Délský potápěč

Radim Lhoták – Večerní červánky

Autor: Redakce

„Pokud ve vás název vyvolává asociace s Nietzscheho Ranními červánky, není to náhoda: oproti myšlenkovému rozbřesku totiž oznamuje jeho soumrak,“ napsal nám Radim Lhoták o své letošní knižní novince Večerní červánky – kniha aforismů vyšlé v nakladatelství ABB. (Ro)zmary našeho věku v ní uchopuje s nesmiřitelností glosátora zcela „probuzeného“. A činí tak, občas snad v rozporu s pravidly žánru, spíše těžkou rukou rozzlobeného analytika, než s lehkovážným odstupem břitkého satirika, jemuž jde hlavně o efekt ostrovtipné zkratky. Je znát, a v tom je síla knihy, jak bytostně se ho dotýkají fenomény, které promýšlí a jejichž gró se snaží postihnout, občas spíše v esejistické zkratce než v avizovaných aforismech. Lhoták je zkrátka spíše filosof než satirik, ač sám se za filosofa v pravém slova smyslu (natož katedrového) nepovažuje. Ale oč méně v jeho aforismech najdeme „fórů“, s o to větší poctivostí a razancí jdou přímo k jádru věci.

Autor k tomu říká: „Prožil jsem půlku života v socialismu, kdy pravda měla sílu jedné tyranské ideologie, vedoucí k nastolení nejspravedlivější fáze lidského pokroku. Druhou půlku života prožívám ve společnosti, v níž se pravda stala věcí posměchu a nejvyššího opovržení ve jménu téhož pokroku, který má znamenat konec všem ideologiím a vrchol lidského blahobytu. Kde je skutečná pravda? Na to se pokouším odpovědět svými články.“

Continue Reading

Reconquista. Znovudobytie, znovuzískanie strácaného, strateného.

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista; ohlédnutí za její činností od roku 2018.

Co se nyní děje s RCQ?

Stagnuje. Samozrejme neustále publikujeme, vyhľadávame pre našich sledovateľov ďalšie knižné tituly, ktoré by ste v iných kníhkupectvách hľadali márne a komunikujeme. To je však „zotrvačná“ aktivita a ja nemám problém otvorene priznať, že aktuálne nevládzeme robiť viac. Od momentu, kedy zakladajúce entity vdýchli projektu RCQ život, povzbudení počiatočným entuziazmom každý prichádzal s ambicióznymi nápadmi. Aj keď na naplnení niektorých torzo pôvodného tímu stále pozvoľna pracuje, viaceré navždy pohltil čas.

Jaká byla vaše motivace?

Pretrvávajúcim a primárnym cieľom vždy bolo pôsobiť metapoliticky. Nie si dať názov „Metapolitika“ a zosmiešňovať tradičné – či nebodaj samých seba. Ale systematicky vnášať do spoločenského diskurzu tabuizované pojmy ako Intermarium, etnonacionalizmus, či Veľká výmena a nebáť sa konfrontovať bludárov, ktorí sa v alternatíve vďaka adekvátnej podpore rýchlo a žiaľ úspešne udomácnili.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Armin Mohler

Poslední Francouz a fízl Jünger… Někdejší tajemník Ernsta Jüngera, autor standardní příručky Konservative Revolution in Deutschland 1918–1932, o svém setkání s Louis-Ferdinandem Célinem v druhé polovině padesátých let.

Louis-Ferdinand Céline, veliký berserk francouzského básnictví, je mrtvý. Když se v novinách objevilo první nesmělé oznámení, že prý je těžce nemocný, byl ve skutečnosti již mrtvý a pohřbený. Zpočátku se ani nevědělo, kde je pochovaný. O bližších okolnostech jeho smrti postupně prosakovaly zprávy, jaké by si mohl vymyslit on sám.  Zatímco vdova byla s několika málo přáteli na hřbitově, do domu se kdosi vloupal a odcizil část rukopisů (neznámí je pak tu a tam nabízeli ke koupi v antikvariátech). Rukopis, na němž pracoval naposledy a který ještě ležel na pracovním stole, zloději nevzali. Poslední nedokončená věta pojednává o Číňanech, kteří proniknou až do Cognacu a tam propadnou ožralství.

Célinův vpád do Académie Franҫaise a Sorbonnou starostlivě opečovávané literární zahrady v roce 1932 je poslední velkou událostí francouzského básnictví. (Nikoli literatury.) První jeho tehdy vyšlý román Voyage au bout de la nuit (Cesta na konec noci – název je převzatý z písně o Berezině od Švýcarů, kteří s Napoleonem táhli do Ruska), vynášející nejen argot, nýbrž především mluvenou, žitou, nasupenou a zajíkavou řeč, dodal poezii jeho země ještě jednou novou sílu. Muži jako Sartre či Malraux přes všechny ideologické rozpory vždy znovu uznávali, že bez tohoto průlomu by většina z toho, co bylo od té doby ve Francii napsáno mimo klasické schéma nebyla možná.

Continue Reading

„Rodina je nejmenší, ale nejcennější jednotkou v celé státní struktuře.“ – Georg Sluyterman von Langenweyde (1903)

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Rodina sa dnes nachádza na rázcestí. Cesta vľavo (ekonomicko-politicky) smeruje k progresívnemu moderno-sociálnemu ekonomickému modelu, ktorý a priori nemá žiadnu oporu v minulosti – dejinách. Vychádza z čisto ekonomických potrieb pre dnešnú kapitalistickú spoločnosť, ktorá manželstvo ako zväzok potrebuje už len pre uľahčenie byrokratického aparátu – dedenie, rozvody, adopcie atď. Rodinu teda berie ako základný ekonomický faktor pre štát. Rodina – manželstvo – rodičovstvo – tradície 1] a posteriori majú oporu v dejinách. Ide o poslanie vychovávať svoje deti v čo najlepších ľudí, viesť ich životom a pripraviť ich na životné výzvy. Táto cesta nepotrebuje žiadne označenie pravého či ľavého smerovania, je to totiž tradičná rodina, kde neexistujú križovatky vytvorené politicko-ekonomicko-abrahámskym videním sveta.

Continue Reading

Ve skutečnosti bude vždy existovat napětí mezi jádrem a periferií, tím pádem budou vždy probíhat konflikty a vždy se budou odehrávat dějiny.

Autor: Jan Procházka

Pokud by všechny státy světa měly stejné podmínky k podnikání, stejnou kupní sílu, stejnou geografii, stejné obyvatelstvo, rovný přístup k oceánu, k mezinárodnímu obchodu, ke zdrojům, nerostným surovinám a dopravním koridorům, pokud by všechny státy měly podobnou rozlohu, polohu, přirozené hranice, síť splavných řek i stejné dějiny, nebyl by k násilí žádný jiný důvod než čirá zlovůle. Problém je v tom, že pevniny, oceány, zdroje a koridory jsou a vždy budou na zemi rozloženy nerovnoměrně.

Continue Reading

„Stává se z nás jen česky mluvící masa.“ Václav Černý

V tom je poslání vysoké literatury a osobního příkladu jejích autorů.

Václav Černý je takovým autorem. Antonín Bělohoubek, dělník z donucení, ho navštěvoval po sedmnáct let (1971–1987) takřka každý týden, a rozmlouvali spolu i několik hodin. Výbor ze svých záznamů zveřejnil pod názvem Rozmluvy s Václavem Černým (Praha: Primus, 1998). Přemnohé Černého odpovědi jsou svědectvím o mravní a intelektuální úrovni představitelů tehdejšího disentu (a jako takové se již v době vydání přestávalo hodit), výpovědí o jeho zákulisí a dobové situaci, těm se zde však důsledně vyhýbáme. Pro náš stručný výběr jsme upřednostnili výpovědi osobní a nadčasovější…

Jste obklopen knihami – jako velký knihomil?

Víte, knihy, to je hrozná věc! Vidíte u mě tu záplavu. Nevím si s ní rady. A to myslím doopravdy! Radím vám, abyste byl velice přísný ve výběru knih pro svou knihovnu. Nemilosrdně vyřazujte všechno, co už nebudete potřebovat. Hlavně různou beletrii a vůbec knihy, které jednou přečtete a víte, že se k nim už vracet nebudete. (1972)

V jakém asi poměru je teď u vás čtení prózy a poezie?

Bývaly doby, kdy jsem hltal hlavně poezii. Teď ji čtu už méně. Myslím si, že poezii je třeba číst i ve stáří. (1976)

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Plakat nebudeme

Autor: Constantin von Hoffmeister

Měl být skálou. Petrovým nástupcem. To, co jsme dostali, bylo uklouznutí, povzdech, měkký rozklad oděný do bílého. Vatikán přestal být pevností a stal se uprchlickým táborem, jehož brány se dokořán otevíraly pro každého cizince, každého nevěřícího, každý hlas, který se protestem a samolibým kraválem dožadoval vstupu. Papež František promlouval hashtagy a mumláním. Omlouval se za hříchy Západu těm, kdo vypálili jeho katedrály. Hřích se rozplynul v utrpení. Řád se rozpadl v empatii. Kristovo evangelium se proměnilo v příručku „oddělení lidských zdrojů“ pro globální Jih, rozdávanou jako pamflet na obědě v Davosu. Papež František poklekl před kamerou. Plakal za „lidi bez dokladů“, zatímco na nenarozené se zapomínalo.

Pastýř tradice se odvrátil od posvátné paměti. Latinské mše byly omezeny. Barokní stíny kadidla a viny se rozptýlily. Místo nich se na Svatopetrském náměstí třepotaly duhové vlajky. Pronášel projevy o „inkluzi“, kázal o „toleranci“, trval na tom, aby církev „přijala“ ty, kteří ji chtějí zbavit tajemství. Jeho slova o klimatu připomínala slova byrokratů z Bruselu. Jeho názory na kapitalismus se shodovaly s názory byrokrata z Buenos Aires. O hranicích mluvil, jako by hráze a limity nikdy neexistovaly. Jeho encykliky odrážely legislativní návrhy OSN. V jeho encyklice Fratelli Tutti („Všichni bratři“) byl každý bratr učiněn stejným, každá duše vtěsnána do stejnosti.

Božské se stalo rovností.

Tělo Kristovo bylo rozčleněno na nevládní organizace a kvóty pro migranty.

Continue Reading

Oběti Katyňského masakru

Autor: A. J. Tůma

Když bylo východní Polsko v září 1939 obsazeno Stalinovou armádou, začaly okamžitě deportace do gulagů a masové zabíjení. Sověti cíleně likvidovali zejména polskou elitu.  Koncentrovali tisíce vojenských, policejních a zpravodajských důstojníků, soudců, kněží, lékařů, inženýrů, spisovatelů či učitelů ve speciálních táborech v Kozelsku, Starobělsku na Ukrajině a na ostrově Stolbnyj v Seligerském jezeře. Už začátkem roku 1940 Stalin s Berijou rozhodli o fyzické likvidaci těchto vězňů. Masakr se odehrál během dubna a května 1940, tedy právě před 85 lety. Exekuce probíhaly hlavně za tmy, hlavně v lesích poblíž vesnice Katyň ve Smolenské oblasti. Vražedná komanda zabila každou noc až 250 mužů. Byli stříleni ranou do týla, většinou ve speciálních odhlučněných místnostech, někteří pak rovnou venku u vykopaných masových hrobů. Krátká registrace vězně, poprava, vhození do jámy. Průměrně jedna vražda každé tři minuty. Katyň se stala symbolem. Ale NKVD v téže době pořádala popravy Poláků i na mnoha dalších místech. Celkový počet obětí tohoto zhruba dvouměsíčního řádění se odhaduje na 25 000.

Continue Reading

Kaja Kallasová na tiskové konferenci při návštěvě ukrajinského premiéra Šmyhala v Estonsku, 2024

Autor: Martin Kováč

Vědci se shodují, že historie je cyklická a dochází k opakování stejných scénářů v průběhu let. Historická spirála se však netýká jednotlivých osobností. Mohou se opakovat politické styly a reformy, ale stejné politické postavy nelze znovu vytvořit.

Média často vytvářejí paralely mezi historickými a současnými osobnostmi. Britský časopis New Statesman nedávno srovnal vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaju Kallasovou s někdejší premiérkou Velké Británie Margaret Thatcherovou. Obě političky zastávaly vysoké vládní pozice a mají reputaci kritiků Ruska. Je však Kallasová skutečně hodna srovnání se „železnou lady“?

Především je třeba si uvědomit geopolitickou hierarchii. Malé pobaltské Estonsko nelze postavit na stejnou úroveň jako vlivnou Velkou Británii. Navíc přínosy obou političek jsou neporovnatelné. Margaret Thatcherová zavedla reformy volného trhu a v 80. letech podnikla rázná opatření ke snížení inflace a nezaměstnanosti. Ačkoliv její politika měla i negativní důsledky, jako zavírání uhelných dolů a sociální nepokoje, její vliv na ekonomiku byl nepopiratelný.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Jeroným Černý

Dne 7. dubna 2025 uplyne čtyřicet let od úmrtí Carla Schmitta, jednoho z nejvlivnějších a nejvýznamnějších politických a právních myslitelů 20. století. Schmittova analýza suverenity, politické teorie a vztahu mezi právem a mocí je dnes stále relevantní, zvláště když se podíváme na geopolitické rozdíly mezi Evropskou unií a politickými systémy, které vykazují větší rozhodovací akceschopnost – například trumpovským či putinovským cézarismem. Jeho koncepce nepřítele, suverénního rozhodování a kritika liberalismu nabízejí cenné nástroje k pochopení současného úpadku evropské liberální moci, čehož jsou si vědomi např. čínští, japonští či ruští státovědci.

Carl Schmitt se narodil 11. července 1888 v Plettenbergu, městě v pruské části Německa, do katolické rodiny nižší střední třídy. Jeho rodiče byli zbožní katolíci a tento náboženský vliv hrál klíčovou roli v jeho rané výchově i v intelektuálním formování. Vyrůstal v prostředí, kde se katolická identita stavěla do opozice vůči protestantské dominanci v Prusku, což formovalo jeho skepticismus vůči liberalismu a parlamentarismu. Podle Reinera Schürmanna (Heidegger on Being and Acting, 1987) byla Schmittova nedůvěra k sekulárnímu liberálnímu univerzalismu zakořeněna právě v tomto katolickém partikularismu, který není monistický.

Continue Reading

Marine Le Penová přichází v pondělí ráno k soudu v Paříži

Autor: Constantin von Hoffmeister

Marine Le Penové bylo zakázáno kandidovat do volených funkcí (a tím i ve francouzských prezidentských volbách v roce 2027). To je titulek – žádná metafora, žádná nuance, jen tvrdé padající ostří. Neporazili ji v aréně debat ani názorů. Prostě jí zabouchli bránu. Královna je odstraněna ze šachovnice, zatímco hra pokračuje, zmanipulovaná, třesoucí se strachem z jejího návratu. Tohle není jen soudní síň. Je to divadlo rituální popravy, kde stojí jako odsouzenec. Rozehrává se drama zbavené přímočarosti tragédie. Oběť je víc než politická postava. Ztělesňuje vzpouru národa. Francouzské soudy, jednající jako nástroje nadnárodního soustrojí, vyhlásily svůj rozsudek: Marine Le Penová je vinna z odvahy klást odpor. Tvrdí, že v letech 2004-2016 „zneužila“ přibližně 4,5 milionu eur tím, že zaměstnávala asistenty, kteří údajně sloužili její straně Národní sjednocení, místo aby se věnovali „legitimní parlamentní práci“. Skutečným přízrakem, který toto soudní řízení pronásleduje, je však samotná suverenita.

Continue Reading

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading

Kalmarská unie (1397 – 1523)

Autor: Jan Procházka

– geopolitika je klíč!

Pojem Skandinávie sensu stricto zahrnuje tři monarchie s členitým pobřežím na severních poloostrovech Evropy: Dánsko, Švédsko, Norsko, které v době Kalmarské unie tvořily jeden stát, mají velmi podobné jazyky, stejné luteránské náboženství i protestantskou mentalitu a přírodní podmínky. Název Skandinávie (Skandinávský poloostrov) je odvozen od historického regionu Skåne [skuóne] na jihu Švédska. Dánsko se rozkládá na Jutském poloostrově. Název poloostrova je odvozen od mocného germánského národa Gótů (Jutů), kteří třikrát v dějinách převálcovali Evropu, poprvé v době stěhování národů, podruhé v době normanských výprav v 10. a 11. století, potřetí v době Třicetileté války. Na dávnou gótskou přítomnost lze usuzovat z místních názvů Götaland [jetaland], Göteborg [jeteborj] nebo ostrov Gotland v Baltském moři.

Continue Reading

Rudolf Jičín: Filosofie dějin a politika (Praha: Délský potápěč, 2025), 205 s., 2 obr.

Osmý titul bílé řady Metanoia! Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína! 

Znalci vědí, Jičínovo životní dílo čítá sedm strojopisných svazků A4 o váze šest kilogramů. Tiskem mu však za života vyšlo pouhých pětatřicet stránek (nepočítáme-li knižní překlad Spenglerova spisku Člověk a technika), a to v první polovině devadesátých let, kdy ještě doznívalo popřevratové znejistění – systém svou rovnováhu teprve nabýval a hranice nedovoleného stále rýsoval. Bylo naší dávnou touhou shrnout těchto šest statí, roztroušených po „okrajových sbornících a obskurních časopisech“, do jednoho knižního titulu. Předobrazem mu je samizdat, který vznikl poté, co Rudolf Jičín od přelomu tisíciletí přepisoval strojopisné svazky do elektronické podoby. Název Filosofie dějin a politika, publikované statě i řazení textů tedy ponecháváme autorské.

Zatímco první polovina knížky obsahuje „věci, o kterých se psát smí“, jak se autor – ostatně mylně – domníval, druhá „věci o kterých je to zakázáno“: ovšem „nikoliv jen nějak oficiálně, ale především obecným veřejným míněním, vytvářeným většinou našich vysoce liberálních intelektuálů,“ vysvětluje Rudolf Jičín na začátku pátého svazku svých sebraných spisů, neboť: „Neexistuje jen úřední nesvoboda slova, ale také neúřední, která vyrůstá z nás samých a je mnohem horší.“ A my k tomu dodáme, že nejde ani tak o témata, spíše o způsob, jakým jsou pojednána. Oč konkrétně v těchto místy vskutku „nepublikova(tel)ných“ textech jde, věděli doposud jen čtenáři, jež by se dali spočítat snad i na prstech jedné ruky…

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Redakce

Četba Tábora Svatých je jako test. Odmítavá reakce svědčí o konformitě, vrozené prázdnotě, slabosti či vykořeněnosti,  kterou dnes systém, jenž není náš, nýbrž těch Jiných, implementuje od dětství. Přitakání svědčí o zachované sebeúctě.

Děj románu z roku 1973 lze shrnout několika řádky: na jihu Evropy ztroskotá stovka lodí s milionem migrantů, chudáků vyhnaných bídou, ženy, děti, rodiny… Jsou slabí, beze zbraní, budí soucit, výčitky, otázky svědomí. Když jsou tu, přijmeme na naší pevnině i s rizikem, že to dodá odvahu dalším milionům barevných? Evropa bude ohrožena zaplavením jejich proudy. Co tedy dělat? Poslat je zpátky? Použít sílu proti slabosti? Tážou se všichni nelhostejní k osudu jejich domoviny. Avšak záhy je prostě pozdě – váha blátěných spočívá v jejich množství. Země je jich plná, autority à la fialovci rezignují, domorodí prchají, nepořádek, zmatek, zdevastované hypermarkety. Vlast nakonec brání jen dvacítka Svatých, napůl vojáků a napůl civilů, kteří se opevnili v jedné vesnici a střílejí na vše, co se pohne. Než je rozbombardují („Našlo se osmnáct pilotů, kteří vykonali tuto práci a jeden generál, jenž ji zorganizoval.“) stačí ještě pobít stovky invazistů…

Continue Reading

Stále více připomíná starého Célina…

Autorka: Gioconda

Ještě než se Michel Houellebecq v polovině devadesátých let proslaví svým románovým debutem Rozšíření bitevního pole, zůstane poněkud v pozadí jeho knižní esej o H.P. Lovecraftovi. Houellebecq se s Lovecraftovými texty seznámil v době dospívání a s odstupem času přiznal, že se jednalo téměř o iniciační zkušenost. „Temný Mistr z Providence“ osamělému teenagerovi doslova učaroval: Lovecraftovy záhyby přeludné imaginace se dotkly temné struny Houellebecqovy latentní senzibilitity a vytvořily jistý základ, který měl na budoucího romanopisce nepochybný vliv. Na eseji o Lovecraftovi začíná Houellebecq pracovat někdy na konci osmdesátých let a svůj rukopis později nabídne Michelu Bulteauovi, který tehdy vedl alternativní edici Les Infréquentables (Nevhodní) při nakladatelství Édition du Rocher. Houellebecqův H.P.Lovecraft s podtitulem Contre le monde, contre la vie (Proti světu, proti životu) vyjde v roce 1991. Kniha tehdy nezaznamená žádný větší ohlas; zájem vzbudí až její reedice během devadesátých let, ale to už byl Houellebecq známým autorem. Je zde však jedna zvláštní okolnost. Při redigování rukopisu Bulteau trval na tom, aby Houellebecq některé pasáže zmírnil nebo odstranil. Houellebecq se podřídil a – habent sua fata libelli – rukopis původního textu byl zničen. Z hlediska geneze některých konceptů, které jsou považovány za kontroverzní dodnes, by jistě nebylo bez zajímavosti jejich srovnání. Přesto se však otevírají i další možnosti: lze si položit otázku, do jaké míry Houellebecqovo mladistvé setkání s Lovecraftem mělo vliv na systém myšlenkových vzorců v jeho pozdějším románovém díle.

Continue Reading

Paříž má novodobých Arsène Lupinů evidentně málo, je tedy evidentně potřeba „kulturního potvrzení.“

Autor: Václav Jan

O propagandě v popkultuře

Continue Reading

Marxismus-leninismus a Platónův komunismus, přestože se liší ve svých historických a filosofických základech, sdílejí společnou víru v elitní vedení.

Autor: Ladislav Olešovský

Ačkoliv marxismus-leninismus a Platónův komunismus vycházejí z rozdílných filosofických základů a historických kontextů, obě ideologie sdílejí podobný pohled na centralizovanou vládu elit, která má řídit stát ve prospěch celku. Tento systém se soustředí na výchovu ideově a ideologicky čistých vůdců, kteří mají být považováni za nositele pravdy a spravedlnosti, i když to často znamená omezení osobní svobody nebo autonomie.

Platónův kasárenský komunismus je koncept, který se nachází v jeho díle Ústava. Platón v této idealizované vizi státu navrhuje, aby společnost byla rozdělena do tří základních tříd: vládci (filosofové), strážci (vojáci) a dělníci (obchodníci, řemeslníci a rolníci). Vládu mají vykonávat filosofové-králové, kteří mají nejvyšší moudrost, neboť pouze oni dokážou poznat věčný řád a Pravdu. V rámci tohoto modelu je všem vládnoucím filosofům a strážcům zakázáno vlastnit majetek nebo mít rodiny, čímž se zajišťuje, že nebudou motivováni osobními zájmy. Jejich život je celý podřízen státní službě. Tento koncept kasárenského komunismu znamená, že se všichni filosofové a vojáci živí společně, bez individuálního majetku, a jsou zcela soustředěni na správu státu.

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading