Délský potápěč

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: Jan Procházka

  – tři scénáře o kolonizované Evropě

Popustíme uzdu své fantazie a podíváme se ve světle nedávných událostí v Británii na Českou republiku za několik desetiletí. Nebudeme přitom události v Británii (nebo minulý rok v Marseille, předminulý rok v Detroitu atd.) přeceňovat. K tomu, aby se etnické a rasové násilí zvrhlo v jakousi „občanskou válku“ je daleko, ačkoliv myslím, že se tohoto scénáře ještě dožijeme. Budeme přitom doufat, že nás za podobné úvahy nenechá lidový komisař pro strategickou komunikaci pozatýkat, ale snad ne – nejsme žádné velké ryby s vysokou čteností, jen malinkaté bezvýznamné svině.

K podobným výbuchům dochází na vyspělém rozvinutém Západě každých pár let. Podle mediální lupy by se zdálo, že hoří už celá Británie, nicméně třeba na venkově na jihu Anglie byl klid. V takovém zapadákově jako Bavorský les nebo Vogézy se nic neděje a města jsou jen body v krajině. Nicméně body klíčové, lidnaté, kde se nakonec uzavírají politická rozhodnutí a koncentruje moc. O latinskoamerickém scénáři pro Evropu jsme již referovali. Teď se zkusme podívat na scénáře temnější a násilnější.

Continue Reading

Adolf Hitler, velký válečník

Autorka: Juliana R.

Kdo připlouvá do Evropy kolem Gibraltaru, jako první z ní spatří mešitu. Kdo zase připlouvá do Afriky přes Ceutu, uvidí nejdřív sochu Hérakla, opírajícího se silou vůle i svalů do dvou žlábkovaných pilířů. Podle báje stojí hérós rozkročený mezi dvěma kontinenty, které od sebe právě oddělil rozpolcením skály. Ceuta s Gibraltarem, to jsou ony Héraklovy sloupy, o kterých psal Platón, Dante, Cervantes. A prostor, kde se „stýkají a potýkají“ Afrika s Evropou, se nemůže obejít bez paradoxů.

Mešitu na nejjižnějším mysu Gibraltaru nechal ve druhé polovině devadesátých let 20. století postavit saúdský král – jako první muslimský svatostánek od reconquisty (1492). Reconquista. Procházíme-li se v přístavu španělského města Algeciras, odkud vyplouvají lodě do Afriky, nebo v přilehlé čtvrti, reconquista se nezdá ničím než slovem v písku; už ho smazaly vlny přistěhovalců, od šedesátých let čím dál mocnější. Ulice lemují samá „kadeřnictví Abdulláh“ a „halál řeznictví Granada“, zahrádky restaurací naplňují výhradně arabské tváře, tu tam se pestří barvy palestinské vlajky. V roce 2021, odkud pocházejí poslední dostupné údaje, žilo ve Španělsku 870 000 legálních imigrantů z Maroka (stranou ponechme ostatní arabské země). O několik týdnů dřív jsem si v centru katalánské Tarragony chtěla prohlédnout ruiny římského divadla. Bylo poledne a bohabojný lid v úborech, které by jistě zaujaly Delacroixe, se scházel do mešity, zatím co na rohu prosila o zakát žebračka v burce. Byla jsem jediný běloch na ulici, k čemuž římské rozvaliny tvořily kulisu velmi smutnou.

Continue Reading

Idylka na berlínském koupališti. Idylické zkušenosti s některými návštěvníky koupališť hlásí vedle Německa také Nizozemsko.

Autor: Václav Jan

Červenec 2018, cesta po rakouských a německých Alpách. Jako člověk politický jsem koncipoval dovolenou coby takříkajíc oddychovou, pln předsevzetí, že mě projevy islamizace a afrikanizace, na které u germánských sousedů narážím na každém kroku, či smutné kontrasty mezi tím, jak některá místa vypadala ještě před pár lety a jak dnes, nechají chladným jak horský ledovec, a že nenechám vyprovokovat k žádnému zamýšlení se nad stavem mateřského kontinentu, neřku-li k nějaké úvaze. O jeden zážitek se ovšem podělit musím, protože jde o nepominutelně výstižný, přímo modelový příklad chování západoevropské society vůči novým výzvám.

Rakouské alpské jezero Gleinkersee, oblíbené výletní místo. Voda je tu sice studená, ale průzračná, okolní krajina láká k horským túrám a místní hospůdka k odpočinku. Rodiny, děti, starší páry. Klidné víkendové odpoledne. Kde se vzala, tu se vzala, skupinka imigrantů. Vpadnou do tichého letního dne jako velká voda. Pustí na maximum hudbu z obrovského magneťáku, vtrhnou na molo, začnou křičet, zpívat, skákat do vody, rvát se mezi sebou. Co udělají místní? Automaticky vyklízejí pole. Bez hnutí brvy, bez zloby, bez jediného slova, jen za vzájemných soustrastných pohledů. Berou deky a lehátka a přesunují se na jiné místo, kde není tak dobrý přístup do vody. Bez nejmenšího odporu. Jako by to měli nacvičené, jako by vystupovali z tramvaje na konečné. Se stoickým klidem. Vědí, že odpor je marný. Jsou vděční, že jim zbyl ještě aspoň druhý břeh jezera.

Continue Reading

Alžírské dny v pařížském Lidlu

Autor: Karel Veliký

Na příčině nedávné další z předeher rasové války ve Francii zarazí soudržnost té útočící pakáže. Po zabití jednoho  s p r a t a  se jinak jistě soupeřící gangy semknou a vyrazí za mstou. Permanentní napětí vybuchne. Přirovnáme-li je k hyenám, pak Češi budou přežvýkavci. Po usmrcení jednoho z nich by další snad polekaně poodběhli, ale než by lovec odstřelený kus naložil, ostatní by se již znovu popásali. Nejlépe „ól inkluzive“. Ne, nehodláme se tu pouštět do zkoumání historických či dokonce genetických podmínění tohoto stavu věcí. Lacině pranýřovat obecnou naši „zbabělost“, kupříkladu v konfrontaci s povykujícími cikánskými výrostky.

Continue Reading

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

Konstantin XI. Dragaš, poslední byzantský císař, v romantickém zpodobnění 19. století.

Autor: Gregory Hood

Lars Brownworth, Lost to the West: The Forgotten Byzantine Empire That Rescued Western Civilization (Ztracená pro Západ : Zapomenutá Byzantská říše, která zachránila západní civilizaci), Random House, 2009,

Autorem nejproročtější knihy našeho století nejspíše zůstane Jean Raspail se svým Táborem Svatých. Tento román se uzavírá smetením posledních zbytečků Západu a slovy: „Pád Konstantinopole je hluboce osobní tragédií, jež nás všechny postihla jen před několika málo dny.“ Zítra, 29. května, uplyne od tohoto ohromného neštěstí přesně 569 let.

„Západ“ se zrodil z řeckého odporu proti perskému kolosu a zformování svébytné intelektuální, kulturní i rasové tradice. Jeho příslušníci proti sobě odjakživa bojovali, přesto však „Západ“ kdysi býval sjednocen ideálem (byť ne nutně realitou) Říše a vědomím civilizační příslušnosti.

Anglie, Francie, Německo i další hrdé národy jsou v jistém smyslu kmeny jednoho velkého lidu. Osobně se kloním k víře, že k roztříštění jednoty naší civilizace došlo už před skoro miléniem. Celé naše rasové dějiny by se daly shrnout mimo jiné i jako snaha o návrat Říma a jím symbolizované jednoty. Jejím posledním ztělesněním byla Východořímská říše. Když se roku 1399 jeden z jejích posledních panovníků Manuel II. vydal na cestu po evropských dvorech, kde škemral o pomoc, utkvěl v evropských pozorovatelích dojem, že císař „seděl na trůně césarů, jehož důstojnost i přes nesmírnou degradaci zůstávala nepřekonatelná“. (s. 279)

Continue Reading

Éric Zemmour

Autor: Guillaume Durocher

Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.

Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.

Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkému konzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.

Continue Reading

HMF Medaljen

Úspěšný boj se stigmatem trestní perzekuce švédských vlastenců

Od 2. července loňského (2020) roku začaly lidem, odsouzených v posledních letech na základě švédských zákonů proti „šíření nenávisti“, chodit do schránek vyznamenání. Za tímto projektem stojí skupina vlastenců, kteří se tak tuto kategorii „trestných činů“ snaží zbavit nálepky stigmatu a namísto toho odsouzení proměnit na svého druhu poctu tím, že lidem dají hmatatelný doklad jejich odporu proti směřování naší země.

Počátky švédské legislativy proti nenávisti se datují už do roku 1948, kdy byla na popud židovských lobby z USA přijata ve snaze zastavit antisemitskou publikační činnost Einara Åberga (tzv. Lex Åberg – pozn. DP). Dlouhá existovala v právním řádu v podobě zřídka užívaného obvinění hets mot folkgrupp desetiletí – štvaní proti etnické skupině – běžně označovaného zkratkou HMF.

Od počátku tohoto století ale využívání HMF k umlčení kritiků radikální rasové a etnické proměny Švédska nabralo na obrátkách. V období 1990-2016 vzrostl počet případů HMF, kterými se zabývala policie, ze 44 na 994.

V roce 2017 založil zneuznaný ex-policista Tomas Åberg státem financovanou nevládní organizaci, která si vytkla za cíl pohnat před „spravedlnost“ co nejvíc lidí šířících „nenávist“ na sociálních médiích. Pojmenoval ji Näthatsgranskaren – doslova „(celosvětový) hlídač nenávisti na síti“. Počet údajných HMF nahlášených policii se v prvním roce existence skupiny více než zdvojnásobil: za rok 2018 to bylo 2 508 případů.

Continue Reading

Fdesouche: Podíl novorozenců s muslimskými jmény za posledních 50 let. Zelenou jsou znázorněna výlučně muslimská jména, modrou pak ta „smíšená“, která používají muslimové i nemuslimové (např. Sára nebo Adam)

Autor: Guillaume Durocher

Při neexistenci oficiálních statistik si pozorovatelé etnonáboženských změn francouzské společnosti musejí vypomáhat různými kreativními metodami. Jednou z nich je i využití každoročně francouzským státním statistickým úřadem (INSEE) sestavované databáze křestních jmen novorozenců.

Populární identitární zpravodajský web Fdesouche (zkratka pro „etnického Francouze“ – pozn. DP) za pomocí těchto informací zmapoval rychlý nárůst podílu novorozenců s islámskými jmény z 2,5 % v roce 1969 na 21,5 % v roce 2019. Tato čísla navíc až nápadně souhlasí s dalšími zdroji.

Continue Reading

Ellie Williamsová je jen kapkou v moři (klikněte na obrázek pro zvětšení)

Autor: Colin Liddell

Všichni víme, že se Británie potýká s vážným problémem tzv. groomingových gangů, jejichž převážně pákistánští příslušníci zneužívají, znásilňují a prodávají nezletilé nebo sotva zletilé anglické dívky.

Víme také, jak se britské úřady obávají, že přílišné povědomí o těchto skutcích rozbije „posvátný“ mýtus multikulturní harmonie a anglický národ při pohledu na toto zlo zachvátí takové rozhořčení, že dokonce i stávající už tak nesnadné soužití se stane nemožným.

Continue Reading

Cena multikulturalismu

Úvodní slovo blogu Gates of Vienna:

Náš norský korespondent „The Observer“ přeložil článek z webu Rights.no o děsivé situaci mladých Norů, kteří jsou nuceni vyrůstat v silně kulturně obohacených částech Osla.

Zámožnější Norové si snadno mohou dovolit přestěhovat se do bezpečných, příjemných bělošských enkláv, kde jejich dětí chodí do škol plných norských dětí. Ti ne tak bohatí však mají méně štěstí a musejí tak strpět ponížení života v multikulturní zkumavce, k němuž je odsoudili jejich političtí předáci.

Continue Reading

Jonathan Bowden

Autor: Jonathan Bowden

Poznámka Grega Johnsona:

Následuje přepis části rozhovoru Jonathana Bowdena v londýnském Union Jack klubu ze soboty 21. listopadu 2009, který následoval po jeho dnes už slavném vystoupení o fenoménu Punch and Judy. Titulek je redakční.

Otázka: Liberály velice znepokojuje islám, militantní islám.

Jonathan Bowden: Ano, to máte pravdu.

O: Právem?

JB: Vlastně ano, protože se vlastně v jádru jedná o iliberalismus v náboženském hávu. Působí to samozřejmě trochu paradoxně, protože i když o islamizaci Evropy nebo Anglie ani v nejmenším nestojím, islám obdivuji. Má záliba v neortodoxních postojích v těchto otázkách je celkem dobře známa. Muslimové by měli žít ve své části světa, tj. od Maroka po Indonésii. Mají svůj kus planety, zhruba její šestinu. Jejich blok by jim měl zůstat, jejich umma i jejich potenciál. Představují odlišný druh lidské existence.

Continue Reading

Nepřítel Evropy: islám nebo Amerika?

Autor: Michael O’Meara

Le coup d’Etat mondial: Essai sur le Nouvel Impérialisme Américain
(Globální převrat: Esej o novém americkém imperialismu)
Paris: L’Æncre, 2004 (Arktos, 2017)

Fas est ab hoste doceri. (Sluší se poučit i od nepřítele.) Ovidius

Letos (recenze byla napsána v roce 2004 – pozn. DP) na jaře Guillaume Faye už pošesté za posledních šest let vydal knihu, jíž znovu překreslil a nově definoval obsah evropského nacionalismu (zde ovšem „nacionalismus“ neznamená obranu „národního státu“ 19. století, ale Velké Evropy). Stejně jako všechny předchozí knihy adresuje i Le coup d’Etat mondial jak aktuální problémy, tak i věčné otazníky nad budoucností evropského lidu. V tomto duchu tak přináší zdrcující kritiku „nového amerického imperialismu“ i jeho protipólu, evropského antiamerikanismu, a současně je jeho kniha také příspěvkem do širší nacionalistické debaty o osudu Evropy. Tato diskuse se v kontextu Schmittova vymezení Freund/Feind odvíjí především od odpovědi na otázku: Kdo je vlastně nepřítelem Evropy? Pro Schmitta znamená tato otázka určit, kdo ohrožuje evropský systém států a tím pádem také její jedinečnou biokulturu.

Continue Reading

Velká výměna v Belgii

Autor: Guillaume Durocher/Paul Tormenen

Následuje překlad článku „Velká výměna v Belgii“ právníka Paula Tormenena pro identitární think-tank Polémia. Jedná se o dobrý přehled ohromné demografické proměny, jíž Belgie podstupuje i nápadných rozdílů mezi evropskými a islámskými migranty, kteří typicky zastávají velice konzervativní sociální pozice a často jsou nezaměstnaní. Celé čtvrti jako Molenbeek se změnily k nepoznání a cikánští žebráci na nárožích se stali běžným pohledem.

Continue Reading

Vzkříšená Čítárna Délského potápěče pokračuje!

Fotbalové stadiony se z míst, dříve proslulých výtržnostmi, bitkami a rasistickými excesy, stávají poněkud nečekaným, ale velmi vítaným spojencem v šíření multikulturního poselství. Dopad této podprahové výchovy na široké vrstvy obyvatel je nedocenitelný. Fotbal, jehož fanouškovskou základnu tvoří zhusta příslušníci nižších tříd, se stal vítanou platformou pro komunikaci směrem k těm sociálním skupinám, jimž se mainstream s liberalistickými a multikulturními apely standardními prostředky obtížně dostává na tělo.

Autochtonní „Evropané“?

Autor: Greg Johnson

Jednou z trvalek kritiky bělošských koloniálních společností po celém světě – v Amerikách, v Africe i u protinožců – je jejich domnělá morální nelegitimita pramenící z toho, že jiní lidé tam žili už před bělochy. Osobně mu říkám „argument autochtonií“, z řeckého „αὐτόχθων”, („ze země zrozený“, tj. původní). Podle jeho vyznavačů jsou původní obyvatelé těchto zemí také jejich právoplatnými majiteli („patří tomu, kdo ji našel“) a nahradit je znamená porušení práv těchto skupin. Tím pádem musí být všechny evropské koloniální společnosti, které se ve větší nebo menší míře nahrazování původního obyvatelstva dopouštěly, nevyhnutelně označeny za nelegitimní.

Jako první by nás mělo praštit do očí, že předkladatelé argumentu autochtonií v případě bílých kolonizátorů jej v otázce kolonizace Evropy Neevropany v tichosti ignorují. V tomto případě jsou původním obyvatelstvem Evropané a těmi, kdo domorodcům upírá vládu nad jejich domovinou, zas barevní přibyvší. Soucítím s původním obyvatelstvem po celém světě, protože jako běloch dobře vím, jaké to je být vystrnaděn ze své vlasti vetřelci.

Někteří jak víme namítají, že Evropané ve skutečnosti původním obyvatelstvem nejsou, protože své společnosti po tisíciletí vzájemně napadali a kolonizovali. Původní obyvatelé Anglie tak byli kupříkladu napadeni a kolonizováni Římany, Anglosasy, Vikingy a Normany dlouho před současnými vlnami Afričanů a lidí z Indického subkontinentu. Proč by tedy měli být potomci Anglosasů nebo Normanů být považováni za jaksi „původnější“ než Jamajčané nebo Pákistánci?

Slabina této argumentace je nasnadě: vychází z premisy, že alespoň někteří Evropané skutečně původní jsou. Krom toho, jelikož všechny evropské národy sdílejí rasový původ, původně evropský, dochází-li k jejich přesunům v rámci Evropy, neznamená to „nahrazování původního obyvatelstva“, ale jen jeho nové přeskupení.

Continue Reading

Islám ve fotbale (Mohamed Salah a Sadio Mané se modlí před zahájením zápasu s Bayernem v Mnichově 1. srpna 2017)

Autor: Sam Cunningham

(Hvězdy Liverpoolu FC) Mohamed Salah a Sadio Mané chodí každý pátek po tréninku do místní liverpoolské mešity, zúčastnit se pravidelné páteční modlitby al-džum’a. Ta je pro muslimské muže, kteří si při této příležitosti mají obléci své nejlepší oblečení, povinná.

Muslimští fandové fotbalu, hlavně děti, jsou jejich přítomností nadšeni. Hráči se s ostatními věřícími ochotně baví a nechávají fotit.

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: James Kirkpatrick

„Velká výměna“, tedy systematické nahrazování bílých Američanů i Evropanů imigranty ze Třetího světa, je v závislosti na tom, kdo o něm hovoří, buď „konspirační teorií“ nebo zcela zřejmě pozitivním vývojem. Mainstreamová média v poslední době začala odsuzovat lidi, kteří o ní otevřeně mluví, jako spolupachatele teroristů nebo přinejmenším dezinformátory. To však nebrání dalším novinářům, často i z totožných publikací, vydávat jeden článek za druhým, v nichž si škodolibě vychutnávají očividné politické důsledky imigrací poháněné demografické proměny. Jako bychom tak přešli z leninského módu uvažování „kdo, koho“ (Весь вопрос — кто кого опередит?), kde je vše analyzováno optikou toho, která skupina z toho bude mít prospěch, a ocitli se v situaci, kdy lidé činící tytéž objektivní postřehy dostávají kladné či záporné znaménko v závislosti na svém postoji k danému fenoménu. Ze sféry politiky jsme tak zjevně vkročili do hájemství šílenství.

Continue Reading

Předseda strany Forum voor Democratie Thierry Baudet (*1983)

Autor: James Kirkpatrick

Před dvěma lety bylo Fórum pro demokracii (Forum voor Democratie) jen dalším novým okrajovým politickým uskupením nizozemské politiky. Dnes má po rozhodném vítězství v nedávných volbách nakročeno k tomu stát se největší stranou v holandském senátu. Vývoj i celý model strany Fórum pro demokracii nabízejí cenné lekce pro vlastence napříč Evropou a Západem.

Předseda Fóra Thierry Baudet, vzdělaný a charizmatický muž, se velice umně dokáže vypořádat s nepřátelskými médii, odhodlanými vykreslit ho jako „fotogenickou evropskou tvář politiky alternativní pravice ve stylu Donalda Trumpa“. Hlavu větší části novinářského stavu zamotal také klasickým odkazem ve svém vítězném projevu, když vyhlásil, že „Minervina sova přistála“. Jeden nizozemský novinář pak nelenil věnovat celý rozboru „neobvyklých“ Baudetových výroků, jehož cílem pochopitelně bylo ukázat čtenáři, jak rasistické a ohavné tyto výroky ve skutečnosti jsou. Baudet mluvil například o „boreálním světě“, který trhají na kusy a ničí právě ti, kdo jej měli ochraňovat. Hlídacím psům demokracie neušlo, že takto „pravicoví nacionalisté mluví o… árijské rase“.

Když novináři i akademici takto panikaří, nejspíš děláte něco správně. Corné Hanssen z Utrechtské univerzity se tak na Facebooku ptal: „Volkerte, kde jsi?“ Na mysli měl Volkerta van der Graafa, který v roce 2002 zavraždil holandského populistu Pima Fortuyna. (Odpověď mimochodem zní, že van der Graaf byl v roce 2014 podmínečně propuštěn po odkroucení 11 let z osmnáctiletého trestu.)

Continue Reading