Délský potápěč

Autor: PhDr. Josef Smolík

Guillame Faye: Proč bojujeme. Manifest evropského odporu. Metapolitický slovník. Praha: Délský potápěč, 2016, 278 s. ISBN 978-80-906390-0-3.

Kniha Guillama Faye s poměrně komplikovaným názvem Proč bojujeme. Manifest evropského odporu. Metapolitický slovník, kterou vydalo vydavatelství Délský potápěč, zaslouží pozornost jak sociologů, tak politologů, žurnalistů, environmentalistů, psychologů a v neposlední řadě i psychiatrů. Kniha je především výpovědí o myšlenkovém zázemí současné francouzské nové (krajní) pravice, kdy v mnoha argumentačních rovinách navazuje na Alaina de Benoista a další představitele (zmínit lze například Charlese Champetiera, Jean-Clauda Vallu či Michel Marmin) Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne, GRECE, založeno již 1969).

Guillaume Faye patří k významným teoretikům francouzské nové pravice, který je zmiňován jak v prostředí tzv. identitářské krajní pravice, tak i v prostředí konzervativních politických kruhů. Nutno také podotknout, že kniha byla ve francouzském vydání již publikována v roce 2000, což do jisté míry vyvolává dojem, že Faye má dobré prognostické schopnosti, které aplikuje v mnoha oblastech, včetně sociologie, energetiky, politiky, mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií, kulturálních studií, interkulturní psychologie atd.

Continue Reading

Tento rozhovor o Donaldu Trumpovi, otázce identity, geopolitice, islámu a mnohém dalším se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima. Otázky pokládal Thierry Durolle.

Europe Maxima: Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?

Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel nového webu AltRight.com.

EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí. Kde se v této síti nacházíte vy?

RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.

Continue Reading

Prof. Pavel Kalina pro Délský potápěč

Letní poznámky na okraj poznámek

Autor: Pavel Kalina

Roman Joch se v úvodu svého článku o eseji Michaela OʼMeary ptá:

„Jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je třeba respektovat.“

Zajímalo by mě, jak Roman Joch k této představě přišel. Když pominu zjevnou ironii (a možná také nadsázku) v jeho otázce, zbývá pořád ještě určité myšlenkové jádro, která zřejmě odpovídá tomu, jak si řada lidí, ať už se identifikují s politickou levicí či pravicí, pojem identity vykládají.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autorka: Flora Sapiová

Myšlenky Carla Schmitta (1888-1985), známého jako „korunní právník Třetí říše“, se mezi čínskou inteligencí od počátku 21. století těší nesmírné oblibě. Práce předních akademiků jako Liu Xiaofeng 刘小枫, Gan Yang 甘阳 a Wang Shaoguang 王绍光 na šíření Schmittových idejí i to, že jeho teorie o státu pomáhají legitimizovat vládu jedné strany, učinily „schmittovský“ diskurz v Číně módním i výnosným (obvykle přísné zmizíky cenzorů se článků a knih inspirovaných Schmittem dotýkají jen zlehka).

Schmitt vstoupil do NSDAP v roce 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Třetí říše a nadšeně se podílel na čistkách Židů i židovského vlivu z německého veřejného života. Antiliberál a antisemita Schmitt byl zapáleným stoupencem národně socialistické vlády a toužil se stát oficiálním právním teoretikem Třetí říše. Ke konci roku 1936 byl však v článku oficiálního listu SS Das Schwarze Korps nařčen z oportunismu a katolického recidivismu. I přes ochrannou ruku Hermana Göringa se musel svých vysokých ambicí vzdát a soustředit se na psaní a výuku.

V euroamerickém akademickém prostředí se Schmittův věcný pohled na politiku dočkal tvrdé kritiky. Levicoví myslitelé jsou ve vztahu k jeho odkazu rozpolcení – navzdory lehké pachuti své nacistické minulosti totiž zůstává populární mezi akademiky-teoretiky. Přes nedostatky Schmittových idejí uznávají pronikavost jeho analýzy a jeho dílo studují kvůli postřehům ohledně nedostatků liberální politiky, kterou však sami jen bezmocně kritizují z nuceně pohodlného zámezí soudobé vládní reálpolitiky.

Continue Reading

Migrace jako zbraň hromadného ničení. Konspirace?

Autorka: Kelly M. Greenhill

V prvních dnes násilností, jež časem přerostly až v libyjské povstání, svolal Muammar Kaddáfí do Tripolisu ministry zemí Evropské unie a předložil jim ultimátum: Buď přestanete podporovat protesty, nebo přeruším spolupráci v otázce migrace a Evropu tak čeká lidská přílivová vlna ze severní Afriky.

Jelikož je přitažlivost Libye coby tranzitní země pro Severoafričany, kteří se snaží dostat do Evropy, všeobecně známá, jednalo se o věrohodnou hrozbu.

Continue Reading

„Pokud jste tak ještě neučinili, rozhodně zajděte na naši webovou stránku Arktos.com a přečtěte si tam více o nás, naší společnosti, našich autorech a našich knihách. Určitě najdete něco, co vás zaujme.“ Tor Westman

Autor: Charles Lyons

Nakladatelství Arktos se od svého založení v roce 2009 stalo největším producentem tradicionalistické, konzervativní, nacionalistické, identitářské a „alternativně pravicové“ literatury vůbec.

Jak k tomu došlo? Na to se Charles Lyons v krátkém rozhovoru ptá Daniela Friberga, Tora Westmana a Jasona Rezy Jorjaniho.

Na začátek nám řekněte něco o tom, jak vydavatelství Arktos vlastně začalo?

Daniel Friberg: Vše začalo ve čtyřech lidech z mého skandinávského think-tanku Motpol. Setkali jsme se v listopadu roku 2009 v dánském Aarhusu, abychom probrali založení nového nakladatelství. Sedm let jsem provozoval úspěšné švédské nakladatelství zvané Nordic Publishing, ale všichni jsme cítili, že je na čase přijít s něčím větším, co by necílilo jen na švédské čtenáře. Proto toto setkání mezi mnou, Jacobem, Patrickem a Tordem – jeden byl Švéd, dva byli Dáni a jeden byl Nor (všichni autoři z Motpol a všichni dychtiví po vytvoření něčeho většího).

Continue Reading

Autor: Johann Hari

Na Winstona Churchilla právem vzpomínáme pro jeho úspěšné vedení země během jejího nejslavnějšího momentu – ale co kdyby stál v jejím čele i během jejích nejostudnějších chvil? A co kdyby, kromě vyburcování národa k záchraně světa před nacisty, také bojoval za surovou bělošskou nadřazenost a vytvořil vlastní síť koncentračních táborů? Tuto otázku vznáší nová kniha Richarda Toyeho Churchill’s Empire – a její ozvěny se donesly dokonce až do Oválné pracovny.

George W. Bush měl v Oválné pracovně Churchillovu bustu. Snažil se vyjádřit obdiv a spřízněnost k hrdinskému odhodlání britského válečného vůdce vytrvat v boji proti fašismu. Barack Obama ji však nechal poslat zpět do Británie (poněkud chaotický příběh o Churchillově bustě v Bilém domě je blíže popsán v článku Fact-check: did Obama really remove a Churchill bust from the Oval Office?, The Guardian 22. dubna 2016) Není kdovíjak obtížné domyslet si důvod: jeho keňský dědeček Hussein Onyango Obama byl za Churchillovy vlády dva roky bez soudu vězněn a mučen za odpor proti Churchillově říši.

Lze tyto dvě Churchillovy tváře nějak vzájemně smířit? Nebo snad žijeme současně ve světě, který pomohl zachránit, i tom, jenž pomáhal ničit? Jeden z nejtalentovanějších britských historiků Toye se pokusil nestranně dobrat odpovědí na tyto otázky – čímž by nás přinejmenším konečně měl nasměrovat k rozumnější debatě o největší britské ikoně.

Continue Reading

Podle statistiky japonského imigračního úřadu přijala loni tato země jen 28 uprchlíků. 1]

Tvrdý postoj Japonska – jedné z nejbohatších zemí světa – k migraci ostře kontrastuje například s většinou evropských zemí, které každoročně přijímají stovky tisíc lidí.

Japonsko za rok 2016 obdrželo celkem 8193 žádostí uprchlíků o azyl, 2] což znamená, že zamítnuto jich bylo 99%.

Continue Reading

Alternativou asimilace-integrace není komunitarismus, ale odchod (reemigrace)!

Autor: Guillaume Faye

Dovolte mi osvětlit důvody za chybnými pozicemi komunitaristických novopravicových intelektuálů. Moje hypotéza zní následovně: tento ideologický nesmysl není produktem nějaké promyšlené změny kurzu ani postojů, ale dovedením polyteistického a organistického světonázoru až do krajnosti. Jakkoliv s tímto světonázorem jinak plně souhlasím, jakmile jsou jeho zásady dotaženy příliš daleko, obracejí se proti svým původcům – jako tomu ostatně bývá u každého myšlenkového systému.

Jedná se o intelektuální omyl, nikoliv cynické převrácení zásad systému na hlavu, ani problém, k němuž by docházelo v postojích vládnoucí ideologie. Jde o typický prohřešek myslitele, který se příliš vzdálí realitě a dovádí své koncepty ad absurdum, bez ohledu na zásadu zpětné vazby, jenž nám připomíná, že pokud idea nepředvídá své praktické dopady ve skutečném světě, stává se časem anti-ideou a obrací se právě proti oněm hodnotám, jež původně prosazovala. A tak mými výše zmíněnými přáteli upřednostňovaný komunitarismus likviduje evropanství – tedy samotný zdroj jejich odhodlání.

Continue Reading

Emmanuel Macron – revoluce na pochodu?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro bretaňské stránky Breizh-info.com

Jaké poučení vyvozujete z prvního kola prezidentských voleb? Čím se liší od dřívějších volebních klání?

Alain de Benoist: Nejdůležitější novinkou těchto voleb, která jim dodává historický význam, není fenomén Macron ani postup Marine Le Penové do druhého kola, ale naprosté selhání obou hlavních vládních stran, socialistů i republikánů. Sám jsem na to upozorňoval už v únoru, kdy tomu nikdo jako by ještě nevěnoval pozornost: poprvé od zavedení všelidové volby hlavy státu se druhého kola neúčastní kandidát ani jedné ze dvou stran, které Francii střídavě vládnou už přes půl století.

Continue Reading

Coby nejmladší dcera Jean-Marie Le Pena, zakladatele francouzské pravicové strany Front National, vyrostla Marine Le Penová ve světě politiky a už od svých 13 let se účastnila otcových politických kampaní. Vystudovaná právnička vyhrála své první volby do místního zastupitelstva v roce 1998 a v roce 2011 nahradila svého otce ve vedení strany. Brzy poté se od jeho extrémnějších postojů distancovala, aby ho nakonec – když zopakoval svá slova, že holokaust byl „detailem“ historie – dokonce ze strany vyloučila. V posledních měsících v ovzduší ovládaném evropskou migrační krizí, kdy všichni dosud mají v živé paměti teroristické útoky v Paříži a Nice a hlasování o Brexitu, jde její nacionalistická, euroskeptická a protiimigrační vize na dračku. Nedávné průzkumy jí přisuzují první místo mezi kandidáty na prezidentský úřad, když ji dotázaní dávají před úřadujícím socialistou Françoisem Hollandem přednost v poměru dva ku jedné. Le Penová v září (2016, pozn. DP) v Paříži poskytla rozhovor zástupci šéfredaktora čtvrtletníku Foreign Affairs Stuartu Reidovi.

Continue Reading

Roman Joch pro Délský potápěč

Autor: Roman Joch

K eseji Michaela O’Meary mám tři zásadní výhrady; ve stoupající závažnosti.

Za prvé, O’Meara si všímá, že americká identita je jiná než identita evropských zemí – považuje ji za mylnou, špatnou – a kritizuje ji. Chtěl by ji změnit.

Ale jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je nutné akceptovat. A identity různých zemí, národů jsou vzájemně nesouměřitelné; jiná je identita francouzská (či evropská), jiná je ruská, jiná arabská, nebo čínská – a nemá smysl říkat, která je lepší, nebo horší. Každá je jiná a měla by být zachována tam, nikoli změněna v universální amalgám.

Na základě jakých kritérií může identitář říci, že identita nějaké země je špatná? On ta kritéria nemá, neboť identita je pro něj axiom.

Continue Reading

Cesare Ferri – San Babila. La nostra trincea

San Babila: La nostra trincea
Cesare Ferri
Edizioni Settimo Sigillo, 2015.

V návaznosti na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných let“.

Cesare Ferri (nar. 1951 v Miláně) je spisovatel a dramatik, od 70. let činný v různých protisystémových iniciativách jako byly Mussoliniho akční oddíly (Squadre d’Azione Mussolini, SAM), milánský magazín La Fenice (Fénix) nebo Černý řád (Ordine Nero, ON). Především je však spjat s fenoménem, o němž předloni vydal rozsáhlou autobiografickou knihu San Babila: La nostra trincea (San Babila: náš zákop).

Co si myslíš o dnešních mladících vzhledem k vaší generaci?

Větší část dnešních mladých se mi zdá míň mužná, než jsme byli my, protože mužnost je způsob přístupu k životu a s předváděním svalů nemá co dělat. Jisté ale je, že výklad mužnosti závisí na duchovní a intelektuální hloubce každého člověka.

Continue Reading

Suchoj Su-17 Syrských arabských vzdušných sil startuje z letecké základny Šajrát několik hodin po útoku USA 59 střelami Tomahawk. (Pro hlídací psy Systému – zdrojem „fake photo“ je britský The Daily Telegraph)

Autor: Manuel Ochsenreiter

Americký prezident Donald Trump zaútočil na Sýrii. O co Washingtonu jde?

Německá mainstreamová média se do rána 7. dubna probouzela s nadšením – Washington se do toho „konečně“ pustil. Americký prezident Donald Trump vydal povel k útoku na Sýrii. Nadšeně tleskal dokonce i německý deník FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Ironií osudu to byly právě tyto kdysi velké německé noviny, které v červenci 2012 projevily odvahu psát o skutečné situaci v Sýrii: nejde o „diktátora“ ani „lidská práva,“ ale geopolitiku. Článek Und ihr denkt, es geht um einen Diktator („A vy jste si mysleli, že jde o diktátora“) Hanse-Christofa Krause začíná slovy: „Reakce na syrský konflikt ukazují geopolitickou zabedněnost části německých komentátorů.“ Kraus následně vysvětlil, že němečtí novináři „proto potřebují desetiminutové školení“ a také se pokusil rozplést složitou síť mezinárodních vztahů, ekonomických faktorů vlivu a vojenskoprůmyslových zájmů napříč celým Blízkým východem.

K nejnovějšímu americkému útoku na Sýrii však tentýž deník zaujal velice odlišný postoj. Článek Klause Dietera Frankenbergera pro FAZ  Donald Trumps Lernkurve („Donald Trump se učí“) končí otázkou, proč se Trump v minulosti nechal tolik okouzlit „diktátorem Asadem.“ Frankenberger by pravděpodobně měl navštívit kurzy svého kolegy Krause.

Šampaňské se otevíralo také ve Springeru. Neokonzervativní škrabal Clemens Wergin byl nanejvýš potěšen „překvapivou proměnou amerického prezidenta,“ patrnou z aktu agrese proti Damašku.

Continue Reading

„Úsměv nestojí nic, ale udělá mnoho.“

Nedávno přišla na redakční e-mail zpráva od Camerata žijícího v České republice. Zaujaly ho naše webové stránky a „rád by se proto o naší práci a vůbec o situaci v Česku dozvěděl víc“. Hlavně ho však udivil náš zájem o Franca Fredu, který je mimo Itálii, kde „jeho spisy i činnost byly vždy inspirací“, jen sotva známý. To zase zaujalo nás a zpráva se tak stala podnětem k rozhovoru, o který se nyní se čtenáři Délského potápěče z valné části dělíme.

Camerata: Je mi 34 let, narodil jsem se v Miláně, ale už dlouho žiji v zahraničí, poslední roky v Praze. Nejdřív jsem se – z mladického „instinktu“ – začal zajímat o „zatracence“ dějin 20. století: o všechny „fašismy“ poražené ve válce. Poválečná propaganda vítězů (olocausto, denazificazione, atd.) z nich udělala male assoluto (absolutní zlo). Později se můj zájem posunul k metapolitickým a metahistorickým aspektům. V Miláně jsem se pohyboval v několika movimenti, hlavně ve Fronte Sociale Nazionale, Fiamma Tricolore a dalších, menších. Říká se, že v italském „neofašismu“ je víc capi než stran, a to byl velký problém: všichni chtěli být capi… Někdo v dobré víře, někdo jako prospěchář; těžko to rozpoznat.

Jediný pravý capo mohl být Freda, „vikář“, ale v devadesátém třetím jeho Fronte Nazionale (nezaměňovat s Fronte Sociale Nazionale, pozn. DP) rozpustila italská „justice“ a Freda byl poslán ještě na tři roky do vězení. A byla to jediná strana, která byla rozpuštěná z důvodu „rekonstituování fašistické strany“ na základě Scelbova zákona a „antirasistického“ Mancinova zákona. Všechny ostatní „neofašistické“ strany, možná dvacet… i víc, vůbec neměly problém. Prostě systém poznal, že jediné pravé „riziko“ mohlo hrozit od Fredy.

Continue Reading

Autor: Croix

V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což  je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“

Continue Reading

Autor: Rich Lowry

Trumpismus se octl v krizi.

Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.

Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko

Rozhovor Axela Seidelmeiera z 20. ledna 2017 v obci Zahrádka s básníkem a dumkařem Pavlem Josefovičem Hejátkem o politice a současné literární a obecně umělecké tvorbě.

Axel: Pavle, sám se deklaruješ jako marxista a vlastenec. Kam by ses dnes zařadil, přesto, že politické kategorie jsou v dnešní době poměrně nicneříkající a prázdné?

PJH: Primárně bych marxismus dnes u sebe nevyzdvihoval. Nikoliv proto, že bych ho opustil, ale jeho výklad, zejména z úst nové levice mě nijak neoslovuje, ale kdybychom „škatulkovali“ tak bych se spíš popsal jako revoluční panslavista. Slované posledních 500 let trpěli a přál bych si, aby 21. století bylo stoletím Slovanů.

Continue Reading

Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?

Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.

Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.

Continue Reading

Слава Україні! Героям слава!

Autor: Vladislav Malcev

K čemu je ruské ultrapravici islám?

Osmnáctého února [2016] vrchní soud potvrdil rozsudek vynesený vůdci Bojové organizace ruských nacionalistů (Боевая организация русских националистов, BORN) Iljovi Gorjačevovi (Илья Горячев). Zdálo by se tedy, že za případem BORN byla udělána tečka. Mnozí z účastníků nicméně zůstali ve stínu, stejně jako činnost některých kompliců Gorjačeva, o nic méně významných představitelů ruské ultrapravice. Tito lidé založili v Rusku skutečná neonacistická hnutí, přičemž společně s jejich náboženstvím převzali zkušenosti a principy radikálních islamistů. Lenta.ru se pokusila vyjasnit, čím radikální islám ruské ultrapravičáky tak přitahuje, a zda se máme obávat pravověrných nacistů.

Árijský islám

Minulý rok na podzim média aktivně probírala příběh Daniila Ljaščuka (Даниил Ляшук), běloruského neonacisty, který nějakou dobu žil v Petrohradu. Po odjezdu na Ukrajinu konvertoval k islámu, přijal jméno Danijal al-Takbír (známý také pod přezdívkou Mudžáhid, pozn. DP) a vstoupil do řad svou krutostí a vysloveně zločineckými aktivitami nechvalně proslulého policejního praporu Tornado. Ani poté, co se stal muslimem, se Ljaščuk nevzdal nacismu (založil na [VK] skupinu o muslimských divizích SS) a rasismu. Nyní se ale opíral o poněkud méně autoritativní zdroje, například Šamila Basajeva, podle něhož Rusové skutečně pocházejí z opic, jak pravil jejich Darwin, ale muslimové jsou potomky prvních lidí, které stvořil Bůh.

Continue Reading