Délský potápěč

To nejsou tři ocásci, ale Blocco Studentesco.

Autor: Silas

Setkání s CasaPound

Přijel jsem do převážně barevné čtvrti a vydal se směrem dolů po ulici. Všiml jsem si několika hlav, které se vykláněly z oken ve třetím patře a dvou členů ochranky, kteří hlídali přední dveře pod obřími písmeny CasaPound namontovanými na čele budovy. Byl jsem pozdraven podáním ruky, což slouží jako obvyklý pozdrav mezi členy organizace.

Sébastien mně přivítal na schodišti a zamířili jsme směrem nahoru do velké zasedací místnosti, kde již postávali italští muži a ženy, kteří mezi sebou energicky rozmlouvali. Všichni vypadali jako svěží, zdraví a otevření lidé. Muži měli krátké sportovní účesy nebo vyholené hlavy, zatímco ženy měly většinou dlouhé vlasy. Každý se zdál být v dobré náladě a vypadalo to, že se i důvěrně znají mezi sebou. Fašistická literatura lemovala okraje poliček. Sébastien mně představil asi půl tuctu členů a pak mně vzal do haly vysvětlit ještě pár věcí.

Pro ty, kteří neznají hlavní ústředí CasaPound je třeba zdůraznit, že není určeno jen pro koordinaci aktivismu CasaPound, ale že ve skutečnosti slouží i k ubytovávání italských rodin, které bojují o přežití a z nějakého důvodu si nemohou dovolit platit za své vlastní bydlení. Budova je obsazena nelegálně, ale CasaPound tak dlouho a tak silně tlačilo na vládu až ji ona i policie prostě nechali na pokoji. Sébastien ukázal na plakát s několika řadami fotografií – To jsou (naši) mučedníci. „Ten byl zastřelen, ten byl bodnut – tito dva byli upáleni zaživa…“

Continue Reading

A kdo z národně/etnicky cítících Evropanů se bezmyšlenkovitě nechává vtáhnout do promuslimské hry, kope ihned za Washington a zájmy jeho „žlutých eminencí“.  (viz David Myatt)

Autor: Karel Veliký

Benthamská užitečnost*, tato ctnost vyplývá ze zisku a ztráty, snižuje Boží svět na mrtvý, nerozumný stroj, nebeskou nekonečnou duši člověka na jakousi váhu k odvažování sena a slámy, radostí a žalů. – A ptáte-li se mne, zdali Mahomed nebo tito podávají žebráčtější a falešnější názor na svět, na člověka a na jeho poslání, odpovím vám, že ne Mahomed! Thomas Carlyle

Ve své stejnojmenné stati Karl Richter, člen NPD, předkládá k úvaze několik bodů. Ten nejdůležitější se týká údajné cizosti muslimské soustavy hodnot, tak jak ji podává Korán (= dosl. „čtení“ nebo „to, co je třeba číst“), k Evropě. Richter připomíná, že z Orientu však bylo do Evropy přeneseno i křesťanství a lze argumentovat, že v našich zeměpisných šířkách proto nemá co pohledávat, což také mnoho novopohanů, vyznavačů původních, nesnadno rekonstruovatelných indoevropských kultů, po více než sto let činí. Jenže křesťanství se kdysi v Evropě prosadilo jako „vůdčí kultura“ (proč, to je jiná, nelehká otázka) 1] a během své „asimilace“ se toto někdejší polootrocké semitské náboženství pouště a ulice, náboženství nevzdělaných, „slabých a ponížených“, stalo projekčním plátnem, do nějž nejskvělejší z rodilých Evropanů promítli své duchovní, mocenské a umělecké stavby či projekty (translatio Svaté říše římské, křížové výpravy, katedrály, středověké chorály, barokní chrámy a duchovní kantáty aj.). 2] Díla v mnoha ohledech nesrovnatelná, v lidském měřítku nepomíjivá, historicky pak umocňující sílu i svéráz „výrazu“ velké části bílé rasy. 3] Oprávněně se tak nabízí otázka, zda a proč by se Korán mohl či nemohl pro nynější duchovně, mocensky i umělecky vyhořelé či zmatené Evropany v budoucnu stát obdobně silným zdrojem inspirace jako druhdy bible (= dosl. „kniha“)?

Continue Reading

Jackson Pollock: No. 5, 1948.

Autor: Frances Stonor Saunders

Odhalení: jak špionážní organizace využívala nic netušící umělce jako Pollock a de Kooning v kulturní Studené válce

To, co se po desetiletí v uměleckých kruzích proslýchalo buď jako vtip nebo fáma – se konečně potvrdilo coby fakt:  CIA za Studené války užívala americké moderní umění – včetně děl umělců jako Jackson Pollock, Robert Motherwell, Willem de Kooning nebo Mark Rothko – jako zbraň. Ve stylu renesančního vladaře – i když v utajení – se CIA více než 20 let podílela na vzniku a šíření amerického abstraktního expresionismu v malířství po celém světě.

Spojení nepůsobí kdovíjak pravděpodobně. Mluvíme o éře 50. a 60. let minulého století, kdy drtivá většina Američanů modernímu umění nijak nefandila – nebo jej přímo nesnášela. Prezident Truman shrnul obecně zastávaný postoj slovy: „Pokud je tohle umění, tak jsem Hotentot.“ Mnozí umělci tíhnoucí k avantgardním směrům pak sami byli exkomunisty, v post-mccarthyovské Americe málem nepřijatelní, a jistě zdaleka ne typičtí příjemci vládních peněz.

Proč je tedy CIA podporovala? V propagandistické válce se Sovětským svazem totiž mohlo nové umělecké hnutí posloužit za důkaz kreativity, intelektuální svobody a kulturní síly USA, s níž se nemohlo do ideologické svěrací kazajky komunismu sevřené ruské umění vůbec rovnat.

Continue Reading

Budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou?

Autor: Karel Veliký

Historie islámu v Německu začala v Prusku. Roku 1739 bylo 22 někdejších tureckých válečných zajatců krále Friedricha Viléma I. (1688–1740) přijato do pruské armády. K dispozici dostali i vlastní modlitebnu. Koncem 18. století dosáhl počet muslimů v pruské armádě cirka tisícovky. Nešlo už o Turky, nýbrž o Tatary z rozděleného Polska. Plnili vesměs funkce dnešních průzkumníků a diverzantů. Praktikování víry bylo podporováno, existovala tudíž funkce pruského vojenského imáma. Plukovní matriky takto uvádějí např. poručíka Osmana, „kazatele pruských mohamedánů“. Na tuto tradici plodně navázaly Wehrmacht a Waffen-SS. Ve třetí říši byly pro mulláhy, vykladače islámu u muslimských jednotek, zavedeny vzdělávací kurzy. Naproti tomu v dnešním Bundeswehru žádná zvláštní péče o duchovní potřeby vojáků islámského vyznání neexistuje!

První mešitu ve střední Evropě nechal r. 1915 zřídit německý císař Vilém II. (1859 – 1915) ve Wünsdorfu. Ostatně již dávno před válkou tento monarcha u Saladinova hrobu v Damašku prohlásil: „Mohu jeho sultánské veličenstvo a tři sta milionů mohamedánů ujistit, že německý císař bude navždy jejich přítelem.“ Osmanská říše byla na oplátku jedním z nemnoha spojenců obklíčené Německé říše. Thorak své první monumentální práce tesal ještě za Výmarské republiky v Turecku Kemala Atatürka. Nacionálně-socialistické Velkoněmecko pak arabský svět pokládalo za přirozeného spojence proti britskému imperialismu a Berlín se stal dočasným domovem jednoho z nejrespektovanějších islámských duchovních, velkého muftího Amína al-Husajního. Koncem května 1933 byla do seznamu spolků v říši rovněž zapsána berlínská pobočka Islámského světového kongresu, roku 1941 byl – rovněž v Berlíně – založen Islámský ústřední institut. Na něj v roce 1962 navázal Zentralinstitut Islam-Archiv-Deutschland Stiftung, sídlící dnes v Soestu, jehož ne nepodstatnou náplní je zpracovávat pruskou tradici islámu. Neboť mnoho muslimů německého původu se s touto tradicí ztotožňuje – jednou z nejofenzivněji vystupujících skupin tohoto směru je súfijský „Tauhid-Orden“ .

Continue Reading

Odolejte reflexivní touze vylít si svůj hněv na imigrantech a muslimech a místo toho věnujte pozornost silám, které je sem táhnou a udržují.

Autor: John Morgan

Abychom předešli terorismu i dalším negativním účinkům masové imigrace, musíme se nejprve dopátrat jejich příčin – a ty mají se samotnými imigranty málo společného.

Všichni lidé podílející se na webu Right On i vydavatelství Arktos by tímto rádi vyjádřili nejhlubší soustrast a sympatie k obětem pátečních útoků v Paříži i celému francouzskému národu. Podobných vyjádření jsou plná i masmédia a sociální sítě, nedostává se však správného pojmenování příčin útoků a podnětů ke smysluplné reakci na události. Jako Američan se na celou situaci dívám poněkud zvenčí; ale jako Američana evropského původu, který velkou část života prožil v Evropě, mě každopádně pohled na takovéto utrpení mých etnických a kulturních příbuzných hluboce rmoutí.

Není snadné přijít s originální reakcí na hrůzné činy tohoto druhu;  kolikrát jsme už od roku 2001 museli opakovat stejná klišé? Pro nás na skutečné pravici se pochopitelně nabízí ono lákavé „My vám to říkali,“ protože z našich kruhů už po desetiletí zaznívají varování před nevyhnutelnými následky extremistické politiky masové imigrace, přijaté západoevropskými vládami. Ne že bych měl z této „jasnozřivosti“ sebemenší požitek – právě naopak, cítím zklamání a smutek nad tím, že se této situaci dalo předejít. Prezident Hollande a mnozí další ve francouzských médiích nicméně rychle přispěchali s varováním, aby Francouzi nepodlehli pokušení naslouchat protiimigračním „extremistům“ – jelikož, očividně, ve skutečnosti potřebujeme další a další liberální slogany o zázracích multikulturalismu a humanitářství, projevy „odhodlání“ tváří tvář teroru (což zpravidla znamená o něco štědřejší rozpočet a volnější ruku pro vojenské a bezpečnostní složky) a přeslazené a prázdné výzvy k „míru a porozumění.“ (Různí lidé mají různé představy o tom, kde leží skutečná zodpovědnost za útoky: Setkal jsem se už i s argumentací liberálních extremistů, podle nichž byly reakcí na evropskou „nesnášenlivost“ a vzestup popularity protiimigračních politických stran – a v dalším případě, že se jim dalo předejít, pokud by místo mužů vládly světu ženy.)

Continue Reading

Zahrada soch Carla Millese, ostrov Lidingö, Stockholm.

Autor: Ted Sallis

Rasový zákon sociopolitické termodynamiky

Levici se dýchá snáz než pravici, jelikož její cíle se nacházejí v souladu s postupující entropií, zatímco cíle pravice stojí proti ní. Tato zásadní odlišnost vysvětluje neúspěchy pokusů o „mainstreaming“ a „činnost uvnitř systému“, stejně jako fakt, že levice tak snadno zvítězila ve všech bitvách posledního tři čtvrtě století.

Na entropii můžeme nahlížet nejen z perspektivy přírodních věd, ale také optikou rasy, civilizace, společnosti a sociopolitického milieu kteréhokoliv národa či lidu. Levice tradičně usiluje o navýšení míry entropie: rozpuštění, dezorganizaci, heterogenitu, kulturní úpadek, rasové míšení, strhávání zábran a eliminaci vyšších forem rozlišení. Společensko-politickou entropii lze podobně jako tu fyzikální označit za implicitní směřování či stav věcí. Na „Západě“ (široce definovaném) cíle levice podporují mocné síly: Židé chtějí více rozmanitosti a zničení tradičních západních národů a jejich kultur, barevní usilují o přístup do bílých zemí a k jejich bohatství, velkokapitalisté rádi hledají ještě lacinější pracovní sílu, levicoví politici víc voličů a kulturní marxisté se snaží poraženému a poníženému Západu vtisknout svou nevábnou vizi společnosti.

Continue Reading

Mikko Pöyhönen

Rozhovor s Pyhä Kuolema

Jen chvíli lze mluvit o finské neofolkové scéně, než nevyhnutelně zazní jména Tervahäät a Pyhä Kuolema. Koncem listopadu 2014 se mi naskytla příležitost krátkého rozhovoru s Mikko Pöyhönenenem, hlavní postavou za oběma projekty. Tervahäät měl právě naživo hrát v helsinském komplexu Kaapelitehdas (bývalé kabelovny, přeměněné na centrum nezávislé kultury). Kvůli důvodům mimo jejich kontrolu však Tervahäät museli vystoupení zrušit, a to bylo operativně nahrazeno Pöyhönenovým sólo projektem Pyhä Kuolema. Headlinery show byli blackmetaloví Rude for Revenge, jejichž frontman Sami Kettunen je znám mj. svou prací pro label Bestial Burst Records a režií dokumentu Endless Flame of Gehenna. Celou show organizovali samotní umělci, zcela bez účasti promotérů nebo zástupců provozovatelů komerčních hudebních prostor. Nevybíralo se vstupné, jen dobrovolné příspěvky na cestovné umělců. Koncert byl skutečně undergroundový v doslovném významu slova, jelikož se odehrával v podzemním labyrintu sklepa bývalého průmyslového komplexu. Ze setu Pyhä Kuolema byla zjevná přinejmenším jedna věc: Mikko Pöyhönen umí zpívat. Jeho silný znělý hlas se skvěle hodí pro jeho temně vypjaté a (národně) romantické skladby. Po vystoupení jsem mu chtěl dopřát chvíli oddechu a nakonec jsem ho zatahal za rukáv. Následuje záznam našeho rozhovoru:

Continue Reading

První komunity stoupenců společného bydlení se objevily koncem 60. let v Dánsku.

Autorka: Marian Van Courtová

V roce 1516 vydal Sir Thomas More své proslulé dílo Utopia. Jedním z v knize obsažených doporučení bylo plánování a výstavba obydlí pro skupiny o velikosti asi 30 rodin s cílem vytvoření malých vesnic se společnými prostory, jídelnami a péčí o děti.

Této myšlence se v naší epoše dostalo rozvinutí a uvedení do praxe hnutím, které v kontinentální Evropě vešlo ve známost pod označením bofaellsskab a „cohousing“ (zde nejčastěji překládáno jako „spolu-bydlení,“ „společné bydlení“ či ponecháno v angličtině – pozn. překladatele) v anglosaském světě. První komunity stoupenců společného bydlení se objevily koncem 60. let v Dánsku a myšlenka se postupně rozšířila do dalších evropských zemí i Severní Ameriky. Dnes v Evropě existuje mnoho set takovýchto komunit a celá řada jich vznikla i na severoamerickém kontinentu.

Spolu-bydlení vzešlo z touhy lidí nespokojených s izolací typickou pro předměstské bydlení nebo městské bytovové domy a paneláky, kteří se však zároveň chtěli vyhnout opačnému extrému společného soužití v rámci komuny. Chtěli se vyhnout odcizení a osamělosti, nikoliv však ztratit své soukromí. Toužili stát se součástí komunity, přesto si ale uchovat nezávislost a právo neúčastnit se. Chtěli vychovávat své děti v bezpečném a zdravém prostředí plném podnětů. Jeden z párů vysvětluje svou motivaci při hledání alternativní formy bydlení takto:

Continue Reading

Připnutá pneumatika, polití benzínem, upálení zaživa. Další homofobní vražda spáchaná rasistickými bílými kolonialisty v Ugandě.

#JsmeFér a proto vlhkým aktivistům sobotního pochodu připomínáme důležitější problémy, které by měli/y/o řešit.

Autor: Jim Goad

Minulý víkend prezident Barack Hussein Elijah Muhammad Obama během návštěvy keňské domoviny svého líného otce-opilce pocítil nutkání pokárat tamního prezidenta za to, že jeho země není dostatečně vstřícná k teploušům a lesbám.

Na společné tiskové konferenci s keňským prezidentem Uhuru Kenyattou prohlásil Obama, že coby napůl černošský Američan dobře zná bolest pramenící z odlišného zacházení a že by Keňané měli přestat ubližovat homosexuálům v zemi tím, že se k nim chovají, jako by byli nějak, však víte, odlišní. Obamovým cílem zřejmě je, aby každý – bez ohledu na jeho, její či onoho sexuální orientaci – zažíval totožnou míru bolesti.

Kenyatta nanejvýš diplomaticky poslal Obamu do prdele. Podle něj čelí země naléhavějším otázkám, než jsou práva homosexuálů, která označil za „banalitu.“ Také naznačil pošetilost Obamových snah vměšovat se do keňské kultury: „Sotva můžeme lidem vnucovat něco, co nepřijímají.“

V porovnání s Amerikou nakládá Keňa s homosexuály nanejvýš nezdvořile. Být v zemi faygeleh nebo si libovat ve žvýkání koberce je nelegální, s trestní sazbou až 14 let odnětí svobody. Podle studie Pew Research Center z roku 2013 schvaluje homosexualitu pouhých osm procent Keňanů.

Continue Reading

Prof. Helmuth Nyborg

Autor: Kevin MacDonald

Studie dánského psychologa Helmutha Nyborga „Úpadek západní civilizace: Dvojí uvolnění přirozeného výběru“ brzy vyjde v časopise Osobnost a individuální rozdíly. (článek z roku 2011, pozn. DP). Nyborg se proslavil svou prací prokazující rozdíly IQ v rámci pohlaví ve prospěch mužů, což vedlo k vyšetřování jeho prací a důtce udělené mu jeho mateřskou univerzitou. („Hon na čarodějnice“ proti vlastní osobě popisuje Nyborg zde.)

Nyborgův nejnovější článek ukazuje minulé trendy a projekce budoucího vývoje IQ v Dánsku na základě současného působení dvou trendů: uvolnění přírodního výběru mezi autochtonními Dány a příliv imigrantů s nízkým IQ. Tyto dva faktory spolu tvoří jev, který Nyborg nazývá „dvojí uvolnění přirozeného výběru“.

Na základě údajů z práce Richarda Lynna Dysgenics: Genetic Deterioration in Modern Populations má Nyborg zato, že uvolňování vnitřního výběru začalo kolem roku 1850 s tím, jak plodnost nižších tříd převýšila porodnost vyšších vrstev v důsledku zlepšení hygienických podmínek a snížení míry následků infekčních chorob. Cituje Lynnův odhad, dle něhož Anglie během 90 let (1920-2010) přišla o 6,9 bodů IQ a odhaduje, že dánská inteligence se od roku 1850 snížila následkem vnitřního uvolnění přirozeného výběru asi o 10 bodů.

Continue Reading

„…Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství.“ Salvador Dalí

Autor: Karel Veliký

Příspěvek k „určení nepřítele“

V 80. a 90. letech se pro řadu levičáckých intelektuálů stal koncept občanské společnosti vítanou náhražkovou ideologií za jejich skomírající revolučně-socialistické přesvědčení.  To bylo těžce zraněno naprostou společenskou izolací revolučních ozbrojených skupin typu Rudých brigád a naopak plným kooptováním socialistických i komunistických stran a odborů do kapitalistického a parlamentního systému.  Sociálně-kritickou agendu tak převzala tzv. „nová sociální hnutí“ (zprvu např. „hnutí za mír“, ekologové „proti jádru“, následně „lidská práva“, „antirasismus“ apod.). Rukojmím jejich klíčových zájmů není přitom již „dělnická třída“ rozpouštějící se v nejrůznějších služebných a nevolnických postech „globální ekonomiky“, ani domácí „lid“ čili „burani“ hypnotizovaní „společností spektáklu“ (Debord), ale nejrůznější „menšiny“ – etnické, sexuální i sociální (delikventi). Druhou inspirací z okruhu „frankfurtské školy“ je strategie pozvolných změn uplatňovaných zevnitř stávající společnosti („pochod institucemi“) namísto nějakého prudkého společenského převratu „zvenčí“. Vehiklem těchto změn jsou kultura a právo.

Někdejší boj „dělnické třídy s buržoazií“ byl tedy nahrazen dichotomií „občanská společnost“ versus „stát a trh“. Radikální levice má nyní za cíl rozšiřovat uvnitř „buržoazní společnosti“ mezirasová a libertářská společenství – tedy „multietnickou společnost“ – dokud ji tato pestrá Komuna zcela nenahradí (Ingravalle). „Občanská společnost“ se tak stává nástrojem a prostředkem k uskutečňování původních „rovnostářských“ ideálů skrze lidskoprávní agendu i prostorem pro seberealizace levičáků, ať už zde „konají Dobro“ nebo prostě „nacházejí azyl“ proti vládnoucím tržním poměrům. Liberální stát a kapitalistický trh jsou však – nebo spíš právě proto – zároveň respektovány jako nezbytné!  Ať už to totiž budeme chápat jako prostý parazitismus anebo taktické využívání „síly nepřítele“, jsou to přece oni, liberální stát a kapitalistický trh, kdo umožňuje a platí „role“ všemožných akademických autorit či experimentální „scénáře“ sociálních proměn. Přísun peněz je zároveň přímo úměrný publicitě, takže „experti, neziskovky a nadace“ živené i velkofinančníky jako je Soros (Open Society Fund), kteří tím sledují své vlastní cíle, jsou už existenčně motivovány svou činnost nějak „inscenovat“.

Continue Reading

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.

Continue Reading

Collin Cleary – What is a Rune? and Other Essays

Autor: Jack Donovan

Collin Cleary
What is a Rune? and Other Essays
San Francisco: Counter-Currents Publishing, 2015

Kniha Collina Clearyho What is a Rune? u mě coby celoživotního „nevěřícího,“ který se až během posledních zhruba dvanácti měsíců věnuje studiu germánských pohanských tradic a víry, zafungovala jako ve správný moment použité pojivo některých důležitých myšlenek, ukázala mi tvůrčí pojetí, které bych rád dále rozvinul formou vizuálního umění – a vznesla několik nových otázek. Určitě se k ní vrátím a v následujících letech budu přinejmenším některé z esejí pročítat znovu a znovu, ale už teď jsem se rozhodl podělit o mé první osobní dojmy: vím totiž, že řada mých čtenářů se o germánské pohanství buď intenzivně, nebo letmo zajímá.

Zaměřil jsem se na eseje, které mě s ohledem na mé zájmy především oslovily – shodou okolností hned úvodní čtyři: „Co je to runa?“; „Čtyřčetnost“ (The Fourfold); „Devítičetnost“ (The Ninefold) [tradice] a „Dary Ódina a jeho bratří.“ Jak zmiňuje Greg Johnson ve své předmluvě k Clearyho filozofii, pokračují a rozvíjejí diskusi o dosažení „otevřenosti bohům“ z jeho předchozí knihy Summoning the Gods. „What is a Rune“ je ucelenější, přístupnější a „definitivnější“ práci na toto téma.

Dle mého soudu staví Cleary na myšlence, již jsem si poprvé plně uvědomil při čtení eseje Thomase Carlyla „Hrdina jako božstvo“ z knihy Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. Pro naše předky byl svět mnohem kouzelnějším místem.

Continue Reading

Chráněná země funguje lépe než obec vystavená poryvům dějin.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Z řad francouzských republikánů se line kakofonie; nikdo se nedokáže shodnout na řešeních této brutální migrační invaze. Někteří tíhnou k pozicím blízkým Front National, jiní naopak ke „štědré“ laxnosti socialistů. Sarkozy mezitím v rozhovoru pro Le Figaro z 10. září přispěchal se směšnou syntézou, která jen dokazuje, že není státníkem. Sarkozyho dětinské návrhy:

1. Odmítnout kvóty „běženců“, vnucené ubohému prezidentovi Hollandovi kancléřkou Merkelovou a Claudem Junckerem, „znamenající navyšování“ (přesně tak). Místo nich nastavit „novou evropskou migrační politiku.“ To je však nemožné: Evropané by se na ní nikdy nedokázali shodnout. Mezi maďarskou vládou, která chce bránit svou etnickou identitu a Němci, toužícími po levné pracovní síle a národní sebevraždě, není žádný evropský konsenzus možný. Zůstává tedy na Francii – a Nizozemsku, Velké Británii, Dánsku, Itálii atd., – aby znovu nalezly politickou vůli a suverenitu, vytvořily migrační strategii a třeba i vyvolaly krizi v EU, která může celé věci jedině prospět.

2. Neměnit stávající vstřícnost k politickým uprchlíkům „ve jménu naší humanistické tradice.“ Provizorně poskytnout „válečným uprchlíkům“ „přechodný pobyt“ a po skončení války je poslat domů. To je absurdní a utopické z několika důvodů: V prvé řadě v podstatě nelze odlišit skutečné politické uprchlíky od ekonomických přistěhovalců; a tito „váleční uprchlíci“ – většina žadatelů o azyl – jsou podvodníci. Jak tedy můžeme donutit tyto „válečné uprchlíky“ k návratu domů, když je už dnes máme problém vůbec identifikovat?

Continue Reading

I Tolkien upřednostňoval agrární uměřenost a jednoduchost před otráveným ovocem tak zvaného ekonomického „pokroku.“

Autor: Joseph Pearce

Ve velice zajímavém rozhovoru pro Catholic World Report se Jay W. Richards, spoluautor nové knihy The Hobbit Party, zabývající se rozborem politického myšlení J. R. R. Tolkiena, pokusil distancovat Tolkiena od politických vizí G. K. Chestertona a Hilaira Belloca. Jakkoliv pro forma uznal romantické cíle distributismu (politicko-ekonomického systému zastávaného Bellocem a Chestertonem), háček celého systému spočívá dle Richardse v detailech:

Pro nás je problémem absence dostatečně přitažlivé vize, především u Belloca. Přišel s několika velice specifickými opatřeními pro vytvoření společnosti řízené v souladu s principy distributismu, a učinil tak na základě dle našeho mínění mylných ekonomických premis. Kupříkladu ve své Essay on the Restoration of Property napsal, že „snahy o obnovu vlastnictví nepochybně selžou, pokud je bude svazovat předsudek proti použití síly jako služebnice Spravedlnosti.“ Oproti tomu ve „Vymetení Kraje“ popisuje Tolkien skupinu panovačných cizinců, kteří infiltrovali Kraj: „sběrači a přerozdělovači… kteří obcházejí a počítají a měří a odvážejí do skladů“ údajně „pro spravedlivé přerozdělení.“ Není to příliš pozitivní vyobrazení. S ohledem na Tolkienův postoj k využití donucovací síly k dosažení byť chvályhodných cílů si lze jen stěží představit, že by se ztotožnil s detaily Bellocova programu.

Po uznání „komplikovanosti“ otázky distributismu Richards uzavírá: „Abychom nalezli moudrost v Tolkienových ekonomických představách… je lépe popsat je jejich vlastní terminologií než pomocí ztotožňování s ideami jiných myslitelů jako Chesterton a Belloc.“

Continue Reading

ČR je vstřícná vůči cizincům: Nově mohou volit v místních volbách.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Migrační nápor: „běženec“ se jako přílivová vlna spojuje s neustávající záplavou minulých desetiletí. Přestože o to většina autochtonních obyvatel Evropy nestojí, levice i pravice, ve Francii i dalších evropských zemích – podobně jako větší část medií a církevních institucí a nezvolená Evropská komise, zvyklá na excesy v rámci výkonu permanentní moci – diktátem nutí obyvatelstvo „přivítat“ stovky tisíc nově příchozích. Bez referenda. Tato „morální povinnost“ je jak perverzí morálky, tak prostou sebevraždou. Ilustruje pohrdání demokracií a nenapravitelné odcizení mezi národem a pseudoelitami. Soudek s prachem.

Nebezpečná hra nebohého Německa

Jde o stupidně bezmyšlenkovitou a destruktivní partii. První „uprchlíci“ z této nové invazní vlny (13 tisíc) dorazili do Německa 6. září, vítáni transparenty s nápisy „Vítejte v Německu“ a tisíci jásajících, rozesmátých lidí. Do konce měsíce k nim přibudou desetitisíce dalších. Otevírá se 150 000 nouzových ubytovacích míst. Žalostné výjevy naivního humanitářství, při kterých se část národa raduje nad invazí a zánikem, k němuž nakonec tato masová imigrace povede. Tyto ikonické obrazy slouží jako silná pobídka dalším vlnám „běženců“. Německo se svou extrémně nízkou porodností a významnými migračními proudy může zažít rychlou populační obměnu a do konce století být z většiny obýváno muslimy, kteří ani nemluví německy. Tato „nová země“, spíše středovýchodní než německá, obsazená stejně v poklidu jako její sousedé, nepozná mír ani prosperitu, ale sváry a úpadek. Tato politická stupidita Němců je takřka nepředstavitelná; názorná ukázka zapomínání vlastní identity.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti (1971)

Autor: Karel Veliký

Směrnice, jeden z posvátných textů neofašistické mládeže…

Směrnice (Orientamenti) byly vytvořeny jako svého druhu „brevíř“ pro mládež, která patřila k organizaci Raggruppamento Giovanile Studenti e lavoratori del MSI (Mládežnické seskupení studentů a dělníků Italského sociálního hnutí) a přitahoval ji spiritualismus. V Il cammino del cinabro (Cesta rumělky) Evola píše, jak byl po svém návratu do Itálie v roce 1948 překvapen, když zjistil, že „existují skupiny převážně mladých lidí, které se nedaly vtáhnout do všeobecného zhroucení“ (věk kolem 25 let): „Zvláště v jejich kruzích bylo moje jméno známé a mé knihy byly hojně čteny“. [1] Někteří z nich (Pino Rauti, Enzo Erra, Clemente Graziani, Paolo Andriani, Fausto Gianfranceschi, Walter Valentini) začali Evolu navštěvovat v jeho bydlišti na Corso Vittorio Emanuele č. 197. Následně zastavili svůj časopis La Sfida (Výzva) a počátkem roku 1950 začali vydávat nový měsíčník, u něhož byl Evolův vliv patrný již z názvu: Imperium. [2]

Rauti a Erra totiž přesvědčili mistra, aby svou moudrost šířil a vyjádřil v političtějších pojmech. V Imperiu tak nejprve vyšly tři jeho články: „Il senso dell’Imperium“ (Význam Říše) v květnu, „Impero e civiltà“ (Říše a společnost) v červnu a „Due intransigenze“ (Dvě nekompromisní zásady) v červenci 1950. Hlavně od nich se odvíjí oněch „jedenáct bodů“ Směrnic, které vznikaly skoro současně a byly uveřejněny hned poté, v druhé polovině padesátého roku, taktéž v rámci Imperia, jako jeho zvláštní příloha. [3] Rauti připouští:

Continue Reading

Svět George R. R. Martina bude i nadále poskytovat nespočet příležitostí k aplikaci teorií mezinárodních vztahů.

Autor: Stephen Saideman

Vzhledem k ústřední roli soupeření mezi svébytnými politickými entitami, této hry o trůny, jsou snadno a nevyhnutelně k pochopení světa Westeros využívány teorie z oblasti mezinárodních vztahů (MV). Mnozí akademici se o to na webu pokusili s využitím jak realistického, tak konstruktivistického přístupu. Na tomto místě bych se rád zabýval tím, co knihy a seriál vypovídají o vnímání mezinárodních vztahů lidmi mimo komunitu specialistů na tuto problematiku. Tedy tím, co si diváci a čtenáři odnášejí ze série ohledně mezinárodních vztahů a snad i čeho se oproti „nezasvěceným“ povšimnou specialisté? 1]

Prvním rozdílem mezi studenty oboru a zbytkem je míra důležitosti přisuzovaná jednotlivcům. I když základní texty MV sice zdůrazňují jednotlivce jako jeden ze tří klíčových úhlů k pochopení mezinárodních vztahů, v praxi se na to často zapomíná. 2] Ve Hře o trůny hrají osobnosti protagonistů klíčovou roli při volbách a výsledcích, přesně podle optiky mnoha ne-expertů. Namísto institucí a neviděných strukturálních sil bývají coby prvotní hybatelé událostí vnímáni jednotliví prezidenti, premiéři a autokrati – Bush, Obama, Thatcherová, Merkelová, Netanjahu, Kadáffí, bin Ládin, Chomejní atd.

Continue Reading

Děsivá diagnóza

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Od začátku léta 2015 zažívá Evropa bezprecedentní a neustále zesilující vlnu ilegální imigrace, navrch k už tak ohromnému počtu příchozích během předchozích desetiletí. Tato migrace je de facto invazí ohrožující naší civilizaci, umožněná bezradností a komplicitou politických a mediálních pseudoelit, zcela antidemokratických a odtržených od zájmů a přání evropských národů. Toto je úvodní část trojdílné analýzy. (Druhá část ponese podtitul „Sebevražedná evropská kapitulace“ a třetí „Za účinný lék.“)

Příčiny záplavy

Vlna „migrantů“ (nazývat je „ilegálními“ ani zdaleka nedokresluje závažnost situace) – procházející branami Evropy, otevřenými nekompetentními a bezradnými vůdci – přichází zejména ze Středního východu (Irák a Sýrie) přes Turecko (spolupachatel); vniká skrz Řecko a Balkán. Druhým vstupním prostorem je Středozemí, hlavně do chaosu se propadnuvší Libye. Část proudu tvoří běženci ze Sýrie a Iráku, unikající před barbarstvím Islámského státu (Daeš); jiní prchají před kmenovými a náboženskými válkami v Somálsku nebo jinde – troufnu si ale říci, že představují menšinu. Skutečně – tohoto chaosu a příležitosti využívají zástupy často falešných uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se z ekonomických důvodů chtějí usadit v Evropě. Přicházejí z černošské Afriky, Maghrebu a Středního východu, odkud je táhnou tři lákadla:

Continue Reading

Viktor Dyk. „Láska může být jen povrchní, ale nenávist je důsledná.“

…od muže, jenž věřil, že „k sebeobraně státu a zdravému jeho vývoji nestačí prostředky ústavní“ a že „ke kompromisům v politice možno a někdy nutno dojít, není však dobře od nich vycházet“. *

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle.
– Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
– Ne své, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
– Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.
(Smutná píseň vesnického šprýmaře)

Sto let pryč a přesto jakoby Viktor Dyk psal včera. A pak že neexistuje národní charakter! Vždyť kolik našinců z venkova i Prahy dnes opět „šumaří ve světě“? A jak je to s tou cestou „zpátky do Evropy“? Jinde je básník ještě explicitnější:

Continue Reading