Délský potápěč

„Snad nikde na světě nevyvolal čin Jana Palacha tak silný a dlouhodobý ohlas jako u italské radikální pravice,“ tak zní první věta předmluvy z naší publikace k padesátému výročí Oběti.  A ukazuje proč.

Titul obsahuje sedmnáct z italštiny přeložených textů písní z let 1969 až 2003, medailonky interpretů, obrázky a fotografie, poznámky, odkazy a také cd s původními nahrávkami, v žánrovém rozpětí od folku přes kabaret po melodický rock.

Dvojstrana s titulní písní „Jan Palach“ (1975) od Gruppo Padovano Di Protesta Nazionale. Vlevo Fénix, nejznámější z ohnižilů, symbol jedinečnosti, očistného ohně a nesmrtelnosti…

Continue Reading

Olga Hepnarová (30. 6. 1951–12. 3. 1975)

Autor: Vratislav Effenberger

Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.

Olga Hepnarová

V tomto smyslu také Olga Hepnarová vycítila, že by její akt pomsty nebyl úplný, kdyby jí samé byla udělena milost, a proto o ni odmítla požádat. [1] Jedině smrt sama o sobě byla s to vyrovnat bezmeznou hloubku protikladů, v nichž se zmítala jako kdokoliv jiný, avšak mnohem citlivěji. (Neobrací se k žádnému auditoriu, přítomnému ani budoucímu; Ego se zde ztotožňuje v autodestrukci s celou lidskou společností podobným způsobem, jakým se Adolf Hitler ve svém pádu a smrti chtěl ztotožnit s veškerým německým lidem a v závěrečné fázi svého života záměrně usiloval o jeho totální zničení…) Proto také tento akt, na rozdíl od Palachova, není mythotvorný a bezpochyby bude vždy patřit mezi kriminalisticko-psychopatické kuriosity.

Nemyslím, že by tam patřil plným právem. Kdyby tomu tak mělo být, museli bychom dospět k přesvědčení, že zoufalství nad úpadkem lidského společenství mohou propadnout pouze zločinní šílenci. Ve skutečnosti však toto zoufalství, většinou omezeno na introvertní skepticismus, tížilo a tíží nejprozíravější a tím i nejzodpovědnější duchy minulého a zejména tohoto století. Olga Hepnarová vzala na sebe úlohu dát tomuto zoufalství a tomuto skepticismu maximální výraz ve své autenticitě samozřejmě bezperspektivní, přesto však neméně burcující.

Continue Reading

Autor: Tomáš Krajňák

Před nedávnem tomu bylo již čtyřicet let, co se na prostest proti sovětské okupaci Československa a z ní rezultující duchovní porobě národa upálil Jan Palach, zhruba o měsíc později ho pak následoval i mladý vítkovský rodák Jan Zajíc. Jejich příběh je, troufám si tvrdit, Čechům dobře známý, méně lidí však tuší, že Palachem bylo inspirováno mnohem více mučedníků, a to dokonce i na druhé straně železné opony.

Ode dneška přesně před dvaatřiceti lety, 10. února 1977, se před budovou sovětské letecké společnosti Aeroflot na pařížském náměstí Champs-Élysées upálil francouzský patriot Alain Escoffier (podrobnější informace ve francouzštině jsou na webu VOXNR – původní odkaz z No-media.info upraven redakcí DP). Tento mladý bankovní úředník měl za manželku emigrantku z východního Německa a aktivně se angažoval v boji proti bolševismu v Evropě. Jeho poslední slova vykřiknutá v záchvěvu smrtelné křeče byla “Communistes assassins” (komunističtí vrahové). Alain Escoffier byl členem nacionalistické organizace Parti des forces nouvelles, jež byla založena v listopadu 1974, mezi její čelní představitele patřili Alain Robert, Pascal Gauchon, Francois Brigneau, Roland Gaucher a Jack Marchal, její mládež pak nesla název Front de la jeunesse.

Continue Reading