Délský potápěč

Aguirre: Hněv Boží

Tímto příspěvkem završujeme sérii článků „My a film,“ „Neofašismus ve filmu“ a „Sadonacismus ve filmu,“ které Délský potápěč publikoval v minulých letech.

Navzdory inflaci obrazu je pro moderního člověka film stále tím, čím obřad, meditace nebo modlitba pro člověka tradičního – zapomíná při něm sám na sebe. Navíc je obecně přístupnější než literatura, jejímž prostřednictvím se rovněž lze povznést nad svou momentální osobní situaci a duševní stav. Film začíná přesně tam, kde končí každodennost. Přesahuje ji technickými prostředky, podstatu i popis i úplně běžných jevů přitažlivě posunuje do jiného rozměru – filmové reality. Vytváří nové prostory a časy, ireálno samozřejmě přítomné v reálném, s vlastním rytmem dění. Člověku, bytosti, jíž obrazy zajímají jako věci samy, tak navozuje stav změněného vědomí, zúženého na uvolnění, opojení, terapii či katarzi. Z viděného přitom často činí něco trvalejšího a selekce obrazů, scén, záběrů, hrdinů i filmů samotných tak bývá ne nepodstatnou součástí budování vlastní identity, našich vnitřních projekcí („pole možností“). [1]

Continue Reading

Malcolm McDowell jako kapitán von Berkow

Jednoznačně musíme odmítnout snahu, vyvíjenou především W. Reichem, vyvozovat pud k destrukci z represe pudu k slasti. Julius Evola, Metafyzika sexu.

Viscontiho autorita a mezinárodní úspěch jeho Soumraku bohů (viz II. pokračování) se odrazily v tom, že zkraje 70. let snad neexistuje film o „fašismu“ či „nacistech“, který by nebral v potaz jejich „ochořelou sexualitu“. Konformista (1970, r. B. Bertolucci) podle románu Alberta Moravii např. líčí chování muže (hraje ho J. P. Trintignant), slabošského intelektuála, pro něhož jediným přijatelným východiskem z vlastních nejistot je „splynutí s totalitářským davem“. Za jeho nedostatečnou sebedůvěrou přitom vězí trauma z dětství: jako kluk byl znásilněn starším mužem a navíc je přesvědčen, že násilníka zabil, když na něj vystřelil. Snaha překonat tyto komplexy, pocity ponížení a viny, kombinované se stavy výlučnosti, 1] jej pak – podle freudiánského schématu – nutká k maximální přizpůsobivosti: k odhodlání zařadit se do běhu společenských událostí za každou cenu, včetně „politické vraždy“. Tento výklad „podlehnutí fašismu“ je tedy opět ilustrací sartrovské rovnice „pasivní pederastie – aktivní kolaborace“. V žádném případě se ale nejedná o kuriozitu promítanou v obskurních sálech kdesi na periferii – „Konformista“ oslovil široké divácké vrstvy a zároveň je, především pro své výtvarné kvality, dodnes pokládán za jedno z nejlepších děl italské kinematografie!

Zatímco v „Konformistovi“ Bertolucci – nijak neskrývající freudo-marxistickou inspiraci – ukázal, proč se i „chytří lidé“ přidávali k fašismu, v druhé polovině Dvacátého století (1976), téměř šestihodinovém eposu „třídního boje“, vykreslil „rozeného fašistu“ v postavě démonicky sadistického správce jménem Attila (další nomen omen). Výmluvná je hned úvodní scéna („Boje, lásky a naděje“), kde Attila fašistickou rozhodnost dokazuje zabitím nevinného zvířete. A pokračuje střelbou do bezbranných vesničanů a sexuálně motivovanou vraždou malého chlapce. Interpretace fašistů jako znásilňovatelů společnosti tu nesporně dosahuje jednoho ze svých pochybných vrcholů. Připomeňme, že Bertolucci začínal jako asistent u Pasoliniho…

Continue Reading

O čem snili židovští muži…

V 60. letech se v Izraeli stali populárními kioskové „pulp-sešity“ pojmenované podle německých vojenských zajateckých táborů „Stalag“ (zkratka z německého Stammlager). Sexuální fantazie židovských mužů v nich mj. probouzely & dráždily vnadné blondýnky ve slušivých uniformách, náležitě odhalujícími bujná poprsí, „esesačky“ všemožně mučící a ponižující angloamerické zajatce. 1] Umělecký a především komerční úspěch Nočního vrátného (viz minulý díl), který spadá do obecné nálady „sexuálního uvolnění“, 2] producenty osmělil, aby tuto „holocaust-pornografii“ přenesli na filmové plátno. Hned první snímek Ilsa: vlčice SS (Ilsa, She Wolf of the SS 1975, režie: Don Edmons), vzdáleně prý inspirovaný skutečnou Ilse Kochovou alias „kurvou z Buchenwaldu“, se pro jistý typ diváka stal „kultem“, který vynesl „pěknou sumičku“, což vyprovokovalo celou sérii filmů, zhusta italské koprodukce, jejichž názvy nemá ani smyslu překládat: Le Deportate della Sezzione Speciale SS (1976, režie: Rino di Silvestro), Lager SSadis Kastrat Kommandatur (1976, režie: Sergio Garrone), L´Ultima Orgia del III Reich (1977, režie: Cesare Canevari), Kaput Lager – Gli Ultimi Gionri delle SS (1977, režie: Luigi Batzella), KZ 9 – Lager di Sterminio (1977, režie Bruno Mattei), Elsa Fräulein SS (1977, režie: Patrice Rhomm), Train Spécial pour SS (1977, režie: Alain Payet ), SS Lager 5 – L´Inferno delle Donne (1977, režie: Sergio Garrone), La Svastica nel Ventre (1977, režie: Mario Caiano) aj. 3] Ponejvíce atraktivní dívky a mladé ženy jsou tu vydány na milost a nemilost psychopatům v bílých pláštích, brutálním strážným s bičíky, krutým lesbickým dozorkyním v šik-černých mundůrech. 4]

Continue Reading

Helmut Berger v Soumraku bohů (1969)

„Jsme elitní společnost, v níž je dovoleno vše.“

Po všech stránkách největším filmem tohoto druhu je Soumrak bohů (La caduta degli dei 1969, režie Luchino Visconti), který také celou „sadiconazista“ vlnu spustil, a proto se u něj zastavíme i podstatně déle než u těch dalších. Režisér jím ilustruje dvě známé teze, jednak marxistickou o nevyhnutelném spojení fašismu s velkoburžoazií v jejím posledním zoufalém pokusu zabránit proletářské revoluci a spasit tak své majetky, a za druhé freudo-marxistickou, podle níž fašismus uvolňuje všechny zábrany a tím i vše nejpodlejší a nejubožejší, co lidská povaha tají: proto triumfuje pudová sexuální zvrácenost, po psychické i volní stránce ovládající slabochy s nerozvinutou osobností, kteří se snadno stávají poslušnými loutkami – vykonavateli – totalitářského režimu.

Tématem „Soumraku“ je „boj o moc“. Děj začíná v únoru roku 1933, kdy vyhořel Reichstag. Protagonisty jsou členové ocelářské dynastie Essenbecků (zřejmým předobrazem jí byly mocné rody Kruppů a Thyssenů). Manipulátora jejich mravního úpadku představuje jediná významná postava jakoby zvenčí 1] – vtělené „zlo“ – mefistofelský hauptsturmführer SS Aschenbach, který si jako nástroj k ovládnutí podniku vybírá nejslabšího z „klubka zmijí“, frustrovaného a degenerovaného Martina von Essenbecka, transvestitu, narkomana a pedofila, buržoazní rodinou do té doby pouze štítivě trpěného outsidera. Po zneužití malé Židovky, která se následně oběsí, dosáhne Martin v drogovém rauši prvního zadostiučinění nad sebejistou a panovačnou „máti“ incestem, aby nakonec, v den její vynucené svatby s přespříliš ambiciózním, ale pouze průměrně intrikánským milencem Bruckmannem, oběma ihned po obřadu podal jed…

Continue Reading

Robert Hossein v roli plukovníka SS Erika Schörndorfa

Sadonacismus!

„Úroveň v tomto podniku jde žel do háje. Ta zvěřina je tuhá a šlachovitá – stejně hrozná jako kdyby uvařili starého Žida a pak nám ho neservírovali.“ 1]

Sadonacismem míníme filmový subžánr z 60. a 70. let minulého století 2], jehož prvním snímkem je francouzská Neřest a ctnost (Le Vice et la vertu 1963, režie: Roger Vadim), jejíž děj se volně inspiruje přímo námětem „božského markýze“: jedná se o příhody dvou sester, z nichž jedna symbolizuje Neřest (Vice) a druhá Ctnost (Vertu), jenže jsou zasazeny do doby „nacistické okupace“, přičemž Ctnost musí od „nacistů“ snášet všechny představitelné urážky a muka, kdežto Neřest vede život plný slávy a radovánek. Režisér, mj. „objevitel“ Brigitte Bardotové, označoval své dílko za „bláznivě barokní“, tedy obrazově i jinak opulentní, avšak domácí diváci, kteří měli ona „temná léta“ 1940–1944 ještě v příliš živé paměti a kdekoho z nich zřejmě tížilo i „špatné svědomí“, ho vypískali hned při premiéře, nepomohl ani happy end. Organizace odbojářů pro něj prý dokonce požadovaly zákaz promítání, neboť těžce nesly lehkost, s jakou se autorská „vize“ povznesla nad oficiálně přijatý výklad nedávné historie. Uznalých kritik se tak Vadim dočkal až o dva roky později, když byl film uveden v New Yorku a San Francisku, tehdy právě dozrávajících centrech „svobodomyslnosti“ a „lásky“. Ještě dnes může být tento „lepý-odpad“ zajímavý, už účastí herců, kteří se pak stali hvězdami i československých kin: Annie Girardotové, Catherine Deneuvové a hlavně Roberta „De Peyraca“ Hosseina v roli plukovníka SS Erika Schörndorfa! Znalci pak ocení jednoho z nejnadanějších scénáristů Nové vlny, Paula Gégauffa, v roli druhého „sadistického esesáka“, jehož nakonec ubodá jedna z obětí.

Než budeme pokračovat v mapování této bizarní filmové produkce, je nutný stručný exkurz o sblížení „sadismu“ s „nacismem“, poněvadž zatímco Vadim navazoval na markýzovu vlastní tvorbu a těžil z pověsti, kterou ji víc než úřední zákazy vybudovala její bohatá literární recepce, většina pozdějších snímků je poplatná spíše freudovským teoriím. Mezi oběma jsou ale styčné body.

Continue Reading