Délský potápěč

Veselé Vánoce!

Autor: Greg Johnson

Je tomu již asi dvacet let, kdy jsem poprvé zaznamenal, že přání „Veselé Vánoce“ bylo postupně nahrazováno neslanými nemastnými termíny „Sezónní pozdravy“ (Season’s Greetings) a „Veselé prázdniny“ (Happy Holidays).

Zeptal jsem se učitelky jednoho mého známého, která je jako zatvrzelá liberálka neomylným ukazatelem aktuálních proudů politické korektnosti, proč se tomu tak děje. Na můj dotaz odpověděla otázkou: „Pokud byste byl Žid, neurazilo by vás, pokud by vám někdo přál Veselé Vánoce?“ Pronesla to tónem, který předem stvrzoval, že musíme takovým urážkám zabránit za každou cenu a že jsem hlupák, pokud se na to i jen ptám. Evidentně strávila příliš mnoho času podobným kázáním ke svým studentům.

V duchu jsem pomýšlel, „Nevadilo by mi, pokud by mi Žid přál Veselou Chanuku. Naopak, pokud by mi to vadilo, byl by to výraz omezenosti. Proč by tedy měl být nějaký Žid dotčen, pokud bych mu popřál Veselé Vánoce? Co činí Židy natolik odlišnými? Proč mají lidé tendenci být tak omezení?“

Stejně tak jsem si myslel, „Neměl by pluralistický, liberální postoj logicky obsahovat mnoho odlišných svátečních přání, namísto jednoho bezvýrazného, unifikovaného?“

Continue Reading

Pontifex Maximus

Tradice – Katolicismus [1] – Ghibellinství

Za jednotlivými náboženskými tradicemi strmí metafyzická jednota.
s. 274

Říše neboli impérium (doslova nejvyšší moc) je podle ghibellinské teologie orgánem (institucí) nadpřirozené (metafyzické) povahy a původu.

Ještě v raném středověku se král těšil posvátné úctě ve světské i duchovní sféře.

Pontifex, papežský titul příslušející dříve králům a císařům, znamená doslova „stavitel mostu“ – symbolického přechodu mezi světem lidským a vyšším.

To je prvořadý úkol státu, vůdce.

Continue Reading

Autor: Miroslav Dolejší

Dvaasedmdesát let se Československo prohlašuje politickým středem Evropy a všichni jeho prezidenti usilují o evropskou a světovou politiku. Dostává se jim mohutné podpory neevropských velmocí, v jejichž politickém zájmu Československo působí na poměry v Evropě. Sjednocovací snahy na evropském kontinentu trvají stejně dlouho jako československý stát. Otázkou však stále zůstává, jsou-li tyto tendence v korespondenci se smyslem a pojmem Evropy a má-li Československo a jeho vlády dostatečný puvoir.

Tato otázka vvolává řadu dalších: je Československo skutečně reprezentativním evropským státem ve smyslu kontinentálním a civilizačním? Má označení Evropa (mimo obvyklý nemnoho znamenající geografický pojem) nějaký vyšší duchovní smysl? Existuje-li nějaká duchovní Evropa – jaké jsou její duchovní hranice, jaká je její specifická civilizace? Jak se jeví tento evropský duch a k čemu jinému tvoří protiklad? Nebude sjednocení evropského kontinentu znamenat zánik všeho, co jeho civilizaci vytvořilo?

Přes prostorovou vzdálenost, dělící evropský a americký kontinent, nelze popírat, že tam převládá evropský duch. Rusko se po bolševické revoluci vzdálilo Evropě více než Amerika. Stejně jako bylo po velmi dlouhou dobu duchu Evropy vzdáleno Turecko, které přece z velké části do Evropy fyzicky příslušelo.

Pojem Evropy neznamená jednotu etnickou a nikdy také neznamenal jednotu duchovní. Evropa válčila mnohem více uvnitř svých hranic, než vně těchto hranic. V obou posledních světových válkách ve 20. století se spolčovaly dvě poloviny Evropy s částmi Asie a s částmi Ameriky. Pojem Evropy rovněž neznamená žádnou jednotu kulturní, i když Evropa stvořila v Americe kulturu, která se svou podstatou od evropské neliší.

Měli bychom se tedy domnívat, že pojem Evropy postrádá duchovní obsah vůbec a že, hovoříme-li o duchovní jednotě, je to představa vzbuzovaná jednotou geografickou?

Continue Reading

Probouzení hnědé krve?

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Úvahy nad baladou a románem Petra Čichoně

Mezi řekami Opavou, Odrou a Pštinou se rozkládá jeden z nejmalebnějších regionů: Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) nebo také řečeno Prajzka. Do této oblasti zvané i Ratibořsko, patřilo rovněž Hlubčicko. Tato celá oblast patřila od roku 1742, právně stvrzeno mírem mezi Saskem, Rakouskem a Pruskem uzavřeným 15. 2. 1763 na zámku Hubertusburg, k Pruskému Slezsku. Území Hlučínska se stalo styčnou oblastí zájmových sfér středoevropských států, obyvatelé byli vystaveni mnoha změnám politických a správních režimů, museli se přizpůsobovat protichůdným ekonomickým, společenským a kulturním podmínkám. Po první světové válce Československo požadovalo v Paříži v Mémoire No. 8, aby k Československu bylo připojeno – a bylo mu vyhověno. Byly posílány dopisy, protesty, interpelace na různé adresy do Berlína, Výmaru či papeži do Vatikánu proti připojení Hlučínska k ČSR. I duchovenstvo protestovalo, zejména v moravsky tištěných Katolických novinách. Občané Hlučínska vykazovali loajalitu Německu. Obyvatelé Hlučínska hovořili „po našimu“, ale s „deutsch gesinnt“, tedy s německým smýšlením. Zásadní chyba v předpokladech mnoha politiků byla, že mezi Čecha a „Moravce“ vkládali rovnítko. Těžko se  Prajzáci mohli vcítit a vzít za své ducha „Kakánie“ (myšleno tím označení Roberta Musila pro země „k. u. k.“, pro „kaiserlich und königlich) v němž byli po staletí odchováni obyvatelé českého Slezska, když byli odchováni v duchu pruských ctností, jako je spolehlivost, šetrnost, skromnost, poctivost, pracovitost a tolerance. Kroky, které republika podnikla, jen podnítily protičeské nálady. Po uzavření Mnichovské dohody začaly z Hlučínska odcházet československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, a 8. října na Hlučínsko vstoupily, k velké radosti obyvatel, jednotky Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu a Hlučíňané pak jako říšští občané sloužili po celou válku v německých branných silách. Ve druhé světové válce bojovalo na 12 000 obyvatel Hlučínska a takřka 3 000 jich padlo anebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Na podzim 1947 se uvádělo, že padlo 1600 Hlučíňanů a více než 2700 bylo nezvěstných či s velkou pravděpodobnosti mrtvých a 710 bylo v zajetí. Na 5 000 se jich vrátilo domů zraněných nebo zmrzačených a téměř na každém válka zanechala psychické následky. Po válce je ještě čekala vojna v československé armádě, kde museli jako frontoví veteráni snášet šikanu mladších československých povětšinou nacionálně a stranický zapálených poddůstojníků, kteří válečná léta prožili za kamny svých bytečků. Většina bývalých vojáků musela nastoupit na těžkou práci v ostravských dolech a nálepka vojáka Wehrmachtu je provázela po celý další život. Právě tato causa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid a kontroverze do místní společnosti. Přesto každoročně se v listopadu koná Volkstrauertag  za všechny padlé a oběti všech válek a násilí.

Continue Reading

Kapitola 5

Bonapartismus – Machiavelismus – Elitářství

I v demokraciích je skutečná moc v rukou menšiny…to je nevyhnutelné. A kdo ještě věří, že tato lidem volená menšina vyjadřuje jeho vůli?
s. 205

U skutečného vůdce je patrný vrozený odstup, jenž ho jaksi samozřejmě vyděluje z davu.

Skutečný vůdce není „dítě lidu“, nedovolává se nejnižších složek lidské bytosti.
s. 207

Neplést si bonapartismus s machiavelismem. Machiavelli ještě masou pohrdá, chce jen využít jejích vášní, tužeb a slabostí. Nové je tu právě „jen“ to, že vůbec bere dav v úvahu jako politickou sílu.
s. 210

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Kapitola 3

Osobnost – Svoboda – Hierarchie [1]

Je nesporné, že lidé jsou si z určitých hledisek přibližně rovni. Víceméně. V našem chápání však tato hlediska nepředstavují „více“, nýbrž méně. Odpovídají nejnižšímu stupni skutečnosti, tomu, co je v každém člověku nejméně zajímavé. Svědčí o přináležitosti k druhu, druh však ještě není obsahem, tj. skutečnou osobností. Vyzdvihovat „druhovost“ je totéž, jako považovat u soch za podstatné, že jsou všechny z bronzu – přestože každá vyjadřuje rozdílné představy a podoby, jimž bronz slouží jako pouhá materie.
s. 174

Osobnost je jednotlivec odlišený svými kvalitami. Poměr k duchovnu, charakter, vzhled. To jsou příznaky vytvářející podstatnou nerovnost.
s. 174

Hodnota má být uznávána jen tam, kde skutečně je. A ani tam není stejná, existují různé úrovně. Spravedlnost spočívá v tom, přiznat každému, co si zaslouží.
s. 175

Spravedlivý je jen takový řád, v kterém každý činí, co mu vnitřně vyhovuje a vlastní, co mu přísluší. Je v postavení, které mu určuje vlastní podstata. To říkali již Aristoteles, Platón nebo Plotin.
s. 178

Ne lidé jako atomy, masa atomů, nýbrž lidé jako osobnosti, odlišné bytosti, přičemž každému náleží různý stupeň svobod a práv v hierarchiích „těch, kteří poslouchají“ a „těch, kteří udílejí rozkazy“.

S takovými lidmi se buduje skutečný stát, tj. protiliberální, protidemokratický a organický.

Continue Reading

Rozhovor Manuela Ochsenreitera s Navidem Nasrem, íránským politickým aktivistou a redaktorem rádia The Voice of the 99%

Naši politici, intelektuálové, mediální magnáti a profesoři nám vždy řikali: politická levice je pacifistická a bojuje za světový mír. Kde se můžeme setkat s jejich protesty proti válkám, vedenými Spojenými státy a proxy válkám západních mocností?

Nasr: Nikde, což platí pro naprostou většinu levicového spektra. Ve skutečnosti v roce 2011, během války s Libyí, přímo v okamžiku, kdy bojové letouny NATO plnily roli letectva místní al-Káidy a poboček Muslimského bratrstva, někteří z nejprominentnějších levičáků v metropolitní oblasti Washingtonu D.C. nejenže neorganizovali žádné protesty, nebo jen pozvedli prst nebo utrousili slovo proti válce, nýbrž ve skutečnosti útočili a zesměšňovali i na to málo protiválečné činnosti, které se odehrávalo.

V minulosti byly důvody pro válku spory o území, obyvatelstvo a zdroje. Dnes jsou hlavním důvodem stále více „lidská práva.“ Je to věrohodný důvod?

Nasr: Ani nevím, kde začít. Většina lidí, kteří věří tomuto nesmyslu a drmolí o něm, nejsou idioti. Jen prostě dávají na odiv neuvěřitelný stupeň naivity, která může být nazvána pouze jako dětinskost. Čtou z úplně jiného scénáře, než z toho, který se vlastně používá. Pokud si vládci světa předčítají z „Umění války“ a „Vladaře,“ „lidskoprávní“ stádo čte „Jak šli veselí skřítci na trh“. A to jsem ještě k nim docela shovívavý. Hodně mladých aktivistů, kteří hájí politiku „lidských práv“ si rovněž vylepšuje svoje životopisy, aby eventuálně mohli získat zaměstnání v nějaké renomované nevládní organizaci ve Washingtonu.

Continue Reading

Tak stojí vzor takové obce v nebesích, a kdo chce, může jej vidět a řídit se jím a bez ohledu na to, zda taková obec skutečně existuje nebo někdy bude existovat, …bude chtít zastávat věc této obce a žádné jiné.  (Platón, Ústava, 592b)

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972 [1]

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
s. 133

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“

Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.

Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
s. 135–137

Continue Reading

Francis Parker Yockey: Liberalismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Yockey je prvním z protisystémových myslitelů, kteří po válce tvrdí, že liberalismus je pro Evropany zhoubnější než komunismus. Tvrdou vojenskou sovětskou represi východní Evropy pokládal z dlouhodobého hlediska za méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysli mnohem účinněji a důrazem na sobecké štěstí trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost Sovětského svazu hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Původu a ideologii liberalismu proto věnoval jednu z kapitol své knihy Imperium, [1] která poprvé vyšla již v roce 1948, kdy se ještě zdálo, že amerikanizace hodnot nemusí v Evropě postupovat tempem jako v „roaring twenties“. [2] Naopak: v rozvráceném a rozděleném Německu se Yockey osobně setkával s mnoha nezlomenými lidmi, [3] ve Francii a v Itálii měla velice silnou politickou i kulturní pozici levice a leccos z organizace řízeného hospodářství tu zůstávalo v tichosti zachováno, v Portugalsku a ve Španělsku vládl korporativní režim a ve skandinávských státech byl „solidarismus“ prostě doma. Pravda, Velká Británie byla pro Evropu zjevně ztracena, jenže Angličané se vždy drželi stranou. [4]

Continue Reading

Autor: San

Žurnál The Conservative H. P. Lovecraft redigoval a sporadicky sám publikoval v letech 1915 až 1923. Některé příspěvky napsal sám, mnohé další však napsali jiní a nešlo jen o politické a sociální komentáře běžných denních událostí, nýbrž rovněž o poesii, krátké povídky a literární kritiky. Bez ohledu na jeho titul připomíná Lovecraftův konservativní styl jen vzdáleně to, co představuje v Americe dnes, daleko spíše šlo o kulturní obrodu – výzvu k návratu ke kořenům toho, co od počátku inspirovalo západní kulturu.

Období, během něhož byl The Conservative vydáván, se shoduje s některými nejbouřlivějšími událostmi dvacátého století, včetně první světové války a ruské revoluce. Pro Lovecrafta a jeho spřátelené autory však nebyl odpovědí pro plavbu mořem chaosu hrubý nacionalismus či socioekonomická politika, nýbrž že je možné jej pochopit jen z pozic rasy, kultury a silného smyslu pro morálku. Jako oponent demokracie i liberalismu toužil Lovecraft po návratu aristokratických hodnot dřívějších dob. Ať už čteme tyto texty jakožto doklad Lovecraftova světového názoru, nebo jako okno do doby, v níž byly napsány, The Conservative zůstává fascinujícím dokumentem.

V tomto vydání naleznete i zvláštní 20-stránkový úvod jedné z nejzajímavějších postav současné britské literární scény, Alexe Kurtagiće – autora pozoruhodného antiutopického románu Mister –, a to v kontextu Lovecraftova života i kariéry.

Continue Reading

„Ak bol teda Kotleba jediným, kto priniesol určitú alternatívu, nie je to práve naša chyba? My sme kde boli, keď roky chodil po dedinách a získaval si priaznivcov? Asi sme varili vegánske večere, sledovali rioty v Turecku a pohoršovali sa nad úspechmi Zlatého úsvitu v Grécku. Neprezentovali sme sa vlastnou politikou, „nedobýjali“ sme nové územia, ani sme len neukázali, že existujeme. Keď sme už teda dovolili fašistovi, aby si získal desiatky tisíc ľudí, tak je načase zamyslieť sa, čo stále robíme zle a napraviť to. Nie hysterčiť, nadávať, alebo to sucho odbiť mávnutím rukou.

Riešenie, ktoré napadne mnohým, znie väčšinou: viac antifašizmu. Ukážme, že Kotleba je obyčajný nácek, ktorý len zahodil odpudivý esesácky kabát a zmiernil rétoriku. Ukážme, že je fašista, okruh ľudí, v ktorom sa pohybuje, sú náckovia a vysvetľujme, že to nie je dobré.

No dostali sme sa do bodu, keď toto nikoho z jeho elektorátu nezaujíma. Volili človeka, ktorý si získal ich dôveru v to, že dokáže riešiť ich problémy. Nevolili ho preto, lebo sú tiež neonacisti. A nás nepočúvali preto, lebo sme im nič neponúkli.„

Úryvek z lamentace publikované na stránkách Blackblog.sk.

Autor: Gilbert Keith Chesterton

Francouzská revoluce byla vskutku hrdinská a rozhodná událost, protože jakobíni chtěli něco určitého a vymezeného. Žádali si demokratických svobod, ale také demokratických zákonů. Chtěli mít hlasování a chtěli nemít tituly. Republikánství mělo asketickou stránku ve Franklinovi nebo Robespierrovi, stejně jako expansivní stránku v Dantonovi nebo Wilkesovi. Proto vytvořili něco, co mělo pevnou podstatu a tvar, přímočarou společenskou rovnost a selskou zámožnost Francie. Od té doby však byl revoluční nebo spekulativní duch Evropy oslaben tím, že ustupoval od každého návrhu pro omezení, jež v něm byla obsažena. Liberalismus byl degradován na uvolněnost. Lidé se snažili změnit sloveso „zrevolucionizovati“ z přechodného v nepřechodné. Jakobín vám mohl označit nejen systém, proti němuž se bouřil, nýbrž i (a to mu bylo důležitější) systém, proti němuž by se nebouřil, systém, jemuž by důvěřoval. Nový buřič je však skeptik a nechce důvěřovat ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže být nikdy skutečným revolucionářem. A fakt, že pochybuje o všem, je mu na překážku, když chce nějakou věc odsoudit.

Continue Reading

Autor: Karl Polanyi

Organizačním principem společnosti vytvářející tržní systém byl ekonomický liberalismus. Ačkoli se zrodil jako pouhá náklonnost k nebyrokratickým metodám, rozvinul se ve skutečnou víru ve světskou spásu člověku prostřednictvím seberegulujícího trhu.

Zasazovat politiku laissez-faire – jak se často děje – už do poloviny 18. století, kdy se toto heslo začalo ve Francii užívat, je naprosto nehistorické; s jistotou lze říci, že ještě po celé dvě generace nebyl ekonomický liberalismus ničím víc než občasnou tendencí. [1] Teprve ve dvacátých letech devatenáctého století začal hlásat tři klasické zásady: že pracovní síla by měla najít svou cenu na trhu, že tvorba peněz by měla být podřízena automatickému mechanismu a že zboží by mělo volně, bez zábran nebo preferencí proudit ze země do země – stručně řečeno zásady trhu práce, zlatého standardu a volného obchodu. Tehdy se ekonomický liberalismus změnil v sekulární náboženství.

Na laissez-faire nebylo opravdu nic přirozeného; volné trhy by se nikdy nemohly vytvořit jen tím, že by se věcem nechal volný průběh. Ve třicátých a čtyřicátých letech došlo nejenom k nárůstu legislativy rušící restriktivní regulace, ale také k ohromnému zvětšení administrativních funkcí státu, který byl nyní vybaven ústřední byrokracií, schopnou plnit úkoly, jež stanovili vyznavači liberalismu. [2] Laissez-faire to nebyla metoda k dosažení nějaké věci, to byla sama věc, jíž se mělo dosáhnout.

Continue Reading

Autor: Jacob Burckhardt

V 18. století nastupuje moderní kultura, ale už r. 1815 se řítí do velké krize (…): nastupuje civilizace podnikání a hospodářského rozmachu. Tyto zájmy se považují stále víc za princip, který určuje svět.

Nejdřív to zkusil donucovací stát se svým merkantilismem. Po něm následovala politická ekonomie s různými školami a sektami a doporučovala dokonce jako ideál i svobodný obchod; avšak teprve po roce 1815 padly všechny překážky [1] – cechovnictví, různá omezení živnostenského podnikání; nastala možnost volně převádět pozemkové vlastnictví a disponovat jím podle potřeb průmyslu. [2] Anglie se svým světovým obchodem a průmyslem se stala všeobecným vzorem.

Začala v masovém měřítku používat kamenného uhlí a železa, vyrobila stroje pro průmysl a položila tím základy velkovýrobě, zavedla dopravu parolodí a železnicí, pomocí fyziky a chemie provedla vnitřní industriální revoluci a prostřednictvím bavlny se zmocnila vlády nad velkospotřebou. K tomu přistupuje nesmírný rozmach úvěru v nejširším slova smyslu, [3] vykořisťování Indie, koloniální expanze až do Polynésie atd., zatímco Spojené státy se současně zmocnily celé Severní Ameriky a světovému obchodu byla zpřístupněna i východní Asie.

Continue Reading

Autor: José Ortega y Gasset

Doba, kdy demokracie představovala potěšitelný pocit a povznášející impuls, je pryč. To, co se dnes označuje jako demokracie, je pouhá degenerace srdcí.

Nietzschovi vděčíme za objev mechanismu, který se odehrává v degenerovaném, eklatantním vědomí: on to nazval „resentiment“. Když se člověk cítí méněcenný, protože postrádá určité kvality – inteligenci, odvahu nebo eleganci – , snaží se nepřímo sám sebe ve svých očích potvrdit tím, že neguje výtečnost těchto kvalit. Jak obratně naznačil jeden Nietzschův glosátor, nejedná se o příběh lišky a hroznů. Liška hodnotí, jak jsou plody zralé, a hroznům, které visí příliš vysoko, tuto kvalitu prostě nepřizná. Ten, kdo je ovládán resentimentem, jde dál: nenávidí zralost a preferuje nezralost. Jedná se o naprosté převrácení hodnot: nadřazené (superiore) je právě pro tuto svou vlastnost zasaženo „capitis diminutio“ a na jeho místě triumfuje podřadné (inferiore).

(…)

Žijeme obklopeni lidmi, kteří si neváží sami sebe, a téměř vždy právem. Tito lidé by si přáli, aby byla co nejrychleji schválena rovnost mezi lidmi; rovnost před zákonem jim nestačí, přejí si co nejtoužebněji deklaraci, která prohlásí, že všichni lidé jsou si rovni v talentu, senzibilitě a citlivosti. Každý den, po který trvá realizace této nerealizovatelné nivelizace, je pro tvory ovládané resentimentem hrozný, neboť naneštěstí zatraceně dobře umějí formovat morální a intelektuální plebs lidského druhu. Pokud zůstanou sami, zasáhne je z vlastního srdce stín pohrdání vlastní osobou. Je marné hrát ve společnosti váženou roli prostřednictvím podřadné mazanosti. Zdánlivý společenský triumf jim zničí nitro více tím, že ukáže kolísající nerovnováhu jejich života, jež je neustále ohrožena zhroucením… Před svýma vlastníma očima se objevují jako padělky sebe sama, jako penězokazi tragického „druhu“, přičemž podvodná mince představuje samotnou podváděnou osobu.

Continue Reading

Myslím to upřímně. Hlavně se mě na nic konkrétního neptejte.

Autor: Manuel Ochsenreiter

„Volební vítězství Angely Merkelové bylo největším od dob Kohlova znovusjednocení Německa,“ hlásal titulek zprávy tiskové agentury Blomberg. Na první pohled se to jeví správně: Křesťanskodemokratická unie (CDU) získala 41,5 procenta hlasů. Sociální demokraté (SPD) se svým kancléřským kandidátem Peer Steinbrückem obdrželi pouze 25,7%, což se ani nepřibližuje výsledku Merkelové. Zelení (Die Grünen) dostali 8,4% a postkomunistická Levice (Die Linke) 8,6%. Merkelové bývalý koaliční partner, liberální Svobodně demokratická strana (FDP), nepřekročila ani 5% hlasů, potřebných ke vstupu do Bundestagu. Obdržela pouze 4,8% hlasů, jen o kousek pod „magickou“ hranicí pěti procent. Nová euroskeptická strana Alternative für Deutschland rovněž nedosáhla kýžených pěti procent hlasů.

Během večera, kdy byly vyhlášeny volební výsledky, jsme byli při oslavách volebního vítězství CDU svědky kafkovských scén, kdy vedení volebního štábu v oblecích, běžně označovanými v mezinárodním tisku jako „konzervativní,“ tleskali a vyzpěvovali píseň levicové skupiny Die Toten Hosen. Hermann Gröhe, generální tajemník křesťanských demokratů, byl obzvláště odstrašujícím příkladem tohoto mladistvého záchvatu.

Německá a mezinárodní média referují o „velkém vítězství“ Angely Merkelové, současně slaví a vyjadřují obavy z její „nové moci.“ Někteří mezinárodní novináři si kladli otázku, proč „Němci“ tak moc milují Angelu Merkelovou. Další začali analyzovat, jak jsou Němci konzervativní – poněvadž přece volili „konzervativní stranu.“ Upřímně řečeno, všechno, od „konzervativnosti“ CDU až po její „velké vítězství“, není tak, jak se na první pohled jeví.

Continue Reading

Autor: Maurice Bardèche

Jsem fašistický spisovatel. Měli byste mi za toto přiznání poděkovat, poněvadž tím byl vyjasněn alespoň jeden problém v tomto jinak choulostivém tématu.

A vskutku, nikdo si nepřipouští, že je fašista. Sovětské Rusko, které žije pod vládou jedné strany a policejního státu, to není fašistická země – ve skutečnosti se jeví přesně naopak. Maďarská vláda, která posílá stávkující před stanné soudy a tanky proti dělníkům, to není fašistická vláda. Prostě jen brání moc lidu. Prozatímní vláda 1], která používá teroristické metody, aby vnutila vůli aktivistické frakce 2] celému národu, není fašistická organizace. Je to národně osvobozenecké hnutí. Nejsou to tedy metody institucí, které charakterizují fašismus, ale něco jiného.

Komunisté tvrdí, že když hájíte kapitalismus, tak jste nevyhnutelně fašista. Avšak veřejné mínění je proti tomuto názoru. Spojené státy, Anglie a Adenauerovo 3] Německo jsou podle sovětských zástupců a jejich spojenců fašistické. Dokonce i ve Francii, kde politická krize vynesla k moci poloprezidentský systém 4], bude obyčejný člověk kroutit hlavou, pokud mu řeknete, že žije ve fašistické diktatuře. Je nedostačující, pokud někdo uctivě poslouchá šéfy bank a velkých korporací, aby vás to vedlo k byzvýhradnému přesvědčeni o fašismu.

Continue Reading

Killah P: Kdo si hraje s ohněm, musí počítat s následky

Autor: Dimitrios Papageorgiou

Vaše volba, viset nebo utéct
jebat každého fašistu, sráči, pojďte si pro nakládačku
Vyjebat s nimi a celým jejich kmenem, rozdrtit je, nachcat jim do ksichtu

Výše uvedený text patří posmrtně slavnému řeckému rapperovi Killah P, více známému jako Pavlos Fyssas. Hudebník, který podporoval násilné antifašistické skupiny, byl ubodán k smrti během incidentu, který je stále předmětem policejního vyšetřování. Poté se jeho písně staly posmrtnými hity, jasně ukazující, jaké měl názory. Nehledě na to se však jeho smrt stala pro Systém záminkou, jak zlomit Zlatý úsvit.

To co následovalo po Fyssasově smrti nebylo ničím překvapivým. Systém měl již předem připravený plán. Jediné co potřeboval byl trestný čin, na základě kterého by zahájil koordinovanou kampaň masmédií, anarchistů, parlamentní a mimoparlamentní levice a samozřejmě vlády a policie, s cílem kriminalizovat nacionalismus.

Continue Reading

„Pokud chcete změnit sami sebe a zaútočit na Systém, nasaďte si naší plynovou masku a bojujete, bojujte a bojujete, protože… Žít znamená bojovat!“ Původní rozhovor s Matteo Caponettim pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Matteo Caponetti je třicetiletý aktivista z Říma, který se narodil ve Finsku, ale od malička žije v Itálii. Je čelným představitelem nacionalistické organizace Associazione Culturale Zenit a členem identitární humanitární organizace Solidaritè Identites. Je také jedním z koordinátorů mezinárodních projektů Evropské fronty solidarity pro Sýrii a Evropské fronty solidarity pro Kosovo.

Můžeš nám krátce představit vaší organizaci Associazione Culturale Zenit?

Zenit je kulturní sdružení a aktivistická komunita současně. Jsme skupinou přátel. Jsme jako rodina, kterou spojuje náš společný boj a vstupem do našeho sdružení jsme se za krátký čas stali „bratry pro život“, kteří sdílejí stejný pohled na svět i na život. No a samozřejmě také na politiku. Když musíme obětovat čas našemu aktivismu, děláme to vždy s úsměvem. Zenit je ta nejdůležitější věc v našem životě. Zenit je cesta životem. Neexistuje nic, co by mohlo změnit podstatu našich názorů. Zenit je ztvárnění odkazu toho, čemu se v minulosti říkalo fašismus, v přítomnosti je to stále fašismus a do budoucna to bude samozřejmě také fašismus. To ale neznamená, že bychom byli nějakou skupinou politických nostalgiků. Nemáme rádi ty, kteří pokaždé hledají řešení tím způsobem, že se ohlížejí se do minulosti a pak brečí, protože lpění na minulosti je dnes scestné. My chceme přijímat výzvy dneška, abychom si zítra vybojovali vítězství. Zenit není žádná sekta nebo uzavřená skupina. Naše dveře jsou vždy otevřené komukoli, kdo rozpozná v naší práci naději pro vytváření lepší budoucnosti, naději pro změnu světa.

Continue Reading