Délský potápěč

Sávitrí Déví (jaro 1971)

Autorka: Juliana R.

„Ukrutnost ke zvířatům je jednou z nejvýznačnějších neřestí a známkou nešlechetného národa,“ napsal Alexander von Humboldt (1769-1859). Jeho výrok o dvě staletí předstihl mnohem proslulejší vyjádření Mahátmy Gándhího (1869-1948), že velikost morálního pokroku národa lze posuzovat podle jeho zacházení se zvířaty. Von Humboldt vyjádřil duchové tíhnutí germánského romantismu k přírodě, kdežto Gándhí – i přes svoje ekumenické směřování – tehdy promluvil jako představitel jednoho z „východních náboženství milosrdnosti“. Kamsi mezi německou romantiku a indickou etiku života, jež obě dospěly ke stejnému závěru, by bylo možné umístit náhled Sávitrí Déví.

Pojmy „antropocentrismus“ a „biocentrismus“, rozpracované v Obžalobě člověka, patří ke klíčovým pojmům její filosofie. Sávitrí konstatuje, že Západ (jímž rozumí bělošské země a semitský svět) se až na několik výrazných výjimek, jako bylo vegetariánské učení pýthagorejců či zooetika nacionálního socialismu, vyznačuje postoji soustředěnými kolem člověka. Patří k nim odnože židokřesťanství a islámu, ale právě tak i volnomyšlenkářský humanismus či komunismus. O posledně jmenovaném podotýká: „Je to [jen] křesťanská doktrína o radosti z práce pro bližního, osvobozená od těžkého břemene křesťanské theologie.“ Antropocentrismus, domnívá se Sávitrí, byl zazděn do základu evropské civilisace, když křesťanský bůh postoupil od vyvoleného „národa“ k vyvolenému „druhu“, ale nikoli dál, aby objal veškerý život. Occident tak vyhloubil „nepřekonatelnou průrvu“ oddělující člověka od zbytku tvorstva. Zvířata a rostliny zbavil duše a stal se – alespoň obecně a teoreticky – hluchým k jejich blahu či bolesti. Sávitríinu myšlenku bychom mohli ilustrovat výrokem Pia XII., jenž ve 20. století vybídl své ovečky, aby nelitovaly zvířata naříkající na jatkách „o nic víc než kov zvučící pod kovadlinou“. Jako variace na totéž téma pak znějí výroky karteziánských vivisekcionistů ze 17. století, že týrané zvíře křičí bez bolesti stejně, jako bez citu řinčí rozbité hodinky.

Continue Reading

Bioleninismus

Autor: Nix

Jednou z nejzajímavějších teorií vzešlých z prostředí současného pravicového disentu je ta o biologickém leninismu – bioleninismu – jež popisuje nevyhnutelné zformování a vzestup koalice divných, neschopných, cizorodých a do civilizované společnosti nehodících se coby jednotného voličského bloku, opory elit liberálních demokracií.

Autor konceptu, známý jako Spandrell nebo „Bloody Shovel“, vychází ze základního leninistického modelu budování strany ze spodiny společnosti k převzetí státní moci a přesouvá jej do sféry biologie, zejména té dnes „závadové“: budování strany z lidí, kteří patří mezi ztroskotance každého společenského uspořádání. Přirozeně zde máme na mysli nebělošské, neheterosexuální a další dysfunkční formy života, jimž jsme nuceni se klanět coby živoucím světcům náboženského kultu rozmanitosti.

Continue Reading

Falangista Sánchez Covisa: „Obdivuji Hitlera“

Na otázky německého časopisu Der Spiegel odpovídá vůdce španělských Bojovníků Krista krále

Spiegel: Pane Sánchez Covisa, co cítí militantní španělský falangista, když vidí, že Frankův režim má být nahrazen parlamentní liberální demokracií?

Sánchez Covisa: Logicky musí cítit velký stud, musí se stydět za politiky, které máme. Španělský národ je skvělý, ale politická třída je opovrženíhodná.

Spiegel: Odpovědnost za plánovanou změnu směrem k demokracii nese král, kterého svým nástupcem jmenoval sám generalissimus Franco. Pociťujete vůči tomuto králi loajalitu?

Sánchez Covisa: Mohu zde hovořit jen za sebe. A u mě je to tak: nemohu být loajální vůči někomu, kdo umožňuje, že se Španělsko mění v demokracii evropského stylu.

Spiegel: Franco se tedy dopustil omylu, když Juana Carlose udělal svým nástupcem?

Sánchez Covisa: Bezpochyby. Věřím, že se opravdu zmýlil. Franco musel věřit, že všichni Španělé jsou takoví, jak si to žádá představa o klasickém Španělovi, to znamená o Španělovi se smyslem pro čest. Nu a teď je mnoho Španělů, kteří už žádný smysl pro čest nemají.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Velký prostor a Reich ve Schmittově chápání

Schmitt napsal své dílo v předvečer druhé světové války, kdy se pokoušel porozumět obrazu, který měl před sebou. Snažil se pragmaticky opodstatnit zahraniční politiku nacistického Německa. Chtěl pochopit politický obraz zahraniční politiky v teoretické rovině. Schmitt vyřešil oba tyto problémy v textu, jímž se zabýváme.

V Monroeově doktríně rozlišil dva vzdálené obsahy, které vzájemně postavil do kontrastu (tj. původní, pojící se na konkrétní velký prostor, a deformovaný, ideologicko-imperialistický versailleský typ). Kromě toho na původní verzi Monroeovy doktríny aplikoval vědecké pojmy „velký prostor“ a „řád velkých prostorů“, na jejichž základě navrhl vystavět systém mezinárodního práva.

Podtrhl, že v konceptu „velkého prostoru“ ani jedno ze slov vytvářejících tento pojem nemá kvantitativní (přírodovědecký) obsah – jejich obsah je kvalitativní, dějinný, a chcete-li, posvátný. „Velký“ odkazuje nejen na fyzický rozměr, ale i na úroveň vnitřní organizace, konsolidace, na usměrnění integrace expanze do sociálně-kulturní, civilizační, strategické a politické jednoty. Toto je význam, v němž uplatňujeme rozměr „velikosti“ velkých prostorů. Rozměr „prostoru“ je rovněž chápán nikoli jako abstraktní fyzická kategorie, nýbrž jako konkrétní krajinný útvar – lesy, pole, hory, řeky, pláně, pahorky – formující prostředí bytí národů a ras. Koncept velkého prostoru se v tomto smyslu přímo přibližuje pojmu „říše“ (německé das Reich znamená doslova „říše“, „císařství“, „carství“).

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Řád velkých prostorů

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

(pokračování článku „Abychom vlekli loď lichvářů“)

Mít při vzdělávání lidí vstřícné a vlídné způsoby, projevovat shovívavost k pošetilým, bouřícím se proti rozumu: to je mužná síla Jižního větru. A je to síla oživující moudré.
Sestavit si zbroj ze železných plátů a lůžko z kůže divých šelem, s odstupem přemítat o blížící se smrti: to je mužná síla Severního větru. A je to síla oživující udatné.

Čung-jung, Pojednání o příkladném chování mudrce

Jak tedy znovu muže naučit vkusu a úctě k mužné jakosti, jak navrátit život a duše k přirozenému běhu věcí?

Bardèche odkazuje na dva mýty, dva hrdinské symboly, které je třeba – zejména v sobě –  uchovávat jakožto protijed na slabost vůle, skleslost a rezignaci: na Spartu a Jižany. „To, čemu říkám Sparta, je vlast, kde jsou muži váženi na základě svých mužných kvalit, stavěných nad všecky ostatní. Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

Akceptuji, že jsem povinen respektovat rozhodnutí většiny, když se podle kritérií jiných než mých rozhodne, jak musí být postavena silnice nebo jak mají být rozděleny daně: ale žádný zákon neudělil většině moc vládnout mojí duší.

Do své smrti Maurice Bardèche (ᛉ1. října 1907 – ᛦ30. července 1998) nikdy nepřistoupil na kompromis s ideologií vítězů druhé světové války; věrnosti svým představám nikdy nevzdal. Spisovatel, novinář, umělecký kritik a profesor na pařížské Sorbonně se oženil se Suzanne, sestrou fašistického básníka Roberta Brasillacha, popraveného pomstou vítězů; na rozdíl od svého švagra byl krátce po válce propuštěn. Protože vždy odmítal svod peněz, vzdal se tento čistý, laskavý a prostý muž, nepřítel kompromisů a prohnaných propočtů, jen kariéry a velkých výdělků.

Založil nakladatelství Les Sept Couleurs (Sedm barev), pojmenované po slavném Brasillachově románu, za Nuremberg où La Terre promise (Norimberk aneb Země zaslíbená), jednu ze svých prvních poválečných publikací, kde kritizoval nezákonnost a nemravnost procesu, v němž si vítězové – neuspokojení vítězstvím – osobovali vinit a soudit poražené, byl pokutován a uvězněn. Vysoké pokuty a věznění mu duši nezkalily a až do konce svého dlouhého života pokračoval ve svém díle „ilegálního” spisovatele.

Continue Reading

Vysoká kultura nadčlověka: Budoucnost Západu

Autor: Ted Sallis

Dají se ještě Západ a jeho národy zachránit? A jak toho dosáhnout, zvlášť hovoříme-li o dlouhodobém řešení a ne nějakém horkou jehlou šitém „záplatování“? Může vzniknout nová západní vysoká kultura, která by zajistila přetrvání západních národů v delším časovém horizontu? A jak by taková kultura měla vlastně vypadat?

Budu vycházet z toho, že čtenáři jsou obeznámeni se Spenglerovým civilizačním modelem, který v podstatě převzal ve svých pracích o Západu a jeho možné budoucnosti i Francis Parker Yockey. Z jara, léta, podzimu a zimy vysoké kultury je „zima“ stadiem nastupujícího zapomnění. Alespoň dle mého soudu (a Michael O’Meara se mnou zdá se v tomto souhlasí) je zjevné, že se nacházíme v „zimě“ naší stávající moderní západní (tj. „faustovské“) vysoké kultury. Zachycena v tomto procesu rozkladu a zbavena nějaké dominantní organizační zásady, jež by jí dodala duchovní strukturu pro další existenci, bílá rasa umírá – neschopna reprodukce, nahrazována vetřelci, aniž by tomuto zániku Západu alespoň přiměřeným způsobem vzdorovala.

U skutečných ročních období po zimě vždy přichází jaro. Platí ale totéž i pro konkrétní národy a jejich vysoké kultury? A jestliže civilizační obroda povede k dlouhodobému rasovému zachování, neměli bychom se přinejmenším zabývat možnostmi, jež se snad nabízejí?

Continue Reading

Margaret Thatcherová a Enoch Powell na sjezdu britské Konzervativní strany (1969)

Autor: Andrew Joyce

„I když antifašisté skutečně koncem 70. let organizační kapacity National Front narušili, byla to Margaret Thatcherová, kdo jim vyrval z rukou jejich ideologické trumfy. Jako premiérka umně udržela pohromadě silnou koalici svou osobitou směsicí šovinismu a rozmělněného powellismu“.

Daniel Trilling, Bloody Nasty People: The Rise of Britain’s Far Right (2012)

Bělošské etnonacionalistické hnutí, je v okamžiku, jenž měl být jeho největší příležitostí, zabrzděno v rozletu. Politický nekorektní kandidát na vrcholnou pozici, který se očividně nebojí otevřeně promluvit o imigraci a který kontroverzní rétorikou v tématech souvisejících s rasou přiláká davy příznivců, s jejichž pomocí je následně vynesen až do vlády. Koalice antifašistů a levých liberálů šílí při pohledu na údajné pronikaní „rasistických“ pozic a idejí do celospolečenského diskurzu. A to vše podmalovává masivní přiliv nebělošských imigrantů, který z nějakého důvodu nejen že neustává, ale jako by snad ještě dále zesiloval. Tak by se dalo celkem stručně a efektivně shrnout první funkční období amerického prezidenta Donalda Trumpa – k nemalému rozčarování a nepochopení všech, kdo doufali v nějaké hmatatelné výsledky. Ve světle pokračujících debat o Trumpově (ne)užitečnosti pro odpůrce imigrace či alternativních scénářích „akcelerace“ v podmínkách vlády radikálně levicových elementů Demokratické strany se v této eseji pokouším najít poučení a analogie z minulosti, a to minulosti poměrně nedávné, v níž lze velice snadno najít všechny výše vyjmenované prvky fenoménu Trump. Je to příběh Margaret Thatcherové a britské National Front, na němž bych rád demonstroval své přesvědčení, že Trump je pro věc pravicového disentu nikoliv pootevřeným oknem, ale spíš přibouchnutou ocelovou mříží.

Continue Reading

Náhrobek Arthura hraběte de Gobineau v Turíně

Autorka: Juliana R.

Není sporu o tom, které z literárních děl Arthura hraběte de Gobineau (1816-1882) zasáhlo jeho současníky a následovníky nejzásadněji. Esej o nerovnosti lidských plemen, sepsaný v letech 1853-55, přesunul do středu pozornosti rasu – hybatelku dějin a nositelku historického rozkvětu i úpadku –, čímž ovlivnil evropské smýšlení o tomto fenoménu na více než půl druhého století. I dnes je Gobineauův Esej součástí středoškolských osnov. Přesto nejde o jedinou jeho knihu, která právem vzbudila pozornost a která zasáhla do myšlenkového utváření několika generací.

Continue Reading

Anarchista Mühsam

V roce 1923 napsal Žid-anarchista Erich K. Mühsam tyto verše:

Strömt herbei, Besatzungsheere,
schwarz und rot und braun und gelb,
daß das Deutschtum sich vermehre,
von der Etsch bis an den Belt!

Schwarzweißrote Jungfernhemden
wehen stolz von jedem Dach,
grüßen euch, ihr dunklen Fremden:
sei willkommen, schwarze Schmach!

Jungfern, lasset euch begatten,
Beine breit, ihre Ehefrau’n,
und gebäret uns Mulatten,
möglichst schokoladenbraun!

Continue Reading

A. Dugin: Čtvrtá politická teorie

Autor: Jindřich Spilka

Slovenské nakladatelství Sol Noctis vtrhlo do poněkud stojatých vod české knižní (většinou pouze) produkce jako svěží bouře a po knihách Tomislava Suniče a Alaina de Benoista čtenářům přináší další pilíř metapolitického kontra-hegemonistického diskurzu. Čtvrtá politická teorie (dále někde jen 4PT) Alexandra Dugina může být pro autonomního intelektuála hlubokým rozhovorem, nebudu se proto věnovat dez/interpretacím tohoto díla vedeným z hegemonisticky moderních perspektiv první-liberalismu, druhé-komunismu či třetí-fašismu, politických teorií. Sol Noctis do tohoto vydání zařadilo všechny texty, které byly v angličtině nakladatelstvím Arktos vydány ve dvou svazcích, což mně sice nedovoluje postihnout celou jejich šíři, ale umožňuje zas osobní perspektivu a tato „recenze“ jsou velmi stručné záznamy tohoto způsobu čtení, vedené ovšem interpretačním záměrem. Proto se věnuji pouze textům, které jsou obsahem prvního svazku anglického vydání, to jest prvními čtyřmi částmi českého vydání. Další neméně zajímavé kapitoly již nechám na čtenáři a jiných recenzentech.

Prvním, co mne zaujalo v překladu jako obvykle vynikajícího Ivana Šebesty, ještě než kniha vyšla, bylo užití českého slova pobyt pro Heideggerův pojem Dasein. Tento úzus překladu Dasein (v jiných jazycích se někdy nepřekládá) uvedl do českého filosofického prostředí Jan Patočka, který jako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Edmunda Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a který v 70 letech „normalizace“ ovlivnil českého disidenta V. Havla, který v Moci bezmocných v roce 1978 volal po „existenciální revoluci“:

Continue Reading

Volkmar Weiss

Autor: Grégoire Canlorbe

Doktor Volkmar Weiss (*1944)  je německý genetik a historik. V roce 1972 získal na berlínské Humboldtově univerzitě doktorát po obhajobě disertace o dědivosti nadání. Napsal řadu knih o lidské genetice nebo sociální mobilitě. V letech 1990-2007 stál v čele Spolkového německého genealogického ústavu. V roce 2000 dr. Weiss vydal knihu Die IQ-Falle: Intelligenz, Sozialstruktur und Politik (Případ IQ: Inteligence, struktura společnosti a politika], mnohými označovanou za německý protějšek slavné The Bell Curve. Zkrácená anglická verze vyšla letos (2020) jako IQ Means Inequality: The Population Cycle that Drives Human History (IQ znamená nerovnost: Populační cyklus, který pohání dějiny) u nakladatelství KDP.

Po odchodu do důchodu píše Weiss literaturu faktu nebo romány rozvíjející alternativní historii, mj. Die Intelligenz und ihre Feinde: Aufstieg und Niedergang der Industriegesellschaft (Inteligence a její nepřátelé: vzestup a pád průmyslové společnosti) z roku 2012 a o pět let starší Das Reich Artam: Die alternative Geschichte 1941–2099 (Říše Artam: Alternativní dějiny 1941–2099). Weissovy argumenty použil ve své vysoce kontroverzní a úspěšné knize z roku 2010 Deutschland schafft sich ab pro své závěry o demografické proměně Thilo Sarrazin.

Continue Reading

13. srpna 1961 se uzavřely hranice mezi berlínskými zónami.

Autor: Nikolaj Starikov

Nikolaj Starikov je známý ruský intelektuál a nacionalistický historik.

Mnozí z vás už jistě slyšeli příběh o tom, jak v roce 1948 krvavý tyran Stalin nařídil blokádu Západního Berlína a jak se svobodomilným národům povedlo společným úsilím prorazit tuto blokádu leteckým mostem. Dnes si však povíme, co se stalo doopravdy.

Poté, co se Stalin nenechal zatáhnout do drakonické Brettonwoodské dohody a Churchill pronesl svůj slavný projev v americkém Fultonu, začal Západ vyvíjet nátlak na SSSR na všech frontách. Nejvhodnějším ohniskem těchto snah se pak ukázalo být poražené Německo.

Bezprostředně po porážce nacismu se Spojenci dohodli na rozdělení Německa na tři okupační zóny: ruskou, britskou a americkou. Země samotná však žádnými novými hranicemi rozdělena nebyla, pořád šlo o jednotné Německo, ovšem bez jakékoliv politické moci nad svým územím – tu vykonávaly orgány vojenské okupační správy. Podobným způsobem byl rozdělen také Berlín. Město sice dobyla výhradně sovětská armáda, Sovětský svaz však umožnil spojeneckým silám vstup do německého hlavního města. 5. června 1945 byla schválena Berlínská deklarace, jež vyhlásila převzetí vrchní autority nad Německem vítěznými mocnostmi, které přemohly nacisty. Později bylo na de Gaulleho naléhání také Francouzům umožněno „urvat“ si kus německého území: dostali ke správě Sársko a příslušnou část Berlína. Vznikly tak čtyři okupační zóny. 30. srpna téhož roku vznikl orgán pojmenovaný Kontrolní rada, jejímž prostřednictvím Spojenci vykonávali svrchovanou autoritu nad okupovaným územím. 1. ledna 1946 se začalo obchodovat mezi sovětskou a britskou zónou. Zpočátku šlo vše hladce, protože SSSR tehdy ještě „nestihl“ odmítnout dominanci dolaru Federálního rezervního systému. Jakmile byl však tento Rubikon překročen, začala se situace rychle přiostřovat.

Continue Reading

Simone Weilová

Autorka: Juliana R.

Čítárna Délského potápěče pokračuje třetím titulem!

Simone Weilová (1909-1943) patří k filosofům, jež levice cituje s největším zalíbením. Stěží však lze říci, že by do ideového arzenálu (neo)marxismu bezvadně pasovala. Anotace divadelní hry o jejím životě, která měla premiéru v roce 2014, myslitelku charakterizovala jako „židovku bez tóry, marxistku bez partaje, Ježíšovu učednici bez církve“. Tato epiteta svědčí především o bezradnosti, s níž se nad „nekorektním“ a neortodoxním zjevem Weilové přešlapuje, a snaze stlačit ji zpátky do kategorií, jimž se svým životem vymkla.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko: Nyní je návrat ke kořenům, k tradicionalismu a k národnímu uvědomění asi tou nejpalčivější (nejen) třídní otázkou

Autor: Pavel J. Hejátko

Tento článek mám v hlavě zhruba pět šest let, kdy se u nás ve velkém objevila tzv. vlastenecká scéna. Ona tu už samozřejmě byla před listopadem 1989, a to především díky automatismu politického zřízení. Já bych se však chtěl, po nezbytném úvodu, zaměřit hlavně na vlastenectví posledních třiceti let, v jehož zejména druhé polovině se toto téma, v důsledku masového rozšíření sociálních sítí, dostává více do popředí.

A nyní k meritu věci. Počátky vlastenectví a českého obrozeneckého patriotismu musíme hledat pochopitelně v letech 1830–⁠1848. Hovořím o tzv. vrcholné fázi českého vlastenectví vypořádávajícího se hlavně kulturně a politicky s monarchistickým područím, nebál bych se používat ani výraziva okupací. A zde se dostáváme hned k prvním dilematům a problémům, které považuji pro odvěkost českého vlastenectví za zcela pregnantní a fatální. Jeho nejznámější představitelé totiž nebyli žádní lidoví trubadúři či bardi, ale sociálně velmi slušně zabezpečení měšťané, zcela vzdálení sychravosti života běžného lidu, za něhož měli údajně bojovat. Hovořím o nejvýraznějších postavách, jmenovitě to jsou Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký a Karel Havlíček Borovský.

Continue Reading

Kevin MacDonald

Kevin MacDonald, emeritní profesor psychologie z Kalifornské státní univerzity v Long Beach, se věnuje především evolučním perspektivám na kulturu, vývojové psychologii a teorii osobnosti.

Demokracija: Dlouhá léta jste působil jako profesor psychologie na Kalifornské státní univerzitě, jste také autorem celé řady knih a odborných článků, v nichž se zabýváte hlavně evoluční psychologií, psychologickými aspekty etnocentrismu a skupinovými evolučními strategiemi. Mohli byste našim čtenářům tyto koncepty ve stručnosti popsat?

Kevin MacDonald: Evoluční psychologie nahlíží na lidský mozek jako na produkt evoluce: v průběhu generací podléhala i naše centrální nervová soustava tlaku přirozeného výběru. Tak se například lidé zamilovávají díky příslušným mozkovým strukturám, a toto chování je adaptivní, jelikož vybízí obě pohlaví ke zplození potomstva a péči o něj. Postupně se hromadily geny zodpovědné za toto chování a lidé s jejich vyšší koncentrací lépe přežívali a dařilo se jim.

Continue Reading

Woodrow Wilson

Autor: Robert Hampton

Woodrow Wilson ještě ne tak dávno patřil k neochvějným hrdinům panteonu moderního progresivismu. Obamovští liberálové si 28. prezidenta Spojených států cenili pro jeho morální idealismus, velkorysý přístup k ústavním pravidlům i jeho víru v prospěšnost „velké vlády“. Komentátoři pochvalně upozorňovali na paralely mezi Wilsonem a Obamou: oba před vstupem do politiky učili na vysoké škole, oba se považovali za intelektuály, oba podle svých příznivců kladli zásady před malicherné každodenní politikaření atd.

A přesto byl nyní Woodrow Wilson oficiálně zrušen. Prestižní princetonská Fakulta veřejné správy a mezinárodních vztahů Woodrowa Wilsona (Woodrow Wilson School of Public Policy and International Relations) oznámila, že prezidentovo jméno vyškrtává ze svého názvu.

„Princeton náleží k oné části Ameriky, která až příliš často přehlížela, umenšovala a přehlížela rasismus, čímž napomáhala přetrvat systematické diskriminaci namířené proti černochům,“ nechal se slyšet děkan Christopher Eisgruber v komentáři, kde své rozhodnutí vysvětloval. „Náš závazek skoncovat s rasismem však musí být zcela nesporný, proto jsme jméno moderního zakladatele Princetonu z naší Fakulty veřejné správy a mezinárodních vztahů odstranili.“

Continue Reading

Stanové městečko Campo Hobbit. Keltský kříž, zde užitý jako nacistickou vlajkou inspirovaný prapor, se stal symbolem hnutí, jež z Tábora Hobit vzešla.

Autor: John Last

Bilbo Pytlík není zrovna typickým hrdinou árijské rasové fantazie Jen sotva si dokážeme představit, jak Tolkienův chlupatý, poživačný hobit po vojensku pochoduje chodbami Dna Pytle nebo v pastorální scenérii Kraje pořádá masová shromáždění.

Pro tisíce italských fanoušků fantasy se však hobité stali symbolem radikálního hnutí, jež usilovalo o vytvoření nové image fašismu a obrodu krajní pravice.

Tolkienovi k lidem nedůvěřiví půlčíci rozhodně nepřipomínají klasické fašistické hrdiny a jejich cesta k ikonickému postavení na italské krajně pravicové scéně je natolik pitoreskní, že bezmála působí dojmem, jako by vzešla z Tolkiena pera.

Krátce před prvním vydáním Tolkienova Hobita v roce 1937 fungovala Itálie jako ohromná laboratoř experimentálního myšlení. Futuristé skládali hudbu sestávající výhradně ze zvuků motorů, marxisté z vězeňských cel brojili proti „kulturní hegemonii“ a teosofisté usilovně pátrali po důkazech o existenci primordiální „kořenové rasy“.

Tímto intelektuálním kvasem prošel i jeden z nevlivnějších fašistických filozofů vůbec: Julius Evola. Ten si volně vypůjčoval z východních i západních tradic a ve svém opus magnum, knize Vzpoura proti modernímu světu, popisuje dějiny evropské civilizace jako nezvratně sestupnou trajektorii. Příčinu tohoto úpadku paradoxně shledával v pokroku – který podle něj znamenal vzdalování se mytickým tradicím a věčné moudrosti, směrem k industrializaci, kulturnímu míšení a zmatku.

Continue Reading

Jean Raspail, 5. 7. 1925 – 13. 6. 2020

Autor: Guillaume Durocher 

Jean Raspail, věhlasný francouzský cestovatel a spisovatel, zemřel (13. června 2020) ve věku 94 let. Tento muž je v našich kruzích dobře znám nejen ve Francii, ale po celém světě, díky svému kontroverznímu románu z roku 1973 Tábor svatých, kde si autor představil, co by se mohlo stát, kdyby se na březích jižní Francie znenadání objevil milion imigrantů ze Třetího světa.

Šéf francouzské kontrarozvědky Alexandre de Marenches v 80. letech prý daroval jeden výtisk prezidentu Ronaldu Reaganovi. Můj dědeček zase daroval knížku mému otci – jedná se o klasické dílo západní identity v obležení.

Místo posledního slova přikládám překlad jednoho z jeho posledních veřejných vystoupení, článku otištěného v listu Le Figaro 17. června 2004.

Continue Reading