Délský potápěč

Oficiálním uměním vládnoucího systému je reklama, odtud i kult reklamních umělců, „kreativců“, začínající Warholem. Vše ostatní je vedlejší – „kolaterální produkt“:) Zrůdnosti a podivnosti se přitom divák odmala učí vnímat jako normalitu, například právě i kreaturky z reklam, různé ty šklebící rapující fialové gorily, krávy v rolácích nabízející zaručeně ekologické mléko apod. Smysl pro Řád je naopak prezentován jako charakterová vada, psychická deformace, vedoucí k násilí. Třeba takový Rodinný zločin (1985, r.: Santiago San Miguel), „podle skutečné události“, je důslednou aplikací svévolné teze „autoritářské osobnosti“ od Adorna na filmovém plátně.

Před lety tu vyšla řada článků, jejichž cílem je zprostředkovat základní přehled o ideové kinematografii Třetí říše, fašistické Itálie, Španělska i okupovaných území; následoval vhled do žánru nazisploation; a nakonec pojednání o způsobu zobrazování neofašismu, neonacismu i radikální pravice ve filmech od roku 1945 až takřka do současnosti, které – mimo jiné – pokrývá naprostou většinu filmů o skinheads. Když jsem pátral po něčem podobném v angličtině, na nic obdobného jsem nenarazil, tak mě napadlo, že by bylo dobré tyto tři filmové série přeložit pro web Counter-currents, pro který píšu. První série, My a film, zde již vyšla a série Sadonacismus začne vycházet co nevidět. A aby filmové téma bylo komplexní a všechny otázky, které z četby řad vyplynuly, byly zodpovězeny, rozhodl jsem se na závěr publikovat rozhovor s jejich autorem. Díky tomu si můžete přečíst českou verzi a zároveň tečku za My a film, Sadonacismus a Neofašismus ve filmu i zde na Délském potápěči.

Ondrej Mann: Máš nebo jsi měl v plánu napsat nějaký další literární cyklus: Čemu by se tematicky věnoval?

Karel V.: Mám takový plán, tentokrát rovnou pro knižní vydání, o čem bude ale neprozradím, dokud si nebudu jistý, že se jej podaří uskutečnit.

Continue Reading

C’era una volta un poster… Třetí, závěrečná část (letošní) „italského triptychu“ po příspěvcích „Mezikulturní dialog jinak“ a „Všechno, co můžeme dělat“.

Continue Reading

Cesare Ferri – San Babila. La nostra trincea

San Babila: La nostra trincea
Cesare Ferri
Edizioni Settimo Sigillo, 2015.

V návaznosti na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných let“.

Cesare Ferri (nar. 1951 v Miláně) je spisovatel a dramatik, od 70. let činný v různých protisystémových iniciativách jako byly Mussoliniho akční oddíly (Squadre d’Azione Mussolini, SAM), milánský magazín La Fenice (Fénix) nebo Černý řád (Ordine Nero, ON). Především je však spjat s fenoménem, o němž předloni vydal rozsáhlou autobiografickou knihu San Babila: La nostra trincea (San Babila: náš zákop).

Co si myslíš o dnešních mladících vzhledem k vaší generaci?

Větší část dnešních mladých se mi zdá míň mužná, než jsme byli my, protože mužnost je způsob přístupu k životu a s předváděním svalů nemá co dělat. Jisté ale je, že výklad mužnosti závisí na duchovní a intelektuální hloubce každého člověka.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Dokončení filmové trilogie

Předloni byl zfilmován jiný De Cataldův román – Suburra (Předměstí). Také v něm se vyskytuje figura „mystického válečníka“, i když v rysech obroušených a silně poznamenaných časem. Je jím prošedivělý, obrýlený muž s příznačnou přezdívkou Samuraj. Děj se odehrává v Římě na podzim roku 2011, těsně před Berlusconiho rezignací, a ukazuje těsné propojení politiků, ba i církevních hodnostářů s organizovaným zločinem. Věčné město je zobrazeno jako jedna velká stoka, proti jejímuž rozlévání (vody!) se i papežovy modlitby jeví bezmocné. V jedné z úvodních scén přichází Samuraje do jeho neóny ozářeného „hlavního stanu“, nočního podniku Dubai caffè, navštívit někdejší souputník a „bratr ve zbrani“ řečený Šváb (Bacarozzo), který si právě odpykal dvacet let vězení za společné loupeže. Poté, co se oba muži obejmou a zasednou ke stolku, dojde k dialogu, který divákovi nastiňuje Samurajovu výchozí pozici.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kriminální román zfilmoval v roce 2005 režisér Michele Placido 1] podle stejnojmenného románu (Romanzo criminale, 2002) soudce Giancarla de Catalda. Divácký úspěch způsobil, že v letech 2008 až 2010 vznikl dvaadvacetidílný televizní seriál, v němž Nera místo velice hodnověrného Scamarcia hraje Emiliano Contorti a také osudy postavy jsou pozměněny. Zde se Nero např. účastní na iniciativě Costruiamo l’azione (CLA) profesora Renata Sargeniho, což je rovněž postava inspirovaná někdejšími skutečnými vůdci této „kulturně-militantní“ organizace, kriminologem a psychiatrem Aldem Semerarim a docentem politologie Paolem Signorellim, jenž vyučoval na klasickém gymnáziu v Římě. Sám De Cataldo charakterizuje Nera takto: obdivovatel a žák Julia Evoly praktikující „ozbrojenou spontánnost“ spjatou s NAR, bdící neboli „probuzený válečník“, guerriero senza sonno (doslova „válečník beze spánku“) puzený nezhasitelnou vůlí jednat, přičemž motivací jeho jednání je pouze „jednání o sobě“. Pod devízami „akce pro akci“ a „násilí pro násilí“ má takové konání cíl v sobě samém. Důležité není politično, ani peníze ani úspěch vlastních gest. Důležitá je akce sama – s naprostým odstupem vůči jejímu výsledku.

Continue Reading

Il Nero

Autor: Karel Veliký

Figura „mystického válečníka“ se dočkala i televizního zpracování. Vystupuje ve dvoudílném snímku Kriminální román (Romanzo Criminale), který vypráví příběh, jak se z party předměstských zlodějíčků stali vládci římského podsvětí přelomu 70. a 80. let. Jedním z nich je i mladík přezdívaný Černej (Il Nero). Na obrazovce se objevuje jen v několika nedlouhých, zato však výmluvných scénách: při cvičení bojových umění, při četbě a v akci.

Vůdce bandy zvaný Čvaňhák (Libano) ho na začátku charakterizuje přibližně těmito slovy: nevyrůstal sice na ulici jako my, ale je jako my – tedy schopný „žít nebezpečně“ (= riskovat a zabíjet). Ke konci prvního dílu mu pak svěřuje důležitý úkol, protože „zůstal jedinej, kdo kašle na prachy“. „Snad proto, že jste je doma měli“, domnívá se Libano. Jenže právě v tom okamžiku kamera zabírá obálku Evolovy Vzpoury proti modernímu světu, která vyčuhuje z Nerovy sportovní brašny. Zásadní pro náš výklad ovšem je – příznačně – až způsob jeho smrti. Nejen proto, že zahyne v akci, při atentátu na bankéře, ale hlavně proto, že při umírání hledí do očí neživé figuríně.

Continue Reading

Aguirre: Hněv Boží

Tímto příspěvkem završujeme sérii článků „My a film,“ „Neofašismus ve filmu“ a „Sadonacismus ve filmu,“ které Délský potápěč publikoval v minulých letech.

Navzdory inflaci obrazu je pro moderního člověka film stále tím, čím obřad, meditace nebo modlitba pro člověka tradičního – zapomíná při něm sám na sebe. Navíc je obecně přístupnější než literatura, jejímž prostřednictvím se rovněž lze povznést nad svou momentální osobní situaci a duševní stav. Film začíná přesně tam, kde končí každodennost. Přesahuje ji technickými prostředky, podstatu i popis i úplně běžných jevů přitažlivě posunuje do jiného rozměru – filmové reality. Vytváří nové prostory a časy, ireálno samozřejmě přítomné v reálném, s vlastním rytmem dění. Člověku, bytosti, jíž obrazy zajímají jako věci samy, tak navozuje stav změněného vědomí, zúženého na uvolnění, opojení, terapii či katarzi. Z viděného přitom často činí něco trvalejšího a selekce obrazů, scén, záběrů, hrdinů i filmů samotných tak bývá ne nepodstatnou součástí budování vlastní identity, našich vnitřních projekcí („pole možností“). [1]

Continue Reading

Moskevská odpověď na Romper Stomper

První snímek, v němž „neofašisté“ vstoupili do nového tisíciletí – Svatý boj (The Believer 2001, r. Henry Bean), pojednává vlastně hlavně o krizi židovské identity. Rebelující Žid Danny Balint (hraje ho dostatečně „árijsky“ vyhlížející Ryan Gosling) od dětství vystupoval ve škole proti nesmyslnosti strnulých dogmat ve víře své rasy [1] a jako dospívající se stává skinheadem s cílem zabíjet své bližní, neboť „moderní svět je nemocnej židovstvím“: [2]

„Podkopávaj tradiční život a vykořeňujou společnost. Vytrhnou ji z kořenů. Normální člověk odvozuje svýho ducha ze země, ze slunce, z moře, z půdy. Z toho čerpá poznání. Ale Židi žádnou půdu nemaj. (Izraelci podle Dannyho proto už ani Židé nejsou: „Je to v podstatě světská společnost. Nechtěj judaismus, protože mají půdu.“) Pravej Žid je vandrák, je to nomád. Nemá kořeny ani vazby, takže všechno zevšeobecňuje (odtud tedy universalismus a globalismus vyvracející ostatní identity?). Nedokáže zatlouct hřebík nebo orat, umí jen kupovat a prodávat a investovat a manipulovat trh, to je všechno. Vysává z lidí život zakořeněnej v půdě a mění ho v kosmopolitní kulturu, založenou na knihách, číslech a ideách, v tom je jeho síla. Vem si největší židovský mozky. Marx, Freud, Einstein. Co nám daly? Komunismus, dětskou sexualitu a atomovou bombu. Za pouhý tři století vystoupili tihle lidi z evropskejch ghett, vyrvali nás ze světa pořádku a práva a uvrhli nás do chaosu třídního boje, iracionálních tužeb a relativity, kde se zpochybňuje samotná existence hmoty a smyslu života. A proč? Protože základní vlastností židovský duše je cupovat život, až z něj zbydou jen nitě. Nechtěj nic než nicotu. Nicotu bez konce“, vysvětluje Danny s rostoucí vášní novináři. [3]

Continue Reading

Markův přijímací rituál (Skinheads)

„Jestliže si prostudujeme Ceasarova prohlášení, zjistíme, že starověcí Římané používali proti kmenům, které si zotročili, tytéž prostředky, jaké v naší době fašisti. Během dvou tisíciletí se prostředky nezměnily, změnila se pouze technika. Tím nechci pochopitelně říci, že lidstvo je takové jako před dvěma tisíci lety, ale nepochybně tu nacházíme znepokojivé podobnosti.“ Miklós Jancsó

Pot, svaly, posilovna, „sieg-heil techno“, těla, těla, těla, motto: Boia chi molla. [1] Tak začíná italský film Skinheads (1993, r. Claudio Fragasso) o „bláznivé módě“ vyholenců. [2] Marko, vcelku sympatický římský budižkničemu, který žije s matkou (už proto, že jako mnoho jiných mladých Italů nemůže na vlastní bydlení ani pomyslet), je jeho smutným antihrdinou: své dny tráví pospáváním a kouřením trávy, bezcílným poflakováním s kamarády v bistru a na ulici, ježděním na motorce. [3] Pak však znenadání přichází „iniciační“ zážitek: když do autobusu naskočí opilý umolousaný balkánský cikán a obtěžuje ženy, nikdo z přítomných, včetně Marka, se nezmůže na vážný odpor [4] – až na „fašistu“ v dlouhém koženém kabátě a čepici, který cikána obratně zneškodní, ačkoli ten okamžitě tasil nůž. Na Marka to zapůsobí natolik, že se začne motat kolem tělocvičny, kam viděl „fašistu“ z autobusu zacházet a nakonec vkročí i do zjevně poloprivátního nočního klubu (kde se „fašisti“ – přesněji řečeno „naciskini“ – rovněž scházejí), aby ho vzali mezi sebe. To se mu skutečně podaří, uzavřená skupina se Markovi otevírá, on se ovšem zároveň stále více sbližuje se Zairou, mladou Somálkou, jakousi „žhavou multikulti Popelkou“ se vzhledem modelky Iman, která u sousedů pracuje jako služka („Pěknej kousek černý buchty, jen jestli je k mání?“, brouká si Marko natěšeně), miluje hudbu/tanec a má jedno „velké tajemství“: chce, aby celá její rodina přijela natrvalo za ní…

Markovu proměnu v „drsňáka“, s níž se odcizuje svému dosavadnímu prostředí a stává se členem mužského „klanu“, pojal režisér způsobem, jímž natáčel své filmy o zombie: „Dřív jsi vypadal nemocně, teď vypadáš jako mrtvola!“, říká mu matka na rovinu, když zjistí, že se její syn stal „fašistou“. Režisérovu „gore zkušenost“ evokují také scény upalování konžského „ilegála“ nebo odříznutí rtu (či jazyka?) zmlácenému černošskému dealerovi. A sklep vyzdobený nacistickými rekvizitami i blyštivými disko-koulemi, v němž se kolektivně hajluje na eurotechno, připomíná spíš nějaký gay-klub, zvlášť když se „hoši v kůži“ na toaletě osobně přesvědčují, zda Marko nemá obřízku. Celkové poselství snímku pak zní: Nedat se svést! být lempl a brát drogy je pořád lepší než být „nácek“, podlec a zbabělec, „mizernej šašek oblečenej do černejch hadrů“.

Continue Reading

Gary odhání blbce

„Ale dobře, člověk si přece může najít správnou cestu, i když je noc.“ Stéphane Delorme

Zkraje  80. let se v Británii objevují první filmy se skinheady. Ty však postrádají téměř jakoukoli reálnou politickou stopu a jejich protagonisté tak patří spíše do oblasti „revolt mládeže“, někam mezi rockery, punkery a fotbalové chuligány, které jako „subkultury“ studuje sociologie. Z úcty k výkonu dvacetiletého Tima Rotha si tu připomeňme alespoň televizní snímek Made in Britain (Made in Britain 1982, r. Alain Clarke), popř. ještě tragikomedii Právě teď (Meantime 1984, r. Mike Leigh). [1]

Koncem dekády však v USA vznikl film Zrazený (Betrayed 1988, r. Costa-Gavras) s ambicí ukázat celou šíři a hloubku odporu vůči tamní „sionistické okupační vládě“ (Zionist Occupation Government, ZOG): Do vesnice někde na Středozápadě přichází Kathie, agentka FBI, aby se v roli kombajnistky sblížila s Garym, majitelem zdejší usedlosti, „federály“ podezřívaném z účasti na zastřelení židovského rozhlasového moderátora Krause, který se v éteru po léta drze a nevkusně navážel do všeho a do každého, včetně křesťanství a bílé rasy. Přímý, chlapácký Gary (Tom Berenger!), ovdovělý vietnamský veterán lpící na své rodině, agentku, která vyrůstala bez rodičů, zprvu okouzlí, takže odmítá jeho možnou vinu. Následuje ovšem rychlé prozření, když ji pozve na „lov černé zvěře“ čili tréninkový hon na černocha v nočním lese… Díky Garyho rostoucí milostné zaslepenosti pak Kathie skutečně postupně proniká až k jádru velkého celonárodního spiknutí pod heslem „Vítr začíná vát“. [2]

Continue Reading

Záběr z filmu Sedm lednových dnů: „Presente!“

„Můžeme konstatovat, že se světem samo sebou stále není možný smír, ačkoli těch, co se proti tomu pozvedají, povážlivě ubylo.“ Jean Cocteau

Španělsko 1976, pár měsíců po smrti generalissima Franca. Patnáctiletý Tatin se přidává k nevelké komunitě, která v areálu opuštěného výzkumného ústavu žije jakousi neofašistickou utopii: společná jídla, sborový zpěv a nácvik bojových umění, společné akce – od zdemolování levičáckého knihkupectví v úvodu po pokropení „rudých“ dávkami ze samopalu z jedoucího vozu k závěru. Film Černé plémě (Camada Negra 1977, r. Manuel Gutiérrez Aragón) zobrazuje odboj těch, kteří se nechtějí smířit s nástupem „pokrokových sil“ v zemi. [1] Pospolitost asi tuctu mužů, z nichž většina ztělesňuje „macho“ typ, přitom vede postarší autoritativní žena! Režisér si rád pohrává s kontrasty: detailní záběry sekání do krvavého masa pro psy, jež si pospolitost drží spolu s ostatními zvířaty (od drůbeže po koně), střídá v prudkém střihu s tóny chorálu na pozadí chladně modré kostelní vitráže. Krev, nůž, ukrývání zbraní, kult zápasu a násilí, posilování, přijímací rituál mladíka – s prvním milostným vzplanutím Tatina k podobně mladičké krásné dívce. Na tehdejší Španělsko velmi odvážné erotické scény dvou „nezletilých“ také vzbudily největší pozornost a rozruch, stejně jako brutální vražda, jíž se Tatin na své partnerce nakonec dopustí, přesně podle freudo-marxistických interpretací o zákonitém vlivu prostředí.

Počátkem roku 1977 pak ve Španělsku probíhají hromadné odborářské stávky zaměstnanců v dopravě a komunistické demonstrace za propuštění všech politických vězňů. Proti těm zasahují i neofašistické „bojůvky“. V neděli 23. ledna je při pouličních srážkách zabit neznámým střelcem jeden z protestujících studentů, o den později – při tryzně za něj – přichází o život jednadvacetiletá dívka. V médiích se navíc objevuje zpráva o únosu významného představitele armády. Se zoufalým záměrem ochromit a zastavit „rudé“, kteří přesto (nebo právě proto) mají iniciativu ve svých rukou, se „černí“ odhodlají k přímé akci: v pondělí 24. ledna tak tříčlenné komando postřílí skupinu komunistických advokátů a žurnalistů v jejich „centrále“ v činžáku na ulici Atocha. [2] Film Sedm lednových dnů (Siete días de enero 1979, r. Juan Antonio Bardem) je pokusem o rekonstrukci těchto událostí (bohatě se tu využívá dokumentárních záběrů), a to na pozadí osudů několika fiktivních postav: především starého falangisty Sebastiana, provozovatele střelnice, který vycvičil už několik ‚generací‘ militantů, jeho chráněnce Luise a Dona Tomase, představitele tradičních španělských elit, který Luise zaměstnává (a s jehož dcerou Luis tajně chodí). Je to Don Tomas v podání francouzského herce Jacquese Françoise, kdo dává svolení k úderu, Sebastian sestavuje údernou skupinu a Luis je jejím členem. Avšak čin, který se měl stát signálem k vojenskému převratu, tentokrát zmobilizoval nejen „soudruhy a soudružky se zaťatou pěstí“: do ulic vyšli desetitisíce lidí, padlo i číslo 300 tisíc účastníků (!) na pohřbu obětí, kdežto armáda zůstala „doma“ v kasárnách. Luis v ilegalitě čeká na její vystoupení marně. Že pragmatičtí „technici moci“ – armáda a policie – pomalu „mění pláště“, ukazuje Bardem přesně (rozhovory mezi Sebastianem a policejním komisařem). [3] Účastníci atentátu jsou pozatýkáni (včetně Sebastiana a Luise) a z výpovědí svědků, kteří přežili, skládá režisér postupně svůj obraz „masakru v ulici Atocha“ do všech podrobností. Dohru shrnují závěrečné titulky: 9. dubna byla legalizována Komunistická strana Španělska, 15. června se po jednačtyřiceti letech konaly první volby, 6. června 1978 předvolal soud na žádost advokátů vedení Falangy. Vyšetřování případu bylo uzavřeno 20. července 1979 (premiéra filmu byla v listopadu.) Všimněte si: na zdi nakresleného keltského kříže ve scéně z pouličních bitek a písní ze setkání falangistů při smutečním obřadu a za stoly v restauraci.

Continue Reading

October vyslýchá Quillera

„Dekadence je nezbytná podmínka pro renesanci. Proto jsem velmi šťasten, že žiji ve společnosti, kde se všechno hroutí. Myslím, že tento proces rozpadu je zcela přirozený. Je to konec určité fáze lidstva. Bylo by však třeba urychlit tento proces rozkladu, je ještě příliš pomalý. Urychlit smrt toho, co zahnívá. Je nutné začít úplně znovu. Udělat čistý stůl, všechno vymést. Neexistuje řešení v kontinuitě.“ Federico Fellini

Za první snímek s tematikou neofašismu, resp. neonacismu, bývá označováno „špionážní drama“ Quillerovo memorandum (The Quiller Memorandum 1966, r. Michael Anderson). Neonacistů v něm však příliš vidět není, a když, stojí uctivě v pozadí a poslouchají staré kádry. Děj napětím a logikou jakžtakž snese srovnání s prvními bondovkami (scénář: Harold Pinter!), hlavní hrdina, britský agent Quiller v podání George Segala, však postrádá Conneryho charisma (dnes už ostatně také hůře čitelné) – je to jen „dobový fešák“. Charisma však rozhodně nechybí Max von Sydowovi v roli plukovníka Octobera, Quillerova protihráče, který tu ztělesnil jednu z raných – a tudíž decentnějších – podob elegantního, navenek korektního, niterně však úchylného důstojníka SS podle freudovsko-reichovského výkladu. K ruce má lékaře, který odhalenému a polapenému Quillerovi při výsleších osvěžuje paměť „náladovkami“ ve velkých injekcích. Další herec dodnes zvučného jména, Alec Guinness, zde v úloze úlisně nesympatického rezidenta britské tajné služby v Berlíně, v úvodu zasvěcuje na liduprázdném olympijském stadionu Quillera do situace:

Continue Reading