Délský potápěč

Aktivistky Femen nějakou záhadou doposud „nevystoupily“ v žádné synagoze

Autor: Francis Carr Begbie

Krásný je vánoční čas v kostele La Madeleine v centru Paříže. Od úžasně klenutých stropů se odráží zvuky barokních varhan a sbor secvičuje vystoupení na svůj proslulý štědrovečerní koncert. Především však kostel poskytuje generacím katolíků útočiště, kde mohou rozjímat, modlit se a dobíjet své pomyslné duchovní baterie.

Loni 20. prosince se však stal svědkem oplzlosti. Mladá žena – do pasu nahá, až na modrý závoj – přistoupila k oltáři a předvedla symbolický „potrat“, kdy coby plod posloužila telecí játra. Poté se za křiku propotratových sloganů vymočila na oltář. Pak vystřihla několik vyzývavých póz pro přítomné fotografy a v klidu odkráčela.

Radikální feministická skupina Femen, specializující se na akty pouličního pohoršování, znovu udeřila a dostalo se jí očekávané odměny v podobě záplavy servilního mezinárodního televizního, novinového a webového zpravodajství. Šest let po svém vzniku v Kyjevě se z Femen stala jedna z nejmódnějších značek v radikální politice, se zajištěným zpravodajstvím o jejich šokujících eskapádách a podle všeho nekonečnou řadou pohledných mladých žen, ochotných předvádět se před objektivem.

Jedovatá kombinace narcisismu, bojovné ženské rozzuřenosti a odhalených ňader z nich učinila miláčky médií. Skupina má pobočky v devíti světových městech včetně Ria de Janeira, Londýna, Frankfurtu, Paříže a Tel Avivu.

Continue Reading

Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007

Autor: Guillaume Durocher

Odkud vzešel Alain Soral aneb od „svádění“ k sociálnímu konzervatismu

Alain Soral se narodil 2. října 1958 a prožil podle všech zdrojů mizerné dětství, kdy musel snášet bití od svého otce, volným pádem směřujícího déclassé, který byl odsouzen za podvod a přišel o veškerý majetek. V roce 1976 odešel do Paříže a vykonával příležitostné práce. I když neměl ani maturitu, našel místo v kulturně-mediálně-reklamním světě díky své sestře Agnes Soralové, která si jako začínající herečka vytvořila síť kontaktů v mondénním světě pařížského showbusinessu a komerční kultury (např. marketingu).

Alain evidentně tuto práci nenáviděl a považoval ji za nesmyslnou, morálně pochybnou a za velice nudnou. Podle všeho jej poháněl pocit silného ponížení, kdy byl z buržoy nuceně obrácen na proletáře (podle jeho vlastních slov měl následkem toho „dvojité vědomí“ proletáře a buržoy), pronikavý intelekt, silně vyvinutá citlivost na nuance okolního života, ctižádostivost a touha být milován. Ty z vás, kteří sledují osudy Roissy/Heartiste a Roosh V, možná zaujme, že mladý Soral coby dragueur de rue („pouliční balič“) prý svedl přes 800 žen, s obzvláštní chutí pak mladé, narcisistní ženy z buržoazní třídy coby „třídní boj“ svého druhu.

Jonathana Bowdena, který zdůrazňoval spojení mezi uměním a radikální, disidentskou politikou, by asi nepřekvapilo, že prvotním Soralovým zájmem bylo umění, které studoval na pařížské vysoké škole beaux-arts. Přečetl spoustu politické literatury, hlavně marxistické, včetně Michela Clouscarda, Luciena Goldmanna, Györgyho Lukácse a dalších. Později o tom ve třetí osobě napsal: „Alain Soral, bývalý dragueur de rue, který miloval knihy stejně jako dívky  – tolik, že se mezi nimi nedokázal rozhodnout.“ Jasný exemplář „ušlechtilého divocha“…

Continue Reading

Stéphane Charbonnier

Autor: Francis Carr Begbie

Musím se sám sebe ptát: Kolik z oněch levicových obránců svobody slova, kteří si připomínají oběti Charlie Hebdo zároveň odsoudilo vánoční pochody drážďanské antiislamistické iniciativy PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes)? Kolik z nich podpořilo německou vládou tolik protežované protidemonstrace?

A jaká by asi byla reakce týchž lidí, kdyby se terči podobného násilí stali členové protipřistěhovalecké Front National nebo jiné pravicové či nacionalistické skupiny? Z reakcí na vraždy holandských antiislamistů – politika Pima Fortuyna a režiséra Thea Van Gogha – odpověď dovodíme snadno; posměšky, pohrdání a neskrývané škodolibé uspokojení nad tím, že pravičák dostal, co si zasloužil.

Kdo jsou oběti samotné? Skutečně do jisté míry šlo o karikatury aktivistů antify, kteří by se za zachování masové imigraci a konec Francie sami postavili na barikády.

Vezměme si třeba Stéphana Charbonniera, editora Charlie Hebdo a jednu z obětí. Jemu podobné najdeme v každé bílé západní zemi. „Antifašista“ z přesvědčení, zastávající klíčový post ve francouzských médiích, umožňující formování veřejného mínění. Ve skutečnosti byli – jak upozornil Joshua Bonehill –  v aktu vrcholné ironie skoro všichni při útoku zabití lidé s velkou mírou pravděpodobnosti protibělošští levičáci.

Continue Reading

Autor: Francis Carr Begbie

Dva bezprostřední důsledky pařížského masakru jsou zjevné už teď – zaprvé, naší političtí vůdci jsou jako obvykle šokování muslimy, kteří se chovají jako muslimové a ve jménu své víry páchají takto strašlivé zločiny. Kdo to proboha mohl předvídat?

Druhý se zdá být mnohem zajímavější. Žádná z obvyklých výmluv a racionalizací, užívaná při podobných příležitostech našimi elitami nedokáže skrýt skutečnou povahu událostí.

Dvanáct lidí zabitých v evropském hlavním městě pro zločin kreslení karikatur. Nikdo nemůže říct, že nešlo o skutečné muslimy nebo předstírat že islám je náboženstvím míru – na to je příliš pozdě. Nikdo nemůže ani říct, že pachatel byl „osamělý střelec“ s možnými psychickými problémy a nejasnými motivy.

Jistě že jsou šílení, ale jde o šílenství mezi západními muslimy vcelku běžné. A šílené interpretace, že nepřátelství k těmto karikaturám zavinil nedostatek respektu Západu a nikoli muslimská netolerance, vyznává velký podíl muslimů na Západě a dokonce ještě větší v muslimských zemích. Musíme předpokládat, že nemalá část muslimů se cítí srozuměna s pařížským masakrem. Proč tedy vlastně západní vlády importují do svých zemí davy muslimů?

Continue Reading

Kvůli nákladnosti procedury jsou prověřována pouze novorozeňata určitého etnického a geografického (z drtivé části neevropského) původu v oblastech ohrožených srpkovitou anemií. Jak si všímá Fdesouche, podíl testovaných dětí se zvýšil z 27% v roce 2006 na 34.44% v roce 2012.

Autor: Guillaume Durocher

Smělá tvrzení alternativních médií zpravidla přijímám s rezervou. Když proto populární francouzský rasově realistický blog Fdesouche (zkratka pro „etnického Francouze“) přišel s tvrzením, že 34,44% francouzských novorozenců bylo v roce 2012 neevropského původu, pokládal jsem číslo za příliš vysoké na to, aby bylo skutečné a článku jsem tak nepřikládal velkou váhu.

Nedávno jsem však narazil na děsivě špatný článek v Le Monde (uvedený povýšeným titulkem „Srpkovitá anemie: genetická nemoc, která vzrušuje krajní pravici“), který se tvrzení Fdesouche údajně snažil „vyvrátit“, a proto jsem se rozhodl záležitost znovu zvážit. „Protidůkaz“ sestává z dlouhé řady sofismů a nonsequiturů 1], a žádný z nich se nezabývá daty původního článku z Fdesouche, která mají za cíl demonstrovat, že demografické změny a odevropštění Francie rychle postupují v obřím měřítku, pro které je Francouzi označují jako le Grand Remplacement („Velké nahrazení“).

Jistě, určit tempo demografické změny ve Francii není v důsledku neexistence oficiálních etnických statistik nijak snadné. Pokusil jsem získat jistý vhled do francouzské etnické situace pomocí statistik, týkajících se imigrantů první a druhé generace – víme, že zatímco Evropané se v oblasti vzdělání/socioekonomického statusu rychle přibližují francouzskému průměru, černí Afričané a lidé z Maghrebu už tolik ne a severoafričtí imigranti první generace mají relativně vysokou míru porodnosti. Z čísel a projekcí Pew Institute vyplývá, že v USA se běloši dostanou do pozice menšiny ve 40. letech tohoto století a oxfordský profesor odhadnul, že původní Britové se stanou ve vlastní zemi menšinou v letech šedesátých. Nepřekvapí pak, že Francie – země s velmi srovnatelnou imigrační historií od konce 2. světová války – se může pohybovat po podobné trajektorii.

Continue Reading

Pravda a usmíření?

Autor: Francis Carr Begbie

Jihoafrická vládní strana ANC (Africký národní kongres) dosáhla v prvních volbách po smrti Nelsona Mandely očekávaného vítězství, a tak země tak nadále pokračuje v nastoupené trajektorii. Výraznější změny se v JAR, sužované jedním korupčním skandálem za druhým, která se stala lídrem světového žebříčku míry vražd a je na cestě k ekonomickému chaosu, očekávat nedají.

Co se nezmění téměř jistě, je vytrvale rostoucí, a přesto – či právě proto – o nic méně hrůzný počet bělochů každodenně zavražděných černochy. V JAR je denně spácháno kolem 50 vražd, z nichž je podle organizace Genocidewatch asi ve dvaceti případech bílá oběť zavražděna černým pachatelem, což je v obrovském nepoměru k demografickým poměrům (běloši dnes představují pouhých 9% jihoafrického obyvatelstva). Tato statistika a ostré výhružky ze strany některých černošských politiků, při nichž tuhne krev v žilách, vyvolávají v mnoha Búrech obavy z budoucího bělošského krveprolití.

Od předání moci černé většině v roce 1994 bylo zavražděno kolem 70 000 bělochů, dobrat se přesnějších čísel je však obtížné – policie totiž přestala ve statistikách rozdělovat oběti podle rasy.

Continue Reading

Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Alain Soral se stal vlivnou postavou na francouzské politické a kulturní scéně. Následující článek je pokusem vysvětlit tuto složitou a fascinující osobnost.

Jaké jsou politické postoje Alaina Sorala?

Soralovy politické postoje jsou komplikované, mohou však být souhrnně označeny jako „francouzská Třetí pozice.“ Oblast praktické politiky zahrnuje: národní suverenitu, zastavení přistěhovalectví, ekonomiku bez „banksterství“, sociální konzervatismus, neutrální zahraniční politiku, konec „pečovatelského státu“ (nanny state) a feminismu, návrat k mužnosti (virilitě), spojenectví s Ruskem a ideálně vytvoření „evropského protekcionismu“ za účelem organizace ekonomiky v kontinentálním měřítku.

Hlavním heslem je „usmíření“ (rekonciliace). „Usmíření“ mezi „dělnickou levicí“ a „pravicovými hodnotami,“ což v praxi znamená syntézu jisté míry ekonomického socialismu a sociálního konzervatismu. „Usmíření“ mezi etnickými Francouzy a afro-muslimskými francouzskými občany na bázi občanského nacionalismu. „Usmíření“ mezi střední a dělnickou třídou a jejich obrácení proti finančním spekulantům.

Soral je v opozici vůči tomu, co nazývá „Impériem“ jakožto ideologií: plíživý buržoazní pořádek, který vytváří univerzálního, zženštilého, rasově smíšeného, bezkulturního, globálního, zbabělého a nečestného „posledního člověka.“ Tato politika může být popsána jako buržoazně-bohémní (bobo), liberálně-libertariánská anebo, pokud použijeme obratu Jonathana Bowdena, „levicový kapitalismus“. Soral je rovněž proti „Impériu“ v geopolitice, kterou chápe jako podivnou americko-finančnicko-sionistickou konstelaci navzájem propojených mocenských center, které se pokouší ustavit kulturní, ideologickou, ekonomickou a vojenskou hegemonii po celém světě, stejně jako usilují o zničení všech národních států. Volá po vytvoření aliance svobodných národů proti „Impériu“.

Continue Reading

Vynaložil jsem 88% úsilí a mohu potvrdit, že tudy cesta nevede,..

Autor: Ted Sallis

Jedním z nejužitečnějších konceptů na poli rasově-nacionalistického aktivismu představuje tzv. „Paretův princip,“ či chcete-li „Pravidlo 80/20.“ Obecně lze Paretův princip vyjádřit tak, že 20 % příčin (aktivit) způsobuje 80 % výsledků. Ačkoli je tento specifický poměr 80:20 (nebo jeho přibližné hodnoty) vypozorovatelný i v mnohých dalších odvětvích, neměli bychom se až přespříliš zaměřit na čísla samotná. Namísto toho bychom si měli všímat hlavní myšlenky: velké procento výsledků je způsobeno malým počtem příčin (aktivit), což značí, že většina příčin (aktivit) způsobuje jen marginální nárůst výsledků. První výše prezentovaný odkaz uvádí příklady, jež docela dobře dokreslují celou myšlenku. Například v obchodní oblasti platí, že dvacet procent zákazníků je zodpovědných za osmdesát procent celkových tržeb. Myslím, že tento princip platí i pro rasově-nacionalistický aktivismus jako pro celek a rovněž tak i pro jednotlivé dílčí aktivity v širším aktivistickém rámci.

Přináší většina „aktivit“ našeho „hnutí“ nějaké konkrétní výsledky? Tímto mám na mysli nejrůznější příspěvky na blozích, nekonečné diskuse k článkům, elektronické debaty a hádky, etnický fetišismus, gnostický tradicionalismus, esoterické hnidopišství, sbírání hitleristických artefaktů atd. Lze jejich prostřednictvím vůbec něčeho pozitivního dosáhnout? Přispívá většina tzv. „aktivistů“ pozitivně a produktivně naší věci? Nebo by bylo přesnější říci, že produktivní aktivity vychází z práce menšiny, kdy soustředěné úsilí této menšiny přináší to málo pokroku, kterým „hnutí“ disponuje – zatímco naprostou většinu aktivit v rámci „hnutí“  lze považovat za irelevantní nebo dokonce kontraproduktivní?

Disponujeme omezenými zdroji a stojíme tváří v tvář globalizovaným elitám a organizovaným etnickým skupinám, jejichž zdroje jsou vskutku enormní. V této nerovné bitvě můžeme pomýšlet na dosažení svých cílů jedině tehdy, když budeme ve svých aktivitách dostatečně efektivní, uplatníme chytrou taktiku a promyšlenou strategii, a zároveň vynaložíme velké úsilí. Z výše zmíněného vyplývá, že Paretův princip funguje i ve sféře rasového nacionalismu. Rozhodně by neškodilo se zamyslet nad tím, jak navýšit a zefektivnit naše snahy. Nebo již nemůžeme lépe využívat svůj čas, peníze, úsilí a další aktiva k dosažení svých cílů nejproduktivnějším možným způsobem?

Continue Reading

Z perspektivy etnonacionalisty jsou skutečnými nepřáteli Evropská unie a USA

Autor: Colin Liddell

Role geopolitiky a zájmů mocných národů a skupin  – zejména když se navzájem dostanou do konfliktu nebo naopak rovnovážného stavu – je v národně osvobozeneckých, nacionalistických a dalších podobných politických zápasech trvale podceňována.

Například Kurdové – navzdory tíživé potřebě, spravedlivým požadavkům na vlastní stát a zjevným třenicím mezi jejich sousedy – dosáhnou nezávislosti jen velmi obtížně, dokud pro tři dominantní skupiny, které je obklopují (Turci, Arabové, Íránci a supervelmoci, které je podporují) bude tento vývoj nevýhodný.

Podobný scénář se odvíjí na Ukrajině. Navzdory silným řečem zúčastněných stran je zřejmé, že situace směřuje k novému konsensu, jehož obsahem budou tyto body (1) tichý souhlas s novými hranicemi – např. Krymu jako součásti Ruska, (2) Rusové zastaví další růst nebezpečnějších separatistických tendencí na východní a jižní Ukrajině, (3) Západ poskytne podporu kyjevským liberálům a umírněným na úkor na ukrajinských nacionalistů, (4) přívod plynu zůstane otevřen.

To je škoda, protože rok 2014 má potenciál být svědkem evropské verze „arabského jara“ – což je přesně to, co Rusko, ani EU (což v zásadě znamená dominantní státy EU) a pochopitelně USA, nechtějí.

Ukrajinská revoluce byla důležitá ze tří důvodů:

Continue Reading

Nacionalismus je touha po svobodě (ne kolaborace s Židy s cílem získat režimní posty)

Autor: Andrew Joyce

V minulých dnech a týdnech se objevila řada komentářů zabývajících se údajnými fašistickými či antisemitskými sklony ukrajinských nacionalistů zapojených do revolučních událostí. Nejnověji je Vladimir Putin označil za „fašisty“ a „antisemitské reakční síly“, kteří páchají „nejdivočejší násilnosti“. Komentátoři však zůstávají nejednotni v tom, jestli Putin skutečně věří, že je Ukrajina pokraji fašistického převratu, nebo jestli nejde o prosté ospravedlnění ruského vojenského zásahu na Krymu. Nicméně, nehledě na nejasnou podstatu nacionalistické koalice, se rozhodl Abraham Foxman – stále ještě pevně usazen v sídle Ligy proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a stále mrtvičně zsinalý při sebemenším náznaku nacionalismu mezi bílými Evropany – poukázat na stránkách liberálního deníku Huffington Post na „znepokojení ukrajinské židovské komunity“ a vyzval novou vládu, aby „vydala záruky“ ukrajinským Židům.

Foxman a řada zpravodajských agentur označují za zvlášť znepokojivé postoje některých skupin a jednotlivců ve volné koalici nacionalistů a zejména potom stranu Svoboda. Protože řada těchto jednotlivců a skupin (stejně jako jejich postoje k Židům, multikulturalismu a Západu) jsou pravděpodobně neznámé širšímu západnímu publiku, doufám, že tento článek poskytne historický přehled a analýzu některých trendů ukrajinského národního hnutí. Věřím, že tak přispěji k lepšímu pochopení událostí na Ukrajině z pohledu západního bílého nacionalismu (K pojmu „bělošský nacionalismus“ viz poznámka č. 1 v článku Grega Johnsona „O ukrajinské krizi“ – pozn. DP).

Ukrajinský nacionalismus musel vždy bojovat o své místo na slunci. Území Ukrajiny bylo terčem mnoha polských, tureckých, kozáckých a ruských tažení a invazí přinejmenším od 17. století a ve století 18. bylo rozděleno mezi Ruskou říši a Rakousko. Dokonce i v současnosti odborníci jako například Andreas Umland a Anton Šechovcov poznamenávají že „současná západní Ukrajina náleží více do střední než východní Evropy a v některých ohledech je podobnější baltským zemím než ostatním postsovětským republikám“. 1]

Continue Reading

V Německu došlo k dramatickému nárůstu počtu znásilnění, ve kterých v míře větší než malé figurují jako pachatelé takzvaní migranti. Nedávno znásilnili tři Turci šestnáctiletou německou dívku tak brutálně, že na následky útoku téměř zemřela. Musela jí být zavedena kolostomie a do konce života nebude schopná mít děti. Podle společného prohlášení policejního ředitelství a státního zastupitelství v německém městě Mohuč (Mainz) byl tento nepředstavitelně krutý zločin spáchán na bezbranné dívce dne 15. února 2012.

Tento bestiální barbarský útok se odehrál v parkovacích garážích ve Wormsu, kde byla dívka opakovaně znásilněna, bita a mučena. To však jejím mučitelům nestačilo. Znásilnili dívku láhví, poté rozbili hrdlo láhve a tento akt zopakovali. Přitom jí poranili střeva a rozřízli dělohu. Nahá, v bezvědomí a hrůzně zmrzačená byla nalezena na místě činu. Po okamžité operaci strávila následující dny na hranici života a smrti, nakonec však útok přežila.

Následky jsou hrozivé. Kvůli nezměnitelnému znetvoření střev jí musela být zavedena trvalá kolostomie. Genitální oblast je rovněž trvale poškozena. Dívka nebude nikdy schopna vést normální život, založit rodinu a mít děti. Bude potřebovat neustálou emoční a psychologickou péči. Její rodina ji bude muset být neustále nablízku, dávat jí najevo, že je nepostradatelná a že má stále někoho, kdo ji bude vždy milovat, protože riziko sebevraždy je obrovské. V podobných případech se totiž oběti znásilnění často pokouší o sebevraždu a z toho důvodu musí být hospitalizovány v psychiatrické léčebně.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Autor: Anthony Hilton

„Rozprava o rase“ je nový film Craiga Bodekera a týká se těch směšných a zákeřných fabulací o problémech „rasy“ a „rasismu“, které se staly standardní součástí západní ideologie. Tento film, dostupný na DVD, kterého si všiml Gregem Johnson, dopisovatel magazínu The Occidental Quarterly a je dobrou odpovědi na nápor politické korektnosti. Kéž bych býval tento film dostal do ruky před ukončením své pedagogické činnosti (mám na mysli především kurzy týkající se etnických problémů), je to vynikající nástroj pro osvětlení některých omylů současného převládajícího úzu o rasismu a rasách a také dílo, kombinující moderní vědecký přístup a selský rozum.

Jako samostatný vzdělávací nástroj však film může být problematický a já zde musím potvrdit, co nedávno napsal Edmund Connelly na stránkách The Occidental Observer.

Continue Reading