Délský potápěč

Antonio Gramsci

Autor: Paul Krause

Většina lidí v médiích obyčejnými lidmi opovrhuje, takže Američané nedůvěřují novinářům právem. Měli by ale lidé kvůli tomu zcela zavrhnout funkci, již média ve společnosti plní?

Stále více Američanů přestává věřit médiím a akademikům. Zcela oprávněně. Ne snad, že by všichni lidé v médiích byli lháři nebo propagandisté. Ani studijní programy vysokých škol nejsou naplněny výhradně škodlivou propagandou. Média nepochybně mají nemalou hodnotu, stejně jako univerzitní vzdělávání a jisté studijní obory. Obě instituce však v očích americké veřejnosti rychle ztrácejí auru úctyhodnosti, zejména v posledních letech a ještě výrazněji pak v několika uplynulých měsících a týdnech.

Antonio Gramsci byl vlivný italský marxistický intelektuál počátku 20. století. Stejně jako třeba Vladimir Lenin či Lev Trockij patřil k nové generaci marxistů, kteří se s Marxem rozcházeli v několika zásadních bodech. Gramsci se zařadil mezi přední nové marxisty Evropy po 1. světové válce.

Continue Reading

Alternativní pravice, ca. 2016.

Autor: Greg Johnson

Toto je první část úvodní eseje z připravované antologie s názvem The Alternative Right.

Pokračování najdete zde, třetí tady a čtvrtou závěrečnou zde.

Alternativní pravice sice nemá uchopitelné jádro, má však svůj příběh, který začíná a končí Richardem Spencerem a odehrává se ve čtyřech kapitolách

Poprvé se termín „alternativní pravice“ objevil v roce 2008. Prvního března 2010 byla spuštěna webová stránka Alternative Right, která fungovala až do 25. prosince 2013. Když byl termín užit poprvé, označoval alternativu k americkému konzervativnímu mainstreamu. Jako název publikace pak fungoval jako zastřešující termín zahrnující myšlenkové proudy jako paleokonzervatismus, libertariánství, rasový realismus, evropská Nová pravice, jižanský nacionalismus nebo bělošský nacionalismus. V době zrušení webu Alternative Right už ale označení „Alt-Right“ začalo žít svým vlastním životem. Nebyl to tak už jen název webové stránky, ale obecný termín pro pravicové alternativy ke konzervativnímu mainstreamu.

Druhou kapitolou je rok 2015 a vznik energického, z větší části internetového pravicového hnutí orientovaného na mládež. To obsáhlo širokou škálu pozic od bělošského nacionalismu a nepokrytého neonacismu, až po populismus a americký občanský nacionalismus. Hnutí zcela přirozeně používalo široce definovaný termín Alt-Right (alternativní pravice). Ta se hned v počátcích srdnatě postavila za kampaň Donalda Trumpa v boji o prezidentský úřad a rychle se stala Trumpovým nejodvážnějším obráncem na webu. Jistým vyvrcholením tohoto vývoje byl projev Hillary Clintonové z 25. srpna 2016, kde se pustila do výpadů proti alternativní pravici.

Continue Reading

Autor: Jean Giono

Spatřil jsem právě jedno z dramat země. Zasáhl jsem potřebnými gesty. Rozumějme si: nikoli ledakterými, ne gesty toho, jenž neví; gesty, kterým jsem se pomalu naučil, se vší něhou svého srdce, gesty, která mi přešla do nervů a do svalů, ponenáhlu, možno říci po krůpějích, řádně naučena, řádně v mé krvi, gesty neúchylnými. Byla to ubohá gesta lidí. Zprvu jsem tak za to neměl. Zvěděl jsem to proto, že ač jsem je učinil, narazil jsem na mocnou přehradu.

Od té chvíle si říkám: „A přece, ty! …“

Ba arci, i já!

Byl to krásný déšť. Jedno z oněch rozechvění dubnových: veliké rozmachy větru, pak šlehání studené vody jako tisíceré řemínky důtek, obloha tak nízká, že bylo vidět všecka napínání a dmutí jejích svalů.

Ale k večeru si oblékám plášť, narážím baret a jdu ven. V jizbě plné dýmkového kouře pomalu mne už obluzovaly přízraky z dna moří. Dva políčky větru mne uzdravují a sílí. Vidím počasí, jaké jest, dím si „můžeš na pahorek“, a vystupuji tam.

Continue Reading

Sci-fi inspirace krajní pravice: od Jerryho „Luciferova kladiva“ přes Newtovu základnu na Měsíci až k Donaldově zdi

Autor: David Auerbach

Mnozí komentátoři prezidenta Trumpa vnímají jako radikální rozkol s minulostí. Podle konzervativního techno-futuristy Newta Gingriche ale Trump zvěstuje revoluci, po níž má nastat utopický vesmírný věk. Gingrich o tomto průlomu sní už celá desetiletí a do Trumpa vkládá naděje na jeho uskutečnění. Jeho vize je však jen jedním z bodů dlouhé linie, jež vychází z knihy Gingrichova přítele a legendárního autora sci-fi Jerry Pournelleho Luciferovo kladivo a přes Reaganovy „Hvězdné války“ či impeachment Billa Clintona pokračuje až k Trumpovi.

Continue Reading

Caravaggio – Obrácení svatého Pavla, 1600 – 1601. První, odmítnutá verze obrazu.

Autor: Stephen McNallen

Už delší dobu tvrdím, třeba ve svém článku ve druhém svazku sborníku Tyr, že my, následovníci germánského pohanství, musíme být co možná nejzdatnější ve filozofii. Musíme být schopni diskutovat s našimi intelektuálními oponenty, ať už se jedná o místního kněze nebo vyškoleného jezuitu. Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem ale je potřeba poznat širší perspektivu historie idejí, tak abychom dokázali fenomén Asátrú vysvětlit přitažlivou a soudržnou formou inteligentním křesťanům, kteří by se následně za správných okolností mohli připojit k našim lidem.

Před pár dny mi přistál ve schránce skvělý pomocník při plnění tohoto úkolu. V běžné polstrované obálce byla kniha s prostým názvem Být pohanem. Jejím autorem je Alain de Benoist, autor zhruba padesáti knih a několika tisíc článků, převážně ve francouzštině. Benoist je však nejlépe známý jako zakladatel intelektuální a hluboce pohanské „francouzské Nové pravice“.

Continue Reading

Požár v katedrále Notre-Dame

Autor: Morgoth

Jedna starobylá britská legenda vypráví o skotském králi Robertu Bruceovi. Ten na útěku před Angličany nalezl dočasné útočiště v chatrči (podle jiných verzí pověsti v jeskyni). Jak tak seděl ve svém ubohém úkrytu, znavený prohrami i neustálým pronásledováním, všiml si pavouka, kterému se také hatily jeho záměry. Snažil se totiž připojit své vlákno ke vzdálenějšímu koutu stropu, který se mu však nedařilo dosáhnout. Pavouk proto houpáním tam a zpět postupně získával rychlost, dokud se nu nakonec nepodařilo napojit své sítě, a tak získat dobrý základ pro svou konstrukci.

Král Robert si z toho odnesl morální ponaučení o nezbytnosti vůle, odhodlání a neochoty vzdávat se.

Zatímco Bruce v chatrči pozoroval pavouka, Francouzi oslavovali nedávné dokončení katedrály Notre-Dame. Trvalo jim to sice celé století, ale podobně jako pavouk se nenechali odradit.

Continue Reading

Sakari Linden

Jednota nebo znesvářenost, nezávislost či vměšování zvenčí: severské země se musejí rozhodnout mezi vytvořením nezávislého neutrálního bloku na severu Evropy, nebo přihlížet rozparcelování Skandinávie velmocemi.

Zahraničněpolitický poradce frakce Evropa národů a svobody v Evropském parlamentu Sakari Linden tvrdí, že pokud se mají země na severu Evropy stát stabilní a blahobytnou svébytnou geopolitickou jednotkou, musí se region stát vojensky neutrálním, díky čemuž získá na atraktivitě jako zahraničněpolitický i obchodní partner.

Severní Evropa už poznala jednotu, ale i sváry. Projekt evropské integrace v posledních asi 30 letech zvýraznil hospodářský i politický vliv západní Evropy, a spolupráce mezi severskými národy tak musela trochu ustoupit stranou. Potíže spjaté s prohlubováním evropské integrace však mohou představovat příležitost pro severskou spolupráci.

Continue Reading

Starý příběh, přesto jako by se z něj Židé odmítali poučit…

Autor: David Cole

My Židé nedáme dopustit na své golemy. Milujeme je už po tisíce let – a jak nádherné a poklidné dějiny nám to pomohlo zajistit! Pokud náhodou pověst o golemovi neznáte, stručně vám ji shrnu. Neexistuje jediná oficiální verze příběhu a detaily se často mění s každým dalším vyprávěním, základní linka ovšem zůstává: Židům hrozí nebezpečí od gójů (ne, vážně?), a tak se rabín v zoufalé snaze ochránit svůj lid rozhodne uplácat z jílu (nebo hlíny) obří humanoidní monstrum a vdechnout mu život, aby chránilo jeho milovaný štetl (nebo vesnici, nebo třeba košer delikatesy).

Když je původní nebezpečí zažehnáno, nedokáže se rabín ve své touze po pomstě svého golema vzdát a snaží se s jeho pomocí napravovat skutečná i domnělá příkoří. Golem ale záhy začne útočit na Židy. Monstrum obrací svůj hněv proti lidem, k jejichž službě bylo vytvořeno a rabín se tak nakonec musí svému vlastnímu výtvoru postavit.

Došlo vám to, že jo? Asi ano, protože to není extra složitého. Židé vyčarují hroznou stvůru, která má být jejich spásou, ta se však nakonec obrátí proti nim. Lid zaslepený strachem a paranoiou stvoří démona, který však dál roste a vymkne se jejich kontrole.

Continue Reading

Pátá politická teorie

Autor: Titus Quintus

Se západními národy je v zásadě amen. Zůstane jen diaspora – nebo vůbec nic. Stojíme tak na rozcestí: buď nás pohltí materialistický multikulturní chaos, nebo se staneme tím, čím jsme, tj. vyhnanci ze zaniklého světa

Pátá politická teorie (5PT) věří, že bychom místo nacionalismů na státní úrovni měli své úsilí soustředit na to, jak se stát kmenem v diaspoře. Jinak řečeno tedy dokážeme „zachránit“ jedině tu část evropských a eurokoloniálních národů, která o to stojí a to spojením se do pevně provázaného kmenového společenství – nikoliv konverzí odnárodněných mas k našemu stále více okultnějšímu (occultatio=skrývání, skrytému – pozn. DP) světonázoru, tvořenému zásadami jako etnocentrismus, rasový realismus, tradiční role pohlaví, nativismus, reakční politika atd. Neříkám to jako zlý rasista či fašista, ale coby člověk, jemuž záleží na pokračování vlastního národa, který ovšem nemůže existovat, bude-li od kořene proměněn na něco úplně jiného, cizího. Přestože jistou míru ohebnosti a změnu lze považovat za snesitelnou a v některých případech dokonce i žádoucí, o úplné výměně to rozhodně říct nelze. A jelikož jsou národní podjednotky západní civilizace bez života a neschopné zajistit svou další existenci, musíme se poohlédnout jinde a vrátit k prapůvodním úrovním lidské společenské organizace, chceme-li zachovat úplnost našeho dědictví a současně do něj i začleňovat inovace propojené budoucnosti.

Continue Reading

Paul Gottfried: „Soudobá levice Západ nenávidí stejně tak pro jeho křesťanské základy, jako pro jeho bělošství, a západní tradicionalisté a reakcionáři tak dost možná budou v tomto boji muset využít jediných náboženských prostředků, jež mají nějakou váhu.“

Poznámka: Tento článek je recenzí nového anglického vydání de Benoistovy knihy Být pohanem (On Being a Pagan, v originále Comment peut-on être païen?), přeložené Jonem Grahamem a redigované Michaelem Moynihanem (Arcana Europe: North Augusta, S. C., 2018). České vydání lze objednat u vydavatelství Sol Noctis.

Autor: Paul Gottfried

Kniha Alaina de Benoist Být pohanem nabízí inteligentní, ale přece jen neúplný obraz pohanství. Dokáže jeho novopohanství obstát proti kulturně marxistickým elitám tam, kde křesťanství dosud selhalo?

Při čtení anglického vydání Comment peut-on être païen?, kterou Alain de Benoist představil už v roce 1981, jsem se nemohl ubránit nostalgickým vzpomínkám. Osud tomu chtěl, že kreativně výjimečně plodného a nesmírně sečtělého autora knihy poměrně dobře znám. Jeho esej „La religion de l’Europe“ jsem četl už v roce 1980, kdy vyšla v de Benoistem vedeném časopise Élements. Tato důležitá esej se posléze stala jádrem jeho zdaleka nejznámější obrany ateismu, jež spatřila světlo světa o několik měsíců později. V roce 1996, kdy vyšly jeho úvahy k pohanství, jež jsou součástí tohoto anglického vydání, jsem je velice pozorně pročetl. Také jsem si dopisoval jak s de Benoistem, tak jeho katolickým konzervativním debatním oponentem Thomasem Molnarem, když roku 1986 společně připravovali ‚débat dialogue‘ na téma pohanství (či novopohanství). Později jsem připravil rozsáhlou recenzi knihy v časopise, který jsem tehdy redigoval, The World and I.

Continue Reading

Autor: Gilad Atzmon

Gideon Levy, pravděpodobně jeden z posledních autentických izraelských hlasů míru, ve svém nedávném podnětném článku píše, že „to není Netanjahu, kdo by byl zodpovědný za izraelský ‚rasismus, přepjatý nacionalismus, rozdělující rétoriku, nenávist, úzkost a korupci‘“. Za Netanjahuem totiž podle Levyho stojí národ voličů a dalších politiků, kteří se od svého vůdce příliš neliší.

„Řekněme si na rovinu, že problémem jsou lidé… Mnozí totiž nenáviděli Araby dlouho před Netanjahuem. Mnozí opovrhují černochy, nemohou vystát cizince, zneužívají slabé a shlíží spatra celý svět – a ne kvůli Netanjahuovi. Hodně z nich věří, že náleží k vyvolenému lidu a nezaslouží si proto nic menšího než úplně všechno.“

Continue Reading

Emil Cioran

Autor: Guillaume Durocher

Emil Cioran
Apologie de la barbarie: Berlin – Bucharest (1932-1941)
Paris: L’Herne, 2015

Špičkové nakladatelství L’Herne v roce 2015 vydalo velice zajímavý titul: sborník článků Emila Ciorana, otištěných před válkou v rumunských novinách. Cioran, později slavný aforista, byl i v době před spojeneckým vítězstvím bystrým pozorovatelem, kousavým kulturním kritikem a politickým analytikem.

Při čtení knihy mě zajímala především motivace Cioranovy podpory nacionalismu s fašismem. Opakovaně se setkáváme s několika motivy:

• Pocit méněcennosti z rumunské zaostalosti, historické bezvýznamnosti a kulturní i intelektuální závislosti na Západě: „Proto Rumun vždy souhlasí s tím spisovatelem, kterého četl naposled.“ (22)
• Nápadná germanofilie, hluboké uznání pro německé umělce a intelektuály, německou náruživost, patos i pronikavý popis západní dekadence.
• Znechucení z demokratické politiky, která podle něj vede k sobeckému individualismu a politické paralýze.
• Zjevné upřednostnění přesvědčení a iracionální kreativity nad neplodným racionalismem a skepticismem.

Cioran, který byl s německou vysokou kulturou dobře obeznámen už z dob svých studií v Rumunsku, našel opravdové zalíbení v hitlerovském Německu hned v roce 1933, kdy se tam díky stipendiu od Humboldtovy nadace přistěhoval.

Continue Reading

Stephen Edred Flowers

Autor: Stephen Edred Flowers

Poprvé jsem jméno Alain de Benoist zaslechl od vedoucího mé disertační práce Edgara Polomého při přednášce o starověkém germánském náboženství. V našem věku, ovládaném nejrůznějšími ideologiemi, je Benoist často řazen mezi politické teoretiky „francouzské Nové pravice“, což skutečně je. I letmý pohled rozsah na jeho tvorby však odhaluje myslitele s šířkou a hloubkou intelektu i intelektuálních schopností, jež dalece převyšují typického „teoretika“ našich ponurých časů. Zabývá se tématy od mýtů přes náboženství, ekonomii, folklór až po filozofii. Podle Benoistova názoru (který lze jen sotva klasifikovat jako „pravicový“ v jakémkoli konvenčním smyslu) je choroba Západu (a pro Benoista zejména Evropy) kulturní patologií, nikoliv pouhou politickou krizí. Benoist spatřuje kořeny této nákazy v evropském přijetí židovsko-křesťanského monoteismu a jeho radikálním návrhem léčby je odmítnutí toho náboženství.

Pro mnohé, kteří by jinak s mnohým z toho, co Benoist říká, mohli souhlasit, je toto „řešení“ nepřijatelné. Pokud má však pravdu – a já věřím, že ji má – pak je tato léčba ve skutečnosti vlastně jediná možná. Cokoliv menšího než odmítnutí židovsko-křesťanského monoteismu a obrození naší vlastní indoevropské ideologie by cílilo na pouhé příznaky naší západní nemoci, nikoliv na ni samotnou.

Continue Reading

Dvě odlišné představy o zbožnosti: svobodná odpovědnost k vrozenému řádu…

Autor: Karel Veliký

Snad nejvíce překládaný titul z přebohaté autorské bibliografie Alaina de Benoista vychází péčí nového nakladatelství Sol Noctis konečně i v češtině!

Hlavní jeho teze v podstatě znějí: domácí „indoevropské“ pohanské myšlení a cítění bylo na celá staletí překryto a potlačováno cizím myšlením a cítěním „semitským“. Neboli: Mojžíš zvítězil nad Eukleidem, magický Orient nad racionálním Západem, přísné jednobožství nad snášenlivým mnohobožstvím, jednota nad mnohostí, nesvoboda nad svobodou. Skvělá umělecká díla (evropská hudba, architektura, malířství) nevznikla díky křesťanství, ale právě jen svébytnou tvořivostí vynikajících představitelů evropského člověka – stačí se přece podívat, jak se křesťanství dodnes kulturně projevuje v místech svého vzniku anebo na jiných kontinentech. Evropská filozofie, přírodovědy a na nich založená strojová technika pak vznikly přímo proti duchu křesťanství (vždyť ani v pobožnůstkářských USA nikoho nenapadlo nazvat vesmírný program „Jesus“!), duchu, který se s „novým věkem“ (epocha: 1492) začal zvolna vytrácet. Avšak pozor: v posvětštěné podobě, např. právní či ideologické, křesťanské relikty žitý svět nadále mocně ovlivňují.

Continue Reading

Lawrence Auster

Autor: Lawrence Auster

Masová muslimská imigrace do Ameriky spolu s globální muslimskou nenávistí k Židům představuje pro americké Židy bezprecedentní nebezpečí – „dokonalou bouři“, kvůli které musí alespoň někteří Židé bolestivě přehodnotit svou tradiční podporu co nejotevřenější imigraci. Alespoň to tvrdí Stephen Steinlight ve svém nekompromisním článku High Noon to Midnight: Why Current Immigration Policy Dooms American Jewry (Z pravého poledne k půlnoci: Proč se může stávající imigrační politika stát zkázou amerického Židovstva) pro Centrum imigračních studií. Někdejší ředitel národních záležitostí Amerického židovského výboru a dnes hlasitý veřejný zastánce imigrační reformy Steinlight svým soukmenovcům zdůrazňuje, že spolu se zbytkem Ameriky stojí před zásadní volbou. Pokud se odvrátí od svého extrémně liberálního přístupu k imigraci a pomohou Ameriku nasměrovat k rozumnějším pravidlům migrace, bude možné značně zpomalit a možná i úplně zastavit nárůst muslimského společenství v zemi, a tak zachovat dobré podmínky pro život Židů v Americe. Jestliže ale Židé i další vytrvají ve své politice otevřených hranic, během krátkých 30 let se Židé stanou obleženou a bezmocnou menšinou v islamizované, antisemitské Americe.

Continue Reading

Michail Vasiljevič Něstěrov – Myslitel (portrét Ivana Iljina), 1921

Úvodní část eseje.

Autor: Timothy Snyder

„Politika je umění určení nepřítele a jeho zneškodnění.“

—Ivan Iljin, 1948

Začátek 2. světové války tak už Iljin sledoval z bezpečí švýcarského útočiště poblíž Curychu. Byla to nejistá doba pro komunisty i jejich nepřátele, protože konflikt vypukl nedlouho po uzavření dohody Sovětského svazu s Německem, známé jako Molotov-Ribentropův pakt. Jeho tajný protokol, kterým si obě velmoci rozdělili území na východě Evropy, fakticky zakládal spojenectví, kterému chybělo snad už jen toto pojmenování. V září 1939 napadly nacistické Německo a Sovětský svaz Polsko a jejich armády se brzy setkaly v jeho středu. Iljin věřil, že aliance dlouho nevydrží a Stalin Hitlera zradí. V roce 1941 však došlo k opaku a německá branná moc zahájila invazi do Sovětského svazu. I přes své výhrady vůči nacistům psal Iljin o německém útoku jako o „zúčtování s bolševismem“. Po sovětském triumfu u Stalingradu v únoru 1943, kdy bylo jasné, že Německo válku nejspíš prohraje, však Iljin znovu otočil. Válku začal nově vykládat – a v pozdějších letech se toho držel – jako jeden z dlouhé řady západních útoků na ruskou ctnost.

Continue Reading

Ivan Iljin

Autor: Timothy Snyder

„Má modlitba je jako meč. A můj meč je jako modlitba.“

—Ivan Iljin, 1927

Rus pohlédl Satanovi zpříma do očí, posadil Boha na psychoanalytický gauč a pochopil, že jeho národ může spasit svět. Zmučený Bůh se Rusovi jal vyprávět příběh svého neúspěchu: Na počátku bylo Slovo, dokonalé a ryzí, a to Slovo byl Bůh. Pak se však Bůh dopustil mladické chyby. Stvořil svět, aby sám sebe dovršil, ale namísto toho se pošpinil a před svou hanbou se pokusil skrýt. Bůh – a ne Adam – se tak dopustil prvotního hříchu, když do světa vpustil nedokonalost. Jakmile se na světě objevili lidé, začali chápat fakta a zažívat pocity, které nebylo možné složit k obrazu toho, co Bůh zamýšlel. Každá další myšlenka nebo vášeň tak jen prohlubovala Satanovo sevření našeho světa.

A tak Rus, filozof, chápe dějiny jako katastrofu. Od stvoření světa nedošlo k ničemu, co by za něco stálo. Svět se stal smyslu zbavenou změtí úlomků. Čím usilovněji se mu lidé snažili porozumět, tím hlouběji zabředal do bažiny hříchu. Moderní společnost se svým pluralismem a občanskou společností pak rány světa jen dále drásá a drží tak Boha v jeho vyhnanství. Jeho jedinou nadějí proto zůstává spravedlivý národ, který bude následovat Vůdce do politické totality, a tak začne s opravou světa, která snad může božské spasit. A jelikož je jednotící princip Slova jediným dobrem v kosmu, cokoliv podniknuté k dosažení jeho návratu musí být ospravedlnitelné.

Continue Reading

Josef Kliment

Řeč docenta dr. Josefa Klimenta na Staroměstské radnici

Dostává-li se mi v tento památný den tak mimořádného vyznamenání, jakým je prvé propůjčení čestného daru „Reinhard Heydrich Gedächtnis-Stiftung hlavního města Prahy“, jsem si dobře vědom, že mojí povinností je více než pouhá slova oddaných díků všem, kdo mají podíl na tomto významném projevu uznání. Můj závazek je tím větší, čím samozřejmější zdála se mi před tím povinnost podle nejlepších svých sil pracovati. Budiž mi proto dovoleno, abych se několika slovy mohl doktnouti právě oné práce, která byla dnes tak vysoce uznána. Je to činnost českého právního historika v oboru německých i českých právních dějin a její vztah k mohutné přítomnosti.

Vytýkalo se někdy právně-historické vědě, že historii příliš zjednodušuje. Je tomu skutečně tak. Právník, který jako soudce nebo administrativní úředník musí bez ohledu na množství nejkomplikovanějšího skutkového materiálu nalézti vždy jasnou podstatu věci, hledá tuto jasnost a jednoduchost i v ohromných spoustách historického materiálu. To však není vada, nýbrž přednost historicko-právní činnosti. A právě živelná touha po jasných odpovědích přivedla mne již na samém počátku universitního studia k oboru právně-historickému. A zde naskýtala se mi stále a stále příležitost k novému poznání.

Continue Reading

Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.

Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.

Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1] vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.

Continue Reading

Caesar: Voják, Tvůrce, Autokrat

15. března, před více jak dvěma tisíci lety, byl v Římě, na místě, kde je nyní Corso Vittorio Emanuele, jedna z nejživějších tříd, ubodán mnohačetnými ranami spikleneckých dýk Gaius Julius Caesar.

Ve své „dramatické pentalogii“ Polobozi (1941) jej slovy Marka Antonia k senátorům oslavil český spisovatel František Zavřel, přihlížeje přitom až příliš průhledně ke zdejším (a tehdy protektorátním) poměrům, takto:

Continue Reading