Délský potápěč

Pierre Drieu La Rochelle (3. ledna 1893 – 15. března 1945)

Autor: Mark Christensen

… Rád bych mluvil o svým způsobem kolektivní události, která i před různorodost původu, mínění, charakterů, pohnutek i cílů lidí do ní zapojených dostála svému jménu: kolaborace.

Těmito slovy začíná Konečné zúčtování (Drieuova esej na obranu jeho politických názorů, vydaná posmrtně v souborném díle Récit secret suivi de Journal (1944-1945) nakladatelstvím Gallimard v roce 1961 – pozn. DP) , dílo člověka na konci života svého i své generace. Musíme to zdůraznit, Pierre Drieu La Rochelle totiž náležel k jedinečné generaci, zakalené v zákopech Velké války. Jako mnozí další na obou stranách barikády viděl i on v těchto zákopech příležitost – a nezbytnost – k nastolení nového evropského řadu. Zatímco válka s sebou odnesla poslední zbytečky starého Křesťanstva, vzaly zákopy vykořeněné evropské proletáře a postavily je bok po boku s muži jiných tříd, krajů i jazyků. Ve válečné výhni mělo v těchto mužích vzniknout zcela nové povědomí: kontinentální geopolitické velmoci, mechanizovaných společností, kde jsou dělník i voják podrobeni téže kázni a možnostech nového člověka i společenského uspořádání.

Continue Reading

ARMA je národně socialistické uskupení (převážně řeckých) rasově uvědomělých kamarádů, jehož cílem je vytvořit a konsolidovat napříč všemi oblastmi života hierarchicky strukturovanou skupinu, složenou z psychicky i fyzicky zdatných lidí; elitu, jež se musí ujmout – a nakonec také ujme – vlády v Řecku, a vytvoří zde skutečný prototyp politicko-filozofického systému vycházejícího z nejhlubších duchovních kořenů helénského a evropského árijství. Prvním cílem tak musí být formování této elity zdokonalováním těla i ducha duševní očistou, poznáním našeho původu (chápaném současně metafyzicky, historicky i biologicky), a tím pádem i povinnosti a osudu.

ARMA aktivně vyzývá a podporuje spolupráci s podobnými skupinami i jednotlivci po celém světě, čímž připravuje cestu k nevyhnutelnému probuzení evropské rasy z nebezpečného spánku, do něhož v dnešním temném věku upadla.

Naší ctí je víra!

Continue Reading

V následujícím úryvku ze své „Alternativy pro svět“ vyzývá sir Mosley Brity, aby uznali právo Německa na impérium a tvrdí, že jedině souhlas s Hitlerovou vizí Východu může zajistit mír v Evropě, zabránit expanzi Sovětského svazu na západ a vytvořit pevnou základnu pro fašistickou Evropu.

Autor: Sir Oswald Mosley

Nad příčinami současného rozdělení Evropy a možnou cestou k obnovení mocenské rovnováhy mohou panovat neshody, málokdo by však seriózně mohl pochybovat o tom, že se dnes Evropa znovu ocitla v situaci a uvnitř systému, jež nevyhnutelně směřuje k válce. Tento článek se snaží nalézt řešení tohoto staronového problému a za tím účelem se vrací k základnímu konceptu evropského svazu, jenž rozezníval  srdce válečné generace v roce 1918 a jenž byl následně obratem zadušen zvráceností Společnosti národů, zneužité k opaku účelu, za nímž byla zřízena. Tento rozbor tak musí začít pohledem na činitele, jež jednotlivé národy rozdělují, zejména pak ty, jež znemožňují navázání mírumilovných a přátelských vztahů mezi Velkou Británií a ostatními velmocemi.

Continue Reading

Jean Thiriart na setkání Jeune Europe

Autor: Christian Bouchet

Jméno Jeana Thiriarta je známé jen nemnoha Francouzům. Přesto se v letech 1960-1969 prostřednictvím své celoevropské organizace Jeune Europe a měsíčníku La Nation Européenne ocitl v čele prvního – a dosud nepřekonaného – pokusu o vytvoření evropské revoluční nacionalistické strany a ve svých spisech jasně vymezil dnešní doktrinální korpus nezanedbatelné části evropských nacionalistických hnutí

Continue Reading

Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi (16. listopadu 1894, Tokio – 27. července 1972 Schruns, Rakousko)

Autor: Beau Albrecht

Tento článek se zabývá životem a činností politické osobnosti smíšeného rasového původu, v podstatě profesionálního aktivisty, který sice navenek vystupoval nanejvýš blahosklonně, jeho historický odkaz je však velice ničivý. Hrabě Richard Mikuláš „Eijirō“ Coudenhove-Kalergi (Coudenhove-Kalergi občasně používal pseudonym Eijirō Aoyama – pozn. DP) je dnes sice polozapomenutou osobností politického světa, ve své době však byl dalo by říct celebritou a původcem konceptu, z něhož se později vyvinula Evropská unie.

Continue Reading

Siroty po ní zůstaly…

Autor: Andrew Joyce

“What’s equality? Muck in the yard,
Historic nations grow, from above to below.”

W.B. Yeats, Three Songs to the Same Tune. Spectator 23. února 1934.

Pokud jste přes všechen ten rámus z rozbíjeného skla a levičáckého kvílení pozorně poslouchali, jistě vám tento víkend (leden 2017, pozn. DP) neunikl ještě jeden zvuk: umíráček Antify. Laciné napadení Richarda Spencera společně se škodami napáchanými ve Washingtonu D.C. jsou jen chatrnou zástěrkou faktu, že takzvaný „antifašismus“ v jakémkoliv smysluplném pojetí už od poloviny 90. let pomalu umírá. O víkendu se tak před našima očima odehrávalo zoufalé cukání vyčerpané síly. Co se stalo, je jistě hanebné a my bychom proti tomu měli vystoupit, do budoucna však není na místě se příliš znepokojovat, ani zveličovat hrozbu představovanou těmito lidmi a naši reakci na ně. Antifa zmítaná smrtelnými křečemi zůstává stejně hlasitá jako za svého života, což by mohlo nepoučenější pozorovatele dovést k závěru, že v této staré herce ještě zbývá něco života.

Continue Reading

Actions instead of words

It has become a tradition during the last couple of years that EFSK/ESFK (Evropská fronta solidarity pro Kosovo / European Solidarity Front for Kosovo and Metochija) activists are organising this year’s humanitarian mission to support Serbian schools and families in Kosovo and Metohija. They’re planning to support a primary school in the village of Novo Brdo again, which has notably improved its performance under their patronage.

As they did last year, they’d also like to provide local children with “starting-kits” i.e. school stationery and textbooks. From their previous experiences, probably the most pressing issue for the local schoolchildren is ubiquitous bitter cold in the classrooms. Therefore they would like to solve this problem by buying a convector heater.
Continue Reading

Evropská fronta solidarity pro Kosovo – Humanitární sbírka 2017

Stejně jako předchozí roky, i letos aktivisté EFSK pořádají misi na podporu chudých srbských škol na Kosovu a Metohiji. I tento rok bychom rádi podpořili základní školu ve vesnici Novo Brdo, která pod naší patronací výrazně zkvalitnila výuku. Jako v loňském roce bychom rádi dětem pořídili startovací balíčky do školy především s psacími potřebami a sešity. Z předchozích let víme, že největším problémem je v chladnějším období všudypřítomná zima v učebnách. S tímto problémem bychom škole rádi pomohli zakoupením přímotopu.

V našem plánu je podpořit i další chudou školu v regionu a to již zmíněnými balíčky pro školáky, či sportovními potřebami. Stejně jako předchozí roky vybereme některou z nemajetných rodin, plnou malých dětí, která od nás obdrží trvanlivé potraviny a hygienické potřeby, snad i nějaké drobnosti pro malé děti. Uvítali bychom, kdyby se do sbírky vysbíralo pár hraček, či plyšových medvídků, což malým dětem udělá asi největší radost.

Continue Reading

Autor: PhDr. Josef Smolík

Guillame Faye: Proč bojujeme. Manifest evropského odporu. Metapolitický slovník. Praha: Délský potápěč, 2016, 278 s. ISBN 978-80-906390-0-3.

Kniha Guillama Faye s poměrně komplikovaným názvem Proč bojujeme. Manifest evropského odporu. Metapolitický slovník, kterou vydalo vydavatelství Délský potápěč, zaslouží pozornost jak sociologů, tak politologů, žurnalistů, environmentalistů, psychologů a v neposlední řadě i psychiatrů. Kniha je především výpovědí o myšlenkovém zázemí současné francouzské nové (krajní) pravice, kdy v mnoha argumentačních rovinách navazuje na Alaina de Benoista a další představitele (zmínit lze například Charlese Champetiera, Jean-Clauda Vallu či Michel Marmin) Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne, GRECE, založeno již 1969).

Guillaume Faye patří k významným teoretikům francouzské nové pravice, který je zmiňován jak v prostředí tzv. identitářské krajní pravice, tak i v prostředí konzervativních politických kruhů. Nutno také podotknout, že kniha byla ve francouzském vydání již publikována v roce 2000, což do jisté míry vyvolává dojem, že Faye má dobré prognostické schopnosti, které aplikuje v mnoha oblastech, včetně sociologie, energetiky, politiky, mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií, kulturálních studií, interkulturní psychologie atd.

Continue Reading

Tento rozhovor o Donaldu Trumpovi, otázce identity, geopolitice, islámu a mnohém dalším se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima. Otázky pokládal Thierry Durolle.

Europe Maxima: Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?

Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel nového webu AltRight.com.

EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí. Kde se v této síti nacházíte vy?

RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.

Continue Reading

Edward Wadsworth, Dazzle-ships in Drydock at Liverpool, 1919

Autor: Greg Johnson

Proč se nazývám bělošským nacionalistou? Jako Američanovi evropského původu mi v prvé řadě záleží na přežití mé rasy – jak na americkém kontinentu, tak i ve zbytku světa.  Ve všech bělošských zemích dnes umírá více bělochů, než se jich rodí a naše lidi nahrazují velice plodní Neevropané. Nedojde-li ke zvratu tohoto vývoje, naše rasa fyzicky vyhyne. Jak už jsem ukázal jinde, nejlepší cestou k naší záchraně je vytvoření homogenních bělošských zemí s politikou na podporu porodnosti a aplikací eugeniky. Tím pádem musí být základem pro určení příslušnosti k našemu národu rasa – proto tedy bělošský nacionalismus.

Podívejme se nyní na alternativy k rasovému nacionalismu: jsou jimi nacionalismus občanský, který definuje národ na základě právní normy; náboženský, který vymezuje národ na základě společné věrouky; jazykový či kulturní, kdy se národní příslušnost odvíjí od společného jazyka a kultury a konečně etnický nacionalismus, kdy příslušnost k národu zakládá společný původ a kultura. Přežití bělochů si žádá naše politické oddělení od ostatních ras. Občanské, hodnotové a kulturně-jazykové podoby nacionalismu však nedokáží rozlišovat mezi bělochy a nebělochy, protože občanství, víru, jazyk nebo kulturu mohou sdílet i příslušníci odlišných ras. To z uvedených alternativ rasového nacionalismu činí nikoliv řešení, ale součást problému.

Continue Reading

Ernesto coby „národní revolucionář“ v polovině 80. let.

Autor: Karel Veliký

O Ernestovi se toho český čtenář z domácí i překladové literatury zatím příliš nedozví. Kterýsi sovětský autor ho kdysi zmínil coby zakladatele „praporů smrti“, Národní myšlenka před lety psala, že „španělská Nueva Europa ústy svého vůdce Ernesta Mily odmítá demokracii a egalitarismus a prosazuje důsledný hierarchický model inspirovaný doktrínami Julia Evoly“, americký „revolverový“ žurnalista mu pak – dosti pochybně – připsal tuto větu: „Západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“ 1]

I těchto pár řádků však stačí, abychom o tomto muži chtěli znát víc. Hlavním zdrojem nám bude španělská Metapedia. Ta udává, že Ernesto Milá Rodriguez se narodil v roce 1952 v Barceloně a „je španělským politickým bojovníkem, redaktorem a spisovatelem“. Do politické činnosti se vrhl v roce 1968, v sedmnácti. Od té doby působil v celé řadě organizací, skupin i kroužků. Aktivní je podnes.

Continue Reading

Léon Degrelle

Autor: Theodore J. O‘Keefe

Rusové se objevili za úsvitu; vojáci a tanky o síle skoro dvou pluků postupující stepí se rýsovali proti krvavému slunci. Muži Valonské legie na ně čekali schoulení v rolnických chatrčích vesnice Gromovaja Balka a tiše proklínali na kost promrzlou zemi, která sveřepě odolávala veškerému úsilí vynakládanému jejich polními lopatkami.

Vesnici proti postupujícím sovětským silám o síle čtyř tisíc mužů a 14 tanků drželo pět stovek belgických dobrovolníků, jejichž nejtěžší výzbrojí byly kulomety. Jejich jediné naděje se upínaly k tomu, že se německému velení i přes silný tlak na celém samarském úseku fronty konečně podaří vyslat Valonům kýžené posily.

Svobodník Léon Degrelle se krčil za zmrzlou koňskou mršinou a čistil hlaveň svého kulometu MG-34. Nevšímal si štiplavého mrazu ani bolesti v noze, kterou si před dvěma týdny zlomil.

Na vesnici se začaly snášet ruské dělostřelecké granáty a některé si rychle začaly vybírat svou strašlivou daň. Následně se se svým děsivým válečným pokřikem „Hurá, poběda!“ „Hurá, vítězství!“ – z kterého frankofonním Valonům zaléhalo v uších a v kterém zanikal i nářek raněných a umírajících – vydala do útoku sovětská pěchota. Degrelle a jeho druzi spustili palbu a vykousávali do formace postupujících Rusů obří mezery.

Continue Reading

„Příště budeme bojovat bok po boku.“

Autor: Guillaume Durocher

Nedávno jsem se bavil s členkou týmu poslance Evropského parlamentu za jednu mainstreamovou politickou stranu. Probírali jsme náborové praktiky jejího šéfa a já se dozvěděl, že mladý politik ochotně přijímá do svého týmu lidi všemožných politických preferencí – s výjimkou těch, kteří se zapletli s nacionalistickou stranou typu francouzské Front National. Napřed jsem cítil rozhořčení. Jaká intelektuální netolerance! Jaká zatvrzelost! Poškodit něčí kariéru jen kvůli politickým předsudkům!

Po chvíli jsem si ale uvědomil: V každé společnosti nalezneme tabu, jejichž narušení vede k společenskému ostrakismu a cenzuře – jak ostatně bílí nacionalisté a identitáři až moc dobře vědí. Pozitivní tabu toho dosahuje spontánní akcí a odporem vzešlým z řad společnosti, nikoliv pomocí oficiální perzekuce a podpory. Poslanci EP nevyčítám jeho věrnost zavedenému tabu; vlastně tak prokázal jistou míru morální či ideologické zásadovosti, jakkoli s ním mohu nesouhlasit, v mých očích je problémem, že právě toto konkrétní tabu ohrožuje budoucnost evropských národů. V praxi jsme jej mohli vidět v podobě masivní mediální reakce proti postupu Jean-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002 a evropském a mezinárodním tlaku na Rakousko, když se v roce 2000 Jörg Haider podílel na vládě. Zásadně se stavím za skutečnou svobodu slova, ale možná bychom měli spíše než o odstranění společenského ostrakismu (který je starý jako lidská přirozenost) usilovat o jeho inverzi: Ve všech evropských společnostech (i těch za oceánem) by měl být jakýkoliv útok na etnické Evropany brán jako společenské tabu a vyústit v ostrakismus (společenské vyloučení).

Josif Stalin kdysi zlehčoval vliv hlavy katolické církve slovy: „Papež! A kolik má divizí?“ Evropská unie (EU) a její orgány se nachází v podobné pozici. Jejich autorita a vliv jsou v prvé řadě morální a institucionální, spočívající v síle norem a zvyku. Na rozdíl od americké federální vlády nemohou eurokraté přikázat vojákům, aby jejich autoritu vnutili neochotným státům s nasazenými bajonety. Dokonce i rámci eurozóny, kde Evropská centrální banka (ECB) může skutečně vydírat a dokonce svrhnout, spočívá její moc na premise, že národní stát nezačne tisknout své vlastní peníze. V takovém případě by ECB – stejně jako kdokoliv jiný – byla v podstatě bezmocná.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

Na cestě k rasovému a civilizačnímu superstátu?

Autor: Guillaume Durocher

Především (ale nikoliv výlučně) mezi severoamerickými obránci zájmů bílých/Evropanů si můžeme všimnout sklonu bagatelizovat etnicko-národní, jazykovou a kulturní rozmanitost Evropy. Podle Richarda Spencera se „Hermani Van Rompuyové tohoto světa mohou stát užitečnými idioty při vytváření infrastruktury rasového a civilizačního superstátu na evropském kontinentu.“ I někteří evropští nacionalisté, jako třeba autor tzv. Nové pravice Guillaume Faye, se vyjádřili v podobném duchu.

Myšlenka únosu Evropské unie nacionalisty nepostrádá kouzlo. Jedním z poučení vzešlých z politického experimentu EU však je zjištění, že mezievropská diverzita často znamená řadu podobných problémů jako ta mezikontinentální. Panevropští aktivisté, tak citliví na problematiku multirasového a muslimsko-křesťanského soužití, by neměli zapomínat, že vnitřní evropské odlišnosti –  ať už jazykové, náboženské, regionální nebo obecně jakékoliv kulturní a etnické – zpravidla vedou k problémům podobného typu i v rámci daného společenství.

Evropská unie se svými 500 miliony občanů z 28 zemí, hovořících 24 jazyky poskytuje mnoho příkladů, jak se tato rozmanitost – úžasná věc a jeden z pramenů historické velikosti evropské civilizace – může rychle stát problémem, když se pokusíte vládu jediného režimu vtisknout různých lidem a národům. Řada dnešních výzev Unie přímo vychází z jejího multietnického charakteru: Němci, Francouzi, Britové, Řekové atd. necítí vysokou vzájemnou míru sounáležitosti, mají různé úrovně výkonnosti (což vede ke zvyšování nerovnosti), nejsou ochotni sdílet hospodářská břemena (což zmenšuje prostor k boji s nerovností) a nechtějí se podrobovat „cizí“ evropské většině. Společné porozumění často kulhá kvůli kulturně-jazykovým odlišnostem a rozhodovací proces a dokonce i estetiku poznamenává nutnost zavděčit se kmenovému cítění každé z etnických skupin. Následkem toho působí EU, jak tomu u multietnických režimů bývá, nefunkčně, zkostnatěle a kulturně sterilně.

Continue Reading

Proti rasismu… Zastavte imigraci!

Autor: Guillaume Durocher

Evropská unie je jedním z velkých politických experimentů nedávných dekád. Oficiální důvod vzniku EU – založené v naději na ukončení bratrovražedných evropských válek a sjednocení kontinentu tváří tvář realitě vzestupu neevropského světa – pravděpodobně souzní s názory většiny bílých nacionalistů. Dokonce, jak naznačuje video níže, podle mého mínění prounijní aktivisté využívají apelů na podvědomou bílou identitu. Mainstreamové evropanství v mnoha ohledech připomíná úpadkovou a nesoudržnou parodii bílého nacionalismu.

V reálu pochopitelně EU představuje protievropskou a etnocidní entitu. Věřím ale, že si evropští etnonacionalisté mohou z jejich úspěchů i selhání odnést cenná ponaučení ohledně kooperace mezi různými evropskými národy a státy v našem malém koutu světa a navzdory existenci národních zákazů.

Evropští nacionalisté z drtivé většiny stojí proti EU, ale někdy podle všeho z nesprávných důvodů. K podpoře britské strany UKIP například dochází proto, aby mohla usměrnit etnocentrické cítění Britů do bezpečných vod bezrasového a prokapitalistického smýšlení. Nigel Farage zdá se považuje polské a rumunské imigranty za větší nebezpečí než Afričany a Pákistánce, jakkoli je zjevné, že druzí jmenovaní zůstanou dlouhodobě nepřizpůsobitelní. A tak jsou etnocentrické impulzy Britů neškodně namířeny proti EU, místo aby byly účelně využity k odporu proti barevné imigraci. UKIP postrádá význam, s výjimkou faktu, že vystoupení Spojeného království z EU by znamenalo výrazné přeskupení sil a inspirovalo by i nacionalisty na kontinentě.

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Julius Evola: Evropa – forma a předpoklady

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtvrtý sešit Edice Fascikly navazuje téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Continue Reading