Délský potápěč

Evropané se nikdy nedokázali shodnout na společné pozici; většina se tak prostě přimknula k Americe. Jelikož nemají společné zájmy, nemohou mít ani společnou vůli a strategii.

Autor: Alain de Benoist

Následující projev přednesl Alain de Benoist na kolokviu časopisu Élements 26. dubna 2014. Se svou typickou precizností a ostrovtipem se zamýšlí nad některými ze největších problémů u kořenů evropského projektu a současně s tím nastiňuje vlastní představy o nutnosti spojené Evropy. Originální znění najdete na blogu Éléments. Z francouzštiny přeložil Martin Locker.

Zjevné nedostatky Evropské unie ukazují jak selhání stávajícího evropského konstruktu, tak nezbytnost evropského Impéria.

Dámy a pánové, mí drazí přátelé,

Ještě před pouhým čtvrtstoletím se Evropa zdála být řešením snad všech problémů. Dnes je naopak sama vnímána jako další z nich. Následkem tohoto rozčarování se na ni valí výčitky ze všech stran. Evropské komisi se dává za vinu snad všechno: její bujná produkce legislativních omezení, strkání nosu do věcí, které ji nepříslušejí, přání trestat všechny na okolo a ochromit tak naše instituce, její nepřehledná a nesrozumitelná organizace, nedostatek demokratické legitimity, likvidace suverénních národů, tendence k tomu stát neovladatelnou mašinérií. Ve většině zemí obliba Evropské unie už přinejmenším deset let celkem strmě padá. Podíl Francouzů, podle nichž „členství v Evropské unii škodí“ se dokonce zvýšil z 25% v roce 2004 na 41% v roce 2013. Novější výzkum agentury Ipsos pak odhalil, že 70% Francouzů by si přálo „omezit Evropě pravomoci“.

Evropská unie tak dnes nepochybně zažívá bezprecedentní krizi legitimity. Na vině je mimo jiné i fakt, že jí nabízený „spektákl“ není nijak zvlášť vábný. Ale jak jsme do tohoto bodu vlastně dospěli?

Continue Reading

Kariéry ve službách nacismu. Nejvyšší velitelé německého potlačovacího aparátu v protektorátu Čechy a Morava (ÚSTR – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2020)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2, 3.

Sudetští Němci v Gestapu

V české společnosti je zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Ale studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o policejních úřednících Gestapa v protektorátu této tezi protiřečí. Ze 183 oběma historiky identifikovaných vyšších úředníků protektorátního Gestapa byla čtvrtina z Rakouska, ostatní pocházeli ze staré Říše a jen tři (sic) z Königreich Böhmen. A to jen místem narození, protože postavení vyššího úředníka Gestapa mohli dosáhnout až po mnohaleté předchozí policejní službě v Říši, případně v Ostmark, ve Východní marce, tedy v Rakousku.

Vysoký podíl úředníků Gestapa z Rakouska byl podle autorů této studie způsoben „nadprůměrným počtem zaměstnanců úřadovny Gestapa ve Vídni“, z nichž část byla přeložena do protektorátu. Jan Zumr k nízkému podílu Němců českých zemí coby úředníků v protektorátním Gestapu říká:

Continue Reading

Česká republika je krůček od zvolení generála prezidentem…

Autor: Josef Turner

Dle mediální interpretace světa by se zdálo, že nadchází hodina osudové bitvy dobra nad zlem a konečné vítězství pravdy a lásky je tak blízko, jako ještě nikdy nebylo. Jak nedávno pronesl jeden moudrý muž kdesi na sítích, nastává chvíle, kdy Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí.

Česká republika je krůček od zvolení generála prezidentem, má šanci přiřadit se tak k zemím jako Uganda, Súdán, Mauretánie či Irák, kde jsou s plukovníky a generály v prezidentském úřadu nejlepší zkušenosti, a kde se nad vsí a nenávistí svého času vítězilo slavně a drtivě, v Iráku svého času i pomocí bojových plynů a v Ugandě s pomocí dětských vojáků. Stav, od kterého jistě nejsme daleko.

Ne, beru zpět, nadsázka, náš jenerál asi není opravdický jenerál, zběžným pohledem se jeví, že je to spíš úředník z armády, jehož beatifikace pražskou kavárnou patří k tomu nejlepšímu kýči, co za posledních dvacet let předvedla, zhruba ve stylu můj komouš-lampasák je neohrožený obránce mravnosti, svobody a demokracie, zatímco ten tvůj komouš ze zahraničního obchodu je ztělesněním nemravnosti a autoritářství. (Pravda, komouš-lampasák má prověrku NATO! Rozumějme glejt, že se překabátil opravdu důkladně a beze zbytku, což komouš ze zahraničního obchodu nemá; najmě především proto, že k výkonu svého povolání nikdy žádný podobný nepotřeboval.) V praxi je můj komouš lepší než tvůj asi především proto, že komouš-politruk je hezčí a zastřižený z barber shopu, lépe se tedy vyjímá na plakátech, narozdíl od komouše ze zahraničího obchodu, který nemá tak dokonale obdélnou hlavu, pročež není na plakátech symetrický.

Continue Reading

Stefan George

Autor: Petr Čichoň

V nakladatelství Délský potápěč vyšel v roce 2022 v překladu Karla Velikého výbor z díla německého básníka Stefana George nesoucí název Poesie. Kniha obsahuje překlady vybraných básní i s německými originály a závěr zpřístupňuje pro českého čtenáře neznámé ukázky z esejistického díla a rovněž dobové české kritiky, včetně známé Šaldovy literární studie.

Stefan George (1868-1933), jeden z největších německých básníků, představuje jakousi paralelu k francouzské dekadenci a symbolismu. Pokud se vysloví slovo dekadence, většinou si každý představí dílo Huysmanse či d‘Aurevillyho, ale existuje rovněž inverze k ryze francouzské dekadentní představě – touto inverzí je dekadence a symbolismus německý – strohá a čistá metafyzická krása slova s přísně hlídanou básnickou formou. To je pomyslné krédo, které čteme z každého verše uhrančivě krásné poesie Stefana Georgeho. Je příznačné, že jeho poesie oslovila ke konci básníkova života tehdejší počínající nacistickou kulturu, básník však před ní utekl z Německa do ciziny a pak k vlastní smrti.

Continue Reading

1968: pětapadesát let starý Jiránkův vtípek

Autor: Jan Borg

…fejetonem jemně jízlivým

Nemám rád fejetony a hlavně politické fejetony, jsou velmi často účelové či tendenční, zejména v poslední době. Ale teď se chci podělit o své dojmy a zážitky z letošních prezidentských voleb. Ačkoliv znám dobře mentalitu Čechů, kterou jsem jakožto právník poznal za léta své činnosti pro klienty v rozmanitých životních sférách, přiznám se, že letos jsem poněkud zmaten.

Nejprve jsem užasl nad těmi radami dětem a mládeži – o jejichž budoucnost má jít – a prý běda pokud bychom si zvolili nesprávného presidenta: ohrozili bychom tím lepší život našich dětí a vnuků…, takže neznámí „instruktoři“ radili mladým, aby „nespolehlivým rodičům“ schovali občanský průkaz, anebo rodičům, aby místo voleb zajeli s „nespolehlivými prarodiči“ třeba na hory, že sníh už padá… atd.

Continue Reading

Pražské Dny mládeže (1943)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2.

Plány SS     

Dají se rozlišit dva hlavní německé nacionálně socialistické přístupy k přenárodňování Čechů a zacházení s nimi: první zdůrazňoval hlavní roli politických postojů přenárodňovaných, druhý pouze jejich rasovou vhodnost. První zastávali aparát NSDAP a vedoucí všech žup v okolí protektorátu včetně Konrada Henleina, zastánci druhého přístupu byli Říšské ministerstvo vnitra, SS, Reichsführer SS H. Himmler, K. H. Frank a R. Heydrich. SS svůj názor proti vůli NSDAP postupně prosadila, definitivně se tak stalo rozhodnutím Reichsführera H. Himmlera z 12. 9. 1942.

V září 1940 začal šéf RSHA (Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, Reichssicherheitshauptamtu) Reinhard Heydrich požadovat, aby znovuponěmčitelní (wiedereindeutschungsfähig) Češi byli stanoveni pouze podle rasových kritérií (sic), nikoliv podle jejich afinity k Říši, k německé krvi a německé kultuře. Z použitého přídavného jména znovuponěmčitelní plyne, že RSHA považoval Čechy za poslovanštěné Němce. V opačném případě by se použil adjektiv eindeutschungs- nebo umvolkungsfähig (poněmčitelný nebo přenárodnitelný). Čeští historici tento zcela jasný etymologický důkaz ignorují a raději překládají tento termín záměrně nesprávně.

Podle Heydrichových pokynů mělo berlínské ústředí Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA) zpracovat metodiku zjišťování a provést příslušný rasový výzkum mezi českým obyvatelstvem.

Continue Reading

Georges Feltin-Tracol

…vyzývá Francouz Georges Feltin-Tracol.  Na to zvláštní jméno jsme poprvé natrefili před lety ve Fayeho Proč bojujeme (v našem českém vydání na s. 168). A poté již na obálkách několika knih, pod řadou článků, ba i v titulcích pořadů jedné internetové televize. O sobě však Feltin-Tracol mluví velice málo. A tak přebíráme jedinečný rozhovor, který loni poskytl slovinským kamarádům.

***

Na úvod nám prosím stručně představte sféru své odbornosti, práci a nynější aktivity.

Je mi padesát. Vzděláním jsem politolog, historik a geograf, absolvoval jsem i kurzy ústavního práva. První svoje články jsem napsal v roce 1993. Vyšlo mi deset knih a na deseti dalších jsem spolupracoval. V roce 2005 jsem s několika přáteli založil francouzský identitární web Europe Maxima, jehož jsem šéfredaktorem. [stránky ukončily činnost v srpnu 2021 – pozn. DP]

Continue Reading

Thierry Maulnier

Autor: Karel Veliký

Před již více jak čtvrtstoletím vyvolalo pojmenování jednoho nového gymnázia, vystavěného na západním předměstí Nice, mezi levicovými a levičáckými křiklouny a popudlivými antirasisty z profese pořádný rozruch. Představte si to! Starosta Nice, kterým byl tehdy Jacques Médicin, je chtěl pojmenovat Lycée Thierry Maulnier. A k veliké nelibosti výše uvedených, stále vlivnějších protivníků své přání i prosadil! Jenže kdo to vlastně byl Thierry Maulnier, o němž Mauriac řekl, že „mohl být Sartrem své generace“?  

«BIOITINERÁŘ»

Mládí

Thierry Maulnier je pseudonym Jacquese Louis André Talagranda. Narodil se 1. října 1909 v Alès, rodiče vyučují literatuře. Otec je zarytý republikán a zarputilý antiklerikál. Mimo to se chová jak naprostý domácí tyran a dvěma svým synům přikazuje nepřetržité studium. Jacques radosti studentského života nakonec stejně objeví na gymnáziu v Nice, avšak běda mu, přijede-li domů s jinými známkami než výbornými. „Despota“, jak mu bratři přezdívají, se rozzuří… Nicméně toto náročné vzdělávání má i své přednosti.  Jacques je víc než znamenitý, víc než kultivovaný. A coby předčasně vyspělý student na podzim 1925 přechází do pařížského lycea Louis-le-Grand, dvouleté přípravky pro elitní École normale supérieure. Záhy si tam dobývá jistou reputaci: jeho vysoká figura, výjimečný rozhled i na odiv stavěná lehkomyslnost přitahují pozornost. Rozhodl se totiž pro „zatvrzelé lajdáctví“ [čili pravý opak toho, k čemu ho tlačil otec], přesto „bakalářku“ složí na „dostatečnou“ – v době, kdy taková známka měla ještě hodnotu.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nový prostor

Autor: Václav Jan

aneb veselého Silvestra s Aničkou, Vladimírem a Baďou Diaby

I letos bude asi silvestrovské vysílání „naší“ televize díky Menšíkům a Šterclům plné ostré satiry, tepající do myslivců, manželské nevěry a do úředníků OPBH. Aktuálnějšího humoru se nikdo neodváží, neboť by to mohlo být identifikováno jako urážlivé vůči skupině osob nebo členu skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení (výčet potenciálně ohrožených skupin je přesně takto definován v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání).

Skutečný, adresný humor zpravidla glosuje směšná nebo negativní specifika obecně vnímaných skupinových charakteristik. Čili vždycky se jím může někdo cítit dotčen, uražen, a tím je pochopitelně diskriminován. A taková představa způsobuje pokrokovému konzumentu kultury přímo osypky. V New York Times už kvůli tomu zrušili odvěkou tradici publikování karikatur. Jistě, lze do aleluja tepat do fašistů, Rusů, vlastenců, lze kreativně zesměšňovat vše, co představuje bílý heterosexuální muž a jeho kultura a civilizace, ale koho by to bavilo ještě na Silvestra, když toho máme co hrdlo ráčí dnes a denně po celý rok.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn – Rusko v troskách

Autor: Alexandr Solženicyn

Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska, a Čechy jdou také cestou od nás vzdálenou) nebo jižních, kde nám odměnou za starosti a oběti byl buď nevděk jako v Bulharsku nebo to, že jsme se zapletli do války pro nás nijak nutné, ale zato zhoubné, jako kvůli Srbsku.

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehko přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko ohlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina hned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“)

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: Miroslav Červenka

Letitou recenzi na Solženicynovu knihu Rossija v obvale z roku 1998, která o pouhý rok vyšla v českém překladu u nakladatelství Rybka Publishers a Práh, připomínáme coby další příspěvek k poznávání příčin nynější tragédie na Východě.

Kdo mě a mé názory blíže zná, ví, že nejsem zrovna vášnivým milovníkem Ruska, jež pro mne již od roku 1968 představovalo centrum všeho zla a mravního i ekonomického úpadku. Nikdy jsem rovněž neměl v lásce ruskou kulturu, a když jsem četl Jeden den Ivana Denisoviče i Souostroví Gulag, vnímal jsem je jako knihy ze vzdáleného ruského světa mající pouze okrajovou souvislost se situací u nás. To se však v žádném případě netýká autorovy poslední práce, jež se ke mně dostala až na několikeré doporučení mého dobrého známého, jemuž i touto cestou vřele děkuji, neboť kniha rozšířila a změnila můj dosavadní náhled a obzor.

Continue Reading

K letošnímu zimnímu slunovratu jsme vybrali posledních pět slok z básně, kterou Karel Hynek Mácha složil ke korunovaci císaře Ferdinanda I. na (posledního) českého krále pod jménem Ferdinand V., neboť v nich, roku 1836, bohatě uplatňuje archaické, předkřesťanské srovnávání krále se Sluncem a jiné pohanské motivy. Čtěte pokud možno nahlas:

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

Konstantin von Neurath

Autor: Tomáš Krystlík

První část zde.

Hitlerovo zásadní rozhodnutí

Na poradě u Hitlera 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, dal Hitler Frankovi za pravdu a podle zápisu Konstantin von Neurath se vyjádřil takto:

„Existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.
2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí (Reichsgau Wartheland), kde není možno se obejít bez polského obyvatelstva.
Continue Reading

Vláda odborníků

Autor: Radim Lhoták

Patří již k běžnému koloritu západních států a jejich liberálně demokratického zřízení, že prakticky všechny deklarované pilíře jejich fungování vytvářejí pouhou iluzi krásné a vzdušné stavby, za níž se skrývá obludná kobka svírající a zotročující své obyvatele v zájmu někoho docela jiného. Ať už mluvíme o volném trhu, lidských právech, svobodě individua, občanské společnosti, nebo právním státě, vždy jsme ve vleku přeludu, jehož vnější či dojmová stránka a způsob, jak je vykládán před veřejností, jsou zcela něco jiného než jeho skutečný účinek na fungování společnosti jako takové. Naprosto stejný charakter má i „lék na neschopnost politiků“ nesoucí název „vláda odborníků“.

Continue Reading

Michel Houellebecq – Zničení (2022). Knihu je možno zakoupit v eshopu Knižního klubu zde.

Autor: Zikmund

„Rodina a manželství, to byly dva zbytkové póly, kolem nichž se v oné první polovině 21. století točil život posledních Zápaďanů.“ (Zničit, s. 385)

Michel Houellebecq, persona non grata současné francouzské literatury, opět provokuje a vybízí k zamyšlení. Před velice krátkou dobou byl českým čtenářům představen nejnovější román Michela Houellebecqa, v pořadí již osmý, pod názvem Zničit v překladu Alana Beguivina.

Už samotný název stojí za kratičkou úvahu, která nám může leccos prozradit či spíše naznačit. Anéantir původní francouzský název Houellebecqova románu nás už ve chvíli jeho překladu nutí k určité apriorní a dost možná podvědomé interpretaci. Zničit, vyhladit, vyhubit, ale například i zdrtit nebo zaniknout. Dosti pochmurná bilance napovídající, že pro naději v knize opravdu nezbylo místo. Absence jakékoli naděje není u autora ničím novým, ostatně ten, kdo Houellebecqa někdy četl nebo o něm alespoň slyšel, by toto tvrzení podpořil. V literárním světě tohoto „proroka“ naděje prostě nemá místo. To také podtrhl i předposlední román s názvem Serotonin. Svět zničených a opuštěných jednotlivců, kteří se navíc octnou ve společnosti všeobecného úpadku a rozkladu. Samotná myšlenka jakékoli naděje se protagonistům zdá naprosto absurdní a komickou.

Náboženství se v době postmoderní, sto let po Nietzscheho vraždě Boha, jeví přinejlepším jako placebo s velice nejistou účinností – tudy cesta bohužel nevede. Navíc možná to nejpřiléhavější podobenství beznaděje, je obsaženo právě v obrazu postmoderního člověka, který se ze všech sil snaží sám sebe donutit opět věřit. Donutit sebe sama věřit, že věřím. Můžeme to vlastně nazvat milosrdnou lží.

Continue Reading

Ahnenpaß (1939)

Autor: Tomáš Krystlík

Německá národně socialistická ideologie a národnost

V německém Ahnenpaßu, nacionálně socialistickém průkazu o předcích jedince, zavedeném v roce 1933 nejdříve pro německé úředníky, pak pro ostatní, se ve vydání z roku 1938 doslova uvádí, čtěte, prosím, pozorně: „Árijského původu (německé krve, poznámka v německém originálu) je člověk z hlediska německého národa nedotčený prvky cizích ras. Za cizí prvek platí především židovská a cikánská krev… krev asijských a afrických ras a původních obyvatel Austrálie a Ameriky… zatímco např. Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital, pokud je prost takových cizích krevních prvků, musí být považován za příbuzného, tedy za árijského.“ [Der Ahnenpaß] Již toto dává tušit, že s výkladem německých záměrů s Čechy českými historiky to bude poněkud jinak, než se učí v českých školách a píše v různých publikacích a médiích.

První úvahy

Prostředky německé národnostní politiky vůči protektorátním Čechům, germanizace zemí bývalého Království Bohemie (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byly odstupňované, stejná politika se měla týkat i Čechů v územích připadlých do Říše: (1) odpolitizování, (2) přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, (3) názorová převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Jak zdůrazňuje historik Detlef Brandes, český národ „nesměl být deklasován“ nebo z rasových důvodů „proměněn v pomocný národ“ [Brandes 1999]. Vyjádřeno souhrnně jednou větou: Němci se za války pokusili o poněmčení Čechů en bloc.

Pro kontrast. Ignorujíce historická fakta, dodnes Češi o sobě, coby Slovanech, například tvrdí: „Proti Slovanům hlásali Němci stále důrazněji vyhlazovací politiku markýze Géra. K Slovanům nebylo třeba míti ohledů, ani slitování! To byl pro ně národ služebný, otrocký!“ [Hruban].

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Ladislav Havlíček

Jean Renaud Gabriel Camus se narodil 16. srpna roku 1946 v ani ne dvacetitisícovém konzervativně-rurálním městečku ve středu Francie s názvem Chamalières. Vyrostl v tradičně buržoazní rodině, se kterou se ve svých jednadvaceti letech rozešel, když se otevřeně přihlásil ke své homosexualitě. 1]

První vysokoškolský titul získal roku 1963 na univerzitě v Auvergne z filosofie. Následovaly další univerzitní diplomy z oblasti práva, francouzské literatury, politické vědy či historie práva získané na vysokých školách ve Francii (Sorbonna, Pařížský institut politických studií) a Británii (St. Clare’s, Oxford).

Vyučoval francouzskou literaturu na Hendrix College v Arkansasu a ve francouzském nakladatelství Denoël pracoval jako literární poradce. Dráhu spisovatele nastoupil koncem sedmdesátých let, když se při svém pařížském pobytu pravidelně setkával s řadou významných osobností tehdejšího uměleckého života. 2]

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

„Chceme-li načrtnout povšechnou podobiznu Čecha, musíme především povědět, že jako všichni Slované je hluboce individualistický, ale že jeho individualismus je jiný než u Francouze nebo u Angličana. Slovanu se v jádře příčí princip autority. Ať přichází odkudkoli, autorita je mu trapná, a je mu nesnesitelná, vyvěrá-li z lidí jeho vlastního prostředí. Demokratičnost Slovana, zabarvená anarchií snílka, je cit prostoduchý, selský a patriarchální s příměskem mystičnosti a religiosity. Slovan je stoupencem rovnosti ve smyslu prvních křesťanů. U něho, zotročeného, jako byli kdysi učedníci Nazaretského, zrodilo se bratrství, právě tak jako u nich, ze společné bídy.

Continue Reading

Svrchovanost – zprava i zleva (2022). Knihu lze objednat v eshopu nakladatelství Dauphin nebo v online knihkupectví Kosmas.

Autor: Petr Drulák

K expanzi atlantického liberálního impéria do střední Evropy

Po roce 1989 nabývají středoevropské státy suverenitu, symbolickým momentem byl odchod sovětských vojsk ukončený rokem 1991. Národní svrchovanost je velkým cílem roku 1989, píseň, která se stává hymnou sametové revoluce oslavuje právě obnovení suverenity: „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých / Zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“ Středoevropané si v roce 1989 přejí jít jinou cestou než doposud, i když příliš nevědí jakou. Ve velké většině si nepředstavují, že by z jednoho impéria přešli k druhému. Nechtějí se zcela vzdát socialismu a obrátit ke kapitalismu a už vůbec nestojí o členství v NATO. Chtějí sami hledat a tvořit. Přesto toto období středoevropské svrchovanosti netrvá dlouho. Během devadesátých let se seznamují s liberálním impériem. Svoji suverenitu opouštějí, když mezi lety 1999 a 2004 vstupují do NATO a EU.

Tento vývoj je výsledkem jak objektivních podmínek, tak politického působení. Objektivní podmínky můžeme shrnout do tří faktů. Za prvé středoevropské ekonomiky jsou na pokraji bankrotu a potřebují partnerství s vyspělejším Západem; o totéž usilovaly v osmdesátých letech i komunistické vlády. Za druhé středoevropské státy nejsou strategicky soběstačné, nejsou schopné samy bránit své území, potřebují garance či spojence, opět nejlépe na Západě. Za třetí středoevropské národy žízní po uznání své evropské identity zpochybněné čtyřicetiletým pobytem v sovětském impériu.

Ze všech těchto důvodů je vyjednávací váha Středoevropanů vůči Západu zanedbatelná. Kromě rétoriky nemají žádné silnější páky, hodně toho potřebují a aktiva, která mohou imperiálním investorům nabídnout, mohou sice být zajímavá, ale nikoliv natolik, aby výrazně zmírnila onu asymetrii. Z této asymetrie vychází politické působení – podmínky partnerství diktuje liberální impérium. Nejde o rovnocennou spolupráci, nýbrž o včlenění do impéria, jehož průběh a podmínky stanovuje jednostranně impérium. Nezapomeňme však, že se jedná o liberální impérium, které v podobných případech nesahá k silovému přinucení. Naopak, nechává se přemlouvat. Liberální elity působí na nové elity tak, aby pochopily, co se od nich čeká. Musejí prokázat, že jsou připraveny plnit všechny podmínky a trpělivě žádat o přijetí do impéria. Příslušníci elit, kteří to zvládnou, jsou kooptováni atlantickou elitou, mohou se dočkat různých odměn i puncu modernosti a evropskosti, ti ostatní jsou marginalizováni či eliminováni.

Continue Reading