Délský potápěč

Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?

Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.

Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.

Continue Reading

Слава Україні! Героям слава!

Autor: Vladislav Malcev

K čemu je ruské ultrapravici islám?

Osmnáctého února [2016] vrchní soud potvrdil rozsudek vynesený vůdci Bojové organizace ruských nacionalistů (Боевая организация русских националистов, BORN) Iljovi Gorjačevovi (Илья Горячев). Zdálo by se tedy, že za případem BORN byla udělána tečka. Mnozí z účastníků nicméně zůstali ve stínu, stejně jako činnost některých kompliců Gorjačeva, o nic méně významných představitelů ruské ultrapravice. Tito lidé založili v Rusku skutečná neonacistická hnutí, přičemž společně s jejich náboženstvím převzali zkušenosti a principy radikálních islamistů. Lenta.ru se pokusila vyjasnit, čím radikální islám ruské ultrapravičáky tak přitahuje, a zda se máme obávat pravověrných nacistů.

Árijský islám

Minulý rok na podzim média aktivně probírala příběh Daniila Ljaščuka (Даниил Ляшук), běloruského neonacisty, který nějakou dobu žil v Petrohradu. Po odjezdu na Ukrajinu konvertoval k islámu, přijal jméno Danijal al-Takbír (známý také pod přezdívkou Mudžáhid, pozn. DP) a vstoupil do řad svou krutostí a vysloveně zločineckými aktivitami nechvalně proslulého policejního praporu Tornado. Ani poté, co se stal muslimem, se Ljaščuk nevzdal nacismu (založil na [VK] skupinu o muslimských divizích SS) a rasismu. Nyní se ale opíral o poněkud méně autoritativní zdroje, například Šamila Basajeva, podle něhož Rusové skutečně pocházejí z opic, jak pravil jejich Darwin, ale muslimové jsou potomky prvních lidí, které stvořil Bůh.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kriminální román zfilmoval v roce 2005 režisér Michele Placido 1] podle stejnojmenného románu (Romanzo criminale, 2002) soudce Giancarla de Catalda. Divácký úspěch způsobil, že v letech 2008 až 2010 vznikl dvaadvacetidílný televizní seriál, v němž Nera místo velice hodnověrného Scamarcia hraje Emiliano Contorti a také osudy postavy jsou pozměněny. Zde se Nero např. účastní na iniciativě Costruiamo l’azione (CLA) profesora Renata Sargeniho, což je rovněž postava inspirovaná někdejšími skutečnými vůdci této „kulturně-militantní“ organizace, kriminologem a psychiatrem Aldem Semerarim a docentem politologie Paolem Signorellim, jenž vyučoval na klasickém gymnáziu v Římě. Sám De Cataldo charakterizuje Nera takto: obdivovatel a žák Julia Evoly praktikující „ozbrojenou spontánnost“ spjatou s NAR, bdící neboli „probuzený válečník“, guerriero senza sonno (doslova „válečník beze spánku“) puzený nezhasitelnou vůlí jednat, přičemž motivací jeho jednání je pouze „jednání o sobě“. Pod devízami „akce pro akci“ a „násilí pro násilí“ má takové konání cíl v sobě samém. Důležité není politično, ani peníze ani úspěch vlastních gest. Důležitá je akce sama – s naprostým odstupem vůči jejímu výsledku.

Continue Reading

Il Nero

Autor: Karel Veliký

Figura „mystického válečníka“ se dočkala i televizního zpracování. Vystupuje ve dvoudílném snímku Kriminální román (Romanzo Criminale), který vypráví příběh, jak se z party předměstských zlodějíčků stali vládci římského podsvětí přelomu 70. a 80. let. Jedním z nich je i mladík přezdívaný Černej (Il Nero). Na obrazovce se objevuje jen v několika nedlouhých, zato však výmluvných scénách: při cvičení bojových umění, při četbě a v akci.

Vůdce bandy zvaný Čvaňhák (Libano) ho na začátku charakterizuje přibližně těmito slovy: nevyrůstal sice na ulici jako my, ale je jako my – tedy schopný „žít nebezpečně“ (= riskovat a zabíjet). Ke konci prvního dílu mu pak svěřuje důležitý úkol, protože „zůstal jedinej, kdo kašle na prachy“. „Snad proto, že jste je doma měli“, domnívá se Libano. Jenže právě v tom okamžiku kamera zabírá obálku Evolovy Vzpoury proti modernímu světu, která vyčuhuje z Nerovy sportovní brašny. Zásadní pro náš výklad ovšem je – příznačně – až způsob jeho smrti. Nejen proto, že zahyne v akci, při atentátu na bankéře, ale hlavně proto, že při umírání hledí do očí neživé figuríně.

Continue Reading

British Union of Fascists Women’s Drum Corp

Autorka: Amanda Bradley

Julie V. Gottlieb
Feminine Fascism: Women in Britain’s Fascist Movement, 1923–45
New York: I. B. Tauris, 2003

Termínem „ženský fašismus“ (feminine fascism) Julie V. Gottliebová popisuje progresivní, ale tradicí inspirovanou ideologii britských fašistů. Netoužili po návratu do časů, kdy ženy plnily výhradně role matek a hospodyň, ale brali v potaz nově nabytá práva žen v politickém i pracovním prostředí – s přidaným fašistickým důrazem na kázeň a charakter.

Kniha Feminine Fascism: Women in Britain’s Fascist Movement předkládá chronologický popis britského fašismu, počínaje rokem 1923 a první fašistickou skupinou v zemi, British Fascisti, založenou Rothou Lintorn-Ormanovou, tedy ženou. Tato skupina byla hlavní fašistickou organizací v zemi až do vzniku British Union of Fascists (BUF) sira Oswalda Mosleyho v roce 1932. Rozebírá úlohu žen v obou skupinách s důrazem na jedinečnou podobu feminismu, která se u členek a členů vyvinula a uzavírá popisem internace a procesů s fašistkami po 2. světové válce. V poslední čtvrtině knihy čtenář najde stručné životopisy mnoha předních postav ženského fašismu v Británii.

Continue Reading

Věřit, bojovat, vytrvat!

Autor: Karel Veliký

K historickým souvislostem Evolovy stati o Guénonovi a integrálním tradicionalismu

Za fenoménem „nové pravicové kultury“ v Itálii stál v prvé řadě Alfredo Cattabiani, manažer milánského nakladatelství Rusconi založeného v roce 1969. Nejenže s velice osobním zaujetím pro věc připravil dvě barevně výrazně odlišené edice titulů „tradicionalistického“, protipokrokářského i protidemokratického zaměření, ale především zajistil, aby za příznivé ceny byly k dostání v každé trafice (o knihkupectvích nemluvě). A ještě s nimi dosáhl komerčního úspěchu! To bylo v té době něco opravdu nového, vždyť italská kultura se po válce stala téměř výhradní doménou levicových intelektuálů nejrůznějších názorových odstínů. Knižní trh, rozhlas i televize byly pod jejich „demokratickou“ kontrolou o níž se v oblasti „zábavy“ dělili jen s „kapitalistickou“ žádostivostí zisku.

Druhým činitelem jevu „nové pravicové kultury“ byla změna společenského klimatu po „rudém dvouletí“ 1968–1969. Napětí studentských a dělnických bouří otřáslo liniemi mezi levicí, středem i pravicí a posledně jmenovaná z nich vyšla ne snad vnitřně semknutější, ale početně posílená o nové složky, s nimiž vytvořila linii novou – „frontu“ grande destra. Italské sociální hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), navazující na odkaz Mussolininiho „dvacetiletí“ a Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiana, RSI), se pod vedením Giorgia Almiranta spojilo s monarchisty a připojili se i četní nespokojenci z nejpravějšího křídla vládnoucí křesťanské demokracie. Dále se přidali někteří konzervativní liberálové, ba dokonce socialisté zklamaní ze svých dosavadních politických stran. Tak vznikla tzv. Národní pravice (Destra Nazionale), která jakožto „federace MSI-DN“ získala ve volbách r. 1972 bezmála 8, 9% (2, 9 miliónů) hlasů pro zastoupení v parlamentu a 9,2% (2, 8 milionů) hlasů do senátu, což ji vyneslo 56 poslanců a 26 senátorů.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Continue Reading

Kmotr amerického neokonzervatismu Leo Strauss (1899-1973)

Autor: Charles Lyons

Leo Strauss je významným myslitelem americké pravice 20. století, nejčastěji bývá spojován s neokonzervativním hnutím. Strauss si udržoval silnou židovskou identitu a svou filozofii chápal také jako nástroj k zajištění přežití židovské diaspory. Liberalismus vnímal jako ideologii dobrou pro Židy, protože jeho alternativy nalevo (komunismus) i napravo (národní socialismus) se ukázaly být Židům krajně nepřátelské. Strauss však rozhodně nepovažoval liberalismus za ideální zřízení, protože liberální společnost zpravidla rozkládá skupinovou loajalitu i výlučnost, které jsou přitom naprosto nezbytnými podmínkami přežití Židů. 1] Coby identitáři jde i mně o zachování bělošské, tedy evropské, identity v liberální společnosti. Všichni si vcelku jasně uvědomujeme, jak liberalismus prostřednictvím globalismu, imigrace a multikulturalismu připravuje naše lidi o jejich kořeny. S vzestupem Donalda J. Trumpa se před námi otevírá jedinečná příležitost postavit se silám, jejichž konečným cílem není nic menšího než naše úplné zničení.

Vzestup Donalda Trumpa

Trumpův neočekávaný vzestup až do Bílého domu konečně otevřel hnutí alternativní pravice dveře k přesunu do světa skutečné politiky. V prvé řadě Donald Trump a jeho „značka“ občanského nacionalismu, trumpismus, skoncovala s americkým konzervatismem, který je ale fakticky jen další z větví liberalismu. Buďme však upřímní – s liberalismem je slučitelný i občanský nacionalismus, protože podle jeho stoupenců se Američanem může stát de facto každý, stačí dodržet imigrační legislativou předepsaný postup.

Continue Reading

Julius Evola – Árijská nauka o boji a vítězství

Stručné uvedení Juliem Evolou na dnes zavátou a vždy nesnadnou Cestu všech „militantních mystiků“, po níž se různými stezkami ubírali mnozí: od pragermánských berserků přes bojovné mnichy rytířských řádů po avantgardu SS, od zarathuštrovské „nebeské družiny“ přes spartskou falangu či thébský Svatý oddíl až k politickým vojákům „revolučního tradicionalismu“. Podobné orientace jsou zajisté rovněž buši, od samurajů po kamikadze, anebo „boží bojovníci“, arnoldisté, táborité, mudžáhedíni, od Asasínů po Chomejního elitní gardisty (Strážce islámské revoluce).

Zkrátka všichni ti, kteří důstojně „obstojí tam, kde se jiní hroutí“, tedy proti mnohonásobné početní, materiální či technologické převaze, neboť hrdinství a oběť v boji chápou jako prostředek k osvobození (z pohodlně rozmarné klícky či ubohé kobky ega?) a k vnitřnímu probuzení (z anestezie světského hmotařství): čili jako „alternativní prostředek k zasvěcení“.

Tento rozsahem nevelký, zato zásadní příspěvek k duchovým vědám (neboť nám důrazně připomíná, že akce má pro duchovní realizaci stejnou hodnotu jako kontemplace) vychází u Délského potápěče knižně.

Continue Reading

Hermann Löns, Der Werwolf (dřevoryt Hans Pape)

Autor: Greg Johnson

Civilizující génius evropského člověka byl tak mocný, že se mu na čas podařilo zkrotit dokonce i válku samotnou. Ne každou válku lze ale vybojovat civilizovaně – jen ty mezi civilizovanými evropskými státy. Pravidla svazující válku se nevztahovala na války proti nestátním subjektům, jako v případě koloniálních válek proti divochům, občanské války a revoluce, v nichž se ocitá v sázce samotný stát, či nepravidelná válka proti partyzánům a guerillám, kterým se zabývá Schmittovo dílko Teorie partyzána (1962). 1]

Teorie partyzána a Pojem politična

Podtitul Teorie partyzána zní „Poznámka na okraj k pojmu politična,“ což jej přímo spojuje se Schmittovou klasickou statí Pojem politična (1932), kde politično definuje a zároveň brání před různými formami antipolitického utopismu.

Politično podle Schmitta vychází z reality lidské odlišnosti: existuje nespočet různých národů a podskupin se svébytnými identitami a způsobem života, které se mohou vzájemně střetávat. Tyto odlišnosti přerůstají v nepřátelství, což je velice závažná věc, jelikož může vést až k válce. Politika má kořeny v nepřátelství a jedním z jejích hlavních účelů je řízení a usměrňování nepřátelství. Proto Schmitt pojem politična nevztahuje na rutinní „domácí“ politiku, ale na potenciálně krvavé záležitosti vyššího řádu: zahraniční politiku, války, občanské války a revoluce. Politickými v schmittovském slova smyslu se domácí vztahy mohou stát v případě dostatečné polarizace – jakmile ale přerostou v občanskou válku nebo revoluci, přestávají být domácími.

Continue Reading

„Simone, vždyť říkáš lež.“ – přední historik holocaustu Jehuda Bauer

Autor: Ron Kampeas

„Během holocaustu zemřelo pět milionů Nežidů.“

Toto tvrzení se opakovaně objevuje v četných materiálech o nacistické éře. Nepřímo na něj až do minulého týdne odkazoval i facebookový příspěvek mluvčího izraelské armády k Mezinárodnímu dni památky obětí holocaustu. A objevilo se také v článku, kterým se Trumpův Bílý dům pokusil bránit své kontroverzní komuniké k tomuto významnému dni, v němž se neobjevila zmínka o šesti milionech židovských obětí.

Tato cifra však ve skutečnosti postrádá jakýkoliv vědecký základ.

Lidé blízcí jejímu zdroji, zesnulému lovci nacistů Simonu Wiesenthalovi, tvrdí, že s ní přišel ve snaze zvýšit míru sympatií k židovskému utrpení – dnes však jeho význam stále častěji rozmělňuje.

Prohlášení Bílého domu vyvolalo v řadách židovského společenství vlnu nevole – a to i u skupin jinak prezidentu Trumpovi příznivě nakloněných.

Tím, že se v něm hovořilo o „obětech, přeživších a hrdinech holocaustu“ bez zmínky o Židech, hrozí podle řady židovských organizací, že prohlášení z 27. ledna nahraje evropské pravici, v jejíchž řadách se někteří pokoušejí umenšit ústřední význam židovské genocidy ve zkáze 2. světové války.

Continue Reading

John Gray – Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death of Utopia

Autor: Edward Dutton

Black Mass
Apocalyptic Religion and the Death of Utopia
John Gray
New York: Farrar, Strauss & Giroux, 2007

Hell on earth? Just enjoy it…

V knize Black Mass se autor John Gray snaží systematicky ukázat, že mnoho západních politických ideologií je ze své podstaty „náboženských,“ což podle něj způsobilo „nevýslovné utrpení.“ Tuto svou tezi shrnuje už v první větě: „Moderní politika je kapitolou dějin náboženství“ (str. 1). Rané křesťanství bylo utopickým hnutím. Vycházelo z předpokladu blízkého konce světa a série katastrofických střetnutí sil dobra a zla, po nichž bude nastoleno utopické „království nebeské.“ Podle Graye toto utopické myšlení, které „od svého vzniku vytrvale stíhá západní život,“ stojí v ostrém protikladu s cyklickým výkladem světa západních i východních pohanů. Otisky tohoto utopického myšlení můžeme vysledovat především v intelektuálních a politických hnutích vyznávajících „mýtus“ o pokroku ke stavu dokonalosti: „mýtus o Konci“ (str. 210). Gray tvrdí, že od Marxe k Hitlerovi, od Tálibánu k Georgi W. Bushovi na sebe židokřesťanstvím ovlivněné myšlení v jádru bere podobu milenialistického kultu. Vlády nad Spojenými státy, a v menší míře také nad Británií, se tedy chopili utopisté.

Continue Reading

Jorian Jenks

Autor: Philip M. Coupland

Zamyšlení nad knihou Farming, Fascism and Ecology. A Life of Jorian Jenks

Životní příběh Joriana E. F. Jenkse (1899-1963) je dost silný i na to rozbít mnohé ustálené předpoklady a otřást mnoha předsudky. Jak se citlivý a inteligentní muž z liberálních kruhů stal fašistou? Jak se z černokošiláče stal jeden ze zakladatelů moderního environmentálního hnutí?

*

Jenks se narodil v Oxfordu. Jeho matka pocházela z rodiny liverpoolských obchodníků zbohatlých díky uvolňování obchodních bariér, otec byl liberální intelektuál a význačný profesor práva. Jorian však brzy odvrhl zářivé modly své doby a už od útlého věku netoužil po ničem jiném než se stát farmářem. Od konce 19. století se britské zemědělství nacházelo v hluboké krizi, ožebračené ekonomickým systémem nastaveným ke službě zájmům průmyslníků, obchodníků a finančníků: dovážené potraviny lacině živily dělníky ve městech, vytvářely vývozní trhy pro vyráběné zboží a pomáhaly nakládat britské lodi i splácet úroky z půjček londýnské City.

Jorian nakonec dosáhl svého cíle a roku 1931 se stal pachtýřem farmy v západním Sussexu. Mezi odchodem z Haileybury College a nabytím půdy ještě stihl i službu v armádě za 1. světové války, studium na Harper Adams Agricultural College a práci správce statku v Berkshiru. Poválečný útlum ho o toto místo v roce 1921 rychle připravil, a protože ve své vlasti neviděl v tomto oboru budoucnost, následujícího roku se nalodil na loď vystěhovalců. Většinu 20. let strávil na Novém Zélandu, nejprve jako zemědělský dělník, později jako lektor pro ministerstvo zemědělství. Roku 1928 mu dědictví dovolilo vrátit se domů, získat titul na oxfordském Agricultural Economics Research Institute a stát se farmářem.

Continue Reading

Knut Hamsun

Autor: Kerry Bolton

K 65. výročí úmrtí slavného norského spisovatele přinášíme tuto esej o jeho životě, díle, myšlení a odkazu z pera Kerryho Boltona.

Poznámka editora:

Tato podstatně rozšířená verze dříve uveřejněné eseje o Knutu Hamsunovi tvoří šestou kapitolu knihy Kerryho Boltona Artists of the Right: Resisting Decadence, vydané nakladatelstvím Counter-Currents.

Přestože měl Knut Hamsun (1859–1952) zásadní dopad na směřování evropské i americké literatury 20. století, celá desetiletí se nedočkal většího ohlasu, tím méně pak náležitého ocenění a poct, ani ve svém rodném Norsku.

Napodobit jeho styl se pokoušeli Ernest Hemingway i Henry Miller, který Hamsuna označil za „Dickense své generace.“ Thomas Mann napsal: „Nikdy předtím nebyla Nobelova cena udělena zaslouženěji.“ Herman Hesse považoval Hamsuna za svého nejoblíbenějšího spisovatele. Hamsun, obdivovaný Wellsem, Kafkou či Brechtem, 1] se těšil nesmírné popularitě nejen v Německu, ale zejména v Rusku, kde mezi jeho nejzapálenější příznivce patřil Maxim Gorkij. Dokonce i po nástupu komunismu nezmizela Hamsunova díla navzdory jeho politickým názorům z regálů knihkupectví a ovlivnila přední bolševické postavy jako Alexandru Kollontajovou či Ilju Erenburga. 2]

Continue Reading

„Pokud budou země NATO pokračovat v politickém nátlaku na Rusko a neustoupí, bude režim dříve či později nucen začít s alespoň částečnou liberalizací.“ (tak pravil „ruský nacionalista“) Dmitrij Savin

Autorka: Dace Kalniņa

Dimitrij Savin je ruský nacionalista, kvůli své proukrajinské činnosti momentálně žije v exilu. Formální důvody jeho pronásledování mohou část západních nacionalistů překvapit – záminkou jeho trestního stíhání bylo jeho aktivní vystupování proti masové imigraci (tzv. podněcování národnostní nenávisti).

Nejdřív mi prozraď, proč jsi vlastně opustil Rusko?

Jako zásadový odpůrce neobolševického Putinova režimu jsem už od prvních dní krymské krize vystupoval jednoznačně proti anexi Krymu i válce vyprovokované na jihovýchodní Ukrajině, protože jsem je považoval za zločin proti ruskému i ukrajinskému národu, a na tomto postoji nemám důvod cokoliv měnit.

Continue Reading

Autor: Steve Sailer

Protože se s vydáním knihy A Troublesome Inheritance: Genes, Race, and Human History dlouholetého redaktora New York Times Nicholase Wadea, specialisty na genetiku, dostala znovu na přetřes otázka, jak vědecky mluvit o rase, rozhodl jsem se znovu otisknout svůj starý Seznam často kladených otázek o rase. Wade i já dospíváme k v zásadě podobným empirickým závěrům, přestože se východiska našeho uvažování o rase ve skutečnosti dosti zásadně liší. Wade sleduje tradiční Linnéův „hierarchický systém“, která rasy bere jako poddruhy, zatímco já sám vyznávám spíše přístup zezdola nahoru, když rasové skupiny pokládám za částečně incestní rozšířené rodiny.

Následuje lépe formovaná verze mého FAQ k rase z roku 2007, které vyšlo na webu VDare. Jedná se o úvod pro laiky do pro tolik Američanů nejasného tématu.

Continue Reading

Občanský národ (proposition nation). Jak se vám líbí?

Autor: John Morgan

Všichni jsme moc dobře věděli, že to ani nemůže být jinak: liberálové se v následujících čtyřech letech budou pohoršeně snažit zablokovat jakýkoliv krok prezidenta Trumpa, ať už bude ve skutečnosti seberozumnější či sebenepatrnější. Sledovat v příštích letech liberály, jak se rozhořčují nad novými a novými údajnými políčky lidské slušnosti, bude nepochybně nevyčerpatelným zdrojem pobavení. (Jen bych rád upřesnil, že zcela úmyslně užívám místo termínu levičák „liberál,“ liberalismus totiž v současném americkém politickém prostředí neoznačuje jen levici, ale také velkou část pravice.)

Dosud očividně nejvýraznějším příkladem – a to Trump nesedí v Oválné pracovně ani dva týdny – pak je povyk v reakci na jeho zákaz vstupu občanům sedmi muslimských zemí na americkou půdu a s ním spojené devadesátidenní přerušení přijímání všech uprchlíků.

Na liberální nářky, že jde o akt barbarismu v moderních amerických dějinách nevídaný, lze snadno reagovat pečlivým vyvrácením jejich „argumentů,“ jak se toho umně chopil Aedon Cassiel ve svém nejnovějším článku. Můžeme poukázat na skutečnost, že Obama pomocí dekretů/exekutivních příkazů zakázal během svého úřadování vstup do země cizincům z konkrétních států přinejmenším šestkrát nebo namítnout, že všech sedm zemí dotčených Trumpovým opatřením bylo jmenováno i v Obamově vlastním Zákoně na vylepšení programu odebrání víz a předcházení cestování teroristů z roku 2015.

Continue Reading

The Occidental Quarterly: Co nasměrovalo vaši kariéru a váš zájem obecně k výzkumu empirických stránek osobnosti, IQ, rasovým odlišnostem a eugenice?

Richard Lynn: Prvním zásadním vlivem na mé myšlení byl jistě můj otec, genetik a eugenik. Během studia psychologie na Cambridgi jsem narazil na knížku Francise Galtona Dědičný genius (1869), v níž tvrdí, že klíčem k civilizaci je inteligence, že existují rasové rozdíly v inteligenci a že ve vyspělých civilizacích se průměrná inteligence snižuje, protože ti nadanější mají méně dětí. Přečetl jsem také knihy Cyrila Burta a Raye Cattella, které potvrzují trend méně početného potomstva u inteligentnějších lidí. Přišlo mi to jako nesmírně důležitý poznatek pro budoucnost naší civilizace.

TOQ: Kdo měl největší vliv při utváření vašich názorů a perspektiv coby psychologa? (Historická osobnost, kolega, mentor nebo akademik.)

 RL: Francis Galton v podstatě shrnul vše zásadní. Jediné co mu uniklo, byla vysoká inteligence Číňanů a Japonců.

TOQ: Jaké to bylo pracovat s Hansem Eysenckem?

RL: Velice inspirativní. Zastával teorie dědičnosti v době, kdy se prakticky celý obor přikláněl k vlivu prostředí. Jeho úsudek byl velice spolehlivý a vždy mi ochotně pomohl.

Continue Reading

Black bloc v Praze v roce 2000.

Autor: Martin Aurelio

V 90. letech a prvních letech nového století se nacházelo antiglobalizační hnutí pevně na levici. Dnes, když tuto úlohu převzala pravice, bude zajímavé pozorovat, jak velká část levice udělá čelem vzad a také jestli se pravici podaří uspět tam, kde levice opakovaně selhala.

Když v roce 1994 vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), prvním hnutím, které proti ní vystoupilo, byli zapatističtí povstalci v jižním Mexiku, kteří dokument označili za „rozsudek smrti“ pro mexické (většinou indiánské) rolníky. 1. leden 1994 si zvolili k ohlášení své revolty právě proto, že ten den nabyla účinnosti i NAFTA. Ze zapatistů se rychle stala cause célèbre americké i evropské levice, především díky výřečnému a charismatickému vůdci subcomandantemu Marcosovi. (Ten je zajímavý i rasového pohledu, protože přestože se zapatisté prezentují jako hnutí indigenismo, jejich mluvčí a stratég – a jediný, kdo z celého hnutí svět zajímal – byl světlý Mexičan, kterému v žilách zřejmě kolovalo více španělské než indiánské krve.)

První velký protiglobalizační protest se odehrál při zasedání Světové obchodní organizace (WTO) v Seattlu roku 1999. Šlo o dnes proslulou „Bitvu v Seattlu,“ nekonečně levicí oslavovanou jako vítězství, protože protestujícím se skutečně podařilo na celý den znemožnit zasedání WTO, přestože v delším časovém horizontu tím nedosáhli vůbec ničeho. Je oslovována také díky vzniku krátkodobého (velmi krátkého – doslova pár dní) spojenectví odborových skupin zastupujících americký průmysl a ekologických skupin jako Earth First! Pod transparenty s nápisy „Teamsters a Turtles – konečně pohromadě“ pochodovali bok po boku odboráři spolu s levičáckou mládeží „pouličního divadla“, přestože z toho kontrastu v ten moment byli poněkud nesví.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Lidskoprávní ideologie je univerzalistická v tom smyslu, že vždy a všude prosazuje sebe samu naprosto bez přihlédnutí k tradici a kontextu. Subjektivistické je pak její vymezení práv jako subjektivních vlastností abstraktního jednotlivce.

Čas od času si někteří z nás kladou otázku, co Evropa vlastně přinesla světu, co je pro ni nejtypičtější? Nejlepší odpověď zní asi následovně: pojem objektivity. Právě z ní vyplývá vše ostatní: idea jednotlivce a jeho svobody, obecné blaho odlišné od jednotlivých zájmů, spravedlnost coby nalézání pravdy (tedy opak pomsty), vědecká etika a úcta k empirickým datům, filozofické myšlení oproštěné od víry a dodávající mysliteli sílu sám přemýšlet o světě a zpochybňovat pravdu, duch zdrženlivosti a možnost sebekritiky, schopnost vést dialog a dokonce i pojem pravdy samotný.

Univerzalismus však je překroucením objektivity: zatímco cesta k ní vede od konkrétního, univerzalismus se ji pokouší definovat ze svévolně stanovené abstrakce. Namísto vyvozování etiky z určitého bytí, postupuje zcela obráceně.

Continue Reading