Délský potápěč

Kevin MacDonald

Autor: Kevin MacDonald

Jedním z často opakovaných obvinění, jež proti mně vznášejí Southern Poverty Law Center i další, kteří by mě rádi umlčeli, je, že přispívám do magazínu The Occidental Quarterly a jsem i členem jeho redakční rady. 1] Proto bych na tomto místě rád vysvětlil, proč pro TOQ píši a proč tuto publikaci pokládám za nesmírně důležitou.

Rád se na The Occidental Quarterly dívám optikou modelu Partisan Review 40. a 50. let. V té době se jednalo o velice významnou levicovou publikaci, která se ale s vršícími se důkazy o antisemitismu v Sovětském svazu postupně stávala stále více antikomunistickou. Redakce, přispívatelé i čtenáři Partisan Review sami sebe viděli jako odstrkované, okrajové postavy. Jak to vyjádřil Norman Podhoretz, „Necítili, že patří k Americe nebo že Amerika patří jim“. Doba se ale změnila a myšlenky vyznávané lidmi z prostředí Partisan Review a levice obecně si zajistily hegemonii a těmi, kdo se cítí od Ameriky odcizení, jsme nyní my. Dobrá zpráva ale zní, že k podobné změně může dojít dosti rychle – a to i průběhu jednoho lidského života.

Continue Reading

Smrt normálům: Online kulturní války od 4chanu a Tumbleru po Trumpa a alternativní pravici

Autor: Claus Brinker

Angela Nagleová
Kill All Normies: Online Culture Wars from 4chan and Tumblr to Trump and the Alt-Right
Winchester, UK: Zero Books, 2017

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem šokovalo mnohé, především na levici, tak skálopevně přesvědčené, že nenáviděný magnát nemá sebemenší šanci zvítězit. Od loňského listopadu tak musela řada dříve politicky arogantně sebejistých levičáků notně přehodnotit své chápání americké politiky. Objevila se proto záplava nápadů s cílem vysvětlit, „co že se to vlastně pokazilo“: od směšných a fakty nepodložených spikleneckých teorií o Rusku až po o něco upřímnější pokusy připsat vinu na konto neschopnosti Demokratické strany lépe oslovit voliče.

Ale i ti pravdymilovnější hledači z řad levice se zpravidla zdráhají nahlédnout hlouběji pod povrch událostí na to, co se skutečně děje: tradiční politické dělení se rychle mění a od někdejšího zavedeného chápání americké levice a pravice se stále víc přesouvá ke konfliktu nacionalismu s globalismem.

Continue Reading

Autor: Spencer J. Quinn

Pokud někdy dojde ke druhé evropské rekonquistě, pravděpodobně započne v zemi jako je Polsko.

11. listopadu se oslav polského svátku nezávislosti zúčastnilo ve Varšavě přibližně 60 000 lidí. Tito lidé slavili 99. výročí osvobození od ruského, habsburského a po první světové válce i německého útlaku. Z pohledu mnoha vlasteneckých Poláků a rasově uvědomělých bělochů po celém světě byl pochod známkou rostoucí síly nacionalismu, obzvláště bělošského nacionalismu.

Pochod dobře ztělesňuje sílící odpor východní Evropy proti islámské invazi, která v současné době zaplavuje jejich umírněnější bratrance v západní Evropě, stejně jako vyjádření veřejné skepse vůči Židům, tak disproporčně silně zastoupených mezi evropskou elitou. V současné době země, jako je Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko a ostatní země bývalého sovětského bloku, řekly své „ne“ Evropské unii, když byly vyzvány k přijetí migrantů ze severní Afriky a zemí Blízkého východu. Tím se dostávají až na samotnou hranu bělošského nacionalismu. Jen v těchto zemích mohou dnes desítky tisíc bělochů pochodovat po ulicích a nemusí čelit násilným útokům či ztrátě kariéry za oslavu toho, kým jsou a odkud pocházejí.

Continue Reading

Logo druhého Mezinárodního eugenického kongresu, 1921

Autor: Richard Lynn

V průběhu posledních sto let došlo k naprostému obratu v postoji veřejnosti k eugenice. Během prvních dvou třetin 20. století většina kapacit přírodních i společenských věd eugeniku podporovala. Ve Spojených státech patřili mezi zastánce eugeniky laureáti Nobelovy ceny Herman Muller, Linus Pauling, Joshua Lederberg a William Shockley i přední psychologové Edward Thorndike, Lewis Terman či William McDougall. Mezi stoupence se počítaly i četné prominentní osobnosti mimo vědecký svět: prezident Theodore Roosevelt, děkan Harvardu Charles Wilson, děkan Yaleu Irving Fisher, děkan univerzity Stanford David Starr Jordan a Oliver Wendel Holmes, soudce Nejvyššího soudu.

Continue Reading

Bez radikální změny je systém odsouzen stát se globálním slumem, celoplanetární favelou.

Autor: Gregory Hood

Tato esej je pokračováním naší série článků věnovaných „nejdůležitějšímu grafu světa“. Položili jsme našim autorům následující otázku: „Co by bělošský Západ měl na základě této predikce podniknout – a co s ní skutečně uděláme?“ [Redakce American Renaissance]

V boji proti genocidě bělochů nejde „jen“ o přežití našich lidí a západní civilizace – ne, v sázce je mnohem víc: zachování možnosti lidského pokroku.

Continue Reading

Autor: Nelson Rosit

Biohistorie je studium dějin utvářených biologií. Biohistorie považuje biologickou stránku člověka i přírodní prostředí za významného činitele při utváření dějinných událostí. 1] Přestože ji Americká historická společnost neuznává za speciální kategorii v rámci disciplíny, je tento termín vědci běžně užíván, a to včetně akademických historiků.

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

K otázkám obvykle probíraným na stránkách The Occidental Quarterly jsem dospěl až dosti pozdě. V mládí jsem se totiž o politiku nezajímal, za což jsem při pohledu zpět vděčný. Stejně jako většina Američanů jsem měl za to, že „politika“ znamená volební klání takřka k nerozeznání podobných stran.

Během dospívání jsem však narazil na Souostroví Gulag a plně si uvědomil, o jak vysoké sázky se v politice hraje. Zprvu jsem tíhnul ke kombinaci antikomunismu a sociálnědemokratického statusu quo, známého jako neokonzervatismus. V akademické bublině, již jsem tehdy obýval, byl i tento postoj pokládán za radikální.

Jako vysokoškolský učitel jsem zaraženě četl jednu studentskou esej za druhou, v nichž mladí lidé zapáleně psali o „rovnosti“ černochů a bělochů nebo vynášeli do nebes Rosu Parksovou. Učil jsem filozofii a o rase jsem ve svých hodinách vůbec nemluvil. Studenti se to tedy očividně museli naučit psát pro jiné učitele ještě předtím, než se dostali do mých seminářů.

Continue Reading

Autor: J. Philippe Rushton

Ve dvou předchozích článcích jsem se zabýval (zde a zde) velice nízkým africkým IQ s průměrnou hodnotou kolem 70, o němž ve své průlomové knize IQ and the Wealth of Nations píší Richard Lynn a Tatu Vanhanen.

Jak ukazuje jejich IQ mapa světa, průměrné IQ všech zemí planety je 90 (The Wealth of Nations is mapped by their IQ, Glen Owen, 10. listopadu 2003). Méně než pětina států má průměrnou inteligenci stejnou nebo alespoň blízkou britské normě 100. Téměř u poloviny zemí pak činí jejich národní IQ 90 či méně.

Nemýlí-li se autoři knihy v tvrzení, že průměrné IQ 90 je nejnižší hranici pro možnost vytvoření funkční technologické ekonomiky, znamená to vážný problém.

Continue Reading

Distribuce IQ mezi americkými černochy a bělochy. (Zdroj: Linda Gottfredson. Social Consequences of Group Differences in Cognitive Ability, 2004)

Autor: Jared Taylor

V Americe dnes asi neexistuje těžší intelektuální přečin, než poukázat na výrazně nižší průměrnou inteligenci černochů v porovnání s ostatními rasami. Americká společnost má pro veřejné zastánce těchto pozic připraveny skoro stejně tvrdé postihy, jako islámské státy pro hanobitele Proroka.

A skutečně – ve stále sekulárnější Americe se dogma o rovnosti ras stalo čímsi na způsob náboženství. Podobně jako první křesťané v Římské říši nebo ruští disidenti v Sovětském svazu si tak Američané, kteří o tomto nedotknutelném dogmatu pochybují, nechávají své zakázané myšlenky pro sebe, případně se o ně podělí jedině v kruhu blízkých.

Navzdory své značné síle a rozšířenosti je rasové dogma pozoruhodně nedávného data: ještě před pár desetiletími nevěřil v rovnost ras v podstatě nikdo. Kipling psal o „nižších plemenech bez zákona“ a ve vydání Encyclopedia Britannica z roku 1915 se mimochodem objevuje třeba věta „Černoch stojí intelektuálně pod bělochem.“ A takový byl až do velice nedávné minulosti konsenzus naprosté většiny Američanů: Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna, Woodrowa Wilsona či Harryho Truman – zůstaneme-li jen u prezidentů.

Continue Reading

Shromáždění America First Commitee v Chicagu (1941), na kterém promluvili předseda AFC generál Robert Wood a plukovník Charles Lindbergh.

Nedávno jsme otiskli překlad slavného Lindberghova textu z listopadu 1941, dnes při příležitosti 76. výročí přinášíme jeho slavný projev z 11. září 1941 v iowském Des Moines, kterým si takříkajíc „definitivně zpečetil osud“, když se čelem postavil proti zájmům různých složek amerického establishmentu a na ochranu zájmů amerického národa – Pozn. DP.

Autor: Charles A. Lindbergh

Plukovník Charles Lindbergh dodnes pro řadu Američanů zůstává jedním z největších amerických hrdinů a vlastenců. Jako ostrý odpůrce amerického zapojení do 2. světové války se stal jedním z nejpopulárnějších mluvčích na shromážděních America First Committee (Výbor Amerika především) po celé zemi, kde promlouval k zástupům svých znepokojených krajanů shromážděných v počtech, které by hravě naplnily newyorskou Madison Square Garden nebo Soldier Field v Chicagu.

11. září 1941 přednesl plukovník Lindbergh svůj asi nejkontroverznější projev na shromáždění Výboru v iowském Des Moines. Ten se zásadně odlišoval od jeho ostatních veřejných vystoupení především tím, že v něm otevřeně označil tři hlavní zájmové skupiny, které tehdy tlačily Ameriku do války: Brity, židovské organizace a Rooseveltovu vládu.
Continue Reading

Autor: Charles Lindbergh

Poznámka redakce TOQ: Z dnešního pohledu se jeví takřka neuvěřitelně, že následující článek mohl vyjít v tak populárním časopise, jako je Reader’s Digest. Přesto k tomu došlo, a ne někdy v dávnověku, ale v  paměti mnohých dnes ještě žijících lidí: před necelými 70 lety, v listopadu 1939. Naše úsilí směřuje k tomu, aby takovéto články mohly znovu vycházet v prestižních publikacích – snad i tomu dojde ještě za života některých z nás.

Letectví vytvořilo jemně vyvážený svět, jehož stabilita však postupně podléhá tlaku nových dynamických sil; svět ovládaný mechanickou, materialistickou západoevropskou civilizací. I letectví samo je pak plodem této civilizace, zrozené z vrcholně západního ducha. Proto také nese otisk jejich typických silných stránek, slabin, marnivosti i sebezničujícího impulzu – člověk se snaží povznést až k tváři Boží, jako nový Íkaros ovládnout nebesa a sám jimi je opanován; protože právě přírodní zákony v posledku rozhodují o zdaru lidského snažení a slouží jako měřítko hodnoty plodů lidské vynalézavosti na onom božsky komplikovaném, matematicky nepředpověditelném jevišti vývoje života, jemuž věda dala jméno „evoluce“.

Continue Reading

Autoři: F. Roger Devlin & Richard B. Spencer

O rase se toho už namluvilo tolik, že mnohým při každé další zmínce o ní těžknou víčka nebo se dokonce lehce zvedá žaludek. Většina těchto „debat“ však sestává především z nesplnitelných přání, navzájem se vyvracejících tezí a nepokryté zlé vůle.

Jistě to dobře znáte:

Všechny rasy jsou si navzájem rovné, ale běloši ty ostatní utlačují… rasa ale vlastně vůbec neexistuje – a proto musíme usilovat o dosažení větší rasové rozmanitosti!

Je tedy velmi snadno pochopitelné, proč je tolik lidí z celé problematiky zmatených a znechucených – především mezi bělochy, na jejichž bedra je kladen lví podíl viny a nepřátelství.

Jde to ale i jinak.

Continue Reading

Občanský národ (proposition nation). Jak se vám líbí?

Autor: John Morgan

Všichni jsme moc dobře věděli, že to ani nemůže být jinak: liberálové se v následujících čtyřech letech budou pohoršeně snažit zablokovat jakýkoliv krok prezidenta Trumpa, ať už bude ve skutečnosti seberozumnější či sebenepatrnější. Sledovat v příštích letech liberály, jak se rozhořčují nad novými a novými údajnými políčky lidské slušnosti, bude nepochybně nevyčerpatelným zdrojem pobavení. (Jen bych rád upřesnil, že zcela úmyslně užívám místo termínu levičák „liberál,“ liberalismus totiž v současném americkém politickém prostředí neoznačuje jen levici, ale také velkou část pravice.)

Dosud očividně nejvýraznějším příkladem – a to Trump nesedí v Oválné pracovně ani dva týdny – pak je povyk v reakci na jeho zákaz vstupu občanům sedmi muslimských zemí na americkou půdu a s ním spojené devadesátidenní přerušení přijímání všech uprchlíků.

Na liberální nářky, že jde o akt barbarismu v moderních amerických dějinách nevídaný, lze snadno reagovat pečlivým vyvrácením jejich „argumentů,“ jak se toho umně chopil Aedon Cassiel ve svém nejnovějším článku. Můžeme poukázat na skutečnost, že Obama pomocí dekretů/exekutivních příkazů zakázal během svého úřadování vstup do země cizincům z konkrétních států přinejmenším šestkrát nebo namítnout, že všech sedm zemí dotčených Trumpovým opatřením bylo jmenováno i v Obamově vlastním Zákoně na vylepšení programu odebrání víz a předcházení cestování teroristů z roku 2015.

Continue Reading

The Occidental Quarterly: Co nasměrovalo vaši kariéru a váš zájem obecně k výzkumu empirických stránek osobnosti, IQ, rasovým odlišnostem a eugenice?

Richard Lynn: Prvním zásadním vlivem na mé myšlení byl jistě můj otec, genetik a eugenik. Během studia psychologie na Cambridgi jsem narazil na knížku Francise Galtona Dědičný genius (1869), v níž tvrdí, že klíčem k civilizaci je inteligence, že existují rasové rozdíly v inteligenci a že ve vyspělých civilizacích se průměrná inteligence snižuje, protože ti nadanější mají méně dětí. Přečetl jsem také knihy Cyrila Burta a Raye Cattella, které potvrzují trend méně početného potomstva u inteligentnějších lidí. Přišlo mi to jako nesmírně důležitý poznatek pro budoucnost naší civilizace.

TOQ: Kdo měl největší vliv při utváření vašich názorů a perspektiv coby psychologa? (Historická osobnost, kolega, mentor nebo akademik.)

 RL: Francis Galton v podstatě shrnul vše zásadní. Jediné co mu uniklo, byla vysoká inteligence Číňanů a Japonců.

TOQ: Jaké to bylo pracovat s Hansem Eysenckem?

RL: Velice inspirativní. Zastával teorie dědičnosti v době, kdy se prakticky celý obor přikláněl k vlivu prostředí. Jeho úsudek byl velice spolehlivý a vždy mi ochotně pomohl.

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Leonardo da Vinci – Lebka zobrazená v řezu, 1489

Autor: Greg Johnson

Rasový realismus tvoří jeden ze základních intelektuálních pilířů bělošského nacionalismu. Podle tezí rasového realismu jsou rozdíly mezi rasami objektivními přirozenými skutečnostmi, předcházející lidské vědomí, společnost a dokonce i samotnou lidskou rasu – jelikož odlišné druhy a poddruhy existovaly už před počátkem lidstva. Přirozenost je třeba chápat v kontrastu ke konvencím – např. lidským jazykům či zákonům – které nezávisle na lidském vědomí a společnosti neexistují.

Coby objektivní skutečnosti nelze rasové odlišnosti bezpečně ignorovat ani je jednoduše změnit předefinováním právních či jazykových konvencí. Konvence dokáží změnit rasové reality jen do té míry, jakou usměrňují lidské činy k proměně přirozenosti samotné. Pokud tedy například ustanovíme eugenické či dysgenické pobídky, dojde ke změně genetické výbavy budoucích generací.

Opak rasového realismu představuje idea „rasy coby sociálního konstruktu,“ podle níž nejsou rozdíly mezi rasami objektivními fakty, ale spíše sdílenými společenskými konvencemi, které se mohou lišit místně i časově, podobně jako jazyk či pravidla stolování.

Sociální konstruktivismus rasy tvoří jeden z intelektuálních základů rasového rovnostářství – pokud je totiž rasa společenským konstruktem, lze totéž říci i o rasové nerovnosti. To s sebou přináší možnost nahrazení rasové nerovnosti rovností jednoduchou úpravou společenských konvencí.

Continue Reading

Recenze Michaela O’Meary na knihu Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity).

I. Rasa krve a rasa ducha

My, nacionalisté ve Spojených státech si zakládáme na otázce rasy, argumentujíce tím, že rasa poukazuje na významné rozdíly mezi lidskými druhy, že tyto druhy mají různé způsoby chování a sociálního rozvrstvení a že současné nebezpečí pro přežití bílé rasy je osudovým problémem, kterému náš lid čelí. Naproti tomu v Evropě usilují naše protějšky o poněkud jinou strategii. Evropští nacionalisté ve svém boji proti multikulturním protibělošským silám, přistěhovalectví z Třetího světa, feminismu a globalizaci nedávají důraz na rasu per se, ale spíše na obranu jejich kulturního a historického dědictví.

Continue Reading