Délský potápěč

Jean Mabire, Divize Charlemagne (Pardubice: Nightingale Press, 2023)

Autor: Karel Veliký

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrni (z „Treuelied“)

Nedávno vyšel druhý díl trilogie Jeana Mabira o osudech francouzských dobrovolníků Zbraní SS, kteří se za druhé světové války rozhodli se zbraní v ruce bránit Evropu před hrozbou, že ji až k Atlantiku opanuje kremelská bolševická vláda. Knížka nese název Divize Charlemagne a podtitul avizuje stěžejní obsah: „Boj francouzských esesmanů v Pomořanech“.

Wir kämpfen für Freiheit, wir kämpfen für Hitler… *

První část líčí vedle historického pozadí především sám vznik jednotky na podzim roku 1944. Byla utvořena z veteránů rozpuštěné Francouzské dobrovolnické protibolševické legie (Légion Volontaires Français contre le bolchévisme, LVF), přeživších ze Sturmbrigade SS Frankreich, o které pojednává první díl, z Francouzů činných u různých říšských útvarů a organizací (Kriegsmarine, National-sozialistische-Kraftfahrkorps a Todtovy Schultzkommandos), a příslušníků Francouzské milice, jakož i nových dobrovolníků, přihlásivších se v Paříži rovnou do evropské armády SS.

Continue Reading

Arvéd

Autor: Jan Borg

S velkou publicitou byl uveden do kin film Arvéd, na okresním městě kde žiji, ho dávali během jednoho týdne téměř desetkrát, samozřejmě vždy tam bylo přítomno cirka deset nebo patnáct diváků.

Většina z nich o Jiřím Arvédovi Smíchovském předtím asi nikdy neslyšela, bez ohledu na dvě vydání knihy autora Jana Poláčka; dokonce i ten, kdo si koupil již první vydání pod titulem Malostranský ďábel mohl se v první chvíli domnívat, že se jedná o dvě různé knihy, nebo tedy třeba dvě varianty příběhu? A to tím spíše, že mezitím uplynulo šest let. V těch jsem žádnou recenzi prvé knihy nečetl, ale je možné, že jsem ji přehlédl. Druhé vydání je textově totožné, zdá se, že totožná je i obrazová složka, fotografie či různé koláže, obálka Malostranského ďábla je jako by vybledávající hněď, ze které vystupují jakési obrazce a slovo Ďábel v tomto znění a ve znění Teufel či dokonce – a řeckým písmem – Diabolos! Naproti tomu kniha Arvéd má jen pevnou vazbu bez obálky, název Arvéd a jaksi démonickou tvář hlavní postavy s uhrančivým zrakem a snad provokativnějším nápisem na horním okraji „Čemu všemu lze zaprodat duši“, namísto podtitulu prvního vydání „Život a smrt mága“. A samozřejmě nechybí poznámka „Knižní předloha mysteriózního filmu“.

Continue Reading

Kdo má rád strofy, ten má rád i katastrofy; kdo je pro pomníky, musí být i pro ruiny.
Le Romantisme fasciste

Autor: Karel Veliký

A vše, i čerň, vše jasně plálo… poslední dějství „fašistické romantiky“

Přeludný, děsivý, nepravděpodobný je zástup, hrnoucí se jak v pomatení do Sigmaringenu, kde se v osudovém očekávání smutného a hrůzného konce vytrácejí nejenom vize, plány, touhy a sny, ale nakonec i vzájemné ohledy těch, kteří jimi žili a více či méně je roky sdíleli.

vyšokovaný lidi ze Štrasburku, óbrzáložníci z Landsturmu, utečenci z Vlasovovy armády, vyhnanci z bombardovanýho Berlína, vyděšený uprchlíci z Litvy, defenestrovaný z Královce, „dobrovolně nasazený“ odevšad, jeden přísun za druhým, tatarský dámy ve večerních róbách, umělci z Drážďan… tohle všechno zalejzalo do všech možných děr a příkopů všude na Zámku… kempovali i na svazích u Dunaje… k nim ještě všichni ty vyděšený z Francie, Toulouse, Carcassonu, Bois-Colombes, co na ně pořádali hon frekventanti odboje… a k tomu dál rodiny Milicionářů, a čerství odvedenci z NSKK (…) tohle všechno se sem hrnulo po celejch famíliích, s dětma všeho věku, obrovskýma rancema, sadama nádobí, kouskama ploten a hladovým žaludkem… Siegmaringen byl cosi jako „přístav evropských vraků“… myslím tím celý město, hradby, ulice i nádraží… veškerý strakatiny, kamufláže, hadry, původy, ten barbarskej cirkus, plný chodníky, nábřeží i krámy… (s. 263)

Sigmaringen, městečko či (dříve) spíš podhradí na horním toku Dunaje v Bádensku-Wüttermbersku, asi sto kilometrů jihovýchodně od Štrasburku, se stal nejzazší iluzorní baštou, posledním bezvýchodným útočištěm, kam se na německý popud a pod tlakem postupujících spojeneckých vojsk z Francie stáhli ti, kdo řídili Vichy i ti, kdo věřili a bojovali za nacionálně-socialistickou Evropu pod německým vedením.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Karel Veliký

Manželka: „Neuvědomuješ si, že tě to může stát krk?“
Céline: „A copak ty nevidíš, že ve válce za Židy všichni pochcípají?“
Manželka: „Ale ty to odneseš jako první!“
Céline: „Tak ať! Aspoň jsem hnul prstem.“

Bagatelles pour un massacre: „Žid se skládá z 85 % z drzosti a z 15 % nicoty.“

„Maličkosti“ vyšly v prosinci 1937 v nákladu něco přes dvacet tisíc výtisků. S reedicí a dotisky se do čtyřiačtyřicátého prodalo celkem pětasedmdesát tisíc exemplářů (jiné zdroje uvádějí náklad podstatně vyšší, i 300 tisíc!). Na rozdíl od většiny dalších Célinových textů, pracně vznikajících, přepisovaných a puntičkářsky cizelovaných, není hlavně u prvního z Prokletých spontánnost vodopádů a živelnost větných bystřin tak uměl(eck)á. Autor je prý vychrlil za méně než měsíc a zakrátko byly i vytištěny. Námětem je rozklad Francie, lehkovážnost, sprostota, hloupost a prodejnost těch ovládaných i ovládajících, zkrátka (demokraticky) emancipovaného davu, tráveného navíc ještě stále vlivnějšími židovskými klikami. Národní organismus, jehož vazivo povolilo a povoluje, je podle doktora Célina rozložen a zasažen snětí natolik, že sám se již vyléčit nedokáže: příznaky jsou endemické, biologické, dědičné.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Prosinec 1937: Bagatelles pour un massacre (Maličkosti k vraždění);

listopad 1938: Škola mrtvol [L´Ecole des cadavres];

únor 1941: Les Beaux Draps (Pěkná brynda).

Tři zápalné literární granáty, které zažehly už tak přehřáté ovzduší. První dva události jasnozřivě předjímaly, třetí je uchopoval. Odpálil je Louis-Ferdinand Céline, Mistr Slova, který si dobyl velké jméno už v roce 1932, kdy mu vyšel román Cesta na kraj noci neboli „putování bídou lidské existence v rozvinuté kapitalistické společnosti“. Rudí v něm proto chtěli vidět svého člověka, přivlastnit si dalšího spisovatele, takže Elsa Trioletová („Trioletka“ rozená Kaganová), přítelkyně Aragona, knížku rychle přeložila do ruštiny.

A v Sovětském svazu „Cesta“ opravdu jistého úspěchu dosáhla, což autoru vyneslo pozvání do této země, vyvolávající na Západě obavy, strach až hrůzu. Céline přijal, „komunistickým rájem“ se však okouzlit nedal. A po svém ho prohlédli i továryšči. Trockij upozornil, že hrdina „Cesty“, cynik Bardamu, postrádá jakoukoli naději, se kterou je každá pozitivní vzpoura spjatá. Gorkij pak na prvním sjezdu sovětských spisovatelů konstatoval, že Bardamu, autorovo zřejmé alter ego, je ve svém zoufalém nihilismu „…zcela zralý k přijetí fašismu“.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

V roce 1911 hned za svůj první román Monsieur des Lourdines obdržel Prix Goncourt, francouzskou nejvýznamnější literární cenu. V roce 1923 pak za svůj další román, slavný La Brière, patřící s šesti sty tisíci prodanými výtisky k vůbec nejúspěšnějším knižním titulům meziválečné Francie, získal Velkou cenu Francouzské akademie. A deset let poté byla jeho La réponse du Signeur v rozsáhlé čtenářské anketě zařazena mezi dvanáct největších francouzských románů za posledních padesát let. K dalším jeho čtenářsky velice oblíbeným titulům patřila La Meute (Smečka), avšak teprve v roce 1937 napsal knihu, která hluboce ovlivnila nejen světonázor mnoha jejích čtenářů, ale také určila další umělecko-politický a lidský osud autora: La Gerbe des Forces (Svazek sil).

Tento text uznávaného, váženého a tehdy již šedesátiletého spisovatele je vlastně zprávou o jeho dvou cestách z let 1935 a 1936 do nacionálně-socialistického Německa. Cílem těchto výprav, které Châteaubriant pojal jako pouť za poznáním, bylo přesvědčit se na vlastní oči, jak – a jestli vůbec – Hitlerovo Nové slovo proměnilo člověka a zemi. Neboť jakožto aristokrat a katolický tradicionalista Châteaubriant hledal účinný lék na (tehdy jím bolestivě pociťovaný) děsivý společenský rozklad: zatímco po celé devatenácté století se ještě setrvačně udržovaly různé společenské vazby zděděné z ancien régime, po první světové válce se prudce uvolnily a takto odvázaní jedinci se z někdejšího emancipačního ideálu poprvé stávali žitou společenskou, lépe řečeno davovou normou. Biograf, rozhlas etc.

Continue Reading

Abel Bonnard (vlevo)

Autor: Karel Veliký

Pocházel z rodu Bonapartů, dosáhl skvělého vzdělání (École normale supérieure; Sorbonna; École du Louvre), jako básník debutuje ještě před první světovou válkou (sbírky Les Familiers, Les Royautés, Les Histoires), září v Belle Époque, patří k Proustovu světu … (Zde je nutno zdůraznit, že Proust, podobně jako Bergson, byl antipozitivistou.)

V roce 1914 je mobilizován. Po dekorování válečným křížem obdrží roku 1919 i Řád čestné legie. Stejně jako před válkou mnoho cestuje, tentokrát i za hranice Evropy. Za cestopis En Chine z několikaměsíčního pobytu v „Zemi Středu“ mu v roce 1924 Francouzská akademie uděluje již třetí (totiž po dvou výše uvedených sbírkách: „Domácí zvířata“ a „Království“) své ocenění, tentokrát Grand Prix de littérature. A knížka má i značný prodejní úspěch.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Když odsoudíte Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly? J. Isorni, obhájce

6. února 1945, devět hodin třicet osm minut, vězení v Mont-Rouge. Robert Brasillach provolává slávu Francii. V tu chvíli ho sráží salva popravčí čety.

Takto v šestatřiceti letech skončil život jednoho z nejnadanějších a nejkultivovanějších mladých spisovatelů nejen své generace, ale Francie vůbec. Bystrý „normalien“ (čili absolvent École normale supérieure) mnohostranných zájmů debutoval jako romanopisec sotva ve třiadvaceti letech (Voleur d´etincelles – Zloděj jisker, 1932), to už ale působil i jako redaktor listu L´Action Française. Během třicátých let se s dalšími svými navýsost poetizujícími romány L´Enfant de la nuit (Dítě noci, 1934), Le Marchand d´oiseaux (Ptáčník, 1936) a Comme le temps passe (Jak ten čas plyne) stal miláčkem pařížského literárního milieu, unešeného jak jeho ryzím talentem, elegancí stylu a obsahů, tak samotným mládím tohoto mládí tolik milujícího autora.

Continue Reading

Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou

Autor: Karel Veliký

Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.

Sen o Evropě

Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).

Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v  době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.

Continue Reading

Autor: Jean Giono

Spatřil jsem právě jedno z dramat země. Zasáhl jsem potřebnými gesty. Rozumějme si: nikoli ledakterými, ne gesty toho, jenž neví; gesty, kterým jsem se pomalu naučil, se vší něhou svého srdce, gesty, která mi přešla do nervů a do svalů, ponenáhlu, možno říci po krůpějích, řádně naučena, řádně v mé krvi, gesty neúchylnými. Byla to ubohá gesta lidí. Zprvu jsem tak za to neměl. Zvěděl jsem to proto, že ač jsem je učinil, narazil jsem na mocnou přehradu.

Od té chvíle si říkám: „A přece, ty! …“

Ba arci, i já!

Byl to krásný déšť. Jedno z oněch rozechvění dubnových: veliké rozmachy větru, pak šlehání studené vody jako tisíceré řemínky důtek, obloha tak nízká, že bylo vidět všecka napínání a dmutí jejích svalů.

Ale k večeru si oblékám plášť, narážím baret a jdu ven. V jizbě plné dýmkového kouře pomalu mne už obluzovaly přízraky z dna moří. Dva políčky větru mne uzdravují a sílí. Vidím počasí, jaké jest, dím si „můžeš na pahorek“, a vystupuji tam.

Continue Reading

Autor: Václav Jan

Dne 4. června 1942 zemřel v nemocnici na Bulovce, za ne zcela objasněných okolností, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Jeho smrt vítězové neváhají slavit o týden dříve, v rámci glorifikace zpackaného atentátu v libeňské zatáčce. Z toho si česká popkulturní historie udělala jednu z nevděčnějších legend.

Při slavnostních projevech politiků, při kladení věnců, ve filmových rekonstrukcích, vzpomínkách i odborných textech hojně zní slova, která v jiných kontextech zpravidla dnes mnoho neslýcháme: vlast, vlastenectví, národ, hrdinství, oběť. Samozvané elity, které se během květnových válečných apoteóz rády pochlubí silným slovníkem, po skončeném aktu tyto sebevědomě a pronárodně znějící výrazy zase spolehlivě zapomenou a vrátí se ke své každodenní agendě, jejímž obsahem je multikulturalismus, sjednocování, relativismus a internacionalismus. Slova jako národ, vlast nebo boj jim zase začnou připadat podezřelá, znepokojivá, s nádechem extremismu a radikalismu, a ti, kdo je budou používat, sklidí nikoli potlesk a zájem televizních kamer, ale spíše pozornost tajných služeb a neziskových udavačů.

Continue Reading

Pierre Drieu La Rochelle (3. ledna 1893 – 15. března 1945)

Autor: Mark Christensen

… Rád bych mluvil o svým způsobem kolektivní události, která i před různorodost původu, mínění, charakterů, pohnutek i cílů lidí do ní zapojených dostála svému jménu: kolaborace.

Těmito slovy začíná Konečné zúčtování (Drieuova esej na obranu jeho politických názorů, vydaná posmrtně v souborném díle Récit secret suivi de Journal (1944-1945) nakladatelstvím Gallimard v roce 1961 – pozn. DP) , dílo člověka na konci života svého i své generace. Musíme to zdůraznit, Pierre Drieu La Rochelle totiž náležel k jedinečné generaci, zakalené v zákopech Velké války. Jako mnozí další na obou stranách barikády viděl i on v těchto zákopech příležitost – a nezbytnost – k nastolení nového evropského řadu. Zatímco válka s sebou odnesla poslední zbytečky starého Křesťanstva, vzaly zákopy vykořeněné evropské proletáře a postavily je bok po boku s muži jiných tříd, krajů i jazyků. Ve válečné výhni mělo v těchto mužích vzniknout zcela nové povědomí: kontinentální geopolitické velmoci, mechanizovaných společností, kde jsou dělník i voják podrobeni téže kázni a možnostech nového člověka i společenského uspořádání.

Continue Reading

Redaktor Alois Kříž zatčený v květnu 1945 vlastenci a demokraty. Všimněte si fyziognomií, resp. výrazu, oněch dobrých Čechů.

Radim Raýman: Pražská bastila

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Ukázka z dosud nepublikovaných pamětí soudního lékaře dr. Radima Raýmana v pankrácké věznici za protektorátu a retribuce. Jak to chodilo: Kdo byl „partyzán“, kdo „kolaborant“?

Tak se jmenují letošní první „fascikly“. Jejich sarkastický, odlehčený tón klame. Ve skutečnosti patří k tomu nejvážnějšímu, co Tradice budoucnosti za 5 let své existence zveřejnila. I tyto tragikomické hrůzy jsou totiž pevnou součástí naší Identity! Můžeme je verbálně i vnitřně odmítnout, jenže tak snadno identitu smazat nelze – stejně jako ji nelze nabýt razítkem v pase, jak si to tabula rasa určil „právní stát“. Nuže, máte v rodině „dědu partyzána“ nebo „dědu kolaboranta“? Přečtěte si, jak k té nálepce mohl také přijít… Viz kapitola Pan „D“ a jeho lidi.
Continue Reading

Lucien Rebatet (15. listopadu 1903 – 24. srpna 1972)

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise (Francouzská akce) byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

V roce 1929 začal jako hudební a filmový kritik s novinařinou; ani tady nebyl zaslepený – od studentských let byl vnímavý vůči všem moderním směrům v literatuře a v umění, v hudbě i ve filmu. Ve 30. letech se jako člen redakce Je suis partout (Všudybyl) stále silněji politizoval, mezi přívrženci Action francaise se však cítil jako „heretik“. Znovuzavedení monarchie považoval za chiméru a reakcí hluboce opovrhoval. Protikapitalistický, revoluční, evropsky orientovaný postoj pojil s obdivem k Mussoliniho osobě a státu.

Continue Reading