Délský potápěč

„Nebyla snad v prvních desetiletích našeho století v české literatuře osobnost tak nenáviděná a odmítaná nastupující levičáckou uměleckou avantgardou jako A. Procházka.“ Foto z r. 1923, necelé dva roky před smrtí…

Autor: Karel Veliký

U příležitosti výročí jeho narození vyzdvihujeme z hlubin zapomnění „principielní projevy a protesty proti věcem, které šly jinak: nezměnily-li jich, aspoň theoreticky stojí dosud proti nim. “ (Na okraj doby, 1919)

Před sto třiceti lety šel Arnošt Procházka cestou, kterou sami už také známe. V devadesátých letech coby mladý muž směle s Moderní revue otevíral zapařená okénka české vyhlídky: zejména do Francie, ale i jinam do Evropy, jak severní, tak i jižní.  Zato pražské Němce a Židy, dávající městu ráz, po němž se zdejším „pravnukům“ tzv. českých realistů a humanistů tolik stýská, rád neměl („samá němčina, ze všech koutův a skulin vylézala, rozpínala se, hlučela a hulákala, vyšklebovala se a zpíjela“). Patřil k těm vybraným „krasoduchům“, kteří – jak kdosi napsal –„ znali verše kdejakého druhořadého francouzského básníka, ale o svém německy píšícím sousedu z vedlejší ulice nechtěli vědět nic“. Jako takový po Velké válce přivítal vznik Československé republiky slibující potlačení dosud převládajícího žido-německého živlu a jeho sebevědomého (z českého pohledu pak nestoudně drzého) vlivu. V tomto smyslu se Procházka, jinak vlastně jeden z prvních novodobých českých zástupců nadnárodní république des lettres, stal nacionalistou. Avšak vznik republiky přinášel též demokratizaci, tj. „vládu davů“, po ruské říjnové revoluci navíc hodně bolševizovaných. (Zde je na místě připomenout, že celá ideologie naší I. republiky vycházela z revoluce francouzské: z jejího nacionalismu, demokratismu, socialismu a pokrokářství, neboť všechny tyto proudy v ní již byly zastoupeny; poválečná česká politická reprezentace se bez výjimky shodla na pokrokářství a, s výjimkou anarchizující krajní levice („tito anarchisté jsou také – té hanby! – slouhové každého cizáka“), rovněž na nacionalismu; na pravici a levici ji dělila „pouze“ otázka rychlosti „pokroků“ demokratizace a socializace.)

Continue Reading

Pan Markle s Meghan, zvěstovatelé nové podoby evropských monarchií?

Autor: Gregory Hood

Zdraví britské královny Alžběty II. se podle všeho rychle zhoršuje a je tak možné, že se nedožije svého platinového jubilea 6. února 2022. Označit její smrt za „konec jedné éry“ je sice klišé, zde ovšem zcela na místě. Až zemře, Velká Británie i Společenství národů (Commonwealth) by se mohly rozpadnout. Bude to rána pro britskou identitu.

V roce 1947 se tehdejší princezna Alžběta zavázala, že bude sloužit svým poddaným a „naší velké imperiální rodině, k níž náležíme“.  Patřily do ní „všechny národy Britského společenství národů a impéria, ať už žijí kdekoli, bez ohledu na rasu nebo to, jakým mluví jazykem“. S láskou také vzpomínala na své cesty „překrásné Jižní Africe a Rhodésii“.

Britské impérium sice vybudovali muži se silnou rasovou identitou, jak ale ukazují princeznina slova, už v roce 1947 se říše snažila být „barvoslepá“. Spojené království nebylo jedinou evropskou mocností, která se snažila vést své impérium v tomto duchu. Charles de Gaulle vybudoval „Francouzskou unii“, která byla později nahrazena ještě rozmělněnějším „Francouzským společenstvím“. Obě selhaly, protože nebělošské obyvatelstvo se nepovažovalo za Francouze a od Francie se odvrátilo. Antonio Salazar byl odhodlán udržet portugalské impérium v Africe („Ultramar“), jeho režim se tudíž snažil vytvářet obraz multirasového státu s jednotnou kulturou. Ani to se nepodařilo a války na potlačení africké nezávislosti vedly až k vojenskému převratu, který čtyři roky po Salazarově smrti svrhnul jeho Estado Novo (Nový stát).

Continue Reading

Minsk

Autor: Johannes Scharf

Během letu z Istanbulu do Minsku dočítám klasiku Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Mnohé výrazy Burgessova umělého jazyka „nadsatu“ (v českém překladu „jazyk týnů“), který vychází z ruštiny, se mi v Bělorusku docela dobře osvědčí.

Vedle mě v letadle sedí Richmond a Nixon z Nigérie. Letadlo je černých Afričanů plné. Co hledají ze všech míst zrovna v chladném Minsku, ví jen čert. Nixon a Richmond mě ujišťují, že jsou turisté, Richmond ale neustále vyhrabává potrhaný kus papíru, na kterém je rukou napsáno: „Pracujete pro společnost XXX.“ Při pohledu na papír mhouří oči, jako by chtěl poznámku zapamatovat.

Richmond mě požádá o číslo, které mu ochotně dávám. „Kdo ví, jestli jinak nepřijdu o dobrý příběh?“ říkám si. Zadám mu do telefonu své křestní jméno. Ostatní kontakty, které vidím, jsou uloženy pod jmény jako „běloška“ a „Velký Jim“. Let proběhne téměř bez turbulencí.

Continue Reading

Anatolij Solonicyn jako Spisovatel ve Stalkerovi

Autor: Mark Gullick

Všichni studenti moskevské konzervatoře z Šostakovičovova ročníku byli zastřeleni. Do posledního, na Stalinův rozkaz. A když se ptali… čím tomuto osudu unikl, Stalin řekl: „Šostakovič um psát hudbu k filmům. Tu potřebujeme, protože potřebujeme film. Filmem totiž můžeme působit přímo na myšlení mas!“ — Jonathan Bowden, “Hans-Jürgen Syberberg: Leni Riefenstahl’s Heir”

Sovětské úřady mi plivly na duši. – Andrej Tarkovskij

Sovětský svaz byl lidstvu strašlivým prokletím, a jak tomu u takovýchto prokletí zpravidla bývá, mohou se s námi táhnout. Fanatická komunistická ideologie SSSR drtila ducha obyvatel země a desítky milionů z nich nakonec zavraždila. Co se jejího působení na kulturu týče, sotva nalezneme lepší a názornější příklad nihilismu než sovětské nakládání s umělci. Přesto tento neúspěšný lidský experiment vydal velké kulturní počiny, ovšem pravda spíš navzdory než díky sovětským úřadům. S tím jak se Británie i Amerika stále těsněji přibližují ovzduší všudypřítomné a vševidoucí cenzury, stále podobnější Sovětskému svazu, tak může být dosti poučné podívat se na jedno z těch děl a příběh jeho vzniku.

Continue Reading

Julius Streicher v Norimberku

Úvodní část najdete zde.

Norimberk  

V květnu 1945, jen pár týdnů po skončení války, Streichera zajali američtí vojáci. V americkém vězení ho zkopali, bili, plivali na něj, nutili ho pít sliny a pálili cigaretami. Měl pohmožděné genitálie, vytrhané řasy i obočí. Svlékli ho donaha a fotili.18] Následně ho převezli do Norimberku k ostatním někdejším vysokým představitelům Třetí říše, obviněným u Mezinárodního vojenského tribunálu. Židovský americký důstojník a vojenský psycholog Tribunálu Gustave Gilbert provedl u obviněných testy inteligence. Streicherova byla ze všech obviněných nejnižší: 106, tedy jen lehce nadprůměrná.

Jako obhájce byl Streicherovi přidělen Dr. Hanns Marx. Přestože mnoho úcty mezi oběma muži nebylo a Streicher se nijak netajil nedůvěrou ke svému obhájci, Marx se se svým – jak sám správně říkal – „obtížným a nevděčným úkolem“ 19] vypořádal až pozoruhodně dobře.

Continue Reading

Éric Zemmour

Autor: Guillaume Durocher

Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.

Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.

Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkému konzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.

Continue Reading

Julius Streicher v roce 1935

Autor: Mark Weber

Po vyhrané 2. světové válce zřídily vlády Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie „Mezinárodní vojenský tribunál“ v Norimberku, který měl potrestat přeživší pohlaváry německé Třetí říše. Široce sledovaný „proces s hlavními válečnými zločinci“ probíhal v jihoněmeckém městě od listopadu 1945 do října 1946.

Ze všech spojeneckých mocnostmi souzených mužů bylo nejobtížněji ospravedlnitelné zařazení Julia Streichera, jelikož nesehrál sebemenší přímou úlohu při plánování ani exekuci válečné politiky hitlerovského režimu. Na seznamu hlavních válečných zločinců se ocitl kvůli své mezinárodní reputaci fanatického protižidovského autora, publicisty, řečníka a v prvé řadě vydavatele ostře antisemitského týdeníku Der Stürmer. Kvůli článkům otištěným v této jeho publikaci byl tribunálem uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a odsouzen k trestu smrti.

V posledních letech – i v souvislosti s vyostřenou debatou o postavení „šíření nenávisti“ v naší společnosti či „kultury rušení“ potlačující domněle urážlivé texty i obrazy – nabývá život Julia Streichera i jeho smrt novou relevanci.

Continue Reading

Autor: Pepe Escobar

V okolí Perského zálivu se ukrývá spousta nanejvýš kompromitujících tajemství. Jedním z dost možná největších je afghánská heroinová stezka – jejíž jsou Spojené arabské emiráty zlatou křižovatkou mezinárodní, biliónové operace na praní drogových peněz.

V těchto opiových válkách 21. století maková sklizen z Afghánistánu krmí trh s heroinem nejen v Rusku a Íránu, ale především v Americe samotné. Až 93 % světové produkce opia pochází z Afghánistánu.

Continue Reading

Runwaye mají přilákat letadla s nákladem

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Kargo kulty patří mezi snad nejvíce fascinující fenomény světa: nová náboženství, jež se objevila na ostrůvcích rozesetých v Pacifiku po odchodu japonských a amerických sil, které je za 2. světové války obsadily. Stoupenci těchto kultů napodobovali práci pozemní obsluhy letišť, aby tak přivolali nákladní letadla a jejich kýžený náklad. Dokonale zreprodukované přistávací dráhy i s ranvejemi a řídicími věžemi ze dřeva, chaluh, bláta a bambusu, „obsluhované“ domorodci, hrajícími si na pozemní letecký personál, vyrůstaly napříč Tichým oceánem v naději na zopakování kouzel bílého muže, který dokázal přivolat z nebes obří ptáky kladoucí obrovská hranatá vejce plná potravin, léků, oblečení i zbraní.

Člověk snadno propadne pocitu povýšené nadřazenosti vůči těmto divochům a jejich hloupým pověrám ohledně povahy nákladních letadel, ale než dáme volný průchod své aroganci, měli bychom si připomenout, že znepokojivě velká část bělochů, hlavně na politické pravici – a to jak mainstreamové i v okrajovějších proudech – se ráda uchyluje k jistým formám kargo kultu, přesněji řečeno aktivitám, jejichž podstatě nerozumíme vůbec, nebo jen zčásti.

Continue Reading

Nová kultura

Vyšlo letní dvojčíslo časopisu Nová kultura, názorového projektu, zaměřeného na metapolitiku, kulturu, historii a geopolitiku.

Po ukončení vydávání konzervativně-národní revue Národní myšlenka jde o první tištěný časopis z našeho intelektuálního milieu a proto tuto skutečnost solidárně oznamujeme. Redakce Délského potápěče

Ústředními tématy letního dvojčísla je zamyšlení španělského politického aktivisty a historika Ernesta Milàa „Rok 2021 bude možná ještě horší, než jsme čekali“, studie o současné „transformaci“ amerického komiksu „Dlouhý pochod Marvelem“ z pera Romana Soukupa a konečně trojice esejů, věnujících se zásadnímu letošnímu počinu amerického prezidenta Joe Bidena v oblasti americké zahraniční politiky a to jmenování Victorie Nulandové do funkce Náměstkyně pro politické záležitosti na americkém ministerstvu zahraničí.

Tři zdánlivě nezajímavá témata, za kterými se skrývají tři nejpalčivější problémy současnosti – totální ofenzíva globalistického „deep state“ (který se snaží svými pověstnými drápy udržet status quo: „Kdokoli vyhraje volby, u moci zůstane ‚permanentní vláda‘“); Zpětné vytváření virtuálních tradic a historie globalistickými masmediálními korporacemi a konečně zdánlivě nevýznamné jmenování „Deep state“ šedivé myši, která však stačila zanechat velice neslavnou stopu v novodobé historii (Irák, Libye, Ukrajina).

Continue Reading

Co je pokrok?

Autor: František Klášterský

Předmluva k letnímu dvojčíslu časopisu Nová kultura

Vážení čtenáři,

takzvaná politika identit, jinak klišé, za nímž se skrývá neustálé posuzování, zda je všem domněle marginalizovaným skupinám obyvatel dopřáván dostatečný prostor, naplno dorazila do Česka.

Pevně doufáme, že díky jistým specifikům středoevropské zkušenosti se nebudeme muset například bát trestního stíhání za kladení překážek vlastnímu nezletilému dítěti, které si přeje podstoupit změnu pohlaví. Jak ale ukázalo několik událostí posledního měsíce, progresivistické kampaně jsou v plném proudu.

Continue Reading

Dr. Andrew Joyce se zamýšlí nad výsledky nedávného průzkumu nálad bílých Američanů, především nad největší částí respondentů (61 % , dobrá zpráva je to podle 15 % tázaných, špatná pro 22 %), podle nichž není klesající podíl bělochů pro společnost „dobrý ani špatný“ vývoj. Následuje nejrelevantnější úryvek, celou esej najdete zde.

Domnívám se ale, že výsledky průzkumu alespoň zčásti přesně zachycují skutečné, byť zmatené pocity bělošského obyvatelstva. Drtivá většina, 61 %, ukazuje na netečnost, případně neschopnost se rozhodnout. Jsem přesvědčen, že značná část těchto odpovědí má původ v oné části bělošské psýché, jež si velmi dobře uvědomuje, že na diverzitě nic ohromného není, ale současně se jí nedostává kulturních prostředků k tomu dohlédnout, kam tato cesta vede. Většina bělochů si myslím instinktivně uvědomuje, že soumrak bělochů bude pro společnost neblahý, jsou ovšem tak intenzivně bombardováni protikladným narativem, že si příliš nedokáží představit, v čem takováto společnost bude horší. Když se z bělochů stane menšina v rámci celé země, kam asi tak budou moci dál utíkat? Bělošský útěk se stane přežitkem minulosti: běloši budou s diverzitou zamčení „v jedné klícce“. Zůstává tak z hlediska psychologie mas jediná možnost vše popírat a doufat v nejlepší? Výsledky institutu Pew  něco takového naznačují.

Continue Reading

Není to přece jen trochu moc?

Autor: Jonathon van Maren

Levicoví populisté po celém světě se odmítnutím LGBT ideologie stali nepřáteli západních uvědomělých („woke“) elit.

Během debaty pořádané  Nadací Edmunda Burkea před pár lety v Římě se kdosi zeptal Viktora Orbána, zda se považuje za populistu. Populista, odvětil maďarský premiér, je ten, kdo naslibuje lidem všechno možné a nic nesplní. Když ale někdo předloží program a následně ho uskutečňuje? To je jen demokracie.

Už dříve jsem si uvědomil, že z „populisty“ se stalo hanlivé označení pro každého, kdo se znelíbí progresivcům, v prvé řadě pro politiky se sociálně konzervativními postoji. V žádném případě ale není určeno výhradně pravici. Například na Maltě se k ochraně života hlásí politické strany všech odstínů, stejně jako v mnoha afrických a jihoamerických zemích.  Svého času panovala ve společnosti základní shoda na záležitostech života a rodiny, debata se vedla jen o ekonomických tématech.

Continue Reading

Autor: Jared Taylor

Peter Cozzens, The Earth Is Weeping: The Epic Story of the Indian Wars for the American West, Alfred A. Knopf, 2016, 576 s.

Válka v Afghánistánu bývá označována za nejdelší americkou válku, tento primát ale náleží válkám proti indiánům z prérií, které trvaly od 60. až do 90. let 19. století. Někdejší diplomat a nezávislý historik Peter Cozzens se pokusil sestavit vyvážený výklad konfliktu, jehož vnímání dlouhá desetiletí určoval hlavně román  Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Bury My Heart at Wounded Knee) Dee Browna z roku 1970. Tato vysoce neobjektivní kniha tvoří součást učebních osnov mnohých škol a dodnes vycházejí její nové edice. Podle Cozzense je neobyčejné, že „natolik zásadní období našich dějin zůstává z velké části nahlíženo prostřednictvím díla, které se ani nesnaží předstírat historickou vyváženost.“ Jeho The Earth Is Weeping (Země roní slzy) má posloužit jako historikem pečlivě zpracovaný protilék.

Continue Reading

Mike „Enoch“ Peinovich, předseda National Justice Party, a hlavní postava podcastu The Daily Shoah

Mike „Enoch“ Peinovich

Podle nedávno uveřejněných výsledků sčítání lidu z roku 2020 se za druhé desetiletí tohoto století snížil nejen procentní podíl bělochů v USA, ale také jejich absolutní počet. Náš podíl na americkém obyvatelstvu klesá už od 60. let minulého století, ale uplynulá dekáda byla v dějinách vůbec poprvé, kdy došlo i k poklesu absolutního počtu bělochů ve Spojených státech.

Židé v politice a médiích se ani příliš nepokoušejí skrývat svou škodolibou radost nad těmito zprávami.

Continue Reading

Paulina Forslundová jako řečník na akci Severského hnutí odporu

Délský potápěč: Vážená paní Forslundová, nejprve bychom chtěli poděkovat, že jste si udělala čas a laskavě odpověděla na naše otázky.

Pro stručné představení Severského hnutí odporu (ve švédštině Nordiska motståndsrörelsen, NMR) a jeho hlavních zásad odkážeme čtenáře na několik dřívějších článků, zveřejněných na Délském potápěči, proto začněme rovnou s vaší cestou. Ženy nejčastěji přejímají náhled na svět a politické pozice od nejdůležitějších mužů v jejich životech, tj. otců a partnerů/manželů. Bylo tomu tak i ve vašem případě, nebo jste se ubírala jinou cestou? Jak se z vás stala otevřená národní socialistka?

Paulina Forslundová: V roce 2003 jsme žili hned vedle páru aktivního v NMR, naši synové si spolu hrávali. Tak jsem se dostala do kontaktu s hnutím.

DP: Vyrostla jste v menším městě nedaleko Göteborgu na jihozápadě Švédska jménem Kungälv, z něhož se postupem času stala jedna z bašt hnutí v zemi. Jaká byla vaše úloha v tomto procesu a označila byste tuto výraznou přítomnost na místní úrovni za zárodek paralelního probělošského/národně socialistického společenství? Jaká je v současnosti vaše role v NRM, pokud vám to tedy rodinné povinnosti dovolují?

Continue Reading

Autor: Pepe Escobar

První tisková konference Tálibánu po nedávném ikonickém„saigonském“ okamžiku geopolitického otřesu v Kábulu, vedená mluvčím hnutí Zabihulláhem Mudžádhidem, byla sama o sobě přelomová.

Kontrast s rozháranými tiskovkami na vyslanectví Tálibánu v pákistánském Islámábádu po 11. září 2001, ještě než dopadly první americké bomby, by snad ani nemohl být výraznější – máme tu co do činění s úplně novou politickou entitou.

Některé věci se však nemění. Anglické překlady jsou stále otřesné. Tady najdete dobré shrnutí prohlášení Tálibánu, zde velice podrobný souhrn v ruštině.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter (1976-2021)

S hlubokým zármutkem jsme se dozvěděli, že 18. srpna zemřel po krátké náhlé nemoci náš přítel a kolega Manuel Ochsenreiter. Manuel vynikal především svým zpravodajstvím z různých válečných zón, v neposlední řadě ze Sýrie, odkud přinášel informace, jež přispěly k obratu veřejného mínění stran války.

Jeho životní dílo lze dnes jen stěží plně docenit. Jako spoluzakladatel a šéfredaktor německého magazínu Zuerst! vytvořil jednu z nejdůležitějších publikací v zemi.

Manuel Ochsenreiter zemřel po týdenním kómatu, do něhož upadl po prodělaném infarktu. Narodil se 18. května 1976 v Allgäu na jihu Německa a politice se začal věnovat už jako mladík, když vstoupil do řad křesťanskodemokratické Junge Union. Jako vlastenec se zde ovšem cítil stále více nesvůj, a tak v roce 1994 začal psát pro vlastenecké noviny Junge Freiheit. Postupně se stal jedním z jejich redaktorů, ale v roce 2004 odešel, aby se ujal postu šéfredaktora německé vojenské tiskoviny DMZ. V roce 2010 spoluzakládal magazín Zuerst!, v jehož čele pak stál až do svého předčasného skonu.

Continue Reading

Blok mládeže v Příčovech

Autor: E. X.

Tento a ani minulý rok setkáváním lidí, ani koncertům moc nepřál. Proto jsem rád ocenil tuto možnost a vyrazil na Vlastenecké setkání Příčovy 2021. Dle vyšší účasti, než minulý rok usuzuji, že to dost lidí vnímalo podobně a akce si již za třetí rok své existence své publikum našla. Potěšilo mě, že jsem při své cestě autobuse potkal klučinu s tričkem z dílny Generace Identity. Zabrali jsme se do diskuze a zjistil jsem, že doposud není přesvědčeným aktivistou, ale že doposud hledá nějakou perspektivu a hlavně informace. Věřím, že v Příčovech našel odpovědi na některé své otázky a i nová přátelství.

Continue Reading

Najib Faizi (sebeoznačující se za první „drag queen“ afghánského původu) pevně doufá, že i ostatním afghánským homosexuálům bude poskytnut azyl na Západě (zdroj: Bussines Insider)

Autor: Jonny Tickle

Po porážce v Afghánistánu si Západ musí uvědomit, že ne každý stojí o demokracii v duchu „Netflix a pochody LGBT, říká Alexej Arestovič

Americká neschopnost porazit Tálibán a vybudovat v asijské zemi životaschopnou demokracii je důkazem, že ne všichni jsou příznivci západní ideologie a svět nestojí o účast na idealistických politických experimentech.

Tvrdí to alespoň Alexej Arestovič, vlivný poradce Andreje Jermaka, vedoucího kanceláře ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Continue Reading