– výjimečná reportáž k problémům etnogeneze a národní identity
„Makedonie,“ pravil makedonský stařík pokuřující na Magnoliovém náměstí v Bitole pod sochou Alexandra Velikého, „bývala veliká říše. Kdežto Řecko, Řecko bylo maličké, skoro jenom Athény…“
Takoví Alexandrové, pod jakým dýmal historizující děda, stojí téměř v každém městě Severní Makedonie. Polemizují s masivní sochou téhož vojevůdce na pobřežní promenádě v Soluni, metropoli řeckého severu. Je to válka symbolů, co mezi Řeckem a Severní Makedonií zuří už od rozpadu Jugoslávie. Proto se jí také říká boj o verginské slunce, ačkoli v ní jde o víc než jen o starověký znak: totiž o identitu starověké i dnešní Makedonie.
Proč jen jsme rozbili jejich sochy,
proč jsme je vyhnali z chrámů,
vždyť jejich bozi ještě nezemřeli.
Stále tě milují, ó jónská země,
to za tebou lkají jejich duše.
Když procitáš nad ránem,
tvým vzduchem vlaje jejich svěží život.
Po tvých pahorcích chvatným krokem
se občas znovu mihne jako sen
průzračné tělo eféba.
(Jónská země)
Konstantinos Kavafis (Κωνσταντίνος Καβάφης, 1863–1933), jeden z nejpozoruhodnějších evropských básníků, se narodil v Cařihradě, ve slavné čtvrti Fanar, která si od pádu Byzance udržela řecký charakter. Většinu života – vyjma studií v Londýně a tříletého pobytu v rodné Konstantinopoli – ovšem strávil Alexandrii.
Po rodině a obci následuje další soustředný kruh spřízněnosti a loajality: spolek měst nebo přímo celý řecký národ. V Ústavě Platón nabádá, aby se k sobě Řekové chovali mírněji, protože je pojí pokrevní pouto, a otevřenou válku a braní do otroctví si „schovali“ výhradně pro barbary. V Zákonech se k této myšlence vrací a horuje pro spojenectví řeckých městských států proti cizím invazím.
Po rodině, skupině rodině a obci „jež svým založením následovaly… jedna za druhou v nesmírných délkách času“, konečně „nám přichází tato jakási čtvrtá obec“ (683a) v podobě obecně poměrně volných a nestabilních spolků či konfederací řeckých městských států coby potenciálně ještě vyšší formy společenské organizace.
Platon se věnuje mytickým dějinám třech městských států, založených Herkulovými potomky – Lakedaimonu, Argu a Messéně – jež společné vytvořily spolek dórských obcí. Tato konfederace ale nevznikla jen za účelem ochrany svých členů, ale celého řeckého národa:
Synovská oddanost: Základ společenského uspořádání
Ve zbytku tohoto článku se zaměřím na ústřední úlohu, již v Platónově magnétském režimu měla mít příbuzenská pouta, a to rodinná i etnická. Platón nabízí metaforu Homérových Kyklopů coby příkladu rodiny jako první, prehistorické formy společenského uspořádání. V takovéto rodině vládne patriarcha oprávněně z titulu rodinných svazků:
…vládnou nejstarší, protože dostávají vládu od otce a matek; ostatní, následujíce jich, udělají jako ptáci jedno hejno a žijí pod otcovládou a pod vládou královskou, ze všech nejspravedlivější. (680e) 1]
Platón detailně popisuje, čím jsou děti posvátnými příkazy povinny svým rodičům „co se týče uctívání bohů a péče o předky“ (723e). Často zde bok po boku vystupují krev a duch: nejdůležitější morální závazky náležejí vlastní krvi a božstvu.
Holistický právní stát vedený snahou vštěpovat ctnost a vytvářet soudržnou společnost
Nejvýznamnější Platónovou inovací v Zákonech jistě je idea „vlády zákonů“. Režim jeho obce je řízen komplexní soustavou zákonů a odvolacích soudů, na něž dohlíží tzv. strážci zákonů a které mohou stíhat všechny úředníky za jejich prohřešky. Platón směle prohlašuje: „Každá obec by jistě přestávala být obcí, kdyby v ní nebylo řádně ustanovených soudů“ (766d). „Totalitář“ Platón tak předjímá myšlenku zákonného státu i brzd a protiváh, jež měly takový vliv na Montesquieueho a americké Otce-zakladatele.
Další novinka: zákony mají mít preambule, jež mají občany přesvědčovat rozumnými argumenty o jejich nezbytnosti, aby bylo k donucení přistupováno jen v opravdu nezbytných případech. Zákony tak užívají dvojí metody: „přemlouvání a násilí, pokud je to možné vůči lidu neúčastného vzdělání“. Zákon vytvořený pod vedením rozumu má být „zlatou“ a „posvátnou“ nití, jež duše občanů táhne směrem k ctnosti. Platón se přimlouvá za reformativní pojetí trestního práva a chce zločince léčit, ne jim ubližovat (854a). Od občanů ovšem očekává potrestání těch, kdo by tyto zákony svým jednáním podvraceli.
I když si je vědom nevýhod rigidního a přespříliš obecného zákona, chce se Platón vymanit z vlády lidí a založit vládu rozumu ztělesněného zákonem. Řecké slovo nomos označuje jak „zvyk“, tak i „zákon“ a platónské chápání zákona skutečně někdy výslovně zahrnuje kulturu a tradice společnosti jako takové. Jako už mnozí před ním si všímá, že ústava i zákony v posledku vycházejí z „nepsaných zvyklostí“ a „zákonů otců“, jež „jsou svorníky veškeré ústavy, spojující všechny psané zákony, jak vydané a platné, tak ty, které ještě budou vydány, přímo jakoby po otcích zděděné a zcela starobylé zásady, které, jsou-li dobře stanoveny a ve zvyk uvedeny, s dokonalou ochranou v sobě uchovávají zákony v tu dobu napsané“ (793b-c). Politika a legislativa tak pro něj nejsou jen záležitostí správní nebo manažerskou, ale také věc výchovy a zvyklostí. Úcta k tradiční kultuře je tedy podle Platóna jednou z hlavních zásad práce státníka.
Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.
Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.
Nocování na hřbitově, pohansko-křesťanská kontemplace
Nekropole
Cypřiše na Evangelickém hřbitově v Soluni promokly až do mízy. Ze zšedlých květů na hrobech odkapává déšť. V jedné z miniaturních pravoslavných kapliček, velkých a vysokých asi jako dopisní schránka, se skryla kočka; teď mžourá ven do říjnového mžení. Vrány křičí, od úst stoupá pára. – A přesto nekropole nepůsobí nevlídně. Řecké hřbitovy bývají zřídka ve špatné náladě; publicistka Alexandra Fiada je označuje za vysloveně „veselé“ díky blikotajícím plamínkům svíček. Příjemná atmosféra zkrátka patří k jejich svérázu – stejně jako synkretismus. Na jednom ze zdejších náhrobků stojí mramorový lútroforos: štíhlá nádoba s velkými uchy, již si staří Řekové spojovali se smrtí (a se svatbou). Lútrofory v antice označovaly rovy svobodné mládeže. Nedaleko této upomínky na pohanství se nachází jiný hrob, ozdobený řeckým rovnoramenným křížem a obrázkem v rámu: vyrudlou madonou od Cranacha. Na několika čtverečních metrech se setkávají symboly tří nábožensko-kulturních okruhů.
Řekové na svých domech rádi vyvěšují vlajku národní, modro-bílou. Na tu byzantskou, tedy žlutou s černým korunovaným orlem o dvou hlavách, je běžné narazit hlavně v kostelích či na nich. (Dvojhlavý orel samotný tvoří neodmyslitelný motiv jejich interiérů.) Ve všední den i ve svátek hlásají chrámové vlajky Byzance dvojjedinost pravoslaví a řeckého národa, jež se stala doktrínou v posledních staletích říše. Nijak zvlášť mě proto nepřekvapilo, když jsem na den Nezávislosti – 25. března – v kostelíku na athénském pahorku Pnyx viděla modro-bílou vlajku s nápisem Ελευθερία ή θάνατος rozpjatou mezi dvěma paškály. Heslo, znamenající „Svoboda, nebo smrt“, vzniklo za války proti Turkům. Žlutá byzantská vlajka pak visela vedle národní na průčelí téhož kostelíka. Jakkoli se levice snaží o odluku, církev a národ jsou dvě strany jedné mince. Právem básní Kavafis:
Mezi básněmi Konstantina Kavafise se nachází i jedna s názvem „Návrat z Řecka“ (1914). Dva mladí Heléni odkudsi z Asie v ní právě vpluli do domácích vod, a tak je skličuje stesk po evropské pravlasti. Aby svého přítele utěšil, vykládá lyrický subjekt o zvláštním charakteru mimoevropského řectví.
„Řekové jsme i my – co jiného bychom byli? – avšak s láskami a city Asie, avšak s láskami a city, které jsou Řekům cizí“.
Poesie Konstantina Kavafise je bytostně řecká, ale nestává se tím cizí pro ostatní národy. Právem volá jiný básník, Percy B. Shelley: „Všichni jsme Řekové!“. Stejně jako Kavafisovi mladíci, snažím se i já po „Návratu z Řecka“ (totiž ze studijního pobytu v akademickém roce 2021/22) utřídit myšlenky. Každý Evropan je do jisté míry Řekem, avšak s ještě jinými, neřeckými „láskami a city“ – pročež je v Řecku trochu doma a trochu není. Následující fejetonové „obrázky“ se pokoušejí zachytit několik ze zvláštností, odlišností, svérázností Hellady. Víc než na čem jiném se zakládají na pozorování, prožitku a rozhovorech s domorodci. Jistěže z každé autopsie plyne nebezpečí zkreslení, a proto si nekladou nárok být čteny nekriticky. Přejí si být toliko črtou, myšlenkou a někdy trochu i reportáží.
Cílem dnešních nacionalistů musí být zničení Státu a radikální reforma společnosti
Autor: Eric Striker
Tisíce komunistů, anarchistů a příslušníků mezinárodních nevládních organizací v Athénách oslavují rozhodnutí soudu, který prohlásil nacionalistickou opoziční stranu Zlatý úsvit za kriminální organizaci.
Rozhodnutí představuje ostrý odklon od kurzu typického pro poválečný liberalismus, jehož představitelé se obvykle zdráhali posílat poslance za jejich přesvědčení do vězení. Všech 18 zvolených představitelů strany, včetně předsedy Nikose Michaloliakose, nyní čelí možnému odnětí svobody na minimálně deset let.
Celkem bylo odsouzeno 68 obviněných, a to za incidenty z let 2012 a 2013, mj. konfrontaci s cizími státními příslušníky, ilegálně rybařícími v řeckých vodách, potyčku s příslušníky PAME (paramilitární křídlo Řecké komunistické strany) a smrt Pavlose Fyssase, málo známého „antifa“ rappera, který byl pobodán při útoku na řadového aktivistu Zlatého úsvitu Giorgiose Roupakiase v baru.
Z někdejších kolonizátorů se tak rychle stávají kolonizovaní zítřka. Je toto konec Evropy?
Autor: Patrick J. Buchanan
„Pevnost Evropa je iluzí.“
Za ni ji alespoň označuje list Financial Times v závěru svého sobotního úvodníku „Europe Cannot Ignore Syrian Migrant Crisis“ (Evropa syrskou migrační krizi nemůže přehlížet).
FT se proto ochotně hotoví k tomu vysvětlit Starému kontinentu, jaké jsou jeho povinnosti i budoucnost: „EU bude čelit přílivu migrantů a žadatelů o azyl přes Středozemní moře i v následujících desetiletích“.
Epameinóndás, thébský generál a „hrobař“ spartské moci ve slavné bitvě u Leuktry (371 př. n. l.)
Autor: David Grant
V uplynulých třech týdnech jsem se podrobně věnoval dějinám Sparty a nyní tak nastal čas učinit závěry a zjistit, jaká poučení lze načerpat z jejího osudu. Slouží totiž jako vynikající případová studie, jež názorně ukazuje jak výhody, které společnosti nabízí věrnost zvykům předků, tak i rizika spojená se zásahy do její přirozené struktury.
Jedním z největších kladů tradičních společností bývá domácí smír a klid. Nejen že se jen minimálně vyskytují občanské války, zřídkavé a omezené bývají i sociální nepokoje jako takové; lidé uznávají autority a problémy řeší v rámci zavedených struktur. Takto poklidná společnost dopřává lidem značnou svobodu v mezích tradice i duševní klid, tedy něco, co zůstává pro řadu dnešních lidí nedosažitelné. Návdavkem k absenci společenských otřesů bývá v takovémto prostředí i mnohem snazší řešení těch problémů, které přece jen nastanou.
Cestou k poklidu tradičních společností je jejich neměnnost v čase – věci se v nich dělají stejně, jako se dělaly odjakživa. Svět kolem se však mění: pomalu i náhle, což vystavuje tradiční společnosti hrozbě, že se se změněnými podmínkami nedokáží dostatečně pružně vypořádat. Jak se svět proměňuje, společenské struktury vytvořené jako reakce na určité podmínky zastarávají, a drží-li se společnost svých tradic příliš sveřepě, nedokáže se přizpůsobit a dost možná čeká ji podmanění či zničení.
Sparta však tuto tezi vyvrací. Dvě století byla politicky dominantní mocností v Řecku a současně i ztělesněním klasických ctností. Zbožnost, úcta k autoritě, hierarchie, pevně stanovené role pohlaví a respekt k tradici – to byla hlavní pilíře spartské společnosti po většinu jejích dějin. Zároveň však byli Sparťané také odvážnými inovátory, schopnými přizpůsobit se celé řadě situací. Můžeme tedy říci, že se Spartě podařila kvadratura kruhu, když spojila věrnost tradici s přizpůsobivostí; dichotomie konzervatismu a inovativnosti však při bližším zkoumání beztak neobstojí.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.
Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.
Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1]vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.
Tyranida a demokracie: Import a politická emancipace cizinců byla pro demokraty i tyrany běžně užívaným nástrojem podrývání politického procesu, likvidace ústavnosti a podmanění si obyvatelstva.
Autor: Guillaume Durocher
Aristotelés ve své Politice píše, že různorodost zapříčiněná imigrací bez náležitého přizpůsobení patřila mezi časté příčiny občanských válek a rozkladu občanské sounáležitosti v řeckých městských státech. V tomto krátkém článku bych rád ukázal, jak různorodost v podobě využívání služeb cizích žoldnéřů a proměny obyvatelstva v mnoha případech řeckým tyranům sloužily jako nástroj ke snazšímu podmanění občanů.
Až někdy navštívíte Rhodos, připomeňte si, že ostrov po dvě století býval „štítem Evropy“ proti islámské expanzi ve Středomoří. Po ústupu ze Svaté země ho totiž roku 1309 silou obsadil mnišsko-válečnický, špitální Řád sv. Jana (odtud „johanité“) a rukama tamního znevolněného obyvatelstva během několika let mohutně opevnil. Záhy tento svrchovaný rhodský Stát ovládl i blízké ostrovy (Télos, Nísyros, Kós aj.), odkud vypudil muslimské piráty. V době největšího rozmachu měl čtvrt milionu obyvatel, z toho přes 200 tisíc přímo na ostrově. Řádových rytířů tu vždy sídlilo alespoň pět set (nejvyšší zaznamenaný počet je šest set padesát). Tvořili vládnoucí Stav, jehož příslušníci neměli žádný soukromý majetek a od ostatního obyvatelstva je viditelně oddělovaly hradby a brány jejich řádových domů i oděv (černý, v boji purpurový plášť s bílým osmiramenným křížem). Mezi sebou byli rozděleni dle původu do sedmi, později osmi jazykových skupin. Böhmisch-rytíři přináleželi k Domu německému. Představitelé jednotlivých „languages“ se nazývali pilieri (pilířové) a v řádové vládě zastávali významná místa. Řád byl nesmírně bohatý vírou: moudrostí a rozhodností velmistrů, neokázalou odvahou rytířů, milosrdným pomáháním potřebným (mj. vykupováním křesťanů z krutého mamlúckého či osmanského otroctví), a tedy i pozemskými statky: ztráty na Východě jim papež nahradil přidělením majetku rozpuštěného řádu templářů (1311); navíc v jeho prospěch vypisoval proslulé „odpustky“, které se prodávaly po celé Evropě. Světské slabosti a nectnosti tak vlastně upevňovaly Ideu a z řádového Státu se do poloviny 15. století stala pravá velmoc.
ARMA je národně socialistické uskupení (převážně řeckých) rasově uvědomělých kamarádů, jehož cílem je vytvořit a konsolidovat napříč všemi oblastmi života hierarchicky strukturovanou skupinu, složenou z psychicky i fyzicky zdatných lidí; elitu, jež se musí ujmout – a nakonec také ujme – vlády v Řecku, a vytvoří zde skutečný prototyp politicko-filozofického systému vycházejícího z nejhlubších duchovních kořenů helénského a evropského árijství. Prvním cílem tak musí být formování této elity zdokonalováním těla i ducha duševní očistou, poznáním našeho původu (chápaném současně metafyzicky, historicky i biologicky), a tím pádem i povinnosti a osudu.
ARMA aktivně vyzývá a podporuje spolupráci s podobnými skupinami i jednotlivci po celém světě, čímž připravuje cestu k nevyhnutelnému probuzení evropské rasy z nebezpečného spánku, do něhož v dnešním temném věku upadla.
Před pár lety bylo o Zlatém úsvitu slyšet v médiích celé Evropy. Teď je ticho. Co se stalo? A je něco nového?
Zlatý úsvit je stále ve stejném postavení jakožto „třetí nejsilnější strana v řeckém parlamentu“. Zjevně o nás není slyšet proto, že systém zvolil jiný postup jak s námi zacházet. Zpočátku v celé Evropě dělal humbuk, že nastupují „nacisti“, masakrují přitom přistěhovalce, ničí jejich domovy a vyvolávají nepokoje… Zprávy, které média ovládaná „obvyklými podezřelými“ (bankéři, Židé), podávají tak, jak si přejí.
Když jim došlo, že se tyhle věci nedějí, že jim lidé už nevěří a že naše síly rostou, tehdy se rozhodli pro naprosté ticho. Nezapomínejme, že Řecko byl experiment lichvářů, aby ho pak uplatnili ve všech zemích, proto se už nemluví ani o Řecku, i když situace širokých vrstev se stále zhoršuje.
Jedinou novinkou z naší strany je, že naše politika je obyvatelstvu pořád bližší, když pomáháme všem potřebným a chráníme je.
Při studiu předmoderních monarchů a jejich dynastií narážíme na zvláštní vzorec: Nikdy se totiž podle všeho neobjevuje dlouhá řada skvělých králů, ale spíš pravidelný a předvídatelný úpadek. Jen velice vzácně se dynastii podaří vydržet déle než tři generace
EU stojí na pokraji sociálního a kulturního kolapsu.
Autor: The Saker
Evropa se nachází ve stavu volného pádu, o tom už nemůže pochyb. EU ve skutečnosti sužuje několik zásadních bolestí zároveň – a každá z nich má dostatečný potenciál na to stát se katastrofou. Pojďme se na ně postupně podívat.
EU o 28 členech nedává ekonomický smysl
Do očí nejvíce bijícím problémem EU je skutečnost, že naprosto postrádá ekonomický smysl. Zprvu, zkraje 50. let, šlo o malou skupinku nepříliš odlišných států, odhodlaných integrovat své ekonomiky: tzv. Vnitřní šestku, která založila Evropská společenství (ES): Belgii, Francii, Západní Německo, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko. V 60. letech se k tomuto jádru připojilo dalších sedm zemí (Vnější sedmička), která nestála o členství v Evropských společenstvích, ale chtěla se přičlenit k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA). Jednalo se o Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království. Společně lze tyto země označit za blok víceméně pokrývají „většinu západní Evropy.“ Přes své nedostatky reflektovaly smlouvy skutečnost, že účastnické země mají mnoho společného a jejich národy chtějí spojit své síly. Po roce 1960 se stal kurz evropské integrace velice složitým, a přestože nepostupoval přímou linií, ve výsledku dospěl i přes četné dílčí nezdary k nekontrolovatelnému růstu, ne nepodobnému zhoubnému nádoru. Dnes se EU pyšní 28 (!) členskými zeměmi, které pokrývají i oblasti tradičně označovanou za „střední“ a „východní“ Evropu – a dokonce i bývalé sovětské pobaltské republiky. Přestože však byla tato expanze pro evropské elity lákavá z ideologických důvodů, postrádá bohužel toto masivní rozšiřování ekonomický smysl. Co mají společného Švédsko, Německo, Lotyšsko, Řecko a Bulharsko? Pochopitelně dosti málo.
23. listopadu 1992 zemřel belgický politik Jean-François Thiriart. V mládí bojoval v řadách SS, v pravicové politice byl aktivní od 60. let až do své smrti. Tento panevropský nacionalista a zakladatel celoevropské strany Jeune Europe v rámci své ideologické trajektorie prošel od komunitarismupřes různé pozice tzv. "Třetí cesty" až k národnímu bolševismu.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
23. listopadu 1992 zemřel belgický politik
Nejnovější komentáře