Délský potápěč

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Skinheads (1970-1990)

Autor: William Pierce

Nedávno jsem měl možnost mluvit s lidmi ze dvou zcela odlišných segmentů naší společnosti a rád bych se s vámi o tyto své zkušenosti podělil. Těmito dvěma skupinami byli policisté a skinheads.

Obě skupiny by mít pro sebe měly mít jisté vzájemné sympatie, protože se setkávají se stejnými věcmi a z první ruky se tak o společnosti, ve které žijeme, dovídají něco, co většina z nás neví. Zjistil jsem však, že z velké části pro sebe mají jen velmi málo sympatií a ve skutečnosti k sobě pociťují spíš antipatii. Zamysleme se nad důvody této antipatie. Začněme se skinheads. Jsou to mladí bílí lidé, většinou teenageři, některým z nich je něco přes 20 let, a náleží k dělnické třídě. Mnoho z nich má tetování. Obvykle mívají velmi krátké vlasy. Řada z nich nosí výrazný typ pracovní obuvi, někteří také kšandy. Tetování, účesy, boty a kšandy jsou téměř jako uniforma, jakási klubová insignie. Nicméně i mezi skinheads existuje spousta individuálních variací. Pro některé je skutečnost, že jsou skinheadi, jen jakýmsi koníčkem, volnočasovou aktivitou. Pro jiné je to seriózní věc, náplň života.

Continue Reading

Imre Makovecz

Autor: A. Graham

Imre Makovecz patří k největším architektům závěru 20. století. Byl také zdaleka nejvýraznějším představitelem organické architektury v Maďarsku. Pro jeho díla je typický osobitý styl spojující moderní vlivy s motivy vycházejícími z maďarské lidové tradice. Během svého života vytvořil návrhy téměř pěti stovek budov, z nichž byla asi polovina skutečně postavena.

Autorem pojmu „organická architektura“ je Frank Lloyd Wright, který takto popisoval svou filozofii projektování budov, jež napodobují přírodu a usilují o harmonii s přírodním světem. Makovecz  objevil maďarské překlady Wrightových spisků už za studií na budapešťské polytechnice a tento slavný Američan se mu stal jedním z hlavních zdrojů inspirace. Ovlivnili ho také Bruce Goff, Antoni Gaudí nebo Károly Kós.

Makovecz  byl ještě jako student zatčen během událostí maďarské revoluce roku 1956. Později mu kvůli jeho nekonvenčním návrhům a kritice brutalistických budov, jež byly v té době v komunistickém bloku tolik v módě, zakázali pracovat v Budapešti. Odešel proto do městečka Visegrád na březích Dunaje, kde se postupně začal rodit jeho svébytný styl.

Po pádu SSSR se těžiště jeho kritiky posunulo: začal brojit proti silám moderního kapitalismu a globalizace, jež podle Makovecze oslabují místní i národní identity a vzdalují tak člověka přírodě.

Leitmotivem Makoveczovy tvorby je snaha o propojení nebes se zemí. Vycházel při tom ze symboliky stromu života (či světového stromu), starobylého mytologického archetypu, zpodobňovaného jako kosmický strom, který spojuje celou sféru stvoření: jeho větve se dotýkají nebes na jedné straně a na opačné pronikají kořeny až do podsvětí. V maďarské mytologii se strom života/světový strom (maďarsky „égig érő fa“, „világfa“, nebo „életfa“) nachází v samém středu všehomíra. Jedná se o pozůstatek šamanistických představ maďarských kmenů – ještě z dob před jejich migrací na západ – v novověkém folklóru. (Není vyloučeno, že i severský mýtus o Yggdrasilu má původ v šamanské tradici severních partií Eurasie.) Tento symbolismus je nosnou konstrukcí celé Makoveczovy filozofie architektury.

Continue Reading

Lealtà Azione

Rozhovor spolupracovníka Délského potápěče s členem Lealtà Azione o komunitě, aktivismu, politických sympatiích a situaci v Miláně.

Co je Lealtà Azione a jak vznikla?

Lealtà Azione je kulturní sdružení, které vzniklo v roce 2010, zpočátku ze spojení některých členů jedné milánské skupiny a Comunità Militante (Společenství aktivistů) z Monzy. Vychází z osob s různými politickými zkušenostmi, přišlých z rozdílných hnutí a stran. Zabýváme se kulturními aktivitami, sociálními projekty, komunitním a dobrovolnickým začleňováním.

Continue Reading

Martin Korec

Úvod:

V dnešním díle našeho seriálu se podíváme za brněnským patriotem Martinem Korcem, který byl nespravedlivě stíhaný a strávil podstatnou část svého života ve vězení. Po propuštění z vazby byl zproštěn obvinění a dalších deset let se soudil se státem o odškodné – spor nakonec vyhrál. Zajímavé jsou zejména jeho doporučení, kterak ve vězení přežít. Ty mohou pomoci i ostatním disidentům. Martin Korec hovoří tedy nejen o tom, kterak ho poznamenalo vězení:

„Psychicky rozhodně ne. Fyzicky taky ne, jelikož jsem každý den klikoval a cvičil, jak stísněnej prostor dovolil. Říkal jsem si, že na kolena mne tam nikdo nedostane. Takovou radost bych těm fízlům neudělal. Hodně jsem četl, kreslil, vzdělával se. Samozřejmě, občas dolehla slabší chvilka. To znění paragrafu dva pokusy o vraždu sem tam plesklo za krk. Ale musel jsem pořád něco dělat, abych ty myšlenky zaplašil… Poznal jsem, že nuda fakt zabíjí. Jak ti mozek dá moc prostoru na přemýšlení, tak je zle. Jinak konflikty jsem tam žádné neměl. Vybudoval jsem si obdiv jak u vězňů, tak i dozorců. Bohužel jen občas trpím flegmatickým přístupem. Obrazně řečeno, když máš na krku doživotí a zápasíš o přežití, pak trošku míň chápeš běžné problémy okolí. To mi zůstalo dodnes.“

S hudebníkem, tatérem, právně pronásledovaným a nespravedlivě obviněným tedy (nejen) o humoru, skinheads, knihách, jeho soudním procesu, politice a umění.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Richard Leviathan mě zaujal už před nějakou dobou. Poprvé jsem jeho tvorbu zaznamenal už v Strength Through Joy, společném projektu s Timothym Jennem. Zařadili se do žánru v té době poměrně populárního „apokalyptického folku“ a jejich hudba vycházela na labelu Twilight Command Douglase P. z Death In June. Tehdy jsem o nich v nadsázce mluvil jako o „okcidentálních chráněncích“ (angl. Occidental protégé, hříčka na název skladby DIJ) Douglase P., který vydal a produkoval dvě jejich alba. Západ (=Okcident) a Evropa pak jsou pro tohoto v Austrálii narozeného umělce dlouhodobě velkou inspirací. Strength Through Joy se sice po dvou vydaných albech rozešli, ale z jejich trosek povstala Ostara, nové hudební médium pro slova a hudbu Richarda Leviathana a různé jeho spolupracovníky.

V průběhu času jsme se Ostaře vzdálili s tím, jak se přesunula od akustického folku Secret Homeland k popfolkové fúzi alb Kingdom Gone, Ultima Thule, Immaculate Destruction a The Only Solace. Loni se však naše cesty jakoby znovu sblížily po vydání jejich alba Napoleonic Blues u Soleilmoon Records. Tehdy jsme napsali: „Někdejší akustické brnkání získalo na rozmanitosti a síle, někdy trochu folkový zvuk místy přechází až k hymničnosti, to vše doplňují chytlavé popové melodie. Tato jistá přístupnost hudby však tak trochu „klame tělem“ – Richardovi se povedlo do úžasně poetické formy zhustit komplexní a významem obtížené myšlenky.“ Dále jsme v recenzi na pokraji popu balancující neofolkové desky Napoleonic Blues poznamenali, že Richard Leviathan „ukázal svůj působivý intelekt, když už dříve jeho texty pracovaly s bohatou mytologií, symbolismem i hlubokými filozofickými úvahami, ale na Napoleonic Blues se mu poetickou formu i postřehy povedlo vdechnout do textů mnohem přímějších a jednodušších.“ Možná to nebylo úplně přesné, protože Richardovy texty byly velice chytré a plné komplexních odkazů na dějiny i filozofii vždycky; to vše zabalené do úhledné lyricko-poetické formy. Loni vyšla jeho poezie ve svazku Ódy, sbírce elegických útvarů věnovaným jeho oblíbeným básníkům, spisovatelům, filozofům a historickým postavám.

Continue Reading

A všechno to začalo na první pohled tak nevinně…

Autor: Gentleman Jim Crow

Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností levice je její schopnost přivodit hluboké a často i nesmírně ničivé společenské změny jen pomocí slov. Její umné využití vymyšlených nebo novým, podvratným významem obdařených termínů jako rasismus nebo rovnost způsobil Západu větší škody, než o jakých si mohla Rudá armáda zdát. Mezi největší a nejškodlivější majstrštyky levice pak nepochybně patří slovo gender.

„Gender“ je slovo odvozené z latinského „genus“ – rod, druh, skupina. Až do roku 1955 se (v angličtině) užívalo výhradně k popisu gramatických kategorií v jazycích, jež přiřazují rod objektům, které nemají zjevné pohlaví. Tehdy se ale psycholog, sexuolog a horký uchazeč o titul nejzlotřilejšího a nejškodlivějšího kulturního marxisty 20. století John Money rozhodl tento termín využít, aby s jeho pomocí vytvořil terminologické rozlišení mezi biologickým pohlavím a pohlavím (genderem) coby společenskou úlohou.

Money byl velmi produktivní tvůrce a šiřitel verbálního i společenského jedu. Jako jeden z prvních se vědecky zabýval psychologií sexuální fluidity a tím, jak společenský konstrukt „genderu“ působí na jednotlivce. Přišel s označením parafilie, které mělo nahradit zavedenou perverzi a místo sexuální preference začal užívat sexuální orientace – přitažlivost podle něj totiž nemusela nutně být volní záležitostí. Byl rozhodným zastáncem teorie tabula rasa i operací ke změně pohlaví už v raném věku. Jednou z mnoha „hvězdných chvil“ jeho kariéry bylo doporučení, že po katastrofálně zpackané obřízce by se mělo přistoupit k operativní změně pohlaví u nemluvněte jménem David Reimer. Soudil totiž, že by mělo být možné vychovat ho jako děvče a této úloze ho uvyknout. Po dovršení patnáctého roku se ale Reimer vrátil k životu jako muž a zanedlouho poté si vzal život.

Continue Reading

Obránci zdravého rozumu?

Autor: Alexekin Rockowia

Liberálové sami sebe rádi považují za ztělesnění zdravého rozumu a nacionalisty naopak za omezené a arogantní tupce. V následujícím krátkém článku bych se na tuto jejich pěstěnou image chtěl podívat trochu blíže. Rád bych ukázal, že kromě ignorance liberály často pohání také nadutost a pokrytectví.

Bez výrazů „ignorance“ a „arogance“ se neobejde skoro žádný liberální popis nacionalistů. Dobrým příkladem může být třeba Geert Wilders. Ten se při jednom ze svých projevů zeptal shromážděného publika, jestli chtějí „víc Maročanů nebo méně Maročanů?“ To se okamžitě stalo vodou na mlýn jeho odpůrců, kteří ho kvůli tomu neváhali nazvat omezeným a nadutým. Cílem byla pochopitelně jeho delegitimace, podobně jako u dalších nacionalistů. Nařčení z ignorance bývá při podobných kampaních velice oblíbeným nástrojem. Kdo se však seriózně zabýval fakty, dobře ví, že nevědomost lze najít ve všech koutech ideologického a politického spektra, a že užívat ho jako paušální označení jen pro nacionalisty není ospravedlnitelné. Dobře to shrnuje ze společenskovědních oborů známý pojem „konfirmační zkreslení“.

Continue Reading

Jak dál s národním hnutím?

Autor: Ladislav Malý

V rámci ankety Délského potápěče jsem byl osloven, abych řekl svůj názor na budoucnost národoveckého hnutí autentické pravice. Rád tak činím, i když vím, že všecko je v rukou Boha a On svou Prozřetelností řídí i naši budoucnost; čímž chci říci, že vlastně nevím, jaká že ta budoucnost bude. Ale jistou predikci můžeme vyčíst z chování politických subjektů, z filosofie jejich programů, ale rovněž tak je zajímavá i povaha a mravní kvalita jednotlivých lídrů těchto stran.

Před první světovou válkou francouzský historik Ernst Denis, velký přítel českého národa, sepsal pokračování českých dějin až na přelom XX. století, které Palacký ukončil rokem 1526. Denis, na podkladě našeho chování v době soustátí s Rakouskem, v povaze našeho národa bystře rozpoznal jeho „česká specifika“ a nazval je endemickou nemocí českou. O jakou nemoc se jedná? Jsou to ty naše staré známé: závist, nenávist, pomluvy, podrazy, furiantství, nesvornost, neúcta k názoru druhých, zbabělost – to jsou tak ty nejhlavnější, které každý Čech v sobě nosí. Upřímně řečeno: jsou to všelidské vlastnosti a my, Češi, nejsme výjimkou.

Continue Reading

Úvod:

Čtrnáctý díl našeho cyklu nás poprvé a doufám, že ne naposled zavede za netradiční osobností – písničkářem, básníkem a zpěvákem bývalé death metalové kapely Pavlem J. Hejátkem. Muzikant v našem seriálu ještě nebyl, ale můžu čtenáře ujistit, že další ještě budou. V tomto rozhovoru se poprvé podařilo překročit stín celého cyklu rozhovorů, protože jsem nabídl prostor k vyjádření primárně levicovému pronásledovanému aktivistovi i když lze u něj pojem levice chápat poněkud nedogmaticky a určitě svými názory překvapí nejednoho čtenáře. Jsem rovněž rád, že po dlouhé době odmlčení nabídl prostor k rozhovoru Pavlovi právě DP. Ještě jednou mu tímto děkuji.

S kontroverzním levicovým aktivistou (nejen) o umění, poezii, písničkářství, terorismu, RAF, nové básnické sbírce, slovanství a komunismu.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Wayne Lutton

The Siege of Vienna
John Stoye
Edinburgh, Birlinn Limited, 2000

_____________________

Od událostí 11. září jsou obyvatelé Západu vystaveni neutuchajícímu přívalu komunikační a mediální kampaně, které se nás snaží přesvědčit, že „islám je náboženství míru“… a snášenlivosti. Četné příklady této – terminologií studené války – techniky „dezinformace“ najdeme třeba v článku New York Times z 28. března 2002. Ředitelka Whitney Humanities Center na Yaleově univerzitě María Rosa Menocalová v něm tvrdí, že při čtení dějin se všeobecně zapomíná na to, jak osvícení muslimové po dobytí Pyrenejského poloostrova před 1300 lety vytvořili v dnešním Španělsku „nejpokročilejší kulturu Evropy“. „Al Andalús, jak muslimové svou španělskou domovinu (sic!) nazvali, vzkvétala v kultuře otevřenosti a asimilace,“ píše Menocalová.

To je ovšem v ostrém rozporu s pohledem těch, kteří před mnoha staletími muslimské agresi skutečně museli čelit. Islám pro ně byl „náboženstvím meče“, což platilo už od doby, kdy Mohamed sjednotil arabské kmeny a po jeho smrti v roce 632, kdy se jeho nástupci pustili do útoku proti západnímu světu, který se definitivně zastavil až na podzim roku 1683, když 13. září armády několika evropských křesťanských zemí vedené polským králem Janem Sobieskim prolomily muslimské obklíčení Vídně.

Continue Reading

Zpráva z Prahy

Autor: Karel Veliký

Proměna centra v „administrativně obchodní zónu“ a „turistickou atrakci“ je vcelku hotova. Což znamená, že obé ve středu města na první pohled převládá nad „běžným životem“ místních obyvatel: pokud sem turisté jezdí, Pražané dojíždějí: ti mladší aby se „ukázali“ a rozhlédli po sobě podobných, za „zábavou“ (jakou je např. shopping), a teď po prázdninách také do škol; ti starší hlavně za prací.

Continue Reading

Poháněla rumunské legionáře velkolepá vidina „zastavení ilegální imigrace“ a „zákazu burek“?

Autor: Ted Sallis

Na všech stranách sledujeme násilí levice a její triumfy. Pravice pak musí skousnout jednu porážku a kapitulaci za druhou.

(následuje stručný popis a komentář k pobodání brazilského pravicového populistického prezidentského kandidáta Jaira Bolsonara a krátká paralela se situací v Trumpově Americe, kde navzdory údajně „krajně pravicové“ administrativě požívá radikální levice faktické beztrestnosti, příp. viz odkaz na konci příspěvku – pozn. DP)

Pravice: neustále v defenzivě, vršící jednu prohru na druhou, bezradná a směšná.

Co si tedy z celé věci odnést? Čím že to levice dokáže tolik motivovat, vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, pobízet své lidi, aby vytrvale postupovali k cíli, navodit fanatickou oddanost a stejně intenzivní nesnášenlivost k jakémukoliv odlišnému postoji? Proč je pro levici všechno bojem o holou existenci, zatímco pro pravici jen hobby? A naopak: Proč pravice nedokáže vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, navodit zápal a fanatickou oddanost, proč se typicky projevuje letargií, netečnosti a pasivním smířením se s porážkou? Proč považuje za ohromné „vítězství“, když se jí každých pár let podaří dostat lidi k volbám, zvolit nějakého šejdíře – aby následně vyhlásila své „vítězství“ a odešla domů, a tak zanechala levici volné pole působnosti, aby svým neutuchajícím zápalem postupovala ke skutečným vítězstvím?

Continue Reading

George Monbiot

Autor: George Monbiot

Finanční kolaps, ekologická katastrofa a dokonce i úspěch Donalda Trumpa – v tom všem má liberalismus prsty. Proč se levici zatím nepodařilo přijít s jeho životaschopnou alternativou?

Představte si, že by lidé v Sovětském svazu nikdy neslyšeli o komunismu. Ideologie ovládající naše životy však pro většinu z nás skutečně nemá jméno. Prohoďte jej v rozhovoru a dostane se vám stěží pokrčení ramen. A i ti z posluchačů, kteří o neoliberalismu už někdy slyšeli, budou mít problém jej nějak konkrétněji vymezit. Neoliberalismus: víte, co to je?

Jeho anonymita je současně příčinou i symptomem jeho síly. Měl lví podíl na pozoruhodně rozmanitých neduzích: finanční krize let 2007/8, masivní vyvádění (offshoring) moci i bohatství, do něhož je aféra Panama Papers pouhým letmým náhledem, postupná eroze veřejného zdravotnictví a vzdělávání, nová epidemie dětské chudoby, všudypřítomná osamělost, hroucení ekosystémů, zvolení Donalda Trumpa. Naše reakce na tyto krize k nim však přistupují jako k izolovaným jevům, jako bychom nevěděli toho, že všechny z nich byly vyvolány nebo alespoň prohloubeny toutéž filozofií; filozofií, jež má – nebo alespoň mívala – jméno. Lze si vůbec představit větší moc než schopnost působit beze jména?

Continue Reading

Nahoře: mediální konsenzus; Dole: realita v Chemnitz

Autor: Björn Arjuna

První dojmy

Město Saská Kamenice (Chemnitz) není na první zvlášť výjimečné. Člověk by tak jen těžko uvěřil, že právě ono se stane dějištěm prudkého výbuchu hněvu po vraždě Němce kubánského původu migranty z Blízkého východu. Tyto myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem se procházel ulicemi východoněmeckého města, kam jsem se vypravil na pochod proti migraci a islamizaci, pořádaný politickou stranou Alternativ für Deutschland (AfD) a organizací PEGIDA.

Měl jsem trochu času navíc, a tak jsem se rozhodl trochu poznat město. Nezaznamenal jsem žádné známky aktivit pravice: žádné plakáty, nálepky, graffiti, nic. Možná je to odlišností stylu, ale množství levicové propagandy, s níž jsem se v tomto domněle pravicovém městě na každém kroku setkával, mě opravdu zarazilo. Mohou za to současné události, nebo je levice v Chemnitz takto aktivní stabilně?

Continue Reading

Daniel William Finkelstein, Baron Finkelstein, OBE, dokonale integrovaný příslušník vzorové menšiny.

Autor: Daniel Finkelstein

Někteří z mých nejlepších přátel jsou Židé. No dobře, většina mých nejlepších přátel jsou Židé. V poslední jsem trochu přemýšlel, proč tomu tak je.

Tento týden (v květnu 2018 – pozn. DP) se ve zprávách o svatbě bratra George Osbornea (přední britský konzervativní politik, bývalý ministr financí – pozn. DP) Thea objevila i zmínka o ortodoxním obřadu a Theově objevu, že jeho babička z matčiny strany byla Židovka. Jinými slovy jsou tedy podle halachy oba i s Georgem Židé.

Bylo to už podruhé, co se u někoho z velice úzkého kroužku mých blízkých nežidovských přátel ukázalo, že ve skutečnosti je židovského původu. Nejen, že jsem o tom při našem seznámení nevěděl já, stín tušení neměli ani oni sami.

Continue Reading

Ferenc Almássy

Autor: Ferenc Almássy

V Maďarsku nově platí zákaz vyučovat tzv. genderová studia. Došlo k tomu v rámci velice důležitého kulturního a ideologického střetu, který v posledních měsících dramaticky překresluje politické, kulturní i intelektuální podmínky v zemi.

Rozhodnutí bylo oznámeno v půli srpna. Studenti, kteří už na některé z vysokých škol „genderová studia“ studují, je budou moci dokončit, nové kurzy ale už začínat nebudou. Toto opatření nové vlády Viktora Orbána rozlítilo opozici, která se však nachází v horším stavu než kdy předtím. „A co to bude příště, zakážete potraty?“ ptal se znepokojeně liberálně levicový časopis HVG. „Zakážou i matematiku?“ přizvukoval v chabém pokusu o ironii další levo-liberální plátek Azonnali.

Po drtivém dubnovém volebním vítězství premiér Orbán lehce obměnil svůj tým. Největší poprask jednoznačné vyvolalo jmenování uznávaného profesora a chirurga dr. Miklóse Káslera šéfem „‚superministerstva‘ lidských zdrojů“, jež nově převzalo agendu někdejších ministerstev zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí. Kásler je pro tento post ideálním kandidátem. Tento mnohými profesními vyznamenáními oceněný onkolog už předtím stál v čele Maďarského národního onkologického ústavu a vyučoval na univerzitě. Zároveň se označuje za důsledného křesťana a iliberálně smýšlejícího člověka. Liberalismus se podle něj vyčerpal a striktnější dodržování Desatera by vedlo ke zdravějšímu národu. Liberální síly v zemi něco podobného samozřejmě značně znepokojuje a pobuřuje.

Continue Reading

Petr Bakalář

Úvod:

V dalším díle našeho seriálu máme opět možnost zabrousit do akademického světa a jeho ostrakizace nehodících se názorů a nehodících se výzkumů, tentokráte přímo na kontroverzní téma rozdílnosti lidských ras a to s průkopníkem vrozené teorie, která stojí v rozporu s mainstreamově uznávanou avšak nefunkční enviromentální teorií. Osobnost se jmenuje Petr Bakalář. Kontroverzní autor, syn slavného psychologa Eduarda Bakaláře a rozený kontrarián. Více o jeho výzkumech, zájmech a tématech si můžete přečíst v následujících knihách.

Continue Reading

Wigan Pier (1939)

Autor: Karel Veliký

Pro pravicové či konzervativně smýšlející je George Orwell dodnes autoritou. Vždyť ve své románové dystopii 1984 jako jeden z prvních vylíčil možné „totalitářské“ vyústění vize socialismu. Sám ovšem před válkou také cítil socialisticky, což mj. ukazuje jeho práce z roku 1937 pojmenovaná Cesta k Wigan Pier, která se nedávno objevila v českém překladu. Málo známý text, spojení reportáže a eseje, líčí v první části dnes těžko představitelnou bídu severoanglických horníků, v druhé se autor zamýšlí nad socialismem na pozadí nástupu  jeho novějších a rivalizujících podob: evropských fašismů. Obsah je tedy převážně dobový a jako takový má (jistou) historickou hodnotu. Celým spiskem však probleskují kritické postřehy platné i pro dnešní idealisty – a právě ty tu chceme z omezení historična vyzdvihnout a rozvést.

Continue Reading

Pochodující členové Společenství štítu (Tatenokai)

Na jaře 1967 se mi ve dvaačtyřiceti letech dostalo svolení nastoupit na dva měsíce zkušebně k Jednotkám sebeobrany (Džieitai“) a tak jsem byl do této vojenské formace odveden jako důstojnický čekatel. Všichni moji spolubojovníci byli mladíci ve věku dvaadvaceti, třiadvaceti let. Spolu s nimi, a se stejným úsilím, jsem se cvičil v běhání, pochodování a protipartyzánském boji.

Continue Reading