Délský potápěč

Autor: Alexander Tomský

V souvislosti s potřebou omezovat státní výdaje se cudně mlčí o problému, který nás jednou v budoucnosti zavalí. Společnost totiž nejen stárne, zhoršuje se také neustále její celkový zdravotní stav čili průměrná kvalita populace, a tak musí náklady na lékařskou péči nezadržitelně růst.

Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí, a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz. Kéž by! Už v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila. O pouhých osm let později je už číslo 8638. V této statistice se ovšem skrývá 30 procent dětí daleko menších, permanentně poškozených, odsouzených k živoření s mozkovou obrnou, epilepsií a Downovým syndromem. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, hlavně proto, že stále víc žen otěhotní díky umělému oplodnění.

Continue Reading

Skutečně lze hovořit o určitém taktickém spojení mezi Izraelem a sítí evropských pravicově-populistických stran. Po 11. září 2001 zvolily Spojené státy islámský terorismus za svého prvořadého nepřítele. Ale ze strany USA, ani ze strany Izraele po celá desetiletí nebylo žádných námitek proti přistěhovalectví z islámských zemí do Evropy, v tomto přistěhovalectví do Evropy ze zemí islámu samo o sobě kupodivu Izrael nespatřoval celou dobu žádnou „hrozbu“, a přitom současný jev nevznikl ze dne na den. Pokud tedy občas slýcháváme fráze o solidaritě naší „judaisticko-křesťanské kultury“ s Izraelem, ptejme se v první řadě, jak to vypadalo se solidaritou Izraele s Evropou posledních 30-40 let ohledně přistěhovalecké politiky. Určitě bychom dospěli k zajímavým odpovědím…

Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.

Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci “evropského patriotismu” a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.

Lukáš Beer: Oblíbenci z Politically Incorrect Náš směr 7. listopadu 2010

Pino Rauti (nar. 1926) byl dobrovolníkem Italské sociální republiky (RSI). Po návratu ze zajetí se přidal k ilegálním Fasci di Azione Rivoluzionaria (FAR), fašistickým „partyzánům” bojujícím proti americkým „okupantům”, a k Italskému sociálnímu hnutí (MSI). V 50. letech založil evoliánskou organizaci Nový řád (Ordine nuovo) s cílem vypracovat a uspořádat doktrínu italské konzervativní revoluce a zformovat její kádry. V polovině 70. let jej za to marxistický i buržoazní tisk viděl jako „člověka, který již 20 let pod neuvěřitelnou ochranou tajných sil tahá za všechny nitky nejčernějších italských piklů, přičemž se těší nestydaté beztrestnosti.” Byl to však on, kdo v červnu roku 1977 přednesl hlavní referát na festivalu „hudby, divadla a estetické grafiky” Hobbit 1 a během 80. let pokračoval v diskursu, v němž se staré ideály RSI mísily s tématikou francouzské Nové pravice. Když se roku 1990 stal vůdcem MSI, odmítl mj. protipřistěhovaleckou rétoriku, neboť „imigrace je pouhým symptomem zla, jehož kořeny je třeba hledat ve vykořisťování třetího světa světovým kapitalismem, který zase ovládá americká supervelmoc”. Pino Rauti byl do roku 1999 členem Evropského parlamentu a dodnes je aktivní v Movimento Idea Sociale. Je tchánem Gianni Alemanna, současného starosty Říma.

Váš životní příběh, od FAR k MSI a Ordine Nuovo, Fiamma Tricolore až MIS, [1] je plný různých starostí a komplikací. Která zkušenost byla ta nejvíce hořká a která naopak ta nejsladší?

Nejhorší zážitek mám z kongresu ve Fiuggi. [2] Nespojil jsem se s Alleanza nazionale, protože mnozí – a to i z těch, kteří mi tleskali a možná nad tím pak plakali – mě ujišťovali, že pokud odejdu, pokud se nespojím s AN, pak mě budou následovat. Namísto toho jsem odešel téměř sám. Naříkali i nadále, ale zůstali. Co se týká příjemných starostí, tak ty jsem asi neměl. A ani si nemyslím, že v životě vášnivě a oddaně politicky angažovaného člověka, jak tomu bylo u mne, existují. Nicméně dnes musím dodat, že ona vášeň a oddanost mohou způsobit jistou „zaslepenost“, ztrátu smyslu pro racionální rovnováhu, který je ovšem v politice potřeba vždy zachovat. Zpětně samozřejmě není k ničemu.

Continue Reading

“Politika a obchod v rozvinuté formě… jsou nahrazením války jinými prostředky. Každý druh diplomacie má obchodnickou, obchodu diplomatickou stránku… Podnikatelský duch vyžaduje… strategické nadání vojevůdce… Ale pravý kníže nebo státník chce vládnout, pravý obchodník chce jen být bohatý… Existuje kořist pro moc a moc pro kořist. Také velcí vládci jako Hoang Ti, Tiberius nebo Friedrich Veliký chtějí být bohatí, ale s vědomím vznešené povinnosti… Kdo sleduje jen hospodářské výhody jako Kartaginci v římské době a dnes v ještě mnohem větší míře Američani, není schopen myslet čistě politicky.”

Oswald Spengler: Der Untergang des Abendlandes; Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte Zweiter Band. C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1922 str. 594-5

“Svět obchodu disponuje ve vztahu k politickým systémům tak enormní mocí, že ty se mnohdy zdají být pouhými prostředníky vyjádření jejich zájmů. Proto energie investovaná do reforem se v politickém systému neprojeví ničím jiným než frustrací.”

Bob Monks: Political system is simply a vehicle through which the business expresses its power Ragmonks.blogspot.com 20. července 2010

„Fotbal vždy odrážel italské politické klima, a proto je na něj nahlíženo coby na legitimní arénu pro soupeření aktérů ze všech možných stran politického spektra. Mussoliniho PNF (Partito Nazionale Fascista), liberálové, katoličtí aktivisté a všemožné další pravicové i levicové organizace si ho tedy cenili a cení coby prostředku pro získávání nových stoupenců. Kariéry mnohých politiků se často paralelně prolínají s vedoucími posty v rámci fotbalových klubů.“

in Alberto Testa, Words and actions: Italian ultras and neo-fascism, Social Identities Vol. 14, No. 4, July 2008, s. 473-490. London: Routledge.

Evropská unie a OSN se spolupodílejí na zřízení monokulturní světové vlády. Její zhoubná podstata spočívá v populační kontrole, sekularismu, relativistické morálce, materialismu, sebevědomé modernitě a rovnosti pod křídly “dobrotivé” a absolutně nerovné globální elity. Ta uvádí na scénu Nového člověka: zabaleného do celofánu, vykastrovaného zdravotními a bezpečnostními předpisy, odsouzeného k prodlužování své bezvýznamné a despiritualizované existence pomocí nových medikamentů, obývajícího města zahalená do hávu anonymity globální architektury, v nichž není úniku před všeobjímajícími mezinárodními korporacemi.

Protistranou netolerovatelná antiteze této utopické budoucnosti je společnost založená na tradici, ctící zvyklosti, vyznávající mužné zábavy jako lov nebo býčí zápasy a sloužící Bohu, nikoli mamonu. Jedinci svobodného ducha se zbraní za pasem milující divočinu, jež se nenechali zahnat do některého z úhledných směrovek opatřených parků, vyznávající křesťanství po vzoru svých předků, respektující zvířata coby božské tvory, jimž nicméně neudělují lidský status, jsou sociálním inženýrům plánujícím naši budoucnost trnem v oku. Musí být proto jednoduše eliminováni, přičemž užiteční idioti z řad politicky korektních parlamentních shromáždění jsou nejhorlivějšími vykonavateli této čistky.

Úryvek z článku Geralda Warnera: Decent British revulsion towards bullfighting, in the land of the lunchtime abortion, který vyšel v novinách The Daily Telegraph dne 30. července 2010.

Autor: Cologero

Setkáváme se zde se dvěma neslučitelnými a nesmiřitelnými náhledy na svět.

Anti-tradice

Staví na názoru, že lidé se vyvinuli ze zvířat, a proto v rámci lidské společnosti probíhá kontinuální proces evoluce a pokroku směrem k vyšším intelektuálním a morálním stádiím.

Tradice

Ta naopak pracuje s tezí, že veškeré lidstvo se kdysi nacházelo ve své ideální podobě, či chcete-li “zlatém věku”, ovšem z důvodu špatných rozhodnutí se dostalo do spirály úpadku, a pouze nějaká událost kataklyzmatického rázu může zapříčinit obnovení stavu někdejší dokonalosti.

Continue Reading

Na podzim loňského roku vyšla zajímavá kniha „The State in the Third Millenium” (van Eck Publishers Triesen, 224 stran), která vzbudila velkou pozornost. Nejen tím, že jejím autorem je lichtenštejnský kníže Hans-Adam II., ale především proto, že poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to plané filozofování ani sebechvála, ale autor se opírá o svou zkušenost z vládnutí a z řízení rodinného majetku. Pro nás je poučný jeho názor především na oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce. Důležité je i to, že má stejný nebo podobný názor na klíčové problémy státu, jako řada našich nebo zahraničních odborníků.

Kniha je rozdělena do 13 kapitol. V prvních devíti se věnuje analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Vysvětluje zde i ústavní pořádek ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku, které považuje za nejvíce rozvinuté.

Continue Reading

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Continue Reading

A historic interview conducted by Andre Müller in 1979 with Arno Breker, Hitler’s favourite sculptor

Artist Arno Breker became notorious as Hitler’s favourite sculptor during the Nazi years, when he took on commissions from National Socialist government, created heroic, monumental figures and led Hitler around Paris. The first solo show of his sculptures in Germany since World War II opened July 22 in Schwerin, prompting much discussion on how Breker’s works should be shown today (review here). On this occasion we have translated a lengthy interview with Breker conducted in 1979 by Andre Müller, one of the most respected interviewers of his generation.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

V mém článku „Tajemství peněz“ jsme si vysvětlili funkci peněz. Nyní zbývá z tohoto poznání vyvodit důsledky pro současnou ekonomiku, která se nachází v krizi právě z důvodu narušení finanční rovnováhy a stability.

Současná světová ekonomika se vyznačuje značně nerovnoměrným rozdělením finančních prostředků. 10% populace ovládá 80% financí, aniž by je sama dokázala smysluplně utratit. Neznám přesná čísla, ale myslím si, že nejsem daleko od skutečnosti. Vysvětlili jsme si, že k　tomu, aby tyto finanční elity udržely hodnotu svých peněz a zabránily hyperinflaci, musejí peníze vracet do oběhu prostřednictvím úvěrů. Někdo druhý za ně musí utrácet jejich peníze a tak spotřebovávat manu, která se jinak zkazí. Současný stav ekonomiky postavené na dluhu, předluženost většiny ekonomických subjektů, nemožnost zajistit trvalý růst, aby tyto subjekty mohly splácet úvěry, to vše vede k　tomu, že úvěrování se zpomaluje, až se docela zastaví.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Než se začneme zabývat otázkou Střední Evropy, pokusme se definovat prostor střední Evropy. K prvnímu dělení Evropy došlo po roce 1054 (velké schizma). Proběhlo při tom oddělení Říma od Byzance. Vznikl celek západní Evropy a celek východní Evropy. Toto dělení bylo dáno hranicemi katolické církve a vznikající západní kultury a ortodoxní církve a východní byzantské kultury. Mezi Labem a Pobaltím však vzniká celek střední Evropy kulturně a civilizačně patřící k Západu, který počátkem 16. století začíná ztrácet kontakty se Západem a tento proces končí koncem 18. století, kdy se tento celek vrací zpět k Západu. František Dvorník v knize Zrod střední a východní Evropy přesvědčivě dokládá, že střední Evropa představuje svébytný celek, který však nedokázal vytvořit mocensky odolnou Říši. Náběhy k tomu byly, a to za vlády Václava II, kdy byla „poslední šance Čechů a Poláků splynout v jediný národ“. Nasledovalo úsilí Jiřího z Poděbrad založit jakousi bezpečnostní zónu, vláda Jagellonců a naposledy panování Habsburků, jejichž pokus o vytvoření nadnárodní Říše skončil ve víru Velké války. 1]

Continue Reading

Daniel Schmitt

Tajemná organizace Wikileaks tento týden způsobila senzaci a skandál zveřejněním 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu. Berlíňan Daniel Schmitt je jednou z pouhých dvou mediálně známých tváří této záhadné skupiny bývalých hackerů. Pro některé jsou budoucností konfrontativního a investigativního žurnalismu, jiní naopak soudí, že bezohledně ohrožují životy druhých. V každém případě organizace Wikileaks jedním z největším úniků informací v lidských dějinách notně posunula hranice “investigativní” žurnalistiky.

Wikileaks, údajně řízená nomádským bělovlasým Australanem Julianem Assangem nemá žádné oficiální sídlo nebo vlastníka a podle svých kritiků ani zodpovědnost za to, co publikuje. Ti jsou toho názoru, že kvůli detailním informacím odhaleným v těchto dokumentech mohou být zabiti afghánští informátoři a vojáci mezinárodních bezpečnostních sil bojující s Talibanem. Wikileaks však bezpochyby podstatně změnila nazírání na způsoby úniků tajných informací.

Prostřednictví zveřejnění 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu Wikileaks vstoupila na doposud neobdělávanou půdu, nakolik se uchýlila k dosud bezprecedentní spolupráci s třemi velkými světovými mediálními koncerny: německým Der Spiegel, britským The Guardian a americkými New York Times.

Dvaatřicetiletý Daniel Schmitt, bývalý IT specialista z Berlína je spolu s Assangem mediální tváří Wikileaks.

Continue Reading

Na počátku 20. století ještě neexistovalo slovo, které by pojmenovalo etnické čistky namířené proti jednomu národu. Osudem Arménů žijících v Turecku v roce 1915 bylo uvést ho do povědomí lidstva.

Continue Reading

Ve vaší knize Brave New War zkoumáte měnící se podstatu vedení války. Jaké příklady těchto nových způsobů ze současnosti – povstání, válek o zdroje, nebo terorismu – nejlépe ilustrují tyto nové tendence?

Lze to ilustrovat na následujícím zajímavém příběhu. V roce 2004 začala americká armáda prohrávat v guerillových konfliktech v Iráku. Co však bylo ještě horší, americký vojenský aparát nevěděl proč. Neměli ani ponětí. Abych to napravil, začal jsem psát na mém blogu Global Guerillas o tom, jak vlastně způsob vedení války v 21. století funguje. V podstatě jsem dospěl k závěru, že guerillové skupiny mohou využívat “open source” organizační modely (převzatými ze softwarového prostředí), špičkovou podporu v rámci sítě (volně dostupné high tech nástroje, přístup k systémovým informacím, napojení na globalizovanou ekonomiku) a systémové poruchy (zaměřením na kritické infrastrukturní body, které mohou způsobit kaskádovité selhání systému) k tomu, aby porazili mnohem silnějšího protivníka a dokonce i globální supermocnost.

Nové teorie způsobu vedení války, které jsem rozvíjel na svém blogu se ukázaly být jak předvídavými, tak i velice populárními. Výsledkem toho bylo, že jsem strávil hodně času rozhovory ve washingtonských kruzích (Ministerstvo obrany, CIA, NSA atd.) Samozřejmě, od té doby co byla moje práce volně dostupná na blogu ji mohl každý číst, i samotní členové guerillových skupin.

Continue Reading

Autor: Frank Salter

Špatná úroveň analýz australského ustoupení od tradiční asimilační imigrační politiky dosáhla svého vrcholu v podobě současného přívalu článků z per renomovaných komentátorů. Návrh dne zní – otevřené hranice a neomezená imigrace bez ohledu na ostatní faktory kromě bezpečnosti. Mnoho Australanů se s tímto přístupem neztotožňuje a považuje jej za absurdní. Naneštěstí však podklad pro vládní strategie od 70. let nezohledňuje takřka nic jiného než ekonomická kritéria.

Mirko Bagaric (1), profesor na právnické fakultě na Deakin University, se staví za neomezenou imigraci z nejchudších zemí světa do těch nejbohatších, jež má být nejlepším prostředkem na snížení chudoby třetího světa. Těm, kdo aplikují biologické koncepty a metody na studium lidské společnosti, se jeho článek zpočátku mohl jevit coby příjemné překvapení, neboť zohlednil dva pravdivé argumenty mající co dočinění s lidským etnocentrismem: “Většina stále dává přednost lidem svého vlastního druhu a ostatní kultury jí nejsou příjemné” a “Vše je zapsáno v lidské DNA.” (2) Od tohoto bodu však autor článku jakoby opomenul, že lidé jsou vyvinutým živočišným druhem se svým vlastním zájmem o přežití. Prof. Bagaric povrchně zmiňuje tři zájmy, jež by mohly být ovlivněny otevřením hranic; jedná se o materiální prosperitu, národní bezpečnost a kulturní tradici – té se věnuje ze všeho nejvíc. Spoustu dalších aspektů však vůbec nezmiňuje.

Continue Reading

Bruce Sterling

Boing Boing: Která města shledáváte nejzajímavěšími? A proč?

Bruce Sterling: Navštěvuji Austin, Bělehrad a Turín. Protože zde pobývám dostatečně dlouhou dobu tak mám určitou představu jak fungují. Mám také rád i mnohem větší města jako např. Berlín, Londýn nebo Bombaj, ale více nezaujatým způsobem. Před nedávnem jsem se začal velice zajímat o São Paulo.

BB: Které aspekty urbanizace vidíte jako prospěšné a které jako nebezpečné?

BS: „Prospěšný“ aspekt, nebo alespoň jeden ze zajímavějších, je ten, že větší města se stávají poslední dobou mnohem více „urbánně-informačními“. V poslední době se objevuje mnoho novinek ve struktuře městské zástavby. V období, kdy národy stále slábnou se města jeví, že mají politickou energii. Například Velká Británie je skřípající finanční vrak, zatímco Londýn Borise Johnsona je mimořádné místo.

Některými ze zjevně negativních aspektů moderních měst jsou městský organizovaný zločin, narkoteror, konflikty nízké intenzity, městská válka, přestřelky ve favelách a jakékoli další módní termíny, které tyto problémy mají letos. Bagdád, Mogadišu, Groznyj.

Continue Reading

Občianske združenie Pretrvanie sa snaží o presadzovanie nadčasových hodnôt, ktoré platili po celé tisícročia, a ktoré sa moderný človek rozhodol z mnohých dôvodov opľuť a zahodiť za chrbát. Našim cieľom je stať sa skalou, ktorá bude čeliť náporu úpadkových tendencií. Napriek tomu, že sa naše názory môžu v niektorých bodoch odlišovať (čo mimochodom nepovažujeme za problém), spoločným a fundamentálnym znakom všetkých členov nášho združenia je spochybnenie slepej viery v pokrok.

Ďalším našim spoločným znakom je tiež vedomie ďalekosiahleho úpadku na všetkých úrovniach – intelektuálnej, duchovnej, fyzickej, environmentálnej. Z pozície tohto vedomia stojíme ako svedkovia a obrancovia našej bezprostrednej reality, pričom nám je cudzie relativizovanie typu, že i úpadok je prirodzený a teda nemenej “reálny”. Takéto úvahy považujeme len za jeden zo symptómov modernej ignorancie a nihilizmu.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Pojem konzervativní revoluce se poprvé objevuje v eseji Ruská antologie Thomase Manna z roku 1921, představitele konzervatismu Výmarské republiky, a prvně byla zkoumán Arminem Mohlerem v práci Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. (Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932) z roku 1950. Nutno zdůraznit, že konzervativní revoluce není hnutím výslovně politickým, ale jedná se spíše o ideologické hnutí konzervativních intelektuálů.

Mohler rozčlenil konzervativní spektrum na pět základních skupin, k nimž přiřadil autory nebo autorské skupiny. Tato seskupení jsou: národovecká skupina (die Völkischen), mladokonzervativci (Berlin-okruh A. Moellera van den Bruck, Hamburg- seskupení kol Wilhelma Stapela, München skupina kol Edgara J. Junga, o němž jsem již pojednával), časopis Die Tat a jeho šéfredaktor Hans Zehrer, nacionální revolucionáři (tzv. vojácký nacionalismus zastoupený Ernstem Jüngerem a přestaviteli veškerých polovojenských seskupení) a měně významné skupiny a to tzv. Bündnische (Hans Blüher) a Landvolkbewegung. Specifickou skupinu tvoří tzv. osobnosti, a které z pohledu Mohlera boří kategorie (Oswald Spengler, Thomas Mann, Carl Schmitt a zčásti Hans Blüher a Ernst Jünger). (1) Nechme stranou dvě skupiny Bündnische, Landvolkbewegung a národovce a věnujme pozornost těm, kteří jsou nositeli dominantních myšlenkových postupů buď jako jednotlivci Ernst Jünger či ve dvojicích Othmar Spann a Edgar J. Jung.

Continue Reading

Šest typů universální myšlenky spásy

Když Arthur Moeller van der Bruck vyzval v roce 1922 po ztroskotání Druhé říše měšťanstvo k jejímu novému utvoření, a to na nacionálním základě, použil k popisu vzniklé situace prastaré náboženské, politické, sociální a poetické pojmy. Mystický podtón jeho analýzy musel tehdy vyzařovat velmi silně. O několik let dříve označil Oswald Spengler třetí říši za germánský ideál, věčný Zítřek, který zavazoval a zavazuje všechny velké osobnosti od Danta k Nietzscheovi a Ibsenovi a stává se „ukazatelem touhy po jiném břehu„. Zároveň spatřoval veškerou tragédii faustovské lidské vůle v jejím zaměření na nemateriální cíl.

Nyní se již Zítřek stal Dneškem; myšlenky na zánik se proměnily ve vzpouru; konečný cíl míří k horizontu Dneška, díky veškeré víře v zázraky účinně přetváříme skutečnost. Mystická trojka neznamená pouze ukončení, ale i článek historické řady, která bude mít pokračování. Vstupem Nekonečného do Konečnosti a ztrátou břehu se objevila pevná země, ke které se upínají naše naděje. Záměr realizovat staré ideály sice s sebou nese prostorové a časové omezení, všechny síly národa však neochably a ideály, ke kterým se upínala minulost, jsou díky revolučnímu konzervativismu, tj. konzervativně-revoluční myšlence věčného návratu, opět na denním pořádku.

Continue Reading