Délský potápěč

Julius Evola: Hermetická tradice. Vydalo nakladatelství Jakub Hlaváček-Malvern. Překlad z italštiny Ivan Jirovský. Praha 2026, 246 stran

Autorka: Gioconda

V reprezentativní edici Aurélie vydalo letos nakladatelství Malvern překlad Evolovy Hermetické tradice (La traditione ermetica). Není pochyb o tom, že v kontextu hermetismu 20. století se Evolův výklad principů alchymie svým významem staví po bok dílu Canselietovu nebo Fulcanelliho. První vydání je z roku 1931 a spadá do období Evolova působení v italské hermetické společnosti UR (Gruppo UR), kterou na konci dvacátých let zakládá spolu s Arturo Reghinim. Slovo ur znamená v chaldejštině oheň. Mimo jiné, představa ohně v Evolově systému posvátných obrazů evokuje solární mýtus, jenž je v jeho vnitřní hierarchii jedním ze stěžejních imaginačních vzorců. Je nutno zdůraznit, že Evolův koncept esoterní tradice se opírá o předpoklad, že alchymie je nositelkou hermetického vědění v tom nejhlubším smyslu a ve světle těchto souvislostí pak na rozdíl od jiných vykladačů Evola nepovažuje alchymii ani za „dětské“ nebo tzv. předvědecké stádium chemie ani za šarlatánství zlatodějů, kteří bláhovým důvěřivcům slibovali bohatství nebo nalezení zázračného elixíru života a nesmrtelnosti. Koneckonců problém transmutace kovů ve zlato se vyřešil rozbitím atomového jádra (s. 217). Evola, a to je třeba zdůraznit, vychází primárně z metafyzické dimenze (například na rozdíl od Jungova aplikovaného celostního pojetí „alchymie jako spásy“). Jedná se o systém, který se opírá o univerzalismus, který se vine jako spodní proud civilizačním konceptem vědění, jež je historicky součástí širší indoevropské tradice. 1] A tato cesta královského umění (ars regia) následně vede k tomu, co Evola označuje jako svrchovaný akt, jenž je podmínkou transcendování subjektu.

Continue Reading

– právě vychází!

Hugo von Hofmannsthal ve své proslulé mnichovské řeči „Písemnictví jako duchovní prostor národa“ z ledna 1927 (tedy za kanálově zlatých dvacátých Výmarské republiky) nazývá ty smělé muže, kteří po zhroucení Německé říše v roce 1918 nerezignovali, ponietzscheánsku:

Continue Reading

Autor: Rudolf Jičín

„Místo bojů a prolévání krve by lidstvo mělo spíše spolupracovat pro pokrok. To je pro něj jedině důležité: práce učitelů, vědců, vzdělaných kněží, lékařů a právníků všude na světě, bez zřetele ke státům a hranicím, politickým stranám a ideologiím. Pro mě neexistují kapitalisté a komunisté – jsou jen dobří a špatní, čestní nebo špatní lidé, ať žijí kdekoliv,“

plácá Světlana Allilujevová, dcera Josifa Vissarionoviče Stalina, v autobiografii Only One Year (Jen jeden rok, 1969)

Stalin byl muž činu, státník, politik, člověk, na jehož bedrech spočívala odpovědnost za osud obrovské země. Představme si, jak by ji měl řídit vyzbrojen takovýmito intelektuálskými naivnostmi. Kdo chce řídit stát, musí ihned pochopit nesmyslnost takovýchto přístupů, odmítnout je, ba přímo je nenávidět jako výraz naprosté hlouposti a neporozumění základním skutečnostem dějin. To se samozřejmě týká i „demokratických politiků“, kteří je neustále omílají, ale ani ve snu je nenapadne brát je byť i jen na okamžik vážně. Každý z nich ví, že tyto demokraticko humanistické bláboly se hodí jen do příslušných projevů na veřejnosti, k ničemu jinému. Kdyby podle nich měli vést svůj stát, znamenalo by to katastrofu.

Continue Reading

Paul Burnley (vpravo) s mladými přáteli

Brutálně upřímné, upřímně brutální

Deník skinheada je záznamem sociálních dějin dvacátého století, kdy se mladí lidé přidávali k různým subkulturám. Byli tu punkeři, rockabilly, rockeři, tedové, novoromantici, mods, scooter boys, heavymetalisté, hippies a gotická subkultura. Ve dvanácti letech se Paul Burnley vydal ve stopách svého staršího bratra a přidal se k londýnským skinheadům. Byla to cesta, která vedla k násilí, pití alkoholu „natajno“, policejním celám, rozpadu rodiny, radikální oi hudbě a krajně pravicovému fanatismu.

Napsané z pohledu tehdejší doby a s typickou bezohlednou drzostí — autor si nebere servítky. Nic není přikrášlené, žádné omluvy, jen strhující a místy děsivý popis života uprostřed chaosu těch opojných let.

Continue Reading

Meč se nazýval „duší rytíře“

Rytíř je nemyslitelný bez svého meče. Nosí jej stále při sobě a tak se stal jeho aktivním společníkem. Odpovídá svérázu japonského národního charakteru, že ne každé umění si nárokuje zvláštní oblast, nýbrž že všechna umění jsou sloučena do jediné živé syntézy, ba že umění je od života vlastně neoddělitelné. Takto světské skutky lidského života nejsou estetizovány ve špatném smyslu, nýbrž tříbeny a povzneseny do duchovna. Rytířský zápas není věcí rozkolu, vzpoury či závisti, nýbrž umění, a meč, řemeslný předmět výkonu tohoto umění, je uměleckým předmětem, plodem zduchovněného uměleckého řemesla. Meč je nejzhuštěnějším symbolem japonského ducha a v každém Japonci žije jakožto světonázorová směrnice.

Continue Reading

Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

Continue Reading

Léon Degrelle

Autor: Léon Degrelle

Pokud byl na světě muž, pro něhož milovaná žena pramálo znamenala, potom to byl Hitler.

O ženách nikdy nemluvil. Děsil se vtipů stráže, ve které bylo tolik žádostivých mužů. Dokonce si myslím, že byl prudérní. Prudérní ve svém postoji i svých citech.

Obdivoval ženskou krásu. Jednoho dne se rozhněval na svého důstojníka kvůli tomu, že si nevyžádal adresu neskonale krásné dívky, která přiskočila k Vůdcovu vozu, aby ho mohla přivítat. Nechtěl si s ní smluvit dostaveníčko, jak by to udělali jiní, chtěl jí prostě poslat květiny.

Ve společnosti žen se cítil dobře. Osobně jsem poznal nejkrásnější mladou ženu Říše Siegried von Weldseck. Byla vysoká, měla zářivé oči, úžasně jemnou pleť a drobné poprsí. Každý by se do ní zamiloval. Strávil jsem s ní poslední krásné chvíle války, když si do mého frontového úseku na Odře přišla pro svazek dopisů, které jí adresoval její přítel Hitler. Při té příležitosti mi vyprávěla o jejich vztahu, o pravidelných úterních schůzkách, na kterých ale nikdy nebyli sami, a kde na sebe nechávali působit hudbu.

Hitler se s úspěchy u dam příliš nesvěřoval. Miliony nejen německých žen do něho byly zamilované. V jedné skříni schovával dopisy, v nichž ho ženy prosily, aby je přivedl do jiného stavu! Nikterak se neucházel o jejich přízeň. Řekl bych, že láska k ženě pro něho neměla valnou hodnotu. Jeho city totiž poznamenalo nešťastné řízení osudu.

Continue Reading

Většina již přejala náturu hovad – a podle toho to taky dopadne.

Autor: A. J. Tůma

Právě v současném africkém počasí se nejlépe mezi davy výletníků a čumilů vyjeví opičí nátura, kterou kdysi civilizovaný Středoevropan, zdá se, již vnitřně zcela přejal. Ve způsobech, oblékání, mluvě, zábavě. Zadívejte se jen někdy na ta místa, kde se sejde větší shromáždění dovolenkářů, se vším tím tetováním, pantoflemi, trenýrkami, barvami, nevychovanými čokly a dětmi, hulvátským sebevědomým čerpaným z plných šrajtoflí a velkých aut. A když si večer pustíte televizi a nestačíte se divit, pak si uvědomte, že toto je zábava šitá přesně na míru těmto tvorům. Všechno je v pořádku, lidé dostávají co chtějí, všichni jsou spokojeni, svoboda frčí.

Jenže svoboda je teď prý ohrožena!

Continue Reading

Felix Edmundovič Dzeržinskij (11. září 1877 – 20. července 1926) „Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.“

Autor: Jeroným Černý

Dne 20. července 1926 zemřel v Moskvě Felix Edmundovič Dzeržinskij. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Jeho organismus, oslabený léty věznění, vyhnanství, nemocí a téměř nepřetržité práce, nevydržel vypětí po dlouhém projevu před vedením bolševické strany. Dnes, o sto let později zůstává jeho jméno spojeno především s Čekou, první bezpečnostní institucí sovětského státu. Takové zjednodušení však zakrývá člověka, jehož působení zasáhlo také dopravu, průmysl, hospodářskou správu a péči o děti bez domova.

Felix Dzeržinskij se narodil 11. září 1877 v polské šlechtické rodině na území tehdejšího Ruského impéria. V mládí uvažoval o duchovní dráze, ale místo kněžství si zvolil revoluční politiku. Opakovaně byl zatýkán, vězněn a posílán do vyhnanství. Zkušenost s carským represivním aparátem v něm prohloubila přesvědčení, že společenský řád založený na privilegiích nelze napravit dílčími reformami. Po revoluci roku 1917 se stal jedním z organizátorů nového státu. Vedl Čeku („Řád Železného Felixe“, A. Dugin) a její nástupnické organizace, působil v čele dopravy, od roku 1921 se zabýval také řešením katastrofální situace opuštěných dětí a v roce 1924 převzal Nejvyšší radu národního hospodářství.

Dzeržinskij nebyl mužem pohodlí ani osobního obohacování. Obraz asketického, neúplatného a krajně disciplinovaného služebníka revoluce se stal základem jeho veřejné pověsti. Právě tato pověst mu vynesla označení „Železný Felix“. Železný nikoli proto, že by necítil, nýbrž proto, že své osobní city podřizoval tomu, co považoval za historickou povinnost. Sovětská propaganda později tuto představu systematicky rozvíjela a spojovala v ní neústupného ochránce revoluce s člověkem citlivým k utrpení dětí.

Continue Reading

Nová Evropa. Fab, bývalý „zpěvák“ Milli Vanilli, s rodinou. Jestlipak tyto ženy bez předsudků pomyslí někdy na to, že jejich podoba a dědictví se tak navždy vytrácí?

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Článok je istá forma sebareflexie, ale je to tiež reflexia toho, kam sme sa … dostali. Text ide pod kožu, reže do živého. Dotkne sa mnohých, niektorí kývnu rukou, ďalší vypenia, ale možno sa aj niekto nad tým pozitívne zamyslí.Je to práve pri stretnutí s priateľmi, kedy si najviac uvedomujem, ako veľmi absentujú deti medzi nami. Väčšina má už po tridsiatke (aj ženy!) a detí nieto. Dôležitá poznámka, nik z nich netrpí nedostatkom! Hovorím o najbližších, ale aj známych naprieč celým Slovenskom. O potrebe napísať tento text ma presvedčilo aj neustále pribúdanie článkov o demografickej kríze, ako v mainstreame, tak aj v alternatíve.

Čo napísať v stave hlbokej vnútornej rozpoltenosti, keď je to už pätnásť rokov v tom, čo voláme „naše hnutie“, no napriek tomu posledný drakar stále pláva v neznámych vodách, sily muža sú na vrchole, no musí veslovať nekonečnou tmou plný nádejí, že čoskoro spozoruje ten starý kus zeme, nepoškvrnený dobou, ten kúsok domoviny, kde na neho čaká zelená tráva, na ktorej sa hrajú deti a krásna žena ho z diaľky víta s kvetmi vo vlasoch.

Continue Reading

Andrej Rublev: Svatá Trojice (cca 1411 nebo 1425–1427). Nejslavnější ruská ikona, představující vrchol byzantské ikonografie, vytvořená pro Trojicko-sergijevskou lávru ve městě Sergijev Posad. Ikona zachycuje tři anděly u Abrahamova dubu jako symbolický předobraz křesťanského Boha.

Pavel Ščelin, politický filosof a teolog, v rozhovoru „Ikona a politika. ‚Svatá trojice‘ v muzeu? Humanismus zapomněl na Boží práva. Simulakrum. Moderna“ s Alexejem Černovem, teologem, filosofem a psychologem, 16. prosince 2023

AČ: Naším dnešním tématem je „ikonično jako politično“ nebo i naopak „politično jako ikonično“. Nakonec si myslím, že se musíme dotknout otázky, zdali je ikona tím, co legitimizuje pozemskou vládu. Chtěl bych však navrhnout, abychom postupovali od současnosti k tradici. Má první otázka zní následovně: současná masmediální kultura představuje arénu simulaker. [1] Náš duchovní otec David Bentley Hart [2] (*1965) simulakrum nazývá povrchní analogií ideálna. Podle něj ikona na rozdíl od simulakra vykazuje pevné obrysy bytí.

Continue Reading

Autor: Nigel Farage

„Nemůžu dýchat.“ Právě tohle řekl Henry Nowak devětkrát policistům, kteří ho v poutech drželi ležícího na zemi, zatímco umíral. Když podobná slova řekl před časem jeden černoch 4000 mil daleko, svět jim naslouchal. Milióny liber byly promrhány na příspěvcích na diverzitu, společnosti vydávaly jedno prohlášení za druhým, sochy byly shazovány z podstavců, ministerský předseda poklekl na koleno.

Když však tutéž větu vyřkl umírající běloch poté, co byl spoután policií, slyšíme jen ony omšelé apely, ať se neohlížíme zpět plni vzteku a nenávisti. Odpověď systému je jednoznačná: „Na životech bělochů nezáleží!“ Bělošské utrpení není hodno pozornosti.

Já osobně si však něco takového nemyslím. Stejně tak si to ani nemyslí naše politická strana Reform. Na životech bělochů záleží stejně jako na životech černochů. Nastal čas čelit důsledkům rasových předsudků v současné Británii, nakolik systémové lži mají na svědomí již příliš nevinných životů. Je totiž pravdou, že již nežijeme v zemi, v níž má každý rovná práva před zákonem. Jedna skupina je totiž v Británii systematicky diskriminována a jí jsou právě běloši.

Continue Reading

Emanuel Moravec – Děje a bludy (1. vyd., Orbis, Praha 1941)

…aneb jedna zapomenutá historická úvaha

Autor: Emanuel Moravec

Židovsko-britské úsilí, jehož cílem bylo získání nových spojenců proti Německu, neomezovalo se jen na Balkán, sovětské Rusko a Ameriku. Sveřepému nepříteli německého národního socialismu a Nové Evropy šlo také o to, aby v Nové Evropě, Němci sjednocené, způsobili Říši co největší obtíže. Židovsko-britská propaganda a její agenti snažili se, hlavně na území německou brannou mocí okupovaném, německou konstruktivní práci všemožně kazit a ztěžovat. Střediskem britsko-židovských intrik proti Říši zůstal však Protektorát, který není okupovaným územím, nýbrž součástí Říše, jejíž ochranu země české dobrovolně přijaly 15. března 1939.

Sedm milionů česky mluvících obyvatel protektorátu a s nimi celý český národ, který čítá ve střední Evropě na 8 milionů příslušníků, stal se středem a cílem největšího úsilí židovské britské propagandy proti Říši. Od roku 1922 český národ byl štván proti italskému fašismu. Všechen český tisk, literatura, rozhlas stál ve službách západního světového řádu, kde komandovala Anglie, a evropského řádu, který chtěla uplatňovat Francie. Za britským světovým řádem a za evropským řádem francouzským stály ovšem Židé, jako vedoucí vrstva. Demokracie byla pro tento diktát peněz a spekulace nejhustším závojem, jaký se za daných poměrů dal politicky proti zrakům lidu utkat. Diktatura byla vždy dílem osobnosti, demokracie byla obratná hra s davy. Demokracie byla proto tak milována, poněvadž se tu lichotilo davům, oněm davům, na které politika těžkého kapitálu rozdělila národy. V demokracii silná osobnost nesměla do čela státu a stejně nežádoucí byl v demokracii jednotný, silný národ. Pro plutokraty v zákulisí politiky a státního života bylo největším nebezpečím, kdyby jedna hlava vedla jednolitý národ ve státě. Katastrofou však bylo pro šíbry a finanční kurfiřty, když národ sjednocený a klidně pracující pod Vůdcovým vedením se rozhodl zbavit se hospodářského nevolnictví, které mu vnutili kapitalisté v Londýně, v Paříži a v Novém Yorku.

Continue Reading

Impérium, nad kterým slunce nezapadalo…

Autor: Jan Procházka

Geopolitická role Velké Británie

Díky přirozené hranici oddělující Velkou Británii od kontinentu, Lamanšskému průlivu, má Británie výjimečné geopolitické postavení v Evropě, které nazýváme splendid isolation. Splendid isolation (někdy překládáno jako „skvělá izolace“) je termín označující britskou politiku vzhledem ke kontinentu, která je determinována její ostrovní polohou. Kdykoliv dojde ke sjednocení kontinentu (v užším slova smyslu ke sjednocení Německa a Francie), jako pod Habsburky, za Napoleona Bonaparta, německého nacionálního socialismu či Maastrichtskou smlouvou, Britové se v obavě, že vzniká hegemon, postaví proti. Ze stejných důvodů jako královna Alžběta vstoupila do války proti Habsburkům a porazila r. 1588 španělské loďstvo v La Manche prosazovali Britové právo veta pro malé státy v Evropské unii, ze které nakonec Britové sami vystoupili.

Z hlediska britských zájmů je ideální Evropa balkanizovaná, roztříštěna na množství malých, vzájemně si konkurujících či válčících státečků, nad nimiž může „nepotopitelná letadlová loď“ kotvící u břehů Evropy a držící Německo, Nizozemí, Dánsko a Belgii pod strategickou kontrolou, vykonávat svou hegemonii.

Continue Reading

Wolfgang Willrich – Rodina (Familienbildniss, 1938)

Autor: A. J. Tůma

V reakci na článek Jižní Korea: Dvě jsou ažaž je třeba úvodem říci, že není potřeba litovat toho, pokud nějaký asijský národ postupně mizí. Do toho nám Evropanům nic není. Nelze tvrdit, že by hrozilo vymření Asiatů; zato hrozí vymření Evropanů.

Na druhou stranu je Jižní Korea jako případová studie vynikající, velmi varující a rovněž výmluvná. Potvrzuje jen to, co víme, co vědí všichni, ale co neříkáme nahlas.

Pokud má národ žít, růst a sílit, musí se mentálně i politicky vrátit – nebo se posunout, na této formulaci příliš nezáleží – do zcela jiného duchovního rámce, než v jakém se nachází dnes.

Continue Reading

A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Autor: Jan Procházka

– o rudolfinské Praze a dnešku

„Co se nevyrobilo ve městě, bylo obratem objednáno v cizině, i když šlo často o zcela zvláštní a mimořádně náročná přání, o italské cukroví pro šlechtické hostiny nebo o kusy nábytku do šlechtických zámků. A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Z půjčování peněz, ve středověku zatracovaného coby činnost odporující křesťanské morálce, těžili nyní nejen židovští lichváři, ale i počestní měšťané a urození rytíři. V obchodních kancelářích všemocného židovského bankéře Marka Mardocheje Meyzla [„dát si majzla“?] bylo uloženo v hotových penězích, v klenotech, uchovávaných po generace v pokladech šlechtických rodin, a v dlužních úpisech tak ohromné jmění, že vzbuzovalo údiv i mezi nejbohatšími šlechtici. I sám císař Rudolf patřil k Meyzlovým dlužníkům a díky tomu se pražští Židé mohli dovolávat jeho ochrany a pomoci, když se pouštěli do podnikání, které by je o několik let dříve přivedlo na šibenici.

Růst spotřebních nároků se pro Prahu stal základem prosperity, avšak pro město tato konjunktura znamenala všechno jiné než idylu, jakou zobrazovali tehdejší vedutisté.

Continue Reading

Ne, to není Zdeněk Svěrák na kole…

Závěrečná část dialogu Délského potápěče s Reconquistou o situaci a dění v našich zemích…

Předchozí části rozhovoru: první Kdo je pro Slováky největším nebezpečím?, druhá Slovensko dnes: jaké je?

Kdysi, bude to jistě víc jak deset let, jsem si z tisku poznamenal: „Úřady udělaly razii proti agenturám dovážejícím do Česka levnou pracovní sílu. Desítkám zrušili licenci.“ Pokusil jsem se tu zprávu dohledat na síti – bezúspěšně. Kolem tohoto způsobu podnikání je vůbec jakási „mediální tma“ a téma opomíjejí i naši národovci – přitom ona levná pracovní síla je z velké části allogenní, tisícovky Mongolů, Filipínců, Indů a kdoví koho ještě. Jaká situace je v tomto ohledu na Slovensku?

Jozef: Ľudia v krajine so šesťpercentnou (stúpajúcou) nezamestnanosťou, kde si predseda vlády bez akejkoľvek vlny občianskej nevôle dovolí usporiadať tlačovku a vyhlásiť, že „našiel pracovnú silu v Uzbekistane“, si zaslúžia biedu a hlad. Samozrejme, jedni viac, iní menej. Zredukujme to na pár faktov, hoc dizertačná práca by na pôvod a dôvody bola vhodnejším formátom.

Continue Reading

Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Continue Reading

Katedrála Panny Marie a kostel sv. Severa v Erfurtu, působiště mistra Eckharta z Hohenheimu, velkého křesťanského advaitina působícího v dominikánském řádu na přelomu 13. a 14. věku

Autor: Mars Ultor

Slova použitá v nadpisu článku jsou výpůjčky ze sanskrtu, mohli bychom napsat dvojné a nedvojné nauky, anebo v inspiraci řečtinou bychom mohli napsat dualismus (δύο = dva) a monismus (μονος = jediný). Oba dva typy nauk se liší v mnoha věcech, ale nejzásadnějším způsobem se liší v řešení finality lidského života.

Dvaitové nauky předpokládají, že mezi Bohem a člověkem zeje nepřekročitelná propast. Lidský duch je schopen se Bohu přiblížit, ale není nikdy schopen se s Bohem ztotožnit, dosáhnout boží dokonalosti a s Bohem splynout v jedno.

Advaitové nauky naopak vidí ve splynutí s Bohem, ve ztotožnění se s ním, nejvyšší cíl a smysl lidského života. Advaitové nauky učí úplný zánik osobnosti a ontologické, nedvojné splynutí s Bohem.

Continue Reading

Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Continue Reading