Délský potápěč

Bohdan Chmelnický

Autor: Karel Veliký

K dějinám zneužívání ukrajinské identity

Slovo Ukrajina mělo původně význam ryze zeměpisný. Jako „okrajiny“ se označovaly pohraniční pásy při jižních hranicích polsko-litevského a moskevského státu, vystavené nájezdům asiatských kočovníků. První písemný doklad tohoto označení však spadá již do konce dvanáctého století, kdy se kyjevský letopisec zmiňuje o jakési okrajině v dnešní poltavské oblasti a v Haliči: „kníže Rostislav přišel do haličské okrajiny,“ píše. Pojem – bez jakéhokoli národnostního významu – se v letopisech opakovaně vyskytuje ještě během století třináctého, pak však na dlouhou dobu z pramenů mizí. Opět se objevuje až ve století šestnáctém a to stále ve významu pohraničního území. Rozdíl je pouze v tom, že tentokrát již označuje území středního Dněpru, pozdější kyjevské gubernie, která koncem onoho století utvoří jmenovanou jihovýchodní pohraniční provincii polsko-litevského státu. A byli to právě Poláci, kdo označení této své periferie ve formě „ukrajina“ zprostředkovali jiným národům: roku 1590 jej katolický kyjevský biskup Józef Wereszczyński užil při popisu osídlování nově získaných ruských území k polskému státu; „Ukrajinou“ nazval dnešní kyjevskou oblast také polský kronikář J. Bielski; tentýž název stojí ve smlouvě záporožských kozáků s polskou vládou z roku 1619 či v listech polského magnáta Zbaražského polskému králi, ba na zeměpisné mapě z téže doby, uložené v pařížské národní knihovně, kde rovněž vyznačuje kyjevské území. A tak zatímco jiné „okrajiny“ časem zanikaly, z „okrajiny“ v Podněpří se během sedmnáctého století, v dobách kozáckých bouří, stala „Ukrajina“ názvem velké země, která dosud nikdy nebyla jedním celkem. Stalo se to takto: jméno, označující jen pohraniční marku se vlivem kozáctva rozšířilo na celé jím ovládané území v dolním Podněpří. A domorodé obyvatelstvo tak postupně samo začalo nazývat zemi, kde žilo – odráží se to v lidovém básnictví, historických zpěvech i projevech kozáckých atamanů sedmnáctého věku.

Continue Reading

Tak vás tu bratři, máme. (Polská armáda obsazující Těšínsko 3. října 1938)

Autor: Podivný Pán

…aneb když si Západ hraje na morální autoritu

Aktuální geopolitická situace mi v mnohém připomíná roky 1938 až 1945. Opět tu máme absolutní Dobro, samozřejmě reprezentované Západem, které odvážně bojuje s absolutním Zlem, reprezentované někým, kdo odmítá přijmout diktát Washingtonu. Být mimozemšťan, který dnes poprvé přistál na Zemi, ukápla by mi slza dojetím nad tou nesmírnou šlechetností, laskavostí, spravedlností, zásadovostí, pravdomluvností a dalšími výjimečnými vlastnostmi, kterými Západ a jeho čelní představitelé oplývají. Tedy, alespoň dle jejich vlastních vyjádření a informací (pro)režimních médií. Naopak, s odporem bych si odplivl nad chamtivostí, brutalitou, bezohledností, prolhaností, krvežíznivostí a zákeřností soupeřů Západu, byv poučen od stejných zdrojů. Jenže jak víme, realita a propaganda si jsou často na hony vzdálené. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Continue Reading

Israel Shamir: „Polská demonstrace proti restitucím, označená v americkém tisku jako ‚protest neonacistů‘. Jistě, jedině neonacista by rád zůstal vlastníkem svého bytu, když se nabízí velice lákavá příležitost předat ho americké židovské organizaci.“

Autor: Israel Shamir

V pátek 17. ledna 2020 otřásly ruskou metropolí tři tisíce slavnostních salv a moskevské nebe prozářily překrásné ohňostroje. Stalo se tak v připomínce památného pozdravu z před 75 let, kdy 17. ledna 1945 čtyřiadvacet salv 324 těžkých děl oznámilo osvobození Varšavy Rudou armádou. Zdevastované město na Visle bylo tehdy zachráněno před úplným zničením.

Byla by to bývala vynikající příležitost k veřejné oslavě přátelství mezi dvěma slovanskými národy. Poláci by si mohli připomenout na 200 000 ruských padlých v bojích o Varšavu se slovy „zemřeli, abychom my mohli žít“. Mohli by Rusku poděkovat také za bohaté země a lidnatá města, vyrvaná poraženému Německu a předložená Polsku: Danzig se stal Gdaňskem, ze Stettinu Szczecin, Breslau Wrocławí a z Posenu je Poznań. Projevit vděčnost by ostatně mohli i za navrácení ukrajinského území, v meziválečné éře ovládané Poláky, což skončilo krvavými masakry polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty, zpátky Ukrajině.

Continue Reading

Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)

Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.

Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.

Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.

Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.

Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.

Continue Reading

Jared Taylor

Znemožnili a zakázali mi vstup do evropských zemí a zítra mám být deportován

29. března 2019, Curych

Drazí přátelé ve Stockholmu, Turku i po celém světě.

S lítostí vám musím oznámit, že se nebudu moci zúčastnit ani stockholmského Scandza Forum ani konference Awakening ve finském Turku, kam jsem byl pozván jako řečník. Když jsem totiž dnes přistál v Curychu, kde jsem měl přestoupit na navazující let do Stockholmu, sdělili mi švýcarští celníci, že mám až do roku 2021 zakázaný vstup do Evropy. Tuto noc strávím na letišti a zítra mám pak být deportován.

Policistka z pasové kontroly na curyšském letišti už mi orazila pas a gestem mě poslala k navazujícímu letu do Švédska, jen aby si mě z ničeho nic zavolala zpátky. Podívala se na monitor svého počítače a řekla mi, abych chvíli počkal. Důvod mi nesdělila. Za několik minut přišel její kolega a oznámil mi, že Polsko vydalo nařízení, na jehož základě nesmím vstoupit ani do jedné z 26 zemí Schengenské zóny.

Continue Reading

Autor: Jarosław Ostrogniew

Je to tady.

Domnívám se, že evropské nacionalistické hnutí prošlo první etapou svého vývoje a nyní vstupuje do další fáze.

Nacionalistou jsem se stal ještě jako teenager a zapojil se do hnutí těsně před referenda o vstupu Polska do Evropské unie v roce 2003. Zažil jsem tak poslední roky starého typu aktivismu, kterému Američané říkají „nacionalismus 1.0“.

Pocházím ze vzdělané středostavovské rodiny, ačkoli v Polsku, zvláště v 90. letech, to prakticky znamenalo, že jste žili ve stejném dvoupokojovém bytě jako všichni ostatní, akorát jste měli doma knihy a váš otec tolik nepil.

Continue Reading

Autor: Redakce Katehon

Aby se Evropa – včetně Ruska – mohla úspěšně postavit atlanticismu (globální spotřebitelské monokultuře, „McWorldu“,…), musí si zcela bezpodmínečně vybudovat vědomí vlastní kolektivní identity.

Letos začaly Spojené státy vytvářet z volně spojených východoevropských zemí vážně míněný protiruský blok. Stalo se tak v reakci na kroky Ruska na Krymu a povstání na Donbasu. Rusko navíc posílilo spolupráci (včetně vojenské a technické) s Čínou, Indií, Íránem a Latinskou Amerikou. Reakcí Američanů byla aplikace osvědčené strategie Anakonda.

Veškerou americkou aktivitu v oblasti lze vysvětlit pomocí Mackinderovy teorie Heartlandu (vnitrozemí Eurasie – pozn. DP), která od své formulace na počátku 20. století neztratila nic ze svého významu. Mackinderovy teze tak obstojí i dnes.

Continue Reading

Autor: Spencer J. Quinn

Pokud někdy dojde ke druhé evropské rekonquistě, pravděpodobně započne v zemi jako je Polsko.

11. listopadu se oslav polského svátku nezávislosti zúčastnilo ve Varšavě přibližně 60 000 lidí. Tito lidé slavili 99. výročí osvobození od ruského, habsburského a po první světové válce i německého útlaku. Z pohledu mnoha vlasteneckých Poláků a rasově uvědomělých bělochů po celém světě byl pochod známkou rostoucí síly nacionalismu, obzvláště bělošského nacionalismu.

Pochod dobře ztělesňuje sílící odpor východní Evropy proti islámské invazi, která v současné době zaplavuje jejich umírněnější bratrance v západní Evropě, stejně jako vyjádření veřejné skepse vůči Židům, tak disproporčně silně zastoupených mezi evropskou elitou. V současné době země, jako je Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko a ostatní země bývalého sovětského bloku, řekly své „ne“ Evropské unii, když byly vyzvány k přijetí migrantů ze severní Afriky a zemí Blízkého východu. Tím se dostávají až na samotnou hranu bělošského nacionalismu. Jen v těchto zemích mohou dnes desítky tisíc bělochů pochodovat po ulicích a nemusí čelit násilným útokům či ztrátě kariéry za oslavu toho, kým jsou a odkud pocházejí.

Continue Reading

Tak vás tu máme, bratři…

Autor: Manlio Dinucci

Jakým triumfem pro prezidenta Trumpa bude, až 6. července dorazí do Varšavy na oficiální návštěvu! Polsko, ujišťuje Bílý dům, je „věrným spojencem z NATO a jedním z nejbližších přátel Spojených států“. Jakoby na zavolanou je Polsko základním stavebním kamenem americko/alianční strategie, jež zatáhla Evropu do další studené války proti Rusku. Právě do Polska byla převelena 3. americká obrněná brigáda, která je jednou ze čtyř skupin sil NATO „v předsunutém posíleném postavení“ pod americkým velením nasazených proti Rusku.

Polsku se dostává chvály také za to, že jako jedna z pouhých čtyř evropských členských zemí NATO dosáhla Amerikou v roce 2014 stanoveného cíle výdajů na obranu ve výši alespoň 2% HDP. Aby země tento výdaj vyrovnala, oznámila varšavská vláda, že se Polsko nebude podílet na [Evropském] „obranném fondu“ zřízeném 7. června 2017.

Continue Reading

Autor: Spencer Quinn

Kdo byl Georg Franz Koltschitzky? Pod tímto jménem ho znali Rakušané. Nebo se ve skutečnosti jmenoval Jerzy Franciszek Kulczycki? Zeptáte-li se Poláka, dostane se vám právě této odpovědi. Pro Maďary pak byl Đuro Kolèic (někteří maďarští a rakouští historikové ho pokládají za Srba ze Somboru a jeho polskou identitu jako pouhou kamufláž, pozn. DP). Ukrajinci mu říkali Юрій-Франц Кульчицький. „Po našem“ tedy Jiří František Kolčický.

Byl to hrdina? Špion? Posel? Prostý kupec? Chamtivý darebák? Nebo snad muž, který roku 1683 při druhém obléhání Vídně samojediný zachránil Evropu před osmanskými hordami? Anebo byl vším a ničím z výše popsaných věcí, ale jen jako velký šejdíř s potěšením sledoval, jak v průběhu let narůstá jeho reputace až do rozměrů legendy?

Georg Franz Kolschitzky, jak mu budeme říkat, se narodil roku 1640 poblíž města Sambor. Tehdy patřilo město Polsku, dnes leží na západě Ukrajiny. Ukrajinští historici věří, že byl synem starého ortodoxně rusínského rodu, přestože jeho otec přestoupil ke katolicismu, tehdy polskému státnímu náboženství. Na druhé straně dnešní Koltschitzkého vzdálený potomek Jerzy Sas Kulczycki přísahá, že jeho prapředek byl etnický Polák. Kulczycki je historik, badatel v genealogii a člen Polské heraldické společnosti. Něco by tedy o celé materii asi měl vědět – nebo ne? Jako u všech s Koltschitzkým souvisejících věcí není odpověď vůbec jednoznačná: možná, snad, možná ne…

Continue Reading

Polská nacionalistická mládež v ulicích

Autor: Milosz Jezierski

K Polsku se často upíná pozornost i naděje evropských konzervativců a nacionalistů, kteří v něm spatřují záštitu proti kulturnímu marxismu. Liberální média naopak ráda kvílí o vzestupu neonacismu v Polsku, hlavně kvůli snahám nové středopravé vlády o regulaci médií (podobně jako to činila předchozí liberální vláda) a reformu justičního systému (znovu, nic jiného než co činila minulá liberální vláda a další země EU). Liberálové však jako obvykle roní falešné krokodýlí slzy – jedná se totiž spíš o záminku k destabilizaci nové vlády a návratu do „starých dobrých časů“ jejich nekontrolované a neomezené korupce a nepotismu.

Než se pustím do rozplétání polské domácí politické scény, měl bych nejprve rozklíčovat naši politickou nomenklaturu, která se od západního prostředí poněkud liší, pro východoevropské postkomunistické země je však naprosto typická.

Continue Reading

Autor: Manuel Ochsenreiter

Mateuzs Piskorski

18. května prohledala polská policie prostory polského aktivisty Mateusze Piskorského a jeho týmu. Piskorski byl zatčen pro podezření ze „špionáže“ a umístěn do vazby. Následuje vyjádření německého novináře Manuela Ochsenreitera k celé situaci:

Především musíme říci, že Mateusz Piskorski není jen politik a politolog, ale také jeden z předních zastánců a organizátorů myšlenky odamerikanizování našeho evropského kontinentu. Toto spojení výjimečné inteligence a organizačních schopností z něj v očích polské vládní garnitury dle mého názoru učinilo velice nebezpečnou postavu. Naoko „národně konzervativní“ polská vláda je ve skutečnosti neokonzervativní a nenávidí muslimy i Rusy. Tato ryze neokonzervativní vláda dost možná tajně sní, že se stane 52. státem americké Unie, jelikož na své území zve americké vojáky. Vidina amerických raketových základen na polské půdě plní tyto nadšením. Zvou do země okupační vojska, kterým projevují naprostou poslušnost. Z tohoto důvodu tedy útok na činnost Mateusze Piskorského, jednoho z nemnoha intelektuálů, kteří nahlížejí na Evropu v širším kontextu, a který se vždy zasazoval o osvobození Polska i celé Evropy… Ve svém systému vždy uvažoval o Evropě jako celku, tudíž ho směle můžeme nazvat polským i evropským patriotem. V dnešní Evropě jsou patrioti zavíráni do vězení jako špioni. Považujeme-li ale za špiona nejen člověka, který předává informace cizí zemi, ale také toho, kdo pozve okupační vojska a spolupracuje s nimi, pak můžeme bez přehánění říci, že v Polsku, Německu, Itálii a dalších evropských zemích nám vládnou právě takovíto lidé. Continue Reading

Chmelnického pomník v Kyjevě.

Autor: Theodore J. O’Keefe

Ukrajinský osvobozenecký boj v 17. století postavil kozáky proti židovským správcům panství a výběrčím daní

Ve staletích následujících po zničení Ruska Mongoly v roce 1240 se obří prostory Ukrajiny, táhnoucí se od východních svahů Karpat po mocný tok Dněpru, nikdy nedočkaly úlevy od vnějších útoků a cizí nadvlády na příliš dlouho. Kvůli své poloze na pomezí, oddělujícím Slovany od Tatary ovládaných stepí na jihu a východě (samotné jméno „Ukrajina“ je odvozeno z východoslovanského označení pohraničí), byla země otevřená jak nájezdům krymských Tatarů, tak územním ambicím stabilnějších slovanských sousedů na severu a západě, především Polska a Moskvy. Přesto však nebyl osud Ukrajinců nikdy horší než během tři čtvrtě století, následujícího po anexi země Polskem v roce 1569.

V té době se Polsko dostalo pod nadvládu agresivní a samolibé pozemkové šlechty. Magnáti kontrolovali polský parlament, Sejm, a disponovali ve státě větší mírou autority než král. Když Polsko na Litvě získalo Ukrajinu, šlechtici se okamžitě jali zabírat tamější nejlepší pozemky. Některé rody, jako Wiśniowiečtí, Koniecpolští nebo Potočtí, nashromáždily obří panství, na nichž pro ně dřeli do nevolnictví spoutaní ukrajinští rolníci.

Kontrast mezi Ukrajinci a jejich polskými pány by jen stěží mohl být výraznější. Polské panstvo bylo kultivovanou aristokracií, plynně hovořící latinsky a francouzsky a věnující se nabývání poznání a umění. Urození žili v přepychových zámcích, jejichž stěny zdobily bohaté tapisérie a malby italských mistrů. Jejich stoly se blyštěly krásným stříbrem a křišťálem, a opulentní a časté bály se odehrávaly za zvuků italských orchestrů.

Takřka všichni Ukrajinci byli chudí rolníci, zpravidla upoutaní k  panské půdě a jejich obydlí byla skromná – i když vždy dokonale čistá. Životy ukrajinských nevolníků vyplňovala neustávající a ubíjející dřina. Na každém kroku museli platit berně a pokuty – a pokud se znelíbili svým pánům, čekalo je brutální bití.

Continue Reading