Afrikanští uprchlíci z Jižní Afriky přilétají v pondělí 12. května 2025 na mezinárodní letiště Dulles poblíž hlavního města Spojených států Washingtonu, D.C. (Zdroj: Al Jazeera)

Autor: Greg Johnson

Čas od času se mě někdo zeptá, jak vidím život našeho hnutí „po Trumpovi“. Otázka není úplně jednoznačná, ono „po“ lze totiž chápat nejen jako začátek, ale také konec současného Trumpova volebního období.

Život od Trumpova znovuzvolení nebyl pro americké bílé nacionalisty vůbec špatný, protože prezident dělá to, k čemu dlouhodobě vyzýváme: utěsnil jižní hranici, deportuje ilegály, omezuje programy relokace uprchlíků (s výjimkou bělochů z Jižní Afriky!), vytváří tlak na pracovní víza H-1B, zrušil program USAID, odbor ministerstva spravedlnost pro rasové vztahy Community Relations Service, vystupuje proti „woke“ a DEI (mj. pozitivní diskriminace), podnikl kroky proti odpírání bankovních služeb z ideologických důvodů a dokonce si troufnul i na některé fragmenty ultimátní liberální modly – dědictví éry boje za občanská práva z 60. let. Bonusem pak budiž i to, že Trump nestojí za Izraelem zdaleka tak otrocky, jak jsem očekával.

Náš život po skončení Trumpova mandátu bude z velké části podmíněn tím, kdo ho v Bílém domě vystřídá. Pokud se demokraté znovu ujmou vlády, budou chtít srovnávat účty a v takovém prostředí se nám bude žít a pracovat velice složitě. Stranická demokracie vlastně znamená ochotu předat svým protivníkům čas od času nabitou zbraň. Jestliže se nám tato představa jeví jako nesnesitelně děsivá, nejspíš bychom si měli zvykat na představu, že Demokratickou stranu je třeba označit za zločineckou organizaci a jako takovou zakázat. Jsou příliš nebezpeční, než abychom jim mohli dovolit se opětovně chopit moci, i když se jim povede získat volební většinu. Když o tom začneme nyní mluvit my, zítra to bude námětem debat v Austinu a Silicon Valley, pozítří pak v Bílém domě. Podle mě skutečně existuje to, co můj kolega David Zsutty nazývá „podzemním vedením z rasistických whatsappových skupin do Bílého domu“.

Naší hlavní prioritou tak musí být udržet demokraty mimo vládu, nejlépe jejich zákazem. Hlavní tři důvody vidím v následujícím:

1. Republikáni zpomalují Velkou výměnu a tím nám poskytují čas.
2. Republikáni demontují woke a zajistí nám větší svobodu slova.
3. Republikáni jsou otevřenější našim postojům, a proto je větší šance, že budou konat v souladu s tím, co chceme.

Naší ambicí pak samozřejmě není GOP („Grand Old Party“, běžné označení Republikánské strany – pozn. překl.) následovat, nýbrž vést ji – což se ale v pravém slova smyslu děje už dnes. Před čtvrtstoletím, kdy jsem k naší věci poprvé přičichnul, jsme byli jen o málo víc než ztraceným hlasem v pustině. Dnes se stačí přihlásit na X nebo Instagram, abychom slyšeli naše hlasy, zesílené zpět desetitisíckrát. Ideje jako Velká výměna, genocida bělochů a národní rozvod se posunuly z okraje bělošského nacionalismu do hlavního proudu Republikánské strany. Debaty o nacionalismu a populismu nabývají stále výraznější rasový a identitářský odstín. Lidé stále častěji a bez větších servítek užívají rasové či identitární argumenty. Běloši se konečně učí postavit se do vlastního rohu.

Jak k tomu došlo? Abychom na to dokázali odpovědět, musíme pochopit mechanismus politické změny – a následně dělat ty věci, které fungují a přestat s těmi, jež nefungují.

Pokud věříte, že politiku lze uspokojivě definovat jako soustavu podnětů a pobídek – úplatky a výhružky, zbraně a peníze, chamtivost a strach, cukr a bič – a jediný způsob, jak přebít cukr a bič, je více cukru nebo větší bič (tedy že sílu lze překonat zas jen silou), pak marníte svůj čas. Tento náhled na svět se nazývá „realismus“, případně materialismus, protože politiku vysvětluje jako působení více či méně materiálních faktorů. Realisticky lze ovšem z „realismu“ vyvodit jediné, a to že jsme nadobro ztraceni. Hodně štěstí při vaší snaze porazit elity penězi nebo silou.

Nezbývá tak než doufat, že součástí lidské přirozenosti je také činitel, s jehož využitím lze překonat chtivost a strach, zbraně našich mocných nepřátel: Říká se mu idealismus. Idealisté jsou onen druh lidí, kteří nepodlehnou vábení peněz ani strachu z výhrůžek.

Za celý náš pokrok vděčíme úspěchům na kolbišti idejí, kde vládneme všemožnými výhodami. Naše myšlenky jsou podloženy pravdou o lidské přirozenosti, prověřené sumou dlouhých dějin lidstva. Jelikož jsou naše ideje haněné, často až pronásledované, přitahují ty nejsvobodnější a nejodvážnější z nás. Vládnoucí režim vyrůstá na lžích o lidské přirozenosti, má katastrofální výsledky a v jeho čele stojí stále zkorumpovanější a ohavnější představitelé.

Nepřátelská saň má mnoho hlav, mnoho úst i rétorických nástrojů. Klíčové dogma, kterým drží sebe u moci a nás mimo, však zní velmi prostě: „Neexistuje nic horšího než rasismus a nacionalismus – tedy u bělochů.“ To je celé. Jenom ohavně protibělošský morální dvojí metr, který odsuzuje naši rasu k zániku tím, že vetuje jakékoliv pro nás potenciálně prospěšné opatření.

Ať se na politickém spektru nacházíte kdekoliv – vlevo, vpravo nebo uprostřed – všechny své cíle musíte přizpůsobit a podřídit tomuto absurdnímu, neobhajitelnému dogmatu. Černoši hají černošské zájmy, Židé židovské a Asiati asijské. Jenom běloši mají usilovat o blaho celého lidstva.

Chcete zrušit pozitivní diskriminaci? Pak musíte pečlivě dokázat, že těm úžasným, schopným nebělochům škodí ještě víc než bělochům. Nelíbí se vám potraty? Nasaďte usouženou tvář nad osudem černých miminek. Za žádných okolností však nelze žádné opatření hájit jednoduše jeho prospěšností pro bělochy. A kdyby snad někdo prosazoval cokoliv zvýhodňujícího bělochy, nejspíš by spadlo nebe.

Ale i naši lidé chtějí mít budoucnost. Stojí o nacionalismus, populismus a pěknou, bělošskou zemi – což je přirozené a normální. Tato přání se však rozbíjejí o útesy falešného morálního dogmatu, podle kterého není správné, aby běloši měli cokoliv hezkého. Toto dogma nám brání postavit se sami za sebe. Když ho odvalíme z cesty, dostaneme to, co chceme. Všechny kroky správným směrem z poslední doby byly výsledkem odštipování úlomků z protibělošského balvanu. Proto musíme vytrvat ve svém úsilí. Revoluce se nejprve odehrávají v morální rovině.

Všechnu svou energii musíme vložit do války idejí, jelikož právě tato taktika funguje. Válka idejí podněcuje idealismus, jediný kontr proti chamtivosti a strachu, na nichž stojí síla systému. Proto to funguje.

Protože jsou naše zdroje omezené, musíme se soustředit na ty, kteří jsou našim myšlenkám nejpřístupnější. V americkém kontextu to v podstatě znamená 70 milionů bělošských voličů Donalda Trumpa.

Naopak s velkou mírou jistoty nefunguje vše založené na předpokladu, že dokážeme porazit systém tam, kde je nejsilnější, tedy v tvrdé síle a tloušťce peněženky: V podstatě libovolná forma politického „realismu“ či „materialismu“. Zde by jistě Hollywoodem protřelý tvůrce vložil zvuk pochodujících vojenských bot.

Důležité je zase a znovu rozlišovat mezi politikou a „metapolitikou“. Politika je samotné ucházení se o politickou moc, ať už ve volbách, nebo se zbraní v ruce. Metapolitika pak označuje vše, co musíte udělat ještě předtím, než můžete o moc usilovat: především propaganda (válka idejí) a organizování společenství.

V americkém systému dvou stran je založení toho, co se s dost falešnou nadějí nazývá „třetí“ strana, plýtvání časem i penězi. Takto se k moci nedostaneme.

Ale nešíří naše myšlenky právě politické strany? Nebudují společenství? Ano, dělají to. Ale propaganda i politická organizace jsou metapolitické činnosti. Jestliže se tedy chystáte dělat metapolitiku, proč se zdržovat strukturou politické strany a nesoustředit se výhradně na ni? Proč je svazovat s beznadějnou politickou kampaní, která naše myšlenky jen pošpiní skvrnou neúspěchu? Jestli v Americe opravdu chcete získat politickou moc, využijte k tomu Republikánskou stranu. V některých oblastech lze uspět i skrze Demokraty.

Ztraťme slovo také o pouličním aktivismu: pochodech a protestech. Nejste-li revoluční milice, která nacvičuje dobytí Zimního paláce a uchopení moci, nejste hráči v politické hře ani vy. Jste metapolitická skupina, aktivní na poli propagandy a bratrské organizace.

Ty nejlepší skupiny aktivistů, jako evropští identitáři, tomu moc dobře rozumí. Vytvářejí týmy pro propagandu činu ve veřejném prostoru: shromáždí se, udělají to, proč přišli a zmizí. Uvědomují si, že nejdůležitějším prvkem každého pouličního aktivismu je mediální obraz akce, tj. dopad činu ve válce idejí. Proto své akce natáčí a šíří přes sociální sítě. Nepřizvou si za tím účelem nepřátelská média, ani nečekají, až se objeví policie a Antifa. Vypadají dobře, baví se u toho, vysílají do světa naše ideje, vysmívají se u toho našim protivníkům – a bezpečně své nasazení přežijí tak, aby mohli vést válku i dál.

Válka idejí nabízí vysoké zisky s nízkým rizikem. Na špatné memy a mizerné „úchopy“ se rychle zapomíná. Pouliční bitky při enormním riziku nabízejí dost chatrné benefity. Když jde všechno dobře, mohou v leckterých očích vypadat cool. Ale jaký je jejich skutečný politický dopad? Co vlastně demonstrují? Sílu? Představuje stovka chlapů skutečně sílu?

Pokud se ale pouliční střet pokazí, obvykle z toho bývá pohroma. Někdo může přijít o život a lidé končívají za mřížemi nebo zruinovaní, stačí si vzpomenout na Charlottesville. Zkuste si představit, kolik metapolitických aktivistů by mohlo celá léta na plný úvazek pracovat za ty statisíce dolarů, které protivník z hnutí po Charlottesville vyluxoval prostřednictvím své oblíbené zbraně, právníků a soudů. Nemůžeme si to dovolit zopakovat. Aktivistické skupiny si musí skutečně důsledně vštípit metapolitickou povahu své činnosti a nenechat se strhnout do politického divadla.

Metapolitika funguje, ostatně právě ona nás dostala tam, kde dnes jsme. Proto musíme vložit veškerou svou energii do metapolitického boje, a to jak propagandy, včetně té „činem“, tak budování společenství.

Někdo si nejspíš pomyslí, „no jasně, Greg tady vychvaluje metapolitiku jako jedinou správnou taktiku – vždyť metapolitiku dělá“. Tím ale dost viditelně prosvítá materialistické vnímání světa: moje myšlenky musí nutně být diktovány mým materiálním zájmem. Ve skutečnosti je to ale obráceně. Dělám metapolitiku, protože jsem přesvědčen, že je to správná cesta. Idea předchází akci.

Úlohou našeho hnutí je proměnit kulturu, již pak politika nutně musí následovat. Chcete-li v Americe dělat politiku, musíte k tomu využít stávající politické strany.

Naše úspěchy na bitevním poli idejí s sebou ovšem nesou také výzvy. Často slýcháme ze sociálních sítí ozvěnu našich hlasů připomínající horečné sny, v nichž se události dne vracejí všemožně pokroucené, surreálné. Když někdo v plénu OSN pronese biblické „Duch je sice dychtivý, ale tělo je slabé“, po překladu do svahilštiny, následně do urdštiny, filipínštiny a ukrajinštiny z toho může vyjít něco na způsob „Víno je chutné, ale maso začíná zasmrádat.“ Potíž tedy spočívá v tom, jak zachovat „ortodoxii“ našich myšlenek a kvalitu jejich podání. Potřebovali bychom nějakou instituci na způsob papeže rasismu.

Dovedu si snadno představit, že se naše hnutí stane obětí vlastního úspěchu. Vítězíme, ale ještě jsme nevyhráli, ani zdaleka. Naneštěstí si hodně našich podporovatelů plete přítomnost Donalda Trumpa v Bílém domě s definitivním vítězstvím a rádi by vrátili ke klidnému soukromému životu. I za vlády Ronalda Reagana se ostatně podpora bělošského hnutí prudce propadla.

Jestliže chceme zvítězit, musíme za každou cenu zachovat pravdivost a kvalitu našeho sdělení. To obnáší krom jiného péči o naše instituce. Naším cílem musí být, aby bělošský nacionalismus pohltil trumpismus, nikoliv naopak. Největší hrozbou tak momentálně není defétismus, ale předčasná uspokojení z domnělého vítězství.

Úvaha Grega Johnsona Life After Trump vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 13. října 2025.