Délský potápěč

Význam empatie pro morální společenství: altruismus a patologický altruismus

Autor: Kevin MacDonald

Následující úryvek je ze zatím poslední knihy Kevina MacDonalda Individualismus a západní tradice.

V části této kapitoly zabývající se osobnostními rozdíly mezi rasami popisuji systém osobnosti „péče/láska“ (Nurturance/Love, dále jen N/L) s tím, že v evropské kultuře je podstatně vyvinutější než v jiných kulturách (viz také kapitola 3). Ve stručnosti: tento systém souvisí se specifickými oblastmi mozku, zaměřenými na pozitivní odezvu při projevech lásky i péči o jiné. Nejdůležitější emocí systému N/L pak je vcítění (empatie), tj. bolest při pohledu na utrpení ostatních, zejména svých milovaných. Okraje křivky empatie v systému N/L se projevují na dolním konci spektra sociopatií (bezcitná lhostejnost k citům jiných lidí, nulové výčitky svědomí, krutost), na opačném pak syndrom závislosti (nadměrná potřeba uznání a lásky ostatních lidí) či patologickým altruismem (přílišná empatie až k sebezničení, chování škodlivé vlastní osobě). 1] Kvůli jeho nezastupitelné úloze při upevnění rodinných vztahů a péči o dětí se ženy nacházejí v systému péče/láska výše než muži.

Continue Reading

Kdo zabil Orwella? Nejstudenější člověk, „Bába“ Gow?

Autorka: Margot Metroland

Jistá pověst tradovaná o smrti George Orwella se už posledních více než 20 let usilovně snaží prodrat na povrch hlavního proudu. Pokud vím, nebyla zatím nikde otištěna, což je poněkud zvláštní, protože všechny její hlavní součásti jsou už dlouho veřejně dostupné a známé: v životopisech, memoárech i novinových titulcích. Kdokoliv, tedy skoro kdokoliv, koho celá věc zajímá, si dávno mohl dát dvě a dvě dohromady.

Pokusím se tedy celou teorii stručně shrnout. Spisovatel George Orwell, alias Eric Blair, zemřel náhle a tiše ve věku 46 let na krvácení do plic v noci 21. ledna 1950 v londýnské nemocnici University College Hospital (UCH), tvrdí nám. Ve skutečnosti ale Orwell ze světa takto neodešel – tak či onak byl zavražděn.

Něco nekalého bylo úplně přinejmenším v tom, že ho nechali umírat skoro dvě hodiny, než se konečně udusil krví. Krom této chvíle před půlnocí 21. ledna 1950 byli totiž Orwellovi neustále nablízku nemocniční sestry a zřízenci. Sesterna byla jen kousek po chodbě od jeho pokoje. Oné noci však nikdo ze zaměstnanců nezasáhl a Orwella nechali udusit se vlastní krví – nebo se na tom možná podíleli ještě aktivněji.

Continue Reading

Dočkáme se v roce 2020 rozmachu nacionalistické levice?

Autor: Andrew Joyce

„Lidský život je nepřetržitým bojem, nikoliv pouze metaforickým; nejen s nouzí nebo nudou, ale také opravdovým bojem s ostatními lidmi. Člověk naráží na všech stranách na protivníky, žije v ustavičném konfliktu a umírá s mečem v ruce.“

Arthur Schopenhauer – Parerga und Paralipomena (kap. XII. „Dodatky k nauce o utrpení světa“)

Přestože pro lidi v prostředí pravicového disentu je mezi filozofy podle všeho favoritem Nietzsche, osobně mám značnou slabost pro Arthura Schopenhauera. Jeho popudlivý filozofický pesimismus byl vždy blízký mému vlastnímu temperamentu a během let jsem tak opakovaně a rád nacházel nečekanou útěchu v jeho kvazibuddhistické a vysoce soucitné konceptualizaci utrpení. Pojetí života coby nekončících střetů se soupeři je nedílnou součástí Schopenhauerovy filozofie – i mého osobního náhledu na politiku i filozofii. Asi nemusím nijak sáhodlouze prokazovat, že lidé zapojení do pravicového disentu si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek protivníků.

Continue Reading

Evropská Nová pravice: Alexandr Dugin na konferenci Nové obzory v květnu 2018

Autor: Kevin Barrett

V této eseji se zabývám myšlenkami načrtnutými v knihách The European New Right: A Shi’a Response od Arashe Najaf-Zadeha; Dugin Against Dugin: A Traditionalist Critique of the Fourth Political Theory od Charlese Uptona; Thinkers Against Modernity Keitha Prestona a Du Brexit aux Gilets Jaunes Youssefa Hindiho.

V průběhu několika uplynulých desetiletí povstala z trosek toho, co kdysi bývalo západní civilizací, nová škola idejí. S tím jak se postupně hroutil metanarativ sekulárního humanismu, materialismu a pokroku – jehož nekrologem byla Lyotardova La condition postmoderne (1979, česky O postmodernismu, 1993) – začalo samými základy západního intelektuálního i politického života stále citelněji otřásat podivné, novou silou prodchnuté seskupení nacionalistického a tradicionalistického myšlení. Trumpovo zvolení v Americe, Brexit ve Spojeném království, Žluté vesty ve Francii nebo volně sdružené pravicové evropské strany, jejichž program komentátor Saker shrnul jako „národní sionismus“ – to vše jsou symptomy tohoto vývoje.

Continue Reading

25 fascinujících faktů ze světa demografie (obraz: Raymond Douillet – Un petit tour et adieu /Krátká pouť a sbohem/)

Autor: Anatoly Karlin

Nemíním se v tomto článku zabývat informacemi, které lépe informovaní „normálové“ vesměs dávno vědí: Že Izrael svou porodností představuje podivnou výjimku ze standardu Prvního světa, že se fertilita islámského světa propadá rychlostí volného pádu; že předpokládaná délka dožití rychle roste skoro po celém světě; že americké bělochy ve velkém kosí „velké bělošské umírání“ (Great White Death) a že všechny rasové skupiny v USA si v délce dožití vedou lépe než jejich soukmenovci ve zbytku světa – s výjimkou bělochů, kteří umírají dříve než většina Evropanů.

Continue Reading

Peter Turchin: Ages of Discord

Autor: Lance Welton

Společenskovědní obory upí pod stále pevnější kontrolou levicových ideologů, kteří zbytků důvěry v akademickou sféru mezi obyvatelstvem využívají hlavně ke vštěpování svých rovnostářských dogmat studentstvu i nejširší veřejnosti. Najdou se však ještě čestné výjimky. Jednou z nich je i Peter Turchin, ruský profesor evoluční biologie na University of Connecticut. Turchin, který svůj doktorát získal na Dukeově univerzitě a své vědecké vzdělání nemilosrdně aplikuje na super-pokrokářský („woke“) svět společenských věd s cílem dospět k jednoznačným a testovatelným předpovědím o cyklech, jimiž civilizace procházejí. Západní svět podle profesora Turchina čekají těžká a bouřlivá 20. léta.

Continue Reading

Velká výměna v Belgii

Autor: Guillaume Durocher/Paul Tormenen

Následuje překlad článku „Velká výměna v Belgii“ právníka Paula Tormenena pro identitární think-tank Polémia. Jedná se o dobrý přehled ohromné demografické proměny, jíž Belgie podstupuje i nápadných rozdílů mezi evropskými a islámskými migranty, kteří typicky zastávají velice konzervativní sociální pozice a často jsou nezaměstnaní. Celé čtvrti jako Molenbeek se změnily k nepoznání a cikánští žebráci na nárožích se stali běžným pohledem.

Continue Reading

Hitlerova pomsta, „návrat silných božstev“ a vzkříšení Západu

Autor: James Kirkpatrick

Kniha Russella Ronalda Rena Return of the Strong Gods: Nationalism, Populism, and the Future of the West (Návrat silných božstev: nacionalismus, populismus a budoucnost Západu) přináší vynikající analýzu, naneštěstí završenou neuspokojivým závěrem. Šéfredaktor magazínu First Things R. R. Reno popisuje vývoj „poválečného uspořádání“, v němž se systémová levice a pravice shodly na „otevřené společnosti“ coby nejvyšším dobru, navíc nutném coby pojistka proti návratu „silných božstev“ jako nacionalismus a tradiční náboženství, jež prý nevyhnutelně mají vést k totalitarismu. Renův konečný soud? Musíme se otočit zády k „silným božstvům“, abychom znovu vytvořili solidární společnost. Jeho touha však velmi pravděpodobně není příliš realistická.

Zakladatel stránek VDARE.com Peter Brimelow byl všeobecně odsouzen, když ve své knize z roku 1995 Alien Nation nazval současnou západní imigrační politiku „Hitlerovou pomstou“. První i 2. světová válka, píše Reno, „vyvolaly masivní odezvu s Amerikou v čele: antifašistickou, antitotalitní, antikolonialistickou, antiimperialistickou a antirasistickou“. Tyto zásady „se staly základními stavebními kameny poválečného období“.

Continue Reading

Franco G. Freda – Monology (dvěma hlasy)

Continue Reading

Pohřeb obětí atentátu na Piazza Fontana v milánské katedrále Narození Panny Marie.

Autor: Karel Veliký

Aktéři, hypotézy, poučení…

Co se tehdy 12. prosince 1969 vlastně stalo? Komu a proč měly položené nálože posloužit?

Hypotézy jsou v zásadě dvě, třebaže s množstvím variant. První, bezprostřední a policejní, je prostá. Za útokem na Piazza Fontana (a dalšími) stáli anarchisté. „Práce s bombou“ je pro ně typická, stejně jako výběr cílů (tři banky, pomník vlastenectví s hrobem Neznámého vojína /antimilitarismus/a muzeem národního obrození, jimž se k moci dostal třetí stav – buržoazie). Nechyběl ani motiv přímé pomsty – na Piazza Fontana, přímo naproti Zemědělské bance, policie na jaře vyklidila nelegálně obsazenou budovu bývalého hotelu, který se proměnil v Dům studentů a pracujících neboli „anarcho-maoistickou centrálu“ s portréty Maa, Che Guevary a Ho Či Mina nad vchodem.

Continue Reading

Piazza Fontana: „13 mrtvých a přes 100 raněných si vyžádal v pátek výbuch v milánské Národní zemědělské bance a v římském památníku Neznámého vojína. V obou městech došlo ještě ke dvěma dalším výbuchům. Nejméně u dvou případů je policie přesvědčena, že jsou dílem teroristů,“ píše sobotní Rudé právo v rubrice 24 hodin ve světě (13. 12. 1969, str. 7) o „matce všech explozí“.

Autor: Karel Veliký

Půl století od neobjasněného atentátu…

Pátek, 12. prosince 1969. Do konce úředních hodin v Zemědělské bance, největší v Miláně, chybí necelá půlhodina, když se náměstí Fontana, kde se nalézá její hlavní vchod, otřese mohutným výbuchem. Hodiny na průčelí ukazují 16 hodin 37 minut.

Continue Reading

Contre le libéralisme

Autor: Michael Walker

Alain de Benoist
Contre le libéralisme: La Société n’est pas un Marché
Monaco: Éditions du Rocher, 2019

Název nejnovější knihy Alaina de Benoist Contre le libéralisme (Proti liberalismu) je polemický, zatímco podtitul La société n’est pas un marché (Společnost není trh) by klidně mohlo posloužit jako velmi případný slogan demonstrace. Bojovný tón celkem výrazně kontrastuje s uhlazenějšími, akademicky znějícími názvy jeho starší tvorby Les Idées à l’endroit (Myšlenky pravém místě) z roku 1979 Comment peut-on être païen? (Být pohanem) z roku 1981 (česky 2019, Sol Noctis); když však v roce 1986 vydal Europe, Tiers monde, même combat (Evropa a Třetí svět: jeden boj), bylo zjevně, že si Benoist si vzal k srdci Marxova slova v duchu, že povinností filozofa není světu jen porozumět, ale také jej změnit.

Continue Reading

Oswald Mosley v roce 1962

Autor: Oswald Mosley

Nebyli jsme jednotní, a proto jsme byli porobeni. Tak zní tragický epitaf dvou válečných generací. Jen tato slova a nic víc by měla ozdobit hrob evropského mládí. Takový byl osud mé generace v roce 1914 a taková byla i zkáza nové generace mladých vojáků v roce 1939. Mládí Evropy prolévalo krev svých bratří a hyeny tohoto světa blahobytně tloustly. Všichni, kdo bojovali, se octli v postavení porobených, bez ohledu na svou národní příslušnost. Vítězi se totiž stali jedině ti, kdo nebojovali, ale pouze shrábli zisky.

Jaká je tedy pravda o předválečných národně socialistických nebo fašistických hnutích? Naší chybou byl přesný opak toho, z čeho nás naši odpůrci vinili. Jak často se to asi v politice stává? Jak zřídka je lidem dovoleno dozvědět se cokoliv jiného než zrcadlový opak pravdy? Říkalo se o nás, že chceme upozadit zájmy své země ve prospěch cizích mocností, to však byla naprosto směšná lež. Ve skutečnosti jsme byli až příliš „národní“, příliš úzce soustředění na ochranu vlastních národních zájmů. To bylo tím skutečným omylem všech skutečně národně socialistických nebo fašistických hnutí, ať už v Británii, Německu, Francii, Španělsku nebo Itálii. Navzdory nařčením z ochoty stát se v případě střetu mezi státy „pátou kolonou“ byly naše politická ideologie i propaganda příliš nacionalistické, než aby měly tu moc utvářet v lidech vědomí nové evropské jednoty a solidarity, jež by snad všeobecným projevem souhlasné vůle dokázalo odvrátit katastrofu. Dalek tomu, bojovat ve válce pod vlajkou jiné země, nepromluvil nikdo z nás dostatečně rozhodně ve prospěch nového ducha Evropského svazu, z něhož nyní musí moderní realita učinit úhelný kámen našeho nového kréda. To staré bylo zadupáno do prachu právě proto, že fašistická perspektiva ve všech zemích byla až příliš úzce národní.

Continue Reading

Krev, pot a chlast – koncentrační tábory a plyn (pro Búry a Kurdy)

Autor: Ofer Aderet

Nová kniha ukazuje, jak si slavný válečný vůdce Britů bez servítek nechával za své doutníky, vybraná vína i další přepychové zboží platit milionáři.

V roce 1940, kdy měl Winston Churchill plnou hlavu starostí s nacisty, překročily jeho výdaje na alkohol vládou schválený rozpočet hned dvojnásobně. Jeho řešení: vykázat tato vydání jako výdaje za zábavu. Novému britskému premiérovi, který se ujal úřadu v den, kdy Hitlerova vojska vtrhla do Nizozemí, Belgie a Francii, se to vyplatilo.

Continue Reading

Mamlejev: „Nové mravy“, obr. G. Korževa. Je to „klam a mam“?

Drobná ukázka Mamlejevova „metafyzického realismu“

Krátký text s černoumnými, ba satanistickými obrázky, v němž se „nelidská“ krutost spojuje s „nadlidským“ přesahem, odkazuje i k zásadnímu vědění Tradice, že „je to duchovní skutečnost, co obklopuje, zahrnuje, obsahuje takzvanou hmotnou skutečnost“ (k tomu konkrétněji viz např.:  H. Corbin, Mundus imaginalis, str. 18), a že bezmezno-absolutno „není cílem, nýbrž plodem Já“.

Mamlejev patří k nejvýraznějším ruským spisovatelům přelomu tisíciletí. V souvislosti s ním bývají zmiňováni ruští symbolisté i „klasici“, nejčastěji Andrej Bělyj (Stříbrný holub), Fjodor Sologub (Posedlý) a Dostojevskij (Zločin a trest). Obdržel několik literárních cen a jeho knížky jsou přeloženy do dvanácti jazyků.

Continue Reading

Jurij Mamlejev krátce před svou smrtí (záběr z dokumentárního filmu Nekončící rozhovor. Mamlejev / Непрекращаемый разговор. Мамлеев/ 2016)

Na články o Jeanu Parvulescovi a Južinském kroužku od „projektu Golovin“ navazujeme přetištěním letitého rozhovoru s Jurijem Mamlejevem (1931–2015).

Říkáte, že vaše prózy zobrazují realitu včetně jejích skrytých vrstev vymykajících se našemu vědomí nebo i hranicím tohoto světa. V ději se vedle obyčejné skutečnosti, tj. toho, co se mohlo přihodit v souladu s běžnou logikou života, popisují paradoxní, krajní situace, nezměrné propasti lidské duše, metafyzická, ezoterická úroveň našeho žití. Možná tento hlubinný realismus spíš než samy projevy nejrůznějších druhů zvrácenosti způsobuje, že proces osvojování vašich textů ruskou kulturní veřejností probíhá pomalu a jakoby neochotně…

Continue Reading

Foto Jukia Mišimy z knihy Ba Ra Kei – Ordeal By Roses: Photographs Of Yukio Mishima, Aperture, New York, 1985)

Autor: Damian Flanagan

Přesně před 49 lety, 25. listopadu 1970, proťalo krátce po desáté hodině jasné, studené dopoledne zazvonění telefonu v tokijském bytě populárního zpěváka enky Hideo Muraty. Na lince byl spisovatel Jukio Mišima, který svůj nedlouhý život prožil více naplno, než se mnohým zdálo být vůbec lidsky možné.

Murata bohužel nebyl doma, aby hovor přijal. Nepochybně by totiž byl nadšen – Mišima konec konců proslul svými konexemi nejen s japonskou literární elitou, ale také s politiky, generály, šéfredaktory nebo zahraničními celebritami. Byl autorem 80 divadelních her a 25 románů, zahrál si ve filmech, režíroval divadelní představení a produkoval si svůj vlastní snímek. Dokonce dirigoval filharmonický sbor a proletěl se ve stíhacím letounu F-106.

Continue Reading

Univerzální nacionalismus je pilířem myšlení řady intelektuálů na alternativní a nové pravici.

Autor: Organon tou Ontos

V této krátké eseji se zabývám univerzálním nacionalismem, na který odkazují různé novo- i alternativně pravicové skupiny a předkládám k němu „urfašistickou“ alternativu.

Univerzální nacionalismus říká, že 1) každý národ stojí o svou vlastní zemi, 2) každý národ na ni má také nárok a 3) každý národ by se měl vládnout sám, bez zásahů ostatních skupin. Toto přesvědčení je pilířem myšlení řady intelektuálů na alternativní a nové pravici. 1]

Continue Reading

Jean Parvulesco (ᛉ1929 – ᛦ2010) „Náš“ Umberto Eco?

Krátké představení Jeana Parvulesca, od jehož smrti dnes uplynulo devět let.

Jméno Jeana Parvulesca (ᛉ1929 – ᛦ2010) není mimo Francii příliš známé. Žádná z jeho knih totiž nebyla dosud z francouzštiny přeložena, v neposlední řadě kvůli autorovu velice komplexnímu a osobitému literárnímu jazyku. Parvulesco tak zůstává hádankou evropské literatury. Mystik, básník, romanopisec, kritik, znalec politických pletich, revolucionář, přítel a důvěrník řady slavných Evropanů druhé poloviny 20. století (od Ezry Pounda a Julia Evoly až k Raymondu Abelliovi a Arnu Brekerovi), jehož pravá osobnost zůstává tajemstvím. Z Rumuna, jenž ve čtyřicátých letech prchl na Západ, se stal jedním z nejvytříbenějších francouzských stylistů současné poesie a prózy. Ale ať už tvořil tantrické verše, složité okultní romány nebo životopisy svých slavných přátel (zejména Le Soleil rouge de Raymond Abellio – Rudé slunce Raymonda Abellia), jeho pravé poslání zůstávalo neměnné: být „vizionářem“, přímým a podnětným pozorovatelem duchovních sfér, jež se vybraným otvírají za pochmurnou a banální fasádou dnešního odposvátněného světa.

Continue Reading

Elvdalština stejně jako švédština má kořeny ve staré severštině (na snímku pohlednice s nápisem psaným elvdalskými runami) Zdroj: TheLocal.se

Autor: Lee Roden

Proč by někdo odjel do Švédska učit se tam starobylý vikinský jazyk na pokraji vymření? Právě na to se Lokal ptal jednoho ze zahraničních studentů nového studijního programu.

Elvdalština (Övdalian/Älvdalska) má jméno jako vystřižené z Tolkienova románu, ale jde o skutečný severogermánský jazyk s asi třemi tisícovkami mluvčích v regionu Älvdalen západošvédského kraje Dalarna.

Continue Reading