Délský potápěč

Daniel William Finkelstein, Baron Finkelstein, OBE, dokonale integrovaný příslušník vzorové menšiny.

Autor: Daniel Finkelstein

Někteří z mých nejlepších přátel jsou Židé. No dobře, většina mých nejlepších přátel jsou Židé. V poslední jsem trochu přemýšlel, proč tomu tak je.

Tento týden (v květnu 2018 – pozn. DP) se ve zprávách o svatbě bratra George Osbornea (přední britský konzervativní politik, bývalý ministr financí – pozn. DP) Thea objevila i zmínka o ortodoxním obřadu a Theově objevu, že jeho babička z matčiny strany byla Židovka. Jinými slovy jsou tedy podle halachy oba i s Georgem Židé.

Bylo to už podruhé, co se u někoho z velice úzkého kroužku mých blízkých nežidovských přátel ukázalo, že ve skutečnosti je židovského původu. Nejen, že jsem o tom při našem seznámení nevěděl já, stín tušení neměli ani oni sami.

Continue Reading

Jeremy Corbyn, co dělá špatně?

Autor: Jamie Rodney

Zatímco píši tyto řádky, neodbytně se mi vracejí myšlenky na mé vlastní, šestnáctileté já: naivního, optimistického teenagera, který právě vstoupil do Labouristické strany, skálopevně přesvědčený o tom, že Ed Miliband uzdraví churavějící zemi a že členství ve straně, která mu při tom bude pomáhat, je výsadou a současně také povinností. Časy se ale mění: po sérii labouristických antisemitských skandálů jsem ze strany vystoupil. Rád bych zde popsal důvody svého rozhodnutí.

Měl bych asi začít tím, že jsem Žid. Jako malý jsem měl za to, že to znamená příslušnost k judaistickému náboženství a zákaz jezení slaniny. Později jsem se ale dozvěděl, že ve skutečnosti sice smím pojídat slaninu, co hrdlo ráčí, mnozí mě ale také automaticky podezírají z podílu na kompromitačních kampaních levicových politiků, schvalování vraždění Palestinců a bůhví čeho ještě. Takže všechno má hádám svá pro i proti.

Continue Reading

Yossel „Joe“ Mashel Slovo po levici Nelsona Mandely

V roce 1963 zatkla jihoafrická policie při zátahu proti úkrytu elit Afrického národního kongresu v johannesburské čtvrti Rivonia šest Židů a sedm černochů. Nelson Mandela následně skončil na více než 25 let za mřížemi a v bělošském nacionalistickém tisku se objevily otázky, zda jsou Židé v Jižní Africe nešťastní. Židovské společenství ústy organizace Board of Deputies jednohlasně ujišťovalo o opaku přísliby, že jihoafričtí Židé jsou loajální patrioti. „Žádná část společenství nemůže ani by neměla mít povinnost přijímat zodpovědnost za činy hrstky“, hájil se výbor ve svém oficiálním komuniké.

Časem se samozřejmě z Mandely stal hrdina a ze skutků hrstky zdroj hrdosti všech jihoafrických Židů.

Continue Reading

Miki Zohar, poslanec izraelského Knesetu za stranu Likud: „Řeknu vám něco prostého. Židy neobelstíte a je jedno co píší média. Izraelská veřejnost je veřejnost, která náleží židovské rase, a celá židovská rasa je ten největší lidský kapitál, ten nejchytřejší, nejvíc chápající.“ (Zdroj: Times of Israel)

Autor: Vox Day

Rád bych vám názorně předvedl rizika věšení bulíků na nos někomu podstatně chytřejšímu než vy. Často slýcháváme, že Židé jsou nejchytřejší etnickou skupinou na světě. Tento mýtus židovské inteligence prý vysvětluje jejich stávající dominantní kulturní i socioekonomické postavení ve Spojených státech. Jádro tohoto argumentu však je prokazatelně nepravdivé a lze jej snadno a rozhodně vyvrátit.

Continue Reading

Kevin MacDonald vs. Jordan Peterson

Autor: Kevin MacDonald

Celebrita mezi současnými intelektuály Jordan Peterson zveřejnil na svém blogu příspěvek „K takzvané ‚židovské otázce‘“. Už samotné vnitřní uvozovky jasně naznačují, že pro něj nejde o otázku skutečnou, ale něco, čím by se mohli zabývat tak nanejvýš „reakcionářští konspirační teoretici“. Ve svém příspěvku odkazuje i na kritiku mé knihy (Kevin MacDonald, The Culture of Critique: An Evolutionary Analysis of Jewish Involvement in Twentieth-Century Intellectual and Political Movements. Praeger Publishers, 1998) z pera Nathana Cofnase. Odkazy na mé odpovědi nápadně chybí, což by mohlo o Petersonově intelektuální integritě leccos napovědět.

Continue Reading

Autor: David Yorkshire

Skutečná pravice odjakživa věřila v silné vůdce a schopnost, slovy Thomase Carlylea, „velkých mužů“ utvářet dějiny. Ve své sbírce přednášek Hrdinové: Úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách Carlyle popisuje šest hrdinských typů: hrdina jako božstvo, jako prorok, jako básník, hrdina knězem, jako učenec a jako král. Podobné uvažování se však neomezuje jen na pravici – své hrdiny má totiž i levice: revolucionáře a teoretiky.

Někdy v 60. letech 20. století se na scéně objevil nový druh hrdiny, nejprve na levici, ale dnes stále častěji i na pravici: hrdina jako aktivista. Aktivistou okamžiku, tím spíš s jeho nedávným zatčením a uvězněním, pak nepochybně je Tommy Robinson. Je ale skutečně hrdinou a bude formovat podobu dějin?

Jak vám jistě došlo z přiloženého obrázku, za hrdinu naší doby ho nepovažuji. Vlastně ani nevěřím, že by měl pevnou kontrolu nad většinou z toho, co říká. Od samotného začátku své aktivistické dráhy totiž Robinson udržuje pochybný vztah s organizovaným britským židovským společenstvím, což znamená povinné dodržování „stranické linie“ ohledně rozmanitosti a inkluze (viz ostatně fotku níže). Jakkoliv si jeho přímé pojmenování islámského problému a přímá konfrontace s muslimy zasluhuje obdiv a ukazuje nemalou dávku odvahy, důsledné oddělení celého problému od otázky rasy nebylo jen záměrnou, ale vědomě nepoctivou a politicky motivovanou volbou spojení se s židovskými zájmy.

Continue Reading

Autor: Rolf Peter Sieferle

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2, část 3).

Jak vlastně zní poučení z Osvětimi? Že člověk je schopen toho nejhoršího, dostane-li k tomu příležitost? Pokud někdo k tomuto poznání potřebuje Osvětim, ať ji k tomu využije. Nebo že lze v prostředí technologické moderny využít moderní techniku k masové vraždě? Pokud je tím někdo překvapen, ať mu tedy Osvětim poslouží jako memento. Nebo jím snad má být ohromný počet obětí, oněch neblahých šest milionů? Tedy jinými slovy něco pro Guinnesovu knihu světových rekordů? Ale pozor: rekordy jsou přece od toho, aby se překonávaly!

Continue Reading

Prezidenti Německa a Izraele Horst Köhler (vlevo) a Šimon Peres si připomněli památku obětí holokaustu v místě, odkud z Berlína za války vyjížděly vlaky s lidmi deportovanými do koncentračních táborů (26.1.2010) | foto: AP | zdroj: Idnes.cz

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2 a čtvrtá).

Autor: Rolf Peter Sieferle

Zkušenému televiznímu divákovi se v pravidelných intervalech nabízí příležitost sledovat následující představení: Spolkový prezident před shromážděnými poslanci přednese historické kázání, v němž vyvolá duchy nemrtvých a obřadně vyhlásí pravdu, již každý dávno zná a věří v ní. Jeho sametová, pečlivě volená slova mají kýžený efekt: vyvolat pocit kolektivní „afektovanosti“. Člověku je okamžitě jasné, že sleduje proklamaci mýtické pravdy. Ta probíhá ritualizovaně a nepředkládá žádné nové pravdy nebo prameny (její informační obsah se musí limitně blížit nule; cokoliv jiného by vyvolalo všeobecné pobouření), slouží totiž ke společné demonstraci oddanosti společenství věřících. Vyprávěný příběh je tak vždy nový i pravdivý; nemůže a nesmí být nikdy zapomenut, musí se vyprávět pořád znovu a znovu. Tato nekonečná liturgická repetice stále stejného příběhu mu dává patinu věčné nadčasovosti. První přikázání zní: nebudeš mít jiný holokaust mimo mne. Rituál vypořádání se s minulostí nabývá rysů skutečného státního náboženství.

Continue Reading

Charles Krafft – The Cross Wasn’t Heavy

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, část první zde, třetí zde a čtvrtá zde.

Autor: Rolf Peter Sieferle

I dnes máme tabu a mýty. Nahota a všemožné sexuální praktiky už mezi ně nepatří o nic víc než staré dobré rouhačství, a třeba křesťanské božstvo lze tak zesměšňovat naprosto dle libosti a bez následků. Jedno tabu však zůstává zcela nezpochybnitelné: antisemitismus. Kritika Američanů, Rusů, boháčů, průmyslníků, odborů, intelektuálů, mužů, politiků nebo i Němců je přípustná bez ohledu na příkrost formulace. Kritiku Židů je však třeba podávat opatrně a výhradně s důsledným ujištěním, že se nejedná o antisemitismus. Příčiny jsou nasnadě.

Národní socialismus, konkrétněji tedy Osvětim, se stal posledním mýtem důsledně odmytizovaného světa. Mýtus je pravda, o níž není přípustné debatovat. Nepotřebuje zdůvodnění, právě naopak: sebemenší stopa pochybností ve formě její relativizace se rovná vážnému přestoupení tabu, které ji chrání. Není snad „osvětimská lež“ trestána jako svého druhu svatokrádež? A nenašli bychom snad za vším tím zdůrazňováním „neporovnatelnosti“ onen starý strach každé zjevené pravdy, že jakmile se podrobí osvícenému mechanismu historické komparace a zdůvodňování, rozplyne se? „Osvětim“ se stala vtělením jedinečné a nesmazatelné viny.

Continue Reading

Autor: Andrew Hamilton

Nežidé, všichni Nežidé (tedy skoro všichni…) milují Židy – nejen milují, přímo je uctívají. Proč?

Důvodů je celá řada, ale jedním z nich je i vrozená židovská brutalita.

Jak napsal Gustavem Le Bon inspirovaný Sigmund Freud ve své knize Psychologie masy a analýza Já z roku 1922, skupina „uznává sílu“, a tak „od svých hrdinů vyžaduje sílu, dokonce násilí. Chce být ovládána, utlačována a svých pánů se bát.“

Co nás napadne, když se řekne „Židé“?

Komunismus a zavraždění desítek milionů v Rusku a východní Evropě, „bezpodmínečná kapitulace“, Morgenthauův plán, vývoj atomové bomby s cílem zničit střední Evropu, terorismus, sionismus, Irgun, Izraelské obranné síly (IDF), Mosad, současné válečné štváčství, nekonečné intervence a „revoluce shora“, „ruská“ a židovská mafie, „američtí“ mafiáni jako Dutch Schultz, Louis „Lepke” Buchalter a Meyer Lansky, Murder, Inc., ADL, SPLC, JDL a JDO, AIPAC, Úřad zvláštního vyšetřování (OSI), nechutné mnohaleté stíhání Ernsta Zündela, Johna Demjanjuka a tuctů dalších nevinných lidí, vraždy, mučení, politická korektnost, zákony proti „podněcování nenávisti“, Velká výměna migrací, svévolné věznění nebo likvidace pověsti i života lidem, kteří využují svobody slova a myšlení.

Continue Reading

Oslava Dne obránců Ukrajiny. Například i Lejby Icika Josifoviče Dobrovského

Autor: Jared McBride

Pokud stojíte o názornou ukázku toho, jak si nacionalismus přikrášluje svou nehodící se minulost, která zahrnuje spolupráci s nacisty, rasismus, antisemitismus, podíl na holokaustu, etnické čistky i další násilnosti proti svým vlastním občanům – stačí si zajet na Ukrajinu.

Ukrajinský institut paměti národa (UINP) a jeho příznivci v Porošenkově kyjevské vládě nám nabízejí jedinečnou příležitost k přímému studiu procesu budování nacionalistického mýtu.

Prezident Porošenko umožnil národoveckým aktivistům jako je Volodymyr Vjatrovič 1], šéf UINP, zformovat si oficiální ukrajinský výklad dějin a jejich připomínání k vlastnímu obrazu. Nedílnou součástí této „dekomunizační“ kampaně odstraňování pozůstatků sovětské minulosti země je i glorifikace moderních ukrajinských bojovníků za nezávislost – bez ohledu na jejich často tak problematický kontext a chování.

Continue Reading

Nejednoznačnosti pojmu „fašismus“ ráda zneužívá „levice“ i „pravice“: Na levici se tzv. „korporátní fašismus“ používá zaměnitelně s fašismem jako takovým a část pravice zase ráda spojí všechny podle ní nežádoucí tendence s fašismem: „feminacistky“, „ekofašisté“ a „islamofašismus“ budiž jen několika příklady. Klišé islamofašismu je v oběhu už po desetiletí a s koncem Studené války jeho obliba dále vzrostla. Ze všeho nejvíc to však ukazuje pokroucené chápání dějin.

Jedním z prvních, kdo ve svůj prospěch užíval nejednoznačnost pojmu „fašismus“, byl Lev Trockij: fašistický režim se podle něj dostává k vládě nad společností tehdy, když se kapitalistické třídě podaří izolovat se před revolučním kvasem dělnické třídy. Idea „korporátního fašismu“, tedy svazku velkokapitálu, policie a vojenských zájmů, se na levici těší nemalé oblibě i dnes. Nedávno se třeba židovská televizní novinářka Rachel Maddowová ve své show snažila ukázat, že fašismus je vlastně autokratický kapitalismus a Britské unii sira Oswalda Mosleyho šlo v prvé řadě o ochranu zájmů kapitálu.

„Pravice“ je pak ve svém nakládání s „fašismem“ podstatně amorfnější: „ekofašisté“, „feminacistky“ a „islamofašisté“ ztělesňují spojení životního stylu a politického či sociálního přesvědčení s „fašismem“. Neokonzervativní pravice si pak nejpalčivější nenávist vyhradila pro „islamofašismus“ či „islámský fašismus“, koncept vyrůstající ze směsice mýtu o „dobré válce“ a americké blízkovýchodní politiky. Ten nabýval na oblibě s koncem Studené války, kdy poslední zbývající překážkou sionistickému programu na Blízkém východě zůstaly sekulární muslimské státy, jako například Irák Saddáma Husajna.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Zkraje 30. let minulého století se Walter Duranty z New York Times vydal do Moskvy, aby tam psal o Josifu Stalinovi právě takové reportáže a články, jaké si Stalin přál. Aby si udržel projevenou přízeň i svůj exkluzivní přístup ke kremelskému vládci, popíral Duranty hladomor na Ukrajině, zatímco tam následkem „lekcí o poslušnosti“ sovětské vlády umíraly miliony ukrajinských křesťanů. Duranty byl za své dílo oceněnou Pulitzerovou cenou.

Newyorské Timesy dodnes patří k nejuznávanějším americkým novinám.

A teď si pokusme představit scénář, v němž by některý významný americký list zhruba v téže době vyslal svého korespondenta do Berlína, kde by tento člověk bratříčkoval s Hitlerem, vykresloval jej velice lichotivými tóny a popíral špatné zacházení s Židy – a tak nejen kamufloval, ale aktivně napomáhal režimním perzekucím. Nepošramotilo by to pověst těchto novin na dlouhá desetiletí dopředu?

Tady v kostce vidíme to, čemu se eufemisticky říká „zaujatost médií“. Západní příznivci Stalina se dočkali nejen všemožného ospravedlňování a omluv, ale dokonce svatozáře obětí za údajná příkoří vytrpěná při kampani, jež si dala za cíl vystrnadit je z vlády, vzdělávacího systému a slušné společnosti vůbec, které liberálové říkají „mccarthyismus“.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Autor: Tomislav Sunić

Označení „antisemita“ bude dost možná v budoucnosti studováno jako názorný příklad postmoderního politického diskurzu, tj. jako označení pro zastánce vlády „démonologie“. „Mnozí proslulí židovští autoři, sžíraní obavami ze skutečné či domnělé hrozby antisemitismu, jej považují za nákazu, což jim dovoluje snadno se vyhnout jakékoliv introspekci“, píše Hervé Ryssen. Jeho slova jen potvrzují naše přesvědčení, že současnost – jakkoliv na ni mají někteří Američané sklony pohlížet jako na posthistorickou epochu – je pevně spojena s mladší historickou pamětí, protože minulost i současnost spoluutvářejí občanskou identitu a mají vliv na budování národního státu i paměť Američanů (a tím pádem i postmoderních Evropanů). Jak se tedy člověk má pustit do kritického hodnocení v Americe dominantního judeo-křesťanského ducha, aniž by se vystavoval riziku vyobcování ze slušné společnosti – pokud ne přímo nuceného pobytu za mřížemi psychiatrického oddělení, jako kdysi Ezra Pound? Jakkoliv je totiž alespoň pod ochranou soukromí pro velkou část amerických bělošských elit zcela normální nonšalantně vtipkovat o Mexičanech, Afričanech nebo třeba i o svých níže společensky postavených nežidovských soukmenovcích, i ta sebenevinnější poznámka o ohromném židovském vlivu v Americe, byť by byla podložena empirickými fakty, je považována za nesmírně závažnou urážku Židů. Pokud už se nějaký seriózní intelektuál či politik do této zapovězené sféry skutečně pustí, vyloží si ostatní jeho počin zpravidla jako provokaci, případně pak podpis pomyslného vlastního rozsudku smrti.

Continue Reading

Poválečné (!) foto Hitlerjugend mládeže Betar v židovském vysídleneckém táboře v Berlin-Schlachtensee (cca 1945 – 1948) Zdroj: USHMM, Photograph Number: 38295.

První dvě části této třídílné studie amerického bělošského nacionalisty W. L. Pierce si můžete přečíst zde – část 1, část 2.

Autor: William Pierce

Na počátku 20. let minulého století se věci vyvíjely pro Židy více než příznivě. Zatímco do Palestiny proudili židovští imigranti s cílem vybudovat nové světové ústředí Židovstva, upevňovali Židé svou moc nad dvěma největšími bílými národy světa: USA a Ruskem.

Brzy však pro ně nastal obrat k horšímu. Po Leninově smrti v roce 1924 prohrál přední židovský bolševik Trockij (Lev Davidovič Bronštejn) v mocenském boji s frakcí, kterou – přestože byla také silně židovská – vedl gój: Josif Stalin (Josif Vissarionovič Džugašvilli). Na konci dekády sice Židé stále drželi velkou část klíčových postů sovětské mocenské struktury, důkladnost a zuřivost Stalinova boje proti Trockému a jeho stoupencům ale mnohé prozíravější sovětské Židy vyděsila a naplnila neblahými předtuchami ohledně jejich budoucnosti v Sovětském svazu.

Jejich naplnění na sebe také nenechalo dlouho čekat: ve 30. letech spustil Stalin vnitřní čistky nevídaných rozměrů a celé zástupy židovských komisařů se ve sklepeních vězení a pracovních lágrech potkaly s osudem. Jen malou útěchou pro ně mohlo představovat židovství řady vězeňských dozorců a komisařů i v této periodě; na vzestupu totiž očividně byla nová generace nežidovských komisařů a dny židovské moci nad Sovětským svazem byly sečteny.

Continue Reading

Autor: Spencer J. Quinn

Pokud někdy dojde ke druhé evropské rekonquistě, pravděpodobně započne v zemi jako je Polsko.

11. listopadu se oslav polského svátku nezávislosti zúčastnilo ve Varšavě přibližně 60 000 lidí. Tito lidé slavili 99. výročí osvobození od ruského, habsburského a po první světové válce i německého útlaku. Z pohledu mnoha vlasteneckých Poláků a rasově uvědomělých bělochů po celém světě byl pochod známkou rostoucí síly nacionalismu, obzvláště bělošského nacionalismu.

Pochod dobře ztělesňuje sílící odpor východní Evropy proti islámské invazi, která v současné době zaplavuje jejich umírněnější bratrance v západní Evropě, stejně jako vyjádření veřejné skepse vůči Židům, tak disproporčně silně zastoupených mezi evropskou elitou. V současné době země, jako je Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko a ostatní země bývalého sovětského bloku, řekly své „ne“ Evropské unii, když byly vyzvány k přijetí migrantů ze severní Afriky a zemí Blízkého východu. Tím se dostávají až na samotnou hranu bělošského nacionalismu. Jen v těchto zemích mohou dnes desítky tisíc bělochů pochodovat po ulicích a nemusí čelit násilným útokům či ztrátě kariéry za oslavu toho, kým jsou a odkud pocházejí.

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Noam Chomsky patří k nejvlivnějším intelektuálům na světě a je zřejmě nejvýznačnějším žijícím levicovým intelektuálem vůbec. Jeho domovská univerzita, Massachusettský technologický institut, se kdysi pochlubila, že Chomsky je nejcitovanější žijící osobností ze seznamu citací humanitních věd mezi lety 1980 a 1992. A skutečně – Chomsky byl tehdy jediným současným autorem v první desítce, vedle Shakespeara, Platóna či Bible. Chomsky si i dnes udržuje v akademickém prostředí značný vliv a jeho dílo je tak velice hojně citováno v humanitních publikacích.

Stařičký Chomsky se dnes pro krajní levici stal bezmála světcem, a tak jsou její příznivci značně znepokojeni podivnou a přehlíženou skutečností: Hlasitý odpůrce nacionalismu i imperialismu Chomsky totiž v jádru je sionistický zastánce etnicky židovského státu Izrael.

Hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky doslova: Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce) zažívá na západních univerzitách s nárůstem podílu barevných studentů, kteří v Izraeli vidí rasistický stát, raketový rozmach. Jeho příznivci však ke své konsternaci zjišťují, že Chomsky osobně podkopává jejich odpor proti izraelskému útlaku Palestinců.

Continue Reading

Simon Lindberg

Skandinávie obecně a Švédsko především jsou v našich kruzích zpravidla považovány za pokusnou laboratoř nejhorších excesů liberalismu a odstrašující příklad následků masové imigrace, feminismu atd. Přesto (nebo právě proto) ve Švédsku sledujeme i rozvoj velmi silné reakce proti těmto trendům, ať už jde o občansky nacionalistické strany, alternativní média, intelektuální a metapolitická sdružení či radikální aktivismus. Do této poslední jmenované kategorie spadá i Severské hnutí odporu (švédsky Nordiska Motståndsrörelsen), jehož vůdce Simon Lindberg nám laskavě zodpověděl několik otázek o jeho zemi, hnutí nebo ideologii.

Délský potápěč: Děkujeme, že jste si udělal čas na naše otázky. Než se budeme věnovat přímo vaší organizaci, pojďme říct něco ke Švédsku jako takovému. Ještě před takovými 15 lety k němu čeští socialisté vzhlíželi se skoro nábožnou úctou coby k modelu sociálně spravedlivé a blahobytné země. Dnes už ale i někteří progresivci opatrně přiznávají jisté potíže s integrací „nových Švédů“ – zatímco nemalá část naší veřejnosti zase tak nějak předpokládá, že se z vaší země během několika málo let stane islámský stát. Jaká je tedy skutečnost a jak se Švédsko do této situace dostalo?

Simon Lindberg: Řekl bych, že pravda bude asi někde uprostřed. Rasoví cizinci tvoří dnes asi pětinu obyvatelstva země, v některých městech je to však i více než polovina. Nemyslím si ale, že se Švédsko stane islámským státem, na to nejsou muslimové dost organizovaní. Jako o něco reálnější scénář budoucího vývoje vidím více či méně otevřenou rasovou válku.

Continue Reading

Spenglerovský vizionář F. P. Yockey

Autor: Theodore J. O’Keefe

Americký spisovatel Francis Parker Yockey se na autoritářském pólu americké krajní pravice dlouhodobě těší kultovní pověsti. Skutečnost, že první vážně míněný pokus o studii jeho života, kniha Kevina Coogana Dreamer of the Day (Snílek dne), je dílem levicového anarchisty, není až takovým překvapením, protože Yockeyho myšlení a činnost se často vzpíraly levo-pravým škatulkám. Coogan předkládá poctivou a důkladnou rešerši, v níž o svém předmětu odkryl mnohá těžko dostupná fakta a dlouho zapomenuté zvěsti. Přínos knihy však snižuje rozdělení pozornosti věnované různým tématům, naznačené už podtitulem Francis Parker Yockey and the Postwar Fascist International (Francis Parker Yockey a poválečná fašistická internacionála).

Yockeyho za svou jistou tajuplnost vděčí svému opus magnum Imperium a pozdější nejasnostmi opředené smrti v roce 1960. Coogan rozptyluje větší část pochybností obklopujících Yockeyho úmrtí v sanfranciském vězení, kam se dostal za pasový podvod, když ukazuje, že se s takřka stoprocentní jistotou skutečně jednalo o sebevraždu. Jeho nakládání s Yockeyho historicko-politickým manifestem už však tak definitivní rozhodně není, protože Coogan se vyhýbá systematickému popisu a analýze Imperia, zdaleka nejvýznamnějšího Yockeyho počinu. Namísto toho se rozhodl sledovat nitky jeho záhadných a bezvýsledných pokusů o organizaci revoluce, a také osvětlit různé v knize obsažené myšlenky prostřednictvím jejich (často chatrného) spojení s myšlením a činností mlhavé skupiny, již označuje jako „poválečnou fašistickou internacionálu“.

Continue Reading

Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi (16. listopadu 1894, Tokio – 27. července 1972 Schruns, Rakousko)

Autor: Beau Albrecht

Tento článek se zabývá životem a činností politické osobnosti smíšeného rasového původu, v podstatě profesionálního aktivisty, který sice navenek vystupoval nanejvýš blahosklonně, jeho historický odkaz je však velice ničivý. Hrabě Richard Mikuláš „Eijirō“ Coudenhove-Kalergi (Coudenhove-Kalergi občasně používal pseudonym Eijirō Aoyama – pozn. DP) je dnes sice polozapomenutou osobností politického světa, ve své době však byl dalo by říct celebritou a původcem konceptu, z něhož se později vyvinula Evropská unie.

Continue Reading