Délský potápěč

Francis Fukuyama (2005)

Autor: Richard Hanania

Z tupení Francise Fukuyamy se stala zábava mnoha, kdo se považují za chytřejší, než skutečně jsou.  V twitterové zkratce se stal chlapíkem, podle kterého už se nikdy nemělo stát nic nového – a pokaždé, když se něco nového stalo, byl usvědčen z trapného omylu. Menšina těch, kdo jeho knihu Konec dějin a poslední člověk četli a dokonce porozuměli, ovšem chápe, že jeho teze nehlásala definitivní konec vedení válek nebo páchání genocid, jako spíš etablování liberální demokracie coby uspořádání společnosti bez skutečných, seriózních alternativ. A tak jakkoliv ve „válce proti teroru“ umírali lidé a my ostatní si na letištích budeme nejspíš muset zouvat boty donekonečna, nikdy na stole neležela možnost, že by muslimský fundamentalismus buď vážně ohrozil nejvyspělejší země světa, nebo snad předložil alternativu k jejich modelu vládu kdekoliv jinde než v těch nejzaostalejších koutech světa

Vzestup Číny byl ovšem od začátku něčím úplně jiným. Zdálo se, že země se 1,4 miliardou obyvatel je na cestě k tomu, aby ekonomicky překonala USA, a to bez čehokoli, co by připomínalo demokratické instituce nebo svobodný tisk. Dosáhla toho a navíc se stala světovým lídrem v oblasti vědy a technologií a s extrémně nízkou mírou kriminality, užívání drog nebo podílu dětí narozených mimo manželství. Tálibán ani ISIS skutečně neinspirují ostatní národy k tomu, aby je následovaly. V posledních letech však mnozí chytří analytici vážně argumentují ve prospěch „čínského modelu“, který klade důraz na technokratické dovednosti a politickou meritokracii namísto hlasování a zapojení občanské společnosti. Ti, kteří berou vážně lidský kapitál (tedy např. rozdíly v inteligenci populací, pozn. DP), jako například Garett Jones, by mohli poukázat na to, že v Číně i dnes žijí nejchudší Číňané na světě, takže bychom tamější komunistické straně neměli přičítat tolik zásluh. Nicméně většina lidí lidský kapitál vážně nebere, a tak by se na čínský úspěch mohlo pohlížet jako na výsledek neobvykle moudrých politických rozhodnutí.

Continue Reading

Pjotr Arkaďjevič Stolypin

Autor: Spencer J. Quinn

Vysoký muž  se nesl s  hrdostí, pohledný, sebevědomý ve svém dobře padnoucím lehkém bílém redingotu. Přestože působil málem královsky, car to nebyl – byť jako premiér k tomu neměl úplně daleko. Přesto měl kolem sebe Pjotr Stolypin jen nepočetnou osobní ochranku, když se 14. září 1911 vydal do kyjevské opery. Jeho vztahy s carem v poslední době trochu ochladly, neboť trval na tom, aby místní vlády v západních guberniích (tzv. zemstva) kontrolovali Rusové, nikoliv vlivní polští velkostatkáři. Odcizoval se také carevně, hlavně pro svůj chlad k jejímu velkému příteli Rasputinovi.

Přesto se díky svému nanejvýš úspěšnému působení v křesle ministerského předsedy cítil v bezpečí. V jeho milovaném Rusku se dařilo hospodářství i lidem a hrozba revoluce, která Romanovce dlouhá léta strašila, se zdála být zažehnána. I přízrak války jako by se rozptýlil, vždyť Stolypinovi se nedávno podařilo přemluvit cara, aby nenařizoval mobilizaci proti Rakousku-Uhersku kvůli banálnímu sporu na Balkáně. Zahraniční politika pro něj byla tak snadná – nikdy nedokázal pochopit, proč v ní ostatní tolik tápou. Jak nám říká Alexandr Solženicyn ve svém Srpnu 1914:

Byl na vrcholu svých sil i moci a jeho mladistvý elán prostupoval celou vládou. Nic neskrýval, stál celému Rusku na očích a nenechával za sebou žádná temná místečka, odkud by mohly vzklíčit pomluvy. Dostával tak svému příjmení (столб, stolp – sloup), skutečný pilíř ruského státu. Dokázal se stát středem ruského života jako žádný car před ním.

Continue Reading

„Němci Němcům“, „Čechy Čechům“; to vadí, skoro jako „nemít srdce“, jak zpívá Z. Svěrák. Proč tolik nevadí „Ukrajina Ukrajincům“, „Izrael Židům“ nebo „Somálsko Somálcům“, je otázka, která je ovšem v rámci této problematiky sama o sobě už spíše odpovědí…

Autor: A. J. Tůma

Nedávno Česká televize s chutí připomněla výročí útoku na cizince v Rostocku, kde v roce 1992 „pravicoví extremisté a neonacisté“ napadli ubytovnu žadatelů o azyl a vietnamských gastarbeiterů. Reportáž vyzněla tak, že Německo se stydí za tyto výjevy z hluboké a temné minulosti. Panelák, v němž byla ubytovna, má dnes status památky. „Živly“ tehdy napadly ubytovnu kamením a zápalnými lahvemi. Úřady byly nejvíce zděšeny přístupem místních obyvatel, kteří akci provázeli potleskem a skandováním: „Cizinci pryč“ a „Německo Němcům“.

Při soudním procesu na Slovensku byl odsouzen a zbaven funkce politik Kotleba za použití číslovky, jejíž část měla symbolizovat větu: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti“. Případ vyvolal pochyby o justici, která kriminalizuje používání nějaké číslovky, ale stranou zůstalo skutečné meritum celé věci, které teprve je, jak se dnes česky říká, mega-absurdní. A totiž fakt, že jeden bílý muž odsoudil jiného bílého muže za jeho názor, že bílé děti by měly mít budoucnost. Samozřejmě jde o projev struktury, která už je vnitřně ztrouchnivělá a rozpadlá a čeká jen na silnější závan větru, aby ji definitivně obrátil v prach.

Continue Reading

Kulminace lidské vlny už je na dosah ruky?

Autor: Josh Zumbrun 

Ještě někdy letos – vlastně to může být každým dnem – má počet obyvatel naší planety překročit osm miliard. OSN zvolila datum 15. listopadu, ale s nějakou větší přesností to vědět nemůžeme.

Od 60. let 20. století, kdy světová populace překonala hranici tří miliard, trvalo dosažení každé následující miliardy jen něco málo přes deset let, proto se jistě mnozí domnívají, že i devítimiliardová kóta a velký, desetimiliardový milník, budou nevyhnutelně dosaženy v poměrně brzké budoucnosti. K těmto závěrům ostatně dospěly i nejaktuálnější demografické projekce OSN i amerického statistického úřadu.

Zatímco ale překračujeme metu osmi miliard lidí na zemi, měli bychom se vážně zabývat i možností, že hranice deseti – nebo dokonce i jen devíti – miliard ve skutečnosti prolomena nebude a hlavní globální demografické problémy blízké budoucnosti se budou odvíjet od vymírajících států, stárnoucího obyvatelstva a ztenčující se dostupnosti pracovní síly spíše než od nekonečných, stále početnějších mas.

Continue Reading

Let’s Go Brandon!

Poznámka Délského potápěče: Než se začtete do sžíravé kritiky člověka, co v současnosti vystupuje jako prezident Spojených států, doporučujeme vám přečíst výtah ze studie „Jak destabilizovat Rusko a přetížit jeho síly,“ kterou publikoval jeden z nejrespektovanějších think-tanků v USA, RAND Institute, v roce 2019 a zkonfrontovat závěry studie s událostmi za posledních min. 12 měsíců.

Autor: The Saker

Prezident „Biden“ 1] (tj. „kolektivní“ Biden, nikoli skutečný Brandon 2]) napsal pro New York Times zajímavý článek s názvem „Prezident Biden: Co Amerika bude a nebude dělat na Ukrajině“. 3] Celý článek je přístupný po zaplacení a opravdu nestojí za to ho zveřejňovat v plném znění. Chci se jen vyjádřit k několika „Bidenovým“ tezím.

Za prvé, budu ignorovat odporný zvyk nazývat USA „Amerikou“, když samotná Kanada a Brazílie jsou téměř tak velké jako Spojené státy. Kromě toho má USA pouze 9 833 520 km², zatímco celková plocha Ameriky je 42 549 000 km². Konečně, v Americe je 35 zemí, ale budiž, pokud slovo „Murica“ evokuje představy Kapitána Ameriky a mávání (v Číně vyrobenými) vlajkami – pak dobře. Podívejme se na několik klíčových vět:

Continue Reading

Haidl (Zhůří) Šumavská vesnice zhruba velikosti Lidic. Ve třicátých letech měla vodovod, dvě vodní elektrárny, kartáčovnu, dvě pily, trafiku, kolářství, řeznictví, truhlářství, pekárnu, poštu a pět hospod. Zdejších 632 obyvatel žilo bohatým společenským životem, fungovaly tu pěvecký spolek, Spolek válečných vysloužilců, hasiči, Německý svaz nebo Šumavský spolek. V posledních dnech války se v okolí shromáždila skupina důstojnických kadetů a příslušníků Hitlerjugend, odhodlaná neodevzdat půdu americké armádě zadarmo. V následném boji, který poškodil řadu domů v obci, padlo 24 německých mladíků a 10 amerických vojáků. Obyvatelé Haidlu potom byli, stejně jako téměř všichni Němci ze Šumavy, nahrazeni přistěhovalci, zpočátku převážně z Rumunska a Slovenska. Ti využívali domy a infrastrukturu jen několik let, než kočovali dále. V roce 1952 byla totiž vesnice zařazena do vojenského pásma a brzy srovnána se zemí. Tankisté komunistické armády si z jejích zbytků udělali terč pro ostrou střelbu. Zmizel i kostel, který několikrát v minulosti vyhořel, ale vždy byl z iniciativy místních lidí znovu vybudován. Na místě vylikvidované obce dnes stojí malá kaplička s pamětní deskou. Na ní se ale nelze dočíst nic o osudech zdejších obyvatel. Zato se zde píše: „V boji za svobodu Československa padlo dne 5. 5. 1945 v těchto místech 10 vojáků 90. americké pěší divize.“

Autor: Václav Jan

Část první, druhá, třetí.

Pojem Lidice je jednou z dobře fungujících emočních zkratek, jimiž systém udržuje při životě zakladatelský mýtus masové demokracie, který S. Jahič logicky situuje do roku 1945, a dále k tomu píše: „Decentralizovaný pluralistický diskurz západního světa má své skryté centrum právě v negaci svého skrytého antagonisty – Hitlera a všeho  s ním spojeného ( … ) Nejedná se o skutečné centrum společenského diskurzu, ale spíše proticentrum, neboť je výhradně negativní: nepřitahuje, nýbrž výhradně odpuzuje, ale i tím díky nevyhnutelné dichotomizaci všech teoretických otázek určuje společenské směrování.“

Poválečnou obnovu Lidic inicioval židovský lékař Barnet Stross z britského města Stoke, kde hned v roce 1942 založil hnutí Lidice Shall Live. Slavnostní akce se tehdy zúčastnil i Beneš. Děti v různých „Lidicích“ po celém světě pořádají vzpomínkové akce a připomínají si německé zločiny. Lidice mají zvuk, ale kdo zná jméno alespoň jedné z oněch stovek zlikvidovaných německých vesnic v českém pohraničí?

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Každou velkou společenskou událost, kterou válka bezpochyby je, lze nahlížet jako propletenec příčin a důsledků, jako jev mnohovrstevnatý, který těžko zredukovat na jednu vypointovanou vyprávěnku ve stylu Perníkové chaloupky. Parafrázujme v této souvislosti Hannah Arendtovou: „Legendy jsou určené pro elity, ideologie pro lid a masmédia pro lůzu“. Přesto určitá zkondenzovaná obecná poučení o válce na Ukrajině formulovat lze, přičemž na věci, které jsou zatížené hysterií, je dobré se podívat racionálně. A tedy první teze:

Válka na Ukrajině je návratem klasické geopolitiky

Válka na Ukrajině je návratem geografického determinismu a klasické geopolitiky. Geografie drtivě válcuje ideologii. Geografie vysvětluje skoro vše, ideologie nevysvětluje téměř nic.

Na ukrajinský konflikt nelze nahlížet očima ideologie jako na konflikt „ukronacistů“ či „banderovců“ s ruskými „internacionalisty“. Právě tak jej nelze redukovat na konflikt etnický (ruskojazyčné a ukrajinsky hovořící obyvatelstvo), náboženský (konflikt ukrajinské a ruské církve), ani na konflikt „Rusáků“ a „komoušů“ proti liberálnímu Západu, založeném na „evropských hodnotách“, tím méně za jakýsi „vpád nových Mongolů“ do střední Evropy.

Ten hoch ty nácky ale kosí…

Každé z těchto hledisek selhává:

V čele Ukrajiny stojí prezident židovského původu, židovští oligarchové financují bataliony složené z ukrajinských nacionalistů a neonacistů. Nacionalističtí militanti z praporu Azov jsou po všech těch akcích Power najednou opěvováni v českém tisku jako hrdinové, insignie divize SS Galizien na uniformách bagatelizovány, masakry Poláků a volyňských Čechů banderovci v Haliči jsou zapomenuty, brutální pogromy prováděné ukrajinskými militanty za II. světové války jsou jen jakýmsi trapným nedopatřením. Vzpomínám na Zemanův inaugurační projev z r. 2013, kde jsme se dozvěděli, že největším nebezpečím v České republice jsou „kmotři“ a „neonacisté“. Jako třeba Kolomojský a Pravý sektor?

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Že se Američané v českém rybníčku chovají jako na dobytém území, jsme si zvykli. Je to se vzpomínkou na vylodění v Normandii a následný pochod Evropou i pochopitelné.

Ani se nepozastavujeme nad tím, jak nás pochlastávající nájezdníci v centru Prahy s naprostou koloniální samozřejmostí oslovují na ulici anglicky a ptají se, „kde je tu bar s českýma holkama“, přičemž očekávají odpověď v obecném erasmáckém pidginu. Ani nás už nepřekvapuje, že naše děti povinně maturující z angličtiny šprtají otázky typu British royal family nebo Political system in the US. Jazyk našich vládců je totiž vyučován zároveň jako target culture, zavedeníhodný, žádoucí a kýžený ideál, a to přestože největší počet mluvčích angličtiny již dávno není v Británii, ale v Indii (na třetím a čtvrtém místě po USA pak v Pákistánu a Nigérii).

Už jen čekám, kdy bude coby nový státní svátek zaveden Black Friday.

Continue Reading

Autor: A. Hercynský

Rusko nebo Ukrajina? Zaujímáme různé postoje. Více než postoje samotné mám za zajímavé zkoumat, jak k nim kdo došel – a zda tento proces nebyl v rozporu s jeho dříve proklamovanými názory. Tak kupříkladu, jak může někdo dříve domněle radikální být zděšen, že skutečně je válka se všemi jejími následky – a zjevně chtít návrat do starých bezpečných kolejí, kdy se nic neděje a kdy je bezpečné se radikálně vyjadřovat? Takto ne! V železném věku se zametá železnými košťaty a kdo si to neuvědomí zavčas, zůstává u snových představ a v případné konfrontaci s realitou selže. Šťastným se mi ve srovnatelné věci zdá Mišimův přístup, který si průběh svého seppuku představoval jako bolestivé drama plné tělních tekutin mísících se na vyhřezlých vnitřnostech, tedy správně nic romantického; v rozhodnou chvíli tak nebyl překvapen a neselhal. Dost ale kázání k radikálům, chci se zaměřit na někoho jiného.

Continue Reading

Stále více oblastí (nejen) japonského venkova vypadá nějak takto

Počet obyvatel v Japonsku se loni snížil o 644 000 na 125,5 milionu. Podepsal se na ton sice také úbytek zahraničních rezidentů v době zpřísněných podmínek pro cestovatele v rámci koronavirových opatření, hlavní příčinou však je tamější rychle stárnoucí společnost, ukazují nedávno zveřejněné oficiální statistiky

K 1. říjnu japonští statistici udávali 125 502 000 obyvatel, o 644 000 méně než o rok předtím. Sestupný trend trvá nepřetržitě už jedenáctým rokem, loni byl však nejrychlejší od roku 1950, kdy se začala spolehlivě shromažďovat porovnatelná data, uvádí komuniké ministerstva.

Počet cizinců žijících v Japonsku se v důsledku zpřísnění podmínek s cílem omezit z ciziny „dovezené“ případy koronaviru snížil o 25 tisíc na 2 722 000.

Japonců pak statistici napočítali 122 780 000, tedy o 618 000 méně než vloni. V zemi se během roku 2021 narodilo 831 000 dětí, zemřelých ovšem bylo 1,44 milionu.

Japonsko se potýká se zmenšujícím se podílem ekonomicky aktivního obyvatelstva a stále početnější „armádou“ seniorů. Pokles počtu obyvatelstva se však v posledních letech poněkud zpomalil, také díky příchodu většího počtu pracovníků z ciziny po uvolnění vízového systému, jež mělo pomoci napravit nedostatek zaměstnanců.

Kovidová opatření však znemožnila podnikům marně hledajícím zaměstnance řešit své potíže importem z ciziny, i proto se podnikatelská sféra povětšinou vyslovovala pro uvolnění opatření.

Počet obyvatel v aktivním věku (15-64) se snížil o 584 tisíc na 74 504 000, na rekordně nízkých 59,4 % populace.

Dětí mladších 15 let žije dnes v Japonsku pouhých 11,8 % obyvatelstva, zatímco podíl starších 65 let vystoupal na rekordních 28,9 %.

Zpráva Japan’s population down 644,000 in 2021; biggest drop on record vyšla na stránkách Japan Today 15. dubna 2022.

Autor: John Morgan

Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku, kde jsem proběhnuvší maďarské volby zasadil do širšího kontextu, očekávání pravice byla skromná. Průzkumy sice naznačovaly, že Viktor Orbán a jeho strana Fidesz s největší pravděpodobností budou vládnout i čtvrté volební období v řadě (celkově páté), ale průzkumy se často mýlí. Mnozí se obávali, že levicově-liberální opozice, která poprvé vystupovala jako jednotný blok, by ho mohla sesadit, nebo přinejmenším snížit podporu Fideszu a upřít mu nadpoloviční většinu v parlamentu, které se těší nepřetržitě od roku 2010. Hněv levice nad Orbánovou dlouholetou nadvládou v zemi narůstal a všeobecně se věřilo, že to požene liberální voliče, aby k volbám přišli v nebývalém počtu.

Ještě pravděpodobnější se zdálo – opět podle průzkumů – že nová radikálně pravicová strana Mi Hazánk (Naše vlast), která vznikla krátce po volbách v roce 2018, aby zaplnila prázdné místo po někdejší radikálně pravicové, dnes liberálně středopravicové straně Jobbik, nezíská 5 % hlasů potřebných pro vstup do parlamentu.

Průzkumy se ovšem mýlily – poměrně značně.

Continue Reading

Když si nasadím brýle a podívám se na sebe očima zbytku světa, vidím monstrum, loutkovodiče, Zelenského pána, který spřádá apokalyptické plány. Můžu to začít měnit ve skutečnost. – Ihor Kolomojskyj, New York Times, listopad 2019.

Autor: Andrew Joyce

V roce 2015 byla v Japonsku provedena fascinující studie, která zjistila, že krysy nejenže v souladu s okřídleným rčením „opouští potápějící se loď“, ale také se chovají velmi altruisticky vůči uvězněným krysám, aby jim pomohly uniknout. Pomáhají si navzájem a prchají jako skupina. Na tuto studii jsem si vzpomněl, když jsem si přečetl článek, který 14. února zveřejnil deník Moscow Times a který popisoval hromadný nedělní odlet „nejméně 20 charterových letů (…) z Kyjeva, což je více než kdykoli jindy za posledních šest let letových záznamů“. Soukromá letadla přepravovala většinu ukrajinských oligarchů, kteří byli zjevně zasvěceni do konkrétních náznaků blížící se války v době, kdy se o plnohodnotné ruské invazi hovořilo, ale zdaleka nebyla jistotou. Jedinou výjimkou se zdá být Petro Porošenko, který se objevil v ulicích hlavního města s puškou v ruce. Od jejich odchodu se prchající oligarchové z mediálních diskusí o dění na Ukrajině vytratili, což je tím podivnější, že ze samotného významu slova oligarchie vyplývá, že tito miliardáři donedávna měli mimořádný vliv na politické směřování své země. Léta spekulací o politickém vlivu a záměrech těchto oligarchů nyní náhle nahradily zjednodušené, protichůdné a s nonsensem hraničící narativy: ten o nevinné demokratické Ukrajině bojující proti ruskému imperialismu/kvazifašismu a druhá o ruské „zvláštní vojenské operaci“ s cílem „denacifikace“ Ukrajiny. V následující eseji nechci kritizovat či vyvracet ani jednu z těchto očividně pomýlených perspektiv, jako spíš obrátit část pozornosti zpět k oligarchům, konkrétně dvojici židovských oligarchů: Ihoru Kolomojskému a Viktoru Pinčukovi.

Continue Reading

Putlere! – Banderovče!

Autor: Jim Goad

Jako by utrpení posledních dvou let nestačilo, jako bychom neměli dost mentální i sociální destabilizace, temné a sadistické síly, které tahají za nitky vesmíru, se rozhodly přihodit na naše hřbety novou světovou válku. No, paráda! Nejsem si jistý, jestli nám zbývá dostatek kolektivního rozumu, abychom se s takovouto ránou dokázali vypořádat. Ale jak špatné to může být? Rýsuje se z toho ta nejhorší světová válka vůbec?

Abychom předešli nedorozumění: ze svých středoškolských studií i důsledné indoktrinace popkulturou jsem nabyl dojmu, že zatím poslední světová válka, ta která skončila před skoro 80 lety, znamenala pro nacisty rozhodnou porážku. Jedním z nejsilnějších důsledků prohrané války bývá krom jiného i nerozdělitelné propojení ideje vaší samotné existence s představou nenapravitelného zla. Nikoliv náhodou darebáci nakonec vždycky válku prohrají a jen blázen nebo lhář by nepřiznal, že poválečná léta byla pro nacisty jedna velká PR katastrofa.

Ale možná mají nakonec antifašisté přece jen kus pravdy, protože nacisté si podle všeho zachovali tolik síly, že se hlavní účastníci tohoto potenciálního nového globálního vzplanutí navzájem obviňují z nacismu, takže pokud skutečně doklopýtáme až ke světové válce, budou nacisté bojovat proti nacistům, aby jednou a provždy zbavili svět nacistů, což velmi návodně naznačuje jisté velmi nedořešené otázky a odpovědi 2. světové války.

Continue Reading

I bet you look good on the electric dancefloor…

Autor: Eric Striker

Joel Rappel, ředitel archivu Ellieho Wiesela Bostonské univerzity a historik Institutu studií holokaustu na univerzitě Bar-Ilan odhalil původ proslulého „šestimilionového“ čísla: zrodilo se už v roce 1944 na setkání aktivistů sionistických organizací v tehdejší Palestině.

Zavedený narativ holokaustu dlouhá léta pravil, že cifra se poprvé objevila při Norimberských procesech, s využitím vysoce zdiskreditované výpovědi velitele osvětimského tábora Rudolfa Hösse. Zopakoval ji také Adolf Eichmann, který byl po únosu Mosadem z Jižní Ameriky přinucen podílet se na zinscenovaném procesu, který v roce 1962 přenášely televize z celého světa.

Podle dokumentů Ústředního sionistického archivu ale první zmínka o šesti milionech obětí padla už na setkání vysoce postavených sionistických politiků v Palestině 19. ledna 1944 – tedy více než rok před koncem války v Evropě a rok předtím, než jednotky Rudé armády obsadily Osvětim.

Continue Reading

Autor: Mars Ultor

Můj intelektuální idol Stanislav Komárek píše ve svých pamětech, jak si v mládí dopisoval, stejně jako mnoho dalších, se sovětským žákem. Dopisy sovětských žáčků prý byly všechny stejné, politicky angažované a stylisticky od sebe k nerozeznání, prostě jako přes kopírák. Přesto se zdálo, že nebyly nikterak výrazně cenzurovány či kontrolovány. Sovětští žáci zřejmě smýšleli všichni stejně a psali autentické dopisy.

Podobně jsem sám dlouho přemýšlel nad tím, zda slzy Severokorejců po smrti Kim Čong Ila byly autentické nebo předstírané.

Poučení, které jsem si vzal z koronavirové epidemie je následující: Severokorejské slzy byly autentické. Společnost je nesmírně tvárná.

Simulacrum

Mediální strašení smrtí dosahuje neuvěřitelných met a naivita, s níž informují sdělovací prostředky o přijatých opatřeních, v nichž chybí elementární logika, je přímo do nebe volající (Zhruba ve stylu: Antivaxer nevěřil zprávám na Seznamu, nakazil se a zemřel strašlivou smrtí. V tajícím permafrostu v Rusku číhají stovky neznámých smrtelných virů. Proti mutaci sigma chrání dvaačtyřicátá dávka. – Poučné je samo o sobě rozkliknout si medailonky pětadvacetiletých pražských hipsterů, kteří tyto zprávy produkují.) Přesto se zdá, že společnost většinově mediálnímu obrazu světa věří. Jistě, je to snazší než věřit svému úsudku a racionalitě, což vyžaduje jistou intelektuální hrdost, zakořeněnost v myšlení a vyšší míru filosofické jistoty.

Continue Reading

Autor: Fred Watson Jr.

Letošní (jaro a léto 2019, pozn. DP) lezecká sezona na Everestu si vybrala svou krutou daň. Při pokusu o zdolání vrcholku nejvyšší hory světa zemřela více než desítka lidí. Není to úplně bez precedentu, už v uplynulých letech si hora vyžádala často i početné oběti. Tragédii na hoře z roku 1996 ve svém bestselleru Peklo blízko nebe (Into Thin Air) podrobně zachytil americký spisovatel Jon Krakauer. Co udělalo z Mount Everestu tak podivný kousek skládanky fenoménu globálního cestování a honby za dobrodružstvím? Jako všechno zábavné a dobrodružné se i z výstupu na Everest stal zážitkový balíček nabízeným každému, kdo si jej může dovolit.

Rychlé vyhledávání na webu vás nasměruje k hned několika společnostem, jež slibují dostat své zákazníky na vrcholek velehory, tak abyste mohli říct, že jste vylezli na Everest a stanuli na vrcholku světa. Cena těchto balíčků se pohybuje od 30 000 amerických dolarů až po hodně přes sto tisíc. Leckde se vyžaduje určitá úroveň horolezecké zdatnosti. Nikdo nestojí o opakování tragédie z šestadevadesátého, za niž podle Krakauera zčásti nesli zodpovědnost průvodci, kteří své klienty povzbuzovali, ale zčásti také nezkušenost zájemců o výstup na Everest.

Continue Reading

První graf: podíl porodů podle původu matky, na druhém ženy v plodném věku. Oranžovou bílé Belgičanky, modrou belgické občanky cizího původu, šedou cizinky.

S koncem roku přichází čas na další díl případové ministudie postupu velké výměny původní obyvatelstva v menší západoevropské zemi: shrnutí z let 2018 a 2019.

Autor: Guillaume Durocher

Velká výměna je současně nejen „zdiskreditovanou konspirační teorií“, ale i empirickou realitou všude, kde vlády a jejich agentury uznají za vhodné zveřejnit příslušné údaje.

Francie se takové statistiky dlouho zdráhala zveřejňovat, ale sousední Belgie s podobnou historii nedávného přistěhovalectví až tak obezřetná není. Belgický federální plánovací úřad nedávno zveřejnil velmi zajímavou informaci o národnostním původu matek v Belgii.

Z údajů za rok 2020 vyplývá, že Belgie se propadla na historicky nejnižší úhrnnou plodnost 1,58 na ženu. Z toho jen polovina porodů (52,3 %) připadá na rodičky původem z Belgie. Zbytek je víceméně rovnoměrně rozdělen mezi matky, které jsou belgickými občankami cizího původu, a matky cizinky.

Continue Reading

Následuje překlad Zemmourova projevu z videa, ve kterém ohlásil své rozhodnutí kandidovat ve francouzských prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Video lze shlédnout jen přímo na YouTube. Přepis je přeložen přes anglickou verzi, případné korekce frankofonních mluvčích v komentářích uvítáme.

https://www.youtube.com/watch?v=k8IGBDK1BH8&ab_channel=%C3%89ricZemmour

Continue Reading

Těžko si představit záludnějšího a obávanějšího protivníka, než mongolské hordy na vrcholu své moci…

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Kyle Rittenhouse byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby během pozorně sledovaného procesu, který zkoumal jeho konání při loňských nepokojích, kdy ve wisconsinském městě Kenosha zastřelil dva teroristy z Antify a dalšího zranil. Dobré shrnutí faktů procesu si můžete poslechnout třeba tady. Patříte-li mezi ostřílené disidenty, asi jste slyšeli také o soudu s „joggerem“ v Georgii a civilním řízení v Charlottesville, pro nově příchozí však si však stručně shrňme, o co v těchto případech vlastně jde.

V oněch dávných kouzelných časech, tedy v únoru 2020, se černošský kriminálník jménem Armed Robbery – někdy mylně psáno jako Ahmaud Arbery – (slovní hříčka, výslovnost jména zabitého černocha se skutečně podobá výrazu „armed robbery“, tedy „ozbrojená loupež“ – pozn. DP) vydal do rozestavěného domu na předměstí s úmyslem něco ukrást. Na sobě měl pracovní boty, podle médií se ovšem byl jen tak proběhnout. To byla jeho krycí historika, když kradl nebo si vytipovával stavby v sousedství, proto o něm místní mluvili jako o „joggerovi“ (běžec). Rodinné duo (otec a syn) Travis a Gregory McMichaelovi ho konfrontovali a pokusili zadržet. Vysloužilý policista Gregory McMichael v něm totiž poznal známou firmu ze svých dní u sboru. Armed Robbery, v projevu inteligence a sebekontroly typické pro americké černochy, se Travisovi pokusil vyrvat z rukou jeho brokovnici. V následné potyčce byl zasažen třemi výstřely ze zbraně a jeho slibně se rozvíjející dráha zločinu tak byla předčasně uťata. V době vzniku tohoto článku se proces chýlí ke konci.

Continue Reading

Pan Markle s Meghan, zvěstovatelé nové podoby evropských monarchií?

Autor: Gregory Hood

Zdraví britské královny Alžběty II. se podle všeho rychle zhoršuje a je tak možné, že se nedožije svého platinového jubilea 6. února 2022. Označit její smrt za „konec jedné éry“ je sice klišé, zde ovšem zcela na místě. Až zemře, Velká Británie i Společenství národů (Commonwealth) by se mohly rozpadnout. Bude to rána pro britskou identitu.

V roce 1947 se tehdejší princezna Alžběta zavázala, že bude sloužit svým poddaným a „naší velké imperiální rodině, k níž náležíme“.  Patřily do ní „všechny národy Britského společenství národů a impéria, ať už žijí kdekoli, bez ohledu na rasu nebo to, jakým mluví jazykem“. S láskou také vzpomínala na své cesty „překrásné Jižní Africe a Rhodésii“.

Britské impérium sice vybudovali muži se silnou rasovou identitou, jak ale ukazují princeznina slova, už v roce 1947 se říše snažila být „barvoslepá“. Spojené království nebylo jedinou evropskou mocností, která se snažila vést své impérium v tomto duchu. Charles de Gaulle vybudoval „Francouzskou unii“, která byla později nahrazena ještě rozmělněnějším „Francouzským společenstvím“. Obě selhaly, protože nebělošské obyvatelstvo se nepovažovalo za Francouze a od Francie se odvrátilo. Antonio Salazar byl odhodlán udržet portugalské impérium v Africe („Ultramar“), jeho režim se tudíž snažil vytvářet obraz multirasového státu s jednotnou kulturou. Ani to se nepodařilo a války na potlačení africké nezávislosti vedly až k vojenskému převratu, který čtyři roky po Salazarově smrti svrhnul jeho Estado Novo (Nový stát).

Continue Reading