Délský potápěč

Slavnostní vyznamenávání na Pražském hradě. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (vpravo) předává Řád Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti, za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v Komunistické straně Československa a za zásluhy o výstavbu socialismu dr. Gustávu Husákovi (vlevo).

Autor: A. J. Tůma

Část 2. Kontexty

Teorie o zásadním podílu účasti sionistického spiknutí na československém kulturně-politickém vývoji konce šedesátých let byly formulovány v materiálu, připraveném jako oficiální interpretace příčin „kontrarevoluce“ tzv. libeňskými radikály (neostalinisté kolem Josefa Jodase). Ti však prohráli souboj o podobu normalizace s umírněným husákovským křídlem, které vytvořilo vlastní materiál, známý jako „Poučení z krizového vývoje“. Tady už je sionistický motiv zmiňován jen okrajově, např: „Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.“

Státní bezpečnost, která v politickém ovzduší pražského jara otázku sionismu přestala reflektovat, přesto začala ihned s nástupem normalizace opět sestavovat seznamy osob židovského původu. Přesvědčení o vlivu židovské komunity na události roku 1968 tak zůstávalo aktuální, ale projevovalo se spíše v praxi tajných služeb, kdežto z veřejného diskurzu bylo de facto odstraněno, až na výjimky, jako byla například angažovaná beletrie Alexeje Pludka (o tom více ve třetím pokračování).

Continue Reading

Zkorumpovaní politikáři, masové přistěhovalectví Arabů a Afričanů, projevy džihádu, jejich mediální zlehčování a zjevné upřednostňování „uprchlíků“ před chudými Španěly (často v důchodovém věku), antifeminismus – to jsou hlavní témata kritiky HSM. Melisa je výřečná, o svých slovech přesvědčená a přesvědčivě také působí…

Autor: Karel Veliký

– ze země Cida, jeho věrných a reconquisty

Španělské slovo hogar znamená domov, domácnost, ale také ohniště, krb, přeneseně pak rodinu. Nechybíme tedy, když organizaci založenou v Madridu roku 2014 Melisou Domínguez Ruizovou přeložíme jako Sociální domov. Je to skupina aktivistů či – lépe – militantů, která se pro svou činnost inspirovala u italského CasaPound a řeckého Zlatého úsvitu. Po čase měla ve více jak třímilionové metropoli asi dvě stě členů a následovníky (nebo napodobitele) v Toledu, Granadě a Zaragoze. Melisa je nejen její tváří, ale i vůdkyní.

Continue Reading

Guillaume Faye ¡Presente!

Autor: Karel Veliký

…o jednom bezúspěšném úsilí

Italský list Libero Pensiero nedávno ve své rubrice „Zapomenutí“ připomněl Guillauma Fayeho, myslitele tzv. „Nové pravice“, který zemřel 6. března před čtyřmi lety. Článek se věnuje téměř výhradně italské recepci Francouzova díla a osobnosti a jako takový není pro nás příliš zajímavý, nicméně poslouží nám jako osnova pro vlastní malé shrnutí.

Již Le Système à tuer les peuples (Systém k zabíjení národů) z roku 1981, vůbec první z Fayeho samostatných knižních titulů, vyšel o dva roky později v italském překladu a stal se prý „stěžejním textem alespoň pro dvě generace mladých“ Italů, Evropanů s identitárním cítěním.  V předmluvě k reedici z roku 2017 Robert Steuckers shrnuje jeho obsah do věty, že „pokud národ zapomněl vlastní hodnotová měřítka, umírá, jelikož nemůže jednat podle vlastních vnitřních pravidel“. Systém ho nejprve jakoby omámí a v narkóze postupně a takřka nepozorovaně usmrtí.

Faye přitom přísně rozlišuje mezi Evropou a Západem. Nejde o zeměpisné hranice, rozdíl leží jinde.

Continue Reading

Azov a milion chvilek pro demokracii (Praha, 27. února 2023). Aneb co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.

Autor: Josef Turner

Učebnice teorie demokracie kdysi psaly, že opozici je dobré mít v parlamentu a nikoliv na kandelábrech, Masaryk prý kdysi pronesl, že „demokracie je diskuse“. V nové Evropě je ovšem vláda ztělesněním Dobra, a tedy opozice je logicky čiré Zlo. Jestli budeš volit Babiše, tak už neuvidíš vnoučata! Protože možnost jít volit toho, koho sám chceš, jsme tady v roce 1989 fakt nechtěli, chtěli jsme Coca Colu a banány bez front – z košíku v Kauflandu rovnou do tlamy! Místo vlády jedné strany tvoří pevnou hráz liberalismu jednotná fronta pěti stejných stran. A svoboda slova – ta má svoje hranice, varuje nejvyšší státní zástupce. Běda tomu, kdo bude schvalovat, relativizovat, propagovat nebo zveřejňovat!

Dezinformace není názor a o tom, co je a není dezinformace, bude rozhodovat vláda, případně soud. Dezinformátor je nový neonacista. Jak jsme se dozvěděli před patnácti lety během velkých čarodějnických procesů, neonacista se pozná tak, že používá neonacistický symbol, přičemž neonacistický symbol se pozná podle toho, že jej používá neonacista. Dezinformátor se pozná tak, že šíří škodlivý obsah a škodlivý obsah se pozná tak, že jej šíří dezinformátor. O objektivní pravdivosti nebo nepravdivosti rozhodnout často nelze a především – ve skutečně svobodné zemi to přeci není vůbec třeba. Byl odsun Němců „spravedlivou odplatou“ nebo genocidou? Vedla Ukrajina od roku 2014 brutální válku proti vlastnímu obyvatelstvu nebo to byla „protiteroristická operace“? Kdo provedl masakr v Katyni, v Babím Jaru, v My Lai, v Buči? Byl holodomor na Ukrajině stejně jako v Bengálsku „antropogenní“? Radši počkejme na stanovisko politbyra. Byl Džaváharlál Nehrú socialista a pokrokový předvoj dělnické třídy nebo reakční hinduistický tmář a zpátečník? Raději se nejprve poraďte se svým soudním znalcem! Protože tady hrozí totiž nejen postihy za popírání nacistické genocidy, ale i za její nepopírání a to i přesto, že jste jako Josef Skála školený historik. A tak bude třeba mobilizovat a vysílat na Ukrajinu vojáky, protože jsme ve válce a zároveň nejsme ve válce, to byla jen taková metafora. Pronášet metafory, že bude třeba mobilizovat, smí pouze chrabrý náčelník, nám dezolátům za totéž sdělení hrozí předvolání za šíření poplašné zprávy.

Continue Reading

Muriel Blaive

Autor: Jan Borg

Proti černobílému vidění. Normalizace byla tónovaná. Nejen v odstínech šedi.

Již loni jsem četl, jak z Ústavu pro studium totalitních režimů (občas označovaného za pseudovědeckou a v každém případě ideologickou instituci), propustili Muriel Blaive, renomovanou zahraniční historičku. Šéf Kudrna (nevíme zda a jaké má akademické či jiné badatelské vzdělání) vysvětluje, že „kolegyně je bezpochyby vzdělaná žena, bezpochyby rozumí svému řemeslu, ale on nepochybuje o tom, že náš pohled na minulost je naprosto rozdílný a nechce, aby na půdě ústavu zaznívaly výroky, které prostě znevažují to (… ?) zákonné poslání“. Paní Blaive se údajně znemožnila svým výrokem, že „tady v době vlády komunistické strany nešlo o vůbec žádné násilí, ale všechno bylo součástí široké dohody obyvatelstva s vedením státu“. Paní Blaive namítala, že tato Kudrnova interpretace je překroucená, diktatura jedné strany tu samozřejmě byla, ale to neznamená, že lidé nemohli nic dělat: „V každodenním životě většina lidí vždy možnost volby měla, vstoupit nebo nevstoupit do strany, spolupracovat nebo ne, podepsat antichartu nebo ne, posílat děti do SSM nebo ne atd.“

Nebudu se zabývat dále tím, jak paní Blaive poté správně argumentuje, co je skutečný vědecký výzkum, což v zahraničí (ještě?) vědí, tady možná ne a že nejspíše nelze vyhodit člověka za to, jak se dívá na dějiny.

Continue Reading

Rasa, IQ a bohatství

Autor: Ron Unz

Jak neměřit inteligenci         

Někdejší ekonom Světové banky a specialista na oblast mezinárodního rozvoje Charles Kenny sepsal a na stránkách Foreign Policy (v dubnu 2012) zveřejnil ostrou filipiku „Dumb and Dumber“ (Hloupý a hloupější) s velmi nelichotivým podtitulkem „Sklouzávají rozvojoví experti k rasismu?“ Kenny obvinil stále větší podíl rozvojových ekonomů, že se prý uchylují ke genetice a dalším vrozeným vlastnostem člověka jako ústřednímu vysvětlení hospodářského výkonů jednotlivých zemí, když tyto faktory nezřídka staví i před investiční a regulační problematiku, na niž se mezinárodní agentury obvykle zaměřují.

Byť Kenny pranýřovaným přiznává v jejich přístupu k těmto nanejvýš kontroverzním idejím jistou obezřetnost, výslovně jmenuje knihu z roku 2001 IQ and the Wealth of Nations, (IQ a bohatství národů) Richarda Lynna a Tatu Vanhanena jako obzvlášť extrémní a ohavný příklad tohoto trendu. Autoři zde nepokrytě označují výsledky testů inteligence různých populací za z velké části dědičné a poměrně neměnné hodnoty, jež z velké části – spíše než hospodářské či vládní struktury a politika – podmiňují dlouhodobý blahobyt té které země.

Continue Reading

Pro Engliše je solidarismus, „obětování se jednoho pro druhého nebo pro celek“, především  výchovný ideál, v němž „národ je předmětem péče a jejím účelem je ideál života, národního zdraví a kultury.

Autor: Karel Veliký

Znovu k výkladům Karla Engliše (Hospodářské nauky)

Slovníková definice obecně vymezuje pojem solidarismu takto: snaha po vzájemné lidské podpoře, soudržnosti – solidaritě. Konkrétněji pak jako: směr katolické sociální filosofie vycházející z principu solidarity mezi jednotlivcem a společenstvím. Latinské solidum značí pevnou, tvrdou půdu; přeneseně vždy něco úplného, hustého, soudržného a tedy trvalého, skutečného, pravého. Z definice jde tedy o protiklad pojmu liberalismus, který namísto vzájemnosti vychází z prvořadosti jedince a podněcuje jeho sobectví, přičemž zpochybňuje až samu existenci společenství. Latinské liberum značí neomezené, nespoutané bujení; přeneseně cosi nezávislého, plynoucího, volného a tedy oproštěného, nevázaného, (že ve starém Římě býval Liber božstvem plebsu, jistě není náhoda), svobodného. V napěťovém poli mezi solidum a liberum se ocitá každá správa obce, obecního zřízení, lat. politicus. Z výše uvedeného je zřejmé, že nadvláda liberálního principu každou obec (od národa po rodinu) narušuje, až je zruší, jak jsme toho nyní sami svědky. Poté, co se nekonečný počet zrnek liberálního principu strojní setbou (PR) jeho prostředníků (media) uchytila a rozpučela v těch myslích, které pro svou nepevnost, ba tekutost nejsou s to mu klást žádné zábrany, odpoutává se i od svého dočasného (taktického) spojence, demokratického principu, který zůstává příliš zakořeněný, lidový, domácí, krajanský, z téhož lidu pocházející, takže „populistický“.

Continue Reading

Evropané se nikdy nedokázali shodnout na společné pozici; většina se tak prostě přimknula k Americe. Jelikož nemají společné zájmy, nemohou mít ani společnou vůli a strategii.

Autor: Alain de Benoist

Následující projev přednesl Alain de Benoist na kolokviu časopisu Élements 26. dubna 2014. Se svou typickou precizností a ostrovtipem se zamýšlí nad některými ze největších problémů u kořenů evropského projektu a současně s tím nastiňuje vlastní představy o nutnosti spojené Evropy. Originální znění najdete na blogu Éléments. Z francouzštiny přeložil Martin Locker.

Zjevné nedostatky Evropské unie ukazují jak selhání stávajícího evropského konstruktu, tak nezbytnost evropského Impéria.

Dámy a pánové, mí drazí přátelé,

Ještě před pouhým čtvrtstoletím se Evropa zdála být řešením snad všech problémů. Dnes je naopak sama vnímána jako další z nich. Následkem tohoto rozčarování se na ni valí výčitky ze všech stran. Evropské komisi se dává za vinu snad všechno: její bujná produkce legislativních omezení, strkání nosu do věcí, které ji nepříslušejí, přání trestat všechny na okolo a ochromit tak naše instituce, její nepřehledná a nesrozumitelná organizace, nedostatek demokratické legitimity, likvidace suverénních národů, tendence k tomu stát neovladatelnou mašinérií. Ve většině zemí obliba Evropské unie už přinejmenším deset let celkem strmě padá. Podíl Francouzů, podle nichž „členství v Evropské unii škodí“ se dokonce zvýšil z 25% v roce 2004 na 41% v roce 2013. Novější výzkum agentury Ipsos pak odhalil, že 70% Francouzů by si přálo „omezit Evropě pravomoci“.

Evropská unie tak dnes nepochybně zažívá bezprecedentní krizi legitimity. Na vině je mimo jiné i fakt, že jí nabízený „spektákl“ není nijak zvlášť vábný. Ale jak jsme do tohoto bodu vlastně dospěli?

Continue Reading

Da Jeune Europe alle Brigate Rosse (Società Editrice Barbarossa, 1992). Tato krátká publikace se zabývala vztahem mezi Jeune Europe a maoistickou krajní levicí, kdy se staré kádry JE ocitly v řadách Rudých brigád na nejvyšší úrovni.

Autor: Yannick Sauveur

Hnutí Jeune Europe pod vedením Jeana Thiriarta (1922-1992), bylo zřejmě nejúspěšnějším pokusem o vytvoření autenticky nadnárodního evropského hnutí. Thiriart byl obráncem myšlenky Historické strany, „osvícené skupinky, předvoje, skupiny schopné zrodit národ“. Strana předchází národu (či společenství se sdíleným osudem), který chce vytvořit – evropskému národu. Od roku 1962 se buňky Jeune Europe začaly šířit po celé Evropě a dokonce i za její hranice. Vliv Jeune Europe byl však dosti okrajový, zejména s ohledem k početní slabosti jejich struktur. „JE“ byla také kvůli aktivní podpoře OAS zakázána ve Francii. Jen belgická a italská větev se tak dočkaly své chvíle na slunci.

U italské sekce organizace Jeune Europe ale lze oprávněně mluvit o relativním úspěchu jak v oblasti akceschopnosti a organizovanosti jejích struktur, tak originality nastolovaných témat. Za úspěch lze považovat také její vytrvalost, italská pobočka zůstala totiž funkční nejdéle, až do roku 1970.

Následují studie o Giovane Europa („Mladá Evropa“) je předložena v de facto původním znění z roku 1980, s výjimkou několika drobných úprav a nových informací.

Zrození Giovane Europa-Continente

Giovane Europa se zrodila na „na pravici“. Jeune Europe ve skutečnosti vzešla z Giovane Nazione. Inspirace francouzskou organizaci Jeune Nation a jejími zakladateli, bratry Jacquesem a Pierrem Sidosovými, je očividná, na jižní straně Alp byli totiž velice populární.

Giovane Nazione začala jako studentská organizace založená Pierfrancem Bruschim (*1940) a Renatem Cinquemanim. Její první interní věstník vyšel v listopadu 1962 a do listopadu následujícího roku jej pak následoval další tucet vydání.

Vidíme v nich neoficiální pochvalné zmínky o „soudruhu Renatu Curciovi,“ který šéfoval Giovane Nazione (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí /MSI/ – pozn. DP), jak se dozvídáme z vnitřních bulletinů hnutí (vydání č. 4 a 5 z února a března 1963), a který se o několik let později stal velitelem Rudých brigád. Renato Curcio tehdy patřil ke skupině Albenga a vedení Giovane Nazione ho chválilo za dokonalou organizaci, řízení činnosti uvnitř skupiny a také provedení „překladu z našeho evropského tisku“. 1]

Continue Reading

Česká republika je krůček od zvolení generála prezidentem…

Autor: Josef Turner

Dle mediální interpretace světa by se zdálo, že nadchází hodina osudové bitvy dobra nad zlem a konečné vítězství pravdy a lásky je tak blízko, jako ještě nikdy nebylo. Jak nedávno pronesl jeden moudrý muž kdesi na sítích, nastává chvíle, kdy Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí.

Česká republika je krůček od zvolení generála prezidentem, má šanci přiřadit se tak k zemím jako Uganda, Súdán, Mauretánie či Irák, kde jsou s plukovníky a generály v prezidentském úřadu nejlepší zkušenosti, a kde se nad vsí a nenávistí svého času vítězilo slavně a drtivě, v Iráku svého času i pomocí bojových plynů a v Ugandě s pomocí dětských vojáků. Stav, od kterého jistě nejsme daleko.

Ne, beru zpět, nadsázka, náš jenerál asi není opravdický jenerál, zběžným pohledem se jeví, že je to spíš úředník z armády, jehož beatifikace pražskou kavárnou patří k tomu nejlepšímu kýči, co za posledních dvacet let předvedla, zhruba ve stylu můj komouš-lampasák je neohrožený obránce mravnosti, svobody a demokracie, zatímco ten tvůj komouš ze zahraničního obchodu je ztělesněním nemravnosti a autoritářství. (Pravda, komouš-lampasák má prověrku NATO! Rozumějme glejt, že se překabátil opravdu důkladně a beze zbytku, což komouš ze zahraničního obchodu nemá; najmě především proto, že k výkonu svého povolání nikdy žádný podobný nepotřeboval.) V praxi je můj komouš lepší než tvůj asi především proto, že komouš-politruk je hezčí a zastřižený z barber shopu, lépe se tedy vyjímá na plakátech, narozdíl od komouše ze zahraničího obchodu, který nemá tak dokonale obdélnou hlavu, pročež není na plakátech symetrický.

Continue Reading

1968: pětapadesát let starý Jiránkův vtípek

Autor: Jan Borg

…fejetonem jemně jízlivým

Nemám rád fejetony a hlavně politické fejetony, jsou velmi často účelové či tendenční, zejména v poslední době. Ale teď se chci podělit o své dojmy a zážitky z letošních prezidentských voleb. Ačkoliv znám dobře mentalitu Čechů, kterou jsem jakožto právník poznal za léta své činnosti pro klienty v rozmanitých životních sférách, přiznám se, že letos jsem poněkud zmaten.

Nejprve jsem užasl nad těmi radami dětem a mládeži – o jejichž budoucnost má jít – a prý běda pokud bychom si zvolili nesprávného presidenta: ohrozili bychom tím lepší život našich dětí a vnuků…, takže neznámí „instruktoři“ radili mladým, aby „nespolehlivým rodičům“ schovali občanský průkaz, anebo rodičům, aby místo voleb zajeli s „nespolehlivými prarodiči“ třeba na hory, že sníh už padá… atd.

Continue Reading

Charles Jordan

Autor: A. J. Tůma

Část 1. Sionismus

„Znamená to“, prohlásil David Ben Gurion, „že je nutné poskytovat Izraeli pomoc nezávisle na tom, přeje-li si to nebo nepřeje-li si to vláda té země, ve které Židé žijí a jíž jsou podřízeni. Když říkáme jednotný židovský národ, musíme ignorovat ten fakt, že židovský národ je rozptýlen po celém světě, a že Židé jsou občany těch států, v nichž pobývají. (Jurij Ivanov: Sionismus, Praha, 1970)

V lednu před 55 lety vystřídal Antonína Novotného v čele KSČ Alexander Dubček. Je to symbolický moment, k němuž můžeme vztáhnout počátek československého tzv. obrodného procesu. Během něho došlo k pokusu o společenskou změnu, jednou stranou interpretovanou jako pokus o nastolení pověstného „socialismu s lidskou tváří“, druhou stranou jako snaha o vyvázání Československa ze socialistického tábora, likvidaci zřízení a postupný přechod ke kapitalismu. Tato malá revoluce byla i díky Západem respektovanému geopolitickému rozdělení světa odsouzena k nezdaru. V odpověď na reformní snahy došlo k radikalizaci komunistických konzervativců uvnitř strany a definitivně bylo pak koketování s „třetími cestami“ ukončeno demonstrativním vpádem sovětské a dalších „spřátelených“ armád. Politicky pak bylo tzv. pražské jaro utlumeno prakticky okamžitě, na kulturní frontě postupně doznívalo až zhruba do roku 1970. Připomeňme si v rámci půlkulatého výročí událostí, které významně spoluformovaly pohled na svět několika generací Čechoslováků, jeden z nepříliš frekventovaných fenoménů: Židovský vliv na progres šedesátých let vrcholící pražským jarem, jak byl promítán do konsolidačního narativu let sedmdesátých.

Začátkem normalizace byla při pokusu o nalezení kořenů „kontrarevolučních událostí“ opakovaně nastolena teorie, že jednou z příčin krize (ne-li příčinou hlavní) bylo sionistické spiknutí. Toto tvrzení se objevilo jednak v politologických publikacích sovětské i domácí propagandy, jednak v motivech některých uměleckých děl.

Continue Reading

Georges Feltin-Tracol

…vyzývá Francouz Georges Feltin-Tracol.  Na to zvláštní jméno jsme poprvé natrefili před lety ve Fayeho Proč bojujeme (v našem českém vydání na s. 168). A poté již na obálkách několika knih, pod řadou článků, ba i v titulcích pořadů jedné internetové televize. O sobě však Feltin-Tracol mluví velice málo. A tak přebíráme jedinečný rozhovor, který loni poskytl slovinským kamarádům.

***

Na úvod nám prosím stručně představte sféru své odbornosti, práci a nynější aktivity.

Je mi padesát. Vzděláním jsem politolog, historik a geograf, absolvoval jsem i kurzy ústavního práva. První svoje články jsem napsal v roce 1993. Vyšlo mi deset knih a na deseti dalších jsem spolupracoval. V roce 2005 jsem s několika přáteli založil francouzský identitární web Europe Maxima, jehož jsem šéfredaktorem. [stránky ukončily činnost v srpnu 2021 – pozn. DP]

Continue Reading

Thierry Maulnier

Autor: Karel Veliký

Před již více jak čtvrtstoletím vyvolalo pojmenování jednoho nového gymnázia, vystavěného na západním předměstí Nice, mezi levicovými a levičáckými křiklouny a popudlivými antirasisty z profese pořádný rozruch. Představte si to! Starosta Nice, kterým byl tehdy Jacques Médicin, je chtěl pojmenovat Lycée Thierry Maulnier. A k veliké nelibosti výše uvedených, stále vlivnějších protivníků své přání i prosadil! Jenže kdo to vlastně byl Thierry Maulnier, o němž Mauriac řekl, že „mohl být Sartrem své generace“?  

«BIOITINERÁŘ»

Mládí

Thierry Maulnier je pseudonym Jacquese Louis André Talagranda. Narodil se 1. října 1909 v Alès, rodiče vyučují literatuře. Otec je zarytý republikán a zarputilý antiklerikál. Mimo to se chová jak naprostý domácí tyran a dvěma svým synům přikazuje nepřetržité studium. Jacques radosti studentského života nakonec stejně objeví na gymnáziu v Nice, avšak běda mu, přijede-li domů s jinými známkami než výbornými. „Despota“, jak mu bratři přezdívají, se rozzuří… Nicméně toto náročné vzdělávání má i své přednosti.  Jacques je víc než znamenitý, víc než kultivovaný. A coby předčasně vyspělý student na podzim 1925 přechází do pařížského lycea Louis-le-Grand, dvouleté přípravky pro elitní École normale supérieure. Záhy si tam dobývá jistou reputaci: jeho vysoká figura, výjimečný rozhled i na odiv stavěná lehkomyslnost přitahují pozornost. Rozhodl se totiž pro „zatvrzelé lajdáctví“ [čili pravý opak toho, k čemu ho tlačil otec], přesto „bakalářku“ složí na „dostatečnou“ – v době, kdy taková známka měla ještě hodnotu.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nový prostor

Autor: Václav Jan

aneb veselého Silvestra s Aničkou, Vladimírem a Baďou Diaby

I letos bude asi silvestrovské vysílání „naší“ televize díky Menšíkům a Šterclům plné ostré satiry, tepající do myslivců, manželské nevěry a do úředníků OPBH. Aktuálnějšího humoru se nikdo neodváží, neboť by to mohlo být identifikováno jako urážlivé vůči skupině osob nebo členu skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení (výčet potenciálně ohrožených skupin je přesně takto definován v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání).

Skutečný, adresný humor zpravidla glosuje směšná nebo negativní specifika obecně vnímaných skupinových charakteristik. Čili vždycky se jím může někdo cítit dotčen, uražen, a tím je pochopitelně diskriminován. A taková představa způsobuje pokrokovému konzumentu kultury přímo osypky. V New York Times už kvůli tomu zrušili odvěkou tradici publikování karikatur. Jistě, lze do aleluja tepat do fašistů, Rusů, vlastenců, lze kreativně zesměšňovat vše, co představuje bílý heterosexuální muž a jeho kultura a civilizace, ale koho by to bavilo ještě na Silvestra, když toho máme co hrdlo ráčí dnes a denně po celý rok.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn – Rusko v troskách

Autor: Alexandr Solženicyn

Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska, a Čechy jdou také cestou od nás vzdálenou) nebo jižních, kde nám odměnou za starosti a oběti byl buď nevděk jako v Bulharsku nebo to, že jsme se zapletli do války pro nás nijak nutné, ale zato zhoubné, jako kvůli Srbsku.

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehko přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko ohlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina hned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“)

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

Vláda odborníků

Autor: Radim Lhoták

Patří již k běžnému koloritu západních států a jejich liberálně demokratického zřízení, že prakticky všechny deklarované pilíře jejich fungování vytvářejí pouhou iluzi krásné a vzdušné stavby, za níž se skrývá obludná kobka svírající a zotročující své obyvatele v zájmu někoho docela jiného. Ať už mluvíme o volném trhu, lidských právech, svobodě individua, občanské společnosti, nebo právním státě, vždy jsme ve vleku přeludu, jehož vnější či dojmová stránka a způsob, jak je vykládán před veřejností, jsou zcela něco jiného než jeho skutečný účinek na fungování společnosti jako takové. Naprosto stejný charakter má i „lék na neschopnost politiků“ nesoucí název „vláda odborníků“.

Continue Reading

I kdybychom připustili, že ukrajinská prohra by skutečně otřásla americkým systémem tak, jak se nepovedlo válkám ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu, opravdu by to byla pro disidenty výhra?

Autor: Greg Johnson

Mike Maxwell z nakladatelství Imperium Press přišel na substackovém účtu Imperium Press s dobře promyšleným protiargumentem mých postojů k válce na Ukrajině. Bílí nacionalisté by podle něj měli podporovat ruský vpád na Ukrajinu, jelikož Ukrajince podporují Spojené státy i drtivá většina členských zemí NATO, porážka Ukrajinců tudíž znamená porážku i pro naše vlády, což usnadní činnosti disentu. Jak píše, „naším nejvyšším národním zájmem je dosti očividně ponížení a prohra naší domácí nepřátelské vládnoucí elity“. Jeho teze mě hned z několika důvodů nepřesvědčuje.

V prvé řadě – skutečně by ukrajinská porážka zasadila NATO a Spojeným států tvrdý úder? Amerika přežila ponižující neúspěch ve Vietnamu. Oklepala se i z nákladnějších a nedávnějších ostudných debaklů v Afghánistánu či Iráku. Nevidím proto důvod, proč by jí hypotetická porážka Ukrajiny Rusy měla zasadit nějakou zdrcující ránu. USA ani NATO dokonce s Ruskem neválčí, „jen“ pomáhají Ukrajině. Jestliže Amerika dokáže přežít přímou porážku ve válce s vlastní účastí, jistě by zvládla i prohru spojence, jako je Ukrajina.

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Ladislav Havlíček

Jean Renaud Gabriel Camus se narodil 16. srpna roku 1946 v ani ne dvacetitisícovém konzervativně-rurálním městečku ve středu Francie s názvem Chamalières. Vyrostl v tradičně buržoazní rodině, se kterou se ve svých jednadvaceti letech rozešel, když se otevřeně přihlásil ke své homosexualitě. 1]

První vysokoškolský titul získal roku 1963 na univerzitě v Auvergne z filosofie. Následovaly další univerzitní diplomy z oblasti práva, francouzské literatury, politické vědy či historie práva získané na vysokých školách ve Francii (Sorbonna, Pařížský institut politických studií) a Británii (St. Clare’s, Oxford).

Vyučoval francouzskou literaturu na Hendrix College v Arkansasu a ve francouzském nakladatelství Denoël pracoval jako literární poradce. Dráhu spisovatele nastoupil koncem sedmdesátých let, když se při svém pařížském pobytu pravidelně setkával s řadou významných osobností tehdejšího uměleckého života. 2]

Continue Reading