Délský potápěč

Jason Kessler

Autorka: Anne Wilson Smith

Jason Kessler
Charlottesville and the Death of Free Speech
Dissident Press, 2024

Od demonstrace Unite the Right (UtR) ve virginském Charlotesville uplynulo sedm let, její dopady a síla v našem každodenním politickém diskurzu se však příliš neumenšily. Naopak, stále ještě nájemník Bílého domu a údajný prezident Spojených států Joe Biden nepřestává během své (mezitím neslavně ukončené, pozn. DP) kampaně vyvolávat přízrak „Charlottesville“. Bohužel téměř okamžitě po skončení této osudné událost kolem ní vyrostl mýtus, který rychle a takřka úplně zastínil realitu.

Akce jsem se zúčastnila a pozorně sledovala její zpravodajské pokrytí v průběhu i po skončení, proto jsem cítila nesmírnou vděčnost k (hlavnímu organizátorovi) Jasonu Kesslerovi za jeho odvážnou snahu veřejně hájit nespravedlivě očerňované protestující. Podobně silné však bylo mé znechucení a rozčarování, že dokonce i „konzervativní“ média se přidala k zástupu těch, kteří Kesslerovi – a vlastně jakémukoliv zastánci účastníků Unite the Right – znemožnili vysvětlit své pozice širšímu publiku. Právě tato frustrace z neochvějného postavení zlovolné nepravdy výrazně přispěla k mému rozhodnutí napsat v roce 2021 knihu Charlottesville Untold  (Charlottesville – co nezaznělo).

Continue Reading

AIPAC

Autor: Dave Chambers

Po svém odchodu z televize Fox News loni v dubnu se politický komentátor Tucker Carlson vydal cestou vlastního nezávislého podcastu, který jen na YouTube běžně dosahuje stovek tisíc přehrání. Letos (2024) v červnu si jako hosta pozval republikánského kongresmana Thomase Massieho, zvoleného v okrsku na severu státu Kentucky. Massie, který proslul svým zásadovým postojem proti zahraničním intervencím, se ve své straně – i celém Kongresu – nápadně vymyká také svým pravidelným hlasováním proti zahraniční pomoci Izraeli.

V roce 2021 Massie jako jediný republikán ve sněmovně hlasoval proti zajištění financování izraelského systému protivzdušné obrany Železná kupole. 1] V nedávné době pak Massie vyslovil své „ne“ hned několika rezolucím na podporu židovského státu v průběhu dosud trvající války v Pásmu Gazy. Jak napsal The Nation, jeho historie hlasování „vyvolala ostrou kritiku mezi neokonzervativci, kteří se obávají obrození nějaké podoby někdejšího republikánského izolacionismu, z podstaty podezíravého k vojenským zásahům i balíčkům zahraniční pomoci. Obzvlášť hlasití byli lidé spojení s AIPAC, kteří zdůraznili jeho opakované hlasování proti pomoci Izraeli nebo zamítavý postoj k vyjádřením podpory Netanjahuově vládě.“ 2]

Continue Reading

Normálové (normies) mohou od osobností Con Inc., jako jsou Candace Owensová a Charlie Kirk, slyšet stejný druh argumentů, které kdysi mohli slyšet pouze od alternativní pravice.

Autor: Travis LeBlanc

Někdy kolem poloviny první dekády tohoto století se začalo formovat to, pro co se později vžilo označení alternativní pravice (Alt Right). Ta vnesla do bělošského nacionalismu styl natolik dramaticky odlišný od zavedených postupů, že bylo nutné vymyslet pro oba světy nové pojmenování. Bělošský nacionalismus z doby před alternativní pravicí se tak začal označovat jako WN 1.0. Do něj spadaly skupiny jako Ku-Klux-Klan, skinheads, milice a vytrvalé úsilí lidí jako George Lincoln Rockwell, David Duke, William Pierce nebo Tom Metzger. Toto „OG“ hnutí bylo založeno především na fyzicky existujících organizacích, pozornost vyvolávajících výstupech a horečné snaze domoci se drobtů spadlých ze stolu médií hlavní hlavního proudu. S trochou štěstí jste se mohli dostat do show Geraldo Rivery, aby tam na vás mohlo jeho obecenstvo bučet a pořvávat. Ať už byly úmysly jeho představitelů seberyzejší, jednou z nejnápadnějších charakteristik WN 1.0 byl do jisté míry nekulturní, násilnický obraz, spojený s obvykle nevalnou prezentací a přehnanou vážností.

Continue Reading

Vennův diagram zobrazující „kulturu rušení“ (cancel culture)

Autor: Roland White

V roce 2017 volali studenti londýnské univerzity po dekolonizaci kurikula, nyní přišli se seznamem jmen, jež považují za přijatelná.

Filosofie je umění pokládání nepříjemných otázek – a tady jednu takovou máte: má v našem moderním světě ještě smysl studium tradičních západních myslitelů?

Nebo se jedná spíš o – abychom použili módního výraziva – o přežité relikvie kolonialismu s ksichty gamonnů (v britském prostředí asi nejoblíbenější protibělošská urážka, českým ekvivalentem by mohla být třeba vepřová hlava, kdyby ovšem nabyla rasový nádech – pozn. překl.), které je třeba zbourat jako sochy bělošských viktoriánských chlapíků s licousy?

Na stranu přežitosti se v roce 2017 velmi výrazně naklonila i perspektiva studenstva fakulty afrických a orientálních studií (SOAS) London University. Dostalo se jim mediální pozornosti díky výzvám k dekolonizaci „bělošských institucí“, tj. soustředit se místo Sókrata, Immanuela Kanta nebo Bertranda Russela na „asijské nebo africké filosofy“. Podle studentů by prý s ohledem na étos fakulty „měla většina filosofů, o kterých se učíme na seminářích, pocházet z globálního Jihu nebo jeho diaspory“.

Continue Reading

Womp womp, Paki.

Autor: Morgoth

Ve slavném filmovém zpracování Kmotra je scéna, kdy se ambiciózní gangster Solozzo dozvídá, že přestože jeho pohůnci postřelili Dona Corleona pěti ranami, ten pokus o atentát přežil a zotaví se. Oddělat kmotra může vyřešit spoustu vašich problémů, ale když úkol zkazíte, musíte se připravit na nejhorší.

My Britové se dnes probouzíme do nového rána pod vládou nového šéfa zločineckého syndikátu poté, co se naše veselá banda internetových komentátorů a filozofů neúspěšně pokusila vyřídit starého bosse prostřednictvím kampaně Zero Seats (Nula křesel – pro torye). Cílem tohoto tažení bylo nadobro přelámat páteř nejstarší a nejzrádnější politické straně v dějinách s nadějí, že tím hodíme vidle i do ozubených kol systému samotného. Naneštěstí Peter Hitchens a finanční pobídky mířené na voliče poválečné generace podle všeho zafungovali jako kevlarová vesta systému, který si tak zachoval jistou míru stability. Zvláštní povaha tohoto tvrzení vynikne ještě viditelněji při pohledu na to, jak strana s více než 4 miliony hlasy získala slabší zastoupení v parlamentu než subjekt s 210 tisíci hlasů(!)

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: F. Roger Devlin

Následující text je překladem přednášky F. Roger Devlina z jarního setkání Counter-Currents 2023

Termín populismus se v Americe hojně rozšířil od vzestupu Donalda Trumpa, v Evropě pak ještě o něco dříve, jako negativně zabarvené zastřešující označení protiimigračních protestních stran. Po všelidovém hlasování o Brexitu a zvolení Trumpa prezidentem se v anglicky hovořícím světě vyrojily knihy o populismu jako houby po dešti. Vsadil bych si, že za mnoha z nich stojí zadání vypočítavých vydavatelů, kteří doufali ve snadný zisk z náhle módní materie. Během zimy 2018-19 se na webu Counter-Currents objevila série recenzí řady těchto nových titulů, sám jsem napsal čtyři z nich.

Celkem podle očekávání byla kvalit těchto publikací různá. Napsali je povětšinou chytří, tituly náležitě vyzbrojení akademici. Jednoho z nich jsem tehdy popsal, že „působí dojmem celoživotního ‚vzorného studenta‘, sběrače výsledků spojením vrozeného nadání, píle a absencí jakékoliv chuti zpochybňovat sebemenší aspekt vládnoucího přesvědčení doby.“ Tento profil mi přijde velmi typický. Akademické prostředí i dnes stále láká ambiciózní, vysoce inteligentní lidi, stále více však funguje jako systém sociální reprodukce pro verbálně orientovanou část manažerské třídy. Mladí lidé sem přicházejí v naději, že se stanou součástí vládnoucí elity, což ovšem předpokládá mj. přizpůsobení svého způsobu uvažování po vzoru těchto elit. Těžko tak v podobném prostřední můžeme očekávat smělé výzvy hegemonické ideologii. V některých oblastech poznání na tom příliš nesejde, při studiu populistických trendů v západní politice nabývá však tato vlastnost zásadní důležitosti. Ať už populismus znamená cokoliv, stal se pro vládnoucí třídu nepochybně výzvou. A podobně jako byste se asi při hledání nejpádnější kritiky katolické církve neobrátili na Vatikán nebo se nevyptávali Usámy bin Ládina na slabá místa islámského radikalismu, neměli by se zájemci o pochopení výzvy, již populismus představuje pro elity, obracet na elitní instituce vysokého učení. Z jistého odstupu by nás tak měly slabiny tohoto díla překvapovat méně než jeho občasná silná místa.

Continue Reading

Jižní Korea čelí demografické krizi

Autor: David M. Zsutty

Už tak velice nízká porodnost v Jižní Koreji se v roce 2023 dále propadla na pouhých 0,72 dítěte na ženu, což je přibližně jen třetina hodnoty nutné pro zachování velikosti populace (2,1). Na webu BBC se dokonce objevil článek, jehož autorka si klade otázky, proč se tolik Korejek rozhodlo zůstat bezdětných. Jižní Korea a její děsivá situace nám ovšem může posloužit jako užitečná případová studie demografického úpadku, jelikož země není na rozdíl od většiny západních států ovládána k většinovému obyvatelstvu nepřátelsky naladěnou elitou.  Naopak, celá řada jihokorejských politiků opakovaně označila nízkou porodnost za „celonárodní problém“, bez nějaké snahy využít jí jako záminku k otevření stavidel masové imigrace. Problémem pak v Jižní Koreji pochopitelně není ani bělošská etnická etnická neuróza či vina. Díky tomu můžeme oddělit a prostudovat další proměnné, a tak se přiblížit možným řešením pro budoucnost, v níž budou nepřátelské elity v našich zemích sesazeny ze svých pozic.

Některá tvrzení z odkazovaného článku BBC můžeme okamžitě takříkajíc zmuchlat a zahodit do koše. Silně pochybuji, že něco tak banálního jako domácí práce je skutečnou podstatou problému neochoty žen rodit. Pokud by to byla pravda, jejich dekadence by byla natolik hluboká, že jakékoliv pokusy o záchranu nestojí za tu námahu. Krtinec domácích prací však snadno vyroste v horu, není-li dosaženo správné rovnováhy mezi kariérou a soukromým životem, což bylo z celého článku BBC o Jižní Koreji zjištění asi nejnápadnější.

Continue Reading

Než slepě uvěřit v báchorku o zlatém věku demokracie, a tak za každou cenu zůstat v pozlacené kleci ideologie, vytvořené specificky pro nás dobře placenými PR mágy plutokratické oligarchie, bychom tak raději měli odemknout zamčené dveře historie a pečlivě pod drobnohledem studovat založení i vývoj americké imperiální republiky.

Autor: Gabriel Rockhill

K nejvytrvaleji opakovaným tvrzením o Spojených státech patří asi to, že se jedná o demokracii. A když už snad toho přesvědčení na moment pohasne, bývá to obvykle jen proto, aby tak ještě lépe vynikly škodlivé výjimky z ústředních amerických hodnot nebo zakládacích principů. Tak si například rádoby kritici často stěžují na „ztrátu demokracie“ kvůli zvolení směšných autokratů, drakonickým krokům státního aparátu, odhalení nějaké neobyčejné protiprávnosti nebo korupce, smrtící zahraniční intervenci a dalším podobným činnostem, považovaným za nedemokratické výjimky. Totéž lze říct i o druhu kritiků, kteří konání americké vlády vytrvale stavějí do kontrastu se zásadami zakladatelů Ameriky, zdůrazňují jejich vzájemný rozpor a zjevně vkládají naděje do možného vyřešení tohoto nesouladu.

Continue Reading

Humza Yousaf (bývalý premiér Skotska za Skotskou národní stranu) se svojí ženou a rodiči

Autor: Morgoth

K nevýhodám ideologie či světonázoru, které zaujímají stanoviska i k věcem srdci velmi blízkým, patří i jejich relativně nižší odolnost vůči lidem zvnějšku, ochotným přijmout vaše postoje cynicky, přitakávat vám a opakovat vaše mantry pro svůj vlastní prospěch. Je to sice poněkud depresivní, ale idealisté vcelku často končívají jako hejlové a kavky silně machiavelistických nebo přímo zlovolných lidí. V našem prostředí online aktivismu to pozorujeme vcelku pravidelně: na scéně se objeví mladá, pohledná žena, která se zajímá, o čem se to hoši vlastně baví, díky jejich ochotě stoupá postupně vzhůru, aby následně, ze své nově nabyté čelní pozice, zvrhla kýble špíny na důvěřivce, jimž za své postavení vděčí.

Abychom byli spravedliví, vyvolala tato opakovaná zkušenost svého druhu imunitní reakci v podobě hluboké nedůvěry k nově vynořivším se hvězdičkám obou pohlaví. Mnohem závažnějším problémem je, když si v hlavním proudu zavedené instituce či jednotlivci „nasadí“ vaše argumenty jako svého druhu oblek, aby odsáli v nich obsaženou energii a proměnili je v bezpečnou stravu pro masy. Touto cestou se v poslední době pojem „Velké výměny“ posouvá stále blíž hlavnímu proudu, zbaven všech ostřejších hran a existenciálních ostnů, proměněný v mdle nijaké debaty o demografické struktuře voličů amerických demokratů.

Continue Reading

Všem, kdo viděli filmovou adaptaci Potomků lidí režiséra Alfonso Cuaróna z roku 2006, nejspíš utkvěla v paměti jeho estetická stylizace Británie, která na svém úpadku stále nerozlišitelněji připomíná Třetí svět.

Realita společnosti s nízkou porodností

Dvě zřejmě nejvlivnější dystopická díla sklonku minulého století rozvíjejí podobný motiv: náhlý propad porodnosti. Kniha Margaret Atwoodové z roku 1985 Příběh služebnice – odehrává se v Americe počátku 21. století – představuje svět, kde blíže neurčená pohroma učiní drtivou většin žen neplodnými. Potomci lidí (1996) Phyllis Dorothy Jamesové odehrávající se v Británii roku 2021 pracují s fiktivní katastrofou, která způsobila neplodnost u všech příslušníků mužského pohlaví.

Obě knihy napsaly ženy britského původu, matky a jsou plné křesťanských témat. Ani jedna z autorek nemohla tušit, že v době vzniku jejich děl započala porodnost v bohatších zemích planety svůj setrvalý a podle všeho nezadržitelný pokles. Nepochybně zasluhují uznání za předvídavost, s níž identifikovaly nízkou porodnost – namísto strachu z „populační exploze“ imaginace 60. a 70. let – jako zásadní politickou otázku blízké budoucnosti.

Vize Jamesové se ukázala jako relativně jasnozřivější, nejspíš proto, že Atwoodová se při budování svého dystopické vize neinspirovala v prvé řadě na Západě, ale revolucí v Íránu koncem 70. let. Jakkoliv se kostýmy z televizního zpracování románu staly oblíbenou proprietou amerického „protitrumpovského odboje“, těžko můžeme při pohledu na nevelkou zbožnost Donalda Trumpa a vlastně i stále větší části amerického obyvatelstva brát vážněji jejich přepjatá varování před údajně nastupujícím neopuritanismem.

Continue Reading

Morgan Ariel, jedna z mnoha internetových komentátorů, kteří v poslední době naskočili na antisemitskou vlnu. (Foto z jejího Instagramu)

Autor: Travis LeBlanc

Ještě v dobách největší slávy „alt-right“ (přibližně první polovina minulé dekády, pozn. DP) jsem si nejednou postesknul nad tím, že hnutí až nevyvratitelně spravedlivé je do takové míry obýváno lidmi morálně nepříliš vábnými. Nebyla to jistě celá a dokonce ani většina alternativní pravice, ale stěží jste mohli ujít více než pár pomyslných kroků, aniž byste narazili na nějakého narcistního sociopata, narkomana, zhýralce nebo zástupce jiného z nepřeberného množství protispolečenských osobnostních typů.

Co jsme ale měli dělat? Když se člověk postaví za myšlenky, jejichž otevřené zastávání ho může snadno stát všechno, logicky z toho plyne, že značná část těch, ochotných podstoupit toto riziko, budou lidé, kteří toho nemají zrovna moc ztratit. Logickým důsledkem vysoké rizikovosti veřejné podpory bělošského nacionalismu pak je i výrazné nadzastoupení lidí se sklony k riskantnímu chování, kteří ovšem nemají daleko ani k jiným nebezpečným aktivitám, jako jsou užívání drog, netradiční sexuální chování, drobná kriminalita atd.

S ohledem na výše nastíněné a přesvědčení, že pokud chcete mít co do činění s bělošským nacionalismem, musíte být alespoň trošku blázni, jsem se v té době se skřípěním zubů rozhodl tolerovat i naše poněkud bláznivější druhy, alespoň dočasně. Vždycky jsem ale setrvával v naději, že to tak nezůstane navždycky. S postupným pohybem Overtonova okna a přibližováním našich myšlenek hlavnímu proudu se riziko spojené s otevřeným bělošským nacionalismem – jak jsem doufal – sníží, a tím hnutí snáz bude moci rekrutovat z nových okruhů: stabilnějších, neurotypických lidí bez mučednického komplexu.

Continue Reading

Elon Musk a Benjamin Netanjahu při návštěvě kibucu Kfar Aza, zničeného po útoku organizace Hamás 7. října 2023

Autor: Jason Kessler

Byznysmen Elon Musk v poslední době prokázal značný potenciál jako kritik ilegální imigrace, protibělošských nálad a dokonce i ze řetězu utrženého vlivu židovské lobby. Proto bylo pohled na jeho rituální ponížení během nedávné omluvné cesty od Osvětimi po boku Bena Shapira tak nepříjemný.

Muskovi se společně s jeho tříletým synkem X Æ A-XII dostalo „sebekritické seance“ (v angl. struggle session, původně označení pro praxi raného čínského maoismu, spočívající ve veřejné, až rituální (sebe)kritice politicky se provinivšího – pozn. překl.), při byl Shapirem i dalšími židovskými předáky náležitě poučen o holokaustu, což je ironické a trpké tím spíše, že od 2. světové války uplynulo skoro 80 let a židovský stát Izrael se v těchto týdnech a měsících dopouští genocidy na okupovaných palestinských územích.

Degradující rituál pokračoval na fóru pořádaném Evropskou židovskou nadací (EJF), kde se Musk, jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů světa, fakticky zřekl své bělošské příslušnosti s tím, že kvůli svým typicky židovským vlastnostem a velkému množství židovských přátel je vlastně „Židem ambicemi“ – jako by snad evropské skupiny byly čímsi podřadným vůči židovské rase, co je žádoucí překonat a opustit.

Continue Reading

Richard Hanania

Autor: Richard Hanania

Proč je nenávist k Americe obvykle nenávistí k lidskosti?

Alexej Navalnyj podle všeho zemřel v trestanecké kolonii a načasování této tragické události zafungovalo jako naprosto dokonalá ukázka morální i intelektuální prázdnoty antiamerické pravice v pohledu na Rusko, bezprostředně po sérii ponižujících videí Tuckera Carlsona, kde natáčí různá místa v Moskvě a označuje město za nebe na zemi. Jedna věc je mýlit se běžným a pochopitelným způsobem, zcela jiná pak vydat se do cizí země a vyhlásit: „V téhle chudé zemi se dá za americké dolary nakoupit spousta jídla! Dokonce vymysleli, jak zabránit odvážení nákupních vozíků!“ Tahle zjednodušená shrnutí plně nezachycují podstatu jeho videí – opravdu jej musíte vidět, jak přičichává k čokoládovému dortíku v moskevské napodobenině McDonald‘s, aby následně prohlásil ruský fast food za neskonale lepší, jelikož se tam nepoužívají geneticky modifikované potraviny.

Krátce před ruským vpádem na Ukrajinu jsem napsal esej, kde jsem se snažil ukázat iracionalitu protiruské nenávisti systémových liberálů. Jedním z mých oblíbených motivů se během let stala myšlenka, že konzervatismus je do velké míry opozičním fenoménem, poháněným reaktivním odporem ke svým domnělým protivníkům. A pravičáci pochopitelně museli prokázat naprostou pravdivost mé teze tím, že se stali inverzní karikaturou levice a jejího postoje vůči Rusku.

Continue Reading

Björn Höcke

Autor: Tomislav Sunić

Pokaždé, když se ambiciózní nacionalistické straně podaří zajistit si parlamentní křesla, nebo dokonce nějaký podíl na výkonné moci, propadnou její příznivci neochvějné víře, že systém se zmítá ve smrtelných křečích a předhánějí se v deklaracích nástupu zářivé nacionalistické éry. Během uplynulých více než 70 let se tato prospěchářská (byť neprospěšná) představa pevně usadila v myšlení nespočtu bělošskému nacionalismu nakloněných voličů v Americe i Evropě, což nevyhnutelně a rychle vede ke chronickému zklamání. Od Národního shromáždění Marine Le Penové ve Francii přes rakouské Svobodné, belgický Vlaams Belang až po nedávno zformovanou rádoby fašistickou vládu Giorgie Meloniové v Itálii, kýžený druhý prezidentský Donalda Trumpa nebo šestákové latinskoamerické kopie Bolsonara tyto viditelné nacionalistické figury dříve či později sklouznou k parodii sebe sama. A když už se snad nějakým zázrakem protáhnou brankou k pákám moci, hned na druhý den začnou způsobně recitovat všechny předepsané homilie systému.

Continue Reading

Italští přistěhovalci před Hotel de Inmigrantes

Autor: Gustavo Semeria

Argentina je pro Američany jakýmsi vzdáleným zrcadlem, v němž mohou nahlédnout i do budoucnosti svého kontinentu. Má země je zmenšenou laboratoří vlivu migrace: zatímco dobrá migrační politika může zemi proměnit k lepšímu, ta špatná ji může velmi lehce uškodit.

Argentina získala nezávislost na Španělsku v roce 1816, bezprostředně po osvobození Pyrenejského poloostrova zpod napoleonské nadvlády. Nastalo období půtek a bojů jednotlivých caudillos. Skutečné jednoty tak země dosáhla až díky přijetí ústavy, inspirované částečně tou americkou. Celá generace brilantních intelektuálů vedených Juanem Bautistou Alberdim a Domingem Faustinem Sarmientem považovala za klíč ke zdárné modernizaci imigraci z evropského kontinentu, což bylo zaneseno také do článku 25 ústavy: „Federální vláda bude podporovat evropskou imigraci a nebude ztěžovat, omezovat ani nijak danit příchod těch cizinců do Argentiny, kteří sem přicházejí s cílem zušlechťovat zemi, rozvíjet průmysl a přinášet či učit vědy a umění.“

Continue Reading

Alessandro Allori – Únos Persefony (1570)

Autor: Kenneth Vinther 

(První část zde)

Sexuální revoluce coby židovská obrana proti antisemitismu

Už zběžný pohled na intelektuální kořeny sexuální revoluce ukazuje patrný trend vlivných židovských radikálů, prostoupených neutuchajícím a hlubokým nepřátelstvím vůči základním institucím bělošské evropské civilizace: náboženství, zdrženlivosti a pevným tradičním rodinám. Spatřovali v nich totiž „pařeniště“ antisemitismu, tj. zdroj sociálního kapitálu nežidovských Evropanů a tím pádem i hrozbu židovskému společenství. Nejde ani zdaleka o tak nesouvisející fenomény, jak by se snad mohlo zdát. Jak upozornil Kevin MacDonald, tito „židovští intelektuálové i političtí aktivisté se silnou židovskou identitou chápali svou činnost jako prosazování specificky židovských zájmů“. 1] Tyto výpady proti robustní struktuře patriarchální nežidovské rodiny a konvenční sexuální morálce, spolu s nahrazením pevných křesťanských hodnot egocentrickým narcismem osmašedesátníků tak byly motivovány mj. i snahou rozklížit sociální kapitál a soudržnost americké společnosti, a tak vybudovat společnost novou, proti projevům antisemitismu pevně „odstíněnou“.

Velmi dobrým příkladem, jímž jsme se dosud nezabývali, může být Sigmund Freud, který svými útoky proti konvenčním křesťanským pozicím v otázkách sexuální morálky a chování položil pomyslné intelektuální základy teoriím Wilhelma Reicha či Frankfurtské školy. Podobně jako později „frankfurtští“ intelektuálové i Freud chápal své ideje jako „mechanismus k potlačení antisemitismu“ 2] Ve svých textech se pak Freud s chutí vžíval do osobnosti „Hannibala, semitského kartaginského vojevůdce… ve válce s nežidovskou kulturou… a Římem i jeho dědičkou, katolickou církví“, podle něj nenapravitelně prohnilou, utlačitelskou a antisemitskou institucí. 3]

Continue Reading

Současný jihokorejský ministr spravedlnosti Don Pab…, tedy Han Dong-Hoom

Autor: Nicola Smithová

Nedojde-li k navýšení porodnosti, úbytek obyvatelstva bude probíhat ještě rychleji než v Evropě za středověké morové epidemie. Země prý čelí „demografické katastrofě“.

Jižní Korea stojí před reálnou hrozbou „vyhynutí“ a k odvrácení této „demografické katastrofy potřebuje zaujmout vstřícný postoj k imigraci, varoval tamní ministr spravedlnosti.

„Ohledně imigrační politiky platí, že už jsme překročili stadium úvah o její potřebnosti. Pokud se jí neotevřeme, neunikneme temnému osudu vyhynutí v důsledku demografické katastrofy“, prohlásil podle zpravodajů Korea Times na parlamentní schůzi Han Dong-hoon.

V zemi už třetím rokem více lidí umírá, než se rodí a celková úhrnná plodnost (TFR, průměrný počet dětí narozený ženě během jejího života) neustále klesá.

Tento údaj za druhé čtvrtletí letošního roku poklesl na nové rekordní minimum 0,7, tedy na hony daleko od 2,1, hodnoty potřebné k zachování více než padesátimilionové populace dálněvýchodní země na stabilní úrovni, což jen přiživilo znepokojení ze společenských i hospodářských důsledků takto prudce stárnoucího obyvatelstva.

Continue Reading

Autor: Thomas Dalton

Budu předpokládat, že laskavý čtenář je obeznámen se základními pilíři takřečeného holokaustu: údajnou smrtí přibližně šesti milionů Židů z nacistických rukou za 2. světové války, velké části z nich ve vražedných plynových komorách. Jednalo se pak o vědomý program Hitlera a jeho nejbližších pohlavárů s nejvyšší prioritou, snad ještě převyšující válečné úsilí, prováděný ovšem s maximálním stupněm utajení. Byl natolik dobře utajen, že se nedochovaly takřka žádné „tvrdé“ a forenzní důkazy této katastrofické, epochální události: žádný „Hitlerův rozkaz“ k vraždění Židů, žádné plány vražedných plynových komor ani jejich fyzické pozůstatky 1], žádné snímky plynových komor ani zplynovaných Židů, žádné pitvy prokazující usmrcení jedovatým plynem, žádné konzistentní ani ucelené záznamy hromadných poprav zastřelením, jejichž počet měl přesáhnout půldruhého milionu, ani žádné doklady o více než milionu mrtvých v ghettech. Nacisté, tito důmyslní ďáblové, dokázali zlikvidovat veškeré důkazy – včetně fyzických pozůstatků skoro všech šesti milionů židovských obětí – aby tak smazali stopy svého hanebného činu. Skuteční géniové zla, tak nám jsou alespoň podáváni.

Continue Reading

Jakkoliv uvadání „tvrdé“ i „měkké“ síly Pax America s tím, jak konkurenti hegemona dotahují, bylo do jisté míry geostrategicky nevyhnutelné, americké elity – dekadentní, zchátralé a oddané sionistům – implozi měkké síly a rychlé oslabování té tvrdé mocně urychlují.

Autor: Matt Parott

Leckdo jistě namítne, že na post-mortem analýzu amerického impéria je ještě příliš brzy. Osobně jsem přesvědčen o opaku. Neschopnost Bidenovy vlády prosadit příměří a humanitární pomoc pro Palestince v Pásmu Gazy přichází jako poslední hřebík do rakve morálně-podpůrného narativu amerického impéria.

Ať už se zeptáte Arménů z Karabachu, Gruzínců na Kavkaze, Ukrajinců nebo Arabů z úrodného půlměsíce, mytická představa Ameriky coby šampiona lidských práv, bojovníka za mezinárodní uspořádání založené na pravidlech a symbol míru a prosperity, utrpěla nezhojitelné rány. Z Ameriky se stal nemocný muž globální politiky, cynicky a paranoidně prosazující partikulární zájmy vlivných hráčů vnitropolitického kolbiště.

Continue Reading

Leopold II.

Autor: Lipton Matthews

Příběhy a „vyprávění“ (či dnes vcelku módně narativy) nemohou nikdy zcela nahradit historická fakta, ani když si to lidé skutečně toužebně přejí. V důsledku vlivu hnutí Black Lives Matter se do módy viditelně znovu dostaly hrůzy západního kolonialismu. Smrt George Floyda vzkřísila v západních společnostech vlnu antikolonialismu, poháněnou halasnými požadavky, aby se vlády za hříchy kolonialismu omluvily. A i když je koloniální dědictví západních zemí vskutku potřísněno hanebnostmi, přehnané zkazky o spáchaném násilí si zasluhují jednoznačný odsudek. (Zne)užití dějin coby politického nástroje totiž veřejnou debatu v delším časovém horizontu nevyhnutelně otravuje.

Naslouchání aktivistům se od četby akademických prací hodně liší. Média hlavního proudu svým čtenářům sdělují, že se Evropané v Africe či Karibiku dopustili ukrutností, obvykle však už nedodají, že tato krutost vyvolávala v Evropě pobouřené reakce a často vedla k ustanovení vyšetřovacích komisí. Západní kolonialismus dokázal být krutý, současně se však jednalo o proces schopný kritického sebezpytu.

Stávající narativ předkládá překroucený obraz západních koloniálních projektů, některé národy odsud vycházejí ještě hůře než jiné. Belgičanům se dostává obzvlášť tvrdého zacházení, protože se prý dostatečně nekají za chování krále Leopolda II., který roku 1885 zřídil svobodný stát Kongo. Jelikož se nepřihlíží k časové posloupnosti událostí, nepřekvapí, že je celá debata o belgickém angažmá v Kongu zatížena značnou dávkou nevědomosti. Nepřesnosti jsou znovu a znovu opakována jako fakta na úkor skutečného poznání a kdo odhalí lží, může být onálepkován jako rasista – přesto však v zájmu pochopení dějin musí zaznít pravda.

Continue Reading