„Bohové krve, plod mnoha let rozsáhlého bádání včetně pozorování obřadů a shromáždění pohanů, jejich každodenních úkonů a činností“, začíná autor Mattias Gardell, „přinášejí jedinečné představení světa rasistického pohanství… Kromě uvedení do myšlenek, praktik a cílů rasově smýšlejících pohanů se tato studie také pokouší prozkoumat myšlenkový vesmír aktivistů a popsat sociální procesy, jejichž jsou produktem“. Tento ambiciózní příslib se profesorovi komparativní religionistiky na Uppsalské univerzitě Gardellovi daří plnit ve velkém stylu. Jeho dílo je podloženo důsledným bádáním. Gardell nejen že navázal přímé kontakty, ale také zdá se přečetl veškerou dostupnou literaturu. Rozsáhlá bibliografie, včetně mnoha vyloženě obskurních publikací – přinejmenším do roku 2000, kdy zřejmě vznikal rukopis – je pro zájemce o další informace učiněným pokladem.
ARMA je národně socialistické uskupení (převážně řeckých) rasově uvědomělých kamarádů, jehož cílem je vytvořit a konsolidovat napříč všemi oblastmi života hierarchicky strukturovanou skupinu, složenou z psychicky i fyzicky zdatných lidí; elitu, jež se musí ujmout – a nakonec také ujme – vlády v Řecku, a vytvoří zde skutečný prototyp politicko-filozofického systému vycházejícího z nejhlubších duchovních kořenů helénského a evropského árijství. Prvním cílem tak musí být formování této elity zdokonalováním těla i ducha duševní očistou, poznáním našeho původu (chápaném současně metafyzicky, historicky i biologicky), a tím pádem i povinnosti a osudu.
ARMA aktivně vyzývá a podporuje spolupráci s podobnými skupinami i jednotlivci po celém světě, čímž připravuje cestu k nevyhnutelnému probuzení evropské rasy z nebezpečného spánku, do něhož v dnešním temném věku upadla.
Před pár lety bylo o Zlatém úsvitu slyšet v médiích celé Evropy. Teď je ticho. Co se stalo? A je něco nového?
Zlatý úsvit je stále ve stejném postavení jakožto „třetí nejsilnější strana v řeckém parlamentu“. Zjevně o nás není slyšet proto, že systém zvolil jiný postup jak s námi zacházet. Zpočátku v celé Evropě dělal humbuk, že nastupují „nacisti“, masakrují přitom přistěhovalce, ničí jejich domovy a vyvolávají nepokoje… Zprávy, které média ovládaná „obvyklými podezřelými“ (bankéři, Židé), podávají tak, jak si přejí.
Když jim došlo, že se tyhle věci nedějí, že jim lidé už nevěří a že naše síly rostou, tehdy se rozhodli pro naprosté ticho. Nezapomínejme, že Řecko byl experiment lichvářů, aby ho pak uplatnili ve všech zemích, proto se už nemluví ani o Řecku, i když situace širokých vrstev se stále zhoršuje.
Jedinou novinkou z naší strany je, že naše politika je obyvatelstvu pořád bližší, když pomáháme všem potřebným a chráníme je.
Pokud někdy dojde ke druhé evropské rekonquistě, pravděpodobně započne v zemi jako je Polsko.
11. listopadu se oslav polského svátku nezávislosti zúčastnilo ve Varšavě přibližně 60 000 lidí. Tito lidé slavili 99. výročí osvobození od ruského, habsburského a po první světové válce i německého útlaku. Z pohledu mnoha vlasteneckých Poláků a rasově uvědomělých bělochů po celém světě byl pochod známkou rostoucí síly nacionalismu, obzvláště bělošského nacionalismu.
Pochod dobře ztělesňuje sílící odpor východní Evropy proti islámské invazi, která v současné době zaplavuje jejich umírněnější bratrance v západní Evropě, stejně jako vyjádření veřejné skepse vůči Židům, tak disproporčně silně zastoupených mezi evropskou elitou. V současné době země, jako je Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko a ostatní země bývalého sovětského bloku, řekly své „ne“ Evropské unii, když byly vyzvány k přijetí migrantů ze severní Afriky a zemí Blízkého východu. Tím se dostávají až na samotnou hranu bělošského nacionalismu. Jen v těchto zemích mohou dnes desítky tisíc bělochů pochodovat po ulicích a nemusí čelit násilným útokům či ztrátě kariéry za oslavu toho, kým jsou a odkud pocházejí.
Tento rozhovor o Donaldu Trumpovi, otázce identity, geopolitice, islámu a mnohém dalším se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima.Otázky pokládal Thierry Durolle.
Europe Maxima: Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?
Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel nového webu AltRight.com.
EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí. Kde se v této síti nacházíte vy?
RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.
„Ti, kdo stojí v cestě poklidné revoluci, činí násilnou revoluci nevyhnutelnou“ – John Fitzgerald Kennedy
6. prosince 1969 se v severní Kalifornii konal festival Altamont Free Concert, kde mezi dalšími slavnými jmény vystoupili Santana, The Jefferson Airplane, Crosby, Stills, Nash & Young, a The Rolling Stones. Pořadatelé měli ambice udělat z něj něco jako Woodstock (ten se konal o čtyři měsíce dřív ve venkovské oblasti státu New York) západního pobřeží. Altamont však skončil v záplavě násilí a chaosu, když se stal scénou jedné vraždy, tří smrtelných nehod a nespočtu rvaček a méně závažných zločinů. Spolu s případem Tate-La Bianca (vraždy spáchané „Rodinou“ Charlese Mansona) o několik měsíců dřív bývají události na Altamontu všeobecně považovány za umíráček kontrakultury šedesátých let.
Mám neblahé tušení, že události manifestace Unite the Right ve virginském městě Charlottesville ze soboty 12. srpna se do dějin zapíší jako Altamont alternativní pravice – ale samozřejmě jen tehdy, pokud s tím něco neuděláme.
S jistým odstupem přinášíme dokončení rozhovoru s Haroldem Covingtonem, jehož první část naleznete zde. Pozn. DP.
Autor: Greg Johnson
GJ: Mnoho našich lidí se soustředí jen na všechny ty nesčetné negativní náznaky a trendy. Vidíte ale také nějaká pozitiva? Myslíte, že se ještě najdou i dobré důvody pro to mít naději?
HC: Ale jistě – pokud si ovšem člověk neplete naději s optimismem.
Základní historickou pravdou totiž zůstává, že nic netrvá věčně. Proto mi teze Francise Fukuyamy o liberální demokracii jako o „konci dějin“ připadá jako nesmysl. Všechno jednou skončí – i současný sionistický světový řád, a to dost možná už i za života lidí, kteří dnes chodí po světě. Nemusí skončit tak, jak chceme, a není vůbec vyloučené, že s sebou stáhne do propasti i celou bílou rasu a západní civilizaci. Jisté ale je, že skončí. Úkolem této a příští generace pak bude zajistit, abychom přežili pád tohoto ohromného zla a zachovali při tom i něco, co by alespoň připomínalo západní civilizaci.
I přes všechny naše slabiny a nedostatky totiž pořád jsme tou nejinteligentnější, potenciálně nejstatečnější a nejvytrvalejší rasou na zemi. K tomu znečistit a nechat vyhasnout celý lidský genotyp je třeba trochu víc než sto let liberálního vymývání mozků, politické korektnosti a Happy Meals z McDonaldu. Někde hluboko uvnitř nás stále jsme muži a ženami podobnými našim předkům, někdy ale holt je náš genetický „scénář“ moc hluboko na to, abychom jej dokázali přečíst.
Proč se nazývám bělošským nacionalistou? Jako Američanovi evropského původu mi v prvé řadě záleží na přežití mé rasy – jak na americkém kontinentu, tak i ve zbytku světa. Ve všech bělošských zemích dnes umírá více bělochů, než se jich rodí a naše lidi nahrazují velice plodní Neevropané. Nedojde-li ke zvratu tohoto vývoje, naše rasa fyzicky vyhyne. Jak už jsem ukázal jinde, nejlepší cestou k naší záchraně je vytvoření homogenních bělošských zemí s politikou na podporu porodnosti a aplikací eugeniky. Tím pádem musí být základem pro určení příslušnosti k našemu národu rasa – proto tedy bělošský nacionalismus.
Podívejme se nyní na alternativy k rasovému nacionalismu: jsou jimi nacionalismusobčanský, který definuje národ na základě právní normy; náboženský, který vymezuje národ na základě společné věrouky; jazykový či kulturní, kdy se národní příslušnost odvíjí od společného jazyka a kultury a konečně etnický nacionalismus, kdy příslušnost k národu zakládá společný původ a kultura. Přežití bělochů si žádá naše politické oddělení od ostatních ras. Občanské, hodnotové a kulturně-jazykové podoby nacionalismu však nedokáží rozlišovat mezi bělochy a nebělochy, protože občanství, víru, jazyk nebo kulturu mohou sdílet i příslušníci odlišných ras. To z uvedených alternativ rasového nacionalismu činí nikoliv řešení, ale součást problému.
V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
9. listopadu 2016 se Amerika ocitla na rozcestí: cesta doleva směřovala k většinově barevné zemi se vším, co to obnáší, cesta doprava nabízela alespoň šanci zastavit demografické nahrazování bělochů a tak Ameriku zachránit. Stačilo málo: republikán, který by byl ochoten a schopen problém vidět, měl odvahu s ním něco udělat a politické umění dostat se do Bílého domu. Stručně řečeno jsme potřebovali zázrak. Mohl nás zachránit jedině nějaký bůh. Nebo božský císař.
Prozíravější konzervativci – od Petera Brimelowa, Patricka Buchanana či Wilmota Robertsona a mnoho dalších před nimi až k Lothropu Stoddardovi a Madisonu Grantovi – tento rozhodující okamžik už dlouho předvídali.
Demokraté po více než půlstoletí prostřednictvím nebělošské imigrace z Třetího světa usilovně pracovali na vytvoření trvalé voličské většiny pro svou stranu. S přihlédnutím na voličské chování barevných jde o spolehlivou strategii. Pro demokraty v Americe totiž pravidelně hlasuje přes 90% černochů a více než 60% Hispánců.
Tím pádem s rostoucím podílem barevného obyvatelstva oslabuje i pozice republikánů. Už dnes se v některých většinově barevných volebních okrscích v Kalifornii a na jiných místech v zemi ani nenamáhají stavět vlastní kandidáty. Bude-li tato demografická proměna pokračovat, časem přijdou republikáni i o teoretickou šanci na zisk prezidentského úřadu.
Z perspektivy rasového nacionalismu představuje hudební žánr známý jako black metal jeden z nejdůležitějších populárně kulturních fenoménů posledních dvou desetiletí. Přesto se jím politicky příznivě naklonění badatelé ani komentátoři příliš nezabývají, což považuji za překvapivé, protože black metal se vymezuje proti poválečnému vývoji postupného vytlačování, odsudků a psychopatologizace otevřeného bělošského rasového smýšlení. Překvapení dále naroste, když si uvědomíme, že black metal vychází z totožných kulturních a literárních tradic, které spoluutvářejí i moderní rasový nacionalismus. Navíc black metal nabízí prostřednictvím své vysoce stylizované a otevřeně evropské estetiky účinnou zbraň, s níž můžeme čelit útokům na bělošskou identitu a která působí na mimořádně důležité preracionální úrovni.
Sám jsem už dříve psal o nutnosti vytvořit paralelní svět stojící mimo současnou mainstreamovou kulturu – což obnáší nejen volbu našich vlastních témat bádání, ale také předjímání jejich existence, kdy si je přivlastní akademici z řad systémového establishmentu. [viz Alex Kurtagić, “Mastery of Style Trumps Superiority of Argument,” TOQ Online, 4. května 2009, a Alex Kurtagić, “I am not racist, but…,” The Occidental Observer, 7. června 2009.] Proto předkládám tento článek v naději, že uvede black metal jako téma akademického bádání ne-rovnostářské tradice.
Mainstreamoví autoři se black metalem do jisté míry zabývali. Věnuje se mu mj. kniha Extreme Metal: Music and Culture on the Edge Keitha Kahn-Harrise, zakladatele New Centre for Jewish Thought (Nové středisko pro židovské myšlení); The Meaning and Purpose of Leisure: Habermas and Leisure at the End of Modernity Karla Spracklena; Commodified Evil’s Wayward Children: Black Metal and Death Metal as Purveyors of an Alternative Form of Modern Escapism Jasona Fostera a dílo Nicholase Goodrick-Clarka Černé slunce: Árijské kulty, esoterický neonacismus a politika identity. Zabývali se jím i někteří populární autoři včetně Michaela Moynihana a Didrika Søderlinda, jejichž Lords of Chaos: The Bloody Rise of the Satanic Metal Underground New Edition je k dostání i u mainstreamovějších knihkupců.
Greg Johnson: Mohl byste nám stručně vylíčit svůj příběh a říci nám, jak jste se dostal k bělošskému nacionalismu?
Harold Covington: Narodil jsem se v Burlingtonu v Severní Karolíně v roce 1953. Svoji první dávku rasové reality jsem dostal v 15 letech, kdy jsem byl uvržen do integrované střední školy v Chapel Hill v Severní Karolíně, která měla i na tu dobu (1968) velmi špatné standardy, ale i tak to nejde samozřejmě srovnávat s dnešní situací, která panuje v našich školách. Všichni jsme si samozřejmě museli dělat starosti s černochy ozbrojenými noži, ale nefungovaly dnešní organizované gangy, drogoví dealeři vyzbrojení samopaly a všudypřítomní levicoví radikálové, mezi nimiž je, jak jste si jistě povšimli, mnoho Židů. Homosexuálové v této době nevystrkovali také příliš růžky a drogy ve škole byly jen pivo, tráva a LSD, žádná extáze, kokain, nebo crack.
Nebudu zdlouhavě popisovat, čím jsem si prošel a jaké jsem měl různé strašlivé rasové zkušenosti na střední škole, ale v den, kdy jsem odtam odešel, jsem se rozhlédl a udělal tichý slib, že budu věnovat svůj život tomu, abych nějak zajistil, že žádný mladý bílý člověk si nebude muset znovu projít tím, čím jsem si musel projít já. Zde bych chtěl zdůraznit, že jsem si tehdy neuvědomoval, jak relativně mírné jsou mé problémy a jak hrozné věci se udály za mého života.
Důvody, proč jsem se dostal tam, kde jsem dnes mají v podstatě co dočinění s tím, že můj otec byl psychopat, vyhnal mně z rodinného domu. Tak jsem šel do armády Spojených států bylo mi tehdy 17 let. A získal jsem další negativní rasové zkušenosti, ale ve srovnání s tím, čím je armáda dnes, byla tato další dávka rasové reality jen slabým odvarem. Armáda dnes ve svém zoufalství snížila náborová kritéria natolik, že přijímá drogově závislé, zločince, členy gangů atd.
Pro Systém horší než samopal – potravinová soběstačnost.
Během posledních dvou desetiletí se v Americe objevil a nenápadně rozvinul zajímavý psychologicko-sociální fenomén – do té míry, že si jej konečně všimla i kontrolovaná masmédia: „survivalismus.“
Tento termín ve skutečnosti označuje velice širokou škálu chování a jevů. Média se v poslední době samozřejmě chopila oné části ‚popadněte-zbraně-a-vydejte-se-do-kopců‘, jelikož z ní lze nejsnáze vyrobit senzaci.
Na opačném konci spektra však nalezneme i bojácné lidi, kteří by se za žádných okolností zbraně ani nedotkli – a jsou beztak příliš cítit městem, než aby přežili v kopcích – ale kteří si přesto potichu odložili bokem zásobu dehydrovaných potravin na dva roky. Existují také četné okrajové „odrůdy“: například pár na odpočinku, který se rozhodl prodat rodinný domek a přestěhovat se do kondominia, ze záplavy inzerátů však vybírá jen z míst nabízejících ochranu vysokých zdí, elektronicky ovládaných bran, kamerových systémů a ozbrojené ochranky.
Řadu lidí pochopitelně nalákají realitní nabídky zdůrazňující bezpečnostní prvky, jelikož si jsou vědomi statistik o rostoucí zločinnosti a chtějí se ve svých domovech cítit bezpečně. Nemůžeme je považovat za survivalisty o nic víc než chlapíka, schovávajícího si pod polštářem fusekli plnou zlatých mincí – jen tak pro strýčka Příhodu.
Mnozí však jdou hlouběji. Mezi zákazníky realitních služeb, kteří by nekoupili dům, do něhož se lze dostat pomocí lehčí zbraně než tank M60 se najdou i tací – a je jich stále více – kteří cítí v břiše studený strach, pramenící nejen z raketově rostoucího počtu vloupání, ale také z přesvědčení, že tato čísla každým rokem porostou a že vláda a policie pořádku milovným občanům už nikdy nedokáže zajistit skutečnou ochranu. Tato hrstka dospěla k závěru, že pokud se chtějí ve svých domovech cítit bezpečně, musí si najít k životu takřka neproniknutelné místo, kde se při zadržování lupičů či plenících davů nebudou muset spoléhat na vládu. A právě tito lidé jsou survivalisty.
A mezi lidmi, skládajícími do regálů dlouhodobé zásoby dehydrovaných potravin nebo měnících půlku z každé výplaty na zlaté mince narůstá i podíl těch, kteří věří, že jednoho dne – neví se kdy přesně, ale během několika let – budou muset skutečně vyjíst svou spíž s dehydrovanými potravinami, jelikož regály supermarketů vybílí hladové davy, nebo že využijí ony zlaté mince k zajištění základních životních potřeb, jak se bankovky Federální rezervní banky stanou bezcennými. I tito lidé jsou svého druhu survivalisty.
Celé spektrum survivalismu spojuje společné pouto: ztráta víry v Systém.
Buržoazní usilování o štěstí v podstatě redukuje veškerou lidskou motivaci na chtivost a strach: žádost po delším životě, větších majetcích a větším bezpečí – a strach ze smrti, nejistoty a hmotných ztrát.
Autor: Greg Johnson
Někdy v roce 2003 jsem se cítil velice unavený a uvažoval, že nechám práce na jednom projektu spojeném s hnutím a trochu se vyspím. Bylo půl třetí ráno a moc jsem toho poslední dobou nenaspal. Pak mě ale napadlo: „Na co se vlastně šetříš?“ Potřeboval jsem spánek, abych si zachoval svou krásu? Všechno, co ušetříme, stejně musíme vydat, jelikož smrt nikomu nic nenechává. Tím, že se budeme šetřit, svět nezachráníme – toho dosáhneme jedině tím, že se vydáme.
Takže jsem dal práci další hodinu a půl, tvrdě usnul a ráno se probudil s obnovenou energií a odhodláním, jelikož jsem si uvědomil, že občas – pokud od sebe chceme víc – zjistíme, že dokážeme vydat víc, víc než by nás kdy napadlo. Americká pravice se donekonečna zabývá otázkou neustálého posunu politického spektra doleva. Důležitou úlohu hraje i větší morální síla levice, která jí oproti pravici poskytuje systematickou výhodu.
Morální síla má dvojí rozměr.
Zaprvé bývají lidé na levici v průměru horlivější, idealističtější a altruističtější než ti na pravici, což znamená, že jsou ochotní pracovat usilovněji a pro dosažení svých ideálů obětovat více.
Zadruhé levice sice s mainstreamovou pravicí sdílí totožný základní rovnostářský individualistický náhled, svých ideálů se však drží pevněji, zatímco pravice z nich nezřídka slevuje – ať už kvůli zbabělosti, chamtivosti či netečnosti. Za srovnatelných podmínek však zásadový člověk předčí pokrytce, a tak levice nakonec pravici většinou uštve.
Zahrada soch Carla Millese, ostrov Lidingö, Stockholm.
Autor: Ted Sallis
Rasový zákon sociopolitické termodynamiky
Levici se dýchá snáz než pravici, jelikož její cíle se nacházejí v souladu s postupující entropií, zatímco cíle pravice stojí proti ní. Tato zásadní odlišnost vysvětluje neúspěchy pokusů o „mainstreaming“ a „činnost uvnitř systému“, stejně jako fakt, že levice tak snadno zvítězila ve všech bitvách posledního tři čtvrtě století.
Na entropii můžeme nahlížet nejen z perspektivy přírodních věd, ale také optikou rasy, civilizace, společnosti a sociopolitického milieu kteréhokoliv národa či lidu. Levice tradičně usiluje o navýšení míry entropie: rozpuštění, dezorganizaci, heterogenitu, kulturní úpadek, rasové míšení, strhávání zábran a eliminaci vyšších forem rozlišení. Společensko-politickou entropii lze podobně jako tu fyzikální označit za implicitní směřování či stav věcí. Na „Západě“ (široce definovaném) cíle levice podporují mocné síly: Židé chtějí více rozmanitosti a zničení tradičních západních národů a jejich kultur, barevní usilují o přístup do bílých zemí a k jejich bohatství, velkokapitalisté rádi hledají ještě lacinější pracovní sílu, levicoví politici víc voličů a kulturní marxisté se snaží poraženému a poníženému Západu vtisknout svou nevábnou vizi společnosti.
Stejně poctivě a samozřejmě, jak Katy pracovala pro Systém, pracuje posléze proti němu v Organizaci.
Autor: Karel Veliký
Hlavní ženskou postavou je Katy, Turnerova přítelkyně. Co se o ní dozvíme? Že pod jejím odměřeným, profesionálním zevnějškem, se skrývá oddané, citlivé a velice mateřské děvče, které si přísný vzhled nasazuje jen kvůli práci v Organizaci. Zevnějšek autor dále nijak neupřesňuje, zřejmě proto, aby nechal prostor individuální fantazii čtenáře, který má tak možnost promítnout si do Katy svůj ideál. Původně pracovala jako sekretářka jednoho kongresmana a s Organizací přišla do kontaktu až ve sběrném táboře, kam se dostala kvůli nedovolenému držení zbraně. Do té doby byla zcela nepolitická: „Kdyby se jí v době její práce pro vládu nebo ještě předtím jako studentky někdo zeptal na její politické stanovisko, pravděpodobně by mu řekla, že je ‚liberální‘. Byla však liberální jen na bezmyšlenkovitý, automatický způsob, jak je tomu u většiny lidí.“ Aniž by o tom přemýšlela nebo to nějak analyzovala, přijala ideologii, kterou šířila masmédia i vláda. Avšak podle Turnera v sobě neměla nic z neupřímnosti, z pocitu viny ani sebenenávisti, které charakterizují skutečně přesvědčeného, totálního liberála (čili amerického levičáka). Katy tedy nepochází z pravicového „podzemí“ (takový typ ženy autor vůbec nezmiňuje). Proti Systému se obrací teprve, až když proti ní zasáhne: „Postupně poznávala pravdu o podvodném humbuku ‚rovnosti‘, hlásaném a prosazovaném Systémem, začínala chápat výjimečnou historickou roli Židů jako fragmentu zkázy ras a kultur. A konečně také získala vědomí rasové identity, k čemuž musela pracně překonat působení celoživotního vymývání mozku zaměřeného na to, aby z ní udělalo izolovaný lidský atom v obrovitém kosmopolitním chaosu.“ To vše jednak pod přímým vlivem člena Organizace, s nímž přišla do kontaktu během svého zadržení (George), jednak na základě vlastní zkušenosti, neboť pistoli si zakoupila poté, co její kamarádka byla ve vlastním bytě zavražděna černochem. Když pak liberalizující se americká vláda vydala Cohenův zákon na odzbrojení občanů, neodevzdala ji, neboť to by znamenalo být vydána na milost gangům barevných, ovládajícím „osvobozené“ ulice. (Kapitola IV) Stejně poctivě a samozřejmě, jak Katy pracovala pro Systém, pracuje posléze proti němu v Organizaci. Její vztah s Turnerem je založen na vzájemných sympatiích, které přesahují fyzickou touhu, jak však zcela podřízen společné vyšší „věci“; se stupňováním protisystémového odboje pro soukromí nezbývá místo. Stejně jako Turner, i Katy v rasově-osvobozenecké válce umírá.
Sv. Jiří bojující s drakem („Velký kostel“ ve Stockholmu)
Autor: Greg Johnson
Poznámka autora:
Jedná se o úvodní slovo v debatě s Jonasem de Geerem o křesťanství a evropské obrodě v rámci setkání ve Stockholmu 18. dubna 2015. Mé další odpovědi už byly spatra. Debatu je možné vyslechnout zde.
Jaký je vztah křesťanství a evropské identity? Neříkám „západní civilizace“, jelikož míním mluvit o celé Evropě, západní i východní a celém rozsahu evropské historie i prehistorie, nikoliv pouze jejich civilizovaných částí.
V zásadě lze na tuto otázku nahlížet ze dvou odlišných perspektiv: jedné ohlížející se zpět a druhé upírající pohled dopředu.
Když se ohlédneme do historie, vidíme důležitou roli křesťanství v Evropě po více než 1700 let. Mohlo to být jinak. Mnozí si přejí, aby to bylo bývalo jinak. Jinak to může být v budoucnu. Ale i když třeba přijde den, kdy už Evropa nebude křesťanská, nikdy nenastane moment, kdy bylo možné prohlásit, že Evropa nikdy křesťanskou nebyla. V tomto slova smyslu zůstane křesťanství navždy součástí evropské identity. Stejně tak jako předkřesťanská náboženství a kultury, sahající až k poslední době ledové.
Přestože však byla svého času Evropa křesťanská, křesťanství nikdy nebylo evropské. Nenarážím na židovské kořeny náboženství, jakkoliv ani na ty bychom neměli zapomínat. Už od počátku však lze považovat křesťanství za stejnou měrou helénské jako židovské. Navíc se etablovalo v ostré kontradikci k judaismu, podobně jako ten v opozici ke křesťanství.
„Když člověku shoří dům, zapomene i na oběd. – Ale později ho sní – na spáleništi.“ Friedrich Nietzsche
Autor: Andrew Joyce
Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer.
Faust, Wolfgang von Goethe
Koncem osmnáctého století se v německé literatuře objevila prudká reakce proti osvícenskému duchu objektivismu a domnělé racionality. Pro buřičské literární a hudební hnutí, vymezující se proti těmto tendencím, se vžilo označení Sturm und Drang („Bouře a vzdor“) kvůli významu kladenému na krajní emoce a individualismus coby ztělesnění evropského ducha. Mezi klíčové osobnosti hnutí se počítají géniové jako Goethe, Herder a Lenz – mladí muži, kteří se svými životy i dílem vzepřeli konvencím úzkoprsé společnosti. Badatel David Hill píše, že „spisovatele ze Sturm und Drang poháněla touha postavit se estetickým a morálním hodnotám společnosti, která se dle jejich mínění stávala drtivě nesvobodnou.“ 1]
Jedním z nejrozhodnějších „objevů“ hnutí bylo odmítnutí vnějších forem národní identity – bezbarvého byrokratického „občanství“ a zvyků – ve prospěch německé Innerlichkeit (niternosti) a Kultur. Byla to vzpoura proti tendenci Evropanů chytit se do sítě utkané vlastním talentem k efektivitě a organizaci. Na nejzákladnější úrovni se jednalo o zavržení dvorského systému a vyzvednutí důležitosti národa (Volk). Hill popisuje hnutí jako „projev rozhořčení podobou kultury, jevící se jako povrchní a cizí a touhou nalézt alternativní, autentičtější hodnoty mezi prostým lidem a v přírodě.“ 2] Nepochopení a frustrace jsou nejčastější zkušeností postav děl počítaných ke Sturm und Drang, v prvé řadě v reakci na omezení kladená jednotlivci společností s jejími zákony a módou.
„Je crois à la Révolution dans la mesure où je ne crois ni à la durée ni à la valeur de la Société qui m’entoure.“ Pierre Drieu La Rochelle
Skoro podobně depresivním jako představa vyhynutí našich lidí se jeví pohled na bílou opozici vůči této vizi.
Nejde jen o mizivá čísla, omezenost na kyberprostor, negativní namísto pozitivního chápání toho, co je třeba udělat, neshody ohledně společného cíle a její atraktivitu pro mnoho asociálních a dysfunkčních jedinců, zcela neschopných podporovat jakýkoliv nacionalistický odpor.
Co hůř – někdy se zdá, že nedokáží ani rozeznat nepřítele. Ať už jde o rasově smýšlející konzervativce, usilující o zastavení přílivu barvy a návrat do utopie Ameriky před rokem 1965 nebo bílé nacionalisty, „kteří nejsou revolucionáři, ale paleokonzervativci, co nechtějí systém změnit, ale dostat ho do svých služeb“, bílý odpor se soustředí na média (tj. internet), „probouzení“ dalších a politické iniciativy směřující k reformě od základů protibělošského systému.
Nedávno jsem se bavil s členkou týmu poslance Evropského parlamentu za jednu mainstreamovou politickou stranu. Probírali jsme náborové praktiky jejího šéfa a já se dozvěděl, že mladý politik ochotně přijímá do svého týmu lidi všemožných politických preferencí – s výjimkou těch, kteří se zapletli s nacionalistickou stranou typu francouzské Front National. Napřed jsem cítil rozhořčení. Jaká intelektuální netolerance! Jaká zatvrzelost! Poškodit něčí kariéru jen kvůli politickým předsudkům!
Po chvíli jsem si ale uvědomil: V každé společnosti nalezneme tabu, jejichž narušení vede k společenskému ostrakismu a cenzuře – jak ostatně bílí nacionalisté a identitáři až moc dobře vědí. Pozitivní tabu toho dosahuje spontánní akcí a odporem vzešlým z řad společnosti, nikoliv pomocí oficiální perzekuce a podpory. Poslanci EP nevyčítám jeho věrnost zavedenému tabu; vlastně tak prokázal jistou míru morální či ideologické zásadovosti, jakkoli s ním mohu nesouhlasit, v mých očích je problémem, že právě toto konkrétní tabu ohrožuje budoucnost evropských národů. V praxi jsme jej mohli vidět v podobě masivní mediální reakce proti postupu Jean-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002 a evropském a mezinárodním tlaku na Rakousko, když se v roce 2000 Jörg Haider podílel na vládě. Zásadně se stavím za skutečnou svobodu slova, ale možná bychom měli spíše než o odstranění společenského ostrakismu (který je starý jako lidská přirozenost) usilovat o jeho inverzi: Ve všech evropských společnostech (i těch za oceánem) by měl být jakýkoliv útok na etnické Evropany brán jako společenské tabu a vyústit v ostrakismus (společenské vyloučení).
Josif Stalin kdysi zlehčoval vliv hlavy katolické církve slovy: „Papež! A kolik má divizí?“ Evropská unie (EU) a její orgány se nachází v podobné pozici. Jejich autorita a vliv jsou v prvé řadě morální a institucionální, spočívající v síle norem a zvyku. Na rozdíl od americké federální vlády nemohou eurokraté přikázat vojákům, aby jejich autoritu vnutili neochotným státům s nasazenými bajonety. Dokonce i rámci eurozóny, kde Evropská centrální banka (ECB) může skutečně vydírat a dokonce svrhnout, spočívá její moc na premise, že národní stát nezačne tisknout své vlastní peníze. V takovém případě by ECB – stejně jako kdokoliv jiný – byla v podstatě bezmocná.
*** Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
*** Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.
Oswald Spengler – Myšlenky
***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
*** Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.
Ezra Pound – „Přítomen!“
***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
*** Objednávejte ZDE
.
Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!
***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
*** Objednávejte ZDE
.
Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!
***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
*** Objednávejte ZDE
2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.
2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativníspisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Nejnovější komentáře