Délský potápěč

Petr Pavel jako Princezna koloběžka – dnes tvrdí, že okupaci neschvaloval, dříve pak: „Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“

Autor: Podivný pán

Máme za sebou další výročí 21. srpna 1968. Dlouhé roky jsem sledoval, jak ho velká média (v čele s „veřejnoprávní“ Českou televizí) statečně ignorovala, případně bagatelizovala. Stejně jako vládní politici, zleva napravo, a spolu s nimi i všichni dnešní prorežimní svazáci a politicky uvědomělá kulturní fronta. Téměř nikoho to datum a události s ním spojené nezajímaly. To se opakovalo až do roku 2014, kdy americké tajné služby ze zištných důvodů aktivizovaly své pohůnky v zemích za bývalou Železnou oponou a přikázaly jim šířit ostrou protiruskou propagandu. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se 21. srpen opět dostal do mainstreamových zpráv a začalo se zuřivě mávat zaťatou pěstičkou směrem na Východ. Plebs musí vědět, s kým už se nemá kamarádit.

Continue Reading

Vlajka vítězů

Autor: Andrej Mitrofanov

Navzdory tomu, že ruská zvláštní vojenská operace (SVO) na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny běží, v poslední době jsou v mediálním prostoru cítit určité „vibrace“.

Na jedné straně ozbrojené síly Ruské federace postupně posouvají linii bojového kontaktu a okusují z Ukrajiny kilometr po kilometru, letecké pumy s jednotným plánováním a korekčními moduly ničí blízké týlové oblasti nepřítele a vysoce přesné zbraně dlouhého doletu systematicky vyřazují nepřátelskou infrastrukturu, výrobní zařízení, muniční sklady, vybavení a ničí koncentraci živé síly nepřítele. Zároveň má nepřítel i své vlastní „peremogy“. Nepřátelské telegramové kanály tvrdí, že ofenzívu provádí ruské ozbrojené síly za cenu obrovských ztrát, ukrajinský vojensko-technologický komplex pravidelně útočí na ruský týl včetně infrastrukturních zařízení, západní země předávají Ukrajině stále výkonnější a účinnější modely zbraní a vojenské techniky. Další „červená linie“ již byla překročena a stíhačky F-16 již byly převedeny na Ukrajinu. Potenciálně by SVO v tomto formátu mohla trvat řadu let. Někteří hovoří o pěti letech nutných k úplné porážce Ukrajiny, jiní věří, že Rusko bude schopno dojít do Kyjeva za dva roky.

Otázkou je, zda jsou skuteční aktéři tohoto konfliktu spokojeni se současným stavem, s možnými termíny ukončení SVO a hlavně s perspektivou úplného vojenského vítězství Ruska nad Ukrajinou?

Continue Reading

Jdeme do toho! (Aneb Lipavský na linii dotyku s Ruskem)

Autor: Karl Richter

O první světové válce stále převažuje názor, že evropské národy do ní vstoupily z čiré zaslepenosti a politické hlouposti. Bestseller australského historika Christophera Clarka Náměsíčníci (2012) je dobrým příkladem tohoto názoru. Je však nepřesný. Mezinárodní zednářské a finanční kruhy pracovaly na Velké válce, svržení monarchií a zavedení západní demokracie po celá desetiletí. První světová válka byla výsledkem dlouhodobé politiky zájmových a intrikářských západních zákulsiních kruhů.

To platí i pro druhou světovou válku. I když byl Hitler nejvýraznějším účastníkem, není již žádným tajemstvím, že byl pouze hybatelem, protože druhá světová válka byla s koncem té první předem daná. Jen Polsko se ve dvacátých a třicátých letech několikrát pokusilo zahájit válku proti Německu s pomocí západních mocností. Podnětem v roce 1939 bylo nakonec pokračující terorizování německého etnika v Polsku – a povzbuzování k němu ze strany britsko-amerických strůjců. Mimochodem, přesně stejnou konstelaci, až na hlavní účastníky, vidí Putin dnes před sebou. Na rozdíl od Hitlera čekal osm let, od roku 2014 do roku 2022, než přišel na pomoc sužovanému ruskému obyvatelstvu v sousední zemi. V rozsáhlém rozhovoru, který s ním v únoru vedl Tucker Carlson, dal Putin jasně najevo, že si je historických paralel vědom.

Continue Reading

Kterým směrem, Ukrajino?

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Reakce na úvahu Constantina von Hoffmeistera Deset let ukrajinského úpadku

Silné nutkanie a chuť kričať ma prinútili zareagovať aspoň z časti na článok, ktorý tu nedávno vyšiel a celkovo na články podobného obsahu. Ja viem, je to ako hádzať hrach o stenu, ale ako sa vraví, čo je napísané, to je dané. Avšak taký obšírny, komplikovaný problém menom Vojna na Ukrajine tu už dávno nebol, navyše je o to viac aktuálny, že sa odohráva pri našich hraniciach, ako slovenských, tak aj českých, a preto je potrebné, hoc aj krátko zareagovať na štvanú propagandu z každej strany.

Continue Reading

MHP – anglosaský byznys, životně důležitý pro ukrajinskou a celosvětovou potravinovou bezpečnost

Autoři: Andy Bounds, Raphael Minder, Barbara Erling

Evropská unie nalila téměř 1 miliardu dolarů do velkých zemědělských podniků ve válkou zmítané zemi

Evropská banka pro obnovu a rozvoj napumpovala od ruské invaze téměř 1 miliardu dolarů do kuřecích farem a dalších velkých ukrajinských potravinářských podniků a financovala levný export, který nedávno pomohl rozšířit protesty zemědělců v celé EU.

Od roku 2022 půjčila Evropská banka pro obnovu a rozvoj ukrajinským výrobcům vajec, drůbeže a cukru, kteří budou brzy čelit kvótám na ochranu pracovních míst v EU, 890 milionů dolarů, uvedla banka pro Financial Times.

V Polsku, které je největším producentem kuřecího masa v EU, se zemědělci postavili do čela několikaměsíčních protestů proti rozhodnutí EU zrušit omezení dovozu z Ukrajiny. Polští agropodnikatelé jsou obzvláště znepokojeni evropským financováním MHP, největší ukrajinské drůbežářské společnosti, která v posledních dvou letech obdržela více než pětinu všech úvěrů od EBRD.

Continue Reading

Richard Hanania

Autor: Richard Hanania

Proč je nenávist k Americe obvykle nenávistí k lidskosti?

Alexej Navalnyj podle všeho zemřel v trestanecké kolonii a načasování této tragické události zafungovalo jako naprosto dokonalá ukázka morální i intelektuální prázdnoty antiamerické pravice v pohledu na Rusko, bezprostředně po sérii ponižujících videí Tuckera Carlsona, kde natáčí různá místa v Moskvě a označuje město za nebe na zemi. Jedna věc je mýlit se běžným a pochopitelným způsobem, zcela jiná pak vydat se do cizí země a vyhlásit: „V téhle chudé zemi se dá za americké dolary nakoupit spousta jídla! Dokonce vymysleli, jak zabránit odvážení nákupních vozíků!“ Tahle zjednodušená shrnutí plně nezachycují podstatu jeho videí – opravdu jej musíte vidět, jak přičichává k čokoládovému dortíku v moskevské napodobenině McDonald‘s, aby následně prohlásil ruský fast food za neskonale lepší, jelikož se tam nepoužívají geneticky modifikované potraviny.

Krátce před ruským vpádem na Ukrajinu jsem napsal esej, kde jsem se snažil ukázat iracionalitu protiruské nenávisti systémových liberálů. Jedním z mých oblíbených motivů se během let stala myšlenka, že konzervatismus je do velké míry opozičním fenoménem, poháněným reaktivním odporem ke svým domnělým protivníkům. A pravičáci pochopitelně museli prokázat naprostou pravdivost mé teze tím, že se stali inverzní karikaturou levice a jejího postoje vůči Rusku.

Continue Reading

Události na Majdanu a jejich následky je třeba chápat nejen jako místní povstání nebo snahu o „demokratické reformy“. Představují klíčový moment v širším geopolitickém boji o vliv ve východní Evropě, v němž se Ukrajina stala ústředním bojištěm.

Autor: Constantin von Hoffmeister

Constantin von Hoffmeister odhaluje [k desátému výročí Euromajdanu], jak západní vliv přetvořil kdysi autonomní Ukrajinu v geopolitické bojiště

Při zkoumání proměny Ukrajiny v posledním desetiletí, zejména od zlomového okamžiku protestů na Majdanu, které začaly 21. listopadu 2013, je zásadní prozkoumat hlubší geopolitické a společenské důsledky těchto událostí. Protesty, které původně vyvolalo pozastavení podpisu asociační dohody s EU ze strany ukrajinské vlády, rychle přerostly v úplný převrat a změnily samotnou strukturu ukrajinské společnosti a její postavení na euroasijské scéně.

Ukrajina, která vznikla po Majdanu, jen málo připomíná Ukrajinu dřívějška. Národ, který se kdysi vyznačoval určitým stupněm rozvoje a soběstačnosti, se od té doby proměnil ve stín své minulosti, v území uprostřed společensko-politického a hospodářského chaosu. Vláda, která nastoupila po těchto bouřlivých událostech – často zesměšňovaná jako klauni, teroristé a narkomani – představuje víc než jen změnu ve vedení státu. Předznamenala radikální odklon od někdejší cesty země, odklon, v jehož důsledku Ukrajina přišla o skutečnou nezávislost a stala se vazalským státem, který je neustále závislý na podpoře zvenčí.

Continue Reading

Jakkoliv uvadání „tvrdé“ i „měkké“ síly Pax America s tím, jak konkurenti hegemona dotahují, bylo do jisté míry geostrategicky nevyhnutelné, americké elity – dekadentní, zchátralé a oddané sionistům – implozi měkké síly a rychlé oslabování té tvrdé mocně urychlují.

Autor: Matt Parott

Leckdo jistě namítne, že na post-mortem analýzu amerického impéria je ještě příliš brzy. Osobně jsem přesvědčen o opaku. Neschopnost Bidenovy vlády prosadit příměří a humanitární pomoc pro Palestince v Pásmu Gazy přichází jako poslední hřebík do rakve morálně-podpůrného narativu amerického impéria.

Ať už se zeptáte Arménů z Karabachu, Gruzínců na Kavkaze, Ukrajinců nebo Arabů z úrodného půlměsíce, mytická představa Ameriky coby šampiona lidských práv, bojovníka za mezinárodní uspořádání založené na pravidlech a symbol míru a prosperity, utrpěla nezhojitelné rány. Z Ameriky se stal nemocný muž globální politiky, cynicky a paranoidně prosazující partikulární zájmy vlivných hráčů vnitropolitického kolbiště.

Continue Reading

Militanti z C14 čistí cikánské ležení…

Autor: Karel Veliký

– bojovali za vlast?

Na Ukrajině samozřejmě existují četné iniciativy, skupiny, hnutí a politické strany, které systémová (pan-demo-pluto) politologie označuje za krajně pravicové, tedy ty „nacionalistické“ (tj. především vyhraněně pronárodní, také na úkor národů jiných), „nacionálně-populistické“ (tj. národně-lidové čili odvolávající se hlavně na interní zájem a prospěch daného dému-lidu v politicko-sociálním smyslu: od národní demokracie po „völkisch“), i ty vyloženě „neonacistické“ (s odrazy hollywoodských scénářů, asi jako satanismus býval odrazem křesťanství) atd. Obdobná škála se ostatně vyskytuje snad v každé z euroamerických zemí. Nicméně na Ukrajině lze známky tzv. banderovského ozbrojeného odporu vůči moskevské nadvládě zaznamenat ještě hluboko do padesátých let minulého století, novodobou ukrajinskou státnost je možné právně odvozovat z legální přeměny 14. ukrajinské granátnické divize SS v březnu pětačtyřicátého roku v 1. divizi Ukrajinské národní armády, a v polovině let sedmdesátých měl nacionálně-militantní disent své další velké politické vězně (Valentyn Moroz, Ivan Hel, Ivan Kandyba aj.). Tito byli po rozpadu Sovětského svazu rehabilitováni jako i naši disidenti, ale právě tak jako oni zůstali i poté stranou většinové společnosti s jejími obstarávačně-rodinnými zájmy a starostmi, neboť příhodná prozápadní figura s Havlovým EU-US potenciálem se mezi nimi pochopitelně nenašla.

Continue Reading

Záběr z oslav ukrajinského Dne nezávislosti a protestu proti invazi Ruska (Tel Aviv, 24. srpna 2022)

Delegace ukrajinského pluku Azov navštívila v minulých dnech Izrael, kde se setkala s představiteli a záložníky izraelské armády (Cahal) a hovořila o probíhající ruské invazi na Ukrajinu.

Delegace přijela do Izraele ve čtvrtek (15. prosince 2022, pozn. DP) a vedl ji důstojník Azovu Ilja Samojlenko, jeden z vojáků, kteří se zabarikádovali pod ocelárnami Azovstal při pokusech ochránit Mariupol před ruskou invazí na začátku tohoto roku. K němu se v čele delegace připojila Julija Fedosjuková, zástupkyně vedoucího Sdružení rodin obránců Azovstalu.

Samojlenko byl zajat Rusy po několika týdnech obléhání oceláren Azovstal a v září byl propuštěn v rámci výměny zajatců.

Delegace přijela do Izraele, aby se zastala příslušníků pluku Azov, kteří jsou stále drženi jako zajatci, aby promluvila o obraně Azovstalu v Mariupolu a aby čelila ruským zprávám a prohlášením o pluku a probíhající válce.

Continue Reading

Azov a milion chvilek pro demokracii (Praha, 27. února 2023). Aneb co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.

Autor: Josef Turner

Učebnice teorie demokracie kdysi psaly, že opozici je dobré mít v parlamentu a nikoliv na kandelábrech, Masaryk prý kdysi pronesl, že „demokracie je diskuse“. V nové Evropě je ovšem vláda ztělesněním Dobra, a tedy opozice je logicky čiré Zlo. Jestli budeš volit Babiše, tak už neuvidíš vnoučata! Protože možnost jít volit toho, koho sám chceš, jsme tady v roce 1989 fakt nechtěli, chtěli jsme Coca Colu a banány bez front – z košíku v Kauflandu rovnou do tlamy! Místo vlády jedné strany tvoří pevnou hráz liberalismu jednotná fronta pěti stejných stran. A svoboda slova – ta má svoje hranice, varuje nejvyšší státní zástupce. Běda tomu, kdo bude schvalovat, relativizovat, propagovat nebo zveřejňovat!

Dezinformace není názor a o tom, co je a není dezinformace, bude rozhodovat vláda, případně soud. Dezinformátor je nový neonacista. Jak jsme se dozvěděli před patnácti lety během velkých čarodějnických procesů, neonacista se pozná tak, že používá neonacistický symbol, přičemž neonacistický symbol se pozná podle toho, že jej používá neonacista. Dezinformátor se pozná tak, že šíří škodlivý obsah a škodlivý obsah se pozná tak, že jej šíří dezinformátor. O objektivní pravdivosti nebo nepravdivosti rozhodnout často nelze a především – ve skutečně svobodné zemi to přeci není vůbec třeba. Byl odsun Němců „spravedlivou odplatou“ nebo genocidou? Vedla Ukrajina od roku 2014 brutální válku proti vlastnímu obyvatelstvu nebo to byla „protiteroristická operace“? Kdo provedl masakr v Katyni, v Babím Jaru, v My Lai, v Buči? Byl holodomor na Ukrajině stejně jako v Bengálsku „antropogenní“? Radši počkejme na stanovisko politbyra. Byl Džaváharlál Nehrú socialista a pokrokový předvoj dělnické třídy nebo reakční hinduistický tmář a zpátečník? Raději se nejprve poraďte se svým soudním znalcem! Protože tady hrozí totiž nejen postihy za popírání nacistické genocidy, ale i za její nepopírání a to i přesto, že jste jako Josef Skála školený historik. A tak bude třeba mobilizovat a vysílat na Ukrajinu vojáky, protože jsme ve válce a zároveň nejsme ve válce, to byla jen taková metafora. Pronášet metafory, že bude třeba mobilizovat, smí pouze chrabrý náčelník, nám dezolátům za totéž sdělení hrozí předvolání za šíření poplašné zprávy.

Continue Reading

Vidkun Quisling

Autor: Ragnar Skancke

Vidkun Quisling se o Rusko začal zajímat ještě na vysoké vojenské škole. Učil se kvůli tomu i rusky. Prvním výsledkem jeho studia byl spis, který sepsal pro norský generální štáb v letech 1912–1913, o vojensko-politických poměrech v zemi, v září 1905 tak překvapivě poražené Japonskem.

Není tudíž žádná náhoda, že počátkem r. 1918 tento štáb jmenoval nyní již kapitána Quislinga vojenským přidělencem v Petrohradu. Protože se však nepřehledná situace v revolucionizovaném sovětském Rusku stále zhoršovala, Norsko koncem roku svou ambasádu zase uzavřelo.

Zato otevřelo novou v Helsinkách, neboť ve Finsku, které po ruské revoluci vyhlásilo nezávislost, skončila nedlouhá občanská válka mezi bílými gardisty, podporovanými Německem, a rudými, podporovanými sovětským Ruskem, vítězstvím prvních.

Vedle funkce vojenského atašé zde kapitán působil po dva roky jako tajemník ambasády. Osvědčil se, takže když profesor Fridtjof Nansen, který proslul jako polárník a nyní se angažoval ve Společnosti národů, hledal spolupracovníka pro misi v Rusku, velvyslanec Quislinga vřele doporučil.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn – Rusko v troskách

Autor: Alexandr Solženicyn

Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska, a Čechy jdou také cestou od nás vzdálenou) nebo jižních, kde nám odměnou za starosti a oběti byl buď nevděk jako v Bulharsku nebo to, že jsme se zapletli do války pro nás nijak nutné, ale zato zhoubné, jako kvůli Srbsku.

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehko přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko ohlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina hned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“)

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: Miroslav Červenka

Letitou recenzi na Solženicynovu knihu Rossija v obvale z roku 1998, která o pouhý rok vyšla v českém překladu u nakladatelství Rybka Publishers a Práh, připomínáme coby další příspěvek k poznávání příčin nynější tragédie na Východě.

Kdo mě a mé názory blíže zná, ví, že nejsem zrovna vášnivým milovníkem Ruska, jež pro mne již od roku 1968 představovalo centrum všeho zla a mravního i ekonomického úpadku. Nikdy jsem rovněž neměl v lásce ruskou kulturu, a když jsem četl Jeden den Ivana Denisoviče i Souostroví Gulag, vnímal jsem je jako knihy ze vzdáleného ruského světa mající pouze okrajovou souvislost se situací u nás. To se však v žádném případě netýká autorovy poslední práce, jež se ke mně dostala až na několikeré doporučení mého dobrého známého, jemuž i touto cestou vřele děkuji, neboť kniha rozšířila a změnila můj dosavadní náhled a obzor.

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

I kdybychom připustili, že ukrajinská prohra by skutečně otřásla americkým systémem tak, jak se nepovedlo válkám ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu, opravdu by to byla pro disidenty výhra?

Autor: Greg Johnson

Mike Maxwell z nakladatelství Imperium Press přišel na substackovém účtu Imperium Press s dobře promyšleným protiargumentem mých postojů k válce na Ukrajině. Bílí nacionalisté by podle něj měli podporovat ruský vpád na Ukrajinu, jelikož Ukrajince podporují Spojené státy i drtivá většina členských zemí NATO, porážka Ukrajinců tudíž znamená porážku i pro naše vlády, což usnadní činnosti disentu. Jak píše, „naším nejvyšším národním zájmem je dosti očividně ponížení a prohra naší domácí nepřátelské vládnoucí elity“. Jeho teze mě hned z několika důvodů nepřesvědčuje.

V prvé řadě – skutečně by ukrajinská porážka zasadila NATO a Spojeným států tvrdý úder? Amerika přežila ponižující neúspěch ve Vietnamu. Oklepala se i z nákladnějších a nedávnějších ostudných debaklů v Afghánistánu či Iráku. Nevidím proto důvod, proč by jí hypotetická porážka Ukrajiny Rusy měla zasadit nějakou zdrcující ránu. USA ani NATO dokonce s Ruskem neválčí, „jen“ pomáhají Ukrajině. Jestliže Amerika dokáže přežít přímou porážku ve válce s vlastní účastí, jistě by zvládla i prohru spojence, jako je Ukrajina.

Continue Reading

Francis Fukuyama (2005)

Autor: Richard Hanania

Z tupení Francise Fukuyamy se stala zábava mnoha, kdo se považují za chytřejší, než skutečně jsou.  V twitterové zkratce se stal chlapíkem, podle kterého už se nikdy nemělo stát nic nového – a pokaždé, když se něco nového stalo, byl usvědčen z trapného omylu. Menšina těch, kdo jeho knihu Konec dějin a poslední člověk četli a dokonce porozuměli, ovšem chápe, že jeho teze nehlásala definitivní konec vedení válek nebo páchání genocid, jako spíš etablování liberální demokracie coby uspořádání společnosti bez skutečných, seriózních alternativ. A tak jakkoliv ve „válce proti teroru“ umírali lidé a my ostatní si na letištích budeme nejspíš muset zouvat boty donekonečna, nikdy na stole neležela možnost, že by muslimský fundamentalismus buď vážně ohrozil nejvyspělejší země světa, nebo snad předložil alternativu k jejich modelu vládu kdekoliv jinde než v těch nejzaostalejších koutech světa

Vzestup Číny byl ovšem od začátku něčím úplně jiným. Zdálo se, že země se 1,4 miliardou obyvatel je na cestě k tomu, aby ekonomicky překonala USA, a to bez čehokoli, co by připomínalo demokratické instituce nebo svobodný tisk. Dosáhla toho a navíc se stala světovým lídrem v oblasti vědy a technologií a s extrémně nízkou mírou kriminality, užívání drog nebo podílu dětí narozených mimo manželství. Tálibán ani ISIS skutečně neinspirují ostatní národy k tomu, aby je následovaly. V posledních letech však mnozí chytří analytici vážně argumentují ve prospěch „čínského modelu“, který klade důraz na technokratické dovednosti a politickou meritokracii namísto hlasování a zapojení občanské společnosti. Ti, kteří berou vážně lidský kapitál (tedy např. rozdíly v inteligenci populací, pozn. DP), jako například Garett Jones, by mohli poukázat na to, že v Číně i dnes žijí nejchudší Číňané na světě, takže bychom tamější komunistické straně neměli přičítat tolik zásluh. Nicméně většina lidí lidský kapitál vážně nebere, a tak by se na čínský úspěch mohlo pohlížet jako na výsledek neobvykle moudrých politických rozhodnutí.

Continue Reading

Claudio Mutti a Alexandr Dugin

Rozhovor redakce Gazetta dell‚Emilia  s Claudiem Muttim, vedoucím časopisu geopolitických studií Eurasia, o válce na východě.

Gazetta: Zatímco my mluvíme, válka mezi Ukrajinou a Ruskou federací pokračuje. Můžete nám říci, co se na pozadí války ve východní Evropě opravdu děje?

Mutti: Spojené státy využívají Ukrajinu, aby mezi Rusko a zbytek Evropy vrazily klín. Což neříkám já, ale velice vlivný zdroj, jistě nepodezřelý z antiamerikanismu: George Friedman, předseda Strategic Forecasting Inc., známé jako Stratfor. Když Friedman mluvil k Chicagské radě pro světové záležitosti (Chicago Council of Global Affairs), řekl: „Prvořadý zájem Spojených států, pro nějž jsme vybojovali války století (první, druhou a studenou), tkví v zabránění propojení mezi Německem a Ruskem, poněvadž semknuté představují jedinou sílu schopnou nás ohrozit. Zásadní obavou Spojených států je, že se německý peněžní kapitál a technologie spojí s ruskými přírodními zdroji a pracovními silami. Je to jediné spojenectví, které Spojeným státům nahání strach, už jedno století se mu snažíme zamezit.“

Continue Reading

Robert Spieler, Alexandr Dugin a Robert Steuckers na identitární konferenci pořádané na zámku Coloma v Sint-Pieters-Leeuw, 2005.

Rozhovor s Robertem Steuckersem k zavraždění Darji Duginové a o myšlenkách jejího otce pro bretaňský identitární web Breizh-info.com

Breizh-info.com: Darja Duginová se stala obětí bombového útoku, který pravděpodobně mířil na jejího otce. Jaký zájem vede cizí tajné služby, aby se pokusili likvidovat myslitele? V čem mohou teorie Alexandra Dugina pro mocné v Kyjevě a ve Spojených státech, stejně jako pro globalistické elity, představovat problém? Které ideové linie Alexandra Dugina jsou ty hlavní?

Robert Steuckers: Myslím, že atentát mířil na otce i dceru s předpokladem, že cestují v tomtéž voze. Nicméně dosud provedené šetření se kloní k závěru, že hlavním cílem byla sama Darja, jelikož osoba podezřelá z odpálení výbušného zařízení měla pronajatý byt ve stejném domě, kde bydlela Alexandrova dcera. O důvodech a zájmech služeb, ukrajinských nebo západních, které by je k takto ohavnému činu motivovaly, bych si spekulovat nedovolil, jakkoli doba války stírá hranice běžného jednání. Darja Duginová byla velice aktivní: řídila digitální zpravodajskou agenturu nazvanou „Telegramm“, která nepřetržitě poskytovala informace o světovém dění. Ty se v ruském jazyce objevovaly na geopolitika.ru a na jejím vlastním účtu na Telegramu. Poté se zdálo, že dík dobré znalosti francouzštiny našla nové poslání v tom, že promlouvala k frankofonním Afričanům, kteří již ve svých zemích nehodlají snášet francouzskou aroganci a přejí si poručnictví Paříže nahradit spoluprací s Ruskem, jak ukazuje vzorový příklad Mali. Sám Dugin pro potřeby svých krajanů, kteří toho o afrických problémech zjevně moc nevědí, sepsal nástin afrických dějin. Ve snaze připomenout Africe nejskvělejší a nejzajímavější stránky její historie jsem tuto stručnou studii tradicionalistického myšlení z etnologického hlediska přeložil. Překlad si lze přečíst zde.

Continue Reading

Darja Duginová

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit? Není pro vás někdy těžké nosit jméno Dugin, a být tak nutně připodobňována svému otci?

Darja Duginová: Vystudovala jsem historii filosofie na Filosofické fakultě Moskevské státní univerzity. Můj výzkum se zaměřil na politickou filosofii pozdního novoplatonismu, předmět nekonečného zájmu. Hlavní myšlenkovou linií politické filosofie pozdních novoplatoniků je rozvíjení schématu shody duše a státu a existence obdobného trojného uspořádání v obou. Jako má tři základy duše, tak jsou tři oblasti i ve státě (a platonici popisují indoevropský model, později dokonale teoreticky zpracovaný v díle Dumézilově) – tento model se projevuje ve starověku a středověku. Dnes se existenciální a psychické chápání politiky v mnoha ohledech vytrácí, jsme navyklí vnímat politiku jen jako techniku, ale platonismus mezi politickými a psychickými procesy odhaluje hlubokou souvislost. Tento komplexní pohled na politické procesy je dnes naléhavě nutné obnovit, tzn. zkoumat existenciální politiku.

Continue Reading