil s obnovenou energií a odhodláním, jelikož jsem si uvědomil, že občas – pokud od sebe chceme víc – zjistíme, že dokážeme vydat víc, víc než by nás kdy napadlo. Americká pravice se donekonečna zabývá otázkou neustálého posunu politického spektra doleva. Důležitou úlohu hraje i větší morální síla levice, která jí oproti pravici poskytuje systematickou výhodu.

Morální síla má dvojí rozměr.

Zaprvé bývají lidé na levici v průměru horlivější, idealističtější a altruističtější než ti na pravici, což znamená, že jsou ochotní pracovat usilovněji a pro dosažení svých ideálů obětovat více.

Zadruhé levice sice s mainstreamovou pravicí sdílí totožný základní rovnostářský individualistický náhled, svých ideálů se však drží pevněji, zatímco pravice z nich nezřídka slevuje – ať už kvůli zbabělosti, chamtivosti či netečnosti. Za srovnatelných podmínek však zásadový člověk předčí pokrytce, a tak levice nakonec pravici většinou uštve.

Continue Reading

Matthew Tait

Projev Matta Taita na třinácté konferenci American Renaissance 18. dubna 2015.

Úvodní slovo Jareda Taylora

Naším prvním řečníkem je Matthew Tait. Pochází z Buckinghamshiru blízko Londýna a svou oddanost našim lidem projevil velmi časně, když v roce 2004 vstoupil jako 18letý do Britské národní strany (BNP), sám vytvořil její místní pobočku a účastnil za ni několika volebních kláních. Několika jeho předvolebním kampaním se dostalo pozornosti národních médií, v prvé řadě když kandidoval v domovském městě samotné Královny, Windsoru, a získal 15% hlasů. Pan Tait odešel ze strany v roce 2010, když neochotně dospěl k závěru, že její vnitřní problémy jí znemožňují dosáhnout dalšího pokroku. Od té doby zřídil web jménem Western Spring, který se stal jednou z nejpopulárnějších stránek mezi rasově smýšlejícími Brity. Také se mu podařilo rozzuřit liberály založením skupiny nazvané The Legion Martial Arts Club, která si klade za cíl cvičit lidi umění sebeobrany. Dnes se s námi s využitím svých bohatých zkušeností  s nacionalistickou politikou v Británii podělí o možná poučení z katastrof britského nacionalismu. Přivítejte prosím Matthewa Taita!

Matt Tait

Skutečně rád jsem tady, a když jsem se některými z vás včera večer měl možnost setkat, hned mi bylo jasné, že jde o velice silnou, rozmanitou skupinu slušných, většinou bílých, heterosexuálních, normálních lidí – což už samo o sobě stačí, aby nás SPLC označilo za shromáždění k šíření nenávisti. Rád bych poděkoval Jaredu Taylorovi za možnost zde dnes před vámi promluvit. Zvlášť poctěn se cítím proto, že svou řečí zahajuji a pomáhám nastavit tón konference, jíž jsem v minulosti několikrát zúčastnil a odnesl si odtud velice příjemné zážitky. Dny konání konference byly vždy očekávaným datem v mém diáři: příležitost setkat se s přáteli, dobít baterky a probrat všechno, o čem se s lidmi v „běžném“ životě – i s rodinou, kolegy nebo přáteli –  nedá často úplně snadno bavit. Proto pro mě byla tato setkání vždy úžasným zážitkem a doufám, že si jej užijete stejně jako já dvakrát v minulosti i prozatím letos. Na minulých konferencích jsem se spřátelil se skvělými lidmi a tato přátelství přestála vzdálenost tisíců mil napříč oceánem, přivedla ke mně do Anglie několik návštěvníků a upřímně doufám, že na této cestě obnovím stará přátelství – jak už se stalo – a navážu i nová.

Continue Reading

Věrnost je silnější než oheň.

Autor: Milan Nakonečný

Příjemným překvapením pro obdivovatele díla italského filosofa Julia Evoly bylo vydání jeho dílka Směrnice, rozsahem nevelkého, ale obsahově velmi významného, protože je jakýmsi pečlivým shrnutím základních tezí jeho pesimistické filosofie západní kultury. Ačkoli je to dílo staré již celá desetiletí, neztratilo nic na své aktuálnosti, spíše naopak, je vysoce inspirativní pro přemýšlení nad krachem západního, nejen stylu politicko-ideologického myšlení a praxe, ale hluboké krize duchovního života Západu vůbec. Evola zde ještě hovoří o „amerikanismu“ a „sovětismu“ (resp.. „komunismu“), který byl rozpadem Sovětského svazu pouze nahrazen současným Ruskem. Mnohým se však zdá, že se stará, Reaganem míněná sovětská „říše zla“, rozšířila na další říši zla, která se stala hlavním ziskuchtivým exportérem „demokracie“, to je hospodářských a politických investic hlavně do zemí Blízkého Východu, zatímco by měla být směrována spíše do oblasti zcela nedostatkové demokracie, jíž je současná Evropská unie.

Evolovým hlavním cílem jeho snah bylo vybudovat na hnilobných troskách západní pseudodemokracie a zhoubného ekonomického liberalismu jakési podzemní duchovní centrum, které by se snad v budoucnosti mohlo stát činitelem duchovní a politické rekonvalescence Západu, to je návratu k jeho živoucím tradicím, pokud ten vůbec přežije drze organizovaný vpád islamistických hord a z Evropy se nestane „islamistická Eurábie“ (W. Laqueur 2006). „Důležité je pouze toto: dnes se nacházíme uprostřed světa trosek. A náš problém je následující: existují ještě mezi těmito troskami lidé stojící na vlastních nohou? A co by měli, nebo spíše co ještě mohou dělat?“

Continue Reading

Hitler tady, Hitler tam, všude kam se podívám!

Autor: Greg Johnson

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“

Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem.

Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky.

Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading

Adriano Romualdi, „James Dean“ radikální pravice

Malý sumář antidemokratických tradic

U příležitosti zimního slunovratu vycházejí jako IV. svazek naší knižní edice Metanoia eseje Adriana Romualdiho. „Speciální zbraň” pro ty, kteří si budují pevnou pozici mezi konzervativcem a revolucionářem. Nástin evropské „velké politiky” a „nové kultury”.

Ukázky:

Stačí srovnat dnešní demokratické státy s monarchistickými a národními demokraciemi před čtrnáctým rokem, abychom pochopili, co se z národní myšlenky vytratilo: nezávislost, hrdost, odvaha.

Také Itálie vděčila za svůj vzestup z let 1848 až 1948 nikoli faktu, že byla „demokratická“ – to ji prospělo málo, jako ji to málo prospívá dnes – ale že byla „nacionální“.

Continue Reading

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?

Continue Reading

Autor: Hrdost

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

Continue Reading

To nejsou tři ocásci, ale Blocco Studentesco.

Autor: Silas

Setkání s CasaPound

Přijel jsem do převážně barevné čtvrti a vydal se směrem dolů po ulici. Všiml jsem si několika hlav, které se vykláněly z oken ve třetím patře a dvou členů ochranky, kteří hlídali přední dveře pod obřími písmeny CasaPound namontovanými na čele budovy. Byl jsem pozdraven podáním ruky, což slouží jako obvyklý pozdrav mezi členy organizace.

Sébastien mně přivítal na schodišti a zamířili jsme směrem nahoru do velké zasedací místnosti, kde již postávali italští muži a ženy, kteří mezi sebou energicky rozmlouvali. Všichni vypadali jako svěží, zdraví a otevření lidé. Muži měli krátké sportovní účesy nebo vyholené hlavy, zatímco ženy měly většinou dlouhé vlasy. Každý se zdál být v dobré náladě a vypadalo to, že se i důvěrně znají mezi sebou. Fašistická literatura lemovala okraje poliček. Sébastien mně představil asi půl tuctu členů a pak mně vzal do haly vysvětlit ještě pár věcí.

Pro ty, kteří neznají hlavní ústředí CasaPound je třeba zdůraznit, že není určeno jen pro koordinaci aktivismu CasaPound, ale že ve skutečnosti slouží i k ubytovávání italských rodin, které bojují o přežití a z nějakého důvodu si nemohou dovolit platit za své vlastní bydlení. Budova je obsazena nelegálně, ale CasaPound tak dlouho a tak silně tlačilo na vládu až ji ona i policie prostě nechali na pokoji. Sébastien ukázal na plakát s několika řadami fotografií – To jsou (naši) mučedníci. „Ten byl zastřelen, ten byl bodnut – tito dva byli upáleni zaživa…“

Continue Reading

Zahrada soch Carla Millese, ostrov Lidingö, Stockholm.

Autor: Ted Sallis

Rasový zákon sociopolitické termodynamiky

Levici se dýchá snáz než pravici, jelikož její cíle se nacházejí v souladu s postupující entropií, zatímco cíle pravice stojí proti ní. Tato zásadní odlišnost vysvětluje neúspěchy pokusů o „mainstreaming“ a „činnost uvnitř systému“, stejně jako fakt, že levice tak snadno zvítězila ve všech bitvách posledního tři čtvrtě století.

Na entropii můžeme nahlížet nejen z perspektivy přírodních věd, ale také optikou rasy, civilizace, společnosti a sociopolitického milieu kteréhokoliv národa či lidu. Levice tradičně usiluje o navýšení míry entropie: rozpuštění, dezorganizaci, heterogenitu, kulturní úpadek, rasové míšení, strhávání zábran a eliminaci vyšších forem rozlišení. Společensko-politickou entropii lze podobně jako tu fyzikální označit za implicitní směřování či stav věcí. Na „Západě“ (široce definovaném) cíle levice podporují mocné síly: Židé chtějí více rozmanitosti a zničení tradičních západních národů a jejich kultur, barevní usilují o přístup do bílých zemí a k jejich bohatství, velkokapitalisté rádi hledají ještě lacinější pracovní sílu, levicoví politici víc voličů a kulturní marxisté se snaží poraženému a poníženému Západu vtisknout svou nevábnou vizi společnosti.

Continue Reading

První komunity stoupenců společného bydlení se objevily koncem 60. let v Dánsku.

Autorka: Marian Van Courtová

V roce 1516 vydal Sir Thomas More své proslulé dílo Utopia. Jedním z v knize obsažených doporučení bylo plánování a výstavba obydlí pro skupiny o velikosti asi 30 rodin s cílem vytvoření malých vesnic se společnými prostory, jídelnami a péčí o děti.

Této myšlence se v naší epoše dostalo rozvinutí a uvedení do praxe hnutím, které v kontinentální Evropě vešlo ve známost pod označením bofaellsskab a „cohousing“ (zde nejčastěji překládáno jako „spolu-bydlení,“ „společné bydlení“ či ponecháno v angličtině – pozn. překladatele) v anglosaském světě. První komunity stoupenců společného bydlení se objevily koncem 60. let v Dánsku a myšlenka se postupně rozšířila do dalších evropských zemí i Severní Ameriky. Dnes v Evropě existuje mnoho set takovýchto komunit a celá řada jich vznikla i na severoamerickém kontinentu.

Spolu-bydlení vzešlo z touhy lidí nespokojených s izolací typickou pro předměstské bydlení nebo městské bytovové domy a paneláky, kteří se však zároveň chtěli vyhnout opačnému extrému společného soužití v rámci komuny. Chtěli se vyhnout odcizení a osamělosti, nikoliv však ztratit své soukromí. Toužili stát se součástí komunity, přesto si ale uchovat nezávislost a právo neúčastnit se. Chtěli vychovávat své děti v bezpečném a zdravém prostředí plném podnětů. Jeden z párů vysvětluje svou motivaci při hledání alternativní formy bydlení takto:

Continue Reading

Prof. Helmuth Nyborg

Autor: Kevin MacDonald

Studie dánského psychologa Helmutha Nyborga „Úpadek západní civilizace: Dvojí uvolnění přirozeného výběru“ brzy vyjde v časopise Osobnost a individuální rozdíly. (článek z roku 2011, pozn. DP). Nyborg se proslavil svou prací prokazující rozdíly IQ v rámci pohlaví ve prospěch mužů, což vedlo k vyšetřování jeho prací a důtce udělené mu jeho mateřskou univerzitou. („Hon na čarodějnice“ proti vlastní osobě popisuje Nyborg zde.)

Nyborgův nejnovější článek ukazuje minulé trendy a projekce budoucího vývoje IQ v Dánsku na základě současného působení dvou trendů: uvolnění přírodního výběru mezi autochtonními Dány a příliv imigrantů s nízkým IQ. Tyto dva faktory spolu tvoří jev, který Nyborg nazývá „dvojí uvolnění přirozeného výběru“.

Na základě údajů z práce Richarda Lynna Dysgenics: Genetic Deterioration in Modern Populations má Nyborg zato, že uvolňování vnitřního výběru začalo kolem roku 1850 s tím, jak plodnost nižších tříd převýšila porodnost vyšších vrstev v důsledku zlepšení hygienických podmínek a snížení míry následků infekčních chorob. Cituje Lynnův odhad, dle něhož Anglie během 90 let (1920-2010) přišla o 6,9 bodů IQ a odhaduje, že dánská inteligence se od roku 1850 snížila následkem vnitřního uvolnění přirozeného výběru asi o 10 bodů.

Continue Reading