Tag Archive | Lykúrgos

Zákony – Platónův posvátný etnostát, část 4

Řekové v boji s Peršany

Řekové v boji s Peršany

Autor: Guillaume Durocher

Řecká jednota: Federace proti barbarům

Po rodině a obci následuje další soustředný kruh spřízněnosti a loajality: spolek měst nebo přímo celý řecký národ. V Ústavě Platón nabádá, aby se k sobě Řekové chovali mírněji, protože je pojí pokrevní pouto, a otevřenou válku a braní do otroctví si „schovali“ výhradně pro barbary. V Zákonech se k této myšlence vrací a horuje pro spojenectví řeckých městských států proti cizím invazím.

Po rodině, skupině rodině a obci „jež svým založením následovaly… jedna za druhou v nesmírných délkách času“, konečně „nám přichází tato jakási čtvrtá obec“ (683a) v podobě obecně poměrně volných a nestabilních spolků či konfederací řeckých městských států coby potenciálně ještě vyšší formy společenské organizace.

Platon se věnuje mytickým dějinám třech městských států, založených Herkulovými potomky – Lakedaimonu, Argu a Messéně – jež společné vytvořily spolek dórských obcí. Tato konfederace ale nevznikla jen za účelem ochrany svých členů, ale celého řeckého národa:

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie

Zákony – Platónův posvátný etnostát, část 3

Starověká řecká rodina

Starověká řecká rodina

Autor: Guillaume Durocher

Posvátnost rodiny a plození

Synovská oddanost: Základ společenského uspořádání

Ve zbytku tohoto článku se zaměřím na ústřední úlohu, již v Platónově magnétském režimu měla mít příbuzenská pouta, a to rodinná i etnická. Platón nabízí metaforu Homérových Kyklopů coby příkladu rodiny jako první, prehistorické formy společenského uspořádání. V takovéto rodině vládne patriarcha oprávněně z titulu rodinných svazků:

…vládnou nejstarší, protože dostávají vládu od otce a matek; ostatní, následujíce jich, udělají jako ptáci jedno hejno a žijí pod otcovládou a pod vládou královskou, ze všech nejspravedlivější. (680e) 1]

Platón detailně popisuje, čím jsou děti posvátnými příkazy povinny svým rodičům „co se týče uctívání bohů a péče o předky“ (723e). Často zde bok po boku vystupují krev a duch: nejdůležitější morální závazky náležejí vlastní krvi a božstvu.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie

Zákony – Platónův posvátný etnostát, část 2

Platón

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Společenská soudržnost a spravedlivá nerovnost

Holistický právní stát vedený snahou vštěpovat ctnost a vytvářet soudržnou společnost

Nejvýznamnější Platónovou inovací v Zákonech jistě je idea „vlády zákonů“. Režim jeho obce je řízen komplexní soustavou zákonů a odvolacích soudů, na něž dohlíží tzv. strážci zákonů a které mohou stíhat všechny úředníky za jejich prohřešky. Platón směle prohlašuje: „Každá obec by jistě přestávala být obcí, kdyby v ní nebylo řádně ustanovených soudů“ (766d). „Totalitář“ Platón tak předjímá myšlenku zákonného státu i brzd a protiváh, jež měly takový vliv na Montesquieueho a americké Otce-zakladatele.

Další novinka: zákony mají mít preambule, jež mají občany přesvědčovat rozumnými argumenty o jejich nezbytnosti, aby bylo k donucení přistupováno jen v opravdu nezbytných případech. Zákony tak užívají dvojí metody: „přemlouvání a násilí, pokud je to možné vůči lidu neúčastného vzdělání“. Zákon vytvořený pod vedením rozumu má být „zlatou“ a „posvátnou“ nití, jež duše občanů táhne směrem k ctnosti. Platón se přimlouvá za reformativní pojetí trestního práva a chce zločince léčit, ne jim ubližovat (854a). Od občanů ovšem očekává potrestání těch, kdo by tyto zákony svým jednáním podvraceli.

I když si je vědom nevýhod rigidního a přespříliš obecného zákona, chce se Platón vymanit z vlády lidí a založit vládu rozumu ztělesněného zákonem. Řecké slovo nomos označuje jak „zvyk“, tak i „zákon“ a platónské chápání zákona skutečně někdy výslovně zahrnuje kulturu a tradice společnosti jako takové. Jako už mnozí před ním si všímá, že ústava i zákony v posledku vycházejí z „nepsaných zvyklostí“ a „zákonů otců“, jež „jsou svorníky veškeré ústavy, spojující všechny psané zákony, jak vydané a platné, tak ty, které ještě budou vydány, přímo jakoby po otcích zděděné a zcela starobylé zásady, které, jsou-li dobře stanoveny a ve zvyk uvedeny, s dokonalou ochranou v sobě uchovávají zákony v tu dobu napsané“ (793b-c). Politika a legislativa tak pro něj nejsou jen záležitostí správní nebo manažerskou, ale také věc výchovy a zvyklostí. Úcta k tradiční kultuře je tedy podle Platóna jednou z hlavních zásad práce státníka.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie

Zákony – Posvátný Platónův etnostát, část 1

Platón

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.

Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie

Sparta a jaká poučení bychom si měli odnést z jejího osudu?

Sparta

Epameinóndás, thébský generál a „hrobař“ spartské moci ve slavné bitvě u Leuktry (371 př. n. l.)

Autor: David Grant

V uplynulých třech týdnech jsem se podrobně věnoval dějinám Sparty a nyní tak nastal čas učinit závěry a zjistit, jaká poučení lze načerpat z jejího osudu. Slouží totiž jako vynikající případová studie, jež názorně ukazuje jak výhody, které společnosti nabízí věrnost zvykům předků, tak i rizika spojená se zásahy do její přirozené struktury.

Jedním z největších kladů tradičních společností bývá domácí smír a klid. Nejen že se jen minimálně vyskytují občanské války, zřídkavé a omezené bývají i sociální nepokoje jako takové; lidé uznávají autority a problémy řeší v rámci zavedených struktur. Takto poklidná společnost dopřává lidem značnou svobodu v mezích tradice i duševní klid, tedy něco, co zůstává pro řadu dnešních lidí nedosažitelné. Návdavkem k absenci společenských otřesů bývá v takovémto prostředí i mnohem snazší řešení těch problémů, které přece jen nastanou.

Cestou k poklidu tradičních společností je jejich neměnnost v čase – věci se v nich dělají stejně, jako se dělaly odjakživa. Svět kolem se však mění: pomalu i náhle, což vystavuje tradiční společnosti hrozbě, že se se změněnými podmínkami nedokáží dostatečně pružně vypořádat. Jak se svět proměňuje, společenské struktury vytvořené jako reakce na určité podmínky zastarávají, a drží-li se společnost svých tradic příliš sveřepě, nedokáže se přizpůsobit a dost možná čeká ji podmanění či zničení.

Sparta však tuto tezi vyvrací. Dvě století byla politicky dominantní mocností v Řecku a současně i ztělesněním klasických ctností. Zbožnost, úcta k autoritě, hierarchie, pevně stanovené role pohlaví a respekt k tradici – to byla hlavní pilíře spartské společnosti po většinu jejích dějin. Zároveň však byli Sparťané také odvážnými inovátory, schopnými přizpůsobit se celé řadě situací. Můžeme tedy říci, že se Spartě podařila kvadratura kruhu, když spojila věrnost tradici s přizpůsobivostí; dichotomie konzervatismu a inovativnosti však při bližším zkoumání beztak neobstojí.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie

Platón, Hitler a totalitarismus

German Soldiers Greece

Autor: Guillaume Durocher

Dnešní západní liberálové nezaujímají k Platónovi úplně jednoznačný postoj. Na jedné straně se sami označují za dědice řecko-římské civilizace a filozofie – a jak kdysi slavně prohlásil Alfred North Whitehead: „Nejlepší obecná charakteristika evropské filozofické tradice je, že je to řada poznámek k Platónovi.“ 1] Na druhé straně však Platóna někteří – nejproslulejším z nich zřejmě je židovský myslitel Karl Popper – odsuzují coby starověkého původce „totalitarismu“ a archetypálního nepřítele „otevřené společnosti“.

Platóna si vcelku dychtivě nárokovali také fašisté v Mussoliniho Itálii i Hitlerovo Německo. Stejně jako oni totiž zjevně ani řecký klasický filozof nebyl individualistický demokrat, ale elitář a vyznavač komunitarismu. Francouzský historik Johann Chapoutot k tomu dokonce neváhal napsat: „Oficiálním filozofem Třetí říše a mužem současně nabízejícím obsah i politickou vizi nebyl Nietzsche, ale Platón.“ 2] Národně socialističtí intelektuálové jako Hans Günther, Werner Jaeger, Fritz Lenz, Adolf Rusch či Richard Darré Platóna skutečně citovali a někteří o něm dokonce psali celé knihy, jako Hitlers Kampf und Platons Staat Joachima Bannse nebo Platon, Der Kampf des Geistes um die Macht Kurta Hildebranda. Hitlerův tiskový mluvčí Otto Dietrich se ve svých kajícných poválečných pamětech dušoval, že v národním socialismu viděl „přelud beztřídního vůdcovského státu, jaký Platón oslavuje ve svých Zákonech“. 3]

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika, Dějiny ideologií, Filosofie

Fašistické standardy krásy

Fascist beauty standardsAutor: Craig Fraser

Paján na radost, boj, pravdu a nezkaženou dokonalost mládí

Všechno a všichni na celém světě utrpěli, když byla – na základě výsledků 2. sv. války – tradiční evropská kultura svržena a zadupána do prachu. Konec války, pád Německa a Itálie a následné vyhlazování a popravy (často v lesích a škarpách východní Evropy) zbytků sil Osy zvěstovaly vítězství komunismu a kapitalismu, zatímco se tyto dva bloky hotovily k dalším 40 letům války. Bez ohledu na propagandu Studené války, podle níž svobodný svět hrdinně vzdoroval rudé hrozbě, muselo být každému s více než dvěma mozkovými buňkami zjevné, že válka už byla ztracena dávno předtím, kultura zemřela a nastal čas neomezené dominance ekonomiky – jediné co zbývalo rozhodnout, byla „volba“ mezi životem v sovětské společenském zřízení nebo kapitalistickém lichvářství. Z obav před srovnáním se španělskou Falangou, německým národním socialismem a italským fašismem bylo v průběhu uplynulých 70 let z evropské kultury vypreparováno vše vznešené a zdravé. Krok za krokem – přes svobodnou lásku a drogový opar 60. let, nemilosrdné násilí namáhavého pochodu komunistických let 70., skrz hedonistickou a bezohledně pornografickou sebevraždu let 80. do žvásty o „jednom kmeni“ a extází prosáklé poslední dekády 20. století – jsme skončili s monokulturou prostou jakýchkoliv vykupujících vlastností.

Aby zajistili, že z obávaného nacismu a fašismu nepřežilo zhola nic, a že lidé nadobro zavrhli veškeré zbývající impulsy a sklony k pronikání do světa Tradice, vyžadovali komunističtí a kapitalističtí podvodníci bezvýhradnou loajalitu k jejich vizi mírumilovné celosvětové utopie. Jen hrstka správně nahlédla na kompletní schéma věcí – tedy globální dystopii, jen stěží se vyhnuvší obecnému úpadku do divošství Třetího světa – což svědčí o tom, že 2. světová válka jednoznačně představovala konec hesiodovského Železného věku a začátek velmi krátkého a velmi brutálního Věku olova.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura

Lykúrgos a spartský stát

Lykúrgos

Lykúrgos

Autor: Mark Dyal

„Když zase jakýsi cizinec dával najevo svou náklonnost ke Sparťanům a pravil, že u svých spoluobčanů bývá nazýván Sparťanomilem, řekl mu Theopompos: ,Příteli, bylo by pro tebe čestnější, kdyby tě nazývali vlastimilem.‘“ – Plútarchos 1]

Stejně jako Mussolini vzhlížel k antickému Římu jako vzoru zdravé, organické společnosti, vzhlíželi Římané ke Spartě. Ač v průběhu prvního století (n. l.) Řím navenek pokračoval ve svém majestátním vzestupu k ovládnutí většiny tehdy známého světa (orbis terrarum), narůstající propast mezi ctnostnou republikánskou nobilitou a okázalou císařskou aristokracií začala v mnohých vyvolávat obavy ze společenského úpadku. Jedním z nich byl i Plútarchos, římský učenec řeckého původu.

Plútarchos nejvíce proslul svými paralelními Životopisy slavných Řeků a Římanů, sepsaných za účelem osvětlení jednotlivých ctností a neřestí, jež pozvedávají nebo naopak činí podřadným lid. Jeho Život Lykúrgův je tedy mnohem více než oslavným příběhem legendárního panovníka – který přeměnil Spartu z typické řecké polis na největší válečnický stát v celé západní historii – popisem tohoto státu. Poučení, plynoucí z tohoto spisku není o nic méně ohromující pro současného Američana, jako byla pro Římana za císařství. Přestože řada řeckých, římských či současných spisovatelů zkoumala kořeny válečnické Sparty, Plútarchův Život Lykúrgův zůstává jediným nezbytným pramenem poznání tohoto tématu.

Continue Reading

Posted in Historie


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív