Autor: Karl Polanyi
Organizačním principem společnosti vytvářející tržní systém byl ekonomický liberalismus. Ačkoli se zrodil jako pouhá náklonnost k nebyrokratickým metodám, rozvinul se ve skutečnou víru ve světskou spásu člověku prostřednictvím seberegulujícího trhu.
Zasazovat politiku laissez-faire – jak se často děje – už do poloviny 18. století, kdy se toto heslo začalo ve Francii užívat, je naprosto nehistorické; s jistotou lze říci, že ještě po celé dvě generace nebyl ekonomický liberalismus ničím víc než občasnou tendencí. [1] Teprve ve dvacátých letech devatenáctého století začal hlásat tři klasické zásady: že pracovní síla by měla najít svou cenu na trhu, že tvorba peněz by měla být podřízena automatickému mechanismu a že zboží by mělo volně, bez zábran nebo preferencí proudit ze země do země – stručně řečeno zásady trhu práce, zlatého standardu a volného obchodu. Tehdy se ekonomický liberalismus změnil v sekulární náboženství.
Na laissez-faire nebylo opravdu nic přirozeného; volné trhy by se nikdy nemohly vytvořit jen tím, že by se věcem nechal volný průběh. Ve třicátých a čtyřicátých letech došlo nejenom k nárůstu legislativy rušící restriktivní regulace, ale také k ohromnému zvětšení administrativních funkcí státu, který byl nyní vybaven ústřední byrokracií, schopnou plnit úkoly, jež stanovili vyznavači liberalismu. [2] Laissez-faire to nebyla metoda k dosažení nějaké věci, to byla sama věc, jíž se mělo dosáhnout.
***
***
***
Nejnovější komentáře