Délský potápěč

Americká vojenská přítomnost v Evropě v roce 2024 (zdroj: CSIS)

Autor: Podivný Pán

Jedním z důsledků vítězství Donalda Trumpa v posledních amerických prezidentských volbách bylo, mimo jiné, i oprášení tématu Evropa a její samostatnost. Začalo se skloňovat prakticky okamžitě po prvních předběžných výsledcích, a to v celém mainstreamu, včetně největších hlásných trub režimu: České televize, Českého rozhlasu a Seznam Zpráv.

Do popředí se spolu s tímto tématem dostaly i palčivé otázky o budoucnosti NATO. To je taková ta hodná americká organizace, která už dlouhé dekády „chrání“ nás, bázlivé evropské strašpytle. Jeden by se zeptal, proč NATO například houževnatě bombardovalo Srbsko v roce 1999, ale nezasáhlo při migrantské krizi roku 2015. Proč jeho jednotky nevytvořily neproniknutelný štít na jižní hranici silně ohrožené Evropy a nehlídaly ji. Odpověď je jednochá. Hlavním úkolem NATO není chránit Evropu. Hlavním úkolem této organizace je bedlivě dohlížet na to, aby naše evropské politické špičky náhodou nezběhly na zcestí a nezatoužily po nezávislosti na Washingtonu. Však to známe, podobné svědomité ochránce z druhé strany barikády jsme u nás měli od roku 1968.

Continue Reading

Adolf Hitler, velký válečník

Autorka: Juliana R.

Kdo připlouvá do Evropy kolem Gibraltaru, jako první z ní spatří mešitu. Kdo zase připlouvá do Afriky přes Ceutu, uvidí nejdřív sochu Hérakla, opírajícího se silou vůle i svalů do dvou žlábkovaných pilířů. Podle báje stojí hérós rozkročený mezi dvěma kontinenty, které od sebe právě oddělil rozpolcením skály. Ceuta s Gibraltarem, to jsou ony Héraklovy sloupy, o kterých psal Platón, Dante, Cervantes. A prostor, kde se „stýkají a potýkají“ Afrika s Evropou, se nemůže obejít bez paradoxů.

Mešitu na nejjižnějším mysu Gibraltaru nechal ve druhé polovině devadesátých let 20. století postavit saúdský král – jako první muslimský svatostánek od reconquisty (1492). Reconquista. Procházíme-li se v přístavu španělského města Algeciras, odkud vyplouvají lodě do Afriky, nebo v přilehlé čtvrti, reconquista se nezdá ničím než slovem v písku; už ho smazaly vlny přistěhovalců, od šedesátých let čím dál mocnější. Ulice lemují samá „kadeřnictví Abdulláh“ a „halál řeznictví Granada“, zahrádky restaurací naplňují výhradně arabské tváře, tu tam se pestří barvy palestinské vlajky. V roce 2021, odkud pocházejí poslední dostupné údaje, žilo ve Španělsku 870 000 legálních imigrantů z Maroka (stranou ponechme ostatní arabské země). O několik týdnů dřív jsem si v centru katalánské Tarragony chtěla prohlédnout ruiny římského divadla. Bylo poledne a bohabojný lid v úborech, které by jistě zaujaly Delacroixe, se scházel do mešity, zatím co na rohu prosila o zakát žebračka v burce. Byla jsem jediný běloch na ulici, k čemuž římské rozvaliny tvořily kulisu velmi smutnou.

Continue Reading

Alžírské dny v pařížském Lidlu

Autor: Karel Veliký

Na příčině nedávné další z předeher rasové války ve Francii zarazí soudržnost té útočící pakáže. Po zabití jednoho  s p r a t a  se jinak jistě soupeřící gangy semknou a vyrazí za mstou. Permanentní napětí vybuchne. Přirovnáme-li je k hyenám, pak Češi budou přežvýkavci. Po usmrcení jednoho z nich by další snad polekaně poodběhli, ale než by lovec odstřelený kus naložil, ostatní by se již znovu popásali. Nejlépe „ól inkluzive“. Ne, nehodláme se tu pouštět do zkoumání historických či dokonce genetických podmínění tohoto stavu věcí. Lacině pranýřovat obecnou naši „zbabělost“, kupříkladu v konfrontaci s povykujícími cikánskými výrostky.

Continue Reading

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

Konstantinos Kavafis

Autorka: Juliana R.

Proč jen jsme rozbili jejich sochy,
proč jsme je vyhnali z chrámů,
vždyť jejich bozi ještě nezemřeli.
Stále tě milují, ó jónská země,
to za tebou lkají jejich duše.
Když procitáš nad ránem,
tvým vzduchem vlaje jejich svěží život.
Po tvých pahorcích chvatným krokem
se občas znovu mihne jako sen
průzračné tělo eféba.

(Jónská země)

Konstantinos Kavafis (Κωνσταντίνος Καβάφης, 1863–1933), jeden z nejpozoruhodnějších evropských básníků, se narodil v Cařihradě, ve slavné čtvrti Fanar, která si od pádu Byzance udržela řecký charakter. Většinu života – vyjma studií v Londýně a tříletého pobytu v rodné Konstantinopoli – ovšem strávil Alexandrii.

Continue Reading

Evropané se nikdy nedokázali shodnout na společné pozici; většina se tak prostě přimknula k Americe. Jelikož nemají společné zájmy, nemohou mít ani společnou vůli a strategii.

Autor: Alain de Benoist

Následující projev přednesl Alain de Benoist na kolokviu časopisu Élements 26. dubna 2014. Se svou typickou precizností a ostrovtipem se zamýšlí nad některými ze největších problémů u kořenů evropského projektu a současně s tím nastiňuje vlastní představy o nutnosti spojené Evropy. Originální znění najdete na blogu Éléments. Z francouzštiny přeložil Martin Locker.

Zjevné nedostatky Evropské unie ukazují jak selhání stávajícího evropského konstruktu, tak nezbytnost evropského Impéria.

Dámy a pánové, mí drazí přátelé,

Ještě před pouhým čtvrtstoletím se Evropa zdála být řešením snad všech problémů. Dnes je naopak sama vnímána jako další z nich. Následkem tohoto rozčarování se na ni valí výčitky ze všech stran. Evropské komisi se dává za vinu snad všechno: její bujná produkce legislativních omezení, strkání nosu do věcí, které ji nepříslušejí, přání trestat všechny na okolo a ochromit tak naše instituce, její nepřehledná a nesrozumitelná organizace, nedostatek demokratické legitimity, likvidace suverénních národů, tendence k tomu stát neovladatelnou mašinérií. Ve většině zemí obliba Evropské unie už přinejmenším deset let celkem strmě padá. Podíl Francouzů, podle nichž „členství v Evropské unii škodí“ se dokonce zvýšil z 25% v roce 2004 na 41% v roce 2013. Novější výzkum agentury Ipsos pak odhalil, že 70% Francouzů by si přálo „omezit Evropě pravomoci“.

Evropská unie tak dnes nepochybně zažívá bezprecedentní krizi legitimity. Na vině je mimo jiné i fakt, že jí nabízený „spektákl“ není nijak zvlášť vábný. Ale jak jsme do tohoto bodu vlastně dospěli?

Continue Reading

Lútroforos

Autorka: Juliana R.

Nocování na hřbitově, pohansko-křesťanská kontemplace

Nekropole

Cypřiše na Evangelickém hřbitově v Soluni promokly až do mízy. Ze zšedlých květů na hrobech odkapává déšť. V jedné z miniaturních pravoslavných kapliček, velkých a vysokých asi jako dopisní schránka, se skryla kočka; teď mžourá ven do říjnového mžení. Vrány křičí, od úst stoupá pára. – A přesto nekropole nepůsobí nevlídně. Řecké hřbitovy bývají zřídka ve špatné náladě; publicistka Alexandra Fiada je označuje za vysloveně „veselé“ díky blikotajícím plamínkům svíček. Příjemná atmosféra zkrátka patří k jejich svérázu – stejně jako synkretismus. Na jednom ze zdejších náhrobků stojí mramorový lútroforos: štíhlá nádoba s velkými uchy, již si staří Řekové spojovali se smrtí (a se svatbou). Lútrofory v antice označovaly rovy svobodné mládeže. Nedaleko této upomínky na pohanství se nachází jiný hrob, ozdobený řeckým rovnoramenným křížem a obrázkem v rámu: vyrudlou madonou od Cranacha. Na několika čtverečních metrech se setkávají symboly tří nábožensko-kulturních okruhů.

Continue Reading

Říšský znak v chrámu

První část

Autorka: Juliana R.

Stopy Byzance

Řekové na svých domech rádi vyvěšují vlajku národní, modro-bílou. Na tu byzantskou, tedy žlutou s černým korunovaným orlem o dvou hlavách, je běžné narazit hlavně v kostelích či na nich. (Dvojhlavý orel samotný tvoří neodmyslitelný motiv jejich interiérů.) Ve všední den i ve svátek hlásají chrámové vlajky Byzance dvojjedinost pravoslaví a řeckého národa, jež se stala doktrínou v posledních staletích říše. Nijak zvlášť mě proto nepřekvapilo, když jsem na den Nezávislosti – 25. března – v kostelíku na athénském pahorku Pnyx viděla modro-bílou vlajku s nápisem Ελευθερία ή θάνατος rozpjatou mezi dvěma paškály. Heslo, znamenající „Svoboda, nebo smrt“, vzniklo za války proti Turkům. Žlutá byzantská vlajka pak visela vedle národní na průčelí téhož kostelíka. Jakkoli se levice snaží o odluku, církev a národ jsou dvě strany jedné mince. Právem básní Kavafis:

Continue Reading

„Němci Němcům“, „Čechy Čechům“; to vadí, skoro jako „nemít srdce“, jak zpívá Z. Svěrák. Proč tolik nevadí „Ukrajina Ukrajincům“, „Izrael Židům“ nebo „Somálsko Somálcům“, je otázka, která je ovšem v rámci této problematiky sama o sobě už spíše odpovědí…

Autor: A. J. Tůma

Nedávno Česká televize s chutí připomněla výročí útoku na cizince v Rostocku, kde v roce 1992 „pravicoví extremisté a neonacisté“ napadli ubytovnu žadatelů o azyl a vietnamských gastarbeiterů. Reportáž vyzněla tak, že Německo se stydí za tyto výjevy z hluboké a temné minulosti. Panelák, v němž byla ubytovna, má dnes status památky. „Živly“ tehdy napadly ubytovnu kamením a zápalnými lahvemi. Úřady byly nejvíce zděšeny přístupem místních obyvatel, kteří akci provázeli potleskem a skandováním: „Cizinci pryč“ a „Německo Němcům“.

Při soudním procesu na Slovensku byl odsouzen a zbaven funkce politik Kotleba za použití číslovky, jejíž část měla symbolizovat větu: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti“. Případ vyvolal pochyby o justici, která kriminalizuje používání nějaké číslovky, ale stranou zůstalo skutečné meritum celé věci, které teprve je, jak se dnes česky říká, mega-absurdní. A totiž fakt, že jeden bílý muž odsoudil jiného bílého muže za jeho názor, že bílé děti by měly mít budoucnost. Samozřejmě jde o projev struktury, která už je vnitřně ztrouchnivělá a rozpadlá a čeká jen na silnější závan větru, aby ji definitivně obrátil v prach.

Continue Reading

Agia Sofia

Autorka: Juliana R.

Mezi básněmi Konstantina Kavafise se nachází i jedna s názvem „Návrat z Řecka“ (1914). Dva mladí Heléni odkudsi z Asie v ní právě vpluli do domácích vod, a tak je skličuje stesk po evropské pravlasti. Aby svého přítele utěšil, vykládá lyrický subjekt o zvláštním charakteru mimoevropského řectví.

„Řekové jsme i my – co jiného bychom byli? –
avšak s láskami a city Asie,
avšak s láskami a city,
které jsou Řekům cizí“.

Poesie Konstantina Kavafise je bytostně řecká, ale nestává se tím cizí pro ostatní národy. Právem volá jiný básník, Percy B. Shelley: „Všichni jsme Řekové!“. Stejně jako Kavafisovi mladíci, snažím se i já po „Návratu z Řecka“ (totiž ze studijního pobytu v akademickém roce 2021/22) utřídit myšlenky. Každý Evropan je do jisté míry Řekem, avšak s ještě jinými, neřeckými „láskami a city“ – pročež je v Řecku trochu doma a trochu není. Následující fejetonové „obrázky“ se pokoušejí zachytit několik ze zvláštností, odlišností, svérázností Hellady. Víc než na čem jiném se zakládají na pozorování, prožitku a rozhovorech s domorodci. Jistěže z každé autopsie plyne nebezpečí zkreslení, a proto si nekladou nárok být čteny nekriticky. Přejí si být toliko črtou, myšlenkou a někdy trochu i reportáží.

Continue Reading

Petr I. Veliký

Kapitolu z Posvátných monster Eduarda Limonova publikujeme coby příspěvek k výkladům počátků evropeizace, resp. modernizace Ruska…

Vysokánský chlap s úzkými rameny a širokým pasem, jehož tvář zdobí důstojný knír. Malinká hlavička (v tom má můj kamarád Šemjakin úplnou pravdu), tělo hromotluka a mysl ambiciózní až šíleně. Z jeho doby se dochovalo množství dokumentů, takže je možné posoudit, jaký byl doopravdy.

Pro zahraniční diplomaty v Moskvě to byl svérázný syn pluku. Budoucí car se pohyboval mezi cizinci celé dětství. A dobře dělal. Ruský život té doby byl jako stojatá voda v rybníku, hnijící, odporný a zaostalý, úplně jako dnes. A to i život bojarů. Tak to ostatně bývalo odjakživa, že ryba hnije od hlavy, od bojarů, kteří teprve před dvěma sty lety přestali být feudálními bandity, kontrolujícími v čele ozbrojených družin svá hájemství, a najednou seděli a potili se v kožiších ve státní službě: stali se z nich úředníci. Pomlouvali, hádali se, tloustli a kradli. Petr už jako malý kluk utrpěl šok (ve třídě charkovské základní školy č. 8 nám o tom vyprávěla naše vytáhlá zrzavá učitelka, které jsme přezdívali „koště“), když na vlastní oči viděl, jak střelci, poštvaní bojary, zabili jeho příbuzné, přímo v Kremlu, na carském schodišti a v carských komnatách, takže měl střelcům a bojarům co oplácet. Střelce později přikázal oběsit na zdech Kremlu a Novoděvičího kláštera přímo před oknem komnaty své sestry, carevny Sofie. A bojary ponižoval celý život.

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Že se Američané v českém rybníčku chovají jako na dobytém území, jsme si zvykli. Je to se vzpomínkou na vylodění v Normandii a následný pochod Evropou i pochopitelné.

Ani se nepozastavujeme nad tím, jak nás pochlastávající nájezdníci v centru Prahy s naprostou koloniální samozřejmostí oslovují na ulici anglicky a ptají se, „kde je tu bar s českýma holkama“, přičemž očekávají odpověď v obecném erasmáckém pidginu. Ani nás už nepřekvapuje, že naše děti povinně maturující z angličtiny šprtají otázky typu British royal family nebo Political system in the US. Jazyk našich vládců je totiž vyučován zároveň jako target culture, zavedeníhodný, žádoucí a kýžený ideál, a to přestože největší počet mluvčích angličtiny již dávno není v Británii, ale v Indii (na třetím a čtvrtém místě po USA pak v Pákistánu a Nigérii).

Už jen čekám, kdy bude coby nový státní svátek zaveden Black Friday.

Continue Reading

Černý Đorđe Petrović, jeden z největších moderních hrdinů srbského národa

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Nedávno jsem s jedním ze svých přátel mluvil o rusko-ukrajinské válce, konkrétněji o jejích dopadech na západní nacionalistické milieu. Spousta lidí, kteří se donedávna bez váhání označovala za odpůrce imperialismu, nadšeně přijala za svůj imperiální projekt anexe Ukrajiny, likvidace její státnosti a pohlcení jejího lidu do širokého ruského imperiálního náručí. Jiní, kteří ještě „včera“ z plných plic brojili proti „bratrovražedným válkám“, momentálně s velkou chutí povzbuzují vzájemné krvavé pobíjení ruských a ukrajinských vojáků v bratrovražedné válce.

Když si tyto jedince a skupiny takříkajíc zaneseme do mapy, zpozorujeme obecnou tendenci obyvatel Ameriky a západní Evropy častěji se stavět za ruské imperiální ambice, zatímco u lidí z východnějších oblastí Evropy povětšinou nacházíme rozpolcenější či přímo proukrajinské postoje. Jak to vyjádřil můj kamarád: „Z čím větší dálky medvěda pozoruješ, tím roztomileji působí.“

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

(pokračování)

Pokud existuje omluva či vysvětlení pro kolaboraci, pak je třeba říci, že i ona byla pokusem o to, dát Francii budoucnost. Jean-Paul Sartre

Nejhrubějšího zacházení, včetně mrzačícího mučení a umučení, se zpravidla (a také „přirozeně“) dostalo „pěkně za horka“ těm nejslabším: „kurvám“ (tj. ženám, co „chrápaly s Němci“ – také proto, aby přilepšily svým hladovým dětem)

Collabos povstali z popela třetí republiky: „Porážka ve čtyřicátém byla zajisté porážkou svobody, ale u nás se říkalo, že byla spíše porážkou ležérnosti, nedbalosti, šlendriánu a požitkářsky ochablého ducha, zkrátka porážkou třetí republiky,“ píše Alain Robbe-Grillet a tím „u nás“ myslel svou kultivovanou středostavovskou rodinu. Tento názor sdílela značná část Francouzů, kteří vznik Vichy s legendárním maršálem v čele kvitovali s nadějí, ba radostí. Naopak de Gaulle byl tehdy téměř osamocený a důvěru si musel tvrdě vybojovat i mezi Angličany. Většina obyvatelstva zvolila vyčkávací postoj a spolupracovala z nezbytí či z nízkosti (masové anonymní udávání). Menšina začala spolupracovat dobrovolně: vzdělanci, politici, vojáci, umělci, dělníci, úředníci, podnikatelé atd. Někteří pak, když se vítr obrátil, stačili ještě (trapně či elegantně) změnit stranu, jiní šli „až do konce“. „Zhroucení Třetí říše bylo naopak vnímáno jako zhroucení určitého pojetí pořádku, který nám mohl připadat jako úpadek přísného, totalitního uspořádání světa,“ pokračuje Robbe-Grillet. Počet zabitých kolaboušů (domnělých i skutečných) při poválečných „divokých čistkách“ kolísá mezi 7 až 40 tisíci v historiografiích vítězů, zatímco odhady ze strany pronásledovaných přesahují počet 100 tisíc (Paul Sérant). Soudně bylo k smrti odsouzeno kolem 7 tisíc lidí, přičemž přes patnáct set těchto rozsudků bylo skutečně vykonáno. Celkem se nějaký postih dotkl až jeden a půl milionu Francouzů. Proti 300 tisícům z nich bylo zahájeno soudní řízení. Přes 40 tisíc lidí bylo odsouzeno k vězení, 50 tisíc ke ztrátě občanských práv. Tolik základní čísla.

Continue Reading

První graf: podíl porodů podle původu matky, na druhém ženy v plodném věku. Oranžovou bílé Belgičanky, modrou belgické občanky cizího původu, šedou cizinky.

S koncem roku přichází čas na další díl případové ministudie postupu velké výměny původní obyvatelstva v menší západoevropské zemi: shrnutí z let 2018 a 2019.

Autor: Guillaume Durocher

Velká výměna je současně nejen „zdiskreditovanou konspirační teorií“, ale i empirickou realitou všude, kde vlády a jejich agentury uznají za vhodné zveřejnit příslušné údaje.

Francie se takové statistiky dlouho zdráhala zveřejňovat, ale sousední Belgie s podobnou historii nedávného přistěhovalectví až tak obezřetná není. Belgický federální plánovací úřad nedávno zveřejnil velmi zajímavou informaci o národnostním původu matek v Belgii.

Z údajů za rok 2020 vyplývá, že Belgie se propadla na historicky nejnižší úhrnnou plodnost 1,58 na ženu. Z toho jen polovina porodů (52,3 %) připadá na rodičky původem z Belgie. Zbytek je víceméně rovnoměrně rozdělen mezi matky, které jsou belgickými občankami cizího původu, a matky cizinky.

Continue Reading

Minsk

Autor: Johannes Scharf

Během letu z Istanbulu do Minsku dočítám klasiku Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Mnohé výrazy Burgessova umělého jazyka „nadsatu“ (v českém překladu „jazyk týnů“), který vychází z ruštiny, se mi v Bělorusku docela dobře osvědčí.

Vedle mě v letadle sedí Richmond a Nixon z Nigérie. Letadlo je černých Afričanů plné. Co hledají ze všech míst zrovna v chladném Minsku, ví jen čert. Nixon a Richmond mě ujišťují, že jsou turisté, Richmond ale neustále vyhrabává potrhaný kus papíru, na kterém je rukou napsáno: „Pracujete pro společnost XXX.“ Při pohledu na papír mhouří oči, jako by chtěl poznámku zapamatovat.

Richmond mě požádá o číslo, které mu ochotně dávám. „Kdo ví, jestli jinak nepřijdu o dobrý příběh?“ říkám si. Zadám mu do telefonu své křestní jméno. Ostatní kontakty, které vidím, jsou uloženy pod jmény jako „běloška“ a „Velký Jim“. Let proběhne téměř bez turbulencí.

Continue Reading

Imperativ rasového míšení je nám každodenně vnucován masovou kulturou, prosycenou všudypřítomnou reklamou

Autor: Guillaume Faye

Biologicky dochází k zániku národa, etnické skupiny nebo rasy v prvé řadě skrz míšení jiných s ženami této skupiny, tedy s jejich lůny. Svazek ženy z rasy X s mužem rasy Y je mnohem nebezpečnější pro rasu X než pro rasu Y. Ženy – ne muži – totiž tvoří biologickou i sexuální zásobárnu rasy, národa či genetické linie.

Žena dokáže za svůj život porodit jen omezené množství dětí, zatímco muž jich s plodnými ženami teoreticky může zplodit ohromné množství. Demografové tak vyčíslují plodnost a schopnost obnovy populace počtem dětí na ženu, mateřstvím – nikoliv otcovstvím.

Proto v současnosti musíme jako ještě závažnější problém než nekontrolovanou migraci lidí z Třetího světa (kteří vykazují vyšší plodnost) do evropských zemí chápat míšení bělošek s barevnými muži, jež zejména ve Francii dosahuje markantních rozměrů. Bílá rasa se tak musí vypořádat s konkurencí na svém vlastním území: nejen že nedosahuje ani plodnosti nutné k zachování populace (nikde se nerodí přes dvě děti na ženu), ale část plodných žen odpadá z množiny těch, které zplodí dítě s někým svého druhu a namísto toho přivádí na svět rasově smíšené dítě. Kromě stále početnějších zástupů cizinců proudících přes naše hranice a praktikujících endogamii, navíc se část bělošek sama nabízí cizákům.

Continue Reading

„Globální krach v porodnicích“: podle prognózy OSN bude v Evropě v roce 2100 35 až 45 % obyvatel starších 65 let (zdroj: World Population Prospects 2019 – Percentage of population aged 65 or over, 2100)

Autor: James Gallagher

Svět je podle vědců nanejvýš nedostatečně připraven na všeobecný globální propad porodnosti.

Všeobecně klesající plodnost může do konce století dospět až k situaci, že se počet obyvatel takřka všech zemí světa bude snižovat.

Skoro dva tucty zemí včetně Španělska a Japonska pak mají do roku 2100 přijít o polovinu či více obyvatel.

Continue Reading

Oba zvítězivší systémy, střídající se a prolínající na vrcholu moci v poválečném uspořádání, počítají s likvidací evropské rasové pevnosti, z čehož plynou veškeré další kontexty – sociální, kulturní, náboženské, ekonomické, právní.

Autor: Václav Jan

Máme za sebou další mohutné oslavy pádu Třetí říše, organizované vládnoucími kruhy systému. Opozice, opatrně fungující v rámci tohoto systému, se na oslavách podílí a jediný spor vede o to, zda je vhodnější zapít vítězství vodkou nebo whiskou. Opozice, která světonázorově vychází z totožného výkladu dějinného okamžiku, na němž je založena současná moc, zajišťuje liberální demokracii a globalismu bezpečný prostor pro další existenci a progres. Ruku v ruce slaví „osvobození“. Osvobození by mělo vést ke svobodě. Jakou svobodu mají organizátoři apoteózy triumfu bolševismu a bankovního kapitalismu a zrodu Nového světového řádu na mysli? Co si pod slovem svoboda představují liberální globalisté, co sionisté, co marxisté, co neomarxisté?

Continue Reading

„Naše matka Evropa“, francouzská velikonoční pohlednice z roku 1942.

Autor: Guillaume Durocher

Evropský kontinent se pyšní takovou různorodostí – co se týče států, jazyků, národností i geografie – že se dosud nikomu nepovedlo vytvořit z něj skutečně soudržný geopolitický celek, jakkoliv celé zástupy státníků, podnikatelů a dokonce i řadových obyvatel po mírumilovném a zracionalizovaném větším evropském prostoru volají.

Už v 19. století došlo k několika pokusům tohoto typu, a to v podobě napoleonského kontinentálního systému, postupného sjednocování celních i peněžních systémů německých států v Německém spolku nebo nepříliš známé Latinské měnové unie. Po roce 1945 pak samozřejmě sledujeme vznik Evropské unie se společnou měnou i celní unií coby seriózní hospodářské velmoci.

Continue Reading