Délský potápěč

Minsk

Autor: Johannes Scharf

Během letu z Istanbulu do Minsku dočítám klasiku Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Mnohé výrazy Burgessova umělého jazyka „nadsatu“ (v českém překladu „jazyk týnů“), který vychází z ruštiny, se mi v Bělorusku docela dobře osvědčí.

Vedle mě v letadle sedí Richmond a Nixon z Nigérie. Letadlo je černých Afričanů plné. Co hledají ze všech míst zrovna v chladném Minsku, ví jen čert. Nixon a Richmond mě ujišťují, že jsou turisté, Richmond ale neustále vyhrabává potrhaný kus papíru, na kterém je rukou napsáno: „Pracujete pro společnost XXX.“ Při pohledu na papír mhouří oči, jako by chtěl poznámku zapamatovat.

Richmond mě požádá o číslo, které mu ochotně dávám. „Kdo ví, jestli jinak nepřijdu o dobrý příběh?“ říkám si. Zadám mu do telefonu své křestní jméno. Ostatní kontakty, které vidím, jsou uloženy pod jmény jako „běloška“ a „Velký Jim“. Let proběhne téměř bez turbulencí.

Continue Reading

Julius Streicher v Norimberku

Úvodní část najdete zde.

Norimberk  

V květnu 1945, jen pár týdnů po skončení války, Streichera zajali američtí vojáci. V americkém vězení ho zkopali, bili, plivali na něj, nutili ho pít sliny a pálili cigaretami. Měl pohmožděné genitálie, vytrhané řasy i obočí. Svlékli ho donaha a fotili.18] Následně ho převezli do Norimberku k ostatním někdejším vysokým představitelům Třetí říše, obviněným u Mezinárodního vojenského tribunálu. Židovský americký důstojník a vojenský psycholog Tribunálu Gustave Gilbert provedl u obviněných testy inteligence. Streicherova byla ze všech obviněných nejnižší: 106, tedy jen lehce nadprůměrná.

Jako obhájce byl Streicherovi přidělen Dr. Hanns Marx. Přestože mnoho úcty mezi oběma muži nebylo a Streicher se nijak netajil nedůvěrou ke svému obhájci, Marx se se svým – jak sám správně říkal – „obtížným a nevděčným úkolem“ 19] vypořádal až pozoruhodně dobře.

Continue Reading

Julius Streicher v roce 1935

Autor: Mark Weber

Po vyhrané 2. světové válce zřídily vlády Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie „Mezinárodní vojenský tribunál“ v Norimberku, který měl potrestat přeživší pohlaváry německé Třetí říše. Široce sledovaný „proces s hlavními válečnými zločinci“ probíhal v jihoněmeckém městě od listopadu 1945 do října 1946.

Ze všech spojeneckých mocnostmi souzených mužů bylo nejobtížněji ospravedlnitelné zařazení Julia Streichera, jelikož nesehrál sebemenší přímou úlohu při plánování ani exekuci válečné politiky hitlerovského režimu. Na seznamu hlavních válečných zločinců se ocitl kvůli své mezinárodní reputaci fanatického protižidovského autora, publicisty, řečníka a v prvé řadě vydavatele ostře antisemitského týdeníku Der Stürmer. Kvůli článkům otištěným v této jeho publikaci byl tribunálem uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a odsouzen k trestu smrti.

V posledních letech – i v souvislosti s vyostřenou debatou o postavení „šíření nenávisti“ v naší společnosti či „kultury rušení“ potlačující domněle urážlivé texty i obrazy – nabývá život Julia Streichera i jeho smrt novou relevanci.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter (1976-2021)

S hlubokým zármutkem jsme se dozvěděli, že 18. srpna zemřel po krátké náhlé nemoci náš přítel a kolega Manuel Ochsenreiter. Manuel vynikal především svým zpravodajstvím z různých válečných zón, v neposlední řadě ze Sýrie, odkud přinášel informace, jež přispěly k obratu veřejného mínění stran války.

Jeho životní dílo lze dnes jen stěží plně docenit. Jako spoluzakladatel a šéfredaktor německého magazínu Zuerst! vytvořil jednu z nejdůležitějších publikací v zemi.

Manuel Ochsenreiter zemřel po týdenním kómatu, do něhož upadl po prodělaném infarktu. Narodil se 18. května 1976 v Allgäu na jihu Německa a politice se začal věnovat už jako mladík, když vstoupil do řad křesťanskodemokratické Junge Union. Jako vlastenec se zde ovšem cítil stále více nesvůj, a tak v roce 1994 začal psát pro vlastenecké noviny Junge Freiheit. Postupně se stal jedním z jejich redaktorů, ale v roce 2004 odešel, aby se ujal postu šéfredaktora německé vojenské tiskoviny DMZ. V roce 2010 spoluzakládal magazín Zuerst!, v jehož čele pak stál až do svého předčasného skonu.

Continue Reading

Jomkipurský syndrom

Autor: Gilad Atzmon

Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů jomkipurské války (1973) byl s ní spojený náhlý izraelský přechod od až manické arogance do opačné polohy: melancholické apatie a deprese.

Po svém skvostném triumfu ve válce roku 1967 se mezi Izraelci rozhostilo povýšené opovržení Araby i jejich vojenskými dovednosti. Podle zpravodajských služeb se měly jejich armády z utržených ran vzpamatovávat dlouhá léta. Izraelské vojenské kruhy nevěřily, že by byl arabský voják schopen obstát v boji, tím méně v něm zvítězit.

Continue Reading

Sir Robert Waley Cohen

Autor: Frank Hilliard

Chlapík na fotografii s hitlerovským knírkem je britský průmyslník Sir Robert Waley Cohen (1877-1952), někdejší ředitel společnosti Royal Dutch Shell, místopředseda londýnské University College, viceprezident organizace Board of Deputies of British Jews, předseda United Synagogue a nejvlivnější z tvůrců Palestine Corporation.

Southhamptonská univerzita o jeho životní dráze říká toto:

Continue Reading

Martí Teixidor – „Dresden 1945-Europa 1981“

Autor: Karel Veliký

Lehká úvaha nad těžkou otázkou…

Organická pravda je filosofický termín z díla Alfreda Rosenberga. Stručně řečeno znamená, že pravdivé je především to, co slouží k přežití „těla“ národa nebo rasy. Organickou pravdu tak samotní Němci např. našli, když se po porážce v květnu 1945 hromadně vzdávali své nacionálně-socialistické víry a příslušnosti: jako kdyby s Říší zmizeli i nacionální socialisté, „nacisty“ zůstali hlavně ti mrtví. Ostatně ti, kteří se své víry vzdát rozhodně nehodlali a nepadli předtím v boji či neshořeli ve fosforovém pekle bombardování, se vskutku často zabíjeli sami (jistě několik desítek tisíc lidí), jiní umírali v internačních táborech, mnozí emigrovali. 1] Mnohamilionové tělo národa však žilo dál. Zbité, potrhané, popálené, zubožené, ale živoucí. A netrvalo ani dvě desetiletí, aby se toto tělo opět narovnalo, takřka zacelilo a navenek ozdravilo.

Continue Reading

Michael Kellogg: Ruské kořeny nacismu

Autor: Spencer J. Quinn

Michael Kellogg
The Russian Roots of Nazism: White Émigrés and the Making of National Socialism, 1917–1945
Cambridge University Press, 2005

V ovzduší takřka úplné démonizace Třetí říše se u historiků vyvinulo cosi jako slepá skvrna v otázce původu německého antisemitismu. Michael Kellogg ve své knize z roku 2005 The Russian Roots of Nazism (Ruské kořeny nacismu) na tuto problematiku vrhá nové ostré světlo a obrací naši pozornost na východ. Ukazuje, jak ukrutnosti páchané bezprostředně po 1. světové válce v sovětském Rusku společně s působením početné, pomstychtivé a politicky činné bílé ruské emigrace ve výmarském Německu sehrály zásadní úlohu při formování národně socialistického postoje k Židům i bolševismu. Při formulaci svých argumentů Kellogg nejen že opravuje mnohé chyby svých kolegů-historiků, ale také nepřímo snáší argumenty na podporu mnohých prvků samotného nacismu.

Jeho dílo vnímám jako zásadní z několika důvodů, z nichž nejpřednějším jsou nejspíš fakta samotná. V období mezi oběma světovými válkami sužovaly Německo, Pobaltí i Ukrajinu konflikty, mocenské pletichaření a hlavně nejistota. Nepochybně to nebyla nudná doba, jejíž události vrhají dlouhý stín. Každé historické dílo, které osvětluje dříve neznámé či přehlížené události z takovéto doby a prostoru, tudíž má svou hodnotu.

Continue Reading

Proměna Německa („Nové Němky“ na protestu proti knize Thilo Sarrazina Němeco páchá sebevraždu v Solingenu, 2010)

Autor: Thorsten J. Pattberg

„Národ tvoří všichni, kdo žijí v této zemi.“ – Angela Merkelová, únor 2017

„Příliš dlouho vedeme debaty o tom, zda je naše země zemí imigrace. Skutečností je, že k imigraci dochází, protože jsme lidi znovu a znovu vyzývali, aby k nám přišli… Ale jednoduché uznání, že jsme zemí imigrace, nestačí. Konat musí stát, jehož zodpovědností je uspořádat společnost tak, abychom mohli žít pospolu.“ – německý prezident  Frank-Walter Steinmeier, srpen 2018.

Demografie

V roce 2015 přišlo do Německa přes dva miliony imigrantů, povětšinou mladých mužů ze Sýrie, Kosova, Albánie, Afghánistánu, Iráku a severní Afriky. Podle oficiálních zdrojů žilo v červenci 2020 v SRN 11,23 milionů lidí s cizím pasem, čili osmina obyvatelstva země. Podle webu Statista je více než 11 milionů držitelů německých pasů cizího původu. To společně dává množství cizinců v zemi 21,58 milionů, celých 26 % populace. K podmanění Indie stačilo sotva 20 000 Angličanů, k rozbití Aztécké říše asi půl třetí tisícovka Španělů a ke zcivilizování Austrálie několik lodí s trestanci.

Jak se to mohlo stát?

Continue Reading

Válečník-básník: Ernst Jünger v roce 1995, tři roky před svou smrtí

Autor: Paul Lay

Pro Ernsta Jüngera byla 2. světová válka méně dramatickou záležitostí než ta první – vždyť jen sotva tomu mohlo být jinak. Za Velké války totiž muž, který zemřel ve své posteli roku 1998 ve věku 102 let jako uznávaný německý literární velikán, bojoval od počátku roku 1915 až do jejího konce jako pěšák 73. hannoverského pěšího pluku generála polního maršála prince Albrechta Pruského (Füsilier-Regiment Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen /Hann./ Nr. 73, pozn. DP). Byl celkem čtrnáctkrát zraněn, mnohokrát vážně, přesto se mu podařilo přežít. Poslední část války prožil jako příslušník úderných oddílů – speciálních elitních jednotek, poslední karty vynesené stále zoufalejší Německou říší – a stal se nejmladším vojákem, vyznamenaným nejvyšší vojenskou poctou německou armády, řádem Pour le Mérite.

V roce 1920 vydané vylíčení Jüngerových válečných zážitků, román V ocelových bouřích, patří k asi nejlepším a nejsyrovějším popisům válečné zkušenosti od Homérovy Iliady. Nesentimentální a dynamický román, psaný v nietzscheovském stylu, má jen málo společného s britskými válečnými básníky a jejich v křesťanském duchu pojatým sebeobětováním a lítostí. Pro Jüngera je konflikt čímsi vítaným, nejzazší zkouškou, životem umocněným všudypřítomnou smrtí.

Continue Reading

Ursula Haverbecková

Autor: Eric Striker

Německá vězenkyně svědomí Ursula Haverbecková poputuje znovu za mříže a může se stát nejstarší uvězněnou ženou v historii

Jen několik týdnů po uplynutí dvouapůlletého trestu za „popírání holokaustu“ byla dvaadevadesátiletá Ursula Haverbecková znovu odsouzena německým soudem, tentokrát za rozhovor z roku 2018, v němž znovu zopakovala své přesvědčení, že za války nedocházelo k systematickému vyvražďování Židů a plynové komory v Osvětimi jsou politicky motivovaná lež.

Pokud verdikt spolkového soudu nabude právní moci a Haverbecková nastoupí do výkonu nového ročního trestu, získá Německo pochybný primát: uvězní nejstarší ženu v dějinách, když předchozí držitelkou tohoto rekordu byla Američanka Lucille Keppenová, uvězněná za zastřelení souseda a propuštěná ve věku 93 let.

Continue Reading

Hermann Göring (1893-1946)

Rozhlasový projev Hermanna Göringa ze dne 28. srpna 1933

„Stavět zvíře na roveň neživé věci a jeho vlastníku přiznat právo s ním neomezeně nakládat neodpovídá německému cítění, neodpovídá to především základům nacionálně socialistického pojetí německého člověka jakožto stavu mysli.“

Soukmenovci! Ode dne, kdy jsem vydal výnos proti týrání zvířat vivisekcí, obdržel jsem záplavu telegramů a dopisů, vyjadřujících živý souhlas a potěšení, že byl v potírání tohoto týrání konečně učiněn rozhodný krok.

Snad bylo překvapující, že můj výnos uhodil tak najednou jako blesk z čistého nebe. Boj proti vivisekci se vede roky. Hodně se o tom namluvilo, spory se vedly odborně i laicky, avšak k ničemu to nevedlo. Nacionálně socialistická vláda měla od prvního dne jasno v tom, že se tu bude muset zasáhnout ráznými prostředky, a přesto trvalo měsíce, než tento zákon mohl být se vší jeho přípravou schválen.

Continue Reading

Anarchista Mühsam

V roce 1923 napsal Žid-anarchista Erich K. Mühsam tyto verše:

Strömt herbei, Besatzungsheere,
schwarz und rot und braun und gelb,
daß das Deutschtum sich vermehre,
von der Etsch bis an den Belt!

Schwarzweißrote Jungfernhemden
wehen stolz von jedem Dach,
grüßen euch, ihr dunklen Fremden:
sei willkommen, schwarze Schmach!

Jungfern, lasset euch begatten,
Beine breit, ihre Ehefrau’n,
und gebäret uns Mulatten,
möglichst schokoladenbraun!

Continue Reading

Volkmar Weiss

Autor: Grégoire Canlorbe

Doktor Volkmar Weiss (*1944)  je německý genetik a historik. V roce 1972 získal na berlínské Humboldtově univerzitě doktorát po obhajobě disertace o dědivosti nadání. Napsal řadu knih o lidské genetice nebo sociální mobilitě. V letech 1990-2007 stál v čele Spolkového německého genealogického ústavu. V roce 2000 dr. Weiss vydal knihu Die IQ-Falle: Intelligenz, Sozialstruktur und Politik (Případ IQ: Inteligence, struktura společnosti a politika], mnohými označovanou za německý protějšek slavné The Bell Curve. Zkrácená anglická verze vyšla letos (2020) jako IQ Means Inequality: The Population Cycle that Drives Human History (IQ znamená nerovnost: Populační cyklus, který pohání dějiny) u nakladatelství KDP.

Po odchodu do důchodu píše Weiss literaturu faktu nebo romány rozvíjející alternativní historii, mj. Die Intelligenz und ihre Feinde: Aufstieg und Niedergang der Industriegesellschaft (Inteligence a její nepřátelé: vzestup a pád průmyslové společnosti) z roku 2012 a o pět let starší Das Reich Artam: Die alternative Geschichte 1941–2099 (Říše Artam: Alternativní dějiny 1941–2099). Weissovy argumenty použil ve své vysoce kontroverzní a úspěšné knize z roku 2010 Deutschland schafft sich ab pro své závěry o demografické proměně Thilo Sarrazin.

Continue Reading

13. srpna 1961 se uzavřely hranice mezi berlínskými zónami.

Autor: Nikolaj Starikov

Nikolaj Starikov je známý ruský intelektuál a nacionalistický historik.

Mnozí z vás už jistě slyšeli příběh o tom, jak v roce 1948 krvavý tyran Stalin nařídil blokádu Západního Berlína a jak se svobodomilným národům povedlo společným úsilím prorazit tuto blokádu leteckým mostem. Dnes si však povíme, co se stalo doopravdy.

Poté, co se Stalin nenechal zatáhnout do drakonické Brettonwoodské dohody a Churchill pronesl svůj slavný projev v americkém Fultonu, začal Západ vyvíjet nátlak na SSSR na všech frontách. Nejvhodnějším ohniskem těchto snah se pak ukázalo být poražené Německo.

Bezprostředně po porážce nacismu se Spojenci dohodli na rozdělení Německa na tři okupační zóny: ruskou, britskou a americkou. Země samotná však žádnými novými hranicemi rozdělena nebyla, pořád šlo o jednotné Německo, ovšem bez jakékoliv politické moci nad svým územím – tu vykonávaly orgány vojenské okupační správy. Podobným způsobem byl rozdělen také Berlín. Město sice dobyla výhradně sovětská armáda, Sovětský svaz však umožnil spojeneckým silám vstup do německého hlavního města. 5. června 1945 byla schválena Berlínská deklarace, jež vyhlásila převzetí vrchní autority nad Německem vítěznými mocnostmi, které přemohly nacisty. Později bylo na de Gaulleho naléhání také Francouzům umožněno „urvat“ si kus německého území: dostali ke správě Sársko a příslušnou část Berlína. Vznikly tak čtyři okupační zóny. 30. srpna téhož roku vznikl orgán pojmenovaný Kontrolní rada, jejímž prostřednictvím Spojenci vykonávali svrchovanou autoritu nad okupovaným územím. 1. ledna 1946 se začalo obchodovat mezi sovětskou a britskou zónou. Zpočátku šlo vše hladce, protože SSSR tehdy ještě „nestihl“ odmítnout dominanci dolaru Federálního rezervního systému. Jakmile byl však tento Rubikon překročen, začala se situace rychle přiostřovat.

Continue Reading

Ernst Moritz Arndt (26. prosince 1769 – 29. ledna 1860)

Autorka: Juliana R.

V roce 2017 odstranila universita v Greifswaldu – jedna z nejstarších universit na německé půdě 1] – ze svého názvu jméno Ernsta Moritze Arndta. Učinila to prý proto, že odkaz této klíčové osobnosti německého národního sebeuvědomění se nesrovnává s „mezinárodní“ koncepcí instituce.

Spolkový stát Meklenbursko-Přední Pomořansko, v němž universitní město Greifswald leží, označil krok akademického senátu za neplatný. Po následující rok se tedy vlekl spor o Arndta. Skončil tím, co prof. dr. Ralph Weber, politický mluvčí AfD pro výzkum a vědu, nazval „nejhloupějším rozhodnutím, jež mohlo být učiněno“. Universita jako instituce definitivně přestala užívat název obsahující Arndtovo jméno, učinila je však „volitelným“ – absolvent se tak může rozhodnout, zda chce mít na diplomu starší, nebo novější verzi.

Jak vyplývá z výše řečeného, počin university neprošel tak hladce, jak by si akademický senát představoval. „Moderní obrazoborectví proti kulturnímu dědictví našeho národa každopádně může sponzory university všechno jiné, jen ne obšťastnit,“ podotkl profesor Weber. „Přejmenování navíc vysílá špatný politický signál. Ernst Moritz Arndt stojí za srůstáním naší vlasti [ano, opravdu řekl „Vaterland“ – pozn. J. R.] do jednoho národního státu.“

Continue Reading

Miriam Gebhartová – Když přišli vojáci: znásilňování německých žen na konci 2. světové války (Deutsche Verlags-Anstalt, 2015)

Autorka: Emma Anderson

Německá historička Miriam Gebhardtová ve své nové knize tvrdí, že francouzští, britští a američtí vojáci na konci 2. světové války a po ní znásilnili až 860 tisíc německých obětí. Za 190 000 z těchto sexuálních útoků měli být zodpovědní Američané.

Kniha profesorky Gebhardtové Als die Soldaten kamen: Die Vergewaltigung deutscher Frauen am Ende des Zweiten Weltkriegs shrnuje výpovědi obětí, příběhy dětí narozených následkem znásilnění i výsledky jejího více než půldruhého roku trvajícího zkoumání rodných listů ze Západního Německa a Berlína.

„Dnes, 70 let po válce, už dávno odpadly důvody pro podezřívání těch, kdo se zabývají Němci v pozici obětí zločinů“, řekla autorka a přednášející na univerzitě v Kostnici pro (zpravodajský online magazín) The Local.

„Možnost, že by tak někdo chtěl relativizovat zodpovědnost Němců za válku a holokaust, se stala bezpředmětnou.“

Gebhardtová podle svých slov dospěla k číslům v knize odhadem, že přinejmenším pět procent z tzv. „válečných dětí“, narozených v 50. letech neprovdaným Němkám, bylo počato při znásilnění.

Počítá s tím, že na každé narozené dítě došlo ke stovce znásilnění, přičemž mezi obětmi byli také muži a chlapci.

Continue Reading

Příběh vzpoury proti modernímu světu

Autor: Karel Veliký

Když v Itálii roku 1934 vyšla kniha Vzpoura proti modernímu světu (Rivolta contro il mondo moderno) poprvé, prošla skoro bez povšimnutí. Ne že by nenalezla své čtenáře, na to byl její autor, tehdy pětatřicetiletý baron Julius Evola (1898–1974) v určitých (uměleckých, hermetických, myslitelských i politických) kruzích již sdostatek proslulý, avšak pominuly ji tamější autority. Poté, co baron o šest let dříve, roku 1928, tedy právě v čase opětovného sbližování italského státu s katolickou církví, jež pak záhy vyvrcholilo uzavřením lateránských dohod, uveřejnil soubor svých statí pod názvem Imperialismo pagano (Pohanský imperialismus), musel čelit nevybíravým útokům jak z katolické, tak režimní – fašistické – strany. Což ovšem jen přispělo ke známosti titulu i autora. Tentokrát se proto Evolovi odpůrci a protivníci rozhodli přejít jeho dílo spíše mlčením…

Continue Reading

Gustave Le Bon

Autorka: Juliana R.

„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.

Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.

Continue Reading

Masakr v Hanau – čin psychicky vyšinutého jednotlivce nebo pravicové parlamentní strany AfD?

Autor: František Klášterský

Útok zřejmého šílence v německém Hanau po sobě zanechal devět obětí převážně z řad cizinců. Přišel nedlouho po aféře ohledně sestavování vlády ve spolkové zemi Duryňsko, kde zvolení liberálního premiéra i hlasy protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD) natolik zahanbilo německé „Gutmenschen“, že po rozhořčených reakcích nový premiér raději odstoupil. Následná tragédie v Hanau, zdá se, tak definitivně vyřkla ortel nad AfD, kterou je nutné podrobit ústavnímu dohledu, ostrakizovat a nejlépe zakázat.

Mezi obětmi 43letého Němce bylo prokazatelně 9 lidí s imigračním původem, ale zároveň také občan Rumunska a útočníkova matka. Policie v jeho bytě nalezla určitý pamflet, vykazující známky „ultrapravicové ideologie“, ale zároveň byl protkán pasážemi, které ukazovaly na pohnutý duševní stav, nemluvě o neexistujících vazbách útočníka na jakékoli krajně pravicové podhoubí. Je ovšem zcela nad slunce jasné, slovy německého ministra vnitra Seehofera, „masakr v Hanau byl jednoznačně rasisticky motivovaným teroristickým útokem.“

Continue Reading