Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Rosekruciáni a ti druzí

Další etapu vývoje představuje fenomén tzv. rosekruciánského osvícenství. Toto označení autor přebírá – byť s jistými výhradami – od Frances A. Yatesové. [3] Z historiografického hlediska může být užití pojmu osvícenství poněkud diskutabilní, neboť samotný pojem v tomto kontextu téměř o jedno století časově předchází ustálenému označení Siècle des Lumières, tedy epoše Encyklopedistů, době Diderotově a Voltairově, i když Voltairova příslušnost k zednářství je obecně známou skutečností (o kontextu doby beletristickou formou pojednává například Dumasův Joseph Balsamo).

Spis Fama Fraternitatis připisovaný Christianu Rosenkreutzovi  tvoří ustavující mýtus, zatímco text Valentina Andreae Chymická svatba z počátku 17. století se stane již součástí inovované tradice. A to je již půda, z níž vyrůstá hermetický koncept později vlivného martinistického hnutí, k němuž má v té době blízko i esoterní odnož zednářství, jež je spojena především s působením Martineze de Pasqually. Dalším důležitým mezníkem je založení Societas Rosicruciana in Anglia (S.R.I.A.), jejíž všestranný vliv následně vytvoří žádoucí podmínky pro vznik Hermetického řádu Zlatého úsvitu (1888/1889), jehož velmistrem se stává Samuel Liddell McGregor Mathers. Jedním z důležitých příznaků působení Zlatého úsvitu byla skutečnost, že svým významem přesahoval do kulturní oblasti (a totéž – snad ještě více – platí i pro umělecké prostředí na druhé straně kanálu La Manche): „(…)propojení beletrie s hermetismem, respektive s jeho okultní formou, bylo charakteristické jak pro anglické rosekruciány, tak zejména pro hermetismus francouzský(…). Vynikající italský znalec této doby Mario Praz ho nazval ‚metamorfózy satanismu‘.“ (str. 177) Členy Zlatého úsvitu vedle W.B. Yeatse byli i další spisovatelé jako Bram Stoker, Arthur Machen, Arthur Conan Doyle nebo manželka Oscara Wildea Constance. Ke zlomu dochází, když v roce 1898 do řádu vstupuje nadaný adept Aleister Crowley, který přijímá lóžové jméno Frater Perdurabo (Vytrvám). V důsledku Crowleyho sporů s Mathersem i Yeatsem dojde k tomu, že činnost řádu je paralyzována a po Mathersově smrti v roce 1918 Zlatý úsvit už pouze paběrkuje na zbytcích bývalého lesku. I přes Crowleyho životní výstřelky je nutno konstatovat, že jeho odkaz je živý dodnes. [4] Události jara v Káhiře roku 1904, [5] stav zvláštního transu, do něhož upadla Crowleyho první manželka Rose, Stéla zjevení registrovaná v káhirském muzeu pod katalogovým číslem 666 představuje zvláštní typ souběhu okolností, jež umožnily vznik vizionářského spisu Liber Legis (Kniha Zákona neboli Liber AL). Tímto aktem Crowley položil základy esoterně-filosofického systému Thelémy. Koneckonců sada tarotových karet, kterou Crowley vytvořil na sklonku života ve spolupráci s malířkou Friedou Harrisovou, dodnes fascinuje bohatstvím symbolických odkazů, a ve spojení s imaginační silou výtvarného zpracování v podstatě novátorsky přepisuje v té době ještě platné konvence tarotové ikonografie. [6]

Hermetické obrození ve Francii je rámováno jmény Eliphas Lévi a Papus, jejichž odkazu vděčíme za dobově velkorysé syntézy hermetického vědění, které v podstatě nebyly překonány. Lévi (vlastním jménem Alphons Louis Constant), původně kněz, potom anarchista, byl také literárně činný. Z této oblasti uveďme alespoň jeho knihu věnovanou Rabelaisovi pod názvem Čaroděj meudonský, která je konečně k dispozici i v českém překladu. Léviho stěžejním textem, který položí základy moderního přístupu k hermetismu, je rozsáhlý spis Dogma a rituál vysoké magie. Na Léviho činnost směrem ke konci 19. století navazuje Papus (vlastním jménem Gérard Encausse). Papusovi patří zásluha při obnovení činnosti francouzského martinistického hnutí (tato vlna přichází na přelomu 19. a 20. století i do českého prostředí prostřednictvím barona Leonhardiho a dnes poněkud pozapomenutého hermetika Otakara Grieseho). S okruhem svých spolupracovníků vydával Papus periodika jako například Voile d’Isis (Závoj Isidin) nebo L’Initiation (Zasvěcení) a založil proslulou pedagogickou instituci École supérieure libre des Sciences hérmetiques, kde úspěšně studoval i zmíněný Otakar Griese, jehož péčí vyšlo již roku 1905 Papusovo základní dílo Traité méthodique de Science occulte. Vedlejší větev francouzských rosekruciánů se na konci 19. století koncentruje kolem S. Guaïty a Joséphina Péladana (o němž jsme psali již v souvislosti s recenzí knihy Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře).

Strážci tradice a pokračovatelé

V epoše 20. století představují Julius Evola a René Guénon souhrn myšlenkových koncepcí, které jsou označovány jako integrální hermetismus. Zejména pro Evolu je důležitý myšlenkový komplex, který je označován jako kontinuita duchovní tradice Západu. Ve shodě s Guénonem se Evola rovněž zaměřuje na kritiku moderny – a to v tom nejširším smyslu – právě v důrazu na hluboké rozpory mezi civilizací a kulturou. Bez významu není ani skutečnost, že Evola jako představitel moderního hermetického myšlení posunuje samotný akt zasvěcení, právě na rozdíl od starší rosekruciánské tradice, která iniciaci v mnohém ohledu chápe spíše ceremoniálně/institucionálně, do oblastí nejhlubší niternosti zasazené do existenciální zkušenosti lidského bytí, anebo – jinak řečeno – jako „prudkou změnu“, kterou Evola označuje jako cestu k transcendenci.

Od počátku 20. století se objevují další přístupy, jež sice vycházejí z tradice, ale zároveň ji transformují, například Jung bude interpretovat symbolický jazyk alchymie jako složitou cestu k individuaci (tzn. k duchovní zralosti ve smyslu ryze individuální spirituální cesty). Hermetismus také konečně získává – i když pouze do určité míry – statut předmětu akademického zkoumání především v interdisciplinárních souvislostech. Jeden z těchto směrů v současnosti představují koncepce Ralfa Liedtkeho (1960), který – velice obecně řečeno – chápe pozici hermetismu ve vývoji západního myšlení jako filosofii diference. [7] Syntézou pak může být to, co Liedtke označuje jako komplementaritu empirické a transcendentální zkušenosti (str. 246), která je ve svých důsledcích součástí všech vyspělých kultur (tento důležitý posun vizionářsky signalizoval již Evola, na něhož Liedtke vědomě navazuje). Německý fenomenolog Heinrich Rombach (1929-2004) pak vymezuje zákonitosti hermetismu ve smyslu „vědomí hermetického záblesku hermetické zkušenosti“ (str. 260). Dělící linie pak podle Rombachova názoru prochází mezi světem Apollónovým (podobnost s Nietzscheho apollinským principem se sama nabízí) a protisvětem Hermovým; Rombachovu představu „protisvěta“ jako jinakosti „bran vnímání“ pak lze chápat jako samotnou kvintesenci hermetismu: Hermes je „bohem spojování, bohem živoucí jednoty, jež spojuje dokonce i smrt se životem“ (str. 264). 

V knize Milana Nakonečného o hermetismu je obsažen étos, jenž v českém prostředí jasně odkazuje k přirozené kontinuitě s tradicí meziválečné Universalie. Když obracíme listy obrazové přílohy neubráníme se pocitu kaleidoskopického cestování v zlomech času, které se náhle začínají odvíjet jako film s tvářemi hermetiků a mágů s jejich fascinujícími příběhy, které vstupují – byť zprostředkovaně – i do naší reality.

(Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran.)

Poznámky:

[1]  O daných souvislostech v Délském potápěči také v recenzi Culianovy knihy Erós a magie v období renesance.

[2]  Někteří znalci do souboru Corpus Hermeticum nezařazují Smaragdovou desku, jejíž obsah je ovšem základním esoterním textem, srov. Nakonečného knihu Smaragdová deska Herma Trismegista (1994, 2009, 2023).

[3]  Překlad titulu pod názvem Rozenkruciánské osvícenství vydalo v roce 2000 nakladatelství Pragma.

[4]  Jedním z pokračovatelů Crowleyho byl jeho žák Osman Spare (1886-1956), mimo jiné také nadaný výtvarník. Jeho systém sigilární magie je prakticky užíván dodnes, konkrétní postupy a příklady uvádí např. Jozef Karika v knize Magie peněz (2008).

[5]  Základní životopisné údaje dostupnou formou předkládá monografie Sebastiána Jahiče Theléma Aleistera Crowleyho (2021), s. 49 nn.

[6] Iniciace do zákonitostí procesu výkladu tarotu je obsahem pozdního Crowleyho spisu Kniha Thotova s podtitulem Krátký esej o tarotu Egypťanů z r.1944. Český překlad vyšel roku 1994 v nakladatelství Horus.

[7] Die Hermetik. Traditionelle Philosophie der Differenz (1996).