Wolfgang Willrich – Rodina (Familienbildniss, 1938)

Autor: A. J. Tůma

V reakci na článek Jižní Korea: Dvě jsou ažaž je třeba úvodem říci, že není potřeba litovat toho, pokud nějaký asijský národ postupně mizí. Do toho nám Evropanům nic není. Nelze tvrdit, že by hrozilo vymření Asiatů; zato hrozí vymření Evropanů.

Na druhou stranu je Jižní Korea jako případová studie vynikající, velmi varující a rovněž výmluvná. Potvrzuje jen to, co víme, co vědí všichni, ale co neříkáme nahlas.

Pokud má národ žít, růst a sílit, musí se mentálně i politicky vrátit – nebo se posunout, na této formulaci příliš nezáleží – do zcela jiného duchovního rámce, než v jakém se nachází dnes.

Skutečná probělošská populační politika by tedy musela být následující: Výrazně omezit kariérní možnosti žen tak, aby těm, které by jinak usilovaly o kariéru, nezbylo nic jiného než realizovat se jako ženy, tedy především jako manželky a matky. Ostatně vidíme-li dnes evropské ženy v aktivním veřejném životě, zejména v politice, je zřejmé, že by toto opatření mělo i jiné přínosy než pouhé zvýšení porodnosti.

Není rovněž nutné příliš podporovat rodinnou politiku. Křik o tradiční rodině a podobných „konzervativních“ konceptech je jen mlhou, která zakrývá podstatu problému. Rodina může znamenat příliš uzavřený celek, příliš individualizovanou strategii. Naším současným problémem není nedostatek solidarity v rámci fungujících tradičních rodin; naopak, tyto rodiny fungují zpravidla v módu „uděláme se pro sebe“ a myslí až příliš na vlastní prospěch, bohatství a budoucnost vlastních dětí, bez ohledu na kmenový zájem. Zde bychom se mohli inspirovat současnými Židy.

Vidíme model, v němž funguje rodinný klan, často s globálním přesahem – zejména u schopných a majetných lidí. Patří sem výchova dětí v mezinárodních školách, jejich studium v zahraničí, internacionalizace, podnikavý otec s mezinárodní klientelou, globálně fungující firma, účet v zahraničí, dovolené v exotických destinacích, mezinárodní kontakty vedoucí i ke smíšeným manželstvím. Je zde zbožnění dítěte, když už se nějaké podaří přivést na svět, pravidla firemní dědičnosti, úzkostlivé vymezení soukromého zájmu A nad tím pak už existuje jen svět, „lidstvo“. Mezi tím nic, chybí podstatná identita, nebo je jen velmi vlažná, formální, ve vztahu ke gró věci vlastně jen předstíraná. Ostatně kde je začátek kruhu? Jak výstižně říká Petr Bakalář: „Lze si vůbec představit, že někdo bude umírat s výkřikem ‚Ať žije ČR!‘?

Vše je podřízeno úspěchu rodiny a budoucnosti dětí, která není vnímána v žádném hlubším kontextu s jejich vlastí, národem či rasou. A opět jsme u toho, kde bychom se měli inspirovat.

Ale my už nemáme ženy v původním slova smyslu, nemáme ani muže v původním slova smyslu. Jaká pak může být budoucnost Evropy?

Státu by prospělo, kdyby v tomto smyslu rodina fungovala méně autonomně. Je potřeba dohlédnout na to, aby se rodily zdravé děti z kvalitních rodičů s dobrým potenciálem. Harmonická rodina je vždy dobrá věc, ale nefunguje-li, měl by se dítěte ujmout stát a zajistit mu kvalitní výchovu a vzdělání s důrazem na vlastenectví, morálku a identitu. Z mladých lidí je pak třeba vychovat to, co stát a národ potřebují: vojáky, dělníky, zdravotnice, vědce, prodavačky, lékařky, inženýry a další profese, tak, aby z nich vyspěli lidé na svém místě, bez třídních rozdílů, ponížení a závistí, pokud pracují poctivě. Tak, aby nebylo nutné spoléhat na pracovní sílu z ciziny.

Zvýhodnění rodin s dětmi není špatné, ale do značné míry je efektivnější lidi k rození dětí prostě přinutit; motivovat např. i společenským tlakem. Vyhýbat se reprodukci vlastního národa by nemělo být považováno za normální bez závažného důvodu. Dnes je bezdětnost často normou a v rostoucí feminizované atmosféře dokonce symbolem emancipace.

Tyto návrhy jsou zjednodušené a lze se proti nim vymezit s obavou z příliš jednoduchých řešení. Nicméně dokud nezačneme brát vážně změnu myšlení opravdu zgruntu, ze situace postupného vymírání se nedostaneme, a můžeme o tom popsat tuny papíru s nejrůznějšími studiemi, analýzami, úvahami a korektně opatrnickými teoriemi všeho druhu.

Protože však politici, kteří by byli schopni takové úkoly realizovat, již neexistují, a protože obyvatelé Evropy – a Evropané především – jsou natolik zdegenerovaní, že o podobná opatření sami už nestojí, nezbývá nejspíše než vzít na vědomí, že Evropané mohou do konce tohoto století fakticky vymizet (bez ohledu na fyzicky přežívající zbytky), přestat se touto otázkou zabývat a věnovat se něčemu smysluplnějšímu.

Je-li co.