Délský potápěč

Autorka: Manon Welles

Nová pravice se v poslední době octla v hledáčku pozornosti mnohých, z nichž si někteří pod tímto označením bohužel představují občanské nacionalisty v trumpovských kšiltovkách. Nová pravice však existuje už přes půl století, když si v posledních letech ze své evropské kolébky konečně našla cestu také za oceán.

Tento zmatek a nepřesná pojmenování se dost podobají situaci, kdy se svého času každý Trumpův příznivec začal hlásit k alternativní pravici, aby tito lidé následně „značku“ úprkem opustili, když ji média označila za neonacistické hnutí. A někteří se už skutečně pokoušejí nahradit novou pravici pravicí skutečnou (což je také jméno úvodu knihy Michaela O’Meary New Culture, New Right).

Na základě četby novopravicových evropských autorů jako Alain de Benoist, Guillaume Faye či Tomislav Sunic i zmíněné O’Mearovy knihy z roku 2004 a četných debat si s Novou pravicí spojuji následujících deset základních postojů.

Continue Reading

Když se lidé zapojí do politické diskuse, tak předpokládají, že se debata brzy vyhrotí. Avšak ne do bodu, kde všichni zemřou.

To se však přesně odehrálo 12. října 1960 v Tokiu, kdy televizní kamery zaznamenaly v přímém přenosu vraždu vysokého politického činitele. Pachatelem byl sedmnáctiletý mladík, který ho bodl samurajským mečem (wazikaši).

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

K otázkám obvykle probíraným na stránkách The Occidental Quarterly jsem dospěl až dosti pozdě. V mládí jsem se totiž o politiku nezajímal, za což jsem při pohledu zpět vděčný. Stejně jako většina Američanů jsem měl za to, že „politika“ znamená volební klání takřka k nerozeznání podobných stran.

Během dospívání jsem však narazil na Souostroví Gulag a plně si uvědomil, o jak vysoké sázky se v politice hraje. Zprvu jsem tíhnul ke kombinaci antikomunismu a sociálnědemokratického statusu quo, známého jako neokonzervatismus. V akademické bublině, již jsem tehdy obýval, byl i tento postoj pokládán za radikální.

Jako vysokoškolský učitel jsem zaraženě četl jednu studentskou esej za druhou, v nichž mladí lidé zapáleně psali o „rovnosti“ černochů a bělochů nebo vynášeli do nebes Rosu Parksovou. Učil jsem filozofii a o rase jsem ve svých hodinách vůbec nemluvil. Studenti se to tedy očividně museli naučit psát pro jiné učitele ještě předtím, než se dostali do mých seminářů.

Continue Reading

Ne, není to Winston Churchill. Muž na obrázku nebyl ani zdaleka tak zlý…

Autor: Kerry Bolton

Aleister Crowley (1875–1947), který sám sebe rád nazýval „Velkou bestií 666“, dodnes zůstává relevantní postavou v subkultuře okultismu i současné populární kultuře. Zatímco ho někteří oslavují jako filozofa, mága a proroka, pro jiné je především zvráceným egomaniakem. Povětšinou je ale zájem o Crowleyho osobu motivován poněkud morbidním zájmem a jeho celkovou excentričností.

Vesměs se však ví jen poměrně málo o Crowleym coby sociálním a politickém teoretikovi, který se věnoval otázkám industrialismu, demokracie či vzestupu masového člověka a společnosti. Jeho politické myšlení vychází z Nietzscheho kritik morálky a v jeho metafyzických kritikách modernity lze často vysledovat paralely s tradicionalismem Reného Guénona a Julia Evoly.

Nietzscheho vliv je na první pohled patrný už v jeho ambici vytvořit nové náboženství, jež by nahradilo „otrockou morálku“ vlastní „Osiridovu eónu“, na Západě ztělesněném křesťanstvím. Nový eón „síly a ohně“, Hórův eón, „korunovaného a triumfujícího dítěte“, bude vyrůstat z nové „panské morálky“ vyjádřené v Crowleyho novém náboženství „Thelema“, tedy „Vůle“ ve smyslu Nietzscheho „vůle k moci“: nekonečné usilování o vyšší individuální i kolektivní formy.

Continue Reading

Autor: David Grant

Při studiu předmoderních monarchů a jejich dynastií narážíme na zvláštní vzorec: Nikdy se totiž podle všeho neobjevuje dlouhá řada skvělých králů, ale spíš pravidelný a předvídatelný úpadek. Jen velice vzácně se dynastii podaří vydržet déle než tři generace

Continue Reading

Tim Huhn – From This Day Forward

Autor: Anton Stigermark

„Wyndham Lewis je dosti paradoxní postava ve všech možných ohledech: dalo by se říct, že z jedné strany, té řekněme silně tradicionalistické a perenialistické, je Lewis vlastně součástí stávajícího světa – byl to ultramodernista, arcimodernista. Vlastně měl hlavní zásluhu na vzniku jediného smysluplného ‚domorodého‘ modernistického hnutí na těchto ostrovech, ‚vorticismu‘. A přesto byl Lewis také postavou ultrapravicovou a hierarchickou. Takže podle mé interpretace Wyndhama Lewise – který zemřel v 50. letech, a tak ho dnes už můžeme hodnotit s dostatečným odstupem více než půl století – to byl člověk, který věřil v pravicovou verzi toho, čemu dnes říkáme modernistický projekt.“

 — Jonathan Bowden, “Elitism, British Modernism, and Wyndham Lewis”

Říci, že do toho, co je dnes známo jako modernita, byly vkládány velkolepé naděje, by bylo hodně slabým slovem. Osvícenští filozofové jako Condorcet, Voltaire či Marat věřili, že k rozmachu vědy a technologie se přidá i soubor odpovídajících hodnot. To je jeden ze zajímavých aspektů modernity: přesvědčení, že moderní vědní obory povedou k moderním idejím. Má-li být společnost vystavěna na vědě a technologii, pak lze podle zastánců této teorie logicky dovodit, že moderním se stane i myšlení lidí a síla rozumu tak triumfuje.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Komunismus se sice zhroutil, ale kulturní studená válka pokračuje, oděná do hávu „osvobozování“ států považovaných za nedostatečně „demokratické“. Amerika tak dnes má svou vlastní verzi Trockého „permanentní revoluce“, již američtí stratégové nazývají „permanentní konflikt“. S tímto termínem podle všeho přišel v článku téhož jména přední vojenských stratég major Ralph Peters, který pracoval mj. pro úřad Deputy Chief of Staff for Intelligence (DCSINT). Jeho práce jasně ukazuje „převracení kultury“ coby promyšlenou strategii globální nadvlády; připomíná nám tak, že režim šiřitelů zvrácené kultury má dnes k dispozici technologické prostředky nesrovnatelně silnější a všudypřítomnější než filmy a literatura Yockeyho epochy:

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Teorií nacionalismu pravděpodobně existuje přinejmenším tolik jako nacionalistických teorií. Pochopitelně je nemožné zabývat se na tomto místě všemi a nemíníme se zúčastnit prázdného sváření, zda je nacionalismus patologickým zbytněním patriotismu, nebo jestli se naopak jedná o vědomé a důsledné rozpracování jeho doktríny. Řekněme k tomu snad jen tolik, že odhlédneme-li od současných často nesmírně komplexních typologií, 1] lze nacionalismus vymezit v zásadě dvěma základními způsoby.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Yockey a Huxley k „měkké“ totalitě

Pro pochopení Yockeyho postojů k americké „etické syfilitidě“ a „duchovnímu malomocenství“ nám jistě prokáže dobrou službu znalost románu Aldouse Huxleyho z roku 1932 Konec civilizace aneb Překrásný nový svět. 1] Huxley se ukázal být mnohem zdatnějším prorokem než Orwell a velice přesně popsal, jak „vládci světa“ v budoucnu nastolí svou globální diktaturu nikoliv silou zbraní, ale otroctvím „rozkoši“. Všeobecná dostupnost sexu i drog pomůže vytvořit otupělou společnost, v níž každý nadšeně přijme své nesvobodné a podřízené postavení. Když se v roce 1958 Huxley ke svému největšímu dílu vracel, popsal v něm nastíněný režim následovně:

…světový stát, kde válka vymizela a kde je prvotním a nejdůležitějším úkolem jeho vládců udržet své poddané v klidu. Toho se jim daří dosáhnout (mimo jiné) uzákoněním značné míry sexuální svobody (umožněné zrušením rodiny), která obyvatele Překrásného nového světa preventivně brání před jakoukoliv podobou ničivého (nebo tvůrčího) emocionálního napětí. 2]

V Orwellově 1984 je žízeň po moci ukájena způsobováním bolesti, v Konci civilizace pak o nic méně ponižující rozkoše. 3]

Continue Reading

Autor: Maurice Bardèche

Při příležitosti výročí úmrtí Maurice Bardècheho přinášíme závěrečný díl třídílné minisérie, první část naleznete zde, druhou zde.

Účelem fašistického státu je formovat lidi podle určitého modelu. Na rozdíl od demokratických států se ty fašistické nezdráhají učit také morálku. Vůli a energii národa totiž fašisté považují za ten vůbec nejcennější národní kapitál. Proto pokládají podporu oněch kolektivních vlastností, jež dávají národu tvar a chrání jeho energii, za svou nejvyšší prioritu. Snaží se tak rozvíjet národní vlastnosti jako kázeň, láska k pořádku a práci či smysl pro povinnost a čest. V praktickém prostředí každodenních úkolů se tyto národní morální zásady projevují smyslem pro zodpovědnost, solidaritou, povědomím o povinnostech velení a pocitu uspokojení se s přijatým řádem a důležitým úkolem.

Toto cítění se však neučí ve školách pomocí hesel napsaných na tabuli. Má-li jej výchova v dítěti probudit, režim sám ho pak dále musí rozvíjet v mužích – spravedlivostí dělení národního důchodu, svým příkladem i úkoly, jež stanovuje.

Continue Reading

Joseph Sobran: The National Review Years. (Vienna, Virginia: FGF Books, 2012.)

Autor: Paul Gottfried

Nedávno se mi do rukou dostala konečná podobu sbírky vybraných esejí a knižních recenzí nepřekonatelného Joea Sobrana (1946-2010). Příspěvky v antologii vycházely v době, kdy Joe psal pro National Review, tedy od roku 1972 až do roku 1993, kdy byl tento svazek pro údajně neslučitelné politické rozkoly zpřetrhán. Eseje jsou dále zpřístupněny předmluvou Pata Buchanana, doslovem Ann Coulterové, úvodem Toma Bethella a podařeným průvodním slovem vydavatelky Fran Griffinové. Na obálce je pak vyveden Joe v nejlepších letech, elegantně ustrojen a po menckenovsku pokuřující doutník

Continue Reading

Autor: Kevin MacDonald

Přinášíme přepis projevu profesora Kevina MacDonalda „Může židovský model pomoci Západu přežít?“, který přednesl při příležitosti převzetí Literární ceny Jacka Londona 31. října 2004 na recepci ve Washingtonu, D. C.. Tuto cenu spojenou s finanční odměnou 10 tisíc dolarů uděluje TOQ  autorům, jejichž dílo odráží výbojného, smělého ducha Jacka Londona s cílem podpořit nadčasové hodnoty západní civilizace.

Nejprve bych rád poděkoval všem, kdo se podíleli na vzniku a organizaci ceny Jacka Londona. Skutečně to pro mě hodně znamená. Považuji za důležité debatovat o židovských otázkách co možná nejotevřeněji a nejupřímněji a s takovou intelektuální disciplínou, jaké jsem schopen. Velký Američan Joe Sobran kdysi napsal:

„Není možné vypovědět úplný příběh (prezidentské) kampaně (Pata Buchanana v roce 1996), dokud nebudeme moci o židovských zájmech debatovat stejně otevřeně jako o lobby křesťanské pravice… Židé samozřejmě nejsou všemocní a tím méně pak bez výjimky špatní. Jsou však úspěšní a tím pádem i mocní. Jejich moc je však jedinečná v tom, že se i přes značnou viditelnost nachází za hranicemi normální a přípustné kritiky. Sami se pak chovají, jako by jejich úspěch byl nějakým špinavým tajemstvím a jakmile se o něm někdo zmíní, okamžitě začnou panikařit a uchylují se k urážkám a obviněním. Židovská kontrola velkých médií ve věku právem nazývaném mediální činí vynucené mlčení současně paradoxem i něčím paralyzujícím. Přežití ve veřejné sféře si dnes žádá, abyste o tomto vlivu dobře věděli, ale zároveň se o něm nikdy nezmínili. Pokrytecká etiketa nás nutí předstírat, že Židé jsou bezmocnými obětmi – pokud však jejich bezmocnou slabost neuznáváte s dostatečnou úctou, zničí vás. Jde o pozoruhodný projev zuřivého etnocentrismu spíše než zlovůle, jakéhosi kradmého rasového superpatriotismu.“ 1]

Continue Reading

Gerhard Hallstatt (na pozadí skalní malba, objevená Jeanem Sibeliem v roce 1911).

Podobně jako hudba, kterou píše a nahrává pod jménem Allerseelen, se Gerhardovo psaní vzpírá snadnému zařazení do nějakého žánru nebo předem připravené škatulky. Zatímco většina lidí se více či méně ochotně spokojí s cestou po kolejích položených jejich náboženstvím, politikou, tlakem okolí nebo „kulturou“ spotřebitelských značek (ať už se tyto o sebe vlivy navzájem „otloukají“ sebevíc), on se rozhodl ubírat nevyzpytatelnější cestou: rychlejší, tajemnější a snad i trochu uličnickou. Při našem prvním setkání na konferenci ve Vídni mi okamžitě padly do oka jeho přátelské chování i absence pozérství. Když jsem pak časem jeho dílo i jeho samotného poznával lépe, musel jsem obdivovat vytrvalost, s níž následuje vlastní hvězdu, kamkoliv jej zavede, i na cesty bez sebemenší možnosti finančního nebo profesního zisku.

– Joscelyn Godwin ve své předmluvě ke knize Blutleuchte Gerharda Hallstatta

Bylo to loni, během jednoho prosincového večera v Turku. Seděli jsme v restauraci Koulu a nad pivem a panáky salmiakki mluvili o všem možném. Podobně jako Joscelyn Godwin jsem dospěl k závěru, že Gerhardova přátelskost není pózou a že očividně jde za svou hvězdou. Jeho hudba, knihy, fotky i cesty vytvořily za více než dvě desetiletí následování jeho jedinečné cesty mnohotvárný živoucí kus umění. Už nějakou dobu jsem myslel na pořízení rozhovoru s ním, a když jsem teď na něj narazil, přišlo mi to jako správná chvíle. Gerhard ochotně souhlasil a já si začal připravovat otázky.

V následujícím rozhovoru Gerhard hovoří o svém psaní, hudbě, cestování, zdrojích inspirace, panteismu, křesťanství, horách a spoustě dalších věcí, jako saunování, Koskenkorvě, salmiakki, Pippuriset pääkallot, svátek sv. Lucie a Jeanu Sibeliovi.

Continue Reading

Při příležitosti 100. výročí narození Francise Parkera Yockeyho přinášíme první část třídílné série, v níž Kerry Bolton, autor připravované definitivní Yockeyho biografie, hodnotí jeho myšlení a dílo z pohledu dneška. Základní přehled Yockeyho osudu naleznete zde, další vhodnou zastávkou pro zájemce o tohoto autora pak jistě i kapitola z jeho opus magnum Impérium o liberalismu. – Redakce

Autor: Kerry Bolton

„A tak dnes Fronta osvobození (Liberation Front) staví před Evropě dva velké úkoly: (1) zcela vypudit všechno cizí ze své duše i evropské půdy, očistit evropskou duši od šmíry materialismu a racionalismu 19. století i s jeho kultem peněz, liberální demokracií, společenskou dekadencí, parlamentářstvím, třídním bojem, feminismem, vertikálním nacionalismem, finančním kapitalismem, šovinistickými státy, bolševismem Moskvy i Washingtonu, etickou syfilitidou Hollywoodu a duchovním malomocenstvím New Yorku; (2) vytvořit evropské Impérium jako uskutečnění úchvatné  evropské vůle k politickému imperialismu bez hranic.“ — Francis Parker Yockey 1]

Francis Parker Yockey (alias Ulick Varange) zažil v posledních desetiletích jisté obrození, když jeho myšlení nezemřelo spolu s ním v roce 1960 v cele sanfranciského vězení, a to především díky obětavému úsilí lidí jako Willis Carto, William Pierce a H. Keith Thompson i mladším autorům jako Michael O’Meara. O Yockeym vyšla rozsáhlá biografie, 2] a dlouze se jím zabývá i Martin Lee ve svém díle o „neonacismu“. 3] Mé vlastní nakladatelství Renaissance Press pak má v nabídce celou řadu s Yockeym souvisejících materiálů, včetně dosud nevydaných rukopisů. 4] Ve Francii prodává Yockeyho práce i sekundární yockeyovskou literaturu Christian Bouchet a De Filippiho italský překlad Londýnské proklamace v krásně provedeném svazku považuji za skutečně příkladný počin. 5]

Continue Reading

Distribuce IQ mezi americkými černochy a bělochy. (Zdroj: Linda Gottfredson. Social Consequences of Group Differences in Cognitive Ability, 2004)

Autor: Jared Taylor

V Americe dnes asi neexistuje těžší intelektuální přečin, než poukázat na výrazně nižší průměrnou inteligenci černochů v porovnání s ostatními rasami. Americká společnost má pro veřejné zastánce těchto pozic připraveny skoro stejně tvrdé postihy, jako islámské státy pro hanobitele Proroka.

A skutečně – ve stále sekulárnější Americe se dogma o rovnosti ras stalo čímsi na způsob náboženství. Podobně jako první křesťané v Římské říši nebo ruští disidenti v Sovětském svazu si tak Američané, kteří o tomto nedotknutelném dogmatu pochybují, nechávají své zakázané myšlenky pro sebe, případně se o ně podělí jedině v kruhu blízkých.

Navzdory své značné síle a rozšířenosti je rasové dogma pozoruhodně nedávného data: ještě před pár desetiletími nevěřil v rovnost ras v podstatě nikdo. Kipling psal o „nižších plemenech bez zákona“ a ve vydání Encyclopedia Britannica z roku 1915 se mimochodem objevuje třeba věta „Černoch stojí intelektuálně pod bělochem.“ A takový byl až do velice nedávné minulosti konsenzus naprosté většiny Američanů: Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna, Woodrowa Wilsona či Harryho Truman – zůstaneme-li jen u prezidentů.

Continue Reading

Autor: Spencer Quinn

Kdo byl Georg Franz Koltschitzky? Pod tímto jménem ho znali Rakušané. Nebo se ve skutečnosti jmenoval Jerzy Franciszek Kulczycki? Zeptáte-li se Poláka, dostane se vám právě této odpovědi. Pro Maďary pak byl Đuro Kolèic (někteří maďarští a rakouští historikové ho pokládají za Srba ze Somboru a jeho polskou identitu jako pouhou kamufláž, pozn. DP). Ukrajinci mu říkali Юрій-Франц Кульчицький. „Po našem“ tedy Jiří František Kolčický.

Byl to hrdina? Špion? Posel? Prostý kupec? Chamtivý darebák? Nebo snad muž, který roku 1683 při druhém obléhání Vídně samojediný zachránil Evropu před osmanskými hordami? Anebo byl vším a ničím z výše popsaných věcí, ale jen jako velký šejdíř s potěšením sledoval, jak v průběhu let narůstá jeho reputace až do rozměrů legendy?

Georg Franz Kolschitzky, jak mu budeme říkat, se narodil roku 1640 poblíž města Sambor. Tehdy patřilo město Polsku, dnes leží na západě Ukrajiny. Ukrajinští historici věří, že byl synem starého ortodoxně rusínského rodu, přestože jeho otec přestoupil ke katolicismu, tehdy polskému státnímu náboženství. Na druhé straně dnešní Koltschitzkého vzdálený potomek Jerzy Sas Kulczycki přísahá, že jeho prapředek byl etnický Polák. Kulczycki je historik, badatel v genealogii a člen Polské heraldické společnosti. Něco by tedy o celé materii asi měl vědět – nebo ne? Jako u všech s Koltschitzkým souvisejících věcí není odpověď vůbec jednoznačná: možná, snad, možná ne…

Continue Reading

Shromáždění America First Commitee v Chicagu (1941), na kterém promluvili předseda AFC generál Robert Wood a plukovník Charles Lindbergh.

Nedávno jsme otiskli překlad slavného Lindberghova textu z listopadu 1941, dnes při příležitosti 76. výročí přinášíme jeho slavný projev z 11. září 1941 v iowském Des Moines, kterým si takříkajíc „definitivně zpečetil osud“, když se čelem postavil proti zájmům různých složek amerického establishmentu a na ochranu zájmů amerického národa – Pozn. DP.

Autor: Charles A. Lindbergh

Plukovník Charles Lindbergh dodnes pro řadu Američanů zůstává jedním z největších amerických hrdinů a vlastenců. Jako ostrý odpůrce amerického zapojení do 2. světové války se stal jedním z nejpopulárnějších mluvčích na shromážděních America First Committee (Výbor Amerika především) po celé zemi, kde promlouval k zástupům svých znepokojených krajanů shromážděných v počtech, které by hravě naplnily newyorskou Madison Square Garden nebo Soldier Field v Chicagu.

11. září 1941 přednesl plukovník Lindbergh svůj asi nejkontroverznější projev na shromáždění Výboru v iowském Des Moines. Ten se zásadně odlišoval od jeho ostatních veřejných vystoupení především tím, že v něm otevřeně označil tři hlavní zájmové skupiny, které tehdy tlačily Ameriku do války: Brity, židovské organizace a Rooseveltovu vládu.
Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Stephen Mitford Goodson
Hendrik Frensch Verwoerd: South Africa’s Greatest Prime Minister

Jedná se o citacemi důsledně vybavený a přesvědčivý životopis „muže ze žuly“, jehož bych si troufl označit nejen za „největšího premiéra“ Jižní Afriky, ale dokonce za jednoho z největších státníků naší doby.

Nedávno jsem na tomto webu recenzoval další Goodsonovu knihy A History of Central Banking (Dějiny centrálních bank) a Inside the South African Reserve Bank (Uvnitř jihoafrické centrální banky), v nichž autor bohatě čerpá ze svých zkušeností profesionálního finančního poradce a někdejšího šéfa Jihoafrické rezervní banky, který se za kroky v jejím čele ve své době stal terčem cílené kampaně za svou hlasitou kritiky machinací v této instituci. Goodson je jedním z hlavních představitelů tažení proti systému financování na dluh v Jižní Africe. Jisté rebelantství ostatně naznačuje už jeho prostřední jméno: Mitford.

Kniha je profesionálním počinem, plným zajímavých fotografií, včetně té S. E. D. Browna, jemuž je také věnovaná. Starší čtenáři si možná vzpomenou, že tento muž v letech 1955-1990 redigoval The South African Observer. Brown spolu s Ivorem Bensonem patří mezi nejvýznamnější anglicky hovořící zastánce Afrikánců a apologety apartheidu.

Continue Reading

Polská nacionalistická mládež v ulicích

Autor: Milosz Jezierski

K Polsku se často upíná pozornost i naděje evropských konzervativců a nacionalistů, kteří v něm spatřují záštitu proti kulturnímu marxismu. Liberální média naopak ráda kvílí o vzestupu neonacismu v Polsku, hlavně kvůli snahám nové středopravé vlády o regulaci médií (podobně jako to činila předchozí liberální vláda) a reformu justičního systému (znovu, nic jiného než co činila minulá liberální vláda a další země EU). Liberálové však jako obvykle roní falešné krokodýlí slzy – jedná se totiž spíš o záminku k destabilizaci nové vlády a návratu do „starých dobrých časů“ jejich nekontrolované a neomezené korupce a nepotismu.

Než se pustím do rozplétání polské domácí politické scény, měl bych nejprve rozklíčovat naši politickou nomenklaturu, která se od západního prostředí poněkud liší, pro východoevropské postkomunistické země je však naprosto typická.

Continue Reading

Arno Breker – Fackelträger (1940)

Autor: Maurice Bardèche

Druhý díl ze třídílné minisérie, první část naleznete zde, závěrečnou třetí tady.

Fašismus v protikladu k tomu demokratickému předkládá svůj vlastní alternativní obraz člověka i pojetí svobody, od onoho velebeného demokratického velice odlišné.

Demokracie svobodu nijak neomezuje, snad kromě zákazu škodit ostatním. Demokraté ale rychle zjišťují, že člověk může škodit vládě, aniž by škodil ostatním a jejich zákoníky se tak rychle plní politickými prohřešky. Že však člověk může poškodit národ jako celek zneužitím svobody, aniž by nutně škodil jednotlivým lidem, by nikdy nepřiznali.

Fašismus proti tomuto anarchickému pojetí svobody staví své vlastní, společenské, jež páchání újmy národu nepřipouští – povoluje však vše ostatní. Bylo by omylem domnívat se, že omezování svobody jednotlivce nebo myšlení patří k duchu fašismu. Když se vlády v zemi ujme fašismus, v každodenním životě se nic nemění: navzdory oblíbenému pořekadlu cinknutí domovního zvonku v sedm ráno skutečně ohlašuje mlékaře.

Continue Reading