Délský potápěč

Alfred Rosenberg: Německá a evropská svoboda ducha

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

V sobotu 15. ledna 1944 přijel do Prahy Alfred Rosenberg, aby následující den v Německé opeře (dnes Státní opera Praha) na říšské slavnosti Svobody ducha za přítomnosti vedoucích činitelů strany, státu a branné moci, přednesl hlavní projev.

A protože jeho obsah souzní s dnešní situací v Evropě a ilustruje, jak úzce je nynější její slabé a nejisté postavení spjato s událostmi, od nichž uplynulo již přes 70 let, rozhodli jsme se jej znovu uveřejnit v edici Fascikly.

Ukázky:

„Ale v XIX. století právě ty síly, které nás chtějí dnes „osvobodit“, snažily se jako ještě doposud nikdy v dějinách ignorovat všechna samozřejmá práva národů, opírajíce se o moc nahromaděného zlata a peněz. Nauka o světovém hospodářství, které chce zřídit nejvyšší vedení, znamená v zásadě zničení hospodářství národních.

Požadavek světové policie, který je nyní opět zvýšenou měrou uplatňován z Londýna a New Yorku, znamená, že někdo musí takové světové policii dávat rozkazy. Bývalé Společnosti národů vytýkají tyto kruhy, že nevytvořila ústřední moc skupin, které v roce 1914 byly ve službách Dohody, aby takovou ústřední mocí zasáhla všude tam, kde by se některý národ nechtěl podrobit diktatuře světových hospodářských sil, sdružených v bývalé ženevské lize.

Continue Reading

For Cultural Purposes Only (2009)

Autor: Adania Shibli

Palestinský filmový archiv zmizel během izraelského obléhání Bejrútu v roce 1982. Snímek Sarah Woodové For Cultural Purposes Only oživuje paměť na jeho obsah slovním popisem a kresbami. Roznítil i osobní vzpomínky palestinské autorky Adanie Shibliové.

Čas od času, když s někým mluvíte např. o vašem prvním dni ve škole, se druhý člověk okamžitě pustí do vzpomínání na svůj vlastní první den ve škole. Dobře si uvědomuji, jak otravné to může být. Přesto právě tak budu postupovat při zamyšlení nad experimentálním filmem Sarah Woodové For Cultural Purposes Only.

Film se skládá ze záblesků vzpomínek, paralelně se odvíjejících slovem i obrazem. V zvukové části tak slyšíme řadu lidí, včetně palestinských filmařů, popisovat jednotlivé scény, na něž si vzpomínají ze shlédnutých palestinských filmů, které byly přinejmenším ve svých původních verzích ztraceny po zmizení Palestinského filmového archivu při obléhání Bejrútu v roce 1982. Ve své vizuální části se režisérka pokouší tyto scény – které už dnes nemůžeme shlédnout – zdokumentovat pomocí jejich vykreslení.

Continue Reading

„Když člověku shoří dům, zapomene i na oběd. – Ale později ho sní – na spáleništi.“ Friedrich Nietzsche

Autor: Andrew Joyce

Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer.

Faust, Wolfgang von Goethe

Koncem osmnáctého století se v německé literatuře objevila prudká reakce proti osvícenskému duchu objektivismu a domnělé racionality. Pro buřičské literární a hudební hnutí, vymezující se proti těmto tendencím, se vžilo označení Sturm und Drang („Bouře a vzdor“) kvůli významu kladenému na krajní emoce a individualismus coby ztělesnění evropského ducha. Mezi klíčové osobnosti hnutí se počítají géniové jako Goethe, Herder a Lenz – mladí muži, kteří se svými životy i dílem vzepřeli konvencím úzkoprsé společnosti. Badatel David Hill píše, že „spisovatele ze Sturm und Drang poháněla touha postavit se estetickým a morálním hodnotám společnosti, která se dle jejich mínění stávala drtivě nesvobodnou.“ 1]

Jedním z nejrozhodnějších „objevů“ hnutí bylo odmítnutí vnějších forem národní identity – bezbarvého byrokratického „občanství“ a zvyků – ve prospěch německé Innerlichkeit (niternosti) a Kultur. Byla to vzpoura proti tendenci Evropanů chytit se do sítě utkané vlastním talentem k efektivitě a organizaci. Na nejzákladnější úrovni se jednalo o zavržení dvorského systému a vyzvednutí důležitosti národa (Volk). Hill popisuje hnutí jako „projev rozhořčení podobou kultury, jevící se jako povrchní a cizí a touhou nalézt alternativní, autentičtější hodnoty mezi prostým lidem a v přírodě.“ 2] Nepochopení a frustrace jsou nejčastější zkušeností postav děl počítaných ke Sturm und Drang, v prvé řadě v reakci na omezení kladená jednotlivci společností s jejími zákony a módou.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Al-Fatah: Palestine (1970)

Autor: Celluloid Liberation Front

Úvahy nad mezinárodní filmovou tvorbou z období palestinského ozbrojeného odporu

„V boji s nimi není kritika vášní hlavy, je hlavou vášně. Není anatomickým nožem, je zbraní. Její předmět je jejím nepřítelem, kterého nechce vyvrátit, nýbrž zničit. Neboť duch oněch poměrů je už vyvrácen. Samy o sobě nestojí tyto poměry za přemýšlení, ony jen existují jako něco opovrženíhodného a opovrhovaného. Kritika si nepotřebuje vyjasňovat svůj poměr k tomuto předmětu, protože je jí jasno, na čem je. Kritika tu už není samoúčelem, nýbrž jen prostředkem. Její podstatný pathos je rozhořčení, její podstatná práce odhalování. […] Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i theorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Theorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem, a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Karel Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva

Bez ohledu na výsledek jejich boje, budou – a vlastně už nyní jsou – dějiny Palestinců s největší pravděpodobností předmětem násilné manipulace příslušející psancům této země a poraženým. Aby delegitimizovaly stav uznaný mezinárodním právem, musí síly utlačitele vykreslit příběhy a dějiny v novém světle a pro (s)potřebu naivních čtenářů a pasivních diváků – chtivých dalšího příběhu o „dobru,“ triumfujícím nad „zlem“ – vytvořit nejnovější jedem prýštící narativ. 1] Masovými médii šířená propaganda dokáže zázraky: etnické čistky lze vykreslit jako sebeobranu, apartheid jako spravedlivou nezbytnost a odpor jako terorismus. Utlačovaní vždy čelí dvojí nespravedlnosti, současně směřující proti jejich současnosti i minulosti; jejich dějiny jsou překrucovány a jejich právo na sebevyjádření upíráno.

Continue Reading

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Autor: William Pierce

Fjodor M. Dostojevskij (1821-1881) patří k největším postavám ruské literatury. Jako doktorský syn ze skromných poměrů využil příležitosti získat vzdělání a vystudoval na inženýra (stavební inženýrství na Vysoké vojenské technické škole, pozn. DP). Přesto si uchoval blízký vztah k prostému ruskému lidu, jak zřetelně vidíme z jeho života i díla.

Dostojevskij byl zaníceným vlastencem, ale styky s kroužkem radikálních spisovatelů vedly k jeho zatčení ve věku 27 let. Nejvyšší hrdelní rozsudek byl na poslední chvíli zmírněn a Dostojevskij byl převezen na Sibiř, kde strávil čtyři roky v táboře nucených prací a dalších několik let jako vojín v sibiřském pluku ruské armády.

Po návratu z vyhnanství vytvořil řadu nesmírně oblíbených a úspěšných románů: Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi (1871) a Bratři Karamazovi (1880). Nejzřetelněji však jeho smýšlení o vlasti i svém národu ukazuje Deník spisovatele, vydávaný na pokračování mezi lety 1873-1881.

Dostojevského Deník se zabývá mnoha palčivými tématy tehdejšího Ruska a jasně ukazuje hluboké poznání a citlivost, které z něj udělaly jednoho z nejmilovanějších ruských literárních velikánů. Boris Brasol, překladatel Deníku do angličtiny, popsal reakci ruského lidu na Dostojevského úmrtí 9. února 1881 takto:
Continue Reading

Proč bychom měli chtít dělat z Evropy Afriku?

Autor: Orkyniosdrymos

Volně tu navážeme na naše dva předchozí články o nedostatcích současného odporu proti islámské imigraci (1. a 2.) a budeme se dále věnovat chybám a možnostem odporu proti šířeji pojaté imigraci z mimoevropských zemí. Třebaže nyní budeme výrazně méně „idealističtí“ a více „realističtější“ než předešle, budeme se stále pohybovat v rovině teorie, jejíž praktické použití pouze ilustrativně nastíníme, rozvíjet jej tu však nebudeme. Touto cestou navrhneme novou metodu odporu, kterou pracovně nazýváme metoda kladení správných otázek.

Jak obecně známo, Evropa je již delší dobu cílem mimoevropských migrantů, kteří jsou zhusta zastoupeni příslušníky „barevných“ ras. Tento příval postupem času nabyl tolik na intenzitě, že v současnosti se již jedná o kritický problém. [1] Aniž bychom se tu více zdržovali důvody, označíme tento problém též za fatální – barevnou imigraci zcela odmítáme a považujeme ji za prostředek i znamení destrukce Evropy, které jsme i my součástí.

Zhoršující se stav zcela úměrně vzbuzuje i jisté podoby odporu. [2] Jeho činnost se však bez výjimek vyčerpává bezvýslednou aktivitou a po čase nutně zaniká. Mimo mnohé jiné problémy je příčinou jeho nevyhnutelného selhání i neschopnost pochopit situaci, v níž se nachází.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Navzdory slibům levicových i pravicových politiků nezaměstnanost – podle všeho nezadržitelně – roste. Jde o nevyhnutelný trend?

Alain de Benoist: Podle oficiálních údajů je ve Francii tři a půl milionu nezaměstnaných, což znamená míru nezaměstnanosti 10,3%. Toto číslo se však může výrazně lišit v závislosti na způsobu výpočtu. Vládní statistiky zohledňují pouze kategorii „A“ – tedy ty, kteří jsou bez práce a aktivně si ji shánějí – a vynechávají kategorie “B”, “C”, “D” and “E”, označující lidi, kteří si hledají práci, přestože v poslední době měli nějakou omezenou pracovní činnost; lidi, kteří zůstávají bez práce, ale přestali se po ní ohlížet; účastníky rekvalifikací, zaměstnané na „dotovaných místech“ atd. Když přičteme všechny uvedené kategorie, dostaneme údaj 21.1% – více než dvojnásobek oficiální cifry. Pokud pak mluvíme o celkovém podílu ekonomicky neaktivního obyvatelstva v pracovním věku, dosáhneme 35,8%. Pokud navíc vezmeme v úvahu nejistá, na částečný úvazek nebo krátkodobá pracovní místa a skupinu „chudých pracujících“ atd., číslo dále narůstá.

Míra nezaměstnanosti se bezpochyby odvíjí od vládní politiky – ale jen do jisté míry. Současná nezaměstnanost nemá už cyklický, ale v prvé řadě strukturální charakter – což někteří dosud plně nepochopili. Práce se tak stává vzácným zbožím. Ztracená pracovní místa jsou nahrazována ve stále nižší míře. Expanze sektoru služeb je nepopiratelným faktem – tento sektor hospodářství však negeneruje kapitál. Navíc do dvaceti let nahradí skoro polovinu těchto pracovních míst ve službách zesíťované stroje. Představu návratu k plné zaměstnanosti proto nutně musíme označit za iluzi.

Continue Reading

Tolkienův Pán prstenů: zdroj inspirace

Autor: Stratford Caldecott

Pole „tolkienovských studií“ se neustále vyvíjí. Stále lze objednávat jeden z nejzajímavějších sborníků akademických esejí na toto téma, knihu Tolkien’s The Lord of the Rings: Sources of Inspiration , rekapitulující konferenci na univerzitě v Exeteru. Časopis VII vydávaný Marion E. Wade Center při Wheaton College v Illinois už třicet let přináší skvělé články o Tolkienovi i dalších autorech jeho okruhu. V Oxfordu dnes máme i vynikající Journal of Inklings Studies. West Virginia University Press publikuje periodikum Tolkienovských studií. Online Tolkien Library zůstává i nadále cenným zdrojem pro vyhledávání záplavy úžasných knih od i o Tolkienovi. Nové edice se dočkala i má vlastní kniha o Tolkienovi.

Webovou centrálou pro Tolkienovy fanoušky pochopitelně je Tolkien Society s mnoha odkazy na další stránky. Encyklopedie Ardy se detailně zabývá Tolkienovým vybájeným světem a nalezneme zde mapy, časové osy, ilustrace ad. Vznikly četné weby zasvěcené jazykům Středozemě a dokonce i elfské heraldice. Dalším úctyhodným webovým zdrojem pro studium knih je Lord of the Rings Project.

Continue Reading

Philip K. Dick – Do Androids Dream of Electric Sheep?

Autor: Greg Johnson

Sní androidi o elektrických ovečkách?, sci-fi román Philipa K. Dicka z roku 1968, se těší mnohem menší proslulosti než jím volně inspirovaný kultovní film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner. Některé postavy, dramatické situace či útržky dialogů z knihy si našly cestu i do filmu, často vytržené z kontextu v němž dávaly smysl. Kniha a film se však dramaticky rozcházejí ve stěžejní otázce, čím se liší lidé od androidů a také v povaze „mýtu“, dodávajícího příběhům hlubší strukturu.

Ve Blade Runnerovi odlišuje androidy od lidí absence vzpomínek, v knize nedostatek empatie. Základním mýtem knihy je utrpení Krista, konkrétně jeho perzekuce z rukou Židů (jak antických Židů volajících po jeho smrti, tak jejich dnešních potomků, kteří nepřestávají Krista a jeho následovníky zesměšňovat). Na plátně se pak odvíjí vzpoura Satana proti Bohu – tentokrát však Satan vítězí a Boha zabíjí. (Podrobněji se filmem zabývám v samostatné eseji.)

Děj románu se odehrává v oblasti sanfranciského zálivu (s epizodní výpravou do Seattlu) v roce 1992. Po Konečné světové válce došlo ke znečistění atmosféry Země oblaky radioaktivního prachu. Řada živočišných druhů vyhynula a zbytek zvířat se stal nanejvýš vzácným. Proto mají zvířata nesmírnou cenu a úctu, z náboženských důvodů i jako symboly statusu – což následně vede k rozkvětu trhu s umělými elektrickými zvířaty (odtud i titul románu).

Continue Reading

Někdy se také můžeme setkat s tím, že kvůli neschopnosti uznat pravdu se hledají různé alibi protiislámských postojů

Autor: Orkyniosdrymos

Události několika posledních let zapříčinily, že se v Evropě, a dokonce i v českých zemích vzedmula vlna protiislámského odporu, která se v naprosté současnosti zdá kulminovat. Tento zdánlivě pozitivní jev však ve skutečnosti vychází z již ne tak pozitivních základů, které při svém úspěšném stvrzení povedou jen k dalšímu a hlubšímu úpadku Evropy. Proto se zde pokusíme poukázat na několik aspektů současného protiislámského odporu, pokusíme se je vysvětlit, a nakonec i pozitivně překonat.

Rozhodnou příčinu této nenávisti vůči islámu představuje strach, který přesněji specifikujeme jako strach z narušení zavedeného, pohodlného měšťáckého života. Tento život lze charakterizovat jako ničím neomezované a nerušené konzumování [1]. Vlnu odporu pak vyvolalo až bezprostřední vědomí, že takovýto řád – který je sám úpadkový, člověka degradující – je něčím ohrožen, potažmo že jsou ohrožovány samotné životy jeho nositelů: strach o fyzickou existenci je snadno pochopitelný a obejde se bez dalšího vysvětlování, strach o způsob života pak můžeme demonstrovat na tom, že jakékoliv nemateriální hodnoty jsou dnes v Evropě běžným člověkem označovány za „nebezpečný fanatismus“, proti němuž je třeba zasáhnout. Jediné, o co tedy masovému člověku zastávajícímu protiislámské postoje jde, je snaha žít dál svým nerušeným, výše popsaným úpadkovým životem.

Continue Reading

Bránit kmen znamená bránit jedince a jeho zájmy.

Autor: Francisco Albanese

„Plenění, masakry a uzurpaci nazývají říší; a tam, kde stvoří poušť, mluví o míru“. Tacitus, Agricola

V multikulturní společnosti ovládané politickou korektností a „sociálním státem“ musí muž volit mezi životem ve smečce a životem ve stádu. Připojení ke stádu je posledním rozhodnutím v životě, jelikož jím přechází veškerá kontrola nad dalším osudem do rukou pastýře. Ti, kdo se rozhodnou přidat ke smečce, by měli mít na paměti, že se stávají potenciálními zločinci a vyvrheli.

Jako členové smečky jsme těmi divokými a volnými – a takovými musíme i zůstat. Musíme smečku chránit před ostatními smečkami a především před „Krotitelem“ – tedy nátlakem multikulturního státu, jelikož nic není kmenu nebezpečnější než úsilí státu o odzbrojení svých oveček.

Příslušnost k národnímu státu dnes znamená jen o málo víc než podíl na „užitečnosti“ bezbarvé mase humanoidů v rámci vymezeného území. V naší multikulturní realitě byl odkaz našich předků vymazán, pokřiven a nakonec přepsán jako černá legenda. Jak můžeme zachovávat důvěru institucím, když kompletní sociopolitická makrostruktura nenávidí náš původ a dědictví?

Continue Reading

Max Horkheimer

Autor: Alex Kurtagić

Dne 7. července uplynulo 41 let (psáno v roce 2014, pozn. DP) od smrti Maxe Horkheimera. V letech 1930-1953 zastával – coby jeden z nejpřednějších představitelů Frankfurtské školy, skupiny, která vstoupila do historie tzv. kritickou teorií, plně spekulativní směsí marxismu a freudovské psychoanalýzy – post ředitele Ústavu pro sociální výzkum (tzv. Frankfurtská škola).

Horkheimer se narodil do bohaté, konzervativní, ortodoxně židovské rodiny. Jeho otec Moritz byl úspěšným a zámožným podnikatelem, vlastnícím několik textilek, které chtěl Maxovi předat. Na tuto životní dráhu jej také od roku 1910 připravoval. Vše nakonec dopadlo jinak: Max potkal brzy poté na taneční zábavě Friedricha Pollocka, 1] s nímž se rychle spřátelil. Pollock, jehož otec se odvrátil od judaismu, nebyl tradiční v žádném slova smyslu. V dějinách Frankfurtské školy popisuje Rolf Wiggerhaus, jak právě tento přátelský svazek povzbudil Maxe k „emancipaci“ ze svého buržoazního, konzervativního původu a výchovy. Spolu s Pollockem četli:

„naturalistické kritiky buržoazní společnosti – Ibsena, Strindberga či Zolu; … Tolstého a Kropotkina – sociální revolucionáře, prosazující asketický život a lásku k veškerenstvu; … Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti a Spinozovu Etiku, … a Die Aktion Franze Pfemferta – volnou tribunu pro literární protiválečnou a protiburžoazní opozici předválečné Evropy, zřetelně ovlivněnou politickým radikalismem svého editora.“ 2]

Postupně zavrhl podnikatelskou kariéru a do roku 1924 už popisovalo okolí jeho i Pollocka jako „komunisty”. 3]

Continue Reading

Pokud jsou tito lidé skutečně „Německo“, potom já již pravděpodobně nejsem Němcem vůbec.

Zamyšlení Manuela Ochsenreitera nad kampaní rádia Deutche Welle „We are Germany“ (sic!)

Toto je Německo stvořené Washingtonem a Bruselem. My všichni „noví Němci“ jsme svým způsobem liberální gayové, nosící idiotské čepice a absurdní, směšné motivy na našich tričkách. To, že jsme se narodili v Ghaně nebo Gelsenkirchenu nemá žádný vliv na naší vlezlou „kosmopolitní“ identitu. Prostě jsme odsekli naše kořeny. „Multikulturalismus“ pro nás znamená pojídání pizzy nebo kebabu a poté se cítít skutečně globálně. Znechucuje nás, pokud multikulturalismus přichází s jinými, hlubšími tradicemi. Protože vše hlubší pod primitivní slupkou „multikulturalismu“ narušuje náš liberální styl života.

Pokud cestujeme, tak jen do míst, kam jezdí podobní idioti jako my, kteří popíjejí hipsterské drinky a plácají stejné sračky jako my: New York, Londýn, Paříž, Bangkok nebo Bejrút. Vypěstovali jsme si talent ignorovat v těchto zemích většinové, původní obyvatelstvo – protože se poflakujeme pouze se zástupci liberálních elit.

„Rodina“ pro nás znamená – když více než dva lidé sdílí ledničku. Samozřejmě ledničku s tou správnou klimatickou a energetickou třídou. A ten, kdo s námi nesouhlasí, je podezřelý. Tito lidé usilují o návrat Hitlera. Nebo Putina. Nebo Jokera z filmu o Batmanovi. Přinejmenším Batmana známe všichni.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Legendání esej Louise Beama o „odporu bez vůdce“ v Čítárně Délského potápěče!

„S konceptem odporu bez vůdce přišel plukovník Ulius Louis Amoss, zakladatel International Services of Information Foundation, Incorporated v marylandském Baltimoru. Plukovník Amoss zemřel před více než patnácti lety, dokud však žil, byl nejen neúnavným odpůrcem komunismu, ale též zdatným zpravodajským důstojníkem. Text o odporu bez vůdce poprvé zveřejnil 17. dubna 1962. Jeho nástin organizace v prvé řadě směřoval proti hrozbě komunistického převratu ve Spojených státech. Autor – s výhodou mnoha let oproti plukovníku Amossovi – použil jeho teorie jako východisko, jež se pokusil rozvinout. Plukovník Amoss se obával komunismu. Autor se obává federální vlády. Komunismus dnes nikoho ve Spojených státech neohrožuje, zatímco federální tyranie je nebezpečím pro každého. Autor této eseje s radostí žil dost dlouho na to, aby sledoval poslední výdech komunismu, ale možná se s o poznání menším nadšením dožije i konce svobody v Americe.“

Continue Reading

Interpetace opery Giuseppe Verdiho
Maškarní ples (Un Ballo in Maschera, 1859) v nastudování rakouského režiséra Johanna Kresnika

Autor: Roger Scruton

Zánik buržoazie zapříčinil krizi umění. Kde vůbec můžeme vystopovat poražené zbytky šosácké třídy, abychom jim vmetli do tváří důkaz jejich úpadku? Divadla, galerie, restaurace a veřejné prostory bez výjimky nabízejí postmoderní podívanou pro lidi bez touhy i schopnosti odsoudit. Televize prošla procesem poklesu úrovně pod obzor buržoy a dokonce i církve dnes odmítají rodinné hodnoty a manželské ctnosti. A tak bez buržoazie přišel svět umění o svou cílovou skupinu a byl tak odsouzen opakovat otřepaná gesta vzdoru obecenstvu, které už o schopnost rozhořčení dávno přišlo.

Není však všechno ztraceno. Zbylo však ještě jedno poslední útočiště, do jehož kouta lze buržoazii zahnat a plivnout si na ni: opera. Stoupenci rodinných hodnot a manželství tradičního střihu zůstavají ve svých srdcích romantiky, kteří okouzleně sledují ony úžasné příběhy plné intrik, zrady a smíření, kde bývá láska muže a ženy vyzdvižena do výšin, jichž nemůže ve skutečném životě nikdy dosáhnout v celku podávaném se srdceryvnou hudbou a kouzelnou scénou, díky níž se na tři pohádkové hodiny ocitáme ve snovém světě. Siegfridova láska k Brünnhilde, zničená nevědomou zradou, nevinná vášeň Butterfly vystavěná na sebeklamu jako anděl na hrobce, Grimesova touha po smrti, zracializovaná coby touha po Ellenině mateřské lásce – tyto dramatické ideje by nikdy nebylo možné předvést jen pomocí slov, ale hudba je do našich srdcí snadno vypaluje. Překvapí nás tedy, že přežívající buržoazii – obklopenou kulturou uštěpačnosti a znesvěcení – opera tolik přitahuje?

Continue Reading

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

Málo známá povídka Raye Bradburyho v Čítárně Délského potápěče

„Chodec“ (The Pedestrian) je krátká povídka Raye Bradburyho, která původně vyšla 7. srpna 1951 v časopise The Reporter. Povídka byla zařazena do sbírky povídek The Golden Apples of the Sun (1953). Slovensky vyšla poprvé v povídkové knize Zlaté jablká slnka (Slovenský spisovateľ, 1959 reedice Petit Press, 2005), česky v časopise Ahoj na sobotu č. 37/1973.

Do češtiny pro Čítárnu DP přeložil TK (2015).