Délský potápěč

Autor: Enoch Powell

Následuje překlad projevu poslance Rt. Hon. J. Enocha Powella na setkání Mladých konzervativců v Civic Theatre v manchesterském Stretfordu pátečního večera 21. ledna 1977. Powell zde jasně vyjadřuje své postoje k poválečné imigraci a závažnosti hrozby, již představovala pro zemi a národ.

V průběhu posledních dvaceti let, se nejprve na místní úrovni a postupně v celé zemi jedno téma nápadně liší od všech ostatních svou vytrvalostí, s níž si zachovává aktualitu, a hlubokou i pohlcující posedlostí, s níž stále pevněji poutá zájem veřejnosti. Jde o stav tím pozoruhodnější s přihlédnutím k horlivému odhodlání, s nímž se příslušní lidé snažili a snaží toto téma udržet mimo parlamentní debatu a k užití všech dostupných prostředků – od právních sankcí po odborová nařízení – jak zabránit otevřené diskusi o tomto problému. Ti, kdo se navzdory tomu všemu rozhodli mluvit o tom, co stovky tisíc jejich spoluobčanů každodenně vidí a zažívají a nahlas vyjádřit obavy o budoucnost, jež tyto Brity trápí, nebyli ušetřeni žádného společenského či politického potrestání, žádné hrozby soukromého ostrakismu ani veřejného násilí. Snahy o umlčení, zesměšnění nebo odsouzení hlasů varujících ve 30. letech před nastávající válkou s fašistickou diktaturou a volajících po včasném rozpoznání a konfrontace hrozby, již představovala, blednou v porovnání s dnešní kampaní závistí.

Continue Reading

Sjezd Demokratické strany práv států (přezdívané „Dixiecrats“) v roce 1948

Autor: Chris Brand

Shrnutí

Jen stěží si lze představit výraznější kontrast než ten mezi multikulturalismem a multirasovou společností, prosazovaných vládnoucími politickými a kulturními elitami na straně jedné a kulturními a rasovými hodnotami Západu z před pouhého století. I když zastoupení nebělošských menšin na Západě ve statistikách negramotnosti, zločinnosti nebo AIDS stále značně převyšuje jejich procentní podíl v populaci, zůstává pro jakoukoliv veřejně činnou osobu sebemenší zpochybnění smysluplnosti multikulturalismu společenskou sebevraždou – jak si musel uvědomit i někdejší předseda Senátu Trent Lott (R-MS), když při vzpomínkách na protiestablishmentovou prezidentskou kandidaturu dixiekrata (kandidáta Demokratické strany práv států /States‘ Rights Democratic Party/) Stroma Thurmonda v roce 1948 pozitivně hovořil o časech starého segregovaného Jihu. Podle dnes platných kulturních a politických pravidel však musíme rasové menšiny nadšeně přijmout – nebo přinejmenším zdvořile ignorovat, v každém případě jsou však vyjmuty z jakýchkoliv kritických hodnocení. (Vyhýbat se rasové identifikaci se stalo zavedenou praxí BBC vždy, když se příslušník menšiny dopustí nějakého skutečně nebývale ohavného zločinu – např. v případě vraždy v Londýně, kdy byla desetiletá černošská dívka jménem Victoria Climbiéová zavražděna vlastní tetou a jejím přítelem.)

Tato ohromná proměna se z nemalé části udála také zásluhou vlivu Franze Boase (1858-1942), jehož učení, šířené z vlivných pozic oboru antropologie elitní skupinkou jeho někdejších studentů, změnilo intelektuální směřování celé sociální antropologie.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Překvapivá slova předáka „Nouvelle Droite” (Nové pravice)

Bylo to jako přílivová vlna. Letos (1979) v létě zaplnila „Nová pravice“ stránky novin, které se tváří tvář této neotřelé novotě dokonce na chvíli odtrhly od svého obvyklého letního „okurkového zpravodajství“ o lochneské příšeře. Právě slavná Nessie se totiž v červenci a srpnu, kdy zpravidla není moc o čem psát, často stará o čtenářsky vděčný obsah.

Nástup Nové pravice však komentátory vytrhl z letní letargie – mnozí totiž v její ideologii vidí nebezpečnou obrodu fašismu. Levice byla ve své rétorice naprosto hysterická, od Nouvel Observateur (francouzské krajně levicové noviny) až po Pravdu (ruské noviny, režimní hlásná trouba v někdejším Sovětském svazu), jež spisky Nové pravice neváhaly přirovnat k programu Adolfa Hitlera.

Louis Pauwels (jeden ze spoluautorů knihy Jitro kouzelníků, pozn. DP), šéfredaktor středopravicového časopisu Figaro Magazine, v němž Nová pravice dostala prostor k prezentaci svých myšlenek, byl sice vyzván, aby celou věc vysvětlil, hlavní postavou celého skandálu se však stal mladý sedmatřicetiletý intelektuál Alain de Benoist, který pro Figaro Magazine píše. Jako faktický ideový vůdce tohoto hnutí tak musel čelit rozhořčené kritice svých odpůrců.

Playboy, který jako první časopis na světě psal o „Nouveaux Philosophes” („noví filozofové“, někdejší maoističtí intelektuálové), také jako první zaznamenal existenci Nové pravice a v lednu 1979 vydal článek Alexandera Astruca na toto téma. Dnes Playboy v této debatě pokračuje rozhovorem s Alainem de Benoistem, který nedávno u nakladatelství Éditions Libres Hallier vydal knihu Les idées à l’endroit (Narovinu).

Continue Reading

Autor: Paul Gottfried

Asi před deseti lety jsem vydal knihu The Strange Death of Marxism (Podivná smrt marxismu), v níž jsem se usilovně snažil ukázat, že současná levice není marxistická, ale post-marxistická. Na rozdíl od tradičních marxistů i evropských demokratických socialistů je totiž levice, která si na Západě od pádu (a vlastně už před ním) SSSR upevňuje pozice, kulturně radikální. Ekonomické reformy jsou pro ni však až na druhé koleji. Dnešní levice se tak dokáže smířit se soukromým podnikáním a dokonce i velkými korporacemi – ovšem pod podmínkou, že vládne silou vnutit svou představu proměny společnosti a kultury stále bezmocnějším občanům i jejich stále indoktrinovanějším dětem. Ne že by tato levice pociťovala nějakou přehnanou lásku k čemukoli soukromému, včetně hospodářských transakcí, přistupuje však k hospodářské sféře života jako k něčemu, co dokáže kontrolovat i bez nutnosti znárodňování, čímž se navíc může vyhnout v minulosti s katastrofickými výsledky vyzkoušeným postupům socialistických vlád. Naše vládnoucí vrstvy dospěly k racionálnímu závěru, že je lepší nechat tržní mechanismy běžet a z  generovaných zisků si pod pohotově připravenými záminkami vždy něco ukrojit. K tomu všemu si elita na svých občanech donekonečna vynucuje dodržování stále komplikovanějších pravidel chování, údajně s cílem boje proti „diskriminaci“. Postmarxistická levice tak usiluje především o kontrolu nad kulturou, vláda samotná je pro ni spíše jen instrumentem – a právě onen typ správního státu, který se od 60. let v každé západní společnosti tak prudce rozbujel, se ukázal být pro sociální inženýry a „komisaře citlivosti“ ideálním nástrojem.

Continue Reading

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading

Autor: Michal Semín

Včerejší spektakulární zátah na české neonacisty, jejich výslechy v pověstných policejních místnostech v Bartolomějské ulici, jakož i bojově znějící deklarace českých politiků proti extremismu ve mne vyvolaly vzpomínky, pochybnosti i jistá očekávání.

Nejprve k oněm vzpomínkám. Vyšetřovny v Bartolomějské ulici důvěrně znám. Poprvé jsem se zde ocitl po podpisu Hnutí za občanskou svobodu a založení první nezávislé studentské organizace na PedF UK. Učil jsem v rámci povinné praxe středoškolské studenty v Berouně, když se ve dveřích objevila ředitelka školy a vyzvala mne, abych výuku přerušil a vyšel na chodbu. Zde už na mne čekal příslušník StB, jenž mne za neustálého žvanění o svých oblíbených foglarovkách na „Barťák“ dopravil, abych se zde dozvěděl, že nepřestanu-li s protistátní činností, odnesu to nejen já, ale ztrátou zaměstnání i můj otec. Byl jsem na jejich vkus asi příliš velký extrémista.

Continue Reading