Rozhlasový projev Hermanna Göringa ze dne 28. srpna 1933
„Stavět zvíře na roveň neživé věci a jeho vlastníku přiznat právo s ním neomezeně nakládat neodpovídá německému cítění, neodpovídá to především základům nacionálně socialistického pojetí německého člověka jakožto stavu mysli.“
Soukmenovci! Ode dne, kdy jsem vydal výnos proti týrání zvířat vivisekcí, obdržel jsem záplavu telegramů a dopisů, vyjadřujících živý souhlas a potěšení, že byl v potírání tohoto týrání konečně učiněn rozhodný krok.
Snad bylo překvapující, že můj výnos uhodil tak najednou jako blesk z čistého nebe. Boj proti vivisekci se vede roky. Hodně se o tom namluvilo, spory se vedly odborně i laicky, avšak k ničemu to nevedlo. Nacionálně socialistická vláda měla od prvního dne jasno v tom, že se tu bude muset zasáhnout ráznými prostředky, a přesto trvalo měsíce, než tento zákon mohl být se vší jeho přípravou schválen.
Doktor Volkmar Weiss (*1944) je německý genetik a historik. V roce 1972 získal na berlínské Humboldtově univerzitě doktorát po obhajobě disertace o dědivosti nadání. Napsal řadu knih o lidské genetice nebo sociální mobilitě. V letech 1990-2007 stál v čele Spolkového německého genealogického ústavu. V roce 2000 dr. Weiss vydal knihu Die IQ-Falle: Intelligenz, Sozialstruktur und Politik (Případ IQ: Inteligence, struktura společnosti a politika], mnohými označovanou za německý protějšek slavné The Bell Curve. Zkrácená anglická verze vyšla letos (2020) jako IQ Means Inequality: The Population Cycle that Drives Human History (IQ znamená nerovnost: Populační cyklus, který pohání dějiny) u nakladatelství KDP.
Po odchodu do důchodu píše Weiss literaturu faktu nebo romány rozvíjející alternativní historii, mj. Die Intelligenz und ihre Feinde: Aufstieg und Niedergang der Industriegesellschaft (Inteligence a její nepřátelé: vzestup a pád průmyslové společnosti) z roku 2012 a o pět let starší Das Reich Artam: Die alternative Geschichte 1941–2099 (Říše Artam: Alternativní dějiny 1941–2099). Weissovy argumenty použil ve své vysoce kontroverzní a úspěšné knize z roku 2010 Deutschland schafft sich ab pro své závěry o demografické proměně Thilo Sarrazin.
13. srpna 1961 se uzavřely hranice mezi berlínskými zónami.
Autor: Nikolaj Starikov
Nikolaj Starikov je známý ruský intelektuál a nacionalistický historik.
Mnozí z vás už jistě slyšeli příběh o tom, jak v roce 1948 krvavý tyran Stalin nařídil blokádu Západního Berlína a jak se svobodomilným národům povedlo společným úsilím prorazit tuto blokádu leteckým mostem. Dnes si však povíme, co se stalo doopravdy.
Poté, co se Stalin nenechal zatáhnout do drakonické Brettonwoodské dohody a Churchill pronesl svůj slavný projev v americkém Fultonu, začal Západ vyvíjet nátlak na SSSR na všech frontách. Nejvhodnějším ohniskem těchto snah se pak ukázalo být poražené Německo.
Bezprostředně po porážce nacismu se Spojenci dohodli na rozdělení Německa na tři okupační zóny: ruskou, britskou a americkou. Země samotná však žádnými novými hranicemi rozdělena nebyla, pořád šlo o jednotné Německo, ovšem bez jakékoliv politické moci nad svým územím – tu vykonávaly orgány vojenské okupační správy. Podobným způsobem byl rozdělen také Berlín. Město sice dobyla výhradně sovětská armáda, Sovětský svaz však umožnil spojeneckým silám vstup do německého hlavního města. 5. června 1945 byla schválena Berlínská deklarace, jež vyhlásila převzetí vrchní autority nad Německem vítěznými mocnostmi, které přemohly nacisty. Později bylo na de Gaulleho naléhání také Francouzům umožněno „urvat“ si kus německého území: dostali ke správě Sársko a příslušnou část Berlína. Vznikly tak čtyři okupační zóny. 30. srpna téhož roku vznikl orgán pojmenovaný Kontrolní rada, jejímž prostřednictvím Spojenci vykonávali svrchovanou autoritu nad okupovaným územím. 1. ledna 1946 se začalo obchodovat mezi sovětskou a britskou zónou. Zpočátku šlo vše hladce, protože SSSR tehdy ještě „nestihl“ odmítnout dominanci dolaru Federálního rezervního systému. Jakmile byl však tento Rubikon překročen, začala se situace rychle přiostřovat.
Ernst Moritz Arndt (26. prosince 1769 – 29. ledna 1860)
Autorka: Juliana R.
V roce 2017 odstranila universita v Greifswaldu – jedna z nejstarších universit na německé půdě 1] – ze svého názvu jméno Ernsta Moritze Arndta. Učinila to prý proto, že odkaz této klíčové osobnosti německého národního sebeuvědomění se nesrovnává s „mezinárodní“ koncepcí instituce.
Spolkový stát Meklenbursko-Přední Pomořansko, v němž universitní město Greifswald leží, označil krok akademického senátu za neplatný. Po následující rok se tedy vlekl spor o Arndta. Skončil tím, co prof. dr. Ralph Weber, politický mluvčí AfD pro výzkum a vědu, nazval „nejhloupějším rozhodnutím, jež mohlo být učiněno“. Universita jako instituce definitivně přestala užívat název obsahující Arndtovo jméno, učinila je však „volitelným“ – absolvent se tak může rozhodnout, zda chce mít na diplomu starší, nebo novější verzi.
Jak vyplývá z výše řečeného, počin university neprošel tak hladce, jak by si akademický senát představoval. „Moderní obrazoborectví proti kulturnímu dědictví našeho národa každopádně může sponzory university všechno jiné, jen ne obšťastnit,“ podotkl profesor Weber. „Přejmenování navíc vysílá špatný politický signál. Ernst Moritz Arndt stojí za srůstáním naší vlasti [ano, opravdu řekl „Vaterland“ – pozn. J. R.] do jednoho národního státu.“
Miriam Gebhartová – Když přišli vojáci: znásilňování německých žen na konci 2. světové války (Deutsche Verlags-Anstalt, 2015)
Autorka: Emma Anderson
Německá historička Miriam Gebhardtová ve své nové knize tvrdí, že francouzští, britští a američtí vojáci na konci 2. světové války a po ní znásilnili až 860 tisíc německých obětí. Za 190 000 z těchto sexuálních útoků měli být zodpovědní Američané.
„Dnes, 70 let po válce, už dávno odpadly důvody pro podezřívání těch, kdo se zabývají Němci v pozici obětí zločinů“, řekla autorka a přednášející na univerzitě v Kostnici pro (zpravodajský online magazín) The Local.
„Možnost, že by tak někdo chtěl relativizovat zodpovědnost Němců za válku a holokaust, se stala bezpředmětnou.“
Gebhardtová podle svých slov dospěla k číslům v knize odhadem, že přinejmenším pět procent z tzv. „válečných dětí“, narozených v 50. letech neprovdaným Němkám, bylo počato při znásilnění.
Počítá s tím, že na každé narozené dítě došlo ke stovce znásilnění, přičemž mezi obětmi byli také muži a chlapci.
Když v Itálii roku 1934 vyšla kniha Vzpoura proti modernímu světu (Rivolta contro il mondo moderno) poprvé, prošla skoro bez povšimnutí. Ne že by nenalezla své čtenáře, na to byl její autor, tehdy pětatřicetiletý baron Julius Evola (1898–1974) v určitých (uměleckých, hermetických, myslitelských i politických) kruzích již sdostatek proslulý, avšak pominuly ji tamější autority. Poté, co baron o šest let dříve, roku 1928, tedy právě v čase opětovného sbližování italského státu s katolickou církví, jež pak záhy vyvrcholilo uzavřením lateránských dohod, uveřejnil soubor svých statí pod názvem Imperialismo pagano (Pohanský imperialismus), musel čelit nevybíravým útokům jak z katolické, tak režimní – fašistické – strany. Což ovšem jen přispělo ke známosti titulu i autora. Tentokrát se proto Evolovi odpůrci a protivníci rozhodli přejít jeho dílo spíše mlčením…
„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.
Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.
Masakr v Hanau – čin psychicky vyšinutého jednotlivce nebo pravicové parlamentní strany AfD?
Autor: František Klášterský
Útok zřejmého šílence v německém Hanau po sobě zanechal devět obětí převážně z řad cizinců. Přišel nedlouho po aféře ohledně sestavování vlády ve spolkové zemi Duryňsko, kde zvolení liberálního premiéra i hlasy protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD) natolik zahanbilo německé „Gutmenschen“, že po rozhořčených reakcích nový premiér raději odstoupil. Následná tragédie v Hanau, zdá se, tak definitivně vyřkla ortel nad AfD, kterou je nutné podrobit ústavnímu dohledu, ostrakizovat a nejlépe zakázat.
Mezi obětmi 43letého Němce bylo prokazatelně 9 lidí s imigračním původem, ale zároveň také občan Rumunska a útočníkova matka. Policie v jeho bytě nalezla určitý pamflet, vykazující známky „ultrapravicové ideologie“, ale zároveň byl protkán pasážemi, které ukazovaly na pohnutý duševní stav, nemluvě o neexistujících vazbách útočníka na jakékoli krajně pravicové podhoubí. Je ovšem zcela nad slunce jasné, slovy německého ministra vnitra Seehofera, „masakr v Hanau byl jednoznačně rasisticky motivovaným teroristickým útokem.“
Drážďany, 1945 (socha Augusta Schreitmüllera Güte /Bonitas/ shlíží na město po náletu)
Autor: Dominic Selwood
Dnes si připomínáme 75. výročí (v originále sedmdesáté, článek je z února 2015 – pozn. DP) operace „Thunderclap“ („Zahřmění“), jedné z nejkontroverznějších vojenských operací 20. století.
Mezi 13. a 15. únorem 1945 shodily britské a americké těžké bombardéry přes 2 400 tun tříštivých a 1 500 tun zápalných bomb na starobylé město katedrál na Labi – Drážďany. Během několika hodin zahynulo ve výbuších a plamenech mezi 25 000 až 35 000 lidí (mnohé odhady ale mluví o podstatně více obětech – pozn. DP).
V bitvě u Arnhemu zajatý britský výsadkář Victor Gregg coby válečný zajatec oné noci v Drážďanech pomáhal při záchranných pracích. V rozhovoru pro BBC z roku 2014 vzpomínal na zoufalé hledání přeživších ničivého ohnivého inferna, když se jeho skupina sedm hodin pokoušela dostat do protileteckého krytu pro tisíc lidí v Altstadtu (historické centrum města – pozn. DP). Jakmile tam konečně pronikli, nenašli nikoho živého a dokonce ani rozeznatelné lidské pozůstatky – jen zelenohnědou tekutinu, z které čouhaly kosti. Všichni lidé hledající zde útočiště se působením nesmírného žáru roztopili. V městských částech dále od středu města zase nacházeli nespočet pozůstatků dospělých scvrklých na délku jednoho metru. Malé děti se jednoduše vypařily.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Moje generace si dystopie jako Orwellův román 1984 spojovala se Sovětským svazem, zemí, kde veškeré výklady podléhaly striktnímu dohledu, a za kritiku Stalina čekal na člověka jednosměrný výlet do gulagu. Spojené státy i naše životy však byly čímsi zásadně odlišným. Postupem času se však rozdíly mezi životem v Sovětském svazu 20. století a na dnešním Západě postupně vytrácejí. Novináři jako Julian Assange dnes čelí podobnému týrání a mučení státní mašinérií, jako sovětský disident – možná horší. Západní média nejsou o nic „svobodnější“ než ta sovětská a noviny, televize i státní rozhlas slouží jako ministerstvo propagandy vlády a zájmových skupin za ní. Sociální sítě jako Facebook a Twitter systematicky upírají přístup na svou platformu každému, kdo projeví postoje neshodující se s vládnoucím řádem a programem. Zbavit se ochrany svobody slova prvním dodatkem americké ústavy se ukázalo být jako poměrně snadné, média totiž nejsou schopna ani ochotna uplatňovat jej.
Otto Dix byl německý malíř, dnes obdivovaný jako jeden z velkých výtvarníků 20. století, nemalým dílem jistě i proto, že byl zařazen na nacistický seznam tvůrců zvrhlého umění. Postmoderní levice totiž razí dosti bezmyšlenkovitý přístup, že pokud národní socialisté někoho nesnášeli, jistě musel být skvělý. Totéž ale z opačné strany platí i pro postmoderní šosácké karikatury nacistů současné zkažené pravice, kteří považují jeho umění za zvrhlé jednoduše proto, že ho tak označila NSDAP. Dixovo dílo je paradoxně mnohem slučitelnější s pravicovými než levicovými postoji, a proto myslím nastal nejvyšší čas k zaujetí nového pohledu na tohoto umělce i jeho dílo.
Člověk se jen stěží ubrání srovnání Dixem s jiným německým umělcem a válečným hrdinou. Zatímco Adolfa Hitlera ale na vídeňskou akademii nepřijali, Dixe se drážďanské Kunstgewerbeschule ujal jako mentor Richard Guhr, se kterým navázal celoživotní přátelství. Guhrovo mentorství rozhodně není bez zajímavosti, jelikož Guhr byl velký wagnerovec a nepokrytě kladl organizovanému Židovstvu za vinu úpadek a rostoucí degeneraci umění, zejména ve Výmarském Německu. Dix o tom musel vzhledem k jejich hlubokému přátelství dobře vědět. To, že si byl vědom existenci židovské otázky, je ostatně jasně patrné i z několika jeho maleb. Například pamflet z obrazu Pragerstraße (1920) nese titul „Juden raus!“:
Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou
Autor: Karel Veliký
Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.
Sen o Evropě
Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).
Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.
Horst Mahler a pomsta „právního státu“. Třiaosmdesátiletý invalida umírá ve vězení. Doživotí za svobodu?
Horst Mahler (nar. 1936) se v obnoveném systému nadvlády bank a monopolů, jehož základní kámen byl položen v roce 1944 v Normandii, necítil dobře nikdy. V šedesátých letech se mu – v duchu doby – pokoušel čelit zleva, což jej přivedlo až ke spoluzaložení Frakce Rudé armády, přestože ozbrojený odboj do posledka odmítal. Za toto nasazení byl v roce 1970 odsouzen ke čtrnácti letům odnětí svobody. O deset let později, po uplynutí dvou třetin trestu, ho propustili. V osmdesátých letech byl pak svědkem pozvolného kooptování stárnoucí „nové levice“ systémem. A přitom jasně poznává, pravděpodobně právě i pro svůj dlouholetý odstup daný společenskou izolací, že její „dlouhý pochod institucemi“ povede ke konečné likvidaci Německa.
Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!
Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:
„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…) Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi. Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…) Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…) Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“
Alternativa pro Německo: ačkoli legální politická strana, dle hlídacích psů systému „protidemokratická“ a tudíž nežádoucí
Učitelé a pedagogičtí pracovníci více než padesáti hamburských škol musí povinně písemně prohlásit, že nejsou členy strany Alternativa pro Německo (AfD). 1] Vyplývá to z interních dokumentů, které strana získala prostřednictvím svého portálu „Neutrale Schulen Hamburg“, prohlásil činovník AfD.
Závazná klauzule vyšla od personální společnosti „Lernzeit Schulpersonal-Service GmbH“, jež spolupracuje s 54 školami v přístavním severoněmeckém městě.
Zástupci škol na výzvu AfD zareagovali prohlášením, že smlouvy s agenturou těch pedagogických pracovníků, kteří zajišťují celodenní programy jako jsou sportovní kurzy, přezkoumají a v případě potřeby kontrakty vypoví.
Místní představitel AfD na hamburském magistrátu Alexander Wolf zákaz označil za skandál. „Vítáme proto kroky školského odboru, který se bude zabývat legalitou obsahu uzavřených kontraktů.“
George Pitt-Rivers a jeho fotografie z norimberského sjezdu NSDAP v roce 1937
Cambridgeský doktorand našel v archivech George Henryho Lane-Foxe Pitt-Riverse dosud neznámé fotografie Adolfa Hitlera z norimberského stranického sjezdu v roce 1937
Kdysi uznávaný antropolog George Pitt-Rivers (1890-1966) byl za války internován Churchillovou vládou, jelikož byl otevřeným příznivcem fašismu a národního socialismu. Ve 30. letech patřil také k zastáncům eugeniky.
Student Churchill College Cambridgeské univerzity Bradley Hart dnes vynesl ze zapomnění archivů na světlo tisíce dopisů, fotografií a dokumentů včetně Pitt-Riversovy oficiální pozvánky na norimberský sjezd.
Skupina Rammstein byla založena roku 1994 v Berlíně šesticí Němců z bývalého Východního Německa. Ti časem fakticky vytvořili nový hudební žánr Neue Deutsche Härte (nový německý hard rock). V podstatě šlo o kombinaci hard rocku s prvky techna. Ač kapela ve svých textech využívá angličtinu, ruštinu, francouzštinu i španělštinu, nejčastěji užívá němčiny, čímž se stala typickou. Někteří lidé dokonce považují hudbu Rammstein za takový rychlokurz němčiny. Za dobu svého působení prodala kapela přes 45 milionů alb.
Nejvíce ji v tvorbě ovlivnili slovinští Laibach a to jak v hudebním smyslu, tak i designu loga. Ve skutečnosti jsou si obě loga a někdy i kompozice kapel neuvěřitelně podobné. Stejně jako u Laibachu bývají i u Rammstein jejich texty často inteligentní a vtipné, zabývají se neobvyklými, ale i seriózními tématy a používají literárních odkazů, narážek, slovních hříček, dvojsmyslů. Přesahují tedy obvyklou popkulturní banalitu.
„Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo.“ – Ferenc Liszt
Autor: Václav Jan
Hudba naplňuje ovzduší velebností, která jakoby zhmotnila poselství z věku, kdy se o hodnotách jako vlast, národ nebo čest nediskutovalo, síla nerelativizující výpovědi o hodnotě člověka osvěžuje duši a posiluje naději.
Karel Veliký píše v cenném poznámkovém aparátu k Romualdiho Kultuře pro Evropu, že „slyšet předehru k prvnímu jednání Lohengrina za svitu pochodní a kamarádských ohňů může být stále ještě formativním zážitkem“.
Potvrzuji. A samotný Lohengrin je vždy silným zážitkem, navzdory veškerým ‚denacifikačním‘ zásahům do komplexnosti wagnerovského pojetí opery, kterými si po válce muselo projít. Přesvědčit se o tom lze v pražském Národním divadle v obnovené inscenaci, uvedené původně na Bayreuthských hudebních slavnostech v roce 1967. Síla Wagnerovy hudby a myšlení zkrátka odolává i soustavným pokusům o obroušení hran podstaty jeho díla.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře