Délský potápěč

Carl Schmitt

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Životopisná data a dílo

Carl Schmitt se narodil 1. července 1888 v Plettenbergu v Sauerlandu, na antipruském západě, kde vyrostl pod vlivem Bismarckova kulturního boje a kde byl vychován katolicky. Studoval práva.

V roce 1910 složil referendářské a doktorské zkoušky prací na téma O vině a druzích viny. [1] Pak pracoval jako referendář v bavorském úřadu pro válečné hospodářství. V roce 1915 se stal asesorem ve Štrasburku, kde se habilitoval prací Hodnota státu a význam jednotlivce. [2]

Revoluci prožil Schmitt v Mnichově, v kruhu elitních právníků okolo Georga Kerschensteina, pedagoga žijícího v letech 1854 až 1932, zakladatele pracovní školy, sociálního pedagoga. Schmitt přišel do styku i s Kurtem Eisnerem a Ernstem Niekischem, zažil v roce 1919 konec Bavorské republiky rad. Poté se Carlu Schmittovi podařilo seznámit s Maxem Weberem – v posledním období jeho života – , označoval se za jeho žáka. Od roku 1921 přednášel na Mnichovské vysoké obchodní škole, nejen trestní právo, svůj původní obor, nýbrž i ústavní právo. Ještě v tomtéž roce byl povolán na universitu v Greifswaldu přednášet veřejné právo, a v roce 1922 byl povolán do Bonnu.

Continue Reading

Vzpomínate si na Kosovo, odtržené od Srbska, protože se Albánci stali majoritou?

Autor: Guillaume Faye

Krymský parlament vyhlásil nezávislost na Ukrajině a vypsal referendum o možném připojení k Ruské federaci. V tom se rozpoutala bouře na velvyslanectvích! Krymská vláda je nelegitimní, protože je samozvaná. Která strana má pravdu?

Barack Obama 6. března prohlásil, že plánované referendum o připojení k Rusku bude nedemokratické a protiústavní. Stejný postoj zaujaly i vlády Evropské unie. Vypadá to tedy, že pokud lidé nepodporují zájmy a ideologii toho, co Rusové nazývaji „západními mocnostmi“, jsou jejich rozhodnutí protiprávní. Demokracie má evidentně značné ohebné standardy.

Setkáváme se zde s velmi starým problémem – principem národnosti v etnickém versus politickém smyslu. Abych to blíže popsal, oddělení Krymu od Ukrajiny je podle ukrajinské ústavy protiprávní. Ukrajina je „jednotná a nedělitelná“, stejně jako Francie. Avšak Ukrajina je i zároveň velmi nestabilním, ba co víc, národnostně rozděleným státem. Představte si, že by se ve Francii zítra chtěli Bretonci a Korsičané protiústavně osamostatnit. Nebo něco horšího, představte si budoucí oblast ve Francii, ve které by po desetiletích kolonizačního přístěhovalectví arabsko-muslimská většina požadovala samostatnost, nebo dokonce připojení k nějaké zemi na druhé straně Středozemního moře.

Continue Reading

Titulek zajisté nepřesný. Žid s plnovousem nás už obvykle z plakátů nestraší. Avšak jeho učení zakořenilo v myslích mnohých a znovu a znovu prorůstá mladými mozky. V čem spočívá tato vitalita? Odhalil snad Marx kapitalismus jako nikdo jiný? Platí jeho postuláty i pro ten dnešní? Podobné a jiné otázky zodpovídá z konzervativně-liberálního hlediska dr. Jan Hlaváč ve své rozsáhlé studii Marx a jeho nauka,  kterou připravuje pro naši Čítárnu. Ve třech pokračováních vás s laskavým svolením autora zatím seznámíme s jejími východisky:

Úvodem

To, co mě přivedlo k tomu, abych věnoval Karlu Marxovi zvláštní pozornost, byla neuvěřitelná a absurdní situace za starého režimu: Určité sociálně-filosofické učení vzniklé v 19. století, v tomto případě nauka o spáse lidstva z péra Karla Marxe, tedy jeho oficiální podoba označovaná jako marxismus-leninismus, kam se řadilo též dílo Marxova německého souputníka Bedřicha (Friedrich) Engelse (1820-95), se kterým  v komunistické hagiografii tvořil dvojici upomínající na biblického  Mojžíše a Árona, a  věrného následovníka a vykonavatele politické závěti hlavního organizátora a ideologa politické sekty bolševiků Vladimíra Iljiče Lenina (1870-1924) bylo prohlášeno za oficiální a ve své kanonizované podobě považováno za studnici veškeré moudrosti, zvláště pokud jde o výklad společenských jevů, za závazný společenský program a zároveň za zdroj veškerého práva.

Třídní justice vyplývající z neurčité, tvárné a tudíž i lehce zneužitelné ideologie byla nadřazena  právnímu státu, neboť učení uvedeného muže o třídním boji  se stalo zdůvodněním a ospravedlněním pro politické násilí, které si vyžádalo miliony obětí, které se provinily často jen tím, že se narodily v lůně vybrané společenské skupiny pojaté jako třídní nepřítel. A všechny ostatní názory a světonázory byly úměrně své odlišnosti od díla velikého proroka odmítány, případně i potlačovány, a když to nešlo jinak, tak třeba i násilím.

Tento stav nápadně připomínal středověké církevnictví s jeho dogmatismem a pronásledováním kacířů. Jeho tvůrci se jím dokonce někdy i přímo vědomě inspirovali. A ten, kdo byl u toho, musel dennodenně po léta vyslýchat totéž: Stálé opakování myšlenek velkého učitele v různých obměnách často v pokleslém podání pro nezletilé, nevzdělané či mentálně zaostalé. A pokud si uvědomoval, že on nepatří mezi ty pravé a byl navíc citlivý, mohl to i snadno chápat a brát, jako že se mu  oficiálními  hlásnými troubami režimu dnes a denně spílá…

Continue Reading

Ať žijí Achmetov, Porošenko, Pinčuk! Hurá!

Autor: Kerry Bolton

Současný vývoj na Ukrajině postupuje podle stejného scénáře jako v některých dalších zemích, které byly přivedeny do „stáda“ globalismu. Nepokoje v kyjevských ulicích a jinde představují další z řady „barevných revolucí“, které se jako lesní požár prohnaly přes země bývalého Sovětského svazu a v posledních letech i severní Afrikou, kde nazývaly „Arabské jaro“. 1] Momentálně probíhají globalisty podporované pokusy o změnu režimu dokonce ve třech zemích současně: ve Venezuele, 2] Sýrii 3] a na Ukrajině – kdy všechny tyto země jsou spojeny s Ruskem a jeho zájmy.

Ukrajina – terč globalistů

Takzvaná „studená válka“ proti velmocenské pozici Ruska prošla od roku 1945 – kdy Stalin zablokoval globalistický pokus o vytvoření celosvětového státu pod záštitou Spojených národů 4] – pouze krátkou přestávkou během Gorbačovovy a Jelcinovy éry. Gorbačov se dokonce sám posléze vybarvil jako globalista. 5] Proto současná krize nepředstavuje – jak tvrdí mnozí komentátoři – návrat studené války, ta totiž nikdy neskončila. Tvůrci americké politiky nepokrytě označili postjelcinovské Rusko jako rivala a každého, kdo by se pokusil obnovit jeho velmocenskou pozici – jak se snaží Vladimir Putin – jako legitimní terč Spojených států. 6]

Nepřekvapí, že Ukrajina je dlouhá léta v hledáčku zájmu Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy – NED). Při pohledu na finanční plán NED je očividné, že organizace se opět uchyluje ke své oblíbené taktice – finanční podpoře mladých kádrů ve všech sférách společnosti, včetně „vzdělávání“ voličů jak volit ve volbách v říjnu 2012. Taková činnost představuje přesně ten druh do očí bijícího narušování suverenity, z jakého se globalisté snaží nyní obvinit Rusko. Ve výroční finanční zprávě NED z roku 2012 (za rok 2013 zatím není zveřejněna) je uveden seznam nevládních organizací působících na Ukrajině, mezi které bylo rozděleno 3 380 834 USD. 7] Tato suma představuje větší část z nadací celosvětově vynaložených prostředků.

Ukrajina patří mezi země, kde proběhl pokus o změnu režimu prostřednictvím „barevné revoluce“ – známá „Oranžová revoluce“ z roku 2004. Od této doby se datuje kritika země jako nedostatečně „demokratické“, což není nic jiného než eufemismus pro nedostatečnou podřízenost zájmům globalistů a USA. Na symposiu, pořádaném na NED napojenou organizací Mezinárodní fórum demokratických studií (International Forum for Democratic Studies, jejíž předseda Larry Diamond vyzýval v dubnu 2013 k vojenské intervenci v Sýrii – pozn. DP), zazněly hlasy vyjadřující rozčarování nad vývojem na Ukrajině („v důsledku neschopnosti upevnit demokratické zisky ,Oranžové revoluce’ z roku 2004‘ utrpěla Ukrajina,  pod vedením autoritářského prezidenta Viktora Janukovyče, četné nezdary ve svém úsilí o demokratičtější společnost.“) 8]

Continue Reading

Válečná léta: Carl Schmitt (vpravo) a Ernst Jünger

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Na podzim roku 1990 vystoupil na půdě Filosofické fakulty UK a Filosofického ústavu ČSAV profesor Schmidt-Biggemann z Freie Universität Berlin s cyklem přednášek o současné německé filosofické scéně. Jako její základní předpoklady a reprezentanty analyzoval mj. dílo M. Heideggera, H. G. Gadamera či T. W. Adorna, zvláštní pozornost však přitom věnoval Carlu Schmittovi, jehož vliv na tehdejší německou filosofii považoval za nedoceněný…

Nelze pochybovat: Carl Schmitt byl antidemokratický, antiparlamentaristický, antiliberální.

Nezastávám nic z pokusů ospravedlnit Schmitta, které se ho snažily očistit jako skutečného demokrata. Ale právě proto si kladu otázky:

Z čeho pramení a pramenila fascinace Schmittovými myšlenkami i po druhé světové válce, a k tomu u lidí, jimž se může tíhnutí k demokracii těžko upřít? Stěží by mohlo smysluplné vysvětlení spočívat v tom, že by se těm, kteří se po válce Schmittem a jeho myšlenkami zabývali, imputovalo, že jsou „vlastně“ fašisty. Něco takového jako infekce myšlenkami neexistuje, myšlenky nejsou bacily. Mohlo by se spíše vyjít z toho, že existuje něco jako věcná obsažnost myšlenek, které se v dějinách zachovávají živé. Co tedy zakládá fascinaci těmito myšlenkami?

Continue Reading

Pouze osvobození z diktátu Bruselu a odstranění protektorátní vlády České republiky může vést k naší nezávislosti

Autor: Radim Lhoták

Podvedli nás. Lhali nám, že se staneme součástí svobodné a prosperující Evropy. A lžou nám i dnes, když tvrdí, že členství v Evropské unii je jedinou rozumnou a bezpečnou alternativou budoucnosti Českého národa.

Opak je pravdou. Pouze osvobození z diktátu Bruselu a odstranění protektorátní vlády České republiky může vést k naší nezávislosti, tedy k důstojné a svobodné budoucnosti naší krásné vlasti. Mnoho lidí má však obavy, že žádná ze stran bojujících za vystoupení z EU nebude vědět, co dělat dál, až dosáhne svého cíle.

Je naprosto zřejmé, že garnitury současných politických lokajů sloužící Bruselu a globálním elitám se bez úzké vazby na mocenské struktury EU neobejdou. Nevěděly by, jak si mají udržet současnou moc. Proto by za všech okolností dál hrály podle not napsaných plutokratickými elitami západních imperiálních mocností, protože nic jiného ani neumějí. Nakonec samy to ukazují v podobě svých nomenklaturních kádrů. Jejich lokajství neomylně čiší například z postoje, jaký zaujímají k situaci na Ukrajině: Zbabělý pokrytec Zaorálek, cvičený žvanil Sobotka, bonmoty upocený klaun a karikatura státnické osobnosti Zeman a k tomu jako příklad za všechny „spasitele“ z hnutí ANO komediant Stropnický. Nikdo z nich se neodváží pohledět otevřeně pravdě do očí, přestože nemohou být tak hloupí, aby nechápali, o co USA a jejímu vazalovi Evropské unii jde. Jen se kryjí planými řečmi o tom, že se nemá směšovat politika s ekonomikou, jako kdyby nešlo o spojené nádoby, aby se riskantními sankcemi proti Rusku nakonec sami nepřipravili o plné žlaby.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Bílí nacionalisté 1] zastávají pozici, že multikulturalismus – tedy rasová a etnická nejednotnost v rámci jednoho státu – vede nevyhnutelně ke konfliktu a násilí. Proto je nejlepší cestou k zajištění míru a klidného soužití nahrazení tohoto přístupu etnonacionalismem, který požaduje existenci vlastní domoviny pro každý národ.

Konflikt na Ukrajině není prvotně způsoben ruským nebo „západním“ vměšováním, pro které by neexistovaly podmínky, pokud by Ukrajina nebyla etnicky rozdělená. Stejně jako Jugoslávie nebo Československo je Ukrajina umělý stát, uvnitř jehož hranic žije řada rozdílných etnických skupin: Ukrajinci, Rusové, Tataři, Poláci, Bulhaři, Maďaři, Rumuni/Moldavci, Arméni, Židé, atd.

K tomu všemu je nejpočetnější ukrajinský národ rozdělen na východní Ukrajince, kteří zpravidla mluví rusky a vidí Rusko jako přirozeného spojence a obchodního partnera a Ukrajince na západě země, kteří užívají ukrajinštinu a přejí si udržet od Ruska odstup. Někteří z nich usilují o blízký vztah se Západem a členství v EU a NATO, jiní chtějí nezávislost jak na Rusku, tak na Západu.

Continue Reading

Ruský prezident Vladimir Putin přednáší v Kremlu poselství o stavu země

Autor: Patrick J. Buchanan

Zatímco tato otázka může být v západních kruzích považována za rouhání, zamysleme se nad obsahem Putinova poselství o stavu země.

Putin měl zjevně na mysli Ameriku, když řekl: „V mnoha zemích jsou dnes zpochybňovány morální a etické normy“.

„Požadují dnes nejen bezvýhradné uznání svobody svědomí, politických názorů a soukromého života, ale také povinné uznání rovnosti dobra a zla.“

Míněno: Zatímco soukromí a svoboda myšlení, svoboda vyznání a svoboda slova jsou uznávaná práva, stavět na jednu rovinu tradiční manželství a stejnopohlavní manželství znamená stavět na roveň dobro se zlem.

Continue Reading

Ruben Rosiers

Ruben Rosiers (27) je belgický občan a aktivista Evropské fronty solidarity pro Sýrii. Vystudoval Public relations a pracuje pro jednu vlámskou společnost.

MO: Pane Rosiers, právě jste se vrátil z cesty do Sýrie, kde jste působil jménem Evropské fronty solidarity pro Sýrii (EFSS). Vaše organizace byla ze strany mainstreamových médií kritizována, že podporuje syrský režim. V čem spočívá činnost EFSS?

RR: EFSS jsou dobrovolníci z celé Evropy. Podporujeme Syřany v jejich boji za nezávislost, jednotu a suverenitu proti Západem podporovanému terorismu.

MO: Jakým způsobem Syřany podporujete?

RR: V Evropě informujeme veřejnost o reálném pozadí syrského konfliktu. Ve všech evropských zemích, kde jsme aktivní, pořádáme manifestace společně se Syřany, kteří tam žijí. Spolupracujeme s některými alternativními médii. Také organizujeme finanční sbírky na humanitární pomoc v Sýrii. Jelikož je naše organizace čistě dobrovolnická a nezávislá, můžeme garantovat, že 100% z těchto peněz jsou do Sýrie. Netrápí nás žádné byrokratické obstrukce.

MO: Vaše cesta do Sýrie měla charakter „zjišťovací mise“.

RR: Jistě.

MO: Jeden by řekl, že zjišťovat informace není práce dobrovolníků, nýbrž novinářů a politiků.

RR: To je celkem pravda. Ale evropští novináři či politici nedělají svou práci řádně. Samozřejmě se najdou výjimky. Obecně ale platí, že informační situace v celé Evropě je katastrofální. To činí práci EFSS velice důležitou.

Continue Reading

Zbigniew Brzezinski a Alexandr Dugin

MO: Profesore Dugine, NSA a její špionážní skandál měl hluboký dopad na německo-americké vztahy. My, Němci, jsme po celé dekády tvrdili, že Washington je náš „přítel“ a „partner“. Nyní si ale mnoho z nás uvědomilo, že se USA do dnešních dnů chová víceméně jako okupační síla. Proč trvalo tak dlouho, než si toto lidé uvědomili?

AD: Nemůžeme odpovědět na takto důležitou otázku bez historických upřesnění. Především, Německo prohrálo druhou světovou válku. V květnu 1945 německá vojska bezpodmínečně kapitulovala. Odpovědí na totální prohru ve válce byla totální okupace dvěma hlavními silami – USA a Sovětským svazem. Washington a Moskva nebyly jen dvě hlavní mocnosti na konci války – reprezentovaly také dva ideologické tábory v poválečné éře. Německá východní území byla anektována Polskem a Sovětským svazem. Centrální část Německa byla okupována sovětskou armádou, západní Německo zase Spojenými státy a jejich spojenci, Velkou Británií a Francií. Žádná část Německa nebyla již svobodná. Upřímně řečeno okupace je okupace. Neexistuje žádný stupeň okupace. S příchodem studené války a její ideologie se okupace v obou částech Německa změnila. Němci v NDR byli byli vedeni k tomu, že Sovětský svaz byl ten, který je osvobodil od nacismu a nyní jsou již svobodní. Sovětská okupace byla ve školách interpretována a vyučována tak, že se jedná o garanci svobody a nezávislosti. To samé můžeme vidět v západním Německu, kde anglosaské okupační síly převychovávaly obyvatelstvo. Němcům v této části bylo řečeno, že je v roce 1945 západní síly osvobodily, a nyní je brání proti „komunistické hrozbě“ z Východu. Ale jak Němci z NDR, tak i SRN však nebyli svobodní a suverénní, byli stále okupováni.

Continue Reading

Markův přijímací rituál (Skinheads)

„Jestliže si prostudujeme Ceasarova prohlášení, zjistíme, že starověcí Římané používali proti kmenům, které si zotročili, tytéž prostředky, jaké v naší době fašisti. Během dvou tisíciletí se prostředky nezměnily, změnila se pouze technika. Tím nechci pochopitelně říci, že lidstvo je takové jako před dvěma tisíci lety, ale nepochybně tu nacházíme znepokojivé podobnosti.“ Miklós Jancsó

Pot, svaly, posilovna, „sieg-heil techno“, těla, těla, těla, motto: Boia chi molla. [1] Tak začíná italský film Skinheads (1993, r. Claudio Fragasso) o „bláznivé módě“ vyholenců. [2] Marko, vcelku sympatický římský budižkničemu, který žije s matkou (už proto, že jako mnoho jiných mladých Italů nemůže na vlastní bydlení ani pomyslet), je jeho smutným antihrdinou: své dny tráví pospáváním a kouřením trávy, bezcílným poflakováním s kamarády v bistru a na ulici, ježděním na motorce. [3] Pak však znenadání přichází „iniciační“ zážitek: když do autobusu naskočí opilý umolousaný balkánský cikán a obtěžuje ženy, nikdo z přítomných, včetně Marka, se nezmůže na vážný odpor [4] – až na „fašistu“ v dlouhém koženém kabátě a čepici, který cikána obratně zneškodní, ačkoli ten okamžitě tasil nůž. Na Marka to zapůsobí natolik, že se začne motat kolem tělocvičny, kam viděl „fašistu“ z autobusu zacházet a nakonec vkročí i do zjevně poloprivátního nočního klubu (kde se „fašisti“ – přesněji řečeno „naciskini“ – rovněž scházejí), aby ho vzali mezi sebe. To se mu skutečně podaří, uzavřená skupina se Markovi otevírá, on se ovšem zároveň stále více sbližuje se Zairou, mladou Somálkou, jakousi „žhavou multikulti Popelkou“ se vzhledem modelky Iman, která u sousedů pracuje jako služka („Pěknej kousek černý buchty, jen jestli je k mání?“, brouká si Marko natěšeně), miluje hudbu/tanec a má jedno „velké tajemství“: chce, aby celá její rodina přijela natrvalo za ní…

Markovu proměnu v „drsňáka“, s níž se odcizuje svému dosavadnímu prostředí a stává se členem mužského „klanu“, pojal režisér způsobem, jímž natáčel své filmy o zombie: „Dřív jsi vypadal nemocně, teď vypadáš jako mrtvola!“, říká mu matka na rovinu, když zjistí, že se její syn stal „fašistou“. Režisérovu „gore zkušenost“ evokují také scény upalování konžského „ilegála“ nebo odříznutí rtu (či jazyka?) zmlácenému černošskému dealerovi. A sklep vyzdobený nacistickými rekvizitami i blyštivými disko-koulemi, v němž se kolektivně hajluje na eurotechno, připomíná spíš nějaký gay-klub, zvlášť když se „hoši v kůži“ na toaletě osobně přesvědčují, zda Marko nemá obřízku. Celkové poselství snímku pak zní: Nedat se svést! být lempl a brát drogy je pořád lepší než být „nácek“, podlec a zbabělec, „mizernej šašek oblečenej do černejch hadrů“.

Continue Reading

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Continue Reading

Stefan Karganović

Stefan Karganović (Стефан Каргановић) je právník, politický analytik a předseda v Nizozemí sídlící nevládní organizace Historický projekt Srebrenica, jejímž cílem je upozornit na srbské oběti války v Bosně. Rozhovor vedl Manuel Ochsenreiter, šéfredaktor německého magazínu Zuerst!

MO: Pane Karganovići, v Tuzle, Mostaru, Zenici a Sarajevu byly demonstranty zapáleny vládní budovy a demonstrace rovněž proběhly po celé zemi. Byly zraněny stovky lidí, včetně policistů. Britská zpravodajská stanice BBC již tyto události označuje jako „Balkánské jaro“…

SK: (smích) To není vůbec překvapující. Předpovídal jsem to již před dlouhou dobou a rovněž i probíral loni s představiteli Republiky srbské. Nejde o nic neočekávaného.

MO: Proč tomu tak je?

SK: Již dlouhou dobu jsme v Republice srbské očekávali nějakou „barevnou revoluci“. Západ, Evropská unie a NATO zaujímá nepřátelský postoj k autonomní srbské entitě ve federativní Bosně a Hercegovině – což není žádným tajemstvím.

MO: Mluvíme zde v tomto případě tedy o geopolitice, a ne o sociálních problémech?

SK: Přesně. Mluvíme zde o pokusech zavést nový prozápadní pořádek na Balkáně, potlačit ruský vliv v této oblasti a učinit Bosnu a Hercegovinu kolonií EU a NATO. Rovněž také mluvíme o protisrbském hnutí, maskovaném jako „prodemokratické“ hnutí za „sociální spravedlnost“.

MO: Potom ale tedy měly nepokoje začít například ve Banja Luce, a ne v Tuzle, která je částí bosensko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. Proč se nepokoje nesoustřeďovaly především na území Republiky srbské?

SK: Je to součástí plánu změnit Bosnu a Hercegovinu na „čistý stát“. Federace Bosny a Hercegoviny je pro západní globalisty stejně rušivá síla, jako Republika srbská, protože představuje administrativní entitu založenou na národních identitách. Je tedy samozřejmě jednodušší zahájit nepokoje v chorvatsko-muslimské části, protože již má smíšenou populaci. Nedávné události mají za cíl ustavit nový typ státu v Bosně a Hercegovině. A za tímto účelem je potřeba mít mnohem více podřízenější prozápadní politické elity. A ještě něco. Pokud by nepokoje začaly například v Banja Luce, tak by bylo mnohem zřejmější, že jsou namířené proti existenci a integritě Republiky srbské.

Continue Reading

Poslanec za Jobbik Gaudi-Nagy Tamás vyhazuje vlajku EU z okna maďarského parlamentu

Autor: Radim Lhoták

Lidská společenství starověku si hájila své zemské državy jako oko v hlavě. Společné držení a ochrana vlastnictví země Živitelky bylo vnímáno jako základní podmínka svobodné existence, ne-li existence vůbec.

Štěstí malého dítěte spočívá mimo jiné v tom, že vidí svět malý.  Světem je mu dům rodičů, náruč matky, pracovna otce, zahrada určená ke hrám, přilehlý les, okolní místa a ulice, které jsou mu dostatečným zdrojem dobrodružství. Tak se cítí bezpečný. Jak se rozšiřuje jeho rozhled, přibývá strach z nepoznaného, strach ze vzdálených a neodhadnutelných protiv, neznámých sil, které ohrožují stabilitu jeho domova. Postupně přiřazuje ke své bytosti sousedy, vzdálené příbuzné, spolužáky ve škole. Když dospěje, objeví dnes prostřednictvím moderních informačních kanálů svět v jeho nekonečné rozmanitosti a jeho vnímání se stává nespojité a povrchní. Je určitá hranice rozsahu možností, ke kterým dokážeme zaujmout vztah, se kterými se dokážeme utkat. To je celá podstata pojmu domov.

Jsme obyvatelé globální vesnice, lidé bez domova. Reálný svět je nám nebezpečím, jeho nepřehlédnutelný soubor sil hrozbou. Návrat k domovu a obrana vlasti, která jedině má schopnost nám nějaký domov poskytnout, mají proto dnes mnohem větší váhu, než kdykoliv dříve. Lidé bez domova jsou jako lidé žijící ve věčném stínu. Ve stínu cizáků, ve stínu mocných, ve stínu věčného putování za existenčními jistotami. Universální prostor globálního světa jde k duhu pouze bohatým, hodně bohatým. Pouze lidé, pro něž peníze nejsou prostředkem pro uhájení vlastní existence, protože jich mají víc, než potřebují, pouze lidé, jimž bohatství umožňuje okupovat celý svět jako soukromý lovecký revír, magnáti disponující paláci pro letní či zimní pobyt, přepychovým ubytováním a dopravními prostředky pro hry na tichomořských ostrovech nebo v severské divočině, v Patagonii stejně jako na Kamčatce, nuže pouze tací lidé vítají a budují podmínky globální vesnice, v níž oni panují a ostatní jim slouží.

Continue Reading

Jelikož si ceníme nesmírně aktivního čtenářstva Délského potápěče, vždy ochotného pomoci s překlady, podpořit vydavatelskou činnost, hudební distribuci … (mohli bychom takhle pokračovat po dlouhé hodiny), přinášíme jednu „vychytávku“. Ušetří čas, tudíž se identitární aktivisté mohou věnovat revoluci opravdu naplno a co víc, mohou použít profil na Facebooku, na kterém tráví třistašedesátkrát více času než na Délském potápěči!

Jak to udělat? Stačí si stáhnout aplikaci Issuu pro mobilní zařízení a do vyhledávání zadat „Delian Diver“. Případní tři zájemci si ani nemusí zakládat profil na Issuu, lze se přihlásit i přes profil na Facebooku.

Délský potápěč na Issuu.

Sturmreif: The New Underground of Military Pop

První hudební titul v nabídce Délského potápěče!

Zatímco jde jistě o starší počin, může kompilace Sturmreif: The New Underground of Military Pop z vydavatelství Castellum Stoufenburc posloužit jako úvod do hudebního žánru zvaného martial industrial. Ačkoli je termín „Pop“ v názvu poněkud vyzývavý, nenechte se tím odradit.

Na šestnácti skladbách od různých interpretů se můžeme seznámit s celou škálou „martial soundu“. Výběru dominují umělci z Německa, Francie a Itálie, kteří vyrovnaně pokrývají jednotlivé subžánry martial hudby.

Jakkoli nemůžeme dát politiku stranou, jež je nedílnou součástí této scény, ponechám na posluchačích, aby posoudili jednotlivé vzkazy a poselství během poslechu. Některé projekty jsou si podobné – jiné ne a tak radši přejdu k přehledu jednotlivých stylů na kompilaci Sturmreif.

Continue Reading

„This right here is the land of opportunity. This is America. This is my home! The show goes on!“ Jordan Belfort

Autor: Rob Eshman

„Vlk z Wall Street“ je nechutný, pornografický, duši ničící film – a proto ho musíte vidět. Musíte ho vidět – tím míním celou společnost, Židy, nás všechny osobně – a čelit otázkám, které vznáší. O penězích, bohatství i morálce. Režisér Martin Scorsese se vystavuje určitému riziku, když vypodobňuje Jordana Belforta jako sympatického padoucha. Jistě, Belfort lže, krade a šňupe závěje koksu z holých zadků, na druhou stranu však miluje svého otce, byl úspěšný a hlavně, je Leonardo DiCaprio. Generace mladých mužů teď zaplaví Wall Street, imitujíce Belforta, stejně jako předchozí generace drogových dealerů kopírovaly Al Pacina ve filmu Scarface.

Nedávám to za vinu Scorsesemu. Má geniální schopnost zkoumat nejtěžší hříchy společnosti prostřednictvím nejbarvitějších osudů jejich pachatelů. Je pravdou, že film neukazuje dopady Belfortových zločinů na jeho oběti – rodiny zničené finančními ztrátami a opletačkami se zákony – lidi, kteří byli podvedeni a přišli o veškeré úspory. Naopak, jelikož je film vyprávěn výhradně z Belfortova úhlu pohledu, Scorsese a scénárista Terence Winter se pravděpodobně domnívali, že Belfort nestrávil ani vteřinu přemýšlením nad utrpením, které způsobil – pokud se ovšem nejednalo o jeho vlastní utrpení.

Čeho však lituji je to, že se Scorsese rozhodl nezabývat skutečností, že Jordan Belfort je Žid. Ačkoli jsou některé další postavy ve filmu, například Donnie Azoff (ztvárněný Jonahem Hillem Feldsteinem), otevřeně židovské, Belfort s jeho anglosaským vzezřením a francouzsky znějícím jménem – je prostě jen Američanem… Chápu to však, pokud by tomu bylo naopak, mohlo by to dát filmu nádech antisemitské karikatury. Scorsese se prostě cítí mnohem bezpečněji, když vykresluje italskost brutálních mafiánů, než židovskost chamtivých podvodníků.

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Výběr PhDr. Rudolfa Jičína z knihy Mýtus 20. století. Úryvky pochází z vydání Alfred Rosenberg: Der Mythus des 20. Jahrhunderts. München 1941, Hoheneichen Verlag (1. vydání 1930, München Hoheneichen-Verl.)

„Liberalismus učí: svoboda, bezuzdnost, svobodný obchod, parlamentarismus, emancipace žen, rovnost lidí, rovnost pohlaví atd.… Německá myšlenka…žádá: autoritu, typ tvořící sílu, omezení, výchovu, ochranu rasového charakteru, uznání věčné polarity pohlaví.“ Alfred Rosenberg