Délský potápěč

Asmara – čerpací stanice Fiat Tagliero

Autor: Patrick Sisson

(Poznámka autora z 8. července 2017: Při nedávném zasedání Výboru pro světové dědictví UNESCO v Polsku byla Asmara nově zařazena do Seznamu světového dědictví UNESCO.)

Excentrický symbol modernistického designu, čerpací stanice Fiat Tagliero, je něčím skutečně jedinečným. Se svými širokými, skoro pětatřicetimetrovými aerodynamickými převisy, jež připomínají křídla průkopnického vrtulového letadla, by tato budova Giuseppe Pettazziho vyčnívala asi kdekoliv. Ve svém stávajícím domově v eritrejské Asmaře však tento neočekáváný styl benzínové pumpy z konce 30. let dává smysl: město je plné racionalistického designu a smělých křivek. Jedná se o nejsnáze rozeznatelný symbol této takřka neznámé modernistické metropole Afrického rohu, jehož stavbu posvětili ve 30. letech italští fašisté.

Continue Reading

Eduard Limonov 22. února 1943 – 17. března 2020

Eduard Limonov zemřel 17. března roku dva tisíce dvacet.

Eduard Limonov, jeden z největších Rusů všech dob. Narozený na Ukrajině.

Eduard Limonov, jeden z nejzajímavějších, nejzábavnějších a také nejpodnětnějších lidí dvacátého století.

Eduard Limonov, jeden ze vzácně přeživších mužů, těch, kteří unikli moderní domestikaci a kastraci. Když říkám muž, mám na mysli tvora, člověka, který si dělá, co chce, ale také za to plně ručí.

Eduard Limonov, autor více než padesáti knih, veřejný hlas, zřetelný, nebojácný.

Continue Reading

Pierre Teilhard de Chardin

Autorka: Juliana R.

Na sklonku první světové války poslal Teilhard de Chardin, toho času sloužící ve francouzské armádě jako sanitář, na rodný zámek pohlednici s hradem. Na rubové straně jej komentoval slovy: „Připadá mi jako hrdé potvrzení nutnosti elity […]. Tyto věže, čnící vysoko nad skálou a nad horskou bystřinou – ty nemohl vymyslet a postavit nikdo jiný než nějaká rasa v silném vědomí, že převyšuje ostatní.“ 1] A dodává: „Musíme se naučit postrádat štěstí malého kroužku, abychom se vždy znovu ponořili do masy a tam pracovali na vytváření nových elit.“

Takové elitářství zdánlivě neodpovídalo povaze myslitele, který ve svých knihách hlásal splynutí všech lidí v jednotu, soustředěnou v bohu. Ale Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) byl nejen katolickým knězem, nýbrž také aristokratem – ducha i krve, jak celý život dával najevo. V dalších dopisech z fronty tak vyjadřuje pohrdání nad tupou hrubostí venkovanů a některých spolubojovníků („Tato masa je přece sama o sobě hluboce méněcenná a hnusná, nepozoruješ?“ psal sestřenici Margueritě) nebo přemítá, oč by mu „byla milejší země plná zvířat než plná lidí.“ Skutečnost, že při svém misijním působení neprojevil sympatie k bídě nejchudších nebo k „utlačovaným“ rasám, dodnes mate jeho levicové přívržence. „Jsme šokováni,“ napsala sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová, když měla komentovat Teilhardův rozhovor (1946) s existencialistou Gabrielem Marcelem. Teilhard totiž proti Marcelovi hájil nacionálně socialistické experimenty na lidech jako výraz touhy po poznání: „Aby byl člověk člověkem, musí mít všechno lidské vyzkoušeno až do konce,“ sdělil židovsko-francouzskému kolegovi.

Continue Reading

Příběh vzpoury proti modernímu světu

Autor: Karel Veliký

Když v Itálii roku 1934 vyšla kniha Vzpoura proti modernímu světu (Rivolta contro il mondo moderno) poprvé, prošla skoro bez povšimnutí. Ne že by nenalezla své čtenáře, na to byl její autor, tehdy pětatřicetiletý baron Julius Evola (1898–1974) v určitých (uměleckých, hermetických, myslitelských i politických) kruzích již sdostatek proslulý, avšak pominuly ji tamější autority. Poté, co baron o šest let dříve, roku 1928, tedy právě v čase opětovného sbližování italského státu s katolickou církví, jež pak záhy vyvrcholilo uzavřením lateránských dohod, uveřejnil soubor svých statí pod názvem Imperialismo pagano (Pohanský imperialismus), musel čelit nevybíravým útokům jak z katolické, tak režimní – fašistické – strany. Což ovšem jen přispělo ke známosti titulu i autora. Tentokrát se proto Evolovi odpůrci a protivníci rozhodli přejít jeho dílo spíše mlčením…

Continue Reading

Američtí průkopníci a počátky hnutí ochrany přírody byli v Americe neodmyslitelně spjati s podporou vědeckého rasismu, eugeniky a odporu proti imigraci

Autor: Alex Graham

Počátky hnutí za ochranu přírody byly v Americe neodmyslitelně spjaty s podporou vědeckého rasismu, eugeniky a snahami o omezení imigrace. Ochrana prostředí i eugenika tehdy byly nedílnou součástí myšlení progresivního proudu. V tomto článku bych rád stručně představil pětici předních ochránců přírody, kteří zároveň vyznávali rasový realismus a eugeniku. Většině čtenářů se nejspíš okamžitě vybaví jméno Theodora Roosevelta, zdaleka ale nebyl jediným – v tomto krátkém představení bych rád za všechny zmínil alespoň jména Madisona Granta, Henryho Fairfielda Osborna, Charlese M. Goetheho, Josepha Le Conteho a Davida Starra Jordana.

Continue Reading

Hitler a abduktivní logika (2014)

Autor: Greg Johnson

Ben Novak
Hitler and Abductive Logic: The Strategy of a Tyrant
Lanham, Md.: Lexington Books, 2014

„Nahlédni do své duše a uvidíš, že je to pravda.“

Kniha Hitler a abduktivní logika Bena Novaka je dost možná tím nejvíce strhujícím akademickým titulem, na jaký jsem kdy narazil. Přináší smělou a nápaditou syntézu filozofie, historie, životopisu i literárního umu.

Už od roku 1933 nás zodpovědná místa s přísnou tváří varují, že musíme porozumět Adolfu Hitlerovi a jeho vzestupu k moci, abychom předešli jeho zopakování. (Jako by snad vůbec nepočítali s možností, že by někdo mohl Hitlera studovat s ambicí kráčet v jeho šlépějích.)

Přesto podle Novaka všechna nejčastěji předkládaná vysvětlení – tedy že Hitler byl demagog, oportunista, organizační génius, skvělý řečník, mistr propagandy, případně pak vysvětlení odkazující na intelektuální hnutí nebo společenské, politické a hospodářské podmínky – ve skutečnosti neříkají, čím Hitler předčil další ambiciózní a charismatické německé demagogy či stranické předáky, kteří působili v tomtéž intelektuálním, politickém, ekonomickém i sociálním kontextu.

Novakova neotřelá teze označuje za rozhodující Hitlerovu výhodu jeho jedinečné pojetí logiky. Ve zkratce řečeno dokázal totiž Hitler už před svým vzestupem k moci, kde si poslušnost mohl vynucovat, zdárně přesvědčit velké množství lidí, aby se přidali k jeho hnutí a hlasovali pro něj. Nepůsobil jen na lidské emoce, ale dokázal proměnit jejich smýšlení – a to nejen v případě nějakých všedních politických záležitostí. Od základu proměnil celý jejich světonázor.

Continue Reading

Ok, boomer!

Autor: Israel Shamir

Poznámka DP: Článek byl publikován 21. února 2020.

Jaký to úžasně kouzelný život jsme to my boomeři měli! Život byl jednoduchý, bydlení dostupné a laciné, platy velkorysé a děvčata povolná. Svět jsme dostali naservírovaný na stříbrném podnose. Mohli jsme cestovat, střídat místa pobytu i zaměstnání dle chuti, bojovat za spravedlnost a slitování pro ostatní nebo hledat svou vlastní cestu k Bohu. Narodit se po válce bylo jako výhra v loterii.

Continue Reading

New York se od 70. let poněkud vzpamatoval…

Autoři: Gregory Hood, Henry Wolff, Paul Kersey

Mnozí i dnes mluví o Velké výměně jako o mýtu či spiklenecké teorii, ale grafy doprovázející články z této série (dokumentující proces Velké výměny na konkrétních příkladech alabamského Birminghamu a Washingtonu D.C.) je jasně usvědčují z omylu nebo lži. Příběh každého z měst je odlišný, rychlý propad podílů bělochů však mají společný všechna.

Jen sotva se chce věřit, že ještě v 80. letech 20. století byl New York z převážné většiny bělošským městem – a dokonce místem tradičně konzervativním. I v dobách masivních imigračních toků přes Ellis Island to bylo bělošské velkoměsto, s výjimkou černošského Harlemu. Po přijetí nového imigračního zákona v roce 1965 se město rychle stalo multirasovým a zažilo značný úpadek. Přestože se v 90. letech a na přelomu století z toho nejhoršího zotavilo, podíl bělošského obyvatelstva se i nadále snižuje a New York se proměnil v baštu radikální levice.

Někdejší holandská osada Nový Amsterdam byla v roce 1664 obsazena Angličany a přejmenována na New York. Britové město drželi po celou dobu trvání americké války za nezávislost, bylo výspou loajalistů. New York se dokonce zdržel hlasování při klíčovém rozhodování o nezávislosti 2. července 1776. Po válce se z něj stalo centrum idejí federalismu Alexandera Hamiltona a jeho příznivců („High Federalists“ – pozn. DP). Během občanské války řada Newyorčanů, především mezi bělošskými dělnickými vrstvami, sympatizovala s Konfederací. Většina černochů z města odešla po nepokojích spojených s  odvody do armády v roce 1863 a v roce 1865 jich zde tak nezbývalo ani 10 000.

Continue Reading

„Naše matka Evropa“, francouzská velikonoční pohlednice z roku 1942.

Autor: Guillaume Durocher

Evropský kontinent se pyšní takovou různorodostí – co se týče států, jazyků, národností i geografie – že se dosud nikomu nepovedlo vytvořit z něj skutečně soudržný geopolitický celek, jakkoliv celé zástupy státníků, podnikatelů a dokonce i řadových obyvatel po mírumilovném a zracionalizovaném větším evropském prostoru volají.

Už v 19. století došlo k několika pokusům tohoto typu, a to v podobě napoleonského kontinentálního systému, postupného sjednocování celních i peněžních systémů německých států v Německém spolku nebo nepříliš známé Latinské měnové unie. Po roce 1945 pak samozřejmě sledujeme vznik Evropské unie se společnou měnou i celní unií coby seriózní hospodářské velmoci.

Continue Reading

Nepřítel mého nepřítele: Znepokojivé sbližování militantního islámu a krajní pravice

Autor: Brent Nelson

The Enemy of My Enemy: The Alarming Convergence of Militant Islam and the Extreme Right
George Michael
Lawrence: University Press of Kansas, 2006

Podtitul, když už ne přímo název samotný, knihy George Michaela by na první pohled naznačoval, že se jedná o novinářský pastiš tiskových zpráv a popisů militantních muslimů proložený s úryvky z různých materiálů Ligy proti pomluvám B’nai B’rith, jež varují před „krajní pravicí“. Michael však přišel s něčím mnohem lepším: pečlivě propracovaným a erudovaným spiskem, jež se velice blíží ideálu wertfrei bádání, o nějž by měli usilovat autoři každé společenskovědní práce. Uznání si zasluhuje jak jeho metodologie rozboru materie, tak i kritické zhodnocení toho, do jaké míry je třeba se znepokojovat případným sbližováním fenoménů z podtitulku jeho knihy.

Zkraje osmé kapitoly („Pohled krajní pravice na současnou krizi“) vysvětluje Michael, proč v rámci své metodologie využívá rozsáhlých úryvků z rozhovorů s čelními představiteli krajní pravice, jako jsou William L. Pierce, Jared Taylor, David Duke, Nick Griffin, David Myatt, Tom Metzger, Jürgen Graf a další. „Aby pochopil ideologii, jež motivuje krajní pravici… musí si čtenář vyvinout fenomenologické pochopení (tj. dostat se do hlavy studovaných subjektů) světonázoru tohoto hnutí. Snažím se tak vykreslit jeho jasný a úplný obraz, ne jej omlouvat či schvalovat. Pokusit se pochopit jejich stížnosti nám umožní lépe porozumět myšlení studovaných subjektů“ (s. 220).

Continue Reading

Otto Weininger (1903)

Autor: Julius Evola

Jeden z nejzajímavějších a dnes pohříchu nepříliš známých profilů židovské duše vytvořil několik let před 1. světovou válkou Otto Weininger. Jeho význam spočívá v tom, že kvalitou výrazně převyšuje stereotypní formulky většiny militantních antisemitů a židovský problém se snaží vymezit pomocí univerzálních a spirituálních pojmů, nikoliv jako striktně národnostní, sociální nebo i rasovou otázku. Weiningerovy postřehy z třinácté kapitoly (Judaismus) jeho zásadního díla Pohlaví a charakter neztratily ani dnes nic na své relevanci a mohou tak dle nás posloužit jako vhodné směrodatné body pro další vzestupný rozvoj stávající antisemitské fronty.

Někomu  snad přijde paradoxní, že sám Weininger byl židovského původu (byl poloviční Žid). Na první pohled paradoxní situace se však rychle vyjasní, vezmeme-li v potaz, že za prvé, Žida zná nejlépe Žid a za druhé, člověk nepociťuje nenávist k něčemu, s čím nemá nic společného, běžná bývá v takovém případě lhostejnost.

Continue Reading

Gustave Le Bon

Autorka: Juliana R.

„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.

Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.

Continue Reading

Nesnesitelná lehkost ubývání aneb Strach nad městem (nová publikace Václava Jana vychází v dubnu v nakladatelství KnihyABB)

Autor: Václav Jan

Sexuální revoluce a oslava dekadence se staly kulturním programem liberální demokracie, neboť podle freudovských šarlatánů fašismus je jen projevem potlačené sexuality, takže prevencí proti němu jsou rozvolněná morálka a hodnotová relativizace. V Evropě nastal ráj deviantů všeho typu, jevy z okraje společnosti se posunuly do středu dění, hranice mezi mravností a zvráceností, mezi vznešeností a oplzlostí byly smazány ve jménu pokroku. Teoretici Nové levice při psychologickém testování zajatých Němců vyzkoumali, že důstojníci wehrmachtu a SS se vyznačovali smyslem pro pořádek, úctou k tradicím, zásadovostí, vlastenectvím či rozhodností. Přítomnost těchto vlastností ve společnosti byla tedy shledána nadále nežádoucí, neboť by znamenala hrozbu inklinace společnosti k nacismu. Konzervativní hodnoty začaly být pod touto záminkou programově zesměšňovány, zpochybňovány, nenáviděny a destruovány. Na výsluní přízně se vydrápal pornografický antifašismus jako sjednocující náboženství materialistické Evropy.

Když opouštím svůj oblíbený šestnáctý obvod na západě Paříže a vydávám se na schůzku do východní části města, beru to pěšky a oklikou, je hezké počasí a při svižné chůzi se nejlépe přemýšlí. Procházím Fochovu třídu s její neživotnou elegancí. Zaslepená a zabedněná okna luxusních činžáků, patřící k opuštěným bytům šejků a playboyů z pláží všech moří, kteří se zde ukáží jen párkrát do roka, už ani neuráží rezignované tuláky v metru, ani ty šťastnější, co se tlačí v bytových mikrojednotkách vzadu za Montmartrem. To je prostě Paříž.

Continue Reading

Ve válce je člověk jak syrové dřevo, jdoucí do ohně… (na snímku Nikolaj Kravčenko a Viktor Afončenko)

Autor: Andrej Rodnov

Textem Andreje Rodnova letošní „válečnou řadu“ článků (Brasillach, Jünger, Remarque, Limonov) prozatím uzavíráme. Kdo zná i naši „kapesní edici“ (Evola – Codreanu – Degrelle), ví již asi, proč právě jím.

Do boje šli se jménem Krista…

Lidé k Bohu přicházejí různě. Pro Nikolaje Kravčenka byla cesta k Bohu nejen dlouhá, ale i velmi nebezpečná. Byla to cesta válečná.

Na vojnu byl povolán v roce 1983. K 21. stavropolské brigádě VDV se nedostal náhodou. Nikolaj se narodil na Čukotce a celé dětství prožil s otcem na lovu. Otec ho brával s sebou od nejmladších let a učil ho životu v přírodě, chtěl z něho mít opravdového muže. Nikolaj se naučil skvěle střílet a to sehrálo rozhodující roli při jeho povolání mezi odstřelovače. Vojenskému řemeslu se stavropolci učili v Taškentu, v podmínkách podobných afghánským. Tam však nakonec nasazen nebyl. Po skončení služby se vrátil do vlasti. Mnoho pracoval a nakonec se stal ředitelem hřebčince.

„Do války, do Čečny, jsem si nežil špatně,“ vzpomíná. „Měl jsem vše, co člověk potřebuje. Pouze tam uvnitř, v duši, cosi chybělo. Každý den jsem koukal na televizi, četl noviny – všude bylo pouze jediné. Všude Rusy a vůbec Slovany urážejí, jako bychom byli nějaká chátra. Krátce, v roce 1994 jsem se rozhodl vše opustit a odjet do Jugoslávie, na pomoc Srbům.“

Continue Reading

Z někdejších kolonizátorů se tak rychle stávají kolonizovaní zítřka. Je toto konec Evropy?

Autor: Patrick J. Buchanan

„Pevnost Evropa je iluzí.“

Za ni ji alespoň označuje list Financial Times v závěru svého sobotního úvodníku „Europe Cannot Ignore Syrian Migrant Crisis“ (Evropa syrskou migrační krizi nemůže přehlížet).

FT se proto ochotně hotoví k tomu vysvětlit Starému kontinentu, jaké jsou jeho povinnosti i budoucnost: „EU bude čelit přílivu migrantů a žadatelů o azyl přes Středozemní moře i v následujících desetiletích“.

Continue Reading

David Irving (Budapešť, 2007)

Autor: Ron Unz

Dnes (24. března 2020) dvaaosmdesátiletý David Irving, který s miliony prodaných výtisků svých knih, z nichž se mnohé staly bestsellery a byly přeloženy do mnoha jazyků, patří mezi mezinárodně nejúspěšnější britské historiky posledního století. Přestože jsem sám přečetl jen několik jeho kratších prací, byl jsem jimi naprosto unesen. Irving pomocí své působivé orientace v primárních zdrojích z archivů znovu a znovu rozbíjel na padrť mé naivní, „středoškolské“ chápání zásadních historických informací. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se z jeho rozsáhlého díla dlouhé poté, co bude většina ostatních kronikářů tohoto období dávno zapomenuta, stal nosný pilíř snah o pochopení katastroficky krvavých prostředních desetiletí 20. století budoucími historiky.

Continue Reading

In Memoriam Jean Thiriart (1922-1992) 1]

Autor: Jean Thiriart

Evropský konstrukt zrozený z Římských smluv (25. 3. 1957) by se měl rozvinout v evropský stát. Tento počin má svou nezpochybnitelnou cenu, a proto bychom jej neměli ve jménu jistých forem sentimentality odsuzovat. Evropský společný trh je dobrá věc, problémem jsou však značně omezené ambice projektu. Snaží se přijít se státními strukturami, což je současně příliš moc i příliš málo: Evropy bude dosaženo teprve, až bude státem i národem, tedy až bude mít strukturu i povědomí.

Jsme v historii první a jediní, kdo projevil vůli ji uskutečnit. Z našeho komunitaristického proudu vůbec poprvé vyrostl koncept evropského nacionalismu. Ten se podstatně, vlastně naprosto zásadně, liší od idejí evropské hegemonie (ať už to byla Napoleonova nebo de Gaulleova francouzská Evropa či Hitlerova Evropa německá) i Evropy nezávislých vlastí. Rozdíl mezi Evropským státem a evropským národem se pak podobá dichotomii anorganického a organického, hmoty a života, chemie a biologie, atomu a buňky.

Continue Reading

Arthur Schopenhauer

K výročí narození filosofa Rudolfa Jičína (19. března 1933) zveřejňujeme jeho překlad z díla Arthura Schopenhauera O universitní filosofii.

Že se filosofie učí na universitách, je jí ostatně mnohým způsobem užitečné. Získává tím veřejnou existenci a její prapor se rozprostírá před očima lidí; čímž stále znovu vstupuje do paměti a stává se patrnou. Hlavní zisk z toho ale je, že s ní přijde do styku a probudí se k jejímu studiu mnohá mladá a schopná hlava. Musíme ovšem naopak přiznat, že hlava k ní schopná a po ní proto žíznící se s ní může setkat a poznat ji i mnohými jinými cestami. Neboť co se má rádo a je pro sebe zrozeno, snadno se najde: příbuzné duše se zdraví již z dálky. Takovou hlavu totiž každá kniha kteréhokoliv pravého filosofa podnítí mocněji a účinněji, než to může svést přednáška nějakého katedrového filosofa, s níž se právě náhodně setká. Také na gymnáziích by se měl pilně číst Platon jako nejpůsobivější povzbuzující prostředek filosofického ducha. Vůbec jsem postupně dospěl k názoru, že zmíněný užitek katedrové filosofie převažuje nedostatek, který přináší filosofie jako profese před filosofií svobodného zkoumání pravdy, nebo jinak řečeno filosofie z příkazu státu před filosofií z příkazu přírody a života.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Po 11. září 2001 se svět změnil k horšímu.

Nejlépe ze všeho jsme to uviděli na letištích. Z kontroly cestujících se stala procedura, která se podobá, jak kapka kapce vody, prohlídce zloděje ve vězení. Detaily znáte z vlastní zkušenosti, dosud se to dělá běžně, proto nebudu se vydávat za nového Balzaca a nudit vás popisem toho, co je zřejmé a banální.

Zhruba řečeno, svět se stal méně demokratický. Přiblížil se, díky reakci na tragédii 11. září 2001, policejnímu státu s prvky totalitarismu. Stalo se tak všude: i ve Spojených státech i ve Staré, ale neopatrné Evropě.

Aby USA mohly potrestat alespoň někoho za trestný čin 9/11, vtrhly do Afghánistánu, prý zajistit mír v nepříliš bojovné verzi Středověku, pod záminkou, že Afghánistán ukrývá bin Ládina, a řekly, to je saúdský výtržník a organizátor teroristického útoku na New York. Osobně se domnívám, že bin Ládin, domýšlivý vůdce „Al-Káidy“, pouze vzal na sebe nejzvučnější teroristický čin v historii. [Pozn. překladatele: To jsme slyšeli pouze z kaset zpracovaných techniky z CIA. Sám svou účast na atentátu popíral.]

Continue Reading

Bytí a dění. Gottfried Benn o knize Julia Evoly Vzpoura proti modernímu světu

U příležitosti československého vydání Evolovy knihy Vzpoura proti modernímu světu u nakladatelství Sol Noctis parafrázujeme rozsáhlou recenzi Gottfrieda Benna Sein und Werden. Zu Evolas Buch „Erhebung wider die moderne Welt” z roku 1935.

Benn konstatuje, že Goethe je jediným z velkých Němců, jenž se nikdy nepustil do systematizování dějinného procesu ani vědecky nezpracoval žádné historické téma. Zato Schiller, Hölderlin, Kleist, Herder, Hegel, Ranke, Treitschke a celá plejáda moderních kulturních filozofů ano! A byl to opět Nietzsche, kdo první varoval před „horečkou historicismu“, jenž se v německém národním státě stal konstituujícím prvkem jak sotva u jiného národa. A teď najednou Evola a jeho Vzpoura – hybná síla proti historii! „Jak tomu rozumět?“ táže se básník.

Continue Reading