Délský potápěč

Exkluzivní rozhovor s Alainem de Benoist, čelním intelektuálem evropské Nové pravice a spoluzakladatelem Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de Recherche et d’Études sur la Civilisation Européene — GRECE), vedl Bryan Sylvain, jemuž s překladem pomáhal Mikayel Raffi.

Druhá část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.

Continue Reading

Auguste Migette – Svatý Klement a Graoully (1850). Klement Métský bojuje v římském amfiteátru s (métským drakem) Graoullym. Obraz má symbolizovat vítězství křesťanství nad pohanstvím.

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a červnem 2018 vyšel na tři části i na našich stránkách: díl první, druhý a třetí.)

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem (I). De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

Continue Reading

Autor: Organon tou Ontos

V následující eseji rozvádím koncept „urfašismu“ předložený Umbertem Ecem.

Podobně jako život sám je i „urfašismus“ současně jednotou i mnohostí: jednotou svým ztělesněním jednoho jevu a mnohostí kvůli rozmanitosti a rozdílnosti tohoto jevu.

„Ur“ v němčině znamená prvotní, prapůvodní či primordiální: např. v Heideggerově „Urgrund“ („prazáklad“) nebo „Urvolk“ („prapůvodní lid“) či třeba v Goethově „Urphenomenon“ („prafenomén“). 1]

Slovo „fašismus“ zase etymologicky vychází z latinského fasces, tedy „svazek“: politicky sjednoceného lidu.

„Urfašismus“ má být pak prapůvodní zřídlo všech fašistických aspirací i hnutí. Kořeny má mnohé: rasu, etnicitu, dědictví, původ, kulturu, tradici, jazyk, historii, ideály, cíle, hodnoty a … národní stát.

Národ se zrodil všude, kde organicky a historicky vznikla skupina lidí se svou vlastní identitou, osudem a zájmy. Scelený genealogicky, jazykově a institucionálně utváří národ na vyšší úrovni stát. Na ještě vyšší úrovni se národy a státy mohou spojovat do říší, zatímco na nižších lid tvoří rodiny, pospolitosti nebo městský stát.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Církev Satanova

Pro běžné lidi splývá definice pojmu zlo a Satan a tak se nesmíme divit, že pro většinu lidí budou pojmy jako mýtus Cthulhu a satanismus téměř totožné. Západní či židovsko-křesťanské pojetí „satanismu“ jakožto „zla“ je zcela běžné. Pokročilí mágové, jako například Crowley a Grant vidí satanismus jako příliš omezený na to, aby s ním ztotožnili své magické systémy. Nicméně arabské slovo Šajtan se objevuje i v Thelemě a to zejména u Granta. 64] Lidstvo v průběhu dějin a napříč různými etniky a kulturami mělo vždy potřebu nějaké koncepce dobra a zla, a považovalo je za nutnou součást náboženství. Různá tabu a přikázání, popřípadě božské sankce byli vždy koncipovány tak, aby napomáhaly vytvářet společnost. Lovecraft shledával své noční můry jako čistě negativní či zlé a život popírající, zatímco samozřejmě věřil v „dobro a zlo“ definované jako to, co slouží sociální struktuře. Crowley, Grant i satanisté přijímají tvrzení, že vesmír je souhrou polarit a zlo či negace zastoupená v židovsko-křesťanském pojetí jako Satan (žalobce a protivník) je pro okultisty nezbytnou součástí kosmologie, jinak by totiž došlo k městnání a následné stagnaci. 65] Koncem 19. století se Satan dokonce stal pro některé politické buřiče heroickým a archetypálním rebelem. 66]

Continue Reading

Autor: Doug Smythe

(Vysvětlivka k termínům red a blue pill – red. DP)

Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy

Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.

Continue Reading

Ernst Jünger se svojí jednotkou na slavnostní přehlídce, Rue de Rivoli, Paříž 1941.

Autor: John Morgan

Kdybych mohl být kýmkoliv z dvacátého století, ani na vteřinu bych neváhal s volbou Ernsta Jüngera. Tento muž totiž ve svém vymezeném čase vyzkoušel takřka všechno a napnul hranice toho, čeho může jednotlivec v životě dosáhnout, až na úplné maximum. Jeho nesmírně dlouhý život (zemřel měsíc před svými 103. narozeninami) překlenul Kaiserreich, německou revoluci, Výmarskou republiku, Třetí říši, Spolkovou republiku Německo a konečně v poslední dekádě jeho života také sjednocené Německo – a v každém z těchto období aktivně působil. Jeho život lze tedy chápat jako symbol Německa 20. století, přestože Jünger sám zůstával za každého režimu velmi nekonvenční.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Často se říká, že nihilismus je jednou z nejvýraznějších charakteristik naší moderní doby – co to ale vlastně nihilismus vůbec je? Nihilismus znamená cosi jako „smrt“ Boha, popření objektivního smyslu a hodnot, rozostření morálních kategorií a hierarchií, rozklad společného světa na individuální náhledy i společné kultury do subjektivních „osobních preferencí.“

Nietzsche nihilismus definuje jako znehodnocení nejvyšších, ústředních hodnot kultury. Podle něj tedy k pochopení nihilismu musíme nejprve porozumět: 1) povaze hodnot; 2) úloze hodnot v životě; 3) povaze požadavku, jež na nás tyto hodnoty vznášejí; a 4) jak mohou hodnoty o tento „nárok“ něco na nás vyžadovat přijít. Rád bych se pokusil nalézt odpověď v myšlení a díle čtyř filozofů: Giambattisty Vica, (1668–1744), Sørena Kierkegaarda (1813–1855), Friedricha Nietzscheho (1844–1900) a Ernsta Jüngera (1895–1998).

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Shrnutí

Lovecraftovy hororové příběhy jsou dnes brány nejen jako literární klasika, ale také se postupem času staly vlivným kultem okultismu. Mýtus Cthulhu, Prastaří a Nevyslovitelná jména jsou evokováni, uctíváni a respektováni různými esoterickými proudy a u některých tvoří dokonce pomyslné jádro jejich magického učení. Tato esej má za cíl zkoumat nejvýznamnější řády, jednotlivce a doktríny, co se v minulosti zaobírali či se pořád ještě zaobírají Mýtem Cthulhu.

Racionalizace iracionálního

Pokus o adaptaci témat z lovecraftovských hororových příběhů, konkrétně třeba mýtu Cthulhu není o nic méně přijatelný, než pokus o adaptaci jakéhokoliv jiného druhu magického systému, či okultní doktríny. Magie je totiž založena na iracionální, intuitivní a neviditelné bázi – doslova na tom, co je „okultní“, tj. skryté. Magie bývá také systematicky provozována pro individuální nebo kolektivní účely za pomoci obcházení kauzálních vztahů hmotného vesmíru.

Continue Reading

Pierre Krebs

Autor: Pierre Krebs

Italský marxista Antonio Gramsci jako první pochopil, že stát se neomezuje na politický aparát – ten podle něj funguje paralelně k takzvanému aparátu občanskému. Zjednodušeně řečeno se tak každý politický aparát opírá o občanský souhlas (konsenzus), čili psychologickou podporu mas.

Tato psychologická podpora nachází své vyjádření prostřednictvím spontánního souhlasu na úrovni kultury, světonázoru a zvyků (étosu). Aby tak mohla politická moc vůbec existovat, závisí na kulturním vlivu mezi masami. Na základě této analýzy Gramsci pochopil, proč se marxisté nedokázali chopit politické moci v buržoazních demokraciích: neměli v rukou moc kulturní.

Přesněji vyjádřeno není možné svrhnout politický aparát bez předchozího získání převahy nad kulturní sférou. Nejprve je nutné naklonit si lid a získat jeho souhlas: jejich ideje, étos, způsob myšlení, hodnotový systém, umění a výchovu je třeba usilovnou prací proměnit – teprve až když lidé vnímají nutnost změny jako něco samozřejmého, je možné stávající politickou moc, nyní odstřiženou od všeobecného konsenzu, rozdrolit a nakonec i nahradit.

Metapolitiku tak lze chápat jako revoluční válku vedenou na poli světonázorů, způsobů myšlení a kultury.

Continue Reading

Autor: Ricardo Duchesne

Hledání skutečné pravdy je jedinečně západní tužbou už od doby, kdy Řekové přišli na to, že lidé vládnou schopností zvanou „mysl“ (také rozum, intelekt) či „nús“, odlišnou od živočišných žádostí a „vznětlivých“ osobních emocí (tzv. thymos), jež nám umožňuje myslet racionálně a v souladu s logickými zásadami a fakticky ověřitelnými důkazy, nad a mimo rámec vlastních předsudků a „časem ověřených pravd“.

Naneštěstí však postupem času došlo k neblahému překroucení této jedinečné dispozice k pravdě právě uvnitř institucí – univerzit – jež středověcí křesťanští učenci vytvořili za účelem neomezeného racionálního bádání. Dnes toto svobodné bádání přežívá v přírodně vědních oborech, alespoň tedy v oblastech, které nejsou považovány za příliš kontroverzní (jako např. otázka, zda lze lidi dělit do rasových kategorií), v oblasti společenských věd však dnes všem oborům vládne bizarní plejáda iracionálních diskurzů a každý, kdo se odchýlí od programu rasové diverzifikace, se obratem dočká rozhodného odsudku.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Překvapivá slova předáka „Nouvelle Droite” (Nové pravice)

Bylo to jako přílivová vlna. Letos (1979) v létě zaplnila „Nová pravice“ stránky novin, které se tváří tvář této neotřelé novotě dokonce na chvíli odtrhly od svého obvyklého letního „okurkového zpravodajství“ o lochneské příšeře. Právě slavná Nessie se totiž v červenci a srpnu, kdy zpravidla není moc o čem psát, často stará o čtenářsky vděčný obsah.

Nástup Nové pravice však komentátory vytrhl z letní letargie – mnozí totiž v její ideologii vidí nebezpečnou obrodu fašismu. Levice byla ve své rétorice naprosto hysterická, od Nouvel Observateur (francouzské krajně levicové noviny) až po Pravdu (ruské noviny, režimní hlásná trouba v někdejším Sovětském svazu), jež spisky Nové pravice neváhaly přirovnat k programu Adolfa Hitlera.

Louis Pauwels (jeden ze spoluautorů knihy Jitro kouzelníků, pozn. DP), šéfredaktor středopravicového časopisu Figaro Magazine, v němž Nová pravice dostala prostor k prezentaci svých myšlenek, byl sice vyzván, aby celou věc vysvětlil, hlavní postavou celého skandálu se však stal mladý sedmatřicetiletý intelektuál Alain de Benoist, který pro Figaro Magazine píše. Jako faktický ideový vůdce tohoto hnutí tak musel čelit rozhořčené kritice svých odpůrců.

Playboy, který jako první časopis na světě psal o „Nouveaux Philosophes” („noví filozofové“, někdejší maoističtí intelektuálové), také jako první zaznamenal existenci Nové pravice a v lednu 1979 vydal článek Alexandera Astruca na toto téma. Dnes Playboy v této debatě pokračuje rozhovorem s Alainem de Benoistem, který nedávno u nakladatelství Éditions Libres Hallier vydal knihu Les idées à l’endroit (Narovinu).

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Corneliu Zelea Codreanu
The Prison Notes
Překlad: Anonym
Reconquista Press, 2011

česky:
Zápisky ze žaláře
2017, 96 str., brož.
K vydání připravil Karel Veliký
Délský Potápěč, 2017

Tento útlý svazek (v anglickém vydání 128 stran, včetně mnoha stran fascinujících fotografií) je povinnou četbou nejen pro obdivovatele Cornelievoa Codreana, ale také Julia Evoly, protože obsahuje všechno, co tento italský autor o Codreanovi a Železné gardě napsal.

Codreanu (13. 9. 1899 – 30. 11. 1938) byl charizmatický zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy či Legie archanděla Michaela (známé také jako Legionářské hnutí). Železná garda byla hnutím ve všech zásadních rysech fašistickým: nacionalistická, rasově smýšlející, tradicionalistická, autoritářská, aristokratická, militantní, antikapitalistická, antikomunistická, antisemitská a s příslibem národní obrody prostřednictvím oživení nejhlubších tradic rumunského národa.

Continue Reading

Aleister Crowley, 1875–1947

Autor: Kerry Bolton

Thelemský stát

Podoba thelemské vlády je do jisté míry nastíněna v Knize zákona jako svébytná forma korporativismu: „Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti: ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli“. 1] V protikladu k anarchistickým či nihilistickým výkladům thelemské zásady „konej svou vůli“ však Crowley definoval thelemský stát jako dobrovolné sdružení pro blaho celku. Vůle jednotlivce se uskutečňuje prostřednictvím společenské spolupráce. Vůle jednotlivce a společenská povinnost nemají být v rozporu a jednotlivec má „v dokonalé kázni a bez jakéhokoliv rozporu sloužit svému já i společnému prospěchu“. 2]

Crowley kladl důraz na to, aby nedošlo k záměně jeho učení s anarchismem nebo liberalismem. I když jeho Liber Oz („Práva člověka“) 3] působí jako recept na naprostou svobodu jednotlivce, neomezovanou společenskými konvencemi, dodával k tomu sám Crowley, že „toto prohlášení nesmí být bráno jako pobídka k bezuzdnému individualismu“. 4]

Continue Reading

Autor: Jason Reza Jorjani

Jestliže se má Nová pravice stát intelektuálním a duchovním předvojem indoevropského světa, musíme si my, archeofuturisté, přiznat, že samotná idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická a že muži jako Evola nebo Guénon se ve své legitimizaci islámu zásadně mýlili.

Nedávno jsem byl požádán think-tankem organizace Íránská renesance, k níž patřím, abych promluvil o tom, zda a do jaké míry se v Íránu během tzv. „islámského zlatého věku“ odehrálo něco, co by bylo hodno označení „filozofie.“ Přestože bývají prezentace tohoto typu zpravidla neveřejné a přes obzvlášť kontroverzní obsah této řeči, původně nazvané „Kde je íránský Hegel?“, ji moderátor akce podle všeho považoval za natolik poučnou, že se ji rozhodl zveřejnit. Jelikož je tak jako tak celá věc venku, nevidím větší problém v tom podělit se s vámi o výrazně zredigovanou část této prezentace, jež má zásadní význam pro ideologickou strukturu hnutí Nové pravice.

Continue Reading

Autorka: Manon Welles

Nová pravice se v poslední době octla v hledáčku pozornosti mnohých, z nichž si někteří pod tímto označením bohužel představují občanské nacionalisty v trumpovských kšiltovkách. Nová pravice však existuje už přes půl století, když si v posledních letech ze své evropské kolébky konečně našla cestu také za oceán.

Tento zmatek a nepřesná pojmenování se dost podobají situaci, kdy se svého času každý Trumpův příznivec začal hlásit k alternativní pravici, aby tito lidé následně „značku“ úprkem opustili, když ji média označila za neonacistické hnutí. A někteří se už skutečně pokoušejí nahradit novou pravici pravicí skutečnou (což je také jméno úvodu knihy Michaela O’Meary New Culture, New Right).

Na základě četby novopravicových evropských autorů jako Alain de Benoist, Guillaume Faye či Tomislav Sunic i zmíněné O’Mearovy knihy z roku 2004 a četných debat si s Novou pravicí spojuji následujících deset základních postojů.

Continue Reading

Ne, není to Winston Churchill. Muž na obrázku nebyl ani zdaleka tak zlý…

Autor: Kerry Bolton

Aleister Crowley (1875–1947), který sám sebe rád nazýval „Velkou bestií 666“, dodnes zůstává relevantní postavou v subkultuře okultismu i současné populární kultuře. Zatímco ho někteří oslavují jako filozofa, mága a proroka, pro jiné je především zvráceným egomaniakem. Povětšinou je ale zájem o Crowleyho osobu motivován poněkud morbidním zájmem a jeho celkovou excentričností.

Vesměs se však ví jen poměrně málo o Crowleym coby sociálním a politickém teoretikovi, který se věnoval otázkám industrialismu, demokracie či vzestupu masového člověka a společnosti. Jeho politické myšlení vychází z Nietzscheho kritik morálky a v jeho metafyzických kritikách modernity lze často vysledovat paralely s tradicionalismem Reného Guénona a Julia Evoly.

Nietzscheho vliv je na první pohled patrný už v jeho ambici vytvořit nové náboženství, jež by nahradilo „otrockou morálku“ vlastní „Osiridovu eónu“, na Západě ztělesněném křesťanstvím. Nový eón „síly a ohně“, Hórův eón, „korunovaného a triumfujícího dítěte“, bude vyrůstat z nové „panské morálky“ vyjádřené v Crowleyho novém náboženství „Thelema“, tedy „Vůle“ ve smyslu Nietzscheho „vůle k moci“: nekonečné usilování o vyšší individuální i kolektivní formy.

Continue Reading

Autor: David Grant

Při studiu předmoderních monarchů a jejich dynastií narážíme na zvláštní vzorec: Nikdy se totiž podle všeho neobjevuje dlouhá řada skvělých králů, ale spíš pravidelný a předvídatelný úpadek. Jen velice vzácně se dynastii podaří vydržet déle než tři generace

Continue Reading

Tim Huhn – From This Day Forward

Autor: Anton Stigermark

„Wyndham Lewis je dosti paradoxní postava ve všech možných ohledech: dalo by se říct, že z jedné strany, té řekněme silně tradicionalistické a perenialistické, je Lewis vlastně součástí stávajícího světa – byl to ultramodernista, arcimodernista. Vlastně měl hlavní zásluhu na vzniku jediného smysluplného ‚domorodého‘ modernistického hnutí na těchto ostrovech, ‚vorticismu‘. A přesto byl Lewis také postavou ultrapravicovou a hierarchickou. Takže podle mé interpretace Wyndhama Lewise – který zemřel v 50. letech, a tak ho dnes už můžeme hodnotit s dostatečným odstupem více než půl století – to byl člověk, který věřil v pravicovou verzi toho, čemu dnes říkáme modernistický projekt.“

 — Jonathan Bowden, “Elitism, British Modernism, and Wyndham Lewis”

Říci, že do toho, co je dnes známo jako modernita, byly vkládány velkolepé naděje, by bylo hodně slabým slovem. Osvícenští filozofové jako Condorcet, Voltaire či Marat věřili, že k rozmachu vědy a technologie se přidá i soubor odpovídajících hodnot. To je jeden ze zajímavých aspektů modernity: přesvědčení, že moderní vědní obory povedou k moderním idejím. Má-li být společnost vystavěna na vědě a technologii, pak lze podle zastánců této teorie logicky dovodit, že moderním se stane i myšlení lidí a síla rozumu tak triumfuje.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Teorií nacionalismu pravděpodobně existuje přinejmenším tolik jako nacionalistických teorií. Pochopitelně je nemožné zabývat se na tomto místě všemi a nemíníme se zúčastnit prázdného sváření, zda je nacionalismus patologickým zbytněním patriotismu, nebo jestli se naopak jedná o vědomé a důsledné rozpracování jeho doktríny. Řekněme k tomu snad jen tolik, že odhlédneme-li od současných často nesmírně komplexních typologií, 1] lze nacionalismus vymezit v zásadě dvěma základními způsoby.

Continue Reading