Délský potápěč

Claudio Mutti a Alexandr Dugin

Rozhovor redakce Gazetta dell‚Emilia  s Claudiem Muttim, vedoucím časopisu geopolitických studií Eurasia, o válce na východě.

Gazetta: Zatímco my mluvíme, válka mezi Ukrajinou a Ruskou federací pokračuje. Můžete nám říci, co se na pozadí války ve východní Evropě opravdu děje?

Mutti: Spojené státy využívají Ukrajinu, aby mezi Rusko a zbytek Evropy vrazily klín. Což neříkám já, ale velice vlivný zdroj, jistě nepodezřelý z antiamerikanismu: George Friedman, předseda Strategic Forecasting Inc., známé jako Stratfor. Když Friedman mluvil k Chicagské radě pro světové záležitosti (Chicago Council of Global Affairs), řekl: „Prvořadý zájem Spojených států, pro nějž jsme vybojovali války století (první, druhou a studenou), tkví v zabránění propojení mezi Německem a Ruskem, poněvadž semknuté představují jedinou sílu schopnou nás ohrozit. Zásadní obavou Spojených států je, že se německý peněžní kapitál a technologie spojí s ruskými přírodními zdroji a pracovními silami. Je to jediné spojenectví, které Spojeným státům nahání strach, už jedno století se mu snažíme zamezit.“

Continue Reading

Poté, co rozlišování přestalo, máme sice exkrementy v galeriích, za to mír a stabilitu.

Autor: Stanislav Komárek

Vždy jsem měl neobyčejně dobrý vztah k tradici německé či lépe řečeno kontinentální biologie a byl jsem rozmrzen jejich zánikem a převrstvení mnohem plošší a myšlenkově chudší anglosaskou koncepcí. Bylo mi sice jasné, že takové biologické koncepce, v nich vzrostla řekněme Portmannova přírodní estetika či Lorenzova klasická etologie, byly jakýmsi způsobem nutně zakořenily v německém myšlení jako celku a po jeho selhání a diskreditaci poslední válkou postupně uschly jaksi „nutně“, nenapájeny už z původních zdrojů. Po vzoru věřících všech denominací jsem si však vždycky říkal, že základní koncepce byla správná a jen politováníhodné deformace a excesy ji překroutily a zničily. Bylo třeba cesty do malajských pralesů, abych si tam uvědomil, že chyba byla hlubší, že evropský a německý vývoj spěl k oběma válkám a nacismu zákonitě a německé myšlení zaniklo po právu, byť Portmann či Hesse nejen nikoho neplynovali, ale ani k tomu sebevzdáleněji nikoho neponoukali.

Kulturní úpadek, potlačující, byť nezáměrně, špičky v umění i naukách, oplošťující jazyk a roztáčející jen potleskoměry a registry průměrnosti, je přece jen menším zlem, protože zajišťuje v zemi pokoj, byť poněkud nahnilý, a nikoliv neustálý svár (ten se, lépe řečeno, vyžije v „pěně dní“ a nemusí potrefovat větší hlubiny a být znovu „otcem všech věcí“). Z tohoto důvodu už mi nepřijde líto, že jsem se se svými žáky za několik málo dekád přesunul do kategorie podobající se studiím o klasickém Řecku: Také se zabýváme již mrtvým korpusem spisu v jazyce, kterému skoro nikdo nerozumí, který obsahuje sice mnoho zajímavých myšlenek, ale stává se nepochopitelným i v zemi, kde se tímto jazykem či jeho pozdějšími stádii dosud mluví.

Continue Reading

Haidl (Zhůří) Šumavská vesnice zhruba velikosti Lidic. Ve třicátých letech měla vodovod, dvě vodní elektrárny, kartáčovnu, dvě pily, trafiku, kolářství, řeznictví, truhlářství, pekárnu, poštu a pět hospod. Zdejších 632 obyvatel žilo bohatým společenským životem, fungovaly tu pěvecký spolek, Spolek válečných vysloužilců, hasiči, Německý svaz nebo Šumavský spolek. V posledních dnech války se v okolí shromáždila skupina důstojnických kadetů a příslušníků Hitlerjugend, odhodlaná neodevzdat půdu americké armádě zadarmo. V následném boji, který poškodil řadu domů v obci, padlo 24 německých mladíků a 10 amerických vojáků. Obyvatelé Haidlu potom byli, stejně jako téměř všichni Němci ze Šumavy, nahrazeni přistěhovalci, zpočátku převážně z Rumunska a Slovenska. Ti využívali domy a infrastrukturu jen několik let, než kočovali dále. V roce 1952 byla totiž vesnice zařazena do vojenského pásma a brzy srovnána se zemí. Tankisté komunistické armády si z jejích zbytků udělali terč pro ostrou střelbu. Zmizel i kostel, který několikrát v minulosti vyhořel, ale vždy byl z iniciativy místních lidí znovu vybudován. Na místě vylikvidované obce dnes stojí malá kaplička s pamětní deskou. Na ní se ale nelze dočíst nic o osudech zdejších obyvatel. Zato se zde píše: „V boji za svobodu Československa padlo dne 5. 5. 1945 v těchto místech 10 vojáků 90. americké pěší divize.“

Autor: Václav Jan

Část první, druhá, třetí.

Pojem Lidice je jednou z dobře fungujících emočních zkratek, jimiž systém udržuje při životě zakladatelský mýtus masové demokracie, který S. Jahič logicky situuje do roku 1945, a dále k tomu píše: „Decentralizovaný pluralistický diskurz západního světa má své skryté centrum právě v negaci svého skrytého antagonisty – Hitlera a všeho  s ním spojeného ( … ) Nejedná se o skutečné centrum společenského diskurzu, ale spíše proticentrum, neboť je výhradně negativní: nepřitahuje, nýbrž výhradně odpuzuje, ale i tím díky nevyhnutelné dichotomizaci všech teoretických otázek určuje společenské směrování.“

Poválečnou obnovu Lidic inicioval židovský lékař Barnet Stross z britského města Stoke, kde hned v roce 1942 založil hnutí Lidice Shall Live. Slavnostní akce se tehdy zúčastnil i Beneš. Děti v různých „Lidicích“ po celém světě pořádají vzpomínkové akce a připomínají si německé zločiny. Lidice mají zvuk, ale kdo zná jméno alespoň jedné z oněch stovek zlikvidovaných německých vesnic v českém pohraničí?

Continue Reading

Autor: Václav Jan

Část první, druhá, čtvrtá.

Když se Heydricha ptali, proč jezdí po Praze v otevřeném, nechráněném voze, prohlašoval s úsměvem, že je mezi Čechy oblíben, a ti, kdo ho rádi nemají, se ho bojí. Střetával se s velmi kladnými reakcemi na svou politiku vstřícných sociálních opatření, s poníženým chováním „svých“ Pražanů, kteří černý Mercedes zdravívali smeknutými klobouky nebo rovnou zdviženou pravicí, a koneckonců tajné zprávy gestapa hovořily o převažující spokojenosti v Protektorátu a také o záplavách udání, které „správně smýšlející“ (nebo sousedsky nenávistní, dodejme) Češi posílají na své soukmenovce, kteří prý tak či onak škodí říšské věci. Heydrich se skutečně domníval, že se mu podařilo zlikvidovat odboj, že jeho politika je úspěšná a že ho Češi respektují. Dělníci mu psali děkovné dopisy, a ostatně podle německé představy měli být Češi vděční, že mohou vprostřed války žít na rozdíl od zbytku Evropy v relativním klidu a míru, díky ochraně Vůdce. Heydrich ovšem netušil, že po území Protektorátu se už pohybují ozbrojení muži nikoli z domácího odboje, ale vyslaní ze zahraničí s jasným úkolem: zavraždit významného exponenta režimu a tím vyvolat krveprolití, které rozbije naději na klidné začlenění Čechů do německého národa, ukončí protektorátní smír a na mezinárodním poli znovu vrátí do hry o trůn zhrzeného exprezidenta Beneše.

Continue Reading

Šéf RSHA Heydrich: „Nepřáteli národa jsou za prvé jednotlivci, kteří se v důsledku fyzické nebo psychické degenerace odpoutali od přirozených vazeb národního společenství a jako pokleslá kategorie podlidí bez zábran slouží svým pudům a individuálním zájmům. Zadruhé to pak jsou mezinárodní duchovní a světonázorové síly, jimž náš národ svým rasovým základem a svým duševním, duchovním a politickým postojem překáží v uskutečňování jejich cílů.“

Autor: Václav Jan

Část prvá, třetí, čtvrtá.

V Čechách a na Moravě tehdy formálně vládl státní prezident Emil Hácha, reprezentující protektorátní autonomii, který ale k výkonu úřadu potřeboval zmocnění Hitlera. Pravomoci prezidenta, stejně jako další zákony a ústavní pořádek, byly kontinuálně převzaty z období první, resp. druhé republiky, pokud jejich duch nebyl v rozporu se smyslem převzetí ochrany území Německou říší. V praktické politice to fungovalo jednoduše tak, že Hácha nemohl v závažných politických úkonech rozhodovat bez dohledu a souhlasu říšského protektora. Ze správního hlediska byla říšská politika v Protektorátu obdobná jako v okupovaných zemích typu Holandska nebo Dánska. Rozdíl byl pochopitelně v tom, že na rozdíl od nich se měly Čechy a Morava do budoucna stát přímou součástí Říše. S tím souvisely dva zásadní aspekty, které začal Heydrich intenzivně řešit ihned po nástupu do funkce. Jednak to byla správní reforma: nový protektor v souladu s názorem Berlína neviděl důvod odkládat sbližování Protektorátu a Říše až na poválečnou dobu, a začal okamžitě pracovat na zásadní reformě, která měla položit základy pro správní strukturu Protektorátu jako plnohodnotné součásti Německa. Ještě při Heydrichově nástupu stále fungoval správní dualismus a složení resortů bylo ve stavu, jaký zavedla druhá republika. Nyní měla být státní správa dána plně do služeb Říše a integrálně s ní sloučena. Heydrich také usiloval o maximální snížení byrokratické zátěže. Výsledkem snahy zjednodušit styk říšského protektora s jednotlivými ministerstvy bylo zrušení prezídia ministerské rady jakožto zbytečného administrativního mezistupně.

Druhou zásadní otázkou bylo postavení obyvatelstva Čech a Moravy jako budoucí součásti Říše, a specifika zacházení s ním v období války. Heydrich okamžitě po nástupu přistoupil k tzv. národní inventuře. Hlavním a jediným ultimativním hlediskem této inventury bylo hodnocení rasové, teprve v rámci dobré rasy bylo možno jednotlivce dále rozlišovat dle jejich inteligence, schopností, charakteru či světonázorového ukotvení. Bylo to v souladu s nacionálněsocialistickou biosofií: smýšlení lze změnit, rasu nikoli. Připustit možnost zmírnění striktních podmínek rasové kategorizace „budoucích Němců“ nebylo pro nacionální socialisty představitelné vzhledem k jejich víře v zásadní vliv rasových kvalit na budoucnost národa.  Přesvědčení o škodlivosti cizorodých rasových prvků, se specifickým důrazem na údajně zhoubný vliv židovského působení v evropském prostoru, vedlo i v případě Protektorátu k jednoznačné prioritě, jíž mělo být dosažení stavu „Judenfrei“.

Continue Reading

Reinhard Heydrich

Autor: Václav Jan

Část druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá.

Před osmdesáti lety podlehl na Bulovce komplikacím po ozbrojeném útoku v libeňské zatáčce Reinhard Tristan Eugen Heydrich. Čtvrt roku před tím oslavil pouhých 38 let. Jméno Tristan dostal podle hrdiny opery Amen, kterou složil jeho otec, slavný komponista, operní pěvec a zakladatel hudební konzervatoře v Halle an der Saale. Reinhardův mladší bratr Heinz dostal své druhé jméno Siegfried zase podle romantického wagnerovského hrdiny.

Reinhard však po otci, poněkud bohémském a rozhazovačném extrovertovi, mnoho nezdědil – snad kromě obrovské lásky k hudbě. Více tíhl k matce, Elisabeth Anně Marii Amalii, spořádané, přísné a vnitřně pevné ženě, jíž se podobal smyslem pro pořádek a nesmiřitelností ke kompromisům. Ovšem i matka pocházela z hudební rodiny, její předci založili pro změnu proslulou konzervatoř v Drážďanech. Není divu, že malý Reinhard hrál bravurně na klavír dříve, než se naučil číst a psát.

Takřka dvoumetrový muž autoritativního výrazu i povahy byl ztělesněním ctností, jak je vnímala nacionálněsocialistická ideologie. Bojovník, umělec, sportovec, intelektuál a politik, pro něhož byl německý národ „nade všecko“.

Continue Reading

Autor: Francisco Carmo Garcia

Vhled do jedinečné atmosféry první poloviny 20. století můžeme nabýt i prostřednictvím některých literárních děl. Jedním z nich je Kouzelný vrch Thomase Mann, brilantní popis morálního i duchovního rozkladu tehdejší buržoazní společnosti. V tehdejším poraženém a otlučeném poválečném Německu se stal dominantní morální orientací nihilismus. Oswald Spengler ohlásil zánik Západu ještě uprostřed arogantního dunění zbraní Velké války, Nietzscheho vůle k moci se po jeho smrti stala lákadlem pro mladší generaci německé inteligence a Heidegger se popuzoval nad koncem filozofie. Toto ovzduší dekadence bylo znakem doby, intelektuálního i existenciálního zoufalství, následujícího po éře víry v nevyhnutelný pokrok lidské společnosti, typické pro 19. století. Jakmile se však musela idea pokroku postavit realitě zkázy světové války, nemohlo než přijít morální zmatení.

A právě tato hluboká krize ideje pokroku se jako červená nit vine dílem Ernsta Jüngera už od jeho proslulých deníkových vzpomínek na Velkou válku (In Stahlgewittern, česky V bouřích ocele, Academia 2021), přes „prorockou“ knihu Der Arbeiter až po jeho poválečné romány. Ale proniknout do nihilistického zeitgeistu meziválečného Německa se daří především jedné z jeho drobnějších prací: novele Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech), vydané na poledni Hitlerovy moci v roce 1939. Tato krátká kniha, pozapomenutá podobně, jako inteligence přehlíží jejího autora, nám o naší vlastní době – také zmítané krizí – prozrazuje více, než mnohá z dnes tolik rozšířených „vědeckých“ děl varujících před údajně očividným obrozením fašismu. V Jüngerově příběhu se despotická postava tyrana objevuje ve své nejnásilnější podstatě, jako důsledek kosmologického nesouladu, jež rozbíjí všechny základy, na nichž společnost spočívá. Na mramorových útesech je kniha, která si zaslouží neupadnout do zapomnění, už jen proto, že zůstává skoro stejně srozumitelná – a případná – jako v době svého vzniku.

Continue Reading

Autor: John Wear

Mnozí historikové se v průběhu let pokusili ukázat, že Drážďany byly legitimní vojenský cíl, jelikož se jednalo o jeden z největších obchodních a dopravních uzlů v Německu. Jiní namítají, že při bombardování města zbytečně zahynulo mnoho civilistů, což spojeneckému vojenskému úsilí v ničem nepomohlo. V následujících odstavcích bych se rád zabýval otázkou vojenské odůvodněnosti bombardování Drážďan.

Historické pozadí

Spojenecké bombardování Drážďan zažehlo nezadržitelnou ohnivou bouři, která zcela sežehla město, jehož obyvatelstvo se v té době rozšířilo o desítky tisíc uprchlíků. Nikdo nemůže nazvat drážďanskou ohnivou smršť omylem nebo rozporovat, že rozhodnutí zaútočit na město vzešlo z nejvyšších pater vlád spojeneckých zemí. 1] 650 000 dvoukilových zápalných tyčí svržených na Drážďany mělo zajistit rozsáhlou destrukci na co největší ploše města. 2] Operace Thunderclap, jak bylo bombardování Drážďan i dalších německých měst označováno, však nebylo jen dílem sira Arthura Harrise a britského velitelství bombardovacího letectva. 3]

Continue Reading

Civilizace podle Spenglera

Autorka: Margot Metrolandová

Mezi novináři se dlouhá léta traduje (a dnes to často opakují bloggeři a lidé na sociálních sítích) výrok Oswalda Spenglera, že jsme se ocitli na konci civilizace. Vždyť přece napsal Zánik Západu, nebo ne? Krom toho je pro něj poslední fází civilizace caesarismus, kterým jsme prošli před mnoha desetiletími – tak se to alespoň říká – érou Dolfa & Mussa.

Samozřejmě je to celé nesmysl a málokoho asi překvapí, že se toto zkreslené vylíčení rozmohlo ve 30. a 40. letech, kdy byl Spengler ex post obsazen do role proroka národně socialistického Německa. Než se k tomu ale dostaneme, dovolte mi podoktnout, že výše nastíněnou interpretaci „caesarismu“ lze snadno vyvrátit i letmým pohledem do přílohy „Historická morfologie“ na konci Zániku Západu.

Continue Reading

Minsk

Autor: Johannes Scharf

Během letu z Istanbulu do Minsku dočítám klasiku Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Mnohé výrazy Burgessova umělého jazyka „nadsatu“ (v českém překladu „jazyk týnů“), který vychází z ruštiny, se mi v Bělorusku docela dobře osvědčí.

Vedle mě v letadle sedí Richmond a Nixon z Nigérie. Letadlo je černých Afričanů plné. Co hledají ze všech míst zrovna v chladném Minsku, ví jen čert. Nixon a Richmond mě ujišťují, že jsou turisté, Richmond ale neustále vyhrabává potrhaný kus papíru, na kterém je rukou napsáno: „Pracujete pro společnost XXX.“ Při pohledu na papír mhouří oči, jako by chtěl poznámku zapamatovat.

Richmond mě požádá o číslo, které mu ochotně dávám. „Kdo ví, jestli jinak nepřijdu o dobrý příběh?“ říkám si. Zadám mu do telefonu své křestní jméno. Ostatní kontakty, které vidím, jsou uloženy pod jmény jako „běloška“ a „Velký Jim“. Let proběhne téměř bez turbulencí.

Continue Reading

Julius Streicher v Norimberku

Úvodní část najdete zde.

Norimberk  

V květnu 1945, jen pár týdnů po skončení války, Streichera zajali američtí vojáci. V americkém vězení ho zkopali, bili, plivali na něj, nutili ho pít sliny a pálili cigaretami. Měl pohmožděné genitálie, vytrhané řasy i obočí. Svlékli ho donaha a fotili.18] Následně ho převezli do Norimberku k ostatním někdejším vysokým představitelům Třetí říše, obviněným u Mezinárodního vojenského tribunálu. Židovský americký důstojník a vojenský psycholog Tribunálu Gustave Gilbert provedl u obviněných testy inteligence. Streicherova byla ze všech obviněných nejnižší: 106, tedy jen lehce nadprůměrná.

Jako obhájce byl Streicherovi přidělen Dr. Hanns Marx. Přestože mnoho úcty mezi oběma muži nebylo a Streicher se nijak netajil nedůvěrou ke svému obhájci, Marx se se svým – jak sám správně říkal – „obtížným a nevděčným úkolem“ 19] vypořádal až pozoruhodně dobře.

Continue Reading

Julius Streicher v roce 1935

Autor: Mark Weber

Po vyhrané 2. světové válce zřídily vlády Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie „Mezinárodní vojenský tribunál“ v Norimberku, který měl potrestat přeživší pohlaváry německé Třetí říše. Široce sledovaný „proces s hlavními válečnými zločinci“ probíhal v jihoněmeckém městě od listopadu 1945 do října 1946.

Ze všech spojeneckých mocnostmi souzených mužů bylo nejobtížněji ospravedlnitelné zařazení Julia Streichera, jelikož nesehrál sebemenší přímou úlohu při plánování ani exekuci válečné politiky hitlerovského režimu. Na seznamu hlavních válečných zločinců se ocitl kvůli své mezinárodní reputaci fanatického protižidovského autora, publicisty, řečníka a v prvé řadě vydavatele ostře antisemitského týdeníku Der Stürmer. Kvůli článkům otištěným v této jeho publikaci byl tribunálem uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a odsouzen k trestu smrti.

V posledních letech – i v souvislosti s vyostřenou debatou o postavení „šíření nenávisti“ v naší společnosti či „kultury rušení“ potlačující domněle urážlivé texty i obrazy – nabývá život Julia Streichera i jeho smrt novou relevanci.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter (1976-2021)

S hlubokým zármutkem jsme se dozvěděli, že 18. srpna zemřel po krátké náhlé nemoci náš přítel a kolega Manuel Ochsenreiter. Manuel vynikal především svým zpravodajstvím z různých válečných zón, v neposlední řadě ze Sýrie, odkud přinášel informace, jež přispěly k obratu veřejného mínění stran války.

Jeho životní dílo lze dnes jen stěží plně docenit. Jako spoluzakladatel a šéfredaktor německého magazínu Zuerst! vytvořil jednu z nejdůležitějších publikací v zemi.

Manuel Ochsenreiter zemřel po týdenním kómatu, do něhož upadl po prodělaném infarktu. Narodil se 18. května 1976 v Allgäu na jihu Německa a politice se začal věnovat už jako mladík, když vstoupil do řad křesťanskodemokratické Junge Union. Jako vlastenec se zde ovšem cítil stále více nesvůj, a tak v roce 1994 začal psát pro vlastenecké noviny Junge Freiheit. Postupně se stal jedním z jejich redaktorů, ale v roce 2004 odešel, aby se ujal postu šéfredaktora německé vojenské tiskoviny DMZ. V roce 2010 spoluzakládal magazín Zuerst!, v jehož čele pak stál až do svého předčasného skonu.

Continue Reading

Jomkipurský syndrom

Autor: Gilad Atzmon

Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů jomkipurské války (1973) byl s ní spojený náhlý izraelský přechod od až manické arogance do opačné polohy: melancholické apatie a deprese.

Po svém skvostném triumfu ve válce roku 1967 se mezi Izraelci rozhostilo povýšené opovržení Araby i jejich vojenskými dovednosti. Podle zpravodajských služeb se měly jejich armády z utržených ran vzpamatovávat dlouhá léta. Izraelské vojenské kruhy nevěřily, že by byl arabský voják schopen obstát v boji, tím méně v něm zvítězit.

Continue Reading

Sir Robert Waley Cohen

Autor: Frank Hilliard

Chlapík na fotografii s hitlerovským knírkem je britský průmyslník Sir Robert Waley Cohen (1877-1952), někdejší ředitel společnosti Royal Dutch Shell, místopředseda londýnské University College, viceprezident organizace Board of Deputies of British Jews, předseda United Synagogue a nejvlivnější z tvůrců Palestine Corporation.

Southhamptonská univerzita o jeho životní dráze říká toto:

Continue Reading

Martí Teixidor – „Dresden 1945-Europa 1981“

Autor: Karel Veliký

Lehká úvaha nad těžkou otázkou…

Organická pravda je filosofický termín z díla Alfreda Rosenberga. Stručně řečeno znamená, že pravdivé je především to, co slouží k přežití „těla“ národa nebo rasy. Organickou pravdu tak samotní Němci např. našli, když se po porážce v květnu 1945 hromadně vzdávali své nacionálně-socialistické víry a příslušnosti: jako kdyby s Říší zmizeli i nacionální socialisté, „nacisty“ zůstali hlavně ti mrtví. Ostatně ti, kteří se své víry vzdát rozhodně nehodlali a nepadli předtím v boji či neshořeli ve fosforovém pekle bombardování, se vskutku často zabíjeli sami (jistě několik desítek tisíc lidí), jiní umírali v internačních táborech, mnozí emigrovali. 1] Mnohamilionové tělo národa však žilo dál. Zbité, potrhané, popálené, zubožené, ale živoucí. A netrvalo ani dvě desetiletí, aby se toto tělo opět narovnalo, takřka zacelilo a navenek ozdravilo.

Continue Reading

Michael Kellogg: Ruské kořeny nacismu

Autor: Spencer J. Quinn

Michael Kellogg
The Russian Roots of Nazism: White Émigrés and the Making of National Socialism, 1917–1945
Cambridge University Press, 2005

V ovzduší takřka úplné démonizace Třetí říše se u historiků vyvinulo cosi jako slepá skvrna v otázce původu německého antisemitismu. Michael Kellogg ve své knize z roku 2005 The Russian Roots of Nazism (Ruské kořeny nacismu) na tuto problematiku vrhá nové ostré světlo a obrací naši pozornost na východ. Ukazuje, jak ukrutnosti páchané bezprostředně po 1. světové válce v sovětském Rusku společně s působením početné, pomstychtivé a politicky činné bílé ruské emigrace ve výmarském Německu sehrály zásadní úlohu při formování národně socialistického postoje k Židům i bolševismu. Při formulaci svých argumentů Kellogg nejen že opravuje mnohé chyby svých kolegů-historiků, ale také nepřímo snáší argumenty na podporu mnohých prvků samotného nacismu.

Jeho dílo vnímám jako zásadní z několika důvodů, z nichž nejpřednějším jsou nejspíš fakta samotná. V období mezi oběma světovými válkami sužovaly Německo, Pobaltí i Ukrajinu konflikty, mocenské pletichaření a hlavně nejistota. Nepochybně to nebyla nudná doba, jejíž události vrhají dlouhý stín. Každé historické dílo, které osvětluje dříve neznámé či přehlížené události z takovéto doby a prostoru, tudíž má svou hodnotu.

Continue Reading

Proměna Německa („Nové Němky“ na protestu proti knize Thilo Sarrazina Němeco páchá sebevraždu v Solingenu, 2010)

Autor: Thorsten J. Pattberg

„Národ tvoří všichni, kdo žijí v této zemi.“ – Angela Merkelová, únor 2017

„Příliš dlouho vedeme debaty o tom, zda je naše země zemí imigrace. Skutečností je, že k imigraci dochází, protože jsme lidi znovu a znovu vyzývali, aby k nám přišli… Ale jednoduché uznání, že jsme zemí imigrace, nestačí. Konat musí stát, jehož zodpovědností je uspořádat společnost tak, abychom mohli žít pospolu.“ – německý prezident  Frank-Walter Steinmeier, srpen 2018.

Demografie

V roce 2015 přišlo do Německa přes dva miliony imigrantů, povětšinou mladých mužů ze Sýrie, Kosova, Albánie, Afghánistánu, Iráku a severní Afriky. Podle oficiálních zdrojů žilo v červenci 2020 v SRN 11,23 milionů lidí s cizím pasem, čili osmina obyvatelstva země. Podle webu Statista je více než 11 milionů držitelů německých pasů cizího původu. To společně dává množství cizinců v zemi 21,58 milionů, celých 26 % populace. K podmanění Indie stačilo sotva 20 000 Angličanů, k rozbití Aztécké říše asi půl třetí tisícovka Španělů a ke zcivilizování Austrálie několik lodí s trestanci.

Jak se to mohlo stát?

Continue Reading

Válečník-básník: Ernst Jünger v roce 1995, tři roky před svou smrtí

Autor: Paul Lay

Pro Ernsta Jüngera byla 2. světová válka méně dramatickou záležitostí než ta první – vždyť jen sotva tomu mohlo být jinak. Za Velké války totiž muž, který zemřel ve své posteli roku 1998 ve věku 102 let jako uznávaný německý literární velikán, bojoval od počátku roku 1915 až do jejího konce jako pěšák 73. hannoverského pěšího pluku generála polního maršála prince Albrechta Pruského (Füsilier-Regiment Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen /Hann./ Nr. 73, pozn. DP). Byl celkem čtrnáctkrát zraněn, mnohokrát vážně, přesto se mu podařilo přežít. Poslední část války prožil jako příslušník úderných oddílů – speciálních elitních jednotek, poslední karty vynesené stále zoufalejší Německou říší – a stal se nejmladším vojákem, vyznamenaným nejvyšší vojenskou poctou německou armády, řádem Pour le Mérite.

V roce 1920 vydané vylíčení Jüngerových válečných zážitků, román V ocelových bouřích, patří k asi nejlepším a nejsyrovějším popisům válečné zkušenosti od Homérovy Iliady. Nesentimentální a dynamický román, psaný v nietzscheovském stylu, má jen málo společného s britskými válečnými básníky a jejich v křesťanském duchu pojatým sebeobětováním a lítostí. Pro Jüngera je konflikt čímsi vítaným, nejzazší zkouškou, životem umocněným všudypřítomnou smrtí.

Continue Reading

Ursula Haverbecková

Autor: Eric Striker

Německá vězenkyně svědomí Ursula Haverbecková poputuje znovu za mříže a může se stát nejstarší uvězněnou ženou v historii

Jen několik týdnů po uplynutí dvouapůlletého trestu za „popírání holokaustu“ byla dvaadevadesátiletá Ursula Haverbecková znovu odsouzena německým soudem, tentokrát za rozhovor z roku 2018, v němž znovu zopakovala své přesvědčení, že za války nedocházelo k systematickému vyvražďování Židů a plynové komory v Osvětimi jsou politicky motivovaná lež.

Pokud verdikt spolkového soudu nabude právní moci a Haverbecková nastoupí do výkonu nového ročního trestu, získá Německo pochybný primát: uvězní nejstarší ženu v dějinách, když předchozí držitelkou tohoto rekordu byla Američanka Lucille Keppenová, uvězněná za zastřelení souseda a propuštěná ve věku 93 let.

Continue Reading