Délský potápěč

…nad koncem tištěných Lidovek

Image 1 of 5

Autor: Karel Veliký

U vzniku Lidových novin, které prý „znamenaly zásadní zvrat v české žurnalistice“ (viz Wikipedie) stál roku 1893 advokát židovského původu Adolf Stránský. Původní rodinné příjmení se neuvádí, ale „ti, kdo si mění jména“ volili, jak známo, často právě ta co možná nejčeštější, např. Luboš Dobrovský býval Hamerschlag, Bencion Bať se stal Stanislavem Budínem atd. Mívali-li i dva posledně jmenovaní nemalý vliv na tvorbu tzv. veřejného mínění (jen jejich stručné životopisy stojí opravdu za přečtení, včetně osudů potomků a příbuzných!), pak Adolf Stránský a jeho syn Jaroslav zcela zásadní, jak koneckonců dokládá i zde citovaná „otevřená encyklopedie“ (otevřená jak pro koho, že?). Nepřeháníme příliš, řekneme-li, že to právě oni podle vlastního zájmu a měřítka mezi Čechy a Moravany prosadili novou, dodnes povšechně uznávanou stratifikaci české společnosti na vrstvu lepší, vzdělanou, slušnou a inteligentní (vzorně buržoazní, zato vždy s nějakou tou bolševnickou ratolestí), totiž filosemitskou, a na n e k u l t u r n í antisemitskou luzu, hloupou, zakomplexovanou, deprivovanou, neschopnou, nenávistnou, záštiplnou, patologickou ssedlinu – za ta desetiletí je těch jako-odborných i neskrývaně pohrdlivých adjektiv ještě mnohem víc.

Continue Reading

Petr Drulák – Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?

Autor: Petr Drulák

Poznámka redakce DP: Esej Petra Druláka původně vyšla na stránkách Deníku Referendum 7. prosince 2014. Vzhledem k autorově participaci na zítřejší přednášce Alaina de Benoista Konec liberalismu v rámci diskusního fóra Melting Pot bude zajímavé seznámit se i s jeho přístupem k problematice lidských práv.

***

Petr Drulák sám aktuálně českou zahraniční politiku tvoří a pracuje na její nové koncepci. Jeho příspěvkem do debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky tak budiž starší text, jenž přibližuje myšlenková východiska, která dnes autor promítá do konkrétních politik.

Lidská práva tradičně patřila k výrazným tématům československé a české zahraniční politiky po roce 1989. Podpora lidských práv patří k velkým politickým myšlenkám, které dokáží propojit základní principiální stanovisko s hmatatelnými praktickými přínosy. Jinými slovy, podporovat lidská práva je správné i užitečné.

Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Bída těch druhých je bude vždy ohrožovat. Je proto škoda, že naše zahraniční politika brala lidská práva tak často za špatný konec.

Continue Reading

Pravda a lež – realistické varianty havlovského axiomu

Autor: Václav Jan

Jsou slogany pro lidi a pak jsou nepsaná pravidla, jejichž prostřednictvím je realizována moc.

Jako oficiózní moralistní maxima platí heslo, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Ve skutečnosti je tvrdě vynucován všeobecný respekt k postulátu, který může být formulován třeba takto: „Ve jménu lásky může zvítězit i správná lež nad nesprávnou pravdou, pokud by tato mohla být spojencem nenávisti“. Toto pravidlo není nikde tesáno do kamene, ovšem o to neodbytněji je přítomno v každém detailu společenského diskurzu.

Samozřejmě – co je v dané rovnici láska a co je nenávist, to určují majitelé normotvorných vlivových nástrojů podle svých představ, potřeb a záměrů.

Continue Reading

Lévy a Babiš. Kdo přijal v „neosobní kanceláři“ koho?

Radim Lhoták se zamýšlí nad příkladnou slepotou, s níž se česká oficiální média rozplývala nad chytráctvím levicového globalisty Bernarda-Henri Lévyho a přitakávala jeho pejorativním odsudkům Andreje Babiše.

Autor: Radim Lhoták

Nejpomatenější věta, jakou jsem v poslední době zaznamenal na českých zpravodajských portálech, vyšla z úst Bernarda-Henri Lévyho a zněla: „Česká republika, tak jak ji mám rád, jak ji vidím v představách, má dva duchovní otce – Václava Havla a Milana Kunderu.“

Jedno je jisté, Bernard-Henri Lévy získal veřejné ocenění „přední francouzský spisovatel a filosof“ jenom proto, že se stal dobře placenou hlásnou troubou globalistů usilujících o nový světový řád, jehož podstatou je odlidštění člověka, morální relativizace a ne-řád ve formě liberální svobody být kýmkoli a nikým zároveň. Tato svoboda není rozlišitelná od anarchie, s níž se na výsluní dostávají osobnosti typu Lévyho, které mají v povaze sebestřednost, narcisismus a svévoli, nebo také potřebu „zajímavého života“ a být za každou cenu vidět, protože jinak by měli pocit hluboké prázdnoty. To jsou přesně vlastnosti lidí, v jejichž jádru bychom marně hledali něco duchovního, neboť vpravdě duchovní člověk nemusí vyčnívat a nepotřebuje být obdivován.

Continue Reading

Autor: E.X.

Úvod:

V dalším díle našeho seriálu máme možnost poprvé a doufám, že naposled nahlédnout do perzekucí v akademické sféře, kdy člověk přihlášením se k vlastenectví a tradičním hodnotám a tím nemyslím falešný konzervatismus, jako ho představuje například TOP09 (v USA termín cuckservative), může zažít vyhazov z vysoké školy, konec přístupu do medií, blokaci svých internetových článků, bránění distribuce své knihy a její prezentace a celkovou společenskou ostrakizaci. Disidentem současnosti může být tedy i akademik bez vzetí do vazby či rovnou vsazení do vězení. Petr Hampl je toho důkazem, více již v následujícím rozhovoru.

S kontroverzním sociologem tedy (nejen) o humoru, nové knize, islámu, disidentství, rasismu, kapitalismu, nové pravici, vyprázdněností slov a budoucnosti.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

/ se stálým zřetelem k sovětské okupaci Československa v roce 1968

Autor: Petr Steiner

Při letmém pohledu na titulní stránku svých oblíbených novin 21. srpna 1968 běžný čtenář sovětské Pravdy patrně přeskočil tak důvěrně mu známé heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v hlavičce listu. Ale zpráva, která znenadání přidala tomuto heslu na žhavé aktuálnosti, mu rozhodně uniknout nemohla: „TASS je zplnomocněn prohlásit,“ sdělovalo oficiální komuniké typicky sovětským newspeakem, „že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a další spojenecké vlády s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci našemu bratrskému lidu Československa, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost byla vznesena, protože existující socialistický řád a ústavou dané právní uspořádání v Československu jsou ohroženy kontrarevolučními silami, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu.“ Dovolávaje se „práva vlád na individuální a kolektivní sebeobranu“ a na „konkrétní zájem našich zemí na zabezpečování míru v Evropě proti silám militarismu, agrese a revanšismu, které nejednou zavlekly evropské národy do války“, nemohl soudruh Brežněv než neoslyšet upřímně míněnou prosbu „zdravého jádra KSČ“ a neposkytnout kýženou „bratrskou pomoc“. Do Prahy bylo vysláno půl miliónu vojáků Varšavské smlouvy s úkolem svrhnout československou vládu a nastolit místo ní takovou, jež by byla blíže sovětským představám o socialistickém zřízení. 1]

Continue Reading

„Já sem se těšil na tu medaili, daj-li mně ji, anebo nedaj-li…“

Autor: Croix

Dočetl jsem se v těchto dnech, že některé veřejně známé osoby, které jsou ve sporu s prezidentem republiky Milošem Zemanem, se rozhodly uspořádat separátní oslavu státního svátku 28. října. Jde například o Tomáše Halíka, Petra Gazdíka, Petra Pitharta, Michala Horáčka, Daniela Hermana. Většinou se jedná o lidi, kteří jsou známi jako součást tzv. pražské kavárny, horlivé až přehnané stoupence odkazu Václava Havla, někteří z nich jsou nad rámec tradiční české a československé suverénní politiky také přátelé sudetoněmeckého landsmanšaftu (zejména Herman, jak je veřejně známo). Nakolik je tento landsmanšaft přítelem naopak československé či české státnosti a suverenity, o tom bychom mohli otevřít celou nekonečnou diskuzi.

Dobráci jsou tedy ve sporu s momentálním prezidentem republiky Milošem Zemanem, a proto se odmítají účastnit oficiálních „hradních“ oslav. Nemusíte s Milošem Zemanem souhlasit ve všem, taky s ním ve všem zdaleka nesouhlasím. I když mě v některých směrech naopak příjemně překvapil, takže ho dnes hodnotím jako nejvhodnějšího prezidenta pro tuto dobu ze známých kandidátů první přímé volby hlavy státu. Můžeme dokonce s Milošem Zemanem nesouhlasit ve většině věcí, nebo zcela nesouhlasit. Přesto je oficiální ústavní hlavou státu volenou přímo voliči, vyjadřuje vůli většiny (voličského) lidu. I kdyby vzešel z voleb v parlamentních komorách, byl by stejně tak oficiálních a ústavním prezidentem, oficiálním představitelem státu. Státu a jeho kontinuity historické i politické. Kontinuity nejenom stávajícího státu jménem Česká republika, ale celé české státnosti počínající svými kořeny již před 10. stoletím v raném středověku, jíž je Česká republika pouze poslední formou, nebo nejnovější kapitolou, chcete-li.

Continue Reading

„Zpochybňovat Izrael je nepřípustné…“ Václav Havel

Autor: Kerry Bolton

„Vnitřní nepřítel je mnohem nebezpečnější než vnější – přestože se zdá být jedním z nás, představuje cizorodý prvek. Lze rozlišit dva hlavní aspekty jeho nebezpečnosti: zaprvé jeho činnost samotnou, zadruhé pak jeho užitečnost vnějšímu nepříteli… Poválečná americká okupace a vyplenění Evropy se mohla uskutečnit jen díky spolupráci michelovské vrstvy, 1] která se napříč Evropou nabídla nepříteli k vytvoření a obsazení postů ve vazalských vládách a churchillovských režimech. V tomto mezičase mezi Druhou a Třetí světovou válkou 2] roste Michel coby americký agent v nebezpečnosti výše, než by to kdy mohl dokázat sám o sobě. Tak se situace vykrystalizovala následkem dějinného vývoje, který od 19. století pro něj učinil celý jeho světonázor v podstatě k ničemu, dokonce i pro účely sabotáže, zatímco pro Američany zůstává užitečným nástrojem k ovládání Evropy. Tak nemoc kultury, šířená kulturou retardace zůstává přítomna v evropském organismu jedině následkem americké okupace“ – Francis Parker Yockey 3]

Václav Havel, poslední československý a první český prezident, zemřel 11. prosince 2011. Chvalořeči, snášející se na jeho osobu, nám nabízí vynikající příkladovou studii role „vnitřního nepřítele“ v procesech kulturní patologie. V Havlově osobě před sebou máme zvláště pokleslý exemplář michelovského prvku, usilující o duchovní, politické, kulturní a ekonomické podmanění organismu západní kultury silami kulturního parasitismu, perverze a zaostalosti. Kulturní patologové by Havla skutečně mohli zařadit do kategorie genus michelus, spolu s jeho současníky Borisem Jelcinem, Lechem Wałęsou a Michailem Gorbačovem.

Nejnápadnějším symptomem příslušnosti zdánlivě normálního člověka ke genus michelus je záplava poct a chvály, linoucí se z klaky mediálních osobností, politických a plutokratických představitelů a především samých orgánů prznitelů kultury (culture distorters – Yockeyho termín pro „nositele kulturní nákazy“ – pozn. red. DP). V tomto případě se Havlovi – stejně jako hojně oceňovanému Gorbačovovi 4] – dostává chvály především za roli, již sehrál při dekonstrukci sovětského bloku.

Pád Varšavské smlouvy svého času „pravice“ (od nacistů po konzervativce) přivítala a dodnes si jej připomíná coby „inspirující“ – což bohužel ponejvíce svědčí o intelektuální plochosti větší části „pravice“, která není schopná rozpoznat sovětský blok coby jedinou významnou konzervativní sílu ve světě a USA jako celosvětového zvěstovatele rozkladu. 5] Této americké úlohy si nebyl vědom jen Yockey, ale také – a to s velkým nadšením – trockisté, z nichž se mnozí posunuli do role jestřábů studené války 6] a neokonzervativních stratégů, jako mezi jinými Ralph Peters. 7]

Continue Reading