Délský potápěč

Vasiljevův obraz „Loučení Slovanky“. Ukrajinské nebo ruské? It doesn’t matter, boy… Angloamerický pirát si může mnout ruce tak jako tak: východní poklady má opět blíž a tamní neomezené zdroje levného sexu a námezdní síly budou ještě lacinější… Wow!

Autor: A. J. Tůma

Zajímalo by mě, proč kdekdo cítí potřebu za každou cenu se vymezit pro jednu stranu rusko-ukrajinského konfliktu. Fandíš Spartě, nebo Slavii? Losna, nebo Mažňák? A dej si pozor, co odpovíš, sic dostaneš po hubě.

Greg Johnson vyzývá v článku uveřejněném zde na Délském potápěči, že bychom se měli rozejít, pokud máme jiný názor na válku na Východě. Píše, že Rusko páchá na Ukrajincích kulturní genocidu, a uzavírá: „Pokud vám něco takového vyhovuje, protože máte Putina za konzervativce, křesťana, reakcionáře nebo iliberála, nejste nacionalista, pro něhož stojí zachování naší rasy i jejích jednotlivých svébytných národů nade vším ostatním. Buďte v tomto směru prosím upřímní, abychom si mohli podat ruce  a rozejít se.“

Johnsonův text je ovšemže jen teoretickou úvahou, nikoli politickým programem, navíc vychází z amerického prostředí a do něj je také mířen. Přesto mě inspiroval k několika vřelým slovům do vlastních řad. Jednak proto, že je dobré podívat se na věc i ze středoevropské perspektivy, jednak mi připadá, jako by jeho ultimativní vnímání ukrajinsko-ruského sporu odráželo i náladu mezi našimi alternativci, jejichž hysterie si mnohdy nezadá s tím, co předvádí mainstream.   Continue Reading

Autor: Morris van de Camp

Přinášíme rozhovor s ukrajinskou přispěvatelkou Counter-Currents Olenou Semenyakou. Olena se v současnosti nachází v Kyjevě na Ukrajině. Včera (6. března 2022) si udělala čas a poskytla mi rozhovor prostřednictvím e-mailu. Kromě opravy překlepů a drobných gramatických nedostatků není tento rozhovor editovaný.

Jak to v Kyjevě teď vypadá? S jídlem, vodou, elektřinou atd.?

Využívám příležitost poskytnout vám krátký rozhovor v době, kdy dochází k dočasnému zpomalení vojenských akcí na Ukrajině. Před několika dny Rusové zasáhli plynovod, což postihlo část města, ale škody již byly odstraněny. Jejich cílem byla budova Ministerstva obrany Ukrajiny. KyivKhlib nadále peče chléb pro město, ačkoli fronty jsou obrovské a základních produktů, jako je například mléko, je nedostatek. Humanitární pomoc dodává potřebným potraviny a zdravotnické potřeby. Metro je využíváno 24 hodin denně jako kryt. Jeden vlak, zhruba každou hodinu, objíždí město jako dopravní prostředek. Celkově jsou však občané vyzýváni, aby své čtvrti opouštěli pouze v případě nutnosti.

V Kyjevě platí zákaz vycházení, obvykle od 20:00 do 8:00. Na každém rohu města jsou kontrolní stanoviště a mosty jsou pro osobní auta uzavřeny. Cílem je bojovat proti ruským sabotážním skupinám, které se snaží proniknout do města a také odhalovat a blokovat tajné sabotéry. Před měsícem pronikli ruští agenti do všech měst a pronajatých bytů a nyní zanechávají na budovách, stromech a silnicích značky, které ve tmě svítí, aby naváděly ruské rakety a také aby verbovaly kolaboranty. Sabotéry a ty, kteří jsou přistiženi při podezřelém fotografování pozic ukrajinské armády, zatýkají jednotky územní obrany. Jednotek je nyní tolik, že pro dobrovolníky není dostatek zbraní.

Continue Reading

Edward Dutton jako The Jolly Heretic

Autor: A. Hercynský

Edward Dutton, původem Brit žijící ve finském Oulu, je docentem antropologie, vyučuje na soukromé univerzitě v polské Łódźi evoluční psychologii, dále je členem několika vědeckých společností převážně ve skandinávských zemích. Provozuje na Youtube kanál Jolly Heretic, kde prezentuje své názory na vybrané společenské fenomény. Dutton je excentrik, jednak svým vyjadřováním, jednak každé své video uvádí hranou scénkou v převleku. Působí to komediálně, ovšem obsah lze považovat za naprosto seriózní, byť ne se vším lze bezvýhradně souhlasit.  Duttonovy výklady se zakládají na několika premisách, přičemž jednou z nich je názor o konstantním poklesu průměrného IQ od doby průmyslové revoluce. O tomto poklesu hovoří kupříkladu v tomto videu.

Edward Dutton tvrdí, že průměrná inteligence kulminovala za dob průmyslové revoluce, tedy v 18. století, přičemž od té doby dochází k jejímu konstantnímu poklesu. Důvodem má být fakt, že nedochází k vymírání těch nejméně inteligentních vrstev obyvatelstva, které naopak prosperují díky moderním výdobytkům, jako je například lékařská péče, a množí se rychleji než ostatní společenské vrstvy. Před tím dle Duttona společnost fungovala tak, že nejinteligentnější se drželi na společenském vrcholu, zatímco méně inteligentní propadávali směrem dolů, až tedy, na nejnižších úrovních, šli úplně z kola ven. Jak Dutton uvádí na jiném místě, inteligence koreluje i s genetickými predispozicemi k různým nemocem, tudíž není to jen otázka vnějšího hmotného zabezpečení. V extrémním případě opravdu dementní lidé často trpí i jinými přidruženými genetickými nemocemi, projevuje se to však i na méně závažných úrovních.

Continue Reading

První graf: podíl porodů podle původu matky, na druhém ženy v plodném věku. Oranžovou bílé Belgičanky, modrou belgické občanky cizího původu, šedou cizinky.

S koncem roku přichází čas na další díl případové ministudie postupu velké výměny původní obyvatelstva v menší západoevropské zemi: shrnutí z let 2018 a 2019.

Autor: Guillaume Durocher

Velká výměna je současně nejen „zdiskreditovanou konspirační teorií“, ale i empirickou realitou všude, kde vlády a jejich agentury uznají za vhodné zveřejnit příslušné údaje.

Francie se takové statistiky dlouho zdráhala zveřejňovat, ale sousední Belgie s podobnou historii nedávného přistěhovalectví až tak obezřetná není. Belgický federální plánovací úřad nedávno zveřejnil velmi zajímavou informaci o národnostním původu matek v Belgii.

Z údajů za rok 2020 vyplývá, že Belgie se propadla na historicky nejnižší úhrnnou plodnost 1,58 na ženu. Z toho jen polovina porodů (52,3 %) připadá na rodičky původem z Belgie. Zbytek je víceméně rovnoměrně rozdělen mezi matky, které jsou belgickými občankami cizího původu, a matky cizinky.

Continue Reading

Pan Markle s Meghan, zvěstovatelé nové podoby evropských monarchií?

Autor: Gregory Hood

Zdraví britské královny Alžběty II. se podle všeho rychle zhoršuje a je tak možné, že se nedožije svého platinového jubilea 6. února 2022. Označit její smrt za „konec jedné éry“ je sice klišé, zde ovšem zcela na místě. Až zemře, Velká Británie i Společenství národů (Commonwealth) by se mohly rozpadnout. Bude to rána pro britskou identitu.

V roce 1947 se tehdejší princezna Alžběta zavázala, že bude sloužit svým poddaným a „naší velké imperiální rodině, k níž náležíme“.  Patřily do ní „všechny národy Britského společenství národů a impéria, ať už žijí kdekoli, bez ohledu na rasu nebo to, jakým mluví jazykem“. S láskou také vzpomínala na své cesty „překrásné Jižní Africe a Rhodésii“.

Britské impérium sice vybudovali muži se silnou rasovou identitou, jak ale ukazují princeznina slova, už v roce 1947 se říše snažila být „barvoslepá“. Spojené království nebylo jedinou evropskou mocností, která se snažila vést své impérium v tomto duchu. Charles de Gaulle vybudoval „Francouzskou unii“, která byla později nahrazena ještě rozmělněnějším „Francouzským společenstvím“. Obě selhaly, protože nebělošské obyvatelstvo se nepovažovalo za Francouze a od Francie se odvrátilo. Antonio Salazar byl odhodlán udržet portugalské impérium v Africe („Ultramar“), jeho režim se tudíž snažil vytvářet obraz multirasového státu s jednotnou kulturou. Ani to se nepodařilo a války na potlačení africké nezávislosti vedly až k vojenskému převratu, který čtyři roky po Salazarově smrti svrhnul jeho Estado Novo (Nový stát).

Continue Reading

Éric Zemmour

Autor: Guillaume Durocher

Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.

Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.

Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkému konzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.

Continue Reading

Dr. Andrew Joyce se zamýšlí nad výsledky nedávného průzkumu nálad bílých Američanů, především nad největší částí respondentů (61 % , dobrá zpráva je to podle 15 % tázaných, špatná pro 22 %), podle nichž není klesající podíl bělochů pro společnost „dobrý ani špatný“ vývoj. Následuje nejrelevantnější úryvek, celou esej najdete zde.

Domnívám se ale, že výsledky průzkumu alespoň zčásti přesně zachycují skutečné, byť zmatené pocity bělošského obyvatelstva. Drtivá většina, 61 %, ukazuje na netečnost, případně neschopnost se rozhodnout. Jsem přesvědčen, že značná část těchto odpovědí má původ v oné části bělošské psýché, jež si velmi dobře uvědomuje, že na diverzitě nic ohromného není, ale současně se jí nedostává kulturních prostředků k tomu dohlédnout, kam tato cesta vede. Většina bělochů si myslím instinktivně uvědomuje, že soumrak bělochů bude pro společnost neblahý, jsou ovšem tak intenzivně bombardováni protikladným narativem, že si příliš nedokáží představit, v čem takováto společnost bude horší. Když se z bělochů stane menšina v rámci celé země, kam asi tak budou moci dál utíkat? Bělošský útěk se stane přežitkem minulosti: běloši budou s diverzitou zamčení „v jedné klícce“. Zůstává tak z hlediska psychologie mas jediná možnost vše popírat a doufat v nejlepší? Výsledky institutu Pew  něco takového naznačují.

Continue Reading

Nejednali v záblesku idealismu, ale z hluboko usazeného pocitu hrůzy z čehosi strašlivého v bezforemném labyrintu (post)modernity…

Autor: Chet

Když jsem vyrůstal na americkém venkově, člověk běžně slýchával historiky o lidech, kteří prožili celý život ve městech a na předměstích, ale venkov si idealizovali natolik, že se rozhodli tam přestěhovat. Představa opečovávané zahrady, těsně spjatého společenství, kde se všichni znají a dětí hrajících si venku s polodivokými kočkami evokuje natolik přitažlivou vizi staré americké kultury („Americana“), že ji ani moderní média nedokáží úplně zadusit. Jakmile se myšlenka přetaví ve skutečnost, špinavá, štiplavá realita velké zahrady, péče o domácí zvířata a neustálých maloměstských drbů vykreslují pohled i způsob života dosti odlišný. Tabu velkého města neplatí a místo nich je třeba osvojit si celou novou sadu zvyklostí. Po vlně exodů z poslední doby z měst, kde si až příliš zblízka přičichli k diverzitě, mělo hodně lidí za to, že nová generace se bude muset naučit tytéž obtížné lekce – nebo se pokusí otrávit své nové domovy přivezeným jedem, který je vyhnal z původních domovů.

Continue Reading

Autor: Margot Metrolandová

Samuel Francis
Leviathan and Its Enemies: Mass Organization and Managerial Power in Twentieth-Century America
Arlington: Washington Summit Publishers

Podtitul knihy Leviathan and Its Enemies  (Leviatan a jeho nepřátelé) Mass Organization and Managerial Power in Twentieth-Century America (Masové organizace a manažerská moc v Americe 20. století) se ve světle data jejího vydání (2016) na první pohled jeví poněkud zvláštně. Čtenář ale záhy zjistí, že autorův poslední rukopis (uložený na tříapůlpalcových disketách, objevený až po Francisově smrti v roce 2005) pochází z roku 1995 a jeho vlastní předmluva je datována do srpna 1991. Dvacáté století jako vyšité!

Sam Francis nad tímto dílem podle všeho v průběhu mnoha let strávil spoustu času, aniž by s ním však byl někdy spokojen dostatečně na to, aby ho považoval za vhodný k vydání. Snad dílo vnímal jako svým způsobem akademický výzkumný projekt, pro ostatní málo zajímavý, nebo mu možná neušlo, že jeho pracovní verze je obtížně srozumitelná a potřebuje hojně seškrtat a přepsat. Dodejme, že předmět knihy, tedy politická filozofie Jamese Burnhama, představuje tvrdý oříšek, s nímž se Francis během svého života potýkal vícekrát. Nepřekvapí proto, že Francis s výsledkem nikdy nebyl úplně spokojen.

Continue Reading

Nacionalismus je ze své podstaty transhumanistický (na ilustračním obrázku sídlo Ruské akademie věd zvané „Zlatý mozek“)

Autor: Anatoly Karlin 

Transhumanismus na té asi nejzákladnější významové úrovni znamená rozšiřování lidských dovedností prostřednictvím technologie.

V tomto smyslu nás tedy doprovází „odjakživa“, přinejmenším od objevení způsobu rozdělávání ohně. Jak podotknul David Landes, objev čoček v renesanční Itálii fakticky prodloužil na dvojnásobek očekávanou délku produktivního života u řemeslníků, kteří při své práci spoléhali na jemnou motoriku. Nejspíš to nebyl klíčový faktor při nastolení evropské převahy – osobně bych zde za nejvýraznějšího činitele označil masovou gramotnost, tedy další technologii, která ohromně navýšila lidské schopnosti, když řádově zvětšila množství pohotově dostupných informací o několik řádů – jistě ale v tomto ohledu ničemu neuškodil.

Continue Reading

Západ: Zhroutí se sám do sebe nebo padne pod náporem barbarů?

Autor: Giulio Meotti

„Bílá smrt“ je na postupu

Fernand Braudel ve své knize Grammaire des civilizations napsal, že Západu vtiskla podobu „stará Evropa“. Ameriku nazývá „Evropou-dcerou“ a Rusko „tou druhou Evropou“.

Mezi lety 1976 – 1991, tedy v posledních 16 letech sovětské vlády, se v Rusku narodilo o 11,4 milionu více lidí, než jich zemřelo, v počátečních šestnácti postkomunistických letech (1992 – 2007) naopak o 12,4 milionů více lidí zemřelo. Pak přišel Vladimir Putin a neblahý trend zvrátil: porodnost v Rusku se přiblížila míře potřebné k nahrazení obyvatelstva.

„Rusko dnes v porodnosti předstihlo některé evropské země,“ pochlubil se při každoročním televizním maratonu, během něhož zodpovídá otázky diváků, ruský prezident. „Porodnost se navíc zvyšuje tempem pro většinu evropských zemí nedosažitelným,“ dodal Putin. Naneštěstí má pravdu.

Continue Reading

Spengler

Autorka: Margot Metrolandová

„Onen hlad feláhů po míru, po ochraně proti každému narušení každodenní rutiny, proti každé formě osudu jako by naznačoval ochranné mimikry před chodem dějin, lidský hmyz, který vystaven nebezpečí hraje mrtvého, ‚happyend‘ prázdné existence, nuda, jež dala vzniknout jazzu a černošským tanečkům v pohřebním průvodu za velkou Kulturu.“…

Oswald Spengler — Hodina rozhodnutí

Francis Parker Yockey bývá obvykle označován za spenglerovského filozofa. Oswald Spengler, jehož Yockey připomíná v Imperiu i kratším dílku Enemy of Europe (Nepřítel Evropy) ovšem není ten trpělivě a těžkopádně vysvětlující pedagog ze Zániku Západu –  Yockeyho autorský styl mnohem více připomíná Spenglerův polemický manifest z roku 1933, Jahre der Entscheidung (Léta rozhodnutí /často překládané jako Hodina rozhodnutí nebo Rozhodující hodina podle anglického překladu C. F. Atkinsona The Hour of Decision – pozn. DP/).

Continue Reading

Zlaté pokolení

Autor: Michael Bell

V antropologických kruzích dnes převažují dvě základní teorie o zrodu moderního člověka. Tou první je hypotéza „africké kolébky“, podle níž se dnešní lidé vyvinuli z primitivní hominidní rasy, která před asi sedmdesáti tisíci lety začala ze své africké kolébky osídlovat ostatní kontinenty. V Evropě a Asii vytlačili tito pralidé násilným konfliktem a vyšší plodností původní neandrtálce. Následně se přizpůsobili svému novému prostředí a postupně se působením takzvané lokalizované evoluce vyvinuli v dnešní lidské rasy.

Druhou pak je teorie „multiregionální evoluce“, podle níž se lidské rasy zrodily z postupného míšení různých proto-lidských poddruhů (homo erectus, neandrtálci atd.) před mnoha tisíci let. Tyto početné smíšené druhy následně prošly lokalizovanou evolucí, stejně jako tomu bylo u jediného předka v případě teorie „africké kolébky“.

Přestože bývají tyto teorie obvykle chápány jako protikladné, spojuje je základní předpoklad ideje pokroku. I když tak každá z nich připisuje lidstvu odlišný původ, obě vycházejí z předpokladu, že se lidstvo postupně stává lepším. A přestože evoluční teorie nutně neznamená, že lepší přizpůsobení se rovná také vyšší inteligenci nebo kráse, stala se tato myšlenka takřka nerozlučným společníkem většiny úvah o lidské evoluci.

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Může to tentokrát Marine dokázat?

Autor: Guillaume Durocher

Tentokrát už je to vážně naostro!

Počátkem roku pronikly do francouzských médií výsledky vysoce utajovaného průzkumu, podle něhož by v případě volby mezi nacionalistickou lídryní Marine Le Penovou a obnošeným globalistickým prezidentem Emmanuelem Macronem 48 % Francouzů upřednostnilo v čele země právě Marine. Ta nikdy předtím nestála podle věrohodných zpráv takto na dosah vítězství. Podle autorů průzkumu se do této pozice dostala díky tomu, že se jí povedlo naklonit si asi třetinu středopravých voličů, v kombinaci s masovým zdržením se levicových voličů, kteří by normálně hlasovali pro Macrona jako „záštitu proti nástupu fašismu“.

Continue Reading

Biden a Porošenko – svůj k svému

Autor: The Saker

Začněme tím základním:

CasaPound

Autor: Guido Taietti

Národní stát můžeme definovat jako průsečík lidu, území a suverenity. Je-li tato „triangulace“ ohrožena, ocitá se v nebezpečí samotný stát.

Samozřejmě není žádným tajemstvím, že v západním světě idea lidu čelí už několik generací těžkým útokům: levice, progresivci a liberálové (nenazývejme je prosím „kulturními marxisty“ – nejsou ani „kulturní“, ani „marxisté“) usilovně pracují na likvidaci ideje „vlasti“, sdílených hodnot, etnické soudržnosti atd.

Totéž lze ovšem říci i o konceptu teritoria. Posvátnost národních hranic dnes už naprosto rutinně narušují internetové velmoci, lodě nevládních skupin přistávající u břehů nebo korporace, které si vybírají, kde vyrábět, prodávat, kde zneužívat státní pobídky i kde (ne)platit daně.

Jednoznačně nejdůležitější je však suverenita, tedy schopnost státu dospívat ke svým vlastním rozhodnutím a vykonávat je.

Continue Reading

Stane se DARPA naší spásou v boji proti Covid-19?

Autorka: Whitney Webb

První část zde.

„Lidské bioreaktory“, „nanoterapeutika“ a genové vakcíny sponzorované agenturou DARPA

Jak jsme ukázali výše, DARPA s oblibou své kontroverzní vyvíjené technologie prezentuje jako snahu motivovanou pokrokem v medicíně a zdravotní péči. Kromě už nastíněných technologií tak velká část činnosti DARPA už delší čas blízce souvisí s péčí o zdraví, zejména vakcínami.

Continue Reading

Jared Taylor: „Nezapomínejme, že i pokud Trump vyhraje, dostane se nám pouhého odkladu. Získáme krátký čas navíc na místní konsolidaci – nic víc“.

Autor: Jared Taylor

Na výsledku sice záleží, ale náš boj pokračuje tak jako tak.

Čekají nás velice důležité volby. Donald Trump a Joe Biden nejsou žádní Tydlidýn a Tydlidum. Na tom, kdo usedne v Oválné pracovně, záleží.

Pokud zvítězí Donald Trump, musíme se snažit přimět ho, aby pokračoval v tom dobrém, co vykonal. Musí dokončit zeď, žalovat další univerzity, které diskriminují bělochy, zachovat zákaz kritické rasové teorie a nízké počty imigrantů.

Continue Reading

DARPA – vítejte v krásném novém světě

Autorka: Whitney Webb

Technologie vyvinuté kontroverzní agenturou amerického ministerstva obrany DARPA nabraly díky současné koronavirové krizi čerstvý vítr do plachet. Jen málo pozornosti je však věnováno postranním motivům organizace pro vývoj uvedených technologií, jejich potenciálnímu vojenskému využití i nezamýšleným důsledkům.

V lednu, dlouho předtím, než měla koronavirová krize vyústit v uzavření společnosti, karantény i ekonomický úpadek v USA i jinde ve světě, americké zpravodajské společenství ve spolupráci s Pentagonem a Národní bezpečnostní radou (National Security Council, NSC) vytvořilo dodnes utajené plány pro reakci proti bezprostředně hrozící pandemii. Později se objevila nařčení, že rozvědky civilní i vojenské o vysoce pravděpodobné pandemii v USA věděly už loni v listopadu a dost možná ještě dříve.

Díky této předběžné informaci a mnoha simulacím, kterých bylo v USA během posledního roku podniknuto pro scénář globální virové pandemie přinejmenším šest různého rozsahu, se tedy vnucuje otázka: Proč vláda nejednala, ani se nepřipravila, jestliže jak možnost globální pandemie i nedostatky v reakci na ni byly předem známy? Jakkoliv se mainstreamová média povětšinou spokojila s vysvětleními z kategorie „neschopnost“, je jistě na místě zabývat se možností, že krize dostala ke svému rozvoji prostor záměrně.

Continue Reading