Délský potápěč

Etnicita nejbohatších příslušníků ruské společnosti by neměla být zveřejňována, jelikož může být příčinou, která způsobí „mnoho problémů.“

Autor: Itamar Eichner

Podle studie webu ruské banky Lanta.ru (zde se autor článku spletl, kdy zaměnil stránky ruské banky Lanta za stránky zpravodajského serveru Lenta.ru, pozn. DP) tvoří skoro čtvrtinu z 200 nejbohatších lidí v Rusku Židé. Souhrn majetku 48 Židů (součet kategorií Эвреи /Židé/ – 42 a Горские евреи /Horští Židé, nejpočetnější původní skupina Židů žijících na Kavkaze, obecně označováni jako Kavkazští Židé/ – 6, pozn. DP) na seznamu dosahuje takřka 133 miliard dolarů (údaje z roku 2014, zdroj Forbes.ru, pozn. DP).

Studie, která zkoumala také národnost každého z 200 boháčů, dospěla k závěru, že jen méně než polovinu z nich (89) tvoří Rusové, přestože mají 81% podíl na obyvatelstvu země.

Přední aktivista ruské židovské komunity Alex Tenzer varoval, že zveřejnění podobného seznamu je nebezpečné, protože může rozdmýchat plameny xenofobie. Poukázal na skutečnost, že Rusko nedávno následkem ekonomických sankcí uvalených kvůli ukrajinské krizi zaznamenalo první pokles životní úrovně za pět let.

„Hodnota rublu se v porovnání s dolarem snížila o 20%  a po dlouhé době klesla i obliba prezidenta Putina,“ řekl Tenzer.

„Obávám se, že to vyvolá nenávist k cizincům v Rusku. Když se nad tím zamyslíte, někdo by při pohledu na elitu země mohl říct, že většina bohatství Ruska patří lidem, kteří nejsou Rusy – a to je skutečné nebezpečí, obzvlášť dnes,“ dodal Tenzer.

Continue Reading

„Dnešní existence legálních sňatků homosexuálů je zčásti zásluhou Boba Spitzera.“

Spitzer sehrál významnou roli při odstranění homosexuality ze seznamu duševních patologií

Dr. Robert Spitzer, americký židovský psychiatr, který sehrál významnou roli při vytváření stávajících standardů popisu mentálních poruch a odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, zemřel v pátek (27. prosince 2015, pozn. DP) ve věku 83 let v Seattlu.

Jeho manželka, emeritní profesorka na Kolumbijské univerzitě Janet Williamsová, dodala, že k úmrtí došlo následkem srdeční choroby.

Spitzerova účast na několika vydáních Příručky pro diagnostikování a statistiku duševních nemocí (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM) pomohla definovat všechny významné poruchy „takovým způsobem, aby se všichni odborníci mohli shodnout, co to vlastně mají před sebou,“ dodala Williamsová, která s manželem spolupracovala na DSM III z roku 1980, který se stal bestsellerem. „Šlo o průlomový počin,“ popisuje to s odstupem desetiletí.

Continue Reading

Uprchlík před válečnými útrapami, hladomorem, náboženským útiskem (čímkoli) dává najevo svoji vděčnost Švédsku. (Husby, květen 2013)

Autor: Kevin MacDonald

Další korálek na, podle všeho donekonečna se táhnoucí, nit etnicky sebevražedného švédského chování navlékla Cecilia Wilkströmová, europoslankyně za středopravou(!) Liberální stranu, kterou znepokojují zprávy o nedávných ztroskotáních a utonutích afrických uprchlíků usilujících dostat se do Evropy ve Středozemním moři. Všimněte si, jak je zas a znova využito holocaustu coby centrálního odůvodnění patologického altruismu, oslavy a importu rozmanitosti a vlastního vykořenění (dispossession) Evropanů.

Švédská europoslankyně stupňuje ve světle nejnovější středomořské pohromy uprchlických plavidel panevropskou a nadstranickou kampaň za „legální a bezpečné cesty do Evropy“ pro imigranty. Cecilia Wilkströmová řekla listu The Local, že členské státy Unie v současnosti dělají pro bezpečí uprchlíků tak málo, že budoucí generace to postaví naroveň chování Švédů, kteří za války „zavírali oči“ před holocaustem.

Europoslankyně – dlouhodobá stoupenkyně vytváření bezpečnějších podmínek pro uprchlíky hledající útočiště v Evropě – se znovu dostala na přední stránky v pondělí, když švédské televizi SVT řekla, že budoucí generace budou vnímat postup vlád zemí EU podobně jako appeasement před a během 2. světové války.

Continue Reading

Victoria Nuland – v dobré společnosti aneb myslím to upřímně…

Autor: Kevin MacDonald

Vzájemně provázané mocné židovské rodiny představují důležitý aspekt židovských dějin, upevňující obchodní vztahy vytvářením sítě blízkých příbuzných, kteří se žení a vdávají jen mezi sebou – např. dvorní Židé (Hofjuden) [1] Evropy 17. a 18. století. (viz zde str. 150-2). Ozvěny této praktiky se dochovaly dodnes, například mezi neokonzervativci.

Stejně jako u dalších mnou studovaných židovských intelektuálních hnutí je i u neokonzervativců zjevná přítomnost vzájemného obdivu, vzájemně podpůrných osobních, profesionálních a rodinných vztahů a soustředěné spolupráce při usilování o společné cíle. Např. Norman Podhoretz, bývalý editor Commentary, je otcem Johna Podhoretze, neokonzervativního editora a sloupkaře. Norman Podhoretz je také tchánem Eliotta Abramse, bývalého šéfa neokonzervativního think tanku Ethics and Public Policy Center a ředitele blízkovýchodního odboru Národní bezpečnostní rady. Normanova žena, Midge Decterová, nedávno vydala oslavný životopis ministra obrany Donalda Rumsfelda (Rumsfeld: A Personal Portrait, pozn. DP), jehož nejbližšími zástupci v Pentagonu byli [Paul] Wolfowitz a [Douglas J.] Feith. [Richard] Perle je členem American Enterprise Institute (AEI). Původně v roce 1973 pomohl Wolfowitzovi získat místo v Arms Control and Disarmament Agency. V roce 1982 najal Perle coby náměstek ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní politiku Feitha jako svého zvláštního poradce a následně jako zástupce tajemníka pro vyjednávací politiku. V roce 2001 náměstek ministra obrany Wolfowitz pomohl získat Feithovi post zástupce Ministra obrany. Feith obratem jmenoval Perleho předsedou Defense Policy Board (Výboru pro obrannou politiku). Jde o pouhou špičku velice rozsáhlého ledovce. “Neoconservatism as a Jewish movement” (str. 32)

Continue Reading

Hitler tady, Hitler tam, všude kam se podívám!

Autor: Greg Johnson

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“

Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem.

Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky.

Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní.

Continue Reading

Dotáhne to až do Bílého domu?

Autor: Colin Liddell

Čeho chtěl Donald Trump docílit svým nejnovějším návrhem na úplný zákaz vstupu muslimů do USA? V prvé řadě, je to jen výrok, který prohodil během předvolební kampaně, jako pokusný balónek ke zjištění směru větru. V případě nutnosti se z toho dá vycouvat a k ničemu konkrétnímu jej to nezavazuje.

Pomůže mu to ale vylepšit jeho pozici u jistých klíčových skupin, které si Trump potřebuje získat nebo udržet a také to znovu ukazuje, co z něj činí tak výjimečného a odlišného politika.

Mnozí si všimli, že Trump podnikl tento krok krátce poté, co jej podle jednoho z průzkumů předstihl Ted Cruz v Iowě, kde se konají primárky nejdříve. Podle těchto komentátorů tedy Trump mířil tímto protimohamedánským spektáklem na iowské republikány, i když mu to u ostatních Američanů mohlo ublížit. Na tom může být kus pravdy, přestože Američané zrovna neslují svou hlubokou náklonností k islámskému světu. Neutuchající mediální protiofenzíva může odradit, přinejmenším dočasně, některé bázlivější příznivce. Ale opět, nebo taky nemusí.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Autor: William Pierce

Fjodor M. Dostojevskij (1821-1881) patří k největším postavám ruské literatury. Jako doktorský syn ze skromných poměrů využil příležitosti získat vzdělání a vystudoval na inženýra (stavební inženýrství na Vysoké vojenské technické škole, pozn. DP). Přesto si uchoval blízký vztah k prostému ruskému lidu, jak zřetelně vidíme z jeho života i díla.

Dostojevskij byl zaníceným vlastencem, ale styky s kroužkem radikálních spisovatelů vedly k jeho zatčení ve věku 27 let. Nejvyšší hrdelní rozsudek byl na poslední chvíli zmírněn a Dostojevskij byl převezen na Sibiř, kde strávil čtyři roky v táboře nucených prací a dalších několik let jako vojín v sibiřském pluku ruské armády.

Po návratu z vyhnanství vytvořil řadu nesmírně oblíbených a úspěšných románů: Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi (1871) a Bratři Karamazovi (1880). Nejzřetelněji však jeho smýšlení o vlasti i svém národu ukazuje Deník spisovatele, vydávaný na pokračování mezi lety 1873-1881.

Dostojevského Deník se zabývá mnoha palčivými tématy tehdejšího Ruska a jasně ukazuje hluboké poznání a citlivost, které z něj udělaly jednoho z nejmilovanějších ruských literárních velikánů. Boris Brasol, překladatel Deníku do angličtiny, popsal reakci ruského lidu na Dostojevského úmrtí 9. února 1881 takto:
Continue Reading

„Pokud nechce být pan Corbyn po svém zvolení považován za nepřítele britské židovské komunity, musí bez prodlení a vyčerpávajícím způsobem zodpovědět celou řadu otázek.“ Jewish Chronicle, 12. srpna 2015.

Autor: Gilad Atzmon

Vztah Jeremyho Corbyna a britských Židů lze shrnout poměrně snadno:

Zatímco Corbynův úspěch představuje nesmírně populární posun britského politického myšlení, proti němu organizovaná židovská kampaň znovu dokazuje, jak se Židé obracejí proti národu, v jehož středu žijí.

Raketově rostoucí oblibu Jeremyho Corbyna mezi Brity lze snadno vysvětlit. Po desetiletích nadvlády kulturního marxismu, rozdělující politiky identity a sionistického neokonzervatismu nad britskou levicí působí Corbyn jako závan svěžího ideologického vzduchu. Podle všeho sjednocuje Brity, záleží mu na slabých, odmítá zahraniční vojenské intervence a celkově ztělesňuje návrat k osvědčeným levicovým hodnotám, stojícím v protikladu k blízkému vztahu New Labour s velkokapitálem a vyvoleností. Záleží mu i na studentech i mládeži a přemýšlí o jejich budoucnosti. Slibuje odčinit Blairem a Cameronem způsobené škody. Zatímco Británie sleduje vzestup a široce populárního ideologického hnutí, řada židovských institucí vnímá Corbyna jako arcinepřítele. Raději by ho odklidily a k jeho diskreditaci už teď použily takřka všechny dostupné triky.

Continue Reading

Kopie dopisu německému atašé v Istanbulu zmiňující nabídku na spolupráci ze strany „Národní vojenské organizace v Palestině“

Autor: Allan C. Brownfeld

Obvinění kritiků Izraele z „antisemitismu“, s cílem umlčet otevřenou debatu o americké politice na Středním východě, patří už dlouhá léta k osvědčeným postupům.

V široce diskutovaném článku „J’Accuse“ (Commentary, září 1983), obviňuje Norman Podhoretz přední americké novináře, noviny i televizí sítě z „antisemitismu“ kvůli způsobu zpravodajského pokrývání války v Libanonu a kritice chování Izraele. Mezi takto obžalované patří Anthony Lewis z The New York Times, Nicholas von Hoffman, Joseph Harsch z The Christian Science Monitor, Rowland Evans, Robert Novak, Mary McGrory, Richard Cohen a Alfred Friendly z The Washington Post a mnoho dalších. Tito jednotlivci a jejich mediální organizace nemuseli čelit kritice kvůli nepravdivému informování nebo slabých novinářských standardům – namísto toho se jim dostalo nálepky antisemitů.

Podhoretz deklaroval: „… První krok na cestě k moudrosti představuje v tomto případě poznání, že se musíme zabývat očerňováním Izraele, nikoli chováním Izraelců, jež ho vyvolalo… Čelíme erupci antisemitismu.“

Abychom Normana Podhoretze a další jemu podobné pochopili, musíme si nejprve uvědomit, že obsah termínu antisemitismus prošel výraznou proměnou. Donedávna byli takto označovanými provinilci zpravidla lidé iracionálně nesnášející Židy a judaismus. Dnes se však používá naprosto odlišně – způsobem ohrožujícím nejen svobodu slova, ale také samotný obsah pojmu antisemitismus.

Continue Reading

Boris Němcov a Garri Kasparov – dva typičtí představitelé liberálního opozičního hnutí v Rusku

Autor: Kevin MacDonald

O výrazné židovské roli při formování západního protiruského postoje, především izraelské lobby a neokonzervativců, nemůže být pochyb – na mysli nám může vytanout např. rodinné vazby Viktorie Nulandové a její  úloha v ukrajinské revoluci.

Tato situace má řadu důvodů; nepochybně včetně ruského spojenectví s Iránem a Sýrií v čase, kdy Izrael a izraelská lobby v USA všemi silami prosazují válku proti oběma zemím. Zjednodušeně řečeno pramení židovské nepřátelství z faktu, že Putinovo Rusko se ukázalo být mnohem nacionalističtější, než by se Židům či Izraeli líbilo a hodilo.

Níže citovaný článek z The Jerusalem Post se zabývá velice významnou úlohou Židů v ruské protiputinovské opozici – kterou Putin sám raději označuje za „pátou kolonu“. Nádavkem k rozdílné orientaci zahraniční politiky přetrvává v zemi i bolestivé rozhořčení nad úlohou židovských oligarchů v rabování Ruska za Jelcinovy vlády. Jak se píše v článku, Němcov byl druhý muž Jelcinova režimu.

Článek znovu nastoluje i základní otázku loajality Židů v diaspoře. Podobně jako v období mezi lety 1880-1917 (zde, str. 66-67), nacházíme mezi organizovanou židovskou komunitou v diaspoře sdílený protiruský postoj, poznamenaný navíc židovskou loajalitou k Izraeli v době, kdy se válka s Iránem stala ústředím tématem izraelské lobby. Podobně jako v období mezi lety 1880-1917 to vedlo židovské komunity v diaspoře k podpoře kurzu zahraniční politiky, který není v souladu se zájmy zemí, v nichž Židé žijí, ale s mezinárodními židovskými zájmy.

Continue Reading

Aktivistky Femen nějakou záhadou doposud „nevystoupily“ v žádné synagoze

Autor: Francis Carr Begbie

Krásný je vánoční čas v kostele La Madeleine v centru Paříže. Od úžasně klenutých stropů se odráží zvuky barokních varhan a sbor secvičuje vystoupení na svůj proslulý štědrovečerní koncert. Především však kostel poskytuje generacím katolíků útočiště, kde mohou rozjímat, modlit se a dobíjet své pomyslné duchovní baterie.

Loni 20. prosince se však stal svědkem oplzlosti. Mladá žena – do pasu nahá, až na modrý závoj – přistoupila k oltáři a předvedla symbolický „potrat“, kdy coby plod posloužila telecí játra. Poté se za křiku propotratových sloganů vymočila na oltář. Pak vystřihla několik vyzývavých póz pro přítomné fotografy a v klidu odkráčela.

Radikální feministická skupina Femen, specializující se na akty pouličního pohoršování, znovu udeřila a dostalo se jí očekávané odměny v podobě záplavy servilního mezinárodního televizního, novinového a webového zpravodajství. Šest let po svém vzniku v Kyjevě se z Femen stala jedna z nejmódnějších značek v radikální politice, se zajištěným zpravodajstvím o jejich šokujících eskapádách a podle všeho nekonečnou řadou pohledných mladých žen, ochotných předvádět se před objektivem.

Jedovatá kombinace narcisismu, bojovné ženské rozzuřenosti a odhalených ňader z nich učinila miláčky médií. Skupina má pobočky v devíti světových městech včetně Ria de Janeira, Londýna, Frankfurtu, Paříže a Tel Avivu.

Continue Reading

Yehezkel Dror

Autor: Yehezkel Dror

Mezi všemi židovskými předáky, organizacemi, komunitami i jednotlivci panuje pocit sdílené povinnosti zajistit kontinuitu židovského národa. Ale ve světě, kde dlouhodobá existence židovského státu zdaleka není garantována, imperativ přežití nevyhnutelně vyvolává nesnadné otázky, v prvé řadě: Když se přežití židovského lidu střetne s jeho morálními normami, je jeho existence možná – a má smysl?

Rád bych dokázal, že fyzické přežití musí stát na prvním místě. Bez ohledu na to, za jak morální se společnost považuje, fyzická existence musí mít přednost.

Zřetelná vnější i vnitřní nebezpečí ohrožují samotnou existenci Izraele coby židovského státu. Jeví se velmi pravděpodobně, že kolaps Izraele nebo ztráta jeho židovského charakteru by ohrozila celkové přetrvání židovského národa. Ale i při zachování Izraele nelze zapomínat na méně zjevná, ale o nic menší ohrožení dlouhodobé udržitelnosti životaschopné diaspory.

Když se požadavky přežití střetávají s jinými hodnotami, musí nastoupit reálpolitika. Od hrozby katastrofického konfliktu s islamistickým subjektem jako Írán k nezbytnosti udržet jasné vymezení linie „my“ vs. „oni“ pro omezení asimilace by měl být tento imperativ řídicí zásadou politiky.

Continue Reading

„This right here is the land of opportunity. This is America. This is my home! The show goes on!“ Jordan Belfort

Autor: Rob Eshman

„Vlk z Wall Street“ je nechutný, pornografický, duši ničící film – a proto ho musíte vidět. Musíte ho vidět – tím míním celou společnost, Židy, nás všechny osobně – a čelit otázkám, které vznáší. O penězích, bohatství i morálce. Režisér Martin Scorsese se vystavuje určitému riziku, když vypodobňuje Jordana Belforta jako sympatického padoucha. Jistě, Belfort lže, krade a šňupe závěje koksu z holých zadků, na druhou stranu však miluje svého otce, byl úspěšný a hlavně, je Leonardo DiCaprio. Generace mladých mužů teď zaplaví Wall Street, imitujíce Belforta, stejně jako předchozí generace drogových dealerů kopírovaly Al Pacina ve filmu Scarface.

Nedávám to za vinu Scorsesemu. Má geniální schopnost zkoumat nejtěžší hříchy společnosti prostřednictvím nejbarvitějších osudů jejich pachatelů. Je pravdou, že film neukazuje dopady Belfortových zločinů na jeho oběti – rodiny zničené finančními ztrátami a opletačkami se zákony – lidi, kteří byli podvedeni a přišli o veškeré úspory. Naopak, jelikož je film vyprávěn výhradně z Belfortova úhlu pohledu, Scorsese a scénárista Terence Winter se pravděpodobně domnívali, že Belfort nestrávil ani vteřinu přemýšlením nad utrpením, které způsobil – pokud se ovšem nejednalo o jeho vlastní utrpení.

Čeho však lituji je to, že se Scorsese rozhodl nezabývat skutečností, že Jordan Belfort je Žid. Ačkoli jsou některé další postavy ve filmu, například Donnie Azoff (ztvárněný Jonahem Hillem Feldsteinem), otevřeně židovské, Belfort s jeho anglosaským vzezřením a francouzsky znějícím jménem – je prostě jen Američanem… Chápu to však, pokud by tomu bylo naopak, mohlo by to dát filmu nádech antisemitské karikatury. Scorsese se prostě cítí mnohem bezpečněji, když vykresluje italskost brutálních mafiánů, než židovskost chamtivých podvodníků.

Continue Reading

Autor: Bohuslav Brouk

Je zajisté nepochybné, že každá rasa, jakož i kaž­dý národ je nadán větší nebo menší měrou oso­bitými povahovými rysy neboli, jinak řečeno, že vesměs všichni příslušníci jedné a téže rasy, re­spektive národa, mají po méně nebo více čet­nějších stránkách jednotný osobitý charakter, jímž se odlišují od příslušníků jiných ras a národů. Ovšem právě tak jako povahová individualita jed­notlivých lidí, tak i osobitá povaha jednotlivých ras nebo národů není v podstatě nikterak biolo­gicky podmíněna. Hledat kořeny povahové, du­ševní individuality té nebo oné rasy, respektive národa, v tělesné konstituci je apriori marné a mylné. To, co určuje v hrubých rysech jednotný du­ševní charakter jednotlivých ras a národů, není to­tiž jedna a táž „krev“, nýbrž v zásadě jednotné ži­votní poměry, v nichž se příslušníci jedné a téže rasy nebo národa vyvíjejí.

Psychogenetický, na tělesné konstituci nezávislý zrod rasové nebo národní povahy lze si velmi dobře objasnit třeba analýzou židovství, analýzou osobitého ducha Židů. Židovský duch, specifický osobní duševní charakter Židů, není totiž pouhým tendenčním výmyslem antisemitů, i když nelze zapřít, že zavilí nepřátelé Židů připisují jim mnohé povahové vlastnosti zcela neprávem a namnoze čistě ze zlomyslnosti a z nekalých úmyslů. Osobitý charakter židovský není ani zdaleka tak pregnantní, jak se nám snaží vštípit třeba němečtí rasisté a jejich odchovanci, avšak přes to přese všechno jsme nesporně oprávněni mluvit o židovském duchu, o svébytné povaze Židů. […]

Continue Reading

Autor: Hervé Ryssen

Následující rozhovor původně vyšel v časopise Réfléchir et Agir v září 2008, ve kterém Hervé Ryssen mluví o své knize Židovská mafie (La mafia juive, Levallois-Perret: Éditions Baskerville, 2008).

Réfléchir et Agir: Vydal jste čtvrtou knihu o židovství, čítající 400 stran. Proč další? Neřekl jste doposud všechno, co jste chtěl?

Hervé Ryssen: To jsem si původně myslel! Židovství je však velice uzavřeným světem, tajnůstkářským, proto člověk i po všech letech studia stále objevuje nové věci. Tentokrát jsem zkoumal zločinecké podsvětí, operující uvnitř mezinárodního židovského společenství, a to co jsem zjistil bylo jedním slovem, neuvěřitelné. Je faktem, že židovská mafie je nemocnější mafií, která dnes na světě existuje: vyděračství, prostituce, pašování drog a diamantů, obchod se zbraněmi, nelegální obchod s uměleckými díly, nájemné vraždy, organizované podvody, ozbrojené loupeže atd. Pornografie, kasina a diskotéky jsou také většinou ve vlastnictví židovských gangsterů.

Continue Reading

Lucien Rebatet (15. listopadu 1903 – 24. srpna 1972)

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise (Francouzská akce) byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

V roce 1929 začal jako hudební a filmový kritik s novinařinou; ani tady nebyl zaslepený – od studentských let byl vnímavý vůči všem moderním směrům v literatuře a v umění, v hudbě i ve filmu. Ve 30. letech se jako člen redakce Je suis partout (Všudybyl) stále silněji politizoval, mezi přívrženci Action francaise se však cítil jako „heretik“. Znovuzavedení monarchie považoval za chiméru a reakcí hluboce opovrhoval. Protikapitalistický, revoluční, evropsky orientovaný postoj pojil s obdivem k Mussoliniho osobě a státu.

Continue Reading