Islám ve fotbale (Mohamed Salah a Sadio Mané se modlí před zahájením zápasu s Bayernem v Mnichově 1. srpna 2017)
Autor: Sam Cunningham
(Hvězdy Liverpoolu FC) Mohamed Salah a Sadio Mané chodí každý pátek po tréninku do místní liverpoolské mešity, zúčastnit se pravidelné páteční modlitby al-džum’a. Ta je pro muslimské muže, kteří si při této příležitosti mají obléci své nejlepší oblečení, povinná.
Muslimští fandové fotbalu, hlavně děti, jsou jejich přítomností nadšeni. Hráči se s ostatními věřícími ochotně baví a nechávají fotit.
Farmářské trhy mají nové nezvané návštěvníky – fašisty. Denacifikace farmářských trhů začala!
Autorka: Kelly Weillová
Následující řádky lze brát mj. jako názorný příklad a potvrzení závěrů E. Lenihana z námi dříve publikovaného článku o novinářích kolaborujích s hnutím Antifa.
Branislav Michalka: „Exploze barevnosti, nespoutané žádným estetickým kánonem, ledaže bychom považovali za zlaté pravidlo devizu: čím ohavnější, tím lepší; ztráta smyslu pro cudnost, a to nejen cudnost morální, ale i estetickou, která zabraňovala starým herkám a olysalým seladónům opovážlivě ukazovat svou odkvetlou krásu.“
Autor: Branislav Michalka
Léto je za námi. A znovu jsme viděli všechno. Prsa, stehna, zadnice, bicepsy, chlupy, žíly křečové i bodybuildingové, minimalizované hadříky zařezané do všech možných otvorů, hrozící přetržením při každém pohybu; lýtka ošmirglovaná jakož i ta zanedbaná; zkrátka, oživlé obrázky ze Zdravovědy v pohybu. Úchvatné. A zároveň velmi namáhavé. Ten, kdo se chce vyvléci ze spárů pokušení a uchovat si jakous takous čistotu v tomto „krásném novém světě“, se musí ohánět jako Obi-Wan Kenobi se světelným mečem. Ještě ani nestihnete odvrátit pohled od spoře oděných tahitských domorodkyň slovenského původu, jinak též žákyní církevního gymnasia, už se na vás valí kypré padesátnice v negližé a v dobré víře, že jsou živým dokladem existence elixíru mládí. Po nich následují maminky v hadrech, za které by je pan inspektor někdy před 80 lety bleskově naložil do antonu, odvezl ke „dvěma lvům“ (pověstné sídlo kriminálky v Bratislavě – pozn. překl.), přičemž by soucitně pohladil jejich dětičky, vzdychající nad těžkým údělem dítek prodejných žen. Vzápětí svůdná sedmdesátnice, vyuzená na samotný práh pigmentových možností, ladně překlopí vřeteno vrásek jedné nožky přes druhou. Její rozkošná vnučka, roztažená na lavičce autobusové zastávky v poloze čerstvé rodičky, si s grácií šimpanzice škrábe obuví vietnamského typu své dokonale vyvinuté hnáty, aby se zbavila jakéhosi svrabu, nebo čehosi…
Darwinským obratem v přírodních vědách v průběhu 19. století dosáhl evolucionismus rozhodujícího průlomu. Ideje evoluce a přirozeného výběru přijali za své nejprve evropští intelektuálové a po nich i masy. Britský učenec Herbert Spencer, označovaný svými dobovými kritiky za „Darwinova pitbula“ 1] pak přenesl myšlenku evoluce i na lidstvo. V kombinaci s osvícenskou ideou dělení lidstva do jednotlivých ras jako živočichy se zrodil sociální darwinismus. Tato biologizující teorie považovala za samozřejmé, že lidé jsou podmíněni převážně svou dědičností a proto je nejen že lze šlechtit jako zvířata, ale také je ohrožuje degenerace. Život pak chápali hlavně jako boj o přežití, z něhož vzejdou vítězně ti nejsilnější, zatímco slabí zahynou. Dnes to působí jako samozřejmost, ve své době však šlo o něco revolučního. Touto teorií byl nejen nadobro svržen (nebo, řečeno s Nietzschem, zabit) Bůh, ale došlo také k radikální proměně vnímání evropského člověka. Ten už tak nebyl chloubou stvoření, ale pouhou „chlupatou opicí“. 2] Lidé byli rozřazeni podle své začlenitelnosti do rasových hierarchií. Kdo se modernímu světu dokázal přizpůsobit nejlépe, stal se jeho pánem, kdo hůře – otrokem. Evropané si tak ostatní národy nepodmaňovali nadřazeností své kultury, ale díky kulometu a železnicím.
Bělošský nacionalismus má za cíl přesvědčit bělochy, že se nám bude žít lépe odděleně od nebělochů. Terorismus mu škodí a naopak pomáhá našim nepřátelům.
Autor: Greg Johnson
Teroristické akty bělošských nacionalistů – jako bylo vražedné řádění Brentona Tarranta na Novém Zélandu nebo podobné zločiny Roberta Bowerse a Dylanna Roofa— bělošskému nacionalismu škodí a naopak pomáhají našim nepřátelům, a to dokonce přinejmenším čtvero způsoby.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Spisovatel a nakladatel Maurizio Murelli, tahoun edice Aga, je známou tváří milánské i národní „radikální pravice“. Přede dvěma roky vyzval své kontakty na Facebooku k formulaci otázek pro hypotetický rozhovor s neofašistou. Následně byl osloven novinářem, hodlajícím na stejné téma udělat rozhovor, který sice uskutečnil, ale pak nikdy nezveřejnil. Ze dvou podnětů tak vznikl dlouhý text do budoucna snad určený k tomu, aby se stal knížkou, v níž Murelli čelí řadě otázek spjatých s fašismem a antifašismem a pokouší se k tématu sestylizovat jakési ABC odpovědí. Vybíráme tři (prozatím) nejzákladnější:
O radikálním subjektu lze mluvit v různých souvislostech. Je to koncept otevřený různým kontextům. Půlnoční slunce, jako všecky symboly, může mít různá vysvětlení. Půlnoční slunce znamená především cosi paradoxního: noc je doba, kdy slunce nesvítí. Běžná logika nám říká, že jde o anomálii: buď je slunce, nebo noc. Mluvíme-li o půlnočním slunci, mluvíme o věci, která neexistuje, nestává se, o zázraku svého druhu. Tato ontologie neexistujícího či toho, co nemá bezprostřední smysl, nás vybízí pomyslet na mýtus: není-li to možné v racionálnu dne, v a-racionálnu mýtu je možné všechno. Musíme vstoupit do „mytického“ rozměru, abychom to pochopili.
Od 4. do 15. června se v rámci tzv. letní univerzity za rok 2019 uskutečnila pod názvem „Stezkami Eurasie“ série putovních přednášek po různých italských městech a městečkách (s jednou zastávkou ve Švýcarsku) na aktuální i nadčasová témata:
Umění, čas a duch – trasy úniku z tekuté společnosti (Benevento);
Púlnoční slunce – od typu zvláštního člověka k radikálnímu subjektu (Miláno);
Otto Dix byl německý malíř, dnes obdivovaný jako jeden z velkých výtvarníků 20. století, nemalým dílem jistě i proto, že byl zařazen na nacistický seznam tvůrců zvrhlého umění. Postmoderní levice totiž razí dosti bezmyšlenkovitý přístup, že pokud národní socialisté někoho nesnášeli, jistě musel být skvělý. Totéž ale z opačné strany platí i pro postmoderní šosácké karikatury nacistů současné zkažené pravice, kteří považují jeho umění za zvrhlé jednoduše proto, že ho tak označila NSDAP. Dixovo dílo je paradoxně mnohem slučitelnější s pravicovými než levicovými postoji, a proto myslím nastal nejvyšší čas k zaujetí nového pohledu na tohoto umělce i jeho dílo.
Člověk se jen stěží ubrání srovnání Dixem s jiným německým umělcem a válečným hrdinou. Zatímco Adolfa Hitlera ale na vídeňskou akademii nepřijali, Dixe se drážďanské Kunstgewerbeschule ujal jako mentor Richard Guhr, se kterým navázal celoživotní přátelství. Guhrovo mentorství rozhodně není bez zajímavosti, jelikož Guhr byl velký wagnerovec a nepokrytě kladl organizovanému Židovstvu za vinu úpadek a rostoucí degeneraci umění, zejména ve Výmarském Německu. Dix o tom musel vzhledem k jejich hlubokému přátelství dobře vědět. To, že si byl vědom existenci židovské otázky, je ostatně jasně patrné i z několika jeho maleb. Například pamflet z obrazu Pragerstraße (1920) nese titul „Juden raus!“:
Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)
Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.
Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.
Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.
Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.
Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.
„Velká výměna“, tedy systematické nahrazování bílých Američanů i Evropanů imigranty ze Třetího světa, je v závislosti na tom, kdo o něm hovoří, buď „konspirační teorií“ nebo zcela zřejmě pozitivním vývojem. Mainstreamová média v poslední době začala odsuzovat lidi, kteří o ní otevřeně mluví, jako spolupachatele teroristů nebo přinejmenším dezinformátory. To však nebrání dalším novinářům, často i z totožných publikací, vydávat jeden článek za druhým, v nichž si škodolibě vychutnávají očividné politické důsledky imigrací poháněné demografické proměny. Jako bychom tak přešli z leninského módu uvažování „kdo, koho“ (Весь вопрос — кто кого опередит?), kde je vše analyzováno optikou toho, která skupina z toho bude mít prospěch, a ocitli se v situaci, kdy lidé činící tytéž objektivní postřehy dostávají kladné či záporné znaménko v závislosti na svém postoji k danému fenoménu. Ze sféry politiky jsme tak zjevně vkročili do hájemství šílenství.
David J. Stennett: Předmluva k druhému vydání Sunićovy knihy (Noontide Press, 2008)
Autor: David J. Stennett
Poznámka překladatele: Nakladatelství Sol Noctis nedávno vydalo český překlad knihy Tomislava SunićeEvropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství. Kniha se zabývá hlavními liniemi evropského pravicového (tj. kulturně konzervativního a etnonacionalistického) myšlení po druhé světové válce, přičemž věnuje širokou pozornost především francouzskému sdružení GRECE a filosofii jejího předního představitele, Alaina de Benoist.
Kniha byla v anglickém originálu vydána celkově třikrát (1990, 2003, 2011), přičemž každé vydání je doprovázeno novou předmluvou. Z redakčních důvodů došlo v českém vydání k rozhodnutí vypustit druhou předmluvu z roku 2003 z pera Davida J. Stennetta, a to jednak kvůli jisté dobové zatíženosti textu, jakož i opakování motivů již rozvedených v ostatních předmluvách či v samotném hlavním textu knihy.
Čtenářům Délského potápěče přinášíme celé znění této vynechané předmluvy. Knihu je možné zakoupit zde (CZ) a zde (SK).
Petr Drulák – Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?
Autor: Petr Drulák
Poznámka redakce DP: Esej Petra Druláka původně vyšla na stránkách Deníku Referendum 7. prosince 2014. Vzhledem k autorově participaci na zítřejší přednášce Alaina de Benoista Konec liberalismu v rámci diskusního fóra Melting Pot bude zajímavé seznámit se i s jeho přístupem k problematice lidských práv.
***
Petr Drulák sám aktuálně českou zahraniční politiku tvoří a pracuje na její nové koncepci. Jeho příspěvkem do debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky tak budiž starší text, jenž přibližuje myšlenková východiska, která dnes autor promítá do konkrétních politik.
Lidská práva tradičně patřila k výrazným tématům československé a české zahraniční politiky po roce 1989. Podpora lidských práv patří k velkým politickým myšlenkám, které dokáží propojit základní principiální stanovisko s hmatatelnými praktickými přínosy. Jinými slovy, podporovat lidská práva je správné i užitečné.
Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Bída těch druhých je bude vždy ohrožovat. Je proto škoda, že naše zahraniční politika brala lidská práva tak často za špatný konec.
Již zítra vystoupí francouzský intelektuál, filozof a spisovatel Alain de Benoist na diskusním fóru Melting Pot, pořádaném v rámci festivalu Colours of Ostrava
Ekonomický a kulturní liberalismus dlouhá léta dominoval evropské politice a stal se obecně uznávaným světonázorem evropských elit, politické pravice i levice. Vytvořil však také masu vyloučených lidí, kteří ztratili důvěru v liberální elity a našli naději u nové generace antisystémových politiků. Jak z toho ven?
Doprovázet ho bude politolog a diplomat Petr Drulák v současné době vykonávající funkci velvyslance ČR ve Francii. Continue Reading
Zoufalé snahy kliky lidí z National Review Williama Buckleyho zkrotit torye, a tak si získat uznání a přízeň establishmentu jako „zodpovědní“ konzervativci, si zasluhují rovným dílem výsměch i opovržení. Redaktoři ve svém pochvalném hodnocení návrhu George Balla (mylně označeného za George Willa) „vyslat flotilu záchranných plavidel“ pro uprchlíky z jihovýchodní Asie citují Ballova slova:
Co by mohlo pozvednout ducha našeho národa více než účast na tomto ohromném humanitárním podniku? Co by mohlo lépe potěšit naše srdce – a vzbudit obdiv celého světa –než pohled na flotilu našich vlastních lodí, jak se hotoví k nejvelkorysejší milosrdné operaci v lidských dějinách?
Flotila? Snad „Flotila poslední naděje“? Realita znovu dohání a předbíhá fikci a stává se bizarní parodií sebe sama. Na pozadí znějící vědoucí smích vychází z úst autora Tábora SvatýchJeana Raspaila. Lidé z člunů, demografický ekvivalent ropné skvrny, jsou každodenně vyplavováni na naše břehy, aby zasadili ránu z milosti našemu už tak dost temnějícímu genofondu zítřka. Raspail to jasně viděl už včera, ale dokonce ani on si ve svých vizích hlubin západní slabosti a degenerace nedokázal představit, že se Západ „nespokojí“ s pouhým ochromením z této podívané, ale sám aktivně vyšle vlastní plavidla, aby invazi z Asie (psáno v roce 1980 – pozn. DP) co nejvíc dále urychlila.
Není druhého slova, jež by se tak často objevovalo v ústech a spisech našich politiků, jako slovo demokracie, které značí státní formu vlády, v níž má aneb alespoň měl by míti lid rozhodující slovo. Pravil-li Masaryk o demokracii, že jest v podstatě diskuse, měl patrně na mysli ono místo ve své Světové revoluci (str. 532), v němž praví, že všechny dnešní demokratické státy jsou jen pokusem o více méně zdařilou lidovládu, takže rozhovory o nich jsou zajisté žádoucí, neboť o málokterém pojmu platí rčení: „Kolik hlav, tolik smyslů“ jako o demokracii. Snad jen filosofie mohla by se v tomto smyslu s ní měřit.
Filosofický slovník (Kratochvílův) takto definuje demokracii: „Dnes rozumíme demokracií ústavní zřízení, jež každému občanu bez rozdílu přiznává co nejvíce svobod, poměrně stejně rozdělených“.
Kvalitní demokracií nazveme pak onu, ve které „zájmy osobní, stranické, třídní a lokální jsou zásadně a soustavně podřizovány zájmům vyšší sociální spravedlnosti a národní kultury, podložené pevným řádem náboženským“. Krátce řečeno, ji budeme míti, až tu bude vláda kvalifikovaného lidu, vláda náboženského řádu, vláda kulturních, mravních osobností, a nikoliv anarchie stran a osob (R. I. Malý: Kříž nad Evropou).
Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou
Autor: Karel Veliký
Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.
Sen o Evropě
Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).
Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.
Greg Johnson: Co vás vedlo k napsání vašeho druhého románu Rising?
Fenek Solère: Pracoval jsem v Petrohradě a moje přítelkyně, studentka a herečka na částečný úvazek, se v roce 2004 zúčastnila konkurzu na roli Traudl Jungeové ve filmu Der Untergang. Roli nakonec získala Alexandra Maria Laraová, která hrála i Anniku Honoreovou, objekt nemanželského milostného zájmu Iana Curtise ve filmu Control, (2007) a Petru Schelmovou ve filmu Baader Meinhoff Complex z roku 2008. Stýkal jsem tak se s generací, která přežila ekonomickou krizi devadesátek. Hodně političtějších literátů této generace se scházelo v v malých klubech jako DADA, aby tam sledovali vystoupení Death in June a diskutovali o ideologických, volebních i legálních problémech malých nacionalistických uskupení jako Hnutí proti nelegální imigraci, Národně bolševická strana Eduarda Limonova, Duginova Eurasijská strana, Jiné Rusko nebo Ruské imperiální hnutí.
Ze stejné demografické skupiny vzešli Pussy Riot, adrenalinoví zdolavatelé střech jako Kirill Vselenský či instagramové celebrity jako Nastasya Samburskaya. Egoistická a přesto křehká generace mladých lidí, kteří se díky hořké zkušenosti naučili neplánovat příliš daleko dopředu. Hlasují většinou pro Putina, protože po bezpráví, ekonomickému propadu a katastrofické hýřivosti Jelcinových let představuje stabilitu. Jsou to vlastně lidé, kteří se po večírku probudili s několik desetiletí trvající kocovinou, jen aby zjistili, že jejich země byla mezitím zbavena niklu, zlata i svých ropných ložisek takzvanými gladiátorskými kapitalisty, což ale ve skutečnosti byli nemilosrdní, zlodějští, egocentričtí kleptokrati a budoucí oligarchové jako Roman Abramovič, Pjotr Aven, Boris Berezovskij, Michail Friedman, Vladimir Gusinskij a Michail Chodorkovskij. Šíbři, kteří v prázdných chodbách před-putinovského Kremlu vládli nepředstavitelnou mocí.
Svein Ludvigsen: typický homosexuál, nebo bojovník proti imigraci značně neortodoxními prostředky?
Autor: Richard Martyn-Hemphill
Jeden z předních norských politiků byl odsouzen za zneužití svých pravomoci, když měl tři mladé žadatele o azyl v Norsku nutit, aby s ním měli sex.
Bývalý ministr rybolovu a místní guvernér Svein Ludvigsen byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody za to, že zneužil zranitelnosti mladých mužů, aby na nich vymohl sexuální úsluhy.
Při procesu vyšlo najevo, že Ludvigsen (72) mladíkům namluvil, že jako guvernér kraje Troms má ve své pravomoci rozhodovat o žádostech o azyl.
Ke zneužívání trojice mužů docházelo v letech 2011-2017. Jednomu z nich bylo teprve 17, když se poprvé setkal s Ludvigsenem. Další řekl, že trpí mentálním postižením.
Podle obětí je Ludvigsen přesvědčil, že může buď zařídit jejich deportaci, nebo naopak trvalý pobyt v Norsku v závislosti na tom, jestli splní jeho sexuální požadavky.
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.
Ernst Jünger – Aladinův problém
*** Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
*** Objednávejte ZDE
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře