Než se začneme zabývat otázkou Střední Evropy, pokusme se definovat prostor střední Evropy. K prvnímu dělení Evropy došlo po roce 1054 (velké schizma). Proběhlo při tom oddělení Říma od Byzance. Vznikl celek západní Evropy a celek východní Evropy. Toto dělení bylo dáno hranicemi katolické církve a vznikající západní kultury a ortodoxní církve a východní byzantské kultury. Mezi Labem a Pobaltím však vzniká celek střední Evropy kulturně a civilizačně patřící k Západu, který počátkem 16. století začíná ztrácet kontakty se Západem a tento proces končí koncem 18. století, kdy se tento celek vrací zpět k Západu. František Dvorník v knize „Zrod střední a východní Evropy“ přesvědčivě dokládá, že střední Evropa představuje svébytný celek, který však nedokázal vytvořit mocensky odolnou Říši. Náběhy k tomu byly, a to za vlády Václava II, kdy byla „poslední šance Čechů a Poláků splynout v jediný národ“. Nasledovalo úsilí Jiřího z Poděbrad založit jakousi bezpečnostní zónu, vláda Jagellonců a naposledy panování Habsburků, jejichž pokus o vytvoření nadnárodní Říše skončil ve víru Velké války. (1)
Publikováno na počest stodvacátého výročí narození H. P. Lovecrafta (20. srpna 2010) na stránkách Okultura.cz
“Homo homini lupus: Člověk člověku vlkem.”
– Plautus
Howard Phillips Lovecraft se narodil v Providence na Rhode Island v roce 1890. Jeho otec zemřel v roce 1898 v Butlerově nemocnici v Providence, údajně nervovým vyčerpáním z přepracování, ve skutečnosti však byl postižen celkovou parézou nebo šílenstvím ve třetím stupni syfilitidy.
Lovecraft byl pak vychováván svojí matkou a dvěma tetami, Lilianou a Annie Emelinou Phillipsovými. U rozmazlovaného a hýčkaného mladíka se rozvinuly psychosomatické neduhy rozličných facet – většina z nich se projevila poté, co se vzdálil od svých tetiček. Zešílela jeho matka následkem toho, co lze popsat jako syfilitickou komplikaci, k čemuž přispěla a napomohla arseniková tinktura braná coby ‘prevence’? Zemřela rovněž v Butlerově nemocnici 21. května 1921.
Tajemná organizace Wikileaks tento týden způsobila senzaci a skandál zveřejněním 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu. Berlíňan Daniel Schmitt je jednou z pouhých dvou mediálně známých tváří této záhadné skupiny bývalých hackerů. Pro některé jsou budoucností konfrontativního a investigativního žurnalismu, jiní naopak soudí, že bezohledně ohrožují životy druhých. V každém případě organizace Wikileaks jedním z největším úniků informací v lidských dějinách notně posunula hranice “investigativní” žurnalistiky.
Wikileaks, údajně řízená nomádským bělovlasým Australanem Julianem Assangem nemá žádné oficiální sídlo nebo vlastníka a podle svých kritiků ani zodpovědnost za to, co publikuje. Ti jsou toho názoru, že kvůli detailním informacím odhaleným v těchto dokumentech mohou být zabiti afghánští informátoři a vojáci mezinárodních bezpečnostních sil bojující s Talibanem. Wikileaks však bezpochyby podstatně změnila nazírání na způsoby úniků tajných informací.
Prostřednictví zveřejnění 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu Wikileaks vstoupila na doposud neobdělávanou půdu, nakolik se uchýlila k dosud bezprecedentní spolupráci s třemi velkými světovými mediálními koncerny: německým Spiegelem, britským Guardianem a americkými New York Times.
Dvaatřicetiletý Daniel Schmitt, bývalý IT specialista z Berlína je spolu s Assangem mediální tváří Wikileaks.
Na počátku 20. století ještě neexistovalo slovo, které by pojmenovalo etnické čistky namířené proti jednomu národu. Osudem Arménů žijících v Turecku v roce 1915 bylo uvést ho do povědomí lidstva.
Špatná úroveň analýz australského ustoupení od tradiční asimilační imigrační politiky dosáhla svého vrcholu v podobě současného přívalu článků z per renomovaných komentátorů. Návrh dne zní – otevřené hranice a neomezená imigrace bez ohledu na ostatní faktory kromě bezpečnosti. Mnoho Australanů se s tímto přístupem neztotožňuje a považuje jej za absurdní. Naneštěstí však podklad pro vládní strategie od 70. let nezohledňuje takřka nic jiného než ekonomická kritéria.
Mirko Bagaric (1), profesor na právnické fakultě na Deakin University, se staví za neomezenou imigraci z nejchudších zemí světa do těch nejbohatších, jež má být nejlepším prostředkem na snížení chudoby třetího světa. Těm, kdo aplikují biologické koncepty a metody na studium lidské společnosti, se jeho článek zpočátku mohl jevit coby příjemné překvapení, neboť zohlednil dva pravdivé argumenty mající co dočinění s lidským etnocentrismem: “Většina stále dává přednost lidem svého vlastního druhu a ostatní kultury jí nejsou příjemné” a “Vše je zapsáno v lidské DNA.” (2) Od tohoto bodu však autor článku jakoby opomenul, že lidé jsou vyvinutým živočišným druhem se svým vlastním zájmem o přežití. Prof. Bagaric povrchně zmiňuje tři zájmy, jež by mohly být ovlivněny otevřením hranic; jedná se o materiální prosperitu, národní bezpečnost a kulturní tradici – té se věnuje ze všeho nejvíc. Spoustu dalších aspektů však vůbec nezmiňuje.
Občianske združenie Pretrvanie sa snaží o presadzovanie nadčasových hodnôt, ktoré platili po celé tisícročia, a ktoré sa moderný človek rozhodol z mnohých dôvodov opľuť a zahodiť za chrbát. Našim cieľom je stať sa skalou, ktorá bude čeliť náporu úpadkových tendencií. Napriek tomu, že sa naše názory môžu v niektorých bodoch odlišovať (čo mimochodom nepovažujeme za problém), spoločným a fundamentálnym znakom všetkých členov nášho združenia je spochybnenie slepej viery v pokrok.
Ďalším našim spoločným znakom je tiež vedomie ďalekosiahleho úpadku na všetkých úrovniach – intelektuálnej, duchovnej, fyzickej, environmentálnej. Z pozície tohto vedomia stojíme ako svedkovia a obrancovia našej bezprostrednej reality, pričom nám je cudzie relativizovanie typu, že i úpadok je prirodzený a teda nemenej “reálny”. Takéto úvahy považujeme len za jeden zo symptómov modernej ignorancie a nihilizmu.
Politická konštelácia, ktorá vznikla v dôsledku štátneho prevratu v septembrí-októbri, a volieb 12. decembra 1993, sa vyznačuje výnimočnou nestabilitou. Predovšetkým treba konštatovať, že je to vláda menšiny nad obrovskou pracujúcou väčšinou. Tento fakt sa nezakrýva, ale sa otvorene zdôrazňuje.
Mnohí vládni predstavitelia otvorene vyhlasujú, že ich cieľom je vytvorenie novej vrstvy vlastníkov, novej buržoázie, záujmy ktorej mienia predovšetkým uplatňovať a obhajovať.
V Rusku sa čoraz viac upevňuje panstvo hŕstky ľudí, ktorí sa obohatili rozkrádaním spoločenského vlastníctva. Keďže pustošenie, hromadné rozkrádanie umožnila a povzbudzovala štátna moc, sama sa stala kriminálnou. Úzko spája úradníctvo so zločineckým svetom a korupciu pokladá za obyčajný, každodenný jav. Podnecovanie politiky a činnosti súčasných ruských vedúcich činiteľov zo strany medzinárodného kapitálu mení štátnu moc, ktorá im patrí, na kompradorskú, protinárodnú silu.
Pojem konzervativní revoluce se poprvé objevuje v eseji Ruská antologie Thomase Manna z roku 1921, představitele konzervatismu Výmarské republiky, a prvně byla zkoumán Arminem Mohlerem v práci Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. (Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932) z roku 1950. Nutno zdůraznit, že konzervativní revoluce není hnutím výslovně politickým, ale jedná se spíše o ideologické hnutí konzervativních intelektuálů.
Mohler rozčlenil konzervativní spektrum na pět základních skupin, k nimž přiřadil autory nebo autorské skupiny. Tato seskupení jsou: národovecká skupina (die Völkischen), mladokonzervativci (Berlin-okruh A. Moellera van den Bruck, Hamburg- seskupení kol Wilhelma Stapela, München skupina kol Edgara J. Junga, o němž jsem již pojednával), časopis Die Tat a jeho šéfredaktor Hans Zehrer, nacionální revolucionáři (tzv. vojácký nacionalismus zastoupený Ernstem Jüngerem a přestaviteli veškerých polovojenských seskupení) a měně významné skupiny a to tzv. Bündnische (Hans Blüher) a Landvolkbewegung. Specifickou skupinu tvoří tzv. osobnosti, a které z pohledu Mohlera boří kategorie (Oswald Spengler, Thomas Mann, Carl Schmitt a zčásti Hans Blüher a Ernst Jünger). (1) Nechme stranou dvě skupiny Bündnische, Landvolkbewegung a národovce a věnujme pozornost těm, kteří jsou nositeli dominantních myšlenkových postupů buď jako jednotlivci Ernst Jünger či ve dvojicích Othmar Spann a Edgar J. Jung.
Když Arthur Moeller van der Bruck vyzval v roce 1922 po ztroskotání Druhé říše měšťanstvo k jejímu novému utvoření, a to na nacionálním základě, použil k popisu vzniklé situace prastaré náboženské, politické, sociální a poetické pojmy. Mystický podtón jeho analýzy musel tehdy vyzařovat velmi silně. O několik let dříve označil Oswald Spengler třetí říši za germánský ideál, věčný Zítřek, který zavazoval a zavazuje všechny velké osobnosti od Danta k Nietzscheovi a Ibsenovi a stává se „ukazatelem touhy po jiném břehu„. Zároveň spatřoval veškerou tragédii faustovské lidské vůle v jejím zaměření na nemateriální cíl.
Nyní se již Zítřek stal Dneškem; myšlenky na zánik se proměnily ve vzpouru; konečný cíl míří k horizontu Dneška, díky veškeré víře v zázraky účinně přetváříme skutečnost. Mystická trojka neznamená pouze ukončení, ale i článek historické řady, která bude mít pokračování. Vstupem Nekonečného do Konečnosti a ztrátou břehu se objevila pevná země, ke které se upínají naše naděje. Záměr realizovat staré ideály sice s sebou nese prostorové a časové omezení, všechny síly národa však neochably a ideály, ke kterým se upínala minulost, jsou díky revolučnímu konzervativismu, tj. konzervativně-revoluční myšlence věčného návratu, opět na denním pořádku.
Pracovat na otevírání uzavřených společností jsem začal zhruba před deseti lety. Byl jsem tehdy úspěšným ředitelem mezinárodního investičního fondu a vydělával jsem více peněz, než jsem mohl spotřebovat. Začal jsem uvažovat, co s nimi. Zamlouvala se mi myšlenka založit nadaci, protože jsem vždy cítil, že můžeme-li si to dovolit, měli bychom dělat něco pro druhé. Byl jsem přesvědčený egoista, avšak sledovat pouze svůj vlastní zájem se zdálo mému poměrně ambicióznímu já příliš omezeným. Mám-li mluvit pravdu, od dětství jsem v sobě nosil silně mesianistické představy a cítil jsem, že je musím kontrolovat, nemám-li skončit v blázinci. Jakmile jsem se však domohl úspěchu, přál jsem si popustit těmto představám uzdu, pokud si to mohu dovolit. Když jsem se rozhlížel, kde bych našel nějaký vhodný cíl, dostal jsem se do rozpaků. Nepatřil jsem k žádnému společenství. Jako maďarský žid jsem se nikdy nestal Američanem.
I suspect the next American revolution will be precipitated more in the way it occurred in pre-1789 France than in early 20th-century Russia or in postwar Italy and Germany. The revolutionary agent, as a result, will probably not be a “party” per se, but a new consciousness promoted through the metapolitical activities of salons, societies of thought, blogs, and other traditional and digital media promoting an anti-liberal critique of the dominant system. Once these activities inform the consciousness of a critical mass of like-minded oppositionalists, it will perhaps then be possible to organize a party to capture the dominant institutions.
Autor: Franz Chocholatý Gröger
Autor: Frank Salter
