Ernst Moritz Arndt (26. prosince 1769 – 29. ledna 1860)
Autorka: Juliana R.
V roce 2017 odstranila universita v Greifswaldu – jedna z nejstarších universit na německé půdě 1] – ze svého názvu jméno Ernsta Moritze Arndta. Učinila to prý proto, že odkaz této klíčové osobnosti německého národního sebeuvědomění se nesrovnává s „mezinárodní“ koncepcí instituce.
Spolkový stát Meklenbursko-Přední Pomořansko, v němž universitní město Greifswald leží, označil krok akademického senátu za neplatný. Po následující rok se tedy vlekl spor o Arndta. Skončil tím, co prof. dr. Ralph Weber, politický mluvčí AfD pro výzkum a vědu, nazval „nejhloupějším rozhodnutím, jež mohlo být učiněno“. Universita jako instituce definitivně přestala užívat název obsahující Arndtovo jméno, učinila je však „volitelným“ – absolvent se tak může rozhodnout, zda chce mít na diplomu starší, nebo novější verzi.
Jak vyplývá z výše řečeného, počin university neprošel tak hladce, jak by si akademický senát představoval. „Moderní obrazoborectví proti kulturnímu dědictví našeho národa každopádně může sponzory university všechno jiné, jen ne obšťastnit,“ podotkl profesor Weber. „Přejmenování navíc vysílá špatný politický signál. Ernst Moritz Arndt stojí za srůstáním naší vlasti [ano, opravdu řekl „Vaterland“ – pozn. J. R.] do jednoho národního státu.“
Miriam Gebhartová – Když přišli vojáci: znásilňování německých žen na konci 2. světové války (Deutsche Verlags-Anstalt, 2015)
Autorka: Emma Anderson
Německá historička Miriam Gebhardtová ve své nové knize tvrdí, že francouzští, britští a američtí vojáci na konci 2. světové války a po ní znásilnili až 860 tisíc německých obětí. Za 190 000 z těchto sexuálních útoků měli být zodpovědní Američané.
„Dnes, 70 let po válce, už dávno odpadly důvody pro podezřívání těch, kdo se zabývají Němci v pozici obětí zločinů“, řekla autorka a přednášející na univerzitě v Kostnici pro (zpravodajský online magazín) The Local.
„Možnost, že by tak někdo chtěl relativizovat zodpovědnost Němců za válku a holokaust, se stala bezpředmětnou.“
Gebhardtová podle svých slov dospěla k číslům v knize odhadem, že přinejmenším pět procent z tzv. „válečných dětí“, narozených v 50. letech neprovdaným Němkám, bylo počato při znásilnění.
Počítá s tím, že na každé narozené dítě došlo ke stovce znásilnění, přičemž mezi obětmi byli také muži a chlapci.
Když v Itálii roku 1934 vyšla kniha Vzpoura proti modernímu světu (Rivolta contro il mondo moderno) poprvé, prošla skoro bez povšimnutí. Ne že by nenalezla své čtenáře, na to byl její autor, tehdy pětatřicetiletý baron Julius Evola (1898–1974) v určitých (uměleckých, hermetických, myslitelských i politických) kruzích již sdostatek proslulý, avšak pominuly ji tamější autority. Poté, co baron o šest let dříve, roku 1928, tedy právě v čase opětovného sbližování italského státu s katolickou církví, jež pak záhy vyvrcholilo uzavřením lateránských dohod, uveřejnil soubor svých statí pod názvem Imperialismo pagano (Pohanský imperialismus), musel čelit nevybíravým útokům jak z katolické, tak režimní – fašistické – strany. Což ovšem jen přispělo ke známosti titulu i autora. Tentokrát se proto Evolovi odpůrci a protivníci rozhodli přejít jeho dílo spíše mlčením…
„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.
Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.
Masakr v Hanau – čin psychicky vyšinutého jednotlivce nebo pravicové parlamentní strany AfD?
Autor: František Klášterský
Útok zřejmého šílence v německém Hanau po sobě zanechal devět obětí převážně z řad cizinců. Přišel nedlouho po aféře ohledně sestavování vlády ve spolkové zemi Duryňsko, kde zvolení liberálního premiéra i hlasy protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD) natolik zahanbilo německé „Gutmenschen“, že po rozhořčených reakcích nový premiér raději odstoupil. Následná tragédie v Hanau, zdá se, tak definitivně vyřkla ortel nad AfD, kterou je nutné podrobit ústavnímu dohledu, ostrakizovat a nejlépe zakázat.
Mezi obětmi 43letého Němce bylo prokazatelně 9 lidí s imigračním původem, ale zároveň také občan Rumunska a útočníkova matka. Policie v jeho bytě nalezla určitý pamflet, vykazující známky „ultrapravicové ideologie“, ale zároveň byl protkán pasážemi, které ukazovaly na pohnutý duševní stav, nemluvě o neexistujících vazbách útočníka na jakékoli krajně pravicové podhoubí. Je ovšem zcela nad slunce jasné, slovy německého ministra vnitra Seehofera, „masakr v Hanau byl jednoznačně rasisticky motivovaným teroristickým útokem.“
Drážďany, 1945 (socha Augusta Schreitmüllera Güte /Bonitas/ shlíží na město po náletu)
Autor: Dominic Selwood
Dnes si připomínáme 75. výročí (v originále sedmdesáté, článek je z února 2015 – pozn. DP) operace „Thunderclap“ („Zahřmění“), jedné z nejkontroverznějších vojenských operací 20. století.
Mezi 13. a 15. únorem 1945 shodily britské a americké těžké bombardéry přes 2 400 tun tříštivých a 1 500 tun zápalných bomb na starobylé město katedrál na Labi – Drážďany. Během několika hodin zahynulo ve výbuších a plamenech mezi 25 000 až 35 000 lidí (mnohé odhady ale mluví o podstatně více obětech – pozn. DP).
V bitvě u Arnhemu zajatý britský výsadkář Victor Gregg coby válečný zajatec oné noci v Drážďanech pomáhal při záchranných pracích. V rozhovoru pro BBC z roku 2014 vzpomínal na zoufalé hledání přeživších ničivého ohnivého inferna, když se jeho skupina sedm hodin pokoušela dostat do protileteckého krytu pro tisíc lidí v Altstadtu (historické centrum města – pozn. DP). Jakmile tam konečně pronikli, nenašli nikoho živého a dokonce ani rozeznatelné lidské pozůstatky – jen zelenohnědou tekutinu, z které čouhaly kosti. Všichni lidé hledající zde útočiště se působením nesmírného žáru roztopili. V městských částech dále od středu města zase nacházeli nespočet pozůstatků dospělých scvrklých na délku jednoho metru. Malé děti se jednoduše vypařily.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Moje generace si dystopie jako Orwellův román 1984 spojovala se Sovětským svazem, zemí, kde veškeré výklady podléhaly striktnímu dohledu, a za kritiku Stalina čekal na člověka jednosměrný výlet do gulagu. Spojené státy i naše životy však byly čímsi zásadně odlišným. Postupem času se však rozdíly mezi životem v Sovětském svazu 20. století a na dnešním Západě postupně vytrácejí. Novináři jako Julian Assange dnes čelí podobnému týrání a mučení státní mašinérií, jako sovětský disident – možná horší. Západní média nejsou o nic „svobodnější“ než ta sovětská a noviny, televize i státní rozhlas slouží jako ministerstvo propagandy vlády a zájmových skupin za ní. Sociální sítě jako Facebook a Twitter systematicky upírají přístup na svou platformu každému, kdo projeví postoje neshodující se s vládnoucím řádem a programem. Zbavit se ochrany svobody slova prvním dodatkem americké ústavy se ukázalo být jako poměrně snadné, média totiž nejsou schopna ani ochotna uplatňovat jej.
Otto Dix byl německý malíř, dnes obdivovaný jako jeden z velkých výtvarníků 20. století, nemalým dílem jistě i proto, že byl zařazen na nacistický seznam tvůrců zvrhlého umění. Postmoderní levice totiž razí dosti bezmyšlenkovitý přístup, že pokud národní socialisté někoho nesnášeli, jistě musel být skvělý. Totéž ale z opačné strany platí i pro postmoderní šosácké karikatury nacistů současné zkažené pravice, kteří považují jeho umění za zvrhlé jednoduše proto, že ho tak označila NSDAP. Dixovo dílo je paradoxně mnohem slučitelnější s pravicovými než levicovými postoji, a proto myslím nastal nejvyšší čas k zaujetí nového pohledu na tohoto umělce i jeho dílo.
Člověk se jen stěží ubrání srovnání Dixem s jiným německým umělcem a válečným hrdinou. Zatímco Adolfa Hitlera ale na vídeňskou akademii nepřijali, Dixe se drážďanské Kunstgewerbeschule ujal jako mentor Richard Guhr, se kterým navázal celoživotní přátelství. Guhrovo mentorství rozhodně není bez zajímavosti, jelikož Guhr byl velký wagnerovec a nepokrytě kladl organizovanému Židovstvu za vinu úpadek a rostoucí degeneraci umění, zejména ve Výmarském Německu. Dix o tom musel vzhledem k jejich hlubokému přátelství dobře vědět. To, že si byl vědom existenci židovské otázky, je ostatně jasně patrné i z několika jeho maleb. Například pamflet z obrazu Pragerstraße (1920) nese titul „Juden raus!“:
Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou
Autor: Karel Veliký
Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.
Sen o Evropě
Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).
Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.
Horst Mahler a pomsta „právního státu“. Třiaosmdesátiletý invalida umírá ve vězení. Doživotí za svobodu?
Horst Mahler (nar. 1936) se v obnoveném systému nadvlády bank a monopolů, jehož základní kámen byl položen v roce 1944 v Normandii, necítil dobře nikdy. V šedesátých letech se mu – v duchu doby – pokoušel čelit zleva, což jej přivedlo až ke spoluzaložení Frakce Rudé armády, přestože ozbrojený odboj do posledka odmítal. Za toto nasazení byl v roce 1970 odsouzen ke čtrnácti letům odnětí svobody. O deset let později, po uplynutí dvou třetin trestu, ho propustili. V osmdesátých letech byl pak svědkem pozvolného kooptování stárnoucí „nové levice“ systémem. A přitom jasně poznává, pravděpodobně právě i pro svůj dlouholetý odstup daný společenskou izolací, že její „dlouhý pochod institucemi“ povede ke konečné likvidaci Německa.
Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!
Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:
„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…) Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi. Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…) Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…) Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“
Alternativa pro Německo: ačkoli legální politická strana, dle hlídacích psů systému „protidemokratická“ a tudíž nežádoucí
Učitelé a pedagogičtí pracovníci více než padesáti hamburských škol musí povinně písemně prohlásit, že nejsou členy strany Alternativa pro Německo (AfD). 1] Vyplývá to z interních dokumentů, které strana získala prostřednictvím svého portálu „Neutrale Schulen Hamburg“, prohlásil činovník AfD.
Závazná klauzule vyšla od personální společnosti „Lernzeit Schulpersonal-Service GmbH“, jež spolupracuje s 54 školami v přístavním severoněmeckém městě.
Zástupci škol na výzvu AfD zareagovali prohlášením, že smlouvy s agenturou těch pedagogických pracovníků, kteří zajišťují celodenní programy jako jsou sportovní kurzy, přezkoumají a v případě potřeby kontrakty vypoví.
Místní představitel AfD na hamburském magistrátu Alexander Wolf zákaz označil za skandál. „Vítáme proto kroky školského odboru, který se bude zabývat legalitou obsahu uzavřených kontraktů.“
George Pitt-Rivers a jeho fotografie z norimberského sjezdu NSDAP v roce 1937
Cambridgeský doktorand našel v archivech George Henryho Lane-Foxe Pitt-Riverse dosud neznámé fotografie Adolfa Hitlera z norimberského stranického sjezdu v roce 1937
Kdysi uznávaný antropolog George Pitt-Rivers (1890-1966) byl za války internován Churchillovou vládou, jelikož byl otevřeným příznivcem fašismu a národního socialismu. Ve 30. letech patřil také k zastáncům eugeniky.
Student Churchill College Cambridgeské univerzity Bradley Hart dnes vynesl ze zapomnění archivů na světlo tisíce dopisů, fotografií a dokumentů včetně Pitt-Riversovy oficiální pozvánky na norimberský sjezd.
Skupina Rammstein byla založena roku 1994 v Berlíně šesticí Němců z bývalého Východního Německa. Ti časem fakticky vytvořili nový hudební žánr Neue Deutsche Härte (nový německý hard rock). V podstatě šlo o kombinaci hard rocku s prvky techna. Ač kapela ve svých textech využívá angličtinu, ruštinu, francouzštinu i španělštinu, nejčastěji užívá němčiny, čímž se stala typickou. Někteří lidé dokonce považují hudbu Rammstein za takový rychlokurz němčiny. Za dobu svého působení prodala kapela přes 45 milionů alb.
Nejvíce ji v tvorbě ovlivnili slovinští Laibach a to jak v hudebním smyslu, tak i designu loga. Ve skutečnosti jsou si obě loga a někdy i kompozice kapel neuvěřitelně podobné. Stejně jako u Laibachu bývají i u Rammstein jejich texty často inteligentní a vtipné, zabývají se neobvyklými, ale i seriózními tématy a používají literárních odkazů, narážek, slovních hříček, dvojsmyslů. Přesahují tedy obvyklou popkulturní banalitu.
„Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo.“ – Ferenc Liszt
Autor: Václav Jan
Hudba naplňuje ovzduší velebností, která jakoby zhmotnila poselství z věku, kdy se o hodnotách jako vlast, národ nebo čest nediskutovalo, síla nerelativizující výpovědi o hodnotě člověka osvěžuje duši a posiluje naději.
Karel Veliký píše v cenném poznámkovém aparátu k Romualdiho Kultuře pro Evropu, že „slyšet předehru k prvnímu jednání Lohengrina za svitu pochodní a kamarádských ohňů může být stále ještě formativním zážitkem“.
Potvrzuji. A samotný Lohengrin je vždy silným zážitkem, navzdory veškerým ‚denacifikačním‘ zásahům do komplexnosti wagnerovského pojetí opery, kterými si po válce muselo projít. Přesvědčit se o tom lze v pražském Národním divadle v obnovené inscenaci, uvedené původně na Bayreuthských hudebních slavnostech v roce 1967. Síla Wagnerovy hudby a myšlení zkrátka odolává i soustavným pokusům o obroušení hran podstaty jeho díla.
Špičkové nakladatelství L’Herne v roce 2015 vydalo velice zajímavý titul: sborník článků Emila Ciorana, otištěných před válkou v rumunských novinách. Cioran, později slavný aforista, byl i v době před spojeneckým vítězstvím bystrým pozorovatelem, kousavým kulturním kritikem a politickým analytikem.
Při čtení knihy mě zajímala především motivace Cioranovy podpory nacionalismu s fašismem. Opakovaně se setkáváme s několika motivy:
Pocit méněcennosti z rumunské zaostalosti, historické bezvýznamnosti a kulturní i intelektuální závislosti na Západě: „Proto Rumun vždy souhlasí s tím spisovatelem, kterého četl naposled.“ (22)
Nápadná germanofilie, hluboké uznání pro německé umělce a intelektuály, německou náruživost, patos i pronikavý popis západní dekadence.
Znechucení z demokratické politiky, která podle něj vede k sobeckému individualismu a politické paralýze.
Zjevné upřednostnění přesvědčení a iracionální kreativity nad neplodným racionalismem a skepticismem.
Cioran, který byl s německou vysokou kulturou dobře obeznámen už z dob svých studií v Rumunsku, našel opravdové zalíbení v hitlerovském Německu hned v roce 1933, kdy se tam díky stipendiu od Humboldtovy nadace přistěhoval.
Proslulý francouzský spisovatel a filozof Alain de Benoist v exkluzivním rozhovoru hovoří o podle jeho slov okupovaném evropském kontinentu, aktuálních amerických pokusech zastavit projekt Nord Stream 2 či moci trhů.
Jak působí okupace na okupované? Liberalismus uznává jedinou formu suverenity, tu jednotlivce. Národy i kultury tedy vidí jako pouhé množiny jednotlivců a podstatu jejich vztahů proto redukuje na právní vztahy a tržní směnu. Z Evropanů se v angloamerickém světě stali spotřebitelé a podle de Benoista prý dokonce přestali být občany svých vlastních zemí.
Dostává-li se mi v tento památný den tak mimořádného vyznamenání, jakým je prvé propůjčení čestného daru „Reinhard Heydrich Gedächtnis-Stiftung hlavního města Prahy“, jsem si dobře vědom, že mojí povinností je více než pouhá slova oddaných díků všem, kdo mají podíl na tomto významném projevu uznání. Můj závazek je tím větší, čím samozřejmější zdála se mi před tím povinnost podle nejlepších svých sil pracovati. Budiž mi proto dovoleno, abych se několika slovy mohl doktnouti právě oné práce, která byla dnes tak vysoce uznána. Je to činnost českého právního historika v oboru německých i českých právních dějin a její vztah k mohutné přítomnosti.
Vytýkalo se někdy právně-historické vědě, že historii příliš zjednodušuje. Je tomu skutečně tak. Právník, který jako soudce nebo administrativní úředník musí bez ohledu na množství nejkomplikovanějšího skutkového materiálu nalézti vždy jasnou podstatu věci, hledá tuto jasnost a jednoduchost i v ohromných spoustách historického materiálu. To však není vada, nýbrž přednost historicko-právní činnosti. A právě živelná touha po jasných odpovědích přivedla mne již na samém počátku universitního studia k oboru právně-historickému. A zde naskýtala se mi stále a stále příležitost k novému poznání.
Termín „národní bolševismus“ v sobě nese četné nejasnosti, jež vyvěrají především ze spojení dvou zdánlivě zcela protikladných pojmů, jež často vymezují velice odlišné politické zkušenosti.
Různé výklady tohoto fenoménu pak celou situaci namísto kýženého vyjasnění spíše ještě dále komplikují. V případě Heinricha Laufenberga a Fritze Wolffheima přišli s nálepkou „národní bolševici“ jejich protivníci ve snaze o jejich diskreditaci, tito muži však označení nikdy nepřijali, protože podle nich dostatečně nevystihovalo podstatu jejich hnutí, jež označovali spíše za národně-komunistické. Tento rozdíl zdaleka není jen sémantický, jak ještě uvidíme.
Zrod národního komunismu
Když se tito dva pozdější soudruzi v roce 1912 poprvé setkali, měli už za sebou pestré zkušenosti v militantním křídle předválečného německého socialistického hnutí.
Laufenberg byl všeobecně považován za jednoho z čelních odborníků na německé dělnické hnutí. Rozhodně odmítal reformistickou a parlamentní linii mnohých levicových organizací té doby, když sám byl přesvědčeným revolucionářem. Aktivně se podílel na vzniku revolučních skupin na severu Německa, zejména v Hamburku, kde se těšil široké podpoře.
***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
*** Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.
Ezra Pound – „Přítomen!“
***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
*** Objednávejte ZDE
.
Radim Lhoták – Zpěvy nemilosti
***
„Zpěvy nemilosti“ jsou literární miniatury odrážející společenské fenomény doby. Jak už se ale dá očekávat, píše-li je Radim Lhoták, budou kontroverzní, provokativní, břitké, přitom však podnětné, otevřené a k zamyšlení vedoucí. Dvacet šest krátkých úvah z pera filosofujícího esejisty a literáta, který publikoval výhradně na alternativních webech…
*** Objednávejte ZDE
.
Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!
***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
*** Objednávejte ZDE
.
Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!
***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
*** Objednávejte ZDE
28. dubna 1945 byl zabit italskýpolitik a fašistickýdiktátor Benito Mussolini. Narozen roku 1883, tento někdejší komunista vytvořil už v roce 1923 v Itálii první fašistický stát v Evropě. Později se stal spojencem národně socialistického Německa, jehož armády v posledních letech udržovaly jeho vládu nad severní částí země, tzv. Republikou Saló.
28. dubna 1902 se v bohaté moskevské rodině narodil Aleksander Vladimirovič Koževnikov, který vešel do dějin spíše pod svým pofrancouzštěným jménem Alexandre Kojève . Tento vlivný francouzský filosof a politik se zabýval hlavně novoplatonismem, filosofií dějin a G. W. F. Hegelem. Výrazně ovlivnil francouzskou filosofii 20. století, především svou prací na vzniku Evropské unie.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
***
***
***
28. dubna 1945 byl zabit 
Nejnovější komentáře