Délský potápěč

Putlere! – Banderovče!

Autor: Jim Goad

Jako by utrpení posledních dvou let nestačilo, jako bychom neměli dost mentální i sociální destabilizace, temné a sadistické síly, které tahají za nitky vesmíru, se rozhodly přihodit na naše hřbety novou světovou válku. No, paráda! Nejsem si jistý, jestli nám zbývá dostatek kolektivního rozumu, abychom se s takovouto ránou dokázali vypořádat. Ale jak špatné to může být? Rýsuje se z toho ta nejhorší světová válka vůbec?

Abychom předešli nedorozumění: ze svých středoškolských studií i důsledné indoktrinace popkulturou jsem nabyl dojmu, že zatím poslední světová válka, ta která skončila před skoro 80 lety, znamenala pro nacisty rozhodnou porážku. Jedním z nejsilnějších důsledků prohrané války bývá krom jiného i nerozdělitelné propojení ideje vaší samotné existence s představou nenapravitelného zla. Nikoliv náhodou darebáci nakonec vždycky válku prohrají a jen blázen nebo lhář by nepřiznal, že poválečná léta byla pro nacisty jedna velká PR katastrofa.

Ale možná mají nakonec antifašisté přece jen kus pravdy, protože nacisté si podle všeho zachovali tolik síly, že se hlavní účastníci tohoto potenciálního nového globálního vzplanutí navzájem obviňují z nacismu, takže pokud skutečně doklopýtáme až ke světové válce, budou nacisté bojovat proti nacistům, aby jednou a provždy zbavili svět nacistů, což velmi návodně naznačuje jisté velmi nedořešené otázky a odpovědi 2. světové války.

Continue Reading

Autor: Collin Cleary

Bývalý liberál Jonathan Haidt je profesorem etického vedení na Sternově ekonomické fakultě Newyorské univerzity. Nedávno přišel s novou knihou The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas are Setting up a Generation for Failure (Rozmazlená americká dušička aneb jak dobré úmysly a špatné nápady vysílají celou generaci na cestu neúspěchu; spoluautor Greg Lukianoff), která se stala bestsellerem a jistě stojí za přečtení, to hlavní však obsáhnete už z pohledu na přebal: opovrženíhodně slabošská generace křehotinek, vytvořená katastrofální ochranou před veškerými výzvami a nesnázemi. Nic moc, jak by řekl prezident (Trump).

V této eseji bych se ovšem rád podíval na Haidtovo starší a ne tak masově populární, podle mě ovšem nesrovnatelně důležitější dílo Morálka lidské mysli: Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství. Oficiální smysl vzniku této knihy je uveden v jejím podtitulu: Haidt se zde pokouší nalézt odpověď na otázku, proč jsme (konkrétně tedy my, Američané) tak ostře rozděleni ideologií. Kniha sice vyšla už v roce 2012, nemusím ale asi sáhodlouze dokazovat, že její obsah je dnes aktuálnější než kdy předtím. Autor ovšem nabízí mnohem víc než jen odpověď na (ne)slavnou otázku Rodneyho Kinga „Můžeme spolu všichni vycházet?“ (na niž Haidt odkazuje hned na první straně). Jeho analýza toho, co nás rozděluje a jak bychom se mohli znovu zcelit, se v konečném hodnocení ukazuje jako nejméně působivá část knihy. Jeho závěry, kterými se budu zabývat ve druhé části své eseje, jsou pak bez velkého přehánění naivní.

Continue Reading

Autor: Francisco Carmo Garcia

Vhled do jedinečné atmosféry první poloviny 20. století můžeme nabýt i prostřednictvím některých literárních děl. Jedním z nich je Kouzelný vrch Thomase Mann, brilantní popis morálního i duchovního rozkladu tehdejší buržoazní společnosti. V tehdejším poraženém a otlučeném poválečném Německu se stal dominantní morální orientací nihilismus. Oswald Spengler ohlásil zánik Západu ještě uprostřed arogantního dunění zbraní Velké války, Nietzscheho vůle k moci se po jeho smrti stala lákadlem pro mladší generaci německé inteligence a Heidegger se popuzoval nad koncem filozofie. Toto ovzduší dekadence bylo znakem doby, intelektuálního i existenciálního zoufalství, následujícího po éře víry v nevyhnutelný pokrok lidské společnosti, typické pro 19. století. Jakmile se však musela idea pokroku postavit realitě zkázy světové války, nemohlo než přijít morální zmatení.

A právě tato hluboká krize ideje pokroku se jako červená nit vine dílem Ernsta Jüngera už od jeho proslulých deníkových vzpomínek na Velkou válku (In Stahlgewittern, česky V bouřích ocele, Academia 2021), přes „prorockou“ knihu Der Arbeiter až po jeho poválečné romány. Ale proniknout do nihilistického zeitgeistu meziválečného Německa se daří především jedné z jeho drobnějších prací: novele Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech), vydané na poledni Hitlerovy moci v roce 1939. Tato krátká kniha, pozapomenutá podobně, jako inteligence přehlíží jejího autora, nám o naší vlastní době – také zmítané krizí – prozrazuje více, než mnohá z dnes tolik rozšířených „vědeckých“ děl varujících před údajně očividným obrozením fašismu. V Jüngerově příběhu se despotická postava tyrana objevuje ve své nejnásilnější podstatě, jako důsledek kosmologického nesouladu, jež rozbíjí všechny základy, na nichž společnost spočívá. Na mramorových útesech je kniha, která si zaslouží neupadnout do zapomnění, už jen proto, že zůstává skoro stejně srozumitelná – a případná – jako v době svého vzniku.

Continue Reading

Autor: John Wear

Mnozí historikové se v průběhu let pokusili ukázat, že Drážďany byly legitimní vojenský cíl, jelikož se jednalo o jeden z největších obchodních a dopravních uzlů v Německu. Jiní namítají, že při bombardování města zbytečně zahynulo mnoho civilistů, což spojeneckému vojenskému úsilí v ničem nepomohlo. V následujících odstavcích bych se rád zabýval otázkou vojenské odůvodněnosti bombardování Drážďan.

Historické pozadí

Spojenecké bombardování Drážďan zažehlo nezadržitelnou ohnivou bouři, která zcela sežehla město, jehož obyvatelstvo se v té době rozšířilo o desítky tisíc uprchlíků. Nikdo nemůže nazvat drážďanskou ohnivou smršť omylem nebo rozporovat, že rozhodnutí zaútočit na město vzešlo z nejvyšších pater vlád spojeneckých zemí. 1] 650 000 dvoukilových zápalných tyčí svržených na Drážďany mělo zajistit rozsáhlou destrukci na co největší ploše města. 2] Operace Thunderclap, jak bylo bombardování Drážďan i dalších německých měst označováno, však nebylo jen dílem sira Arthura Harrise a britského velitelství bombardovacího letectva. 3]

Continue Reading

Poslední cesta mladého amerického prezidenta, jeden z nejikoničtějších výjevů 20. století.

Předchozí části série si můžete přečíst zde: 1), 2), 3), 4), 5).

„Poslední soud“ o atentátu na prezidenta Kennedyho

Ostrovského druhá kniha vyšla v roce 1994 u prestižního nakladatelství HarperCollins. Přinesla sice celou řady potenciálně výbušných informací, Izrael a jeho spojenci se ale poučili a knihu namísto hysterických výpadů uvítali stěnou neporušeného mlčení, a tak se jí dostalo jen nevelké pozornosti a prodal se zlomek výtisků prvotiny. V periodicích hlavního proudu se mi povedlo najít jen tuto krátkou a velice negativní stručnou recenzi ve  Foreign Affairs.

Jiné dílo vydané počátkem téhož roku na podobné téma však utrpělo ještě mnohem důslednějším embargem na publicitu, který trvá už čtvrtinu století, a to nejen kvůli obskurnímu zdroji. I přes vážný hendikep v podobě mediálního bojkotu středním proudem se toto dílo stalo undergroundovým bestsellerem, když se jej postupně vytisklo přes 40 000 exemplářů, které se v jistých kruzích hojně četly a snad se o nich i debatovalo, ale nikdy ne veřejně: Ve své knize Final Judgment  (Poslední soud) nedávno zesnulý Michael Collins Piper předkládá čtenářům explozivní hypotézu, podle které sehrál v nejznámějším politickém atentátu 20. století, vraždě prezidenta Mosad Johna F. Kennedyho, ústřední roli izraelský Mosad.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Když odsoudíte Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly? J. Isorni, obhájce

6. února 1945, devět hodin třicet osm minut, vězení v Mont-Rouge. Robert Brasillach provolává slávu Francii. V tu chvíli ho sráží salva popravčí čety.

Takto v šestatřiceti letech skončil život jednoho z nejnadanějších a nejkultivovanějších mladých spisovatelů nejen své generace, ale Francie vůbec. Bystrý „normalien“ (čili absolvent École normale supérieure) mnohostranných zájmů debutoval jako romanopisec sotva ve třiadvaceti letech (Voleur d´etincelles – Zloděj jisker, 1932), to už ale působil i jako redaktor listu L´Action Française. Během třicátých let se s dalšími svými navýsost poetizujícími romány L´Enfant de la nuit (Dítě noci, 1934), Le Marchand d´oiseaux (Ptáčník, 1936) a Comme le temps passe (Jak ten čas plyne) stal miláčkem pařížského literárního milieu, unešeného jak jeho ryzím talentem, elegancí stylu a obsahů, tak samotným mládím tohoto mládí tolik milujícího autora.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Alexander Dugin

Čtvrtá politická teorie 

Londýn: Arktos, 2012

Arktos nedávno (ovšem dnes už je to deset let – pozn. DP, česky Sol Noctis. 2020) vydal knihu, jež se doufejme stane první ze série překladů Duginovy tvorby (ano, tak se vskutku stalo – pozn. DP). Alexander Dugin je vedoucím katedry sociologie na Moskevské státní univerzitě a přední euroasianista s vazbami na ruskou armádu a dnes má jistý vliv na oficiální politiku Kremlu.

Čtvrtá politická teorie je vysoce osvěžující monografií, jež kombinuje srozumitelné analýzy, filozofickou důslednost a intelektuální kreativitu. Jedná se o Duginův pokus vyřešit zmatení moderní politické teorie a vytvořit základy politické filozofie, která rozhodujícím způsobem zpochybní dominantní liberální paradigma. Není to ani tak nová komplexní politická teorie jako spíš začátek projektu. Název je prozatímní, teorie se teprve buduje. Dugin ji nevidí jako dílo jednoho muže, ale jakožto obtížné, kolektivní hrdinské úsilí.

Continue Reading

Arno Breker portrétuje Dalího (1974)

6. únor 1934 perem Salvadora Dalího

Loni touto dobou jsme k nezdařené „národní revoluci“ ve Francii zveřejnili již několik článků a překladů, které nyní doplňujeme úryvkem z románu španělského surrealisty…

Hrabě z Grandsailles vrhl poslední pohled na pláň, vstal od stolu a se svým příznačným kulháním se vydal chodbou k přijímacímu pokoji… Došel do středu místnosti, kde narazil na vévodu a vévodkyni ze Saintonges, kteří vstoupili v tomtéž okamžiku protějšími dveřmi, a políbil je na obě tváře. Vévoda vyhlížel nanejvýš pohnutě, ale než stačil otevřít ústa, zaslechli bouřlivou diskusi, která na prahu náhle umlkla. Objevil se mladý markýz z Royancourtu s ovázanou hlavou, po boku s Edouardem Cordierem a monsieur Fauceretem, a všichni tři se hnali ke Grandsaillesovi, pokoušejíce se jeden druhého odstrčit. Camille Fauceret uchopil jeho ruku, jemně ji stiskl a zvolal:

„Váš chráněnec markýz z Royancourtu se dostal do pěkné šlamastyky! Tentýž večer, co vstoupil do Královských kamelotů, bojuje po boku s komunisty a hodlá svrhnout jedinou vládu, která ví, co chce, a která má dost odvahy, aby si to vynutila, jedinou pořádnou vládu!“

Continue Reading

I bet you look good on the electric dancefloor…

Autor: Eric Striker

Joel Rappel, ředitel archivu Ellieho Wiesela Bostonské univerzity a historik Institutu studií holokaustu na univerzitě Bar-Ilan odhalil původ proslulého „šestimilionového“ čísla: zrodilo se už v roce 1944 na setkání aktivistů sionistických organizací v tehdejší Palestině.

Zavedený narativ holokaustu dlouhá léta pravil, že cifra se poprvé objevila při Norimberských procesech, s využitím vysoce zdiskreditované výpovědi velitele osvětimského tábora Rudolfa Hösse. Zopakoval ji také Adolf Eichmann, který byl po únosu Mosadem z Jižní Ameriky přinucen podílet se na zinscenovaném procesu, který v roce 1962 přenášely televize z celého světa.

Podle dokumentů Ústředního sionistického archivu ale první zmínka o šesti milionech obětí padla už na setkání vysoce postavených sionistických politiků v Palestině 19. ledna 1944 – tedy více než rok před koncem války v Evropě a rok předtím, než jednotky Rudé armády obsadily Osvětim.

Continue Reading

Edward Dutton jako The Jolly Heretic

Autor: A. Hercynský

Edward Dutton, původem Brit žijící ve finském Oulu, je docentem antropologie, vyučuje na soukromé univerzitě v polské Łódźi evoluční psychologii, dále je členem několika vědeckých společností převážně ve skandinávských zemích. Provozuje na Youtube kanál Jolly Heretic, kde prezentuje své názory na vybrané společenské fenomény. Dutton je excentrik, jednak svým vyjadřováním, jednak každé své video uvádí hranou scénkou v převleku. Působí to komediálně, ovšem obsah lze považovat za naprosto seriózní, byť ne se vším lze bezvýhradně souhlasit.  Duttonovy výklady se zakládají na několika premisách, přičemž jednou z nich je názor o konstantním poklesu průměrného IQ od doby průmyslové revoluce. O tomto poklesu hovoří kupříkladu v tomto videu.

Edward Dutton tvrdí, že průměrná inteligence kulminovala za dob průmyslové revoluce, tedy v 18. století, přičemž od té doby dochází k jejímu konstantnímu poklesu. Důvodem má být fakt, že nedochází k vymírání těch nejméně inteligentních vrstev obyvatelstva, které naopak prosperují díky moderním výdobytkům, jako je například lékařská péče, a množí se rychleji než ostatní společenské vrstvy. Před tím dle Duttona společnost fungovala tak, že nejinteligentnější se drželi na společenském vrcholu, zatímco méně inteligentní propadávali směrem dolů, až tedy, na nejnižších úrovních, šli úplně z kola ven. Jak Dutton uvádí na jiném místě, inteligence koreluje i s genetickými predispozicemi k různým nemocem, tudíž není to jen otázka vnějšího hmotného zabezpečení. V extrémním případě opravdu dementní lidé často trpí i jinými přidruženými genetickými nemocemi, projevuje se to však i na méně závažných úrovních.

Continue Reading

Autor: Mars Ultor

Můj intelektuální idol Stanislav Komárek píše ve svých pamětech, jak si v mládí dopisoval, stejně jako mnoho dalších, se sovětským žákem. Dopisy sovětských žáčků prý byly všechny stejné, politicky angažované a stylisticky od sebe k nerozeznání, prostě jako přes kopírák. Přesto se zdálo, že nebyly nikterak výrazně cenzurovány či kontrolovány. Sovětští žáci zřejmě smýšleli všichni stejně a psali autentické dopisy.

Podobně jsem sám dlouho přemýšlel nad tím, zda slzy Severokorejců po smrti Kim Čong Ila byly autentické nebo předstírané.

Poučení, které jsem si vzal z koronavirové epidemie je následující: Severokorejské slzy byly autentické. Společnost je nesmírně tvárná.

Simulacrum

Mediální strašení smrtí dosahuje neuvěřitelných met a naivita, s níž informují sdělovací prostředky o přijatých opatřeních, v nichž chybí elementární logika, je přímo do nebe volající (Zhruba ve stylu: Antivaxer nevěřil zprávám na Seznamu, nakazil se a zemřel strašlivou smrtí. V tajícím permafrostu v Rusku číhají stovky neznámých smrtelných virů. Proti mutaci sigma chrání dvaačtyřicátá dávka. – Poučné je samo o sobě rozkliknout si medailonky pětadvacetiletých pražských hipsterů, kteří tyto zprávy produkují.) Přesto se zdá, že společnost většinově mediálnímu obrazu světa věří. Jistě, je to snazší než věřit svému úsudku a racionalitě, což vyžaduje jistou intelektuální hrdost, zakořeněnost v myšlení a vyšší míru filosofické jistoty.

Continue Reading

Autor knih jako jsou „Mýtus, jazyk a kulturní antropologie“, „Od prvotního jazyka k rase“ či „Jitro árijců“ hovořil s naším spolupracovníkem…

Proč jste odešel z FF ZČU a vrátil jste se po dvaceti letech do Prahy?

Bylo to čistě osobní rozhodnutí zahájit nové životní období a opustit prostředí, které již neposkytovalo inspirativní podněty a výzvy. Do Plzně jsem odešel ve druhé polovině devadesátých let se záměrem založit novou filozofickou fakultu s atraktivním spektrem oborů, zajímavou výukou a kvalitním vědeckým programem. Když jsem v roce 2005 po skončení druhého období ve funkci děkana předával fakultu svému nástupci, měl jsem pocit, že jsem ve své aspiraci uspěl. Na fakultě a na univerzitě obecně se bohužel zhoršily mezilidské vztahy a personální složení představovalo závažnou překážku dalšího rozvoje. Bohužel, v celé České republice prochází vysoké školství z řady konkrétních důvodů dlouhodobou stagnací a intelektuální vyprázdněností. V Praze jsem musel budovat nové sociální vazby. Byl jsem často nepříjemně překvapen, do jaké míry se někteří moji bývalí přátelé přizpůsobili oficiální ideologii a stali se konformními a intelektuálně uzavřenými. Existenční tlak a obava ze ztráty zaměstnání či postavení a společenské ostrakizace a izolace jsou příliš silné. V mnoha ohledech to připomíná období normalizace, přičemž míra dobrovolné indoktrinace a rezignace na samostatné myšlení je bezpochyby větší než v osmdesátých letech dvacátého století.

Jaký máte osobní vztah k indoevropské tripartitě (Georges Dumézil) a k náboženství obecně? Ještě dnes občas sahám po Vašich skriptech Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Nezanechalo na Vás studium indoevropských archaických ideologií nějakou duševní usazeninu?

Continue Reading

Autor: Fred Watson Jr.

Letošní (jaro a léto 2019, pozn. DP) lezecká sezona na Everestu si vybrala svou krutou daň. Při pokusu o zdolání vrcholku nejvyšší hory světa zemřela více než desítka lidí. Není to úplně bez precedentu, už v uplynulých letech si hora vyžádala často i početné oběti. Tragédii na hoře z roku 1996 ve svém bestselleru Peklo blízko nebe (Into Thin Air) podrobně zachytil americký spisovatel Jon Krakauer. Co udělalo z Mount Everestu tak podivný kousek skládanky fenoménu globálního cestování a honby za dobrodružstvím? Jako všechno zábavné a dobrodružné se i z výstupu na Everest stal zážitkový balíček nabízeným každému, kdo si jej může dovolit.

Rychlé vyhledávání na webu vás nasměruje k hned několika společnostem, jež slibují dostat své zákazníky na vrcholek velehory, tak abyste mohli říct, že jste vylezli na Everest a stanuli na vrcholku světa. Cena těchto balíčků se pohybuje od 30 000 amerických dolarů až po hodně přes sto tisíc. Leckde se vyžaduje určitá úroveň horolezecké zdatnosti. Nikdo nestojí o opakování tragédie z šestadevadesátého, za niž podle Krakauera zčásti nesli zodpovědnost průvodci, kteří své klienty povzbuzovali, ale zčásti také nezkušenost zájemců o výstup na Everest.

Continue Reading

Jakov Sverdlov, významný židovský bolševický komisař v raných letech režimu – dokonce coby předseda Ústředního výkonného výboru de iure hlava státu – se prý vydatně zasloužil o popularitu nejen kožených bund, ale dokonce i kalhot. Tady ho máte po Leninově levici (na obrázku vpravo):

Autor: Karl Nemmersdorf

Ve své eseji „Ted Gold a Židé ze skupiny Weatherman“ (na webu TOO vyšla v září 2017) jsem při nástinu možné podoby ovládnutí Spojených států radikální skupinou Weatherman napsal: „(Byl by to) signál k návratu tajné policie, složené z Židů v kožených bundách a s nosy od koksu, kteří by podnikali zátahy na góje a následně je v zatuchlých kobkách znásilňovali, mučili a vraždili. Jednou už se to stalo se, vyhledejte si to.“ Tento pravda dosti drásavý historický odkaz jednoho z čtenářů, který se podepsal jako „Jim“, uvedl do jistých rozpaků. Napsal, ať už ironicky nebo vážně (ovšem zábavně): „Kde bych ty informace o Židech, kteří s nosy plnými kokainu znásilňovali hlava nehlava, mohl najít?“ S jistým zpožděním jsem se  rozhodl blíže podívat na nově dostupné důkazy pro jednotlivé části mého výroku: kožené kabáty, kokain, mučení, znásilňování a vraždění v „zatuchlých kobkách“. A pochopitelně i židovské čekisty.

Čeka

Když se bolševici počátkem listopadu 1917 chopili moci, která se řečeno s klasikem „válela v ulicích“, nijak se netajili svým záměrem vládnout za pomoci teroru a síly. Během několika málo týdnů tak vznikla úderná pěst permanentní revoluce, „Vsěrossijskaja čerezvyčajnaja komissija po borbě s kontrarevoljucijej i sabotažem pri Sovětě narodnych komissarov RSFSR, česky Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, zkráceně Ve-Čeka nebo Čeka. Lenin do jejího čela postavil polského rudého fanatika Felixe Dzeržinského, který se obklopil houfy Lotyšů, Židů a ruských odpadlíků, s jejichž pomocí se jal týrat ruský národ. Z Čeky se v podstatě okamžitě stali pachatelé jedněch z nejhorších orgií masového vraždění v lidských dějinách a muži židovského původu, kteří si podobně jako další židovští levičáci zachovali svou židovskou identitu, v ní zanechali nepominutelnou stopu.

Continue Reading

René Guenón už jako šejk Abdalwáhid Jahjá

Autor: Edouard Rix

7. ledna 1951 zemřel v egyptské Káhiře čelní představitel tradičního myšlení ve 20. století, Francouz René Guénon.

Od okultismu k esoterismu

Guénon se narodil 15. listopadu 1886 do silně katolické rodiny z města Blois. V roce 1904, po vykonání pouti do Lurd, odešel studovat do Paříže. Ve studiích však postupoval jen velice zdráhavě: svou licence získal až ve svých devětadvaceti letech. O tři roky později pak neuspěl při agrégation z filozofie, když neobhájil doktorskou práci „Všeobecný úvod do studia hinduistických doktrín“.

Krátce po započetí svých studií v hlavním městě začal Guénon flirtovat také s okultistickým milieu a po hlavě se vrhal do jedné iniciační a tajné společnosti za druhou. Vstoupil do Hermetické školy, byl přijat do Martinského řádu a stal se členem řady tajných zednářských organizací, když dosáhl iniciace v loži Tebah Velké francouzské lóže. Roku 1908 ho jmenovali tajemníkem Druhého spiritualistického a zednářského kongresu a stal se Vrchním velitelem Řádu obnoveného Chrámu. Jako třiadvacetiletý byl pod jménem Palingénius vysvěcen „alexandrijským biskupem“ francouzské gnostické církve a stal se i šéfredaktorem La Gnose „měsíční revue pro studium esoterických věd“.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

(pokračování)

Pokud existuje omluva či vysvětlení pro kolaboraci, pak je třeba říci, že i ona byla pokusem o to, dát Francii budoucnost. Jean-Paul Sartre

Nejhrubějšího zacházení, včetně mrzačícího mučení a umučení, se zpravidla (a také „přirozeně“) dostalo „pěkně za horka“ těm nejslabším: „kurvám“ (tj. ženám, co „chrápaly s Němci“ – také proto, aby přilepšily svým hladovým dětem)

Collabos povstali z popela třetí republiky: „Porážka ve čtyřicátém byla zajisté porážkou svobody, ale u nás se říkalo, že byla spíše porážkou ležérnosti, nedbalosti, šlendriánu a požitkářsky ochablého ducha, zkrátka porážkou třetí republiky,“ píše Alain Robbe-Grillet a tím „u nás“ myslel svou kultivovanou středostavovskou rodinu. Tento názor sdílela značná část Francouzů, kteří vznik Vichy s legendárním maršálem v čele kvitovali s nadějí, ba radostí. Naopak de Gaulle byl tehdy téměř osamocený a důvěru si musel tvrdě vybojovat i mezi Angličany. Většina obyvatelstva zvolila vyčkávací postoj a spolupracovala z nezbytí či z nízkosti (masové anonymní udávání). Menšina začala spolupracovat dobrovolně: vzdělanci, politici, vojáci, umělci, dělníci, úředníci, podnikatelé atd. Někteří pak, když se vítr obrátil, stačili ještě (trapně či elegantně) změnit stranu, jiní šli „až do konce“. „Zhroucení Třetí říše bylo naopak vnímáno jako zhroucení určitého pojetí pořádku, který nám mohl připadat jako úpadek přísného, totalitního uspořádání světa,“ pokračuje Robbe-Grillet. Počet zabitých kolaboušů (domnělých i skutečných) při poválečných „divokých čistkách“ kolísá mezi 7 až 40 tisíci v historiografiích vítězů, zatímco odhady ze strany pronásledovaných přesahují počet 100 tisíc (Paul Sérant). Soudně bylo k smrti odsouzeno kolem 7 tisíc lidí, přičemž přes patnáct set těchto rozsudků bylo skutečně vykonáno. Celkem se nějaký postih dotkl až jeden a půl milionu Francouzů. Proti 300 tisícům z nich bylo zahájeno soudní řízení. Přes 40 tisíc lidí bylo odsouzeno k vězení, 50 tisíc ke ztrátě občanských práv. Tolik základní čísla.

Continue Reading

Neměli bychom brát příliš doslova odkazy na otrokářství a kolonialismu, která nám protivníci neustále metají do tváří. Skutečné ani údajné prohřešky našich pradědů by nikoho nezajímaly, kdybychom dnes nebyli úspěšnější než mnohé jiné rasy. Odpor vzbuzuje právě pozorovaná nadřazenost, nikoliv křivdy minulých staletí, které jsou přinejlepším post facto racionalizací resentimentu…

Úvodní část najdete zde.

Autor: F. Roger Devlin

Jak už jsem zmínil, evropská civilizace se historicky pyšní – možná jedinečnou – schopností překonávat paralyzující vliv závisti, a to dokonce do té míry, že máme tendenci zapomínat na její nebezpečí a zle podceňovat její vliv na ostatní. Teoretici rozvoje po 2. světové válce obecně soudili, že postačí naučit pár rolníků z Třetího světa několika technickým nebo zemědělským dovednostem, které se rychle rozšíří z vesnice do vesnice a rychle tak navýší bohatství celých společností. Lidé však jednají k maximalizaci blahobytu, jen když se nebojí, že tím vyvolají závist. V opačném případě by rolníci nemuseli nové dovednosti využívat vůbec, nebo by tak činili tajně.

Jak se Západu povedlo zkrotit závist? Sehrála zde roli i rasa? Bohužel mi není znám žádný výzkum, který by se touto otázkou zabýval. Schoeck zdůrazňuje vliv křesťanství. Předkřesťanští Řekové si byli problému závisti velmi dobře vědomi a věřili, že přílišné lidské štěstí může vzbudit závist dokonce i bohů, kteří pak příliš úspěšným lidem přivodí neštěstí a zármutek. Naproti tomu transcendentní Bůh křesťanství stojí tak vysoko nad stvořením, že se představa závisti vůči svým vlastním výtvorům jeví nanejvýš absurdní. V evangeliích najdeme řadu pasáží namířených proti závisti, tím asi nejjasnějším je podobenství o dělnících na vinici, kteří obdrželi tutéž mzdu, ať už pracovali celý den, nebo přišli teprve hodinu před západem slunce. Křesťanství učí, že dary, které běžně vyvolávají závist, nemají žádný význam ve vztahu člověka k Bohu, kde ani král nepožívá oproti chudákovi žádné výhody.

Continue Reading

Edward Osborne Wilson, 10. 6. 1926 – 26. 12. 2021.

Na druhý svátek vánoční zemřel ve věku 92 let americký biolog a velikán vědy Edward O. Wilson. Některé jeho knihy se dočkaly překladu do češtiny, něco si o něm můžete přečíst i na našich stránkách.

Edward Osborne Wilson byl vynikající vědec. Když jsem studoval na vysoké škole, jeho práce způsobila převrat v mé intelektuální orientaci – po levicových, často etnicky motivovaných útocích z předchozích dekád pomohla obrodit evoluční přístupy k výkladu lidského chování. Zaplatil za to nemalou cenu. Jak se píše v článku o Wilsonovi na Wikipedii: „Objevila se také politická opozice. Sociobiologie znovu rozproudila debatu o přirozenosti a výchově. Wilson byl obviňován z rasismu, misogynie a sympatií k eugenice.“

Při jednom incidentu z listopadu 1978 byla jeho přednáška narušena Mezinárodním výborem proti rasismu, skupinou napojenou na marxisty z Progresivní strany práce, kdy jeden z členů na konferenci AAAS vylil Wilsonovi na hlavu džbán vody a skandoval „Wilsone, seš celej mokrej.“ Wilson později s jistou hrdostí vzpomínal, že byl ve své vědeckém hledání pravdy ochoten pokračovat i navzdory takovým útokům.

Continue Reading

Civilizace podle Spenglera

Autorka: Margot Metrolandová

Mezi novináři se dlouhá léta traduje (a dnes to často opakují bloggeři a lidé na sociálních sítích) výrok Oswalda Spenglera, že jsme se ocitli na konci civilizace. Vždyť přece napsal Zánik Západu, nebo ne? Krom toho je pro něj poslední fází civilizace caesarismus, kterým jsme prošli před mnoha desetiletími – tak se to alespoň říká – érou Dolfa & Mussa.

Samozřejmě je to celé nesmysl a málokoho asi překvapí, že se toto zkreslené vylíčení rozmohlo ve 30. a 40. letech, kdy byl Spengler ex post obsazen do role proroka národně socialistického Německa. Než se k tomu ale dostaneme, dovolte mi podoktnout, že výše nastíněnou interpretaci „caesarismu“ lze snadno vyvrátit i letmým pohledem do přílohy „Historická morfologie“ na konci Zániku Západu.

Continue Reading

První graf: podíl porodů podle původu matky, na druhém ženy v plodném věku. Oranžovou bílé Belgičanky, modrou belgické občanky cizího původu, šedou cizinky.

S koncem roku přichází čas na další díl případové ministudie postupu velké výměny původní obyvatelstva v menší západoevropské zemi: shrnutí z let 2018 a 2019.

Autor: Guillaume Durocher

Velká výměna je současně nejen „zdiskreditovanou konspirační teorií“, ale i empirickou realitou všude, kde vlády a jejich agentury uznají za vhodné zveřejnit příslušné údaje.

Francie se takové statistiky dlouho zdráhala zveřejňovat, ale sousední Belgie s podobnou historii nedávného přistěhovalectví až tak obezřetná není. Belgický federální plánovací úřad nedávno zveřejnil velmi zajímavou informaci o národnostním původu matek v Belgii.

Z údajů za rok 2020 vyplývá, že Belgie se propadla na historicky nejnižší úhrnnou plodnost 1,58 na ženu. Z toho jen polovina porodů (52,3 %) připadá na rodičky původem z Belgie. Zbytek je víceméně rovnoměrně rozdělen mezi matky, které jsou belgickými občankami cizího původu, a matky cizinky.

Continue Reading