Délský potápěč

Shromáždění America First Commitee v Chicagu (1941), na kterém promluvili předseda AFC generál Robert Wood a plukovník Charles Lindbergh.

Nedávno jsme otiskli překlad slavného Lindberghova textu z listopadu 1941, dnes při příležitosti 76. výročí přinášíme jeho slavný projev z 11. září 1941 v iowském Des Moines, kterým si takříkajíc „definitivně zpečetil osud“, když se čelem postavil proti zájmům různých složek amerického establishmentu a na ochranu zájmů amerického národa – Pozn. DP.

Autor: Charles A. Lindbergh

Plukovník Charles Lindbergh dodnes pro řadu Američanů zůstává jedním z největších amerických hrdinů a vlastenců. Jako ostrý odpůrce amerického zapojení do 2. světové války se stal jedním z nejpopulárnějších mluvčích na shromážděních America First Committee (Výbor Amerika především) po celé zemi, kde promlouval k zástupům svých znepokojených krajanů shromážděných v počtech, které by hravě naplnily newyorskou Madison Square Garden nebo Soldier Field v Chicagu.

11. září 1941 přednesl plukovník Lindbergh svůj asi nejkontroverznější projev na shromáždění Výboru v iowském Des Moines. Ten se zásadně odlišoval od jeho ostatních veřejných vystoupení především tím, že v něm otevřeně označil tři hlavní zájmové skupiny, které tehdy tlačily Ameriku do války: Brity, židovské organizace a Rooseveltovu vládu.
Continue Reading

Polská nacionalistická mládež v ulicích

Autor: Milosz Jezierski

K Polsku se často upíná pozornost i naděje evropských konzervativců a nacionalistů, kteří v něm spatřují záštitu proti kulturnímu marxismu. Liberální média naopak ráda kvílí o vzestupu neonacismu v Polsku, hlavně kvůli snahám nové středopravé vlády o regulaci médií (podobně jako to činila předchozí liberální vláda) a reformu justičního systému (znovu, nic jiného než co činila minulá liberální vláda a další země EU). Liberálové však jako obvykle roní falešné krokodýlí slzy – jedná se totiž spíš o záminku k destabilizaci nové vlády a návratu do „starých dobrých časů“ jejich nekontrolované a neomezené korupce a nepotismu.

Než se pustím do rozplétání polské domácí politické scény, měl bych nejprve rozklíčovat naši politickou nomenklaturu, která se od západního prostředí poněkud liší, pro východoevropské postkomunistické země je však naprosto typická.

Continue Reading

Autor: Charles Lindbergh

Poznámka redakce TOQ: Z dnešního pohledu se jeví takřka neuvěřitelně, že následující článek mohl vyjít v tak populárním časopise, jako je Reader’s Digest. Přesto k tomu došlo, a ne někdy v dávnověku, ale v  paměti mnohých dnes ještě žijících lidí: před necelými 70 lety, v listopadu 1939. Naše úsilí směřuje k tomu, aby takovéto články mohly znovu vycházet v prestižních publikacích – snad i tomu dojde ještě za života některých z nás.

Letectví vytvořilo jemně vyvážený svět, jehož stabilita však postupně podléhá tlaku nových dynamických sil; svět ovládaný mechanickou, materialistickou západoevropskou civilizací. I letectví samo je pak plodem této civilizace, zrozené z vrcholně západního ducha. Proto také nese otisk jejich typických silných stránek, slabin, marnivosti i sebezničujícího impulzu – člověk se snaží povznést až k tváři Boží, jako nový Íkaros ovládnout nebesa a sám jimi je opanován; protože právě přírodní zákony v posledku rozhodují o zdaru lidského snažení a slouží jako měřítko hodnoty plodů lidské vynalézavosti na onom božsky komplikovaném, matematicky nepředpověditelném jevišti vývoje života, jemuž věda dala jméno „evoluce“.

Continue Reading

Tento rozhovor o Donaldu Trumpovi, otázce identity, geopolitice, islámu a mnohém dalším se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima. Otázky pokládal Thierry Durolle.

Europe Maxima: Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?

Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel nového webu AltRight.com.

EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí. Kde se v této síti nacházíte vy?

RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autorka: Flora Sapiová

Myšlenky Carla Schmitta (1888-1985), známého jako „korunní právník Třetí říše“, se mezi čínskou inteligencí od počátku 21. století těší nesmírné oblibě. Práce předních akademiků jako Liu Xiaofeng 刘小枫, Gan Yang 甘阳 a Wang Shaoguang 王绍光 na šíření Schmittových idejí i to, že jeho teorie o státu pomáhají legitimizovat vládu jedné strany, učinily „schmittovský“ diskurz v Číně módním i výnosným (obvykle přísné zmizíky cenzorů se článků a knih inspirovaných Schmittem dotýkají jen zlehka).

Schmitt vstoupil do NSDAP v roce 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Třetí říše a nadšeně se podílel na čistkách Židů i židovského vlivu z německého veřejného života. Antiliberál a antisemita Schmitt byl zapáleným stoupencem národně socialistické vlády a toužil se stát oficiálním právním teoretikem Třetí říše. Ke konci roku 1936 byl však v článku oficiálního listu SS Das Schwarze Korps nařčen z oportunismu a katolického recidivismu. I přes ochrannou ruku Hermana Göringa se musel svých vysokých ambicí vzdát a soustředit se na psaní a výuku.

V euroamerickém akademickém prostředí se Schmittův věcný pohled na politiku dočkal tvrdé kritiky. Levicoví myslitelé jsou ve vztahu k jeho odkazu rozpolcení – navzdory lehké pachuti své nacistické minulosti totiž zůstává populární mezi akademiky-teoretiky. Přes nedostatky Schmittových idejí uznávají pronikavost jeho analýzy a jeho dílo studují kvůli postřehům ohledně nedostatků liberální politiky, kterou však sami jen bezmocně kritizují z nuceně pohodlného zámezí soudobé vládní reálpolitiky.

Continue Reading

Jupiterský císař Emmanuel možná není až takový fanda Afriky, jak by se mohlo na první pohled zdát…

Autor: Redakce FWM

Když byl v květnu Emmanuel Macron zvolen francouzským prezidentem, stal se „moment africké ‚ódy na radost‘ ne úplně nápadným, ale velice působivým symbolem,“ psala BBC. Období líbánek mezi Afrikou a Macronem však rázně ukončila jeho poslední vyjádření o vysoké africké porodnosti.

Příznivci nového francouzského prezidenta se shromáždili na prostranství před Louvrem v centru Paříže, kde se pódium před jejich zraky proměnilo při vystoupení africké skupiny z Pobřeží slonoviny v taneční parket. Byla to tedy africká oslava porážky „krajní pravice“.

Continue Reading

A takhle nějak se to stalo…

Autor: Chris Roberts

A proč by na nich nemělo záležet ani vám.

Idealistům se to asi nebude líbit, ale politika je něco za něco. Podporuji politiky, kteří podle mého soudu udělají něco pro mě a lidi, na kterých mi záleží. Proto by mi sotva mohlo záležet míň na nekonečné sérii nařčení a spekulací ohledně toho, co jistí Rusové možná udělali či neudělali, aby napomohli Donaldu Trumpovi ke zvolení. Ať už totiž zní odpověď jakkoliv, je mi to jedno. Přesvědčivě tento konkrétní projev liberálního šílenství popsal J. M. Bernays v časopise The Baffler:

Empirická otázka – zda se to stalo či ne – momentálně ustupuje hlouběji zakořeněné psychologické potřebě mediálních komentátorů, expertů a profesionálně manažerské vrstvy zachovat si vědomí vlastního já, zatímco dochází k aktivní dekonstrukci objektivních historických podmínek, v nichž se jim tolik dařilo. U liberálů tak libidózní ponoření se do dramatu dosud neodkrytého Trumpova ruského skandálu potlačuje veškeré myšlenky na to, že neoliberální uspořádání, jež se pokoušejí obnovit, už je vlastně mrtvé, a že Trump sám je jedinečně bizarním americkým projevem celosvětového trendu: nakažlivé prohlubující se nacionalistické reakce proti finančně integrované globální ekonomice, založené na relativně volném pohybu zboží i lidí. Jeho vzestup je umíráčkem celé epochy i mnoha základních postulátů o hospodářském i politickém životě, jež formovaly pohled současných liberálů na svět.

Continue Reading

Migrace jako zbraň hromadného ničení. Konspirace?

Autorka: Kelly M. Greenhill

V prvních dnes násilností, jež časem přerostly až v libyjské povstání, svolal Muammar Kaddáfí do Tripolisu ministry zemí Evropské unie a předložil jim ultimátum: Buď přestanete podporovat protesty, nebo přeruším spolupráci v otázce migrace a Evropu tak čeká lidská přílivová vlna ze severní Afriky.

Jelikož je přitažlivost Libye coby tranzitní země pro Severoafričany, kteří se snaží dostat do Evropy, všeobecně známá, jednalo se o věrohodnou hrozbu.

Continue Reading

Autor: Organon

Saddám Husajn, jeho režim a Američany vedená invaze do Iráku z roku 2003 se znovu stali tématem zapálené veřejné debaty. Může za to zveřejnění Chilcotovy zprávy, chvála opatrně zaznívající v poslední době na Husajnovu adresu i pokračující teroristické útoky v Evropě a na Západě. Neokonzervativci a levice se v této výměně stávají nepravděpodobnými spojenci a na světlo znovu vycházejí lži a polopravdy o Saddámu Husajnovi i jeho vládě. Některé z nich se v tomto článku pokusím uvést na pravou míru

Saddám Husajn (1937-2006) byl vlivnou postavou irácké politické scény už od převratu z roku 1968, kterým se dostala k moci Socialistická strana arabské obrody – Baas. Roku 1979 se pak stal prezidentem země. V roce 1990, po selhání diplomatických řešení, vpadla jeho vojska do Kuvajtu, odkud je však Američané vyhnali. Roku 2003 byl po porážce ve válce s novou, Američany vedenou, koalicí svržen a po procesu zavánějícím lynčem koncem roku 2006 popraven.

Continue Reading

Ti, kdo do jisté míry trpěli pod imperiální nadvládou, by se v případě prohození rolí nepochybně zachovali podobně.

Autor: Derek Turner

Imperiální choutky jsou staré jako lidstvo samo. Jakmile si totiž kmen uvědomí sám sebe, automaticky s tím zdá se přichází nutkání zveličit sám sebe. Napříč světem, v každé době a často i na těch zdánlivě nejméně pravděpodobných místech povstávali vizionáři a tyrani dychtící posílit moc a vliv svého lidu nad jeho nejbližšími sousedy.

Na hornatém Balkáně to byl Alexandr Makedonský, jehož sličné rysy učinily nesmrtelnými fresky z Pompejí, který zatoužil přivést celý známý svět pod sluneční řecký prapor – a vzpomínka na něj dodnes dodává inspiraci mýtům i národním povstáním.

Z apeninských svahů plných vlků povstal do té doby neznámý kmen, povzbuzen obdivem k Řekům a poháněn snem o rasové nadvládě a republikánských ctnostech; snem, jenž rozprostřel své standarty s orly od skotských vysočin až k okraji Sahary, od Španělska po Rumunsko; snem, který formoval moderní Evropu a byl znovu a znovu uskutečňován všude, kam vkročila evropská noha.

Continue Reading

Emmanuel Macron – revoluce na pochodu?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro bretaňské stránky Breizh-info.com

Jaké poučení vyvozujete z prvního kola prezidentských voleb? Čím se liší od dřívějších volebních klání?

Alain de Benoist: Nejdůležitější novinkou těchto voleb, která jim dodává historický význam, není fenomén Macron ani postup Marine Le Penové do druhého kola, ale naprosté selhání obou hlavních vládních stran, socialistů i republikánů. Sám jsem na to upozorňoval už v únoru, kdy tomu nikdo jako by ještě nevěnoval pozornost: poprvé od zavedení všelidové volby hlavy státu se druhého kola neúčastní kandidát ani jedné ze dvou stran, které Francii střídavě vládnou už přes půl století.

Continue Reading

Kremelské fake news, jak jinak…

Tel Aviv je v syrské válce natolik „neutrální,“ že teroristé z Islámského státu se přinejmenším jednou „omluvili“ Izraeli, když omylem zaútočili na izraelské vojáky na Golanských výšinách, říká izraelský ministr obrany.

Při rozhovoru o izraelské politice „neutrality“ v Sýrii někdejší ministr obrany Moše Ja’alon bezděky přiznal existenci komunikačních kanálů Izraele s buňkou Islámského státu (IS, dříve ISIS/ISIL) působící na Golanských výšinách.

„Nedávno došlo k případu, kdy nás Daíš ostřeloval a následně se omluvil,“ řekl Ja’alon v sobotu, píší The Times of Israel.

Ja’alonova kancelář následně odmítla poskytnout další podrobnosti incidentu, stejně jako Izraelské obranné síly. Podle izraelského práva je jakákoliv komunikace s teroristy ilegální.

Ja’alon byl ministrem obrany od roku 2013 do své rezignace v květnu 2016 a jeho slova odkazují na první případ přímého střetu mezi Izraelem a teroristy z Islámského státu.

Při tomto incidentu z loňského listopadu buňka Liv Šuháda al-Jarmúk – která přísahala věrnost ISIS – se dostala do přestřelky s izraelskými silami poté, kdy brigáda Golani izraelské armády překročila bezpečnostní plot na hranicích se Sýrií, aby „nastražila léčku.“

Continue Reading

Muslimové v Birminghamu při modlitbě prvního Ídu (Íd al-fitr, konec ramadánu, 6. července 2016. Video zde)

Demograficky Británie dostává stále islámštější podobu, hlavně ve městech jako Birmingham, Bradford, Derby, Dewsbury, Leeds, Leicester, Liverpool, Luton, Manchester, Sheffield, Waltham Forest a Tower Hamlets.

Při pohledu na stávající vývoj se křesťanství v Anglii brzy stane relikvií minulosti, zatímco islám je naopak náboženstvím budoucnosti.

Největší britská města jsou obývána početným muslimským obyvatelstvem a už dnes je pravděpodobnost, že se dítě narodí v muslimské rodině vyšší, než že to bude v křesťanské rodině. V roce 2015 statistici přinesli informaci, že nejběžnějším jménem pro novorozence v Anglii se stal Mohammed /také Mohamed, pozn. DP/ (pokud se započtou i jiné podoby tohoto jména jako Muhammad a Mohammad).

Continue Reading

Jeden z hlavních autorů Národního manifestu, ukrajinský „nacionalista“ Oleg Ťahnybok a Victoria „Fuck the EU!“ Nuland.

Zástupci nejvýznamnějších ukrajinských „nacionalistických“ skupin podepsali takzvaný Národní manifest 1] – spolehlivý plán na likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, jíž se po Majdanu jen tak tak a s vynaložením všech sil daří držet hlavu nad hladinou.

Oleg Ťahnybok ze strany Svoboda si toto gesto nemůže dost vynachválit. Národní manifest, který podepsal společně s Andrijem Bileckým (Národní korpus /politické křídlo praporu Azov, pozn. DP/), Andrejem Tarasenkem (Pravý sektor), Stěpanem Bracjunem (Kongres ukrajinských nacionalistů), Bogdanem Červakem (Organizace ukrajinských nacionalistů) a Sergejem Mazurem (organizace C14 /známá pod názvem Sič/Січ), podle něj představuje „osudový okamžik.“

Manifest sám je směsicí 20 bodů shrnujících společné cíle ukrajinských „nacionalistů.“ Ve skutečnosti jde však o program směřující k naprosté likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, kde se volně mísí nesmysly, megalomanie a bezbřehá nevědomost ohledně politických i hospodářských skutečností.

Continue Reading

Suchoj Su-17 Syrských arabských vzdušných sil startuje z letecké základny Šajrát několik hodin po útoku USA 59 střelami Tomahawk. (Pro hlídací psy Systému – zdrojem „fake photo“ je britský The Daily Telegraph)

Autor: Manuel Ochsenreiter

Americký prezident Donald Trump zaútočil na Sýrii. O co Washingtonu jde?

Německá mainstreamová média se do rána 7. dubna probouzela s nadšením – Washington se do toho „konečně“ pustil. Americký prezident Donald Trump vydal povel k útoku na Sýrii. Nadšeně tleskal dokonce i německý deník FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Ironií osudu to byly právě tyto kdysi velké německé noviny, které v červenci 2012 projevily odvahu psát o skutečné situaci v Sýrii: nejde o „diktátora“ ani „lidská práva,“ ale geopolitiku. Článek Und ihr denkt, es geht um einen Diktator („A vy jste si mysleli, že jde o diktátora“) Hanse-Christofa Krause začíná slovy: „Reakce na syrský konflikt ukazují geopolitickou zabedněnost části německých komentátorů.“ Kraus následně vysvětlil, že němečtí novináři „proto potřebují desetiminutové školení“ a také se pokusil rozplést složitou síť mezinárodních vztahů, ekonomických faktorů vlivu a vojenskoprůmyslových zájmů napříč celým Blízkým východem.

K nejnovějšímu americkému útoku na Sýrii však tentýž deník zaujal velice odlišný postoj. Článek Klause Dietera Frankenbergera pro FAZ  Donald Trumps Lernkurve („Donald Trump se učí“) končí otázkou, proč se Trump v minulosti nechal tolik okouzlit „diktátorem Asadem.“ Frankenberger by pravděpodobně měl navštívit kurzy svého kolegy Krause.

Šampaňské se otevíralo také ve Springeru. Neokonzervativní škrabal Clemens Wergin byl nanejvýš potěšen „překvapivou proměnou amerického prezidenta,“ patrnou z aktu agrese proti Damašku.

Continue Reading

Marine Le Penová – „kandidátka zapomenutých.“

Autorky: Katy Lee a Claire Sergent

Nad tichým a liduprázdným městečkem Hayange se vypínají vysoké komíny ocelárny ArcelorMittal. Na mlhou zalitých promrzlých ulicích se mnoho lidí na kus řeči nezastavuje – ale těch pár mluví jasně: Když v roce 2013 vysoké pece ocelárny vychladly, nezbylo tu mnoho práce ani naděje.

„Všichni toho máme plné zuby,“ říká Pascal, který odmítl poskytnout své příjmení, a opírá se přitom o dveře do svého tetovacího salonu. „Rozhodně se chystám volit Marine Le Penovou.“

Podobně jako řada oblastí na průmyslovém severu a východu Francie bývalo i patnáctitisícové Hayange nedaleko lucemburských hranic tradičně levicové. Do parlamentu posledních 20 let vysílalo socialistické zákonodárce a komunisté i další krajně levicové strany po desetiletí aktivně působí v místní politice.

V roce 2014 ale zdejší voliči dali před socialistickým starostou přednost kandidátu Front National (FN). Sedmatřicetiletý uhlazený Fabien Engelmann dobře ztělesňuje proměnu politického vkusu na místní úrovni. Někdejší tvrdě levicový odborář přešel kvůli rostoucímu znepokojení ohledně imigrace a islámu v roce 2010 do řad FN. Město sice v posledních prezidentských volbách o fous podpořilo socialistu Françoise Hollanda před Le Penovou, ale máme-li soudit podle ohlasu v ulicích, při dubnovém hlasování má tentokrát šéfka FN velkou šanci v Hayange triumfovat.

Continue Reading

Autor: Croix

V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což  je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“

Continue Reading

V Libyi jsme zabránili válce, svět byl bezpečnější, hájí se Clintonová. „Udělali jsme svět bezpečnějším.“

Autor: Mark Hackard

Díky výhodné geografické pozici své země mezi dvěma největšími oceány byli Američané v zásadě ochráněni před následky války, chaosu a hrůz Velké (eurasijské) hry. Od lekce ve Vietnamu se americkému vojenskoprůmyslovému komplexu daří uskutečňovat své expediční války napříč světem se ztrátami na úrovni přijatelné pro americké občany, důsledně manipulované vlasteneckými apely a rozptylované celou uměle vytvořenou realitou zábavy. Čas od času ale disneyovským oparem pornografie, sportovních přenosů a televizní zábavy probleskne paprsek pravdy o americké úloze ve světě, dokonce i z míst, odkud by to čekal skutečně málokdo. Jedním z těchto vzácných případů je i filmové zpracování bengázské katastrofy z 11. září 2012 režiséra Michaela Baye 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází.

Od Baye, proslulého roubováním komiksových explozí, vyspělých zbraní a obdařených modelek na stříbrné plátno, by asi nikdo nečekal nesmlouvavý odsudek americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Jeho směšná série filmů Transformers přece byla nesmírně oblíbená u dětí i dospělých, přestože její obsah by se dal popsat jako fantazie průměrného třeťáka. Za svou práci na 13 hodinách si však Bay zaslouží uznání a to nejen za umnou rekapitulaci útoku džihádistů na americká zařízení v Benghází a smrt vyslance Chrise Stevense.

Continue Reading

Některé Trumpovy pověstné tweety začínají připomínat bumerang.

Autor: Michail Chazin

Poslední dobou mají moji čtenáři mnoho otázek ohledně vztahů Trumpa a „finančníků.“ Tyto dotazy narostly v souvislosti se vstupem představitelů banky Goldman Sachs, která je považovaná za základnu finančníků, do Trumpova týmu a se zrušením řady omezení pro finanční sektor z roku 2008, zavedených Obamou z důvodu tehdejší krize. Pokusím se odpovědět, i když se mi samozřejmě všechny detaily vysvětlit nepodaří.

Připomínám, že rozhodnutí z roku 2008 bylo situační, nic v principu neřešilo a celkově nebylo příliš vhodné pro finanční systém, který koneckonců musí fungovat za všech okolností, dokud nebude zaveden komunismus. Ve skutečnosti situaci tehdy zachránila peněžní emise, kterou zastavil v roce 2014 právě Obama. Ale ještě předtím, v roce 2011, za podmínek plného vědomí, co záhy udělá Obama, došlo k pokusu vyjmout zpod kontroly USA emisi světové měny. Tento pokus zastavil Obama zorganizováním „causy Strauss-Kahn.“

Continue Reading

Autor: Rich Lowry

Trumpismus se octl v krizi.

Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.

Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.

Continue Reading