Tag Archive | Jan Palach

Olga Hepnarová: Kráska proti modernímu světu

Olga Hepnarová

Olga Hepnarová (30. 6. 1951–12. 3. 1975)

Autor: Vratislav Effenberger

Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.

Olga Hepnarová

V tomto smyslu také Olga Hepnarová vycítila, že by její akt pomsty nebyl úplný, kdyby jí samé byla udělena milost, a proto o ni odmítla požádat. [1] Jedině smrt sama o sobě byla s to vyrovnat bezmeznou hloubku protikladů, v nichž se zmítala jako kdokoliv jiný, avšak mnohem citlivěji. (Neobrací se k žádnému auditoriu, přítomnému ani budoucímu; Ego se zde ztotožňuje v autodestrukci s celou lidskou společností podobným způsobem, jakým se Adolf Hitler ve svém pádu a smrti chtěl ztotožnit s veškerým německým lidem a v závěrečné fázi svého života záměrně usiloval o jeho totální zničení) Proto také tento akt, na rozdíl od Palachova, není mythotvorný a bezpochyby bude vždy patřit mezi kriminalisticko-psychopatické kuriosity.

Nemyslím, že by tam patřil plným právem. Kdyby tomu tak mělo být, museli bychom dospět k přesvědčení, že zoufalství nad úpadkem lidského společenství mohou propadnout pouze zločinní šílenci. Ve skutečnosti však toto zoufalství, většinou omezeno na introvertní skepticismus, tížilo a tíží nejprozíravější a tím i nejzodpovědnější duchy minulého a zejména tohoto století. Olga Hepnarová vzala na sebe úlohu dát tomuto zoufalství a tomuto skepticismu maximální výraz ve své autenticitě samozřejmě bezperspektivní, přesto však neméně burcující.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Kultura, Zajímavé knižní tituly

Hořeli jako Palach, svět však na ně takřka zapomněl

Autor: Tomáš Krajňák

Před nedávnem tomu bylo již čtyřicet let, co se na prostest proti sovětské okupaci Československa a z ní rezultující duchovní porobě národa upálil Jan Palach, zhruba o měsíc později ho pak následoval i mladý vítkovský rodák Jan Zajíc. Jejich příběh je, troufám si tvrdit, Čechům dobře známý, méně lidí však tuší, že Palachem bylo inspirováno mnohem více mučedníků, a to dokonce i na druhé straně železné opony.

Ode dneška přesně před dvaatřiceti lety, 10. února 1977, se před budovou sovětské letecké společnosti Aeroflot na pařížském náměstí Champs-Élysées upálil francouzský patriot Alain Escoffier (podrobnější informace ve francouzštině jsou na webu VOXNRpůvodní odkaz z No-media.info upraven redakcí DP). Tento mladý bankovní úředník měl za manželku emigrantku z východního Německa a aktivně se angažoval v boji proti bolševismu v Evropě. Jeho poslední slova vykřiknutá v záchvěvu smrtelné křeče byla “Communistes assassins” (komunističtí vrahové). Alain Escoffier byl členem nacionalistické organizace Parti des forces nouvelles, jež byla založena v listopadu 1974, mezi její čelní představitele patřili Alain Robert, Pascal Gauchon, Francois Brigneau, Roland Gaucher a Jack Marchal, její mládež pak nesla název Front de la jeunesse.

Continue Reading

Posted in Historie


Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Giorgio Locchi – Podstata fašismu (druhé opravené vydání)

Giorgio Locchi - Podstata fašismu
K objednání zde!
METANOIA

Corneliu Zelea Codreanu – Zápisky ze žaláře

Goodreads – knižní tipy

Myšlenka dne

„Liberální buržoazie chce tedy Boha, ten však nemá mít možnost stát se aktivním; chce monarchu, ten však má být bezmocný; požaduje svobodu a rovnost, a zároveň omezení volebního práva na majetné třídy, aby si tak majetek a vzdělání zajistily potřebný vliv na zákonodárství, jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané; odstraňuje aristokracii krve a rodu, a připouští přitom nestydatou vládu peněžní aristokracie, onu nejhloupější a nejhrubší podobu aristokracie; nechce ani suverenitu krále, ani suverenitu lidu. Co tedy vlastně chce?“ Carl Schmitt, Politická theologie, s. 47-48

Tweets

Archív