Délský potápěč

Alexandr Dugin

Autor: Alexandr Dugin

Jeden z nejvýznamnějších současných ruských filozofů a politologů dneška představil 4.  března 2021 v ruských médiích v pořadu Царьград. Главное (Carygrad. Glavnoje) text, který je fakticky manifestem, s názvem „Velké probuzení.“ Tento manifest během dne prakticky proletěl celou Evropou, věnoval se mu např. i italský tisk. Jedná se o definici a výzvu k Velkému probuzení jako globální protiváze již započatého pokusu o tzv. Velký reset. Hlavní teze Duginova manifestu uvádím níže.

Manifest začíná analýzou „Pěti bodů prince Charlese“ a koncepce „Velkého resetu“. O jaký „Reset“ jde?

Continue Reading

Biden a Porošenko – svůj k svému

Autor: The Saker

Začněme tím základním:

Pokud jde o zasetí – a zisk – z nejednoty, Erdoganovo Turecko je docela eso

Autor: Pepe Escobar

Podle krásně pojmenovaného Zákona o boji proti americkým protivníkům prostřednictvím sankcí (CAATSA) Trumpova administrativa podle očekávání zavedla sankce proti Ankaře za to, že se odvážila zakoupit ruské protiraketové obranné systémy země-vzduch S-400. Sankce se zaměřily na tureckou státní agenturu SSB, která rozhoduje o nákupech pro armádu.

Odpověď tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusoglua byla rychlá: Ankara neustoupí – a tak rozvažuje nad tím, jak zareagovat.

Continue Reading

Richard Nixon kdysi doporučil „počítat své přátele, když vám je nejhůř“

Autor: Patrick J. Buchanan

Donald Trump klopýtnul a padl – a establishment si nenechá ujít tuto poslední možnost zadupat jej i s jeho hnutím.

Continue Reading

Levice rychle zapomněla na nekonečné epizody levicového násilí, včetně nepokojů v hlavním městě před, během i po Trumpově inauguraci

Autor: Kevin MacDonald

Nejprve to očividné: násilí a ničení majetku v průběhu léta levičáky – které ostatně třeba v Portlandu dodnes neskončilo – politici tolerovali a většina médií ignorovala, jen aby teď ronili krokodýlí slzy nad vpádem na washingtonský Kapitol: Povstání! Vzpoura! Jak rychle zapomněli na nekonečné epizody levicového násilí, včetně nepokojů v hlavním městě před, během i po Trumpově inauguraci. Zkuste si na moment představit násilnosti, které by vypukly v případě Trumpova vítězství. Události na Kapitolu by oproti tomu vypadaly jako nevinná dětská hra – a média s levicí by nepochybně unisono psala o „převážně poklidných“ protestech.

Continue Reading

Rudá hvězda nad Hollywoodem: Dlouholetý románek filmové kolonie s levicí

Autor: Virgil Hicks

Rudá hvězda nad Hollywoodem
Ronald Radosh a Allis Radoshová
San Francisco, CA: Encounter, 2005

Nejnovější (esej vznikla v roce 2006 – pozn. překl.) hollywoodský počin George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí zobrazuje období, kdy – alespoň podle obecného přesvědčení – skupina reakcionářských politiků spustila zběsilou kampaň proti Američanům podezřelým ze sympatií ke komunismu, jejíž hlavní záběr směřoval proti Hollywoodu. Příběh hollywoodské „černé listiny“ se podle autora tří knih o vině amerických komunistů Ronalda Radoshe a jeho ženy Allis, stal bezmála „hollywoodským subžánrem“. Jakkoliv totiž hollywoodští scénáristé a režiséři velice rádi označují své počiny za „smělé a průkopnické“, manželé Radoshovi ukazují, o jak běžné téma se ve skutečnosti jedná, když píší, že „filmové odvětví znovu a znovu vykresluje tuto éru stejným obecně přijímaným způsobem: jako černobílou moralitku nevinných rudých hrdinů a odpudivých zloduchů z Kongresu“. Romance Barbary Streisandové a Roberta Redforda z roku 1973 Takoví jsme byli se tak například točí kolem radikální činnosti ženské hrdinky a nekomunistického smýšlení jejího přítele. Ve filmu z roku 1977 Julia hraje Jane Fondová hollywoodskou radikálku Lillian Hellmanovou a ve snímku z počátku 90. let Předem vinni ztvárnil Robert De Niro fiktivního režiséra, složeninu z několika skutečných postav, který odvážně odolává tlaku vypovídat před Sněmovním výborem pro neamerickou činnost (House Committee on Un-American Activities /HUAC/). Od té doby nás tvůrci oblažují tvorbou s touto tematikou s ještě větší intenzitou.

Continue Reading

Americká Pravda: Atentáty Mosadu – vražda JFK i útoky z 11. září? (ilustrační foto: letecký záběr z pohřbu Kásima Sulejmáního v íránském městě Kermán)

Autor: Ron Unz

Od Vestfálského míru k zákonu džungle

Američany provedený atentát na íránského generála Kásima Sulejmáního z 2. ledna 2020 byl událostí zásadního dějinného významu.

Generál Sulejmání byl nejvýznamnějším vojenským činitelem své osmdesátimilionové vlasti, který se díky své třicetileté legendární armádní kariéře těšil všeobecnému obdivu a lásce. Většina analytiků ho označovala za nejvlivnějšího muže v Íránu hned po nejvyšším vůdci země pokročilého věku, ajatolláhovi Alím Chameneím. Dokonce prosakovaly zprávy, že řada vysoce postavených lidí Sulejmáního přesvědčovala, aby se ve volbách plánovaných na rok 2021 ucházel o prezidentský úřad.

Velmi nezvyklé byly také okolnosti jeho smrti v období míru. Jeho vozidlo sežehla na popel střela z amerického dronu Reaper poblíž bagdádského mezinárodního letiště jen několik chvil poté, co Sulejmání do Iráku přiletěl běžným linkovým spojem, aby se zúčastnil mírových jednání, navržených americkou vládou.

Naše mainstreamová média význam náhlého, nečekaného zabití takto vysoce postaveného politika a vojenského velitele nijak nepodcenila a věnovala mu značnou pozornost. Hned následujícího dne byla titulní strana New York Times věnována skoro výlučně atentátu a jeho důsledkům, stejně jako několik dalších stran novinového vydání. Významnější americké celostátní listy pak v následujícím týdnu vyčlenily celé záležitosti více než třetinu svého obsahu.

Ani takto velkorysé pokrytí týmy zkušených novinářů ale jako by nedokázalo zasadit incident a jeho důsledky do adekvátního kontextu. V roce 2019 Trumpova vláda prohlásila Íránské revoluční gardy za „teroristickou organizaci“, čímž si vysloužila všeobecnou kritiku a dokonce posměch expertů na mezinárodní bezpečnost, zhrozených označením vlivné složky íránských ozbrojených sil za „teroristy“. Generál Sulejmání byl nejvyšším velitelem Gard, což podle všeho posloužilo jako legální zástěrka jeho vraždy všem na očích – během diplomatické mírové mise.

Continue Reading

Místo útoku nedaleko Teheránu

Autor: Eric Striker

Uznávaný profesor fyziky na teheránské univerzitě Imáma Husajna byl zabit v léčce nastražené gangstery s rozkazy z Washingtonu a Tel Avivu.

Mohsen Fachrízádeh je už šestým íránským vědcem zavražděným izraelskými státními složkami. Fachrízádeh se na seznamu cílů ocitl nejpozději v roce 2018, kdy ho při své powerpointové prezentaci Benjamin Netanjahu označil za čelního experta íránského jaderného programu.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) se nedávno nechala slyšet, že pro existenci íránského programu výroby atomových zbraní je k dispozici asi tolik důkazů jako pro arzenál zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna nebo Asadovy plynové útoky. To ovšem Židy po celém světě, včetně Netanjahua samotného, příliš nezajímá.

Continue Reading

Co teď a co potom?

Autor: James Allsup

Výsledky amerických prezidentských voleb lze chápat zrcadlový obraz nechvalně proslulého hodnocení voleb 2016 z úst (černošského komentátora CNN – pozn. DP) Vana Jonese, který mluvil o „trucovité bělošské reakci“ („whitelash“). Po letech studia bělošských Američanů (a odzkoušení poznatků na Maďarech) Arthur Finkelstein (vysoce vlivný (((americký))) politický konzultant, některými označovaný za jednoho z otců konceptu moderního „pravicového populismu“ – pozn. DP) a Donald Trump v roce 2016 dospěli ke správnému závěru, že apel na dlouhodobě přehlížené „zapomenuté“ (čti: bělošské) Američany znamená cestu k vítězství.

Po celé čtyři roky v úřadě až do voleb však Donald Trump tyto bílé voliče z pracujících vrstev, kteří ho vynesli do Bílého domu, okázale přehlížel. Zdá se ale, že při lámání chleba ho toto rozhodnutí stálo šance na znovuzvolení.

Continue Reading

Henry Ford (foto z roku 1919)

Autor: Ron Unz

Úvodní část si můžete přečíst zde.

Byť se mi nakonec povedlo prokousat všemi čtyřmi svazky Mezinárodního Žida, nekonečný příval popisu židovských pletich a prohřešků začal být po jisté době únavný, tím spíš když mnohé z uváděných příkladů mohly působit jako zásadní mezníky v roce 1920 nebo 1921, dnes jsou však v podstatě nadobro zapomenuty. Většinu obsahu tak lze charakterizovat jako sbírku dosti monotónních stížností na židovské protiprávní jednání, skandály a skupinovou sebestřednost, tedy poměrně všední záležitosti, jaké bychom za běžných okolností na stránkách obyčejných novin a časopisů, tím spíše bulvárnějšího ražení, právem očekávali.

Těžko však toto úzké zaměření klást autorům za vinu. Opakovaně totiž zdůrazňovali, že kvůli ochromujícímu strachu z židovských aktivistů a vlivu se skoro všechna běžná americká média jakékoliv debatě o těchto poměrně důležitých záležitostech vyhýbají. A protože tato nová publikace vznikla primárně s cílem tuto mezeru vyplnit, její obsah se logicky musel točit právě kolem židovských témat. Autoři článků si kladli za cíl postupně rozšiřovat mantinely přípustné veřejné debaty, a tak časem dotlačit i další periodika k otevřeným diskusím o židovských nepravostech. Když tedy uznávané a čtené časopisy jako The Atlantic Monthly či Century Magazine skutečně začaly otiskovat články v tomto duchu, bylo to označeno za velký úspěch.

Continue Reading

Proto se musím demokratů ptát: jste si jistí, že opravdu chcete banánovou republiku?

Autor: Greg Johnson

Letošní americké prezidentské klání se odehrává mezi Republikánskou stranou a Stranou banánové republiky, v minulosti známé jako Demokratická strana. Zatímco píši tyto řádky, demokraté se pokoušejí zničit americkou demokracii, protože mají pocit, že je americký lid znovu zklamal. Donald Trump je právoplatným vítězem voleb, a pokud nakonec více hlasů získá Biden, bude to díky podvodu. Trump by v žádném případě neměl uznat porážku, dokud nevyčerpá všechny možné prostředky, jak tomu zabránit.

Pojďme se podívat, jak se demokraté snaží americkou demokracii zlikvidovat.

Zaprvé – jediným způsobem, jak zajistit integritu seznamů voličů i tajné volební právo je, aby se registrovaní voliči osobně (aby dokázali, že v seznamech nezůstávají zemřelí) a s platným průkazem totožnosti (a tak dokázali, že jsou tím, za koho se označují) dostavili do volební místnosti a zde obdrželi hlasovací lístek. Aby zůstala jejich volba tajná, musejí být všechny lístky totožné, bez např. očíslování, které by mohlo spojit určitý lístek s určitým voličem.

Demokraté narušují tento proces dvojím způsobem.

Continue Reading

Byla jednou jedna Amerika: K otázce Jihu a jižanství

V návaznosti na naše nedávné dva články, „Abychom vlekli člun lichvářů“ a „Fašistou se člověk nestává…“, pojednávajících o „Spartě a jižanech“, jak nám je v knize Sparte e les Sudistes vyložil Maurice Bardèche, zveřejňujeme ještě ukázky z románu Walkera Percyho Věčný divák. Dokonale totiž rozvádí a konkretizuje Bardècheovo: „Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“ Což u nás, kde představa o jižanství zůstává zúžená na buranské rednecks kleštící nevinné černochy a vraždící mírumilovné (ač sjeté) hippies, zní – jak nám i potvrdila jedna čtenářská reakce – naprosto pochybně, nepatřičně, zkrátka neuvěřitelně. Nuže, takto v padesátých letech minulého století líčí své (původní) jižanské prostředí „stará aristokratka“, tetinka hlavního hrdiny románu, onoho „věčného diváka“, a zároveň je vymezuje vůči (moderní) americké prostřednosti téhož období:

Continue Reading

Stane se DARPA naší spásou v boji proti Covid-19?

Autorka: Whitney Webb

První část zde.

„Lidské bioreaktory“, „nanoterapeutika“ a genové vakcíny sponzorované agenturou DARPA

Jak jsme ukázali výše, DARPA s oblibou své kontroverzní vyvíjené technologie prezentuje jako snahu motivovanou pokrokem v medicíně a zdravotní péči. Kromě už nastíněných technologií tak velká část činnosti DARPA už delší čas blízce souvisí s péčí o zdraví, zejména vakcínami.

Continue Reading

DARPA – vítejte v krásném novém světě

Autorka: Whitney Webb

Technologie vyvinuté kontroverzní agenturou amerického ministerstva obrany DARPA nabraly díky současné koronavirové krizi čerstvý vítr do plachet. Jen málo pozornosti je však věnováno postranním motivům organizace pro vývoj uvedených technologií, jejich potenciálnímu vojenskému využití i nezamýšleným důsledkům.

V lednu, dlouho předtím, než měla koronavirová krize vyústit v uzavření společnosti, karantény i ekonomický úpadek v USA i jinde ve světě, americké zpravodajské společenství ve spolupráci s Pentagonem a Národní bezpečnostní radou (National Security Council, NSC) vytvořilo dodnes utajené plány pro reakci proti bezprostředně hrozící pandemii. Později se objevila nařčení, že rozvědky civilní i vojenské o vysoce pravděpodobné pandemii v USA věděly už loni v listopadu a dost možná ještě dříve.

Díky této předběžné informaci a mnoha simulacím, kterých bylo v USA během posledního roku podniknuto pro scénář globální virové pandemie přinejmenším šest různého rozsahu, se tedy vnucuje otázka: Proč vláda nejednala, ani se nepřipravila, jestliže jak možnost globální pandemie i nedostatky v reakci na ni byly předem známy? Jakkoliv se mainstreamová média povětšinou spokojila s vysvětleními z kategorie „neschopnost“, je jistě na místě zabývat se možností, že krize dostala ke svému rozvoji prostor záměrně.

Continue Reading

Příslušníci Michiganské milice při protestu před Kapitolem v hlavním městě Michiganu Lansingu (duben 2020)

Autor: Dave Hoffman

Demokracie je svým způsobem občanská válka. Každé dva až čtyři, nebo dokonce šest až osm let, se jednotlivé frakce národa utkávají o kontrolu nad jeho mocenskými pákami. Namísto výbušnin a kulek vychází impuls k této změně v čele společnosti z lidských srdcí a mozků. Podle mínění každého jednoho z nás o demokracii tento systém ústí buď v poklidné, nekrvavé výměny ve vedení – nebo naopak nutnost snášet neuralgický konflikt, který je negativním doprovodným jevem všech demokratických zřízení.

Alespoň prozatím se tato občanská válka omezovala na volební hlasy a slogany, ale s narůstajícím napětím v západních společnostech dochází k prvním obětem na životech: pět policistů zemřelo před dvěma týdny (článek pochází ze srpna 2016 – pozn. DP) v Dallasu, trojice dalších v Baton Rouge. Násilné akty se podobají roznětkám řady historických revolucí a občanských válek. K jejich rozpoutaní docela dobře postačí i hrstka bojovníků a mrtvých.

Už delší dobu pozorujeme temné náznaky, v poslední době jako by se však s vyhroceným předvolebním obdobím situace dále eskalovala. Co se tedy stane v příštích týdnech a měsících? A k čemu dojde ve volební den?

Continue Reading

Kamarádi do deště

Dokončení zde.

Autor: Ron Unz

Přestože jsem se odjakživa živě zajímal o historii, až příliš naivně jsem věřil všemu, co stálo v mých učebnicích, a proto jsem považoval studium amerických dějin za beznadějně nudné a tak nějak mdlé.

Naopak obzvlášť fascinující mi vždy přišly dějiny Číny, nejlidnatější země světa a sídla nejstarší nepřetržitě existující civilizace: spletenec moderních revolučních nepokojů, náhlé znovuotevření Západu za prezidenta Nixona i následné Teng Siao-pchingovy hospodářské reformy, jež začaly napravovat desetiletí maoistického ekonomického strádání.

V roce 1978 jsem se na UCLA zapsal na seminář o politické ekonomii venkovské Číny a během následujícího semestru k tématu přečetl asi tři nebo čtyři desítky knížek. Zásadní dílo E. O. Wilsona Sociobiology: The New Synthesis vyšlo jen několik let předtím a po dekádách tvrdého politického tlaku vdechlo do oboru závan svěžího vzduchu. S přihlédnutím k Wilsonovým myšlenkám mi nemohly ujít očividné závěry z přečteného: Číňané mi vždy přišli jako vysoce inteligentní národ a tradiční rolnická ekonomika vesnické Číny vyvíjela nanejvýš intenzivní sociálně-darwinovský selektivní tlak, který tyto kognitivní kvality velice elegantně vysvětluje. O pár let později jsem tuto svou teorii „hodil na papír“ – s Wilsonem jako vedoucím práce a o několik desítek let ji oprášil a vydal jako analýzu pod názvem How Social Darwinism Made Modern China (Jak sociální darwinismus stvořil moderní Čínu).

Continue Reading

Duginova Amerika (doprovodná ilustrace: propagandistický plakát – rovněž známý ve verzi „Liberators“ – norského výtvarníka Haralda Damsletha)

Autor: Matt Parrott

Alexandr Dugin je populární, dobře postavený a akademicky uznávaný profesor na Moskevské státní univerzitě (recenze pochází z roku 2012, o dva roky později Dugin díky mediální kampani o místo vedoucího Katedry sociologie mezinárodních vztahů přišel – pozn. DP). Na rozdíl od svých severoamerických a západoevropských protějšků nejsou jeho myšlenky ruskými mainstreamovými médii cenzurovány a víceméně se těší přízni Putinovy vlády. Je nepochybně nejvýznamnějším myslitelem nové pravice v Rusku a domácí vliv spolu s ambiciózními snahami o budování mezinárodních partnerství a vztahů z něj učinily pravděpodobně nejvýznamnějšího myslitele nové pravice na světě.

Jeho nedávno napsaná a přeložená kniha Čtvrtá politická teorie je zásadním milníkem v globálním vývoji ideové školy nové pravice. Snaží se v ní hovořit k opravdu celosvětovému publiku, ačkoli jeho provinční předpojatost a perspektiva pravidelně od tohoto cíle odvádějí pozornost. Pokouší se zde překročit rámec moderních liberálních paradigmat a hodnot, ale přítomen je i kus autocenzury, vychytralosti, Realpolitik, odbočování od tématu atd.

Continue Reading

Myslíme to upřímně

Autorka: Whitney Webbová

Jeden z největších private equity fondů na Wall Street, společnost Blackstone Group, podniká řadu kroků, které si většina analytiků nedokáže příliš dobře vysvětlit. Zatím posledním z nich bylo zlanaření Davida Urbana, washingtonského lobbisty s těsnými vazbami na Trumpovu vládu, do svého týmu.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Velký prostor a Reich ve Schmittově chápání

Schmitt napsal své dílo v předvečer druhé světové války, kdy se pokoušel porozumět obrazu, který měl před sebou. Snažil se pragmaticky opodstatnit zahraniční politiku nacistického Německa. Chtěl pochopit politický obraz zahraniční politiky v teoretické rovině. Schmitt vyřešil oba tyto problémy v textu, jímž se zabýváme.

V Monroeově doktríně rozlišil dva vzdálené obsahy, které vzájemně postavil do kontrastu (tj. původní, pojící se na konkrétní velký prostor, a deformovaný, ideologicko-imperialistický versailleský typ). Kromě toho na původní verzi Monroeovy doktríny aplikoval vědecké pojmy „velký prostor“ a „řád velkých prostorů“, na jejichž základě navrhl vystavět systém mezinárodního práva.

Podtrhl, že v konceptu „velkého prostoru“ ani jedno ze slov vytvářejících tento pojem nemá kvantitativní (přírodovědecký) obsah – jejich obsah je kvalitativní, dějinný, a chcete-li, posvátný. „Velký“ odkazuje nejen na fyzický rozměr, ale i na úroveň vnitřní organizace, konsolidace, na usměrnění integrace expanze do sociálně-kulturní, civilizační, strategické a politické jednoty. Toto je význam, v němž uplatňujeme rozměr „velikosti“ velkých prostorů. Rozměr „prostoru“ je rovněž chápán nikoli jako abstraktní fyzická kategorie, nýbrž jako konkrétní krajinný útvar – lesy, pole, hory, řeky, pláně, pahorky – formující prostředí bytí národů a ras. Koncept velkého prostoru se v tomto smyslu přímo přibližuje pojmu „říše“ (německé das Reich znamená doslova „říše“, „císařství“, „carství“).

Continue Reading

Žijeme ve světě, kde pasivní a tvárná masa nabyla přednost před jednotlivcem a společenstvím. Beatlemánie sice nebyla spouštěčem tohoto vývoje, ale svým způsobem jej předznamenala.

Autor: Joseph Sobran

Nedávno jsem se odvážil lehce zkritizovat Beatles – a bylo to, jako bych kopl do vosího hnízda. Záplava rozzlobených čtenářů mi okamžitě začala spílat do „ignorantů“, „surovců“ a všemožných dalších přívlastků, které zcela záměrně přehlížely mé lepší vlastnosti. Předtím jsem netušil zhola o nic existenci Beatles-Tálibánu, pro který jsem se stal nevěřícím a jen tak tak jsem uniknul jeho fatvě.

Continue Reading