Délský potápěč

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Autor: Dr. Mordechai Kedar

Japonci necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za svůj negativní postoj k islámu

Některé země, především v Evropě, v současnosti následkem muslimské imigrace procházejí hlubokou kulturní proměnou. Francie, Německo, Belgie či Holandsko jsou zajímavými příklady států, kde imigrace z muslimských zemí spolu s vysokou porodností muslimů ovlivňuje všechny oblasti života.

Jistě stojí za pozornost, že najdeme zemi, kde se přístup vlády i obyvatel k muslimské otázce diametrálně liší. Tou zemí je Japonsko, které si všech s islámem souvisejících otázkách udržuje odstup: na diplomatické úrovni vrcholní představitelé muslimských zemí jen velice zřídka navštěvují Japonsko a stejně vzácně se japonští předáci vydávají do islámského světa. Vztahy s muslimskými státy se točí zejména kolem ropy a plynu, které Japonsko z některých muslimských zemí dováží. V rámci vládní politiky Japonsko muslimským příchozím do země nevydává občanství a i trvalé povolení k pobytu se jim daří získávat jen s velkými obtížemi.

Japonsko nedovoluje vyznavačům vyzývat ostatní k přijetí islámu (dawa) a každý ke konverzi k islámu aktivně vybízející muslim je vnímán jako kazatel cizí a nevítané kultury. Arabština je vyučována jen na hrstce akademických institucí, dovážet Korán do země je velmi obtížné a muslimové v Japonsku tak zpravidla bývají zaměstnanci zahraničních společností. V Japonsku funguje jen velice málo mešit a japonské úřady se ze všech sil snaží zabránit vstupu muslimů do země – i když se jedná o lékaře, inženýry a manažery v oblasti působících zahraničních společností. Japonci očekávají, že se budou muslimové modlit doma.

Continue Reading

Danke Mutti Merkel!

Nejnovější analýzy vycházející z oficiálních údajů německých statistiků ukazují, že nekončící invaze Třetího světa do Německa během pouhých čtyř let vytvoří barevnou většinu ve věkové skupině mezi 20 a 30 lety a neevropskou většinu v rámci celé společnosti během jediné generace.

Analýza týmu profesora A. F. Kovácse z Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem vyšla v Německu v časopise The European pod názvem „Pravda o uprchlické krizi“ (Wahrheiten zur Flüchtlingskrise). Podle Kovácse zastánci současné „bezprecedentní imigrace“ jako kancléřka Merkelová tvrdí, že „jeden, dva či tři miliony jsou kapkou v moři v porovnání s asi 79-80 miliony obyvatel dnešního Německa.“

Takové tvrzení je však podle profesora Kovácse nesprávné, protože nebere v potaz věkové demografické skupiny, na které má tento příliv dopad.

Dále upozorňuje, že podle čísel zveřejněných Německým spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, BAMF) mezi barevnými příchozími v drtivé většině převažují lidé mezi 20 a 35 lety, a často i mladší.

Continue Reading

„Jsem jedinou alternativou na místo ministerského předsedy Anglie.“ David Bowie, 1976

Autor: Nick Camerota

Když před několika lety natočil židovský producent Mel Brooks lehce zábavný snímek Producenti (The Producers 1968), podle všeho předznamenal některé kalnější proudy současné „hitlermánie.“ Ve filmu se objevuje kýčovitě přehnaná hra ve hře Springtime For Hitler (celým názvem Springtime for Hitler: A Gay Romp With Eva and Adolf at Berchtesgaden, pozn. DP), muzikál vroucně věnovaný vzpomínce na staré dobré časy Třetí Říše. Springtime For Hitler se projevilo jako účinná dvojsečná satira: i když zlovolně kastroval a zesměšňoval Hitlera, nabídl také nesmlouvavý odsudek broadwayských muzikálů. Springtime For Hitler každopádně představuje začátek Hitlerovy posmrtné kariéry jako muzikálové hvězdy.

Zhruba v témže čase, kdy Alec Guiness točil svůj bezkrevný portrét německého vůdce (Hitler: Posledních deset dnů, pozn. DP), přirovnal časopis Time Hitlera k rockové hvězdě – měl spousty mladých fanoušků, víte, a zástupy dospívajících dívek padaly při zvuku jeho hlasu do kolen… zbytek si dovedete domyslet. O pár let později David Bowie pronesl v podstatě totéž.

Teď se však zdá, že nejlacinější ironie esejisty z Time se ukazuje být prorockou: Adolf Hitler se vydává toutéž cestou jako Ježíš Kristus. Stal se inspirací pro zbrusu novou „rockovou operu“ nazvanou (jak jinak?) Der Führer. Nahrávací společnost Electrola objednala dvoudiskové album a začala pracovat na jevištním zpracování. Der Führer je dílem dvou mladých západoněmeckých rockových muzikantů, kteří jsou mimochodem zapřisáhlými antinacisty.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier.

Nicolas Gauthier: V souvislosti s útokem v Charlie Hebdo demonstrovaly na jeho podporu v ulicích Paříže celkem čtyři miliony lidí. Jestliže taková podpora byla vyjádřena časopisu, který měsíčně zřídka prodal více než 30 tisíc výtisků, jsme svědky něčeho mimořádného. Jedná se podle vašeho názoru o velkou chvíli národního sjednocení, nebo spíše kolektivního poblouznění?

Alain de Benoist: Zmiňované protesty by měly smysl, pokud by se omezily na celonárodní odmítnutí terorismu francouzskými občany. Jenže šlo o demonstrace organizované vládou a politickými stranami a to jejich význam posunulo k obrovské vlně vnitřního ztotožnění se s obětmi, což nejlépe vystihuje onen slogan „Je suis Charlie“, vyhlašovaný v orwellovském duchu jako nové zaklínadlo myšlenky francouzského republikanismu. Od té chvíle nejde o odsouzení vrahů a útočníků, nýbrž o sebeidentifikaci s „hodnotami“ Charlie Hebdo, to znamená s kulturou rouhání a výsměchu.

Během těchto protestů jsme byli svědky toho, jak se Francie ponořila do stavu bezmyšlenkovitosti a laciného moralizování. Zvony chrámu Notre Dame vyzváněly na památku „knězobijců“, vyhlašovala se „národní jednota“ Francie, ovšem s vyloučením Front National. Proklamovaná tzv. svoboda projevu se smrskla na hájení práva na zesměšňování náboženství a na právo zavřít komika Dieudonného. Karikaturisté začali být posuzováni podle „správnosti“ objektů jejich práce. (Mohamed, souložící s prasetem: jak vtipné! Christine Taubira /ministryně spravedlnosti v Hollandově vládě, pozn. překl./, vyobrazená jako opice: netolerovatelné!)

Continue Reading

Autor: Hermann Hesse

Stromy som oddávna považoval za najdotieravejších kazateľov. Uctievam ich, keď žijú spoločne a v rodinách, v lesoch a hájoch. A ešte viac si ich ctím, keď stoja jednotlivo. Ako osamelí. Nie ako pustovníci, čo sa odkradli pre nejakú slabosť, ale ako veľkí opustení ľudia, ako Beethoven a Nietzsche. V ich korunách šumí svet, ich korene odpočívajú v Nekonečnu; len ony sa v ňom nestratia, ba z celej sily svojho žitia sa usilujú iba o jedno: naplniť v nich sídliaci zákon, rozvinúť vlastnú podobu, spodobniť samých seba. Nie je nič posvätnejšie, nie je nič príkladnejšie ako pekný, silný strom.

Keď sa zotne strom a slnku ukáže svoju smrteľnú ranu, potom môžeme na svetlom reze jeho pňa a pomníka čítať celú históriu: v letokruhoch a zrasteninách je verne vpísaný všetok boj, všetko utrpenie, všetky choroby, všetko šťastie a úspechy, chudé roky i roky hojnosti, prežité útoky, prekonané búrky. A každý sedliacky chlapec vie, že najtvrdšie a najšľachetnejšie drevo má čo najtenšie kruhy, že vysoko v horách a v neustálom nebezpečenstve rastú tie najnezničiteľnejšie, najsilnejšie a najpríkladnejšie kmene.

Stromy sú svätyňami. Kto s nimi vie rozprávať, kto im vie načúvať, ten sa dozvie pravdu. Nekážu učenie a návody; nestarajúc sa o jednotlivosti kážu prazákon života.

Continue Reading

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

Autor: Bradley J. Birzer

Úvod

Už skoro tak dlouho, jak mám to potěšení číst, se setkávám s dystopickou literaturou. Začal jsem 451° Fahrenheita a Marťanskou kronikou, brzy už jsem hltal Konec civilizace aneb: Překrásný nový svět, Farmu zvířat a 1984 spolu s díly Roberta Heinleina, Ursuly Le Guinové, Arthura C. Clarka a Isaaca Asimova. S neukojitelnou touhou po dalších podobných příbězích jsem pokračoval s dosti krotkou knihou Iry Levina Ten báječný den a vcelku únavnou knihou Ernesta Callenbacha Ecotopia. Odtud jsem směřoval k postapokalypickým příběhům Nevila Shutea, Stephena Kinga, Jerryho Pournellea, Whitleyho Striebera a Gordona Dicksona i k temným komiksovým románům Franka Millera a Alana Moorea. Na vysoké škole jsem objevil Margaret Atwoodovou a Philipa K. Dicka, Vernora Vinge a Waltera M. Millera, Jr. Nádavkem k literárnímu putování jsem také hltal science fiction na stříbrném plátně a televizní obrazovce – vše od původních sérií Star Treku a Prisonera po Planetu opic, od Blade Runnera po Dark City a Batman začíná.

Narodil jsem v roce 1967 do silně progoldwaterovské rodiny a vyrůstal v 80. letech poblíž sila jaderných střel Titan II – považuji se proto za dítě Studené války a silně protisovětského vyznavače svobody. To, co jsem četl v děsivých sci-fi a dystopických nočních můrách, se už v nedávné době odehrálo v nacistickém Německu či Rakousku a za mého života odvíjelo v Sovětském svazu, Číně, Severní Koreji, Mosambiku, Nikaragui, Angole či Kambodži. V relativním bezpečí života pod široširým nebem kansaských Velkých plání jsem si uvědomoval, že polovina světa musí přežívat pod nějakou formou režimu s toxickou ideologií, v odlidšťujících anti-rájích plných strachu, nenávisti a šílenství. Hudba, kterou jsem poslouchal – Kansas, Rush, Emerson, Lake, Palmer nebo Pink Floyd – můj existenciální angst ze světa a jeho nezměrné nelidskosti jen umocňovala.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading

Veselé Vánoce všem!

Autor: Dominique Venner

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Continue Reading

Adriano Romualdi, „James Dean“ radikální pravice

Malý sumář antidemokratických tradic

U příležitosti zimního slunovratu vycházejí jako IV. svazek naší knižní edice Metanoia eseje Adriana Romualdiho. „Speciální zbraň” pro ty, kteří si budují pevnou pozici mezi konzervativcem a revolucionářem. Nástin evropské „velké politiky” a „nové kultury”.

Ukázky:

Stačí srovnat dnešní demokratické státy s monarchistickými a národními demokraciemi před čtrnáctým rokem, abychom pochopili, co se z národní myšlenky vytratilo: nezávislost, hrdost, odvaha.

Také Itálie vděčila za svůj vzestup z let 1848 až 1948 nikoli faktu, že byla „demokratická“ – to ji prospělo málo, jako ji to málo prospívá dnes – ale že byla „nacionální“.

Continue Reading

Front National – tvrdá porážka nebo triumfální prohra?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Nicolas Gauthier: Podle titulku Le Parisien zaznamenala Front National „tvrdou porážku,“ zatímco zástupce FN Gilbert Collard oslavuje „triumfální prohru.“ Váš názor?

Alain de Benoist: FN sice nezískala žádný z regionů, to ale není až tak důležité – důležitější je, že její podpora s každými volbami roste a ani tyto poslední nebyly výjimkou. Došlo k prolomení hranice 40% a hnutí Marine Le Penové má do budoucna zajištěnou podporu více než 350 zastupitelů (což také mimochodem řeší problémy s podporou zvolených představitelů pro prezidentskou kandidaturu. Zásadním se jeví fakt, že strana – proti níž se postavily současná levice i pravice, všechny velké strany, významné noviny, radiové a televizní stanice (nezapomínejme ani moralistické organizace, showbyznys, organizovanou židovskou komunitu (Reprezentace francouzských židovských institucí – CRIF), zástupce zaměstnavatelů (Francouzský svaz zaměstnavatelů – MEDEF), zednářskou lóži Grand Orient, Pierra Gattaze (předseda MEDEF), Bernarda-Henriho Lévyho a Danyho Boona /komik a filmař/) – míří k zisku podobného podílu podpory jako další dvě velké strany. Stručně řečeno, čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Continue Reading

V klidu chlapi, inženýři a doktoři už jsou na cestě!

Autor: Justin McCurry

Stárnoucí obyvatelstvo a předpověď úbytku pracovní síly o osm milionů lidí do roku 2030 jsou hlavními důvody stále četnějších výzev, aby vláda přijímala migranty a uprchlíky.

V japonské vládě narůstá napětí kvůli neochotě země přijmout byť jen skromné počty uprchlíků a imigrantů, zatímco zástupce OSN vyzval Tokyo k větší spolupráci při přesídlování lidí prchajících před konfliktem v Sýrii a Iráku.

Šigeru Išiba, státní ministr pro revitalizaci venkova, řekl, že Japonsko by mělo přijmout více imigrantů. Jako příklad úspěšné integrace udává integraci japonských imigrantů v Jižní Americe zkraje 20. století.

Išibova slova zazněla takřka současně s prohlášením vysokého úředníka OSN, který Japonsko vyzval k přijetí lidí prchajících před válkou v Sýrii a Iráku.

Rozhodnutí premiéra Šinzó Abeho neměnit japonskou uprchlickou politiku vyvolalo ostrou kritiku přísných azylových pravidel země. Loni vyhověly úřady jen 11 z rekordních 5 000 žádostí.

Continue Reading

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?

Continue Reading

„Jsem sexy nebo ne?“

Autor: Jack Donovan

Masírování ega se lze dnes sotva vyhnout. Ať už v práci, ve škole nebo v nákupním centru, Američané chtějí po každém, aby jim řekli, jak jedineční, talentovaní a důležití jsou. V našem naruby obráceném světě jsou z nějakého důvodu slabí silnými, každý, komu se povede přežít záděr „statečný“ a nejprůměrnější úředníček z ministerstva obrany hrdina vlasti.

V Globocorp [1] se oddělení lidských zdrojů snaží přesvědčit každého Johna a Juanitu, jak naprosto nepostradatelní jsou pro úspěch celé korporace, jejich tvořivost je ceněna a kdokoli od údržbáře po generálního ředitele je schopen obrovského pozitivního přínosu. Ve své nedávno vydané knize o hodnotě práce tvrdí Matthew B. Crawford, že současné korporace znehodnocují smysluplné výkony neustálým podbízením a tlacháním, jako kdyby každý z nás byl nějaký Einstein.

Američané rádi poslouchají, jak stateční a geniální jsou, tyto hodnoty však pro ně už vyšly z módy. Kdo je schopný vyjmenovat pět skutečných válečných hrdinů? Většině (hoi polloi) také ani až tolik nejde o to, kdo je chytrý a kdo ne. Vědu využijí leda tehdy, když chtějí zhubnout, vyhrát hádku na internetu nebo zjistit, kdy nastane konec světa. Pokud zvládnete vyjmenovat deset současných opravdových vědců, jste nejspíš sám vědec.

Většina lidí si dobře uvědomuje, že žádní Einsteini nejsou – a je jim to jedno. Mají na starosti důležitější věci.

Otázka, kterou si kladou, zní: „Jsem sexy nebo ne?“

Continue Reading

Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.

Autor: Jim Goad

Vysloužilá děvka Madonna, ta italská šlapka, která se kdysi dáávno začátkem osmdesátek prokouřila a prošoustala na vrcholek popových žebříčků a od té doby nás zásobuje dalšími a dalšími hity, minulý týden během vystoupení na Brit Music Awards padla na svůj 56letý zadek, což velice rychle vedlo k četným krutým variacím vtipu „Upadla jsem a  nedokážu vstát“ na sociálních médiích.

Poté, co si pečlivě nastavila naslouchátko, spolkla prášky, upevnila kolostomické sáčky a na svém rošťáckém elektro skútru dorazila pozdě k rozhovoru, obvinila Madonna své trapitele z „ageismu“, který přirovnala k rasismu a homofobii.

Takřka-miliardářka volnějších mravů, narozená jako Madonna Louise Ciccone, nedávno řekla časopisu Rolling Stone:

„Nikdo by si nedovolil posmívat se jinému proto, že je černý nebo na Instagramu vyvěsit výrok ponižující člověka proto, že je gay… Ale můj věk – všichni cítili potřebu pronést směrem ke mně něco ponižujícího. A já si vždy pomyslím – jak může být tohle přijatelné? Jaký je vlastně rozdíl mezi tímto a rasismem nebo jakoukoliv jinou diskriminací?“

Abychom byli fér, ta nafouknutá, jaterními skvrnami pokrytá čarodějnice má kus pravdy. Podle oficiálního diktátu se už nesmíme posmívat, diskriminovat nebo vtipkovat o komkoliv na základě jejich „vnitřních“ vlastností, s jedinou výraznou výjimkou – lidí pokročilého věku. Standardní argument proti takovým strašákům jako „nenávist“ nebo „předsudky“ zní, že nikdo si nemůže zvolit, jestli bude černoch. Taky se snaží tvrdit, že nikdo nemůže ovlivnit svou sexuální orientaci, ale to je zase úplně jiná věc. Nepochybně však nemáme žádnou moc nad datem v rodném listě – v tomto ohledu je to stejná situace jako s rasou.

Continue Reading

Japonská školačka v jedné z tokijských stanic metra.

V Japonsku malé děti samy, bez dohledu rodičů, jezdí metrem a vyřizují běžné pochůzky. Spíše než samostatnosti to ale lze připsat na vrub vysoké míře sociální důvěry, která indikuje míru společenské soudržnosti.

V japonských hromadných dopravních prostředcích jde o běžný pohled: děti – samotné či ve skupinkách – se hrnou vagonem a hledají volná místa k sezení.

Na sobě mají podkolenky, lakýrky s přezkou, kostkované halenky, typické klobouky se širokou střechou, upevněné pod bradou a průkazky na vlak připnuté k aktovkám. Dětem často není víc než šest či sedm let a pohybují se bez doprovodu dospělých.

Continue Reading

Šinzó Abe

Japonský předseda vlády Šinzó Abe odmítá kritiku politiky, v jejímž rámci jeho země poskytla loni azyl pouhým jedenácti lidem

Při příležitosti schválení nové pomoci syrským a iráckým obětem konfliktu na Středním východě ve výši 1,6 miliardy amerických dolarů řekl Abe, že Japonsko musí nejprve zlepšit podmínky života vlastních lidí, než může vůbec začít zvažovat přijímání syrských uprchlíků.

Abeho vytrvalá neochota zavázat se k přesídlení byť jen menšího počtu uprchlíků v Japonsku vyvolala kritiku tvrdé azylové politiky této východoasijské země: loni z 5 000 žádostí vyhověla jen 11.

V  projevu před Valným shromážděním OSN v New Yorku však Abe zopakoval, že Japonsko se musí nejprve vypořádat s výzvou klesající porodnosti a stárnoucí populace a pokračovat v navyšování počtu žen na trhu práce.

„Jde o demografickou otázku. Než začneme přijímat imigranty či uprchlíky, musíme nejprve dosáhnout většího zapojení žen i starších lidí a zvýšit míru porodnosti. Čeká nás spousta práce, než budeme moci začít přijímat přistěhovalce,“ řekl Abe novinářům v rozhovoru následujícím jeho projev.

Continue Reading

Autor: Hrdost

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

Continue Reading

To nejsou tři ocásci, ale Blocco Studentesco.

Autor: Silas

Setkání s CasaPound

Přijel jsem do převážně barevné čtvrti a vydal se směrem dolů po ulici. Všiml jsem si několika hlav, které se vykláněly z oken ve třetím patře a dvou členů ochranky, kteří hlídali přední dveře pod obřími písmeny CasaPound namontovanými na čele budovy. Byl jsem pozdraven podáním ruky, což slouží jako obvyklý pozdrav mezi členy organizace.

Sébastien mně přivítal na schodišti a zamířili jsme směrem nahoru do velké zasedací místnosti, kde již postávali italští muži a ženy, kteří mezi sebou energicky rozmlouvali. Všichni vypadali jako svěží, zdraví a otevření lidé. Muži měli krátké sportovní účesy nebo vyholené hlavy, zatímco ženy měly většinou dlouhé vlasy. Každý se zdál být v dobré náladě a vypadalo to, že se i důvěrně znají mezi sebou. Fašistická literatura lemovala okraje poliček. Sébastien mně představil asi půl tuctu členů a pak mně vzal do haly vysvětlit ještě pár věcí.

Pro ty, kteří neznají hlavní ústředí CasaPound je třeba zdůraznit, že není určeno jen pro koordinaci aktivismu CasaPound, ale že ve skutečnosti slouží i k ubytovávání italských rodin, které bojují o přežití a z nějakého důvodu si nemohou dovolit platit za své vlastní bydlení. Budova je obsazena nelegálně, ale CasaPound tak dlouho a tak silně tlačilo na vládu až ji ona i policie prostě nechali na pokoji. Sébastien ukázal na plakát s několika řadami fotografií – To jsou (naši) mučedníci. „Ten byl zastřelen, ten byl bodnut – tito dva byli upáleni zaživa…“

Continue Reading

A kdo z národně/etnicky cítících Evropanů se bezmyšlenkovitě nechává vtáhnout do promuslimské hry, kope ihned za Washington a zájmy jeho „žlutých eminencí“.  (viz David Myatt)

Autor: Karel Veliký

Benthamská užitečnost*, tato ctnost vyplývá ze zisku a ztráty, snižuje Boží svět na mrtvý, nerozumný stroj, nebeskou nekonečnou duši člověka na jakousi váhu k odvažování sena a slámy, radostí a žalů. – A ptáte-li se mne, zdali Mahomed nebo tito podávají žebráčtější a falešnější názor na svět, na člověka a na jeho poslání, odpovím vám, že ne Mahomed! Thomas Carlyle

Ve své stejnojmenné stati Karl Richter, člen NPD, předkládá k úvaze několik bodů. Ten nejdůležitější se týká údajné cizosti muslimské soustavy hodnot, tak jak ji podává Korán (= dosl. „čtení“ nebo „to, co je třeba číst“), k Evropě. Richter připomíná, že z Orientu však bylo do Evropy přeneseno i křesťanství a lze argumentovat, že v našich zeměpisných šířkách proto nemá co pohledávat, což také mnoho novopohanů, vyznavačů původních, nesnadno rekonstruovatelných indoevropských kultů, po více než sto let činí. Jenže křesťanství se kdysi v Evropě prosadilo jako „vůdčí kultura“ (proč, to je jiná, nelehká otázka) 1] a během své „asimilace“ se toto někdejší polootrocké semitské náboženství pouště a ulice, náboženství nevzdělaných, „slabých a ponížených“, stalo projekčním plátnem, do nějž nejskvělejší z rodilých Evropanů promítli své duchovní, mocenské a umělecké stavby či projekty (translatio Svaté říše římské, křížové výpravy, katedrály, středověké chorály, barokní chrámy a duchovní kantáty aj.). 2] Díla v mnoha ohledech nesrovnatelná, v lidském měřítku nepomíjivá, historicky pak umocňující sílu i svéráz „výrazu“ velké části bílé rasy. 3] Oprávněně se tak nabízí otázka, zda a proč by se Korán mohl či nemohl pro nynější duchovně, mocensky i umělecky vyhořelé či zmatené Evropany v budoucnu stát obdobně silným zdrojem inspirace jako druhdy bible (= dosl. „kniha“)?

Continue Reading

Jackson Pollock: No. 5, 1948.

Autor: Frances Stonor Saunders

Odhalení: jak špionážní organizace využívala nic netušící umělce jako Pollock a de Kooning v kulturní Studené válce

To, co se po desetiletí v uměleckých kruzích proslýchalo buď jako vtip nebo fáma – se konečně potvrdilo coby fakt:  CIA za Studené války užívala americké moderní umění – včetně děl umělců jako Jackson Pollock, Robert Motherwell, Willem de Kooning nebo Mark Rothko – jako zbraň. Ve stylu renesančního vladaře – i když v utajení – se CIA více než 20 let podílela na vzniku a šíření amerického abstraktního expresionismu v malířství po celém světě.

Spojení nepůsobí kdovíjak pravděpodobně. Mluvíme o éře 50. a 60. let minulého století, kdy drtivá většina Američanů modernímu umění nijak nefandila – nebo jej přímo nesnášela. Prezident Truman shrnul obecně zastávaný postoj slovy: „Pokud je tohle umění, tak jsem Hotentot.“ Mnozí umělci tíhnoucí k avantgardním směrům pak sami byli exkomunisty, v post-mccarthyovské Americe málem nepřijatelní, a jistě zdaleka ne typičtí příjemci vládních peněz.

Proč je tedy CIA podporovala? V propagandistické válce se Sovětským svazem totiž mohlo nové umělecké hnutí posloužit za důkaz kreativity, intelektuální svobody a kulturní síly USA, s níž se nemohlo do ideologické svěrací kazajky komunismu sevřené ruské umění vůbec rovnat.

Continue Reading