Délský potápěč

Smrt ducha je cenou za pokrok.

Autor: Bradley J. Birzer

Kultura nedokáže přežít bez náboženství – alespoň ne na dlouho. Slovo kultura vychází z kořene cultus, výrazu označujícího skupinu lidí, nejčastěji spojených příbuzenstvím, kteří se sdruží k uctívání totožného božstva či božstev. Jakmile se zformuje společné uctívání a chápání teologie, vyvine se z tohoto základu kultura. Následuje ji ekonomika, politika a právo. Ideologové útočí na tyto povrchové složky společnosti – ekonomiku, politiku a právo – ve snaze přetvořit kulturu se jim ale daří jedině překrucovat a ničit.

Někteří, zejména ve 20. století, ani tak Boha neztratili, jako Ho spíš začali postupně nenávidět. Zvláště to platí pro ty, kdo přijali za svou starobylou herezi křesťanství: gnosticismus. [1] Politický filozof 21. století Eric Voegelin napsal:

„Smrt ducha je cenou za pokrok. Toto tajemství západní apokalypsy zjevil Nietzsche, když vyhlásil, že Bůh je mrtev a že byl zavražděn. Gnostické vraždy, o níž mluvil, se stále dopouštějí ti, kdo Boha obětují civilizaci. Čím horlivěji je veškeré lidská energie vrhána do velikého podniku spásy prostřednictvím světově imanentní činnosti, tím více se lidské bytosti, které se tohoto podniku účastní, vzdalují životu ducha. Jenže život ducha je zdrojem řádu v člověku i ve společnosti, a tak je právě úspěch gnostické civilizace příčinou jejího úpadku.“ [2]

C. S. Lewis tento fenomén trefně popsal ve své filozofické knize Zničení člověka a fantastickém díle pro dospělé Ta obludná síla. Ve Zničení člověka dospěl k závěru, že tato výměna morálky za technologický pokrok není ničím menším než „faustovským paktem: vzdej se duše a na oplátku dostaneš sílu.“ [3]

Continue Reading

Franco Freda

Rozhovor Adriana Sciancy s Franco Fredou

Adriano Scianca: Promiňte předvídatelný úvod, ale novinařina trpí diktaturou „informace“. 1] Takže na úvod se vás ptám: jak se cítíte, když jste už před lety v knížkách, politickým působením a ediční činností předvídal imigrační invazi (dnes se mnozí rozpomínají na Raspailův Tábor svatých, který jste před lety publikoval)?

Franco Freda: Bezmocně, zahanbeně, protože jsme jen předvídali a předpovídali, aniž jsme zformovali nebo transformovali lidi a okolnosti. Tudíž žádná hrdost, žádné sebeuspokojení, ale děs a odpor při sledování této naší (nás dnešních, včerejších a předvčerejších) země zaplavené a znetvořené cizorodými davy. Pomocí textů, které vycházely v Antibancoru, studijním periodiku o ekonomice a financích, který vydávala Fronte Nazionale, jsme také uhodli, že ve shodě s obrovskou zkázou evropské etnické struktury způsobenou invazí alogenních finanční oligarchie – klika osmdesáti pěti nejbohatších lidí na světě, která disponuje bohatstvím rovnajícímu se jmění více než poloviny světové populace – vyprecizuje mechanismus ekonomické agrese proti evropským národům. Jinými slovy, uhodli jsme, že finanční oligarchie jako protiváhu systému etnické rovnosti, chaosu, naplánuje a zavede systém nerovnosti výlučně ekonomické. Dlouhá, katastrofická krize evropských ekonomik, způsobená prasknutím peněžní „bubliny“, bohužel ukazuje, že náš pesimismus byl „aktivní“ a aktuální.  

AS: V Rozmetání systému (1969) jste napsal: „Nadešla chvíle ukončit hrátky s loutkou ‚Evropy’ nebo kloktat s jejím jménem.“ V I lupi azzurri (Modří vlci, 2001) jste naopak členy společenství Fronte Nazionale podněcoval k boji za blaho pospolitosti a odvolával jste se přitom na „1. náš Národ [Nation]; 2. na Evropu; 3. na ‚bílý’ svět severské arioevropské rasy“. Čím byla určena změna perspektivy? A jaký dojem slovo „Evropa“ vyvolává dnes?

Franco Freda: Kružnice, čili řešení v čase, jsou rýsovány podle otázek, které se kladou. Střed (kterým jistě nejsem já, ale ideje, v nichž se poznávám a které vykládám /interpreto, z lat. interpres – zprostředkovatel, pozn. DP/) naopak zůstává stejný. Od útoků fanatických ideologických vášní minulého století, od jejich „bezlimitnosti“ (esmesuranza – přemíra, nemíra), která vše viděla malé, nedostatečné a falešné, bylo nutno přejít k protiútokům kvůli chránění bezduchého těla Evropy před potenciálně smrtelným ohrožením.

Continue Reading

Věrnost je silnější než oheň.

Autor: Milan Nakonečný

Příjemným překvapením pro obdivovatele díla italského filosofa Julia Evoly bylo vydání jeho dílka Směrnice, rozsahem nevelkého, ale obsahově velmi významného, protože je jakýmsi pečlivým shrnutím základních tezí jeho pesimistické filosofie západní kultury. Ačkoli je to dílo staré již celá desetiletí, neztratilo nic na své aktuálnosti, spíše naopak, je vysoce inspirativní pro přemýšlení nad krachem západního, nejen stylu politicko-ideologického myšlení a praxe, ale hluboké krize duchovního života Západu vůbec. Evola zde ještě hovoří o „amerikanismu“ a „sovětismu“ (resp.. „komunismu“), který byl rozpadem Sovětského svazu pouze nahrazen současným Ruskem. Mnohým se však zdá, že se stará, Reaganem míněná sovětská „říše zla“, rozšířila na další říši zla, která se stala hlavním ziskuchtivým exportérem „demokracie“, to je hospodářských a politických investic hlavně do zemí Blízkého Východu, zatímco by měla být směrována spíše do oblasti zcela nedostatkové demokracie, jíž je současná Evropská unie.

Evolovým hlavním cílem jeho snah bylo vybudovat na hnilobných troskách západní pseudodemokracie a zhoubného ekonomického liberalismu jakési podzemní duchovní centrum, které by se snad v budoucnosti mohlo stát činitelem duchovní a politické rekonvalescence Západu, to je návratu k jeho živoucím tradicím, pokud ten vůbec přežije drze organizovaný vpád islamistických hord a z Evropy se nestane „islamistická Eurábie“ (W. Laqueur 2006). „Důležité je pouze toto: dnes se nacházíme uprostřed světa trosek. A náš problém je následující: existují ještě mezi těmito troskami lidé stojící na vlastních nohou? A co by měli, nebo spíše co ještě mohou dělat?“

Continue Reading

Chmelnického pomník v Kyjevě.

Autor: Theodore J. O’Keefe

Ukrajinský osvobozenecký boj v 17. století postavil kozáky proti židovským správcům panství a výběrčím daní

Ve staletích následujících po zničení Ruska Mongoly v roce 1240 se obří prostory Ukrajiny, táhnoucí se od východních svahů Karpat po mocný tok Dněpru, nikdy nedočkaly úlevy od vnějších útoků a cizí nadvlády na příliš dlouho. Kvůli své poloze na pomezí, oddělujícím Slovany od Tatary ovládaných stepí na jihu a východě (samotné jméno „Ukrajina“ je odvozeno z východoslovanského označení pohraničí), byla země otevřená jak nájezdům krymských Tatarů, tak územním ambicím stabilnějších slovanských sousedů na severu a západě, především Polska a Moskvy. Přesto však nebyl osud Ukrajinců nikdy horší než během tři čtvrtě století, následujícího po anexi země Polskem v roce 1569.

V té době se Polsko dostalo pod nadvládu agresivní a samolibé pozemkové šlechty. Magnáti kontrolovali polský parlament, Sejm, a disponovali ve státě větší mírou autority než král. Když Polsko na Litvě získalo Ukrajinu, šlechtici se okamžitě jali zabírat tamější nejlepší pozemky. Některé rody, jako Wiśniowiečtí, Koniecpolští nebo Potočtí, nashromáždily obří panství, na nichž pro ně dřeli do nevolnictví spoutaní ukrajinští rolníci.

Kontrast mezi Ukrajinci a jejich polskými pány by jen stěží mohl být výraznější. Polské panstvo bylo kultivovanou aristokracií, plynně hovořící latinsky a francouzsky a věnující se nabývání poznání a umění. Urození žili v přepychových zámcích, jejichž stěny zdobily bohaté tapisérie a malby italských mistrů. Jejich stoly se blyštěly krásným stříbrem a křišťálem, a opulentní a časté bály se odehrávaly za zvuků italských orchestrů.

Takřka všichni Ukrajinci byli chudí rolníci, zpravidla upoutaní k  panské půdě a jejich obydlí byla skromná – i když vždy dokonale čistá. Životy ukrajinských nevolníků vyplňovala neustávající a ubíjející dřina. Na každém kroku museli platit berně a pokuty – a pokud se znelíbili svým pánům, čekalo je brutální bití.

Continue Reading

Kapitalistická společnost – saturovaná obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence.

Autorka: Natasha Maria Phoenix

„Takový je důvod pouti do hyperreality, k hledání případů, kdy si americká představivost žádá něco skutečného, a aby to dostala, musí si vytvořit něco absolutně falešného: kde se stírají hranice mezi hrou a iluzí…“

– Umberto Eco, Travels in Hyperreality

Jsme svědky spektáklu politiky nebo politiky spektáklu? Nelze je rozlišit. Guy Debord mluvil o Spektáklu jako o sebeobnovující se kapitalistické struktuře; společnosti saturované obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence. Autentické se vytrácí a zůstává jedině poutavá mediální záplava. Umberto Eco to kdysi označil za „autentický padělek.“ Nenajdeme mnoho lepších příkladů, než jaký poskytuje americká politika.

Někdo žertem označil primárky za nejlepší realitní show na televizních obrazovkách. Ani se nemohl vyjádřit trefněji. Politiku podobně jako všechno ostatní pohltil Spektákl. Jde o nejdokonalejší padělek, parodii odrážející stav národa a pravdivou satiru naší vlastní kultury. Posmíváme se politikům, jako bychom se dívali do křivého zrcadla v zábavném labyrintu, ale nejde o pouťovou atrakci – hledíme na vlastní odraz.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

To je hnus velebnosti…

Autor: Stephen A. McNallen

To je pohled, že ano? Řada bílých lidí, na kolenou, spoutaná řetězy, skloněné hlavy, s nápisy „Je mi to tak líto“ na tričkách…

Chce se mi z toho zvracet.

Portlandská Community College se rozhodla uspořádat „Whiteness History Month“ – evidentní parodii na vážně míněné černé, indiánské, asijské a kdoví jaké další „měsíce“. V tomto případě jde více než jen o lacinou satiru na bělochy, jde o urážlivou, jedovatou, nenávistnou… a, mohl bych dodat, rasistickou kampaň.

Co vidíte na přiložené fotce je popření-antiteze, Ásatrú, obzvláště pak Ásatrú, které praktikujeme v rámci Asatru Folk Assembly. Ásatrú je evropské etnické náboženství, srovnatelné s náboženskými vyznáními amerických Indiánů nebo afrických černochů. Je vlastní evropským lidem. Jsme hrdi na naše předky; patetické kreatury na obrázku se za ně stydí. Naše hlavy jsou hrdě vztyčené, jejich zírají do země, jak kdyby byli zpráskaní psi. Jejich ruce jsou navzájem spoutané v prosebné póze, což více než hodně připomíná křesťanskou modlitbu. Oni jsou poražení … zatímco my povstáváme, směrem k vítěznému potvrzení naší identity jako mužů a žen evropského původu. Oni nenávidí jejich „bělošství“ – my ho nosíme s hrdostí.

Věřím, že by každý člověk na Zemi měl být hrdý na svoji rasu. Tleskám tomu! Neříkejte mi však, že bych se měl stydět za tu svoji.

Pokud chcete být jednou z těch ovcí jdoucí na porážku, tak prosím nepodávejte přihlášku do Asatru Folk Assembly. Pokud se vám však tito lidé hnusí stejně jako mě, poté zvažte připojení k nám, k hrdým a svobodným.

Sdílejte tuto zprávu, pokud budete chtít.

Hail the Gods!
Hail the Asatru Folk Assembly!

Stephen A. McNallen
http://runestone.org

Zdroj Stephen A. McNallen White self-loathing and Asatru, 22. ledna 2016.

Uprchlík před válečnými útrapami, hladomorem, náboženským útiskem (čímkoli) dává najevo svoji vděčnost Švédsku. (Husby, květen 2013)

Autor: Kevin MacDonald

Další korálek na, podle všeho donekonečna se táhnoucí, nit etnicky sebevražedného švédského chování navlékla Cecilia Wilkströmová, europoslankyně za středopravou(!) Liberální stranu, kterou znepokojují zprávy o nedávných ztroskotáních a utonutích afrických uprchlíků usilujících dostat se do Evropy ve Středozemním moři. Všimněte si, jak je zas a znova využito holocaustu coby centrálního odůvodnění patologického altruismu, oslavy a importu rozmanitosti a vlastního vykořenění (dispossession) Evropanů.

Švédská europoslankyně stupňuje ve světle nejnovější středomořské pohromy uprchlických plavidel panevropskou a nadstranickou kampaň za „legální a bezpečné cesty do Evropy“ pro imigranty. Cecilia Wilkströmová řekla listu The Local, že členské státy Unie v současnosti dělají pro bezpečí uprchlíků tak málo, že budoucí generace to postaví naroveň chování Švédů, kteří za války „zavírali oči“ před holocaustem.

Europoslankyně – dlouhodobá stoupenkyně vytváření bezpečnějších podmínek pro uprchlíky hledající útočiště v Evropě – se znovu dostala na přední stránky v pondělí, když švédské televizi SVT řekla, že budoucí generace budou vnímat postup vlád zemí EU podobně jako appeasement před a během 2. světové války.

Continue Reading

Victoria Nuland – v dobré společnosti aneb myslím to upřímně…

Autor: Kevin MacDonald

Vzájemně provázané mocné židovské rodiny představují důležitý aspekt židovských dějin, upevňující obchodní vztahy vytvářením sítě blízkých příbuzných, kteří se žení a vdávají jen mezi sebou – např. dvorní Židé (Hofjuden) [1] Evropy 17. a 18. století. (viz zde str. 150-2). Ozvěny této praktiky se dochovaly dodnes, například mezi neokonzervativci.

Stejně jako u dalších mnou studovaných židovských intelektuálních hnutí je i u neokonzervativců zjevná přítomnost vzájemného obdivu, vzájemně podpůrných osobních, profesionálních a rodinných vztahů a soustředěné spolupráce při usilování o společné cíle. Např. Norman Podhoretz, bývalý editor Commentary, je otcem Johna Podhoretze, neokonzervativního editora a sloupkaře. Norman Podhoretz je také tchánem Eliotta Abramse, bývalého šéfa neokonzervativního think tanku Ethics and Public Policy Center a ředitele blízkovýchodního odboru Národní bezpečnostní rady. Normanova žena, Midge Decterová, nedávno vydala oslavný životopis ministra obrany Donalda Rumsfelda (Rumsfeld: A Personal Portrait, pozn. DP), jehož nejbližšími zástupci v Pentagonu byli [Paul] Wolfowitz a [Douglas J.] Feith. [Richard] Perle je členem American Enterprise Institute (AEI). Původně v roce 1973 pomohl Wolfowitzovi získat místo v Arms Control and Disarmament Agency. V roce 1982 najal Perle coby náměstek ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní politiku Feitha jako svého zvláštního poradce a následně jako zástupce tajemníka pro vyjednávací politiku. V roce 2001 náměstek ministra obrany Wolfowitz pomohl získat Feithovi post zástupce Ministra obrany. Feith obratem jmenoval Perleho předsedou Defense Policy Board (Výboru pro obrannou politiku). Jde o pouhou špičku velice rozsáhlého ledovce. “Neoconservatism as a Jewish movement” (str. 32)

Continue Reading

Claudio Mutti

Rozhovor s Claudio Muttim pro ruské stránky Geopolitika.ru vedl Leonid Savin

Leonid Savin: Jaký je váš názor na fenomén tzv. politického islámu. Můžete nám jej objasnit?

Claudio Mutti: Termín „politický islám“ poprvé použil francouzský orientalista Oliver Roy ve své knize L’Echec de l’Islam politique (Le Seuil, Paříž 1992). Oliver Roy míní „politickým islámem“ to, co další francouzský orientalista Gilles Kepel nazval „islamismem“ (Le Prophète et Pharaon. Aux sources des mouvements islamistes, Le Seuil, Paříž 1984, opravené a doplněné vydání 1993; Jihad : expansion et déclin de l’islamisme, Gallimard, Paříž 2000, opravené a doplněné vydání 2003) a „radikálním islámem“ (The roots of radical Islam, Saqi, Londýn 2005).

Continue Reading

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Autor: Dr. Mordechai Kedar

Japonci necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za svůj negativní postoj k islámu

Některé země, především v Evropě, v současnosti následkem muslimské imigrace procházejí hlubokou kulturní proměnou. Francie, Německo, Belgie či Holandsko jsou zajímavými příklady států, kde imigrace z muslimských zemí spolu s vysokou porodností muslimů ovlivňuje všechny oblasti života.

Jistě stojí za pozornost, že najdeme zemi, kde se přístup vlády i obyvatel k muslimské otázce diametrálně liší. Tou zemí je Japonsko, které si všech s islámem souvisejících otázkách udržuje odstup: na diplomatické úrovni vrcholní představitelé muslimských zemí jen velice zřídka navštěvují Japonsko a stejně vzácně se japonští předáci vydávají do islámského světa. Vztahy s muslimskými státy se točí zejména kolem ropy a plynu, které Japonsko z některých muslimských zemí dováží. V rámci vládní politiky Japonsko muslimským příchozím do země nevydává občanství a i trvalé povolení k pobytu se jim daří získávat jen s velkými obtížemi.

Japonsko nedovoluje vyznavačům vyzývat ostatní k přijetí islámu (dawa) a každý ke konverzi k islámu aktivně vybízející muslim je vnímán jako kazatel cizí a nevítané kultury. Arabština je vyučována jen na hrstce akademických institucí, dovážet Korán do země je velmi obtížné a muslimové v Japonsku tak zpravidla bývají zaměstnanci zahraničních společností. V Japonsku funguje jen velice málo mešit a japonské úřady se ze všech sil snaží zabránit vstupu muslimů do země – i když se jedná o lékaře, inženýry a manažery v oblasti působících zahraničních společností. Japonci očekávají, že se budou muslimové modlit doma.

Continue Reading

Danke Mutti Merkel!

Nejnovější analýzy vycházející z oficiálních údajů německých statistiků ukazují, že nekončící invaze Třetího světa do Německa během pouhých čtyř let vytvoří barevnou většinu ve věkové skupině mezi 20 a 30 lety a neevropskou většinu v rámci celé společnosti během jediné generace.

Analýza týmu profesora A. F. Kovácse z Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem vyšla v Německu v časopise The European pod názvem „Pravda o uprchlické krizi“ (Wahrheiten zur Flüchtlingskrise). Podle Kovácse zastánci současné „bezprecedentní imigrace“ jako kancléřka Merkelová tvrdí, že „jeden, dva či tři miliony jsou kapkou v moři v porovnání s asi 79-80 miliony obyvatel dnešního Německa.“

Takové tvrzení je však podle profesora Kovácse nesprávné, protože nebere v potaz věkové demografické skupiny, na které má tento příliv dopad.

Dále upozorňuje, že podle čísel zveřejněných Německým spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, BAMF) mezi barevnými příchozími v drtivé většině převažují lidé mezi 20 a 35 lety, a často i mladší.

Continue Reading

„Jsem jedinou alternativou na místo ministerského předsedy Anglie.“ David Bowie, 1976

Autor: Nick Camerota

Když před několika lety natočil židovský producent Mel Brooks lehce zábavný snímek Producenti (The Producers 1968), podle všeho předznamenal některé kalnější proudy současné „hitlermánie.“ Ve filmu se objevuje kýčovitě přehnaná hra ve hře Springtime For Hitler (celým názvem Springtime for Hitler: A Gay Romp With Eva and Adolf at Berchtesgaden, pozn. DP), muzikál vroucně věnovaný vzpomínce na staré dobré časy Třetí Říše. Springtime For Hitler se projevilo jako účinná dvojsečná satira: i když zlovolně kastroval a zesměšňoval Hitlera, nabídl také nesmlouvavý odsudek broadwayských muzikálů. Springtime For Hitler každopádně představuje začátek Hitlerovy posmrtné kariéry jako muzikálové hvězdy.

Zhruba v témže čase, kdy Alec Guiness točil svůj bezkrevný portrét německého vůdce (Hitler: Posledních deset dnů, pozn. DP), přirovnal časopis Time Hitlera k rockové hvězdě – měl spousty mladých fanoušků, víte, a zástupy dospívajících dívek padaly při zvuku jeho hlasu do kolen… zbytek si dovedete domyslet. O pár let později David Bowie pronesl v podstatě totéž.

Teď se však zdá, že nejlacinější ironie esejisty z Time se ukazuje být prorockou: Adolf Hitler se vydává toutéž cestou jako Ježíš Kristus. Stal se inspirací pro zbrusu novou „rockovou operu“ nazvanou (jak jinak?) Der Führer. Nahrávací společnost Electrola objednala dvoudiskové album a začala pracovat na jevištním zpracování. Der Führer je dílem dvou mladých západoněmeckých rockových muzikantů, kteří jsou mimochodem zapřisáhlými antinacisty.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier.

Nicolas Gauthier: V souvislosti s útokem v Charlie Hebdo demonstrovaly na jeho podporu v ulicích Paříže celkem čtyři miliony lidí. Jestliže taková podpora byla vyjádřena časopisu, který měsíčně zřídka prodal více než 30 tisíc výtisků, jsme svědky něčeho mimořádného. Jedná se podle vašeho názoru o velkou chvíli národního sjednocení, nebo spíše kolektivního poblouznění?

Alain de Benoist: Zmiňované protesty by měly smysl, pokud by se omezily na celonárodní odmítnutí terorismu francouzskými občany. Jenže šlo o demonstrace organizované vládou a politickými stranami a to jejich význam posunulo k obrovské vlně vnitřního ztotožnění se s obětmi, což nejlépe vystihuje onen slogan „Je suis Charlie“, vyhlašovaný v orwellovském duchu jako nové zaklínadlo myšlenky francouzského republikanismu. Od té chvíle nejde o odsouzení vrahů a útočníků, nýbrž o sebeidentifikaci s „hodnotami“ Charlie Hebdo, to znamená s kulturou rouhání a výsměchu.

Během těchto protestů jsme byli svědky toho, jak se Francie ponořila do stavu bezmyšlenkovitosti a laciného moralizování. Zvony chrámu Notre Dame vyzváněly na památku „knězobijců“, vyhlašovala se „národní jednota“ Francie, ovšem s vyloučením Front National. Proklamovaná tzv. svoboda projevu se smrskla na hájení práva na zesměšňování náboženství a na právo zavřít komika Dieudonného. Karikaturisté začali být posuzováni podle „správnosti“ objektů jejich práce. (Mohamed, souložící s prasetem: jak vtipné! Christine Taubira /ministryně spravedlnosti v Hollandově vládě, pozn. překl./, vyobrazená jako opice: netolerovatelné!)

Continue Reading

Hitler tady, Hitler tam, všude kam se podívám!

Autor: Greg Johnson

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“

Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem.

Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky.

Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní.

Continue Reading

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

Autor: Bradley J. Birzer

Úvod

Už skoro tak dlouho, jak mám to potěšení číst, se setkávám s dystopickou literaturou. Začal jsem 451° Fahrenheita a Marťanskou kronikou, brzy už jsem hltal Konec civilizace aneb: Překrásný nový svět, Farmu zvířat a 1984 spolu s díly Roberta Heinleina, Ursuly Le Guinové, Arthura C. Clarka a Isaaca Asimova. S neukojitelnou touhou po dalších podobných příbězích jsem pokračoval s dosti krotkou knihou Iry Levina Ten báječný den a vcelku únavnou knihou Ernesta Callenbacha Ecotopia. Odtud jsem směřoval k postapokalypickým příběhům Nevila Shutea, Stephena Kinga, Jerryho Pournellea, Whitleyho Striebera a Gordona Dicksona i k temným komiksovým románům Franka Millera a Alana Moorea. Na vysoké škole jsem objevil Margaret Atwoodovou a Philipa K. Dicka, Vernora Vinge a Waltera M. Millera, Jr. Nádavkem k literárnímu putování jsem také hltal science fiction na stříbrném plátně a televizní obrazovce – vše od původních sérií Star Treku a Prisonera po Planetu opic, od Blade Runnera po Dark City a Batman začíná.

Narodil jsem v roce 1967 do silně progoldwaterovské rodiny a vyrůstal v 80. letech poblíž sila jaderných střel Titan II – považuji se proto za dítě Studené války a silně protisovětského vyznavače svobody. To, co jsem četl v děsivých sci-fi a dystopických nočních můrách, se už v nedávné době odehrálo v nacistickém Německu či Rakousku a za mého života odvíjelo v Sovětském svazu, Číně, Severní Koreji, Mosambiku, Nikaragui, Angole či Kambodži. V relativním bezpečí života pod široširým nebem kansaských Velkých plání jsem si uvědomoval, že polovina světa musí přežívat pod nějakou formou režimu s toxickou ideologií, v odlidšťujících anti-rájích plných strachu, nenávisti a šílenství. Hudba, kterou jsem poslouchal – Kansas, Rush, Emerson, Lake, Palmer nebo Pink Floyd – můj existenciální angst ze světa a jeho nezměrné nelidskosti jen umocňovala.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading

Veselé Vánoce všem!

Autor: Dominique Venner

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Continue Reading

Adriano Romualdi, „James Dean“ radikální pravice

Malý sumář antidemokratických tradic

U příležitosti zimního slunovratu vycházejí jako IV. svazek naší knižní edice Metanoia eseje Adriana Romualdiho. „Speciální zbraň” pro ty, kteří si budují pevnou pozici mezi konzervativcem a revolucionářem. Nástin evropské „velké politiky” a „nové kultury”.

Ukázky:

Stačí srovnat dnešní demokratické státy s monarchistickými a národními demokraciemi před čtrnáctým rokem, abychom pochopili, co se z národní myšlenky vytratilo: nezávislost, hrdost, odvaha.

Také Itálie vděčila za svůj vzestup z let 1848 až 1948 nikoli faktu, že byla „demokratická“ – to ji prospělo málo, jako ji to málo prospívá dnes – ale že byla „nacionální“.

Continue Reading

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?

Continue Reading